27. července 2016

Letně s hádankou (2)

S létem, kdy i mozkové závity se zavařily tropickými teplotami a těžko je přimět k hlubšímu přemýšlení, je čas na oddechový příspěvek. Stejně jako loni jde o nesouvisející fotografické drobnosti, na konci doplněné hádankou.

A začít můžeme u vody. "Krásná je Neapol, když Slunce svítí…"
Co se tady stalo? Opuštěná loďka, trepky na vodě, někdo se utopil? Ale kdež, vpravo už vidíme zadní část potápěče, trepky raději "odložil" na vodní hladinu, na kamenech by se po vynoření s nimi nemusel shledat.




Zato tahle bota je zde (vo Vyšných Ružbachoch) asi hodně dlouho, když stačila obrůst "mechem", zajímavě naaranžovaných květin bylo však na zahrádce víc.




K letní pohodě patří vedle koupání i dobré jídlo a pití. Ve stravovacím zařízení poblíž MU ESF v Brně turistické značky ukazují, jaká je tam nadmořská výška a kolik metrů ještě zbývá do restaurace, country salonku atd. Byla tam také směrovka, kolik metrů je na WC, tu raději odstranili, protože informaci využívali četní návštěvníci, kteří nic dalšího nehledali.
Nechceme-li příliš utrácet, můžeme vzít za vděk gulášem. Na ten "nejlepší na světě" lákají u skokanského můstku v středisku Štrbské Pleso.
Párky je dnes možné považovat za vegetariánské jídlo, u Galerie Vaňkovka v Brně slibují, že v nich nějaké maso přece jen je.



Elektronická evidence tržeb je u nás téma pro vzrušené politické debaty, na Slovensku ji dávno mají a lidi motivují schovávat doklady, protože jsou slosovatelné a je možné na ně něco vyhrát. Co kdyby se to povedlo třeba na tento z WC na železničním nádraží v Popradu?



Selfie tyč se stala sourozencem mobilu, je třeba se zvěčnit před každou památkou, udělat vrcholové foto a vše hned distribuovat do sociálních sítí. A vylepšit to může správný rámec snímku, např. červené srdce u jezera Bled.
Knížecí rodina v Monacu pro návštěvníky přichystala rovnou honosný rám, stačí vyjít 3 schůdky, zaujmout státnický postoj a cvaknout spoušť. Ale tady je lepší požádat o vyfotografování některého z turistů čekajících na uvolnění rámu, protože ten má nejméně 3 metry a do selfie snímku by se nevešel.




K létu neodmyslitelně patří spoře oděné ženy. Za ideál krásy se považuje socha antické Venuše z 2. století před naším letopočtem, která je vystavena v Louvru v Paříži. Jejího autora přesně neznáme, nejčastěji se uvádí Alexandr z Antiochie, méně pravděpodobným tvůrcem byl Praxiteles. Nejednotné je ale i její označování v českých textech. Uvádí se jako Venuše Mélská, Venuše Milóská či Venuše z Milo. Název je podle místa nálezu - ostrova Melos v Egejském moři, v angličtině Milos (odtud Venuše Milóská), a protože v ní neznají háčky, klidně by to mohl být i Miloš.
A na "Miloše" jsem natrefil i v Athénách.




V Brně zase najdeme ulici pojmenovanou mým příjmením. Zatím jsem se po "mé" ulici neprošel, znám ji jen z mapy, ale na internetu jsem zjistil, že se jmenuje po odbojáři v 2. světové válce.

A konečně ve Zbirohu mají MISHMASH, obchod s levnou značkovou módou. No, nevím, a k tomu vypadané kachle z obložení. Měli by se víc snažit, aby mně nedělali ostudu. A ta firma, co kousek odtud nabízí elektronické zabezpečení objektů na zchátralých dřevěných vratech, se také moc nepředvedla.




K jídlu, pití a ženám už chybí jen zpěv, nebo alespoň trochu hudby. Hudební lavička je z Tallinnu. Nikoho jsme na ní neviděli, sednout si na hlavu Chopina by také bylo neuctivé ke klasikovi.




