14. března 2024

Claude Lorrain - ideální krajiny klasicismu

Claude Lorrain (1600-1682), vlastním jménem Claude Gellée, patří k nejvýznamnějším malířům klasicismu, směru, který následoval po temném baroku a frivolním rokoku a jehož cílem bylo tvořit v duchu antického umění. Tento příklon podpořila také architektura a objev antických měst Pompeje a Herculaneum, které zničil výbuch Vesuvu a zasypal je vrstvou prachu.

Časově se období klasicismu kryje s koncem vlády Ludvíka XIV. (Krále Slunce) a jeho následovníků Ludvíka XV. a Ludvíka XVI., přežil však i Velkou francouzskou revoluci, nástup Napoleona a v díle Jeana Augusta Dominiqua Ingrese (1780-1867) měl vliv až do poloviny 19. století. Dalšími známými umělci tohoto směru byli malíř Jacques-Louis David (1748-1825) a sochaři Antonio Canova (1757-1822) a Bertel Thorvaldsen (1770-1844), jehož jedno dílo – Lví památník – je v článku o Luzernu, a z prvního období Nicolas Poussin (1594-1665) a Claude Lorrain, kterému je věnován tento článek.      

I když Lorrain celý produktivní život strávil v Římě, je považován za francouzského malíře. O jeho období před odjezdem do Itálie je jen málo informací, údajně mu ve 12 letech zemřeli rodiče a žil pak u staršího bratra, ve 14 letech odjel do Říma a živil se jako pekařský učeň, sluha a kuchař. V letech 1622-1625 již získal malířskou praxi u málo známých umělců a po osamostatnění si rychle vydobyl pověst zručného malíře, oblíbil si ho místní kardinál a ten ho pak doporučil papeži. 

V jeho díle se projevuje okouzlení krajinou Neapolského zálivu, přímořským městem Sorrento a ostrovy Capri a Ischia. 

Pro Lorraina jsou typické idealizované (mnohdy vymyšlené) scenérie přístavů s impozantními stavbami (vliv antiky) a druhořadým zobrazením postav v malé velikosti, které mu navíc většinou malovali pomocníci, zatímco u jeho vrstevníka, rovněž v Římě žijícího Francouze Nicolase Poussina, tomu bylo naopak, hlavní byly postavy lidí, často inspirované řeckou mytologií, protože však krajiny v pozadí maloval dokonale, zdají se Poussinovy a Lorrainovy obrazy někdy podobné.

U Lorraina ale mnohem výraznější roli hraje zachycení světla, na jeho obrazech sluneční paprsky pronikají vzduchovými vrstvami a mlhou a odrážejí se na budovách, sloupoví lodí a vlnách. V tom jeho dílo ovlivnilo i malíře, kteří žili téměř o dvě století později – Angličany Williama Turnera (1775-1851) a Johna Constabla (1776-1837) a Francouze Camilla Corota (1796-1875).

Lorrain také vynikal jako kreslíř a rytec. Nechme však již promluvit jeho obrazy. Většina jich je z Musée Louvre v Paříži, což budu zkracovat na Louvre.  

Následující pětice s přístavy zahrnuje obrazy: Přístav při západu slunce (1639, Louvre), Námořní přístav s Kapitolem v Římě (1636, Louvre) (Kapitol je nejmenší ze 7 římských kopců), Přístav, efekt mlhy (1646, Louvre), Janovský přístav, pohled od moře (1627-1629, Louvre) a Italská pobřežní krajina v ranním světle (1642, Gemäldegalerie, Berlín).







I obrazy bez přístavů a pobřeží se neobejdou bez výrazné antické architektury. Příkladem jsou obrazy Pohled na Campo Vaccino v Římě (1636, Louvre) a Vesnická slavnost (1639, Louvre).





K obrazům s námětem z historie patří Nalodění Kleopatry v Tarsu (1642-1643, Louvre), kde se egyptská královna Kleopatra poprvé setkala s římským vojevůdcem Marcem Antoniem, po Caesarově vraždě jejím novým partnerem. 



