28. února 2022

Progres 2 s Alešem Bajgerem - LP Mozek a Změna!, vzpomínka na Pavla Pelce

Před řadou let jsem zde popisoval hudební legendy brněnské rockové scény – skupiny Synkopy 61, Progress Organization, Progres 2, Futurum, Bronz a jejich protagonisty Michala Poláka, Oldřicha Veselého, Pavla Váněho a Romana Dragouna. Chybí ještě jedna podstatná „kapitola“ – období, kdy už v Progresu nepůsobil Pavel Váně ani Roman Dragoun a post hlavního zpěváka zaujal Aleš Bajger

Z předchozích článků zopakuji, že s kytaristou a zpěvákem Pavlem Váněm se pojí krátké období skupiny Progress Organization, založené r. 1968 a obnovené po 10 letech nejdříve pod podivným názvem Barnodaj, který pak přejmenovali na Progres 2. S ním nahráli alba Mauglí a Dialog s vesmírem a zvláště druhé bylo u nás událostí podobnou rockovým operám The Dark Side of the Moon a The Wall skupiny Pink Floyd. Když kapelník skupiny, bubeník Zdeněk Kluka, přišel s dalším projektem Třetí kniha džunglí, Váně byl proti, že jde o opakování Mauglího, ze skupiny odešel a na postu zpěváka ho nahradil klávesista Roman Dragoun. Třetí kniha džunglí vyšla na dvojalbu r. 1982 a měla velký úspěch, jenže Roman Dragoun s kytaristou Milošem Morávkem o rok později z kapely odešli a založili si Futurum, které mě na první poslech nadchlo a Dragoun se stal mým nejoblíbenějším rockovým hudebníkem, chodil jsem na všechny jeho koncerty v Brně, ať již působil v kterékoliv skupině nebo vystupoval sólově.

Žádný ze zmíněných koncertních programů skupiny Progres 2 jsem ale v premiérách neviděl, protože jsem tehdy byl ortodoxním fandou jiné brněnské legendy, skupiny Synkopy 61. Alba Progresu 2 jsem dokoupil až dodatečně, když jsem zjistil, že tam dříve hrál můj nový oblíbenec Roman Dragoun.  

V r. 1984 Progres 2 o sobě dal znovu vědět, nahrál album Mozek. Opět šlo o audiovizuální program, tentokrát na motivy povídky Maxwellovy rovnice autora sci-fi literatury, původním povoláním fyzika, Anatolije Dněprova. Texty písní napsal Vladimír Čort.  

Maxwellovy rovnice se týkají zákonů elektromagnetického pole a jejich znění v integrálním a diferenciálním tvaru je následující (komu nejsou jasné, může se víc dočíst např. zde :)): 



Výstižnou charakteristiku příběhu Dněprovovy povídky a zpracování do rockového projektu najdeme na Wikipedii: „Mozek vypráví o matematikovi profesoru Rauchovi, který potřebuje vypočítat složité rovnice a v novinách objeví inzerát nabízející vyřešení právě takových rovnic. Při setkání ale narazí na šíleného Kraftstudta, který pomocí generátoru mozkových impulzů ovládá armádu nejlepších matematiků, kam je umístěn i profesor Rauch. Nakonec ale dojde ke vzpouře a tito uvěznění lidé jsou osvobozeni.“

Tento program jsem si již nenechal ujít a viděl ho na jednom z prvních koncertů. Celá scéna byla zahalena plachtou velkého stanu, pod níž byli skryti hudebníci skupiny, představující rukojmí ďábelského Kraftstudta.  

Z alba mám nejradši dvě skladby: Co je život I. v podání nové posily skupiny, zpěváka a kytaristy Aleše Bajgera a závěrečnou Kdo je tam? První složil baskytarista Pavel Pelc, druhou, a také ji zpívá, bubeník Zdeněk Kluka

U pomalé písně Co je život I. je zajímavá i instrumentální stránka, syntezátor na rozdíl od jednotvárného zvuku pozdějších diskotékových hitů zujme vlastní klenutou melodii. 