A kde je hádanka? Na dalším snímku z parčíku před Univerzitou v Mariboru je zvláštní značka, kterou jsem do té doby neviděl. Nedávno na hlavním železničním nádraží v Praze jsem však narazil na podobnou. Co vyjadřuje (vyjadřují)?


17. července 2016

Neum a Mostar v Bosně a Hercegovině

Při vyslovení názvu Bosna a Hercegovina si představíme neklidnou zemi, zmítající se v národnostních a náboženských svárech (téměř polovinu obyvatel tvoří bosenští muslimové, necelou třetinu Srbové, hlásící se k pravoslaví, a 17 % převážně katoličtí Chorvaté), v jejíž metropoli Sarajevo atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii dal záminku k rozpoutání 1. světové války, a kde po rozpadu Jugoslávie a vyhlášení samostatnosti Bosny a Hercegoviny v r. 1992 vypukla 3 a půl roku trvající balkánská válka "každý proti každému".

Přes válkou těžce poškozené hospodářství, velkou nezaměstnanost, staré křivdy a nepřátelství se země pomalu zvedá a začíná být i turisticky zajímavá (a naneštěstí i pro Islámský stát, který zde vidí příležitost mezi muslimy získat další džihádisty).

Co Bosně a Hercegovině můžeme závidět, je přístup k moři. Má asi 2/3 rozlohy ČR a na mapě (převzaté z Lonely Planet) vypadá jako pootočený velký demižon s úzkým hrdlem, vyúsťujícím ve 20 km dlouhé pobřeží Jaderského moře. Tímto koridorem je přerušeno území Chorvatska a při cestě autobusem mezi zhruba 225 km vzdálenými chorvatskými městy Split a Dubrovník je nutné projíždět přes Bosnu a Hercegovinu. Individuální cestující do/z bosenského letoviska Neum si na této lince vzhledem ke složitým vztahům nemohli být jisti, zda autobus zde zastaví.

Neum se nijak neliší od menších přímořských míst v Chorvatsku a Slovinsku, horizont lemují hory, přístup do vody je kamenitý, voda azurově modrá a jako houby po dešti zde vyrůstají výstavní hotely.



Stupňovitě řešené budovy patří hotelu Zenit.



70 km od Neumu leží Mostar, se 105 tisíci obyvatel páté největší město země. Jeho nejvýznamnější památkou a současně první z Bosny a Hercegoviny na seznamu UNESCO je kamenný most přes řeku Neretvu (nazývá se Stari most, strážcům mostu se říkalo mostari a podle nich se město jmenuje). Byl postaven v 16. století, kdy Mostar patřil pod Osmanskou říši a vládl jí sultán Sulejman I.. Podobně jako mosty Ponte di Rialto a Ponte dei Sospiri (Most vzdechů) v Benátkách má jen jeden oblouk, jeho délka je 29 m, šířka 4 m a střed se vypíná 20 m nad hladinou Neretvy.




Most byl během balkánské války zbořen chorvatským dělostřelectvem. S jeho obnovou se započalo r. 1999 a až r. 2004 byl dokončen za účasti tureckých stavbařů, kteří použili postupy z Osmanské říše a jako materiál z řeky vytažené kamenné bloky z původního mostu, co chybělo, doplnili novými z lomu, kde se kámen pro most těžil. A ač je staronový, jméno Stari mu zůstalo.




V okolí mostu jsou viditelné minarety a mešity a můžeme jen doufat, že pokusy o radikalizaci místních muslimů nebudou úspěšné. Balkán si už válek užil víc než dost.

7. července 2016

Rozhovor s Vencou

Venca (vencisak) je mladý vysokoškolský učitel, profesně se zaměřující na botaniku, s všestrannými zájmy a obdivuhodnými znalostmi moderního umění - architektury, malířství, hudby, filmu a literatury. Jeho na první pohled výsostně intelektuální blog však baví i vtipnými psanými a obrázkovými glosami, úsměvné jsou také jeho sporadické, lehce ironické komentáře na hlavních stránkách Blog.cz.
Když se představoval jako nováček Autorského klubu, mimo jiné napsal: "Stále neztrácím iluzi, že blog by měl být jak zábavný, tak v jistém slova smyslu by sloužil jako informační kanál, který ovšem ctěnému čtenáři přináší něco víc než pouhou informaci o tom, že se mi zrovna dnes na zastávce rozvázala tkanička a jsem z toho celý nesvůj."
A obojího na Vencově blogu najdeme nepřeberně.