K mytologickým příběhům se váží obrazy Odysseus vrací Chryseis jejímu otci (1644, Louvre), Římská ideální krajina s Kefalem, Prokris a Dianou (1635-1636, Gemäldegalerie, Berlín), Juno svěřuje Ió do péče Arga (1660, National Gallery of Ireland, Dublin) a Krajina s Narcisem a ozvěnou (1644, National Gallery, Londýn). 


V prvním příběhu mykénský král Agamemnon a současně velitel achajských vojsk v boji proti Tróji se zamiloval do Chryseis, dcery trojského kněze Chrysea, a unesl ji. Chryses se snažil Agamemnona obměkčit výkupným, ale byl jím odmítnut, proto se obrátil na boha Apollona, který na Achájce seslal mor. Od věštce se Agamemnon dozvěděl, že mor nepomine, dokud Chryseis neumožní vrátit se k otci. V zájmu záchrany vojska nakonec ustoupil. Zajímavostí je, že scéna ve filmu Trója z r. 2004 s Bradem Pittem v hlavní roli, kdy Odysseus přivádí Chryseis zpět k jejímu otci, byla inspirována tímto Lorrainovým obrazem.     



Kefalos měl krásnou manželku Prokris, dceru athénského krále, zamilovala se však do něj bohyně ranních červánků Aurora a unesla ho na konec světa. Kefalos se ale nedal svést a prosil, aby ho bohyně pustila domů. Ta nakonec souhlasila s tím, že se má se změněnou podobou přesvědčit, zda Prokris zůstala věrná. Když před ni vyložil krásné šperky, Prokris svodům podlehla. Bohyně Kefalovi vrátila podobu a Prokris s hanbou utekla do hor. Když se Kefalos vzpamatoval ze zklamání, vydal se Prokris hledat a našel ji v družině bohyně lovu Diany.     




Juno byla sestrou a manželkou nejvyššího boha Dia. Požádala Arga, stookého pastýře, aby hlídal její kněžku Ió, kterou záletný Zeus proměnil v krávu. (Úkol ale nesplnil, bůh pastvin a stád Hermés na Diovu žádost Arga monotónní písní uspal a poté zabil.)   



Podle mytologického příběhu se Narcis zamiloval do svého odrazu ve vodě.

K obrazům s náměty biblických příběhů patří Krajina s útěkem do Egypta (1647, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany), David pomazaný na krále prorokem Samuelem (1647, Louvre), Krajina se svatbou Izáka a Rebeky (1648, National Gallery, Londýn), Hagar a Izmael na poušti (1668, Alte Pinakothek, Mnichov), Odmítnutí Hagar (1668, Alte Pinakothek, Mnichov) a Přístav s vyloděním královny ze Sáby (1648, National Gallery, Londýn).









Z uvedených jmen jen méně známá: Izák byl synem patriarchy Abrahama a Sáry, jeho manželkou byla Rebeka. Hagar jako egyptská otrokyně sloužila Abrahámově manželce Sáře a poději se stala druhou Abrahámovou manželkou a narodil se jim syn Izmael.  

A nakonec ještě dva obrazy, které jsem vyfotografoval dohromady, ale vzhledem k velkým rámům je vkládám samostatně. Oba jsou z Louvru a let 1630-1635, první má název Přímořská krajina, západ slunce a druhý Pastýř a stádo.




29. února 2024

William Shakespeare - Hamlet aneb Hádala se duše s tělem v Městském divadle v Brně

Hamlet Williama Shakespeara (1564-1616) je nejhranější autorovou hrou a považuje se za jedno z nejvýznamnějších děl světového písemnictví. Když se podíváme na název v titulku, očividně tam něco nehraje, hru známe pod názvem Hamlet, kralevic dánský anebo Hamlet, princ dánský. Režisér Stanislav Moša ji však upravil a roli Hamleta, který tápe mezi intelektuálními filosofickými úvahami o životě a racionálním uvažováním s cílem vypátrat vraha svého otce a pomstít jeho smrt, rozdělil mezi dva herce Hamleta I a Hamleta II.  Intelektuála (duši) ztvárnil Martin Mihál a člověka posedlého temnou myšlenkou zabít vraha svého otce (tělo) Michal Isteník. (Možná tato rozpolcenost inspirovala Roberta Louise Stevensona k napsání novely Podivuhodný příběh doktora Jekylla a pana Hyda.)  

