Praha (2) - Divoká Šárka

V tomto měsíci jsem přidal dva texty související s Paříží, první se týkal kultovního místa umělecké avantgardy a nočního života Montmartru a druhý výstavy obrazů malířky Toyen, která sem doputovala z Prahy přes Hamburk. A tento text se také nepřímo týká Paříže, i když z ní nic neobsahuje. Odlet z pražského letiště do francouzské metropole byl v časnou ranní hodinu 6:40, jenže na letištích je třeba být alespoň 2 hodiny předem, doby, kdy jsme byli schopni na letiště přijet večer a celou noc tam přečkat, jsou dávno pryč, autem nad ránem z Brna se nám také nechtělo, tak brzy ještě nejezdí MHD a o služby pražských taxikářů jsme rovněž nestáli, proto nezbylo, než přijet o den dříve a ubytovat se v letištním hotelu. A přitom mě napadlo, že bychom se v Praze konečně mohli podívat na Divokou Šárku, kterou jsme znali jen jako zastávku na trase směrem na letiště a zpět a část skal viděli z okna letištního autobusu. Nešlo však jen o skály, vzpomínám si na písničku Prý se tomu říká láska Lenky Filipové, kde na text Zdeňka Rytíře zpívá: „Bylo letní parno a já šla na plovárnu Džbán, byla jsem tam sama, ty jsi tam byl tenkrát sám.“ 

Věděl jsem, že tam někde je i Džbán, členové a příznivci KSČ(M) zde mívali sešlosti k prvomájovým oslavám, čemuž se ani nelze divit, protože nedaleko odtud je Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, někdejší Vysoká škola politická, které se přezdívalo „Vokovická Sorbonna“ a kde nevzdělaní straničtí aparátníci (Vasil Biľak, Milouš Jakeš, …) získali titul RSDr., lidově označovaný „rozhodnutím strany doktor“. 

Zkrátka Divoká Šárka s okolím byla mým prvořadým pražským cílem.   

Na zastávce u McDonaldu jsme vystoupili, obešli jej a zdálo, že po 100 m jsme tam.

Cesta však vede po schodech dolů do soutěsky a skály máme po obou stranách nad sebou. Nazývají se Kozákova a Šestákova a soutěska Džbán, protože tvarem písmene U jej trochu připomínají. 

Vydali jsme se podél Šáreckého potoka a čekali, kdy se objeví cestička vzhůru na skalnaté svahy, kde archeologové našli stopy po pravěkém osídlení. Potok je místy docela bouřlivý.

Na balvanech u cesty se v plavkách nakrucovala žena neurčitého věku 30 až 40 let a její partner (profesionální fotograf?) ji snímal ve všech možných pozicích. Tu jsem se ale fotografovat neodvážil. 

Šli jsme asi půl hodiny a přístup do skal stále nebyl nikde vidět a místo toho jsme směřovali kamsi do lesů. 

I při pohledu do map v mobilu se ukázal tento směr málo nadějný, i když prostředí je malebné, raději jsme vrátili a pokračovali od rozcestí na opačnou stranu. A to již bylo správně.

Na horizontu předchozího snímku uprostřed se nezřetelně rýsuje trojúhelníková černá střecha, letohrádku Hvězda.

Území je chráněnou přírodní rezervací s pestrou luční květenou.

Z náhorní planiny je dobře vidět na skály, do propasti, na panorama Prahy a také na vodní nádrž Džbán.

A k té jsme pak sešli. Podle znečištění vody se ke koupání příliš nehodí. Stánek s občerstvením je však v provozu a výhled na skály zespodu je také působivý. Nejvyšší se nazývá Dívčí skok (je v jiné části), podle staré české pověsti se skokem z ní zabila Šárka, když ji trápilo svědomí, že se nechala přemluvit Vlastou a lstí připravila o život Ctirada. 

Zašlou slávu připomíná zchátralá skokanská věž a návštěvníků tam přes pěkné letní počasí bylo poskrovnu. 

Podle nápojového lístku se ale snaží držet krok s dobou, tak snad to k oživení rekreačního místa pomůže.