Videa Progresu z 80. let bohužel téměř neexistují, živě je záznam až z r. 2008, kdy skupina vzpomněla 40 let od svého založení s částečně pozměněným složením, hlavní postavy – kytaristu Aleše Bajgera (s dlouhými vlasy), baskytaristu Pavla Pelce a bubeníka Zdeňka Kluku zde však vidíme.

Album Mozek bylo posledním tematicky zaměřeným projektem skupiny, rockové opery už i ve světě měly roky největší slávy za sebou a Progres 2 v roce 1987 zareagoval albem s příznačným názvem Změna!. Titulní píseň složil a zpívá Zdeněk Kluka.

Touto změnou to neskončilo, skupina poté přišla s naprostým úletem, do svého názvu přidala Pokrok, angažovala zpěvačku Pavlu Dvořáčkovou a nastudovala budovatelské písně z 50. let (např. My máme ocelové ptáky – myšleno letadla). Pro Pavla Pelce to asi bylo nestravitelné a raději přešel do skupiny Futurum. Pro mě také, koncert jsem viděl jednou a nevěděl, co si o tom myslet.

V novém tisíciletí Progres 2 příležitostně vystupuje opět s rockovým repertoárem a k mé velké radosti se v něm sešli všichni, kteří ho proslavili – Pavel Váně, Zdeněk Kluka, Miloš Morávek, Roman Dragoun a Pavel Pelc – a hrají skladby z historických alb i nové, loni nahráli písničkové album Tulák po hvězdách. Tehdy jsem je také měl znovu vidět, koncert kvůli covidu byl bohužel zrušen. I když byl přeložen na letošek, k mému velkému smutku na něm bude chybět Pavel Pelc. Zemřel loni v létě týden před svými 72. narozeninami. Jako baskytarista byl ve stínu sólistů skupiny, ale na všechna alba složil hudbu písní, které jsou jejich ozdobou. Alespoň ty připomenu. Jeho mám i na fotografii z r. 2016, za hradbou kláves je trochu vidět i Roman Dragoun.



Na albu Dialog s vesmírem je Pelcova Píseň o jablku. Klip po mnoha letech v předchozím odkazu se natáčel na podzim a jablka už dávno byla sklizená, proto byla na větve stromu přišpendlena. A po 30 letech od natočení alba živě zněla takto:

Pěkným předělem uprostřed skladby je sólo Zdeňka Kluky na flétnu. A při tom jsem ho také zachytil (v r. 2016).



Roman Dragoun na svých sólových koncertech hraje výhradně vlastní skladby, jedinou výjimkou byla Pelcova píseň To já se vracím z dvojalba Třetí kniha džunglí, na kterou navazuje instrumentálka Ozvěny kytaristy Miloše Morávka. Jedna z mála nahrávek z mladých let skupiny je v následujícím videu, Pavel Pelc zde netradičně doprovází na klávesy Moog. 

Zvukově mnohem kvalitnější je ale záznam z desky.

Na album Mozek Pavel Pelc přispěl výše zmíněnou písní Co je život I., jeho je i Neznámý génius (záznam opět z r. 2008). Zpívá ji Aleš Bajger, Pelc ji uvedl a podobnými vstupy provázel celý koncertní program. 


Na albu Změna! má Pavel Pelc také svou stopu, lyrickou píseň Rty jsou schránka čekání, zpívanou Alešem Bajgerem. 


Pavle, díky za vše.

21. února 2022

Hoher Dachstein - pod vrcholem

Hoher Dachstein s 2995 (někde také 2996) metry nadmořské výšky je nejvyšší horou rakouských spolkových zemí Štýrsko (Steiermark) a Horní Rakousko (Oberösterreich), na jejichž hranici leží. 