Hra je také výzvou pro překladatele, na internetu jsem našel elektronickou verzi díla v historickém překladu od básníka Josefa Václava Sládka, známý je překlad shakespearologa Martina Hilského (profesora na FF UK v Praze a FF JČU v Českých Budějovicích), Městské divadlo v Brně jej hraje v překladu Jiřího Joska (dnes již bohužel nežijícího brněnského rodáka, překladatele, vydavatele, režiséra a docenta na FF UK), který za něj v r. 1999 získal cenu za nejlepší překlad roku, a papírovou verzi Shakespearových tragédií mám v překladu Erika Adolfa Saudka. Části hry přeložili i spisovatelé Josef Kajetán Tyl a Josef Jungmann.   

I když děj hry je známý, snad neuškodí jej připomenout.    

Hamletův strýc Claudius dánského krále, Hamletova otce, zavraždí nalitím bolehlavu do ucha, když král pospává v zahradě královského hradu Elsinor. Jeho duch se zjeví Hamletovi a vylíčí mu okolnosti úmrtí. Asi měsíc po vraždě se Gertruda, vdova po králi provdá za Claudia, který je korunován novým králem. 

Hamlet je rozčarován matkou, ani si není zcela jist Claudiovou vinou a přemýšlí, jak ji dokázat a otce pomstít.

Zinscenuje divadelní hru, jejíž částí je rekonstrukce otcovy vraždy. Claudius nedokáže hru sledovat a rozrušen v jejím průběhu chvatně odejde, tím Hamleta přesvědčí, že je vrahem.

Claudius cítí ze strany Hamleta nebezpečí a snaží se vzbudit dojem, že zešílel a je třeba ho izolovat nebo poslat do Anglie. Hamlet navštívil matku, aby jí odhalit své zjištění, poznal však, že za závěsem někdo poslouchá, předpokládal, že je to Claudius, bodne do závěsu a šmírujícího posluchače zabije. Nebyl to však Claudius, ale vrchní komoří Polonius, kterého Claudius pověřil sledováním Hamleta. 

Poloniova dcera Ofélie Hamleta nešťastně miluje, ten se k ní chová chladně a její trápení skončí nešťastnou smrtí. Když chtěla v koruně stromu rozvěsit věnce, zlomila se pod ní větev a spadla do potoka, kde ji vodou nasáklé oblečení stáhlo ke dnu a utopila se. Událost byla ale interpretovaná i jako sebevražda. Cynicky o tom rozumují hrobnici, že by z tohoto důvodu neměla být pohřbena jako křesťanka, ale měla by být zahrabána někde u plotu. „Je to velká nespravedlnost, že se ti nahoře směj topit a věšet po libosti, ale našinec ne.“ Při kopání hrobu si jeden z hrobníků zpíval: „Když jsem byl mlád, tak rád jsem holky krásný míval, spoustu jsem jich stih milovat, ale spousta jich pořád zbývá.“   

V hře je řada úvah o životě a jeho pomíjivosti. A na hřbitově na ně také dojde. Jeden z hrobníků vyhodí z hrobu lebku a Hamlet, který se zde objevil, na to reaguje: „V té lebce býval jazyk a kdysi zpívala. A ten hulvát s ní jen tak mrskne. Mohla to být lebka nějakýho chytráka, co se taky snažil Boha přechytračit, nějakého hlavouna, a tenhle křupan ji teď měl v hrsti. Není to degradace?“  … „A teď se stala rezidencí hrabat z Červů, chybí jí brada, a ještě dostane po kebuli lopatou toho lumpa.“ O jedné lebce hrobníci věděli, že patřila královu šašku Yorickovi. Vzpomínám si, jak kdysi Miroslav Horníček s lebkou v ruce přemítal: „Hle, co zbylo z Yoricka.“       