1. V jednom komentáři jsi zmínil, že každý rok chodíš se studenty údolím Bílé Opavy z Karlovy Studánky k chatě Barborka a na Praděd. Jak taková turistika vypadá? Vykládáš jim o květeně, zastavujete se u jednotlivých druhů, minerálů a potůčků, fotografujete a zapisujete si? (V naší skupině turistů máme profesora z Masarykovy univerzity, geologa, a ten vždy zajásá nad každým buližníkem a hned si ho změří pravítkem, k větším kusům postaví manželku a společně je vyfotografuje.)

Turistika je to jen zdánlivá. Studenti mají intenzivní botanický kurz, kdy během týdne společně projedeme téměř celou Moravu a demonstrujeme si rozmanitou květenu napříč biotopy od jihomoravských stepí po subalpínskou vegetaci Jeseníků. Po této výživné květinové masáži je čeká zoologický týden, mohou též absolvovat geologickou, geografickou, ekologickou exkurzi atp. Přijde mi skvělé, že studium na VŠ není v případě biologických oborů jen o sezení v lavicích, nicméně letos mi studentka po úspěšném zápočtu řekla: "Jsem tak ráda, že už se nikdy neuvidíme" :-). Inu, ani květinou už se ženě nezavděčíš.

2. V seriálu článků Po čem šlapou Pražáci? se zabýváš vzory v dlažbě pražských chodníků. Jde o svébytné umění (podobně jako mozaiky, graffiti, …)? Pražská dlažba je něčím zvláštní, např. proti dlažbě v Olomouci, kde žiješ?

Spíš než za umění bych dláždění označil za řemeslo. Když máš šikovného řemeslníka, mohou i dlažební kostky působit jako umělecké dílo. Mozaiková dlažba se občas používala i v jiných městech, třeba v Kutné Hoře, ve Slaném či v Josefově, ale jinak je spjata zejména s Prahou, proto se vžil termín "pražská mozaika". Zvláštní je ve své pestrosti, plasticitě, v nárocích na provedení a rovněž v rozsahu zachování do současnosti. Štěstí, že se i o dlažební kostky zajímají památkáři stejně jako nadšenci z Klubu Za starou Prahu. Já se jen nechávám okouzlovat řemeslnou parádou. Olomoucká dlažba má svá specifika rovněž. Jít po olomouckých chodnících po dešti, je jako jít po minovém poli, každou chvíli můžeš šlápnout na uvolněnou dlaždici a být po kolena špinavý. Olomouc, jakožto sídlo arcibiskupa, ti s trochou nadsázky může nabídnout i zajímavé dlažební spojení v podobě tzv. biskupských čepic, což je typ úhlopříčné vazby mezi vozovkou a obrubníkem chodníku ve tvaru infulí, který byl v hanácké metropoli hojně užívaný.

3. Olomouc je vedle sloupu Nejsvětější Trojice velmi známá i výzdobou orloje od Karla Svolinského v duchu socialistického realismu. Kdybys měl návštěvníka města provést, ukážeš mu ji jako umělecké dílo, dobovou kuriozitu, raději se zde nebudeš zdržovat?



Orloj bych návštěvníkovi představil, jako umělecké dílo zatížené patosem doby vzniku, které, podle mě neprávem, navždy zaškatulkovalo Svolinského jako socrealistického umělce. Zajímavostí třeba je, že na návrzích figurek se podíleli tehdy mladí umělci Eva Kmentová a Olbram Zoubek. Zoubek se kdesi vyjádřil, že pracovat se Svolinským byla radost, ale že jeho žena byla strašná Xantypa, se kterou se nedalo vydržet. Ze spolupráce sešlo a figurky jsou dílem Marie Svolinské a jsou velmi nepovedené! Sám Svolinský byl dobrým umělcem, předvedl to třeba na Expu 58, pro které připravil monumentální vitráž. Co se týče botanické ilustrace pro knihy i známky, je dodnes pro kreslíře velkou inspirací.