Pohledy z dálky již byly zařazeny do článku Reiteralm - kolem jezer na alpské dvoutisícovky a s výhledy na Dachstein a alespoň jeden vložím i sem. První tři vrcholy zleva jsou Torstein (2948 m n. m.), Mitterspitz (2926) a Hoher Dachstein (2995/2996).



Někdy se Hoher Dachstein (v českém překladu Vysoká kamenná střecha) zjednodušeně uvádí názvem Dachstein, správně však označení Dachstein patří celému vápencovému masivu. Tato nejednoznačnost je patrná i z map – letní s trasami výstupů a zimní se skiareálem.





My jsme zde byli v létě, a protože jsme využili lanovku, můžeme se podívat blíže do vrcholových partií masivu. 


Lanovka překoná převýšení téměř 1000 m a vystoupíme ve výšce 2687 m n. m. 



Ukazatele u horní stanice informují o dvou atrakcích – visuté lávce a vyhlídkovém chodníku, vystupujícím do volného prostoru (sky walk). 


Lávka má délku 100 m a při přecházení se trochu houpe.




Na skywalk se stojí fronta, ale lidé na něj vstupují po jednom, protože co kdyby nevydržel.




Zatímco restaurace je hned u lanovky, zdá se, že muž pod zábradlím sem přichází po skále.



Výhledy stojí za to.




A Hoher Dachstein je již téměř na dosah (mírně vpravo ve stínu).



Na vrchol Kleiner Gjaidstein (2734) za sněhovým polem vede nenáročná zajištěná cesta (ferrata).



A taková příležitost lákala ji využít.



Černá skvrna uprostřed stoupání je dřevěná chalupa, k níž se dostaneme bez zajištění lany. 



Ještě chvíli pokračujeme a teprve potom se objeví zabezpečovací lana.




Na vrcholu jsou panely s informacemi o klimatu a také o Friedrichu Simonym (1813-1896), vědci z vídeňské univerzity, který se zabýval geologií, hydrologií, paleontologií, zkoumáním jeskyní a Dachstein byl jeho hlavním objektem zájmu. Byl také prvním, kdo zdolal Hoher Dachstein v zimním období.  




Ještě se rozhlédneme a je čas se vrátit.



Tubus pod restaurací skrývá pohyblivý pás, kterým se přesuny urychlí. 



13. února 2022

Ester Krumbachová - všestranná osobnost československé nové vlny

Mezi pěticí nejoblíbenějších filmů československých tvůrců mám tři – Ovoce stromů rajských jíme (režie Věra Chytilová, 1969), Faunovo velmi pozdní odpoledne (Věra Chytilová, 1983) a Kladivo na čarodějnice (Otakar Vávra, 1969) – na nichž se výrazně podílela Ester Krumbachová (1923–1996), ke všem napsala scénář, navrhla kostýmy a u posledního složila i text titulní písně. 

Spolupracovala ale i na mnoha dalších filmech, které patří do zlatého fondu naší kinematografie. Jako scenáristka je podepsána pod filmy Sedmikrásky (Věra Chytilová, 1966), O slavnosti a hostech (Jan Němec, 1966), Mučedníci lásky (Jan Němec, 1966), Valerie a týden divů (Jaromil Jireš, 1970), návrhy kostýmů a výtvarnou spoluprací vedle zmíněných filmů přispěla k dalším, jako jsou: Transport z ráje (Zdeněk Brynych, 1962), Král Králů (Martin Frič, 1963), ...a pátý jezdec je Strach (Zdeněk Brynych, 1964), Démanty noci (Jan Němec, 1964), Kdyby tisíc klarinetů (Ján Roháč, Vladimír Svitáček, 1964), Romance pro křídlovku (Otakar Vávra, 1966), Kočár do Vídně (Karel Kachyňa, 1966), Všichni dobří rodáci (Vojtěch Jasný, 1968), Ucho (Karel Kachyňa, 1970), Archa bláznů aneb Vyprávění z konce života (Ivan Balaďa, 1970, podle Čechovova Pavilonu č. 6), Psi a lidé (po emigraci Vojtěcha Jasného film dokončil Evald Schorm, 1971), …  