Nejslavnějším monologem o životě a smrti je ale „Být či nebýt.“ V novějším překladu jej cituje i Wikipedie, sem ale pro srovnání vkládám historickou verzi J. V. Sládka: 

Být či nebýt, – to jest otázka: – víc důstojno-li ducha trpěti od střel a praků zlého osudu, neb ozbrojit se proti moři běd a ukončit je vzpourou. – Umřít – spát – nic víc; – a spánkem, řekněm, – ukončit bol srdce, tisíc přirozených ran, jichž tělo dědicem, – toť skonání, jak si ho vroucně přáti. – Umřít – spát;  spát, – snad že snít! – ah – tady vázne to: – neb jaké sny as mohou přijíti v tom spánku smrti, když jsme setřásli svá pouta smrtelná, – v tom váháme; toť ohled, který daří neštěstí tak dlouhým životem; neb, kdož by chtěl nést bičování dob a výsměšky, kdo útisk mocných, pyšných pohrdu, hlod lásky zhrzené, práv průtahy, a řádu svévoli a ústrky, jež snáší trpělivá zásluha  od nehodných, když sám si může dát mír pouhou jehlou? – Kdo by nésti chtěl ta břemena a stenal, potil se pod tíhou žití, leda že jen strach před něčím po smrti, kraj neznámý, od jehož břehů žádný poutník již se nevrací, nám vůli opoutá a nutká nás spíš nést zla přítomná než prchat k jiným, o nichž nevíme? Tak skety činí svědomí z nás všech a přirozenou barvu odvahy zchorobní bledý nátěr myšlenky, a veliké a vážné podniky tím ohledem od směru odbočí a ztratí jméno skutků.

Závěr hry je drastický. Poloniův syn Laertes chce pomstít otcovu smrt. Claudius přesvědčí Laerta, aby vyzval Hamleta na souboj a dá mu meč s ostřím namočeným v jedu, navíc si smrt Hamleta pojistí ještě tím, že mu podsune pohár s otráveným vínem. V souboji je Hamlet raněn, ale v potyčce si vymění zbraně a zasažen je i Laertes. Laertes před smrtí Hamletovi prozradí, že hrot meče byl napuštěn jedem, Hamlet pak jím poraní i Claudia, královna Gertruda se napije otráveného vína a všichni zemřou.   

Hru a její zvraty ve videu interpretuje Martin Hilský, na Shakespearova díla osoba nejpovolanější.

 

Hra měla odraz i ve výtvarném umění a můžu zde představit dva obrazy: od Eugena Delacroixe (1798-1863) Hamlet a Horacio na hřbitově (1839, Musée du Louvre, Paříž) (Horacio byl Hamletův přítel) a působivé znázornění utopené Ofélie (1851-1852, Tate Britain, Londýn) od Johna Everetta Millaise (1829-1896).





Protože v divadlech je teď během představení zapovězeno pořizovat audiovizuální záznamy, vkládám jen panel se záběry ze hry z foyer Městského divadla a fotografie z poděkování divákům po jeho skončení. 



Z herců známých i mimo Brno, stojí za zmínku Alena Antalová, která ztvárnila královnu Gertrudu, na předchozích dvou snímcích je v černých šatech s obnaženými rameny. 

A nakonec ještě v detailu s Claudiem (hrál ho Petr Štěpán) a oběma Hamlety (Michalem Isteníkem a Martinem Mihálem).




25. února 2024

Luzern a hora Titlis

Luzern (v češtině uváděný ve fonetické podobě Lucern německého názvu) leží v centrální části Švýcarka a žije v něm přibližně 80 tisíc obyvatel. Jak je pro řadu větších švýcarských měst typické (Ženeva, Curych, Sv. Mořic, Montreux, …), rozkládá se na březích jezera, obklopeného vysokými horami. 