4. U hudebního festivalu Colours of Ostrava chválíš hudbu i prostředí bývalých vysokých pecí Vítkovických železáren. Zrušené provozy se někdy zakonzervují a lze je navštěvovat jako technická muzea (např. solný důl Wieliczka u Krakowa), mohou však být i dokladem industriální architektury (věže dolu a železáren v Dortmundu na snímku jsou dnes součástí Muzea železa a oceli (Museum für Eisen und Stahl/Museum of Iron and Steel)). Překvapuje mě, že takové štěstí mají podniky, které souvisí s těžbou a zpracováním rud. Nezasloužil by si to třeba i nějaký zkrachovalý cukrovar, sklárna, výrobce televizorů atd?




Zaslouží si to řada staveb a areálů. Je to zejména o lidech, kteří se o jejich záchranu či ochranu snaží. Však Žatec se s pivovarnickým areálem snaží dostat dokonce do UNESCA, stejně tak stojí za pozornost stará sušárna chmele v Odrlicích a mnoho dalších. Doporučuji se podívat na Cenu Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro, která vyzdvihuje pozitivní příklady z oblasti památkové péče. Jestli někdo v budoucnosti ocení monstrózní krabice v polích třeba na výrobu televizorů, o tom bych nechtěl ani přemýšlet.

5. Koho si na letošních Colours nenecháš ujít? Necháváš se také překvapit neznámými jmény (pokud si vzpomínám, hlavní hvězdy Roberta Planta a Zaz jsi vynechal), nebo si o všech vystupujících dopředu seženeš informace a "naposloucháš" jejich hudbu, abys měl představu, čemu dát přednost?

Colours mají kvalitní dramaturgii a dokážou v posledních letech přichystat skvělý výběr hudebníků, který se často kryje s hudbou, kterou poslouchám, tudíž se nijak dopředu nepřipravuji. Nerad se nechávám překvapovat a raděj sázím na "své koně". Výjimkou je etnická hudba, kde se inspiruji neznámým velmi rád. Zaz je asi milá holka, ale davovému poblouznění z ní, natož z její hudby, nerozumím. Kdybych věděl, že Robert Plant zahraje Kashmir, tak na něj příště půjdu.

Letos si nenechám ujít Antony Hegartyho aka těleso ANOHNI. Křehkého androgyna, kterého kdysi kdesi v New Yorku vyštrachala Björk. Letos vydal existenciální desku o současném světě ve spolupráci s předními esy americké elektro scény. Všem mohu doporučit MBONGWANA STAR, kteří, dle mého skromného soudu, vydali jednu z nejlepších desek tohoto desetiletí založenou na pouličních afrických rytmech v produkci francouzských elektronických producentů. Škoda, že dostanou prostor na špatné scéně ve špatný čas. Přijít o průkopníky snového popu, SLOWDIVE, by byla ostuda, pro současný zvuk řady kapel jsou nepostradatelní. Líbí se mi též poslední deska TAME IMPALA, takže tento tahák nemine ani mě. Hebrejský zpěv umělkyně VICTORIA HANNA zní tak šíleně, že ji musím slyšet. A od polských sousedů jsem zvědavý na zpěvačku BRODKU, která se od svých mladičkých let, kdy vyhrála polskou verzi Superstar, posunula zajímavým směrem.

6. Tvé obsáhlé roční přehledy zajímavých hudebních desek jsou pro většinu z nás novinkami od první až po poslední položku. Jak se k takovým informacím dostáváš? Máš vazbu na obchod s hudebninami, čteš hudební časopisy, posloucháš pořady na hudebních kanálech, nacházíš je náhodně na YouTube?

S hudebním průmyslem nic společného nemám. Pro mne byl základem server Last.fm. Byly roky, kdy jsem přes tento server poslouchal 30 000 skladeb ročně, a to už je pořádná porce, aby sis udělal hudební přehled. Teď už před neustálým objevováním hudby na internetu dávám přednost poslechu oblíbených interpretů na vinylových nosičích a živé produkci.