Asi nejvěrohodnějším vysvětlením názvu města je slovo „lúcius“, v latině znamenající štiku, hojně se vyskytující v Lucernském jezeře. Podle jiného výkladu pochází z keltského slova "lozzeria“, označujícího osadu v močálech. A další vysvětlení našla Axina, přebírám jej z jejího komentáře: "Název 'Lucern' pochází z latinského slova 'lucerna', což znamená 'svítilna'. Dle legendy anděl osvětlil místo paprskem světla ze svých rukou a naznačil tak benediktinským mnichům, kde mají postavit první kapli města. Město, které vzniklo kolem kaple, je nyní známé jako Lucern nebo „Leuchtenstadt“, což v němčině znamená 'Město světla'. Lucern byl po celou dobu své historie oblíbenou destinací pro evropskou královskou rodinu a elitu. Inspiroval díla Wagnera a Goetha."





Historie města sahá až do 9. století, zajímavostí je, že v 19. století se Luzern nakrátko stal hlavním městem Helvétské republiky, která vznikla po vstupu francouzských vojsk do Švýcarska. 

Symbolem Luzernu je nejstarší (170 m dlouhý) zastřešený dřevěný most z r. 1332 s výraznou vodní věží (kaplí) s osmibokým půdorysem, podle níž se nazývá Kapličkovým mostem (Kapellbrücke).  





Most je místními označován také jako květinový, protože v letních měsících je v truhlících údajně až 5 tisíc květin. 



Pod střechou most v trojúhelníkových rámech zdobí středověké malby. Bohužel však v r. 1993 ničivým požárem byl těžce poškozen a dvě třetiny maleb shořely, jeho konstrukci se naštěstí podle plánů ze 60. let podařilo renovovat do původní podoby. Z dochovaných maleb alespoň tři snímky. 






Několik set metrů odtud je most Spreuerbrücke, rovněž vyzdobený malbami, zde však děsivými, např. Tancem smrti (Danse Macabre), proto se mu také říká most mrtvých. U něj jsme ale nebyli. 

Z kostelů zmíním jen dva – na pvním snímku je Jezuitský kostel (Jesuitenkirche) s dvojicí cibulových věží z konce 17. století a na dalších i s interiérem římsko-katolický Kostel sv. Leodegara (německy St. Leodegar im Hof nebo Hofkirche St. Leodegar im Hof), postavený v letech 1633-1639 na základech římské baziliky z r. 735, která v r. 1633 byla zničena požárem. 








V letech 1350–1403 bylo nad Luzernem vybudováno opevnění a Museggskou zdí a věžemi (Museggmauer und Türme) s pěkným výhledem na město, jezero a okolní hory.








Lví pomník v skalním reliéfu zpodobňuje umírajícího lva na počest švýcarských gardistů, kteří byli zabiti během Francouzské revoluce r. 1792. V letech 1820-1821 jej vytvořil dánský sochař Bertel Thorvaldsen (1770-1844).





Kuriózní památkou je portál bývalého nádraží, na němž se podílel i významný architekt Santiago Calatrava (1951). Za ním však už nic není. 






Ikonou moderní architektury v Luzernu je Kulturní a kongresové centrum Luzern (KKL), dílo věhlasného architekta Jeana Nouvela (1945).






Château Gütsch, zámek na vyvýšeném místě z r. 1879, se přeměnil v hotel.



V následujících dvou kolážích jsou pohledy do ulic a náměstí.




Samozřejmě nechybí kašny a sochy, i nástěnné malby se najdou.





V Luzernu je také významné Rosengart Collection Museum (Museum Sammlung Rosengart) s díly malířů 19. a 20. století, na to ale bohužel nezbyl čas. 

Posledním cílem totiž byla hora Titlis (3238 m n. m.). Lanovkou se dá vyjet až do výšky 3020 m n. m.







Atrakcí je visutý most Titlis Cliff Walk s vyhlídkami do širokého okolí. Z těch však nic nebylo, vidět bylo jen na pět kroků.




Jen slabou náhražkou byla ledová jeskyně.





Aktuální článek

Claude Lorrain - ideální krajiny klasicismu

Claude Lorrain (1600-1682), vlastním jménem Claude Gellée , patří k nejvýznamnějším malířům klasicismu , směru, který následoval po temném ...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)