7. V následující koláži jsou obrazy New York City Pieta Mondriana (Thyssen-Bornemisza, Madrid), Woman with Pails: Dynamic Arrangement Kazimira Maleviče (Žena s vědry, Museum of Modern Art, New York) a White Cross Vasilije Kandinského (Peggy Guggenheim Collection, Benátky). I když třeba první má myšlenku v tom, že ulice na Manhattanu tvoří pravoúhlý systém streets & avenues, nedokázaly by takové obrazy malovat i trochu nadanější děti? (A to nemluvím o Malevičových jednobarevných čtvercích.) Geometrické obrazy Victora Vasarelyho by se asi daly "namalovat" v programu MATHEMATICA.
A naopak: mohla by se v grafických počítačových programech generovat nová umělecká díla? (Johann Sebastian Bach prý řadu skladeb vytvořil tak, že nejdříve si je představil jako obrázky notového zápisu.)




Sousedé mají malou holčičku Inku a ta, když maluje, vytváří úchvatné abstraktní kompozice. Inka se snaží o princeznu, kočičku, sluníčko a přitom je z toho změť čar. Ona v tom vidí figury a já v tom vidím nového Miróa. Ale je to pohled scestný, kdyby dokázala ve třech letech přemýšlet o abstraktní malbě, asi by byla geniální. Dnes nás abstrakce nešokuje, jako šokovala samotného Maleviče, jako k ní Kupka postupně docházel, jako o ní Mondrian přemýšlel, jako ji Pollock od přemýšlení osvobodil, jako ji Zdeněk Sýkora pomocí počítačů odpoutal od člověka (umělce). Všichni byli geniální a posouvali hranice umění zase o kus dál a v tom je jejich jedinečná neopakovatelnost, ale rozhodně ne neschopnost řemeslné reprodukovatelnosti.

8. Malíře jsem si vždy představoval s paletou u stojanu s plátnem, štětcem trpělivě pokrývající každý čtvereční centimetr plochy, mnozí umělci 20. století se však od tohoto způsobu odklonili. Jackson Pollock své chaotické obrazy maloval naležato a po plátně šlapal, základ někdy vytvářel rozstřikováním barvy dírou v plechovce (takto vznikl obraz Enchanted Forest (Začarovaný les) z následující koláže obrazů ze sbírky Peggy Guggenheim, další se jmenují Circumcision (Obřízka) a The Moon Woman), Yves Klein nejdřív svým patentovaným odstínem modré barvy natřel nahá těla modelek a pak je na plátno obtiskl.




Kdysi jsem v naší TV viděl "malíře", který měl malé dělo, jehož hlaveň naplnil barvami a pak vše vystřelil na plátno. Výsledný obraz závisel na poměru namíchaných barev, vzdálenosti, úhlu hlavně vůči plátnu a možná i teplotě, tlaku a rosném bodu, pokaždé tak byl jiný. Jeho jméno si nepamatuji a ani jsem nikde nečetl, že by tato technika byla vzpomínaná jako příspěvek moderního umění. Asi tedy nestačí jen přijít s něčím novým.
Ale jak rozpoznat umění od snahy se jen odlišit či šokovat?

Myslíš, že je třeba takového rozpoznání? Kvalitu prověří čas. Co šokovalo lidi v 19. století je dnes pro nás maximálně úsměvné, co šokuje dnes nás, by pro ně bylo nepředstavitelné. Šok se přenesl do performance. Přemýšlím, jestli mě šokovala umělkyně Deborah de Robertis, která roztáhla svou vagínu před obrazem Původ světa od Courbeta v Musée d'Orsay, nebo mi to přišlo jako zajímavý umělecký počin nebo jsem byl jen znechucený. Má-li akce svou reakci, pak plní svůj účel.

9. Podstatou konceptuálního umění je seskupení předmětů. Vzpomínám si na instalaci jednoho Japonce v Guggenheimově muzeu v NY, kterou tvořila hromada kamení (nebyla zcela autentická, protože byla podložena rohoží, zřejmě aby se nepoškodila podlaha). Fotit se tam ale nemůže, proto vkládám jinou z Muzea moderního umění v NY s různorodými, neforemnými a s nepravidelnými rozestupy umístěnými skleněnými vázami.




Kdybychom nahlédli někam do dílny či garáže a zdokumentovali tamější "tvůrčí nepořádek", nešlo by také o konceptuální umění?

Pro mě je konceptuální umění zejména o myšlence a jejím přenesení do formy. Muzea moderního umění jsou takového umění plná, ale neumí jej prodat, resp. představit veřejnosti. (Ostatně dokážou to s plátny starých mistrů, které jsou pro návštěvníky zdánlivě srozumitelnější?) Pak jsou z toho jen válející se kusy čehosi, co nedává smysl. Vystavit dílnu má svůj smysl, přesvědčit se o tom každý může v Národní galerii v Praze, kde je k vidění celý ateliér Zbyňka Sekala, který si nezadá s kůlnou taťky kutila. Až pedantská organizovanost prostoru je fascinující.

10. Zvláštní kategorií je akční umění, které bývá blíže členěno na performance (živá, často improvizovaná představení na libovolném místě před diváky i bez nich) a happeningy (zde je divák navíc spoluaktérem náhodně rozvíjeného děje). Asi nejznámější performancí je Kleinův Skok do prázdna, kdy umělec se oblékl do smokingu, uvázal motýlek a vrhl se z okna na ulici (ve skutečnosti fotografie skoku byla fotomontáží, neskákal na dlažbu, ale do plachty). U nás se akčnímu umění věnují (či věnovali) např. Milan Knížák a skupina Ztohoven.
Co si myslíš o akci velké červené trenýrky na Hradě?

Akce vyvolala reakci a byla tedy úspěšná. Snad bych dodal, než se zabývat panem prezidentem Zemanem, je lepší se dívat, jak si Marina Abramović češe vlasy (video performance Art must be beautiful, artist must be beautiful, 1975-76).

11. Líbila by se ti v Praze Kaplického knihovna, tvarem připomínající chobotnici? Když ano, pak v navrhovaném místě na Letné, případně někde jinde?

Líbila by se mi budova sloužící veřejnosti, která projde regulérní architektonickou soutěží. V České republice je situace s výstavbou budov pro veřejný sektor natolik tristní, že je až s podivem, že soutěž na knihovnu byla vůbec vypsána. Praha si zaslouží kvalitní soudobou architekturu, klidně dominantu, ale rozhodně ne stavbu banální a zbytečnou (jakými jsou třeba pankrácké věžáky).

12. Reakcí na nesrozumitelné a elitářské moderní umění je postmoderna, která klade důraz na pluralitu myšlení, názorů a stylů, v architektuře znamená protiklad k funkcionalismu a Bauhausu a rehabilitaci ornamentu, který podle Le Corbusiera "se hodí jen pro nižší třídy, sedláky a divochy." Je čas zase stavět secesní domy? A nepatří sem i "podnikatelské baroko"?

Chtělo by se mi říct, že k secesi se nikdy nevrátíme, ale kdo ví, zda nepřijde nějaká neovlna? Já doufám, že nepřijde. Byť mám secesní architekturu rád, vidím ji zejména jako každou jinou dobovou stopu v tvářích měst - etapu, kterou nahradila etapa další. Podnikatelské baroko je tak akorát anti-architektura vulgarizující prostor, která mi evokuje pečení Pejska a kočičky. Hoďme tam všechno, ono z toho něco vznikne.

13. "Návrat" prostupuje i svět reklamy, oblíbeným heslem se stalo "retro". Velký úspěch má kofola, socialistická alternativa Coca-coly, Zotavovna Morava v Tatranské Lomnici láká k "retro pobytům" v duchu ROH rekreací, v jejichž programu nechybí budíček s rozcvičkou, brigáda kolem hotelu, seznamovací a rozlučkový večírek, promítání filmů Dovolená s Andělem a Anděl na horách (ten se zde v r. 1955 natáčel) s Jaroslavem Marvanem, dokonce tam prý mají i staré vybavení s umakartovým nábytkem a samostatnými kohoutky na teplou a studenou vodu. Nejde však jen o nostalgii (a někdy recesi jako asi u tatranské odborářské rekreace), ale zdá se, že termín se posouvá k významu "stará dobrá kvalita", např. "retro šunka". Ve vlnách se to projevuje v módě a částečně i v erotickém průmyslu. Měly by se ženy přestat zbavovat chloupků?

Nechť si ženy se svými chloupky nakládají dle libosti.

14. Naopak má smysl lpět na zachování původního provedení Baťových domků ve Zlíně, které sloužily k levnému bydlení zaměstnanců obuvnických závodů, nebo je možné vybavit je plastovými okny, nahradit staré dveře novými typy (podle toho, co se komu líbí) či dokonce zateplit a omítnout?

Vzpomínám si, když jsem se poprvé z věžáku 21 rozhlédl po Zlíně. Připadal jsem si jak v jiném světě, kde je všechno režně cihelné, naprosto stejné (a všichni jsou si tady rovni). Nikdo nepočítal, že levné bydlení v podobě malých cihlových krabiček bude po desítkách let vyhlášeno za památkově chráněné. Stalo se a je podstatné, aby si lidé uvědomili, že památková ochrana lidem nechce házet klacky pod nohy desaterem přikázání, ale snaží se o zachování něčeho vzácného, cenného pro nás i generace budoucí. Je s podivem, že i komunisti respektovali stávající výstavbu a panelákovou zástavbu jižních svahů provedli velmi kultivovaně, vpravdě v baťovském duchu. Proč si to kazit plastovými okny a křiklavými polystyrenovými fasádami?!

15. Na blogu máš i rubriku o vaření, články s doporučením, kam v Olomouci za dobrou kávou, a v jednom komentáři k článku o synagogách ses podivil, že jsem nebyl v Plzni, že asi nemám vztah k pivu. Opravdu ho vůbec nepiju, ale vím, že znalci piva jsou dost vyhranění jako fanoušci fotbalových klubů, na to své nedají dopustit a konkurenci zesměšňují. Miloš Zeman se dopustil téměř národní urážky, když na Slovensku o jedné značce prohlásil, že je dobrá nejvýš na vyplachování zubních protéz. Dá se však ještě mluvit o českém pivu a jeho "specifické" chuti, když větší pivovary kromě Budvaru vlastní nadnárodní koncerny (Plzeňský Prazdroj, Radegast, Velkopopovický Kozel - SABMiller; Královské Krušovice, Starobrno - Heineken, …)? Nedošlo k materiálové a chuťové "unifikaci" ingrediencí? Máš svou oblíbenou značku?

Dá se mluvit o kultuře pití piva, která je v Česku silná. Což se projevuje i v nárocích na kvalitu pivního moku. Ano, velké pivovary produkuji unifikované produkty stejné chuti, vžil se pro ně termín europivo. Naštěstí tento proces vyvolal renesanci malých lokálních pivovarů specializujících se na nízkou produkci kvalitních piv a speciálů. Dnes má snad každé větší město malý pivovar, často s výborným, chuťově jedinečným pivem, tudíž se europivům vyhneš velmi snadno. K mým oblíbencům patří piva z Žateckého pivovaru, varnsdorfský Kocour, Dalešický pivovar, Únětická desítka, desítka Kosíř z Lhoty pod Kosířem, pšeničné pivo z pivovaru Chomout nebo dvanáctka z třeboňského Regentu. Poláci mají též velmi zajímavé portfolio piv. Slovenské pivo má, pravda, co dohánět, ale milovníkům zkvašených moštů bych na léto doporučil výborný košický cider Opre (z piv produkty pivovaru Kaltenecker).

16. Před nedávnem u Standova anketního článku Může být velká návštěvnost nežádoucí? se několik komentátorů vyjádřilo k výběru článků do pohyblivého panelu a k tomu jsi poznamenal:
"Ano, všiml jsem si, že po tom co už nevychází časopis Bravo, blog.cz sekunduje poradnu pro náctileté na úvodní stránce.
Články se zdají dle názvů být různorodé, ale v zásadě jsou stále o tom samém, o mezilidských vztazích. Tematicky je to nuda, ježto v Přátelích už rozebrali všechno, když ne tam, zbytek světu ukázala Esmeralda, Natalia Oreiro a spol.
Kurnik, děcka, zajímejte se proboha i o něco jiného nebo skončíte jak 9 z 10 lidí, kteří si dneska v buse vzali z výběru 5 novin Blesk." 8-O
Co bys v upoutávce na titulní stránce chtěl vidět?

Úvodní stránku jsem přestal sledovat od chvíle, kdy profilace blogu.cz na teen uživatele zcela převládla nad věkovou a tematickou různorodostí. Ke štěstí mi stačí vidět nové příspěvky na blozích oblíbených blogerů.

17. Když prezentuješ fotografie z galerií, obdivuji na nich jejich dokonalost, já se o to také pokouším, ale většinou mám zkosené hrany rámů, jsou na nich odrazy. Jak dosahuješ takové kvality? Fotíš ze stativu, používáš programy pro úpravu fotografií?

Zase tak slavné to s focením není. Věř, že spoustu jsem jich doslova odflinkl. Spousta je ledabyle cvaknuta na mobil, protože se mi nechtělo vytahovat zrcadlovku. Stativ vůbec nepoužívám, všechno je o světle. Když je přirozené světlo dostatečné nebo je obraz alespoň rozumně nasvícen, focení jde samo. Často fotím podexponovaně, proto musím sáhnout k úpravám v programech.

18. V architektuře a malířství se zabýváš moderním uměním, ale v rubrice věnované filmu, kde 30-50 let je dávná minulost, převažují starší filmy. Hodně jsi o nich psal v letech 2010-11, ale pak už následuje jen jeden loňský článek o návštěvě Letní filmové školy v Uh. Hradišti. Všechny své oblíbence jsi už přiblížil a nic nového tě neoslovuje?

Spíše mě v současnosti o filmu nebaví psát. Oblíbenců by se našlo, pořád mám v hlavě československou novou vlnu a představení méně známých filmů z této vynikající éry čs. kinematografie. Nu, snazší je se usadit do křesla na Letní filmové škole a poslouchat poutavé výklady o filmech od Ivy Hejlíčkové.

19. Na Wikipedii jsem našel, že strip je "velmi krátký, většinou černobílý vtipný komiks, sestávající pouze z 2 až 6 políček tvořících proužek". V tvé rubrice Stripové glosy přespolního běžce často jde o ironické komentáře v grafické podobě. V nich se vyskytuje jeden mlčenlivý posluchač - zvířecí figurka s hlavou kočky a dlouhýma ušima jako zajíc. Řekne také někdy svůj názor?

Neřekne. ;)

20. V menu blogu uvádíš informaci, co právě čteš a posloucháš. Zmiňované knihy a desky jsou současně doporučením na zajímavá díla?

Mám utkvělou představu, že mám dobrý vkus na všechno, tudíž co čtu a poslouchám, beru jako nenucené doporučení pro ostatní. Vlastně jsou to takové drobné střípky z osobního života, v jinak dosti neosobním prostředí mého blogu.

21. Jsi hodně zcestovalý a tipoval bych, že před relaxací v houpací síti či pod slunečníkem na pláži dáváš přednost cestám za poznáním a uměleckými skvosty. Jaké destinace tě teď nejvíce lákají k návštěvě?

Vidíš a přitom cestování nemám vůbec rád! Nikdy jsem nebyl v Boskovicích, to je pro mě destinace číslo jedna :-). Z profesního hlediska mě velice láká Jihoafrická republika. Na dobrou výstavu a za kvalitními sbírkami jsem ochotný jet v zásadě kamkoli, kam mi to finance a čas umožní.

Chápu, Otakar Kubín (Othon Coubine) a možná i zámek. :)
Díky za rozhovor.

Aktuální článek

Proč ani letos nebudu volit

O letošních volbách se stále mluví, jak jsou přelomové, že jde o všechno, o ohrožení demokracie autoritáři a populisty, nebo k světlým zítřk...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)