Ester Krumbachová se narodila v Brně a v r. 1948 zde absolvovala studium užité malby a grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP). V oboru se však zpočátku nemohla uchytit, odešla do pohraničí, kam nikdo nechtěl, a pracovala na stavbách jako zednice, v zemědělství, pásla ovce, sbírala len, prodávala umělé květiny, … Sama to zhodnotila slovy: „Byla jsem na nejspodnější příčce žebříčku, to mi vyhovovalo, …, protože jsem mohla dělat, co jsem chtěla. Kromě prostituce a hrobnictví jsem provozovala snad všechny možné profese.“      

V r. 1954 získala místo v divadle v Českých Budějovicích, nejdříve jako propagační referentka, brzy ale začala spolupracovat s režisérem a hercem Miroslavem Macháčkem jako malířka dekorací, scénografka (vedle scénické stavby navrhovala i způsob nasvícení) a kostýmní návrhářka. Později se stali partnery a v r. 1957 přešli do Prahy, do Městských divadle pražských. Krumbachová byla v té době již 2krát rozvedená a Macháček ženatý. Společně působili také v Národním divadle, Ester i v Divadle ABC, v Hudebním divadle Karlín a v Rokoku.

Inscenace s její výtvarnou a kostýmní spoluprací vybočovaly ze zažitých zvyklostí, promítala se do nich její znalost děl expresionistických malířů (např. Gauguina a Modiglianiho) a pro diváky se staly zážitkem. Oldřich Lipský ji proto oslovil, aby navrhla kostýmy k jeho sci-fi filmu Muž z prvního století (1961). Krumbachová si prostředí filmu hned zamilovala, protože umožňuje postihnout i detaily, které na divadelních kulisách nejsou z hlediště k rozeznání. 

Podobně jako se Věra Chytilová z modelky a filmové klapky vypracovala ve významnou režisérku a slovy Bolka Polívky „první dámu československého filmu“, Ester Krumbachová nezůstala jen u návrhů kostýmů, ale brzy se zapojila literárně, kdy do děje vstupovala svými nápady a obohatila jej scénkami, které ve scénáři nebyly, a později již tvořila náměty a scénáře celých filmů, uvedených v úvodu, nakonec jeden film (Vražda Ing. Čerta) také režírovala. 

Stala se múzou tvůrců zlatých šedesátých let, ve spolupráci s ní Věra Chytilová, Jan Němec, Otakar Vávra, Jaromil Jireš, Karel Kachyňa a Vojtěch Jasný natočili své nejlepší filmy. A o 13 let mladší Jan Němec se stal jejím třetím manželem. 

Ester Krumbachová byla v centru uměleckého dění, k jejím přátelům patřil historik umění Miroslav Lamač (mimo jiné autor skvělé knihy Myšlenky moderních malířů a monografií Vincent van Gogh, Georges Braque a František Kupka z edice Malá galerie, vydávané nakladatelstvím Odeon). 

Tragédií Ester Krumbachové bylo, že ve věku 40+, kdy byla na vrcholu tvůrčích sil, mnoho filmů, které svým rukopisem nezapomenutelně obohatila, s nástupem normalizace skončilo v trezoru. Velkou nelibost stranických orgánů vyvolal film O slavnosti a hostech, kde Ivan Vyskočil (1929) v hlavní roli jim připadal jako parodie na Lenina. Jan Němec a Ester Krumbachová se dostali na seznam zakázaných umělců a mohli už jen dokončit rozpracované projekty a žádné nové jim nebyly schváleny. Trezorovým se dokonce stal i film Kladivo na čarodějnice režiséra Otakara Vávry, který dovedně proplouval všemi režimy počínaje protektorátem a u něhož by to nikdo nečekal. Cenzorům totiž záhy došlo, že scénář temného filmu atmosférou strachu, pro koho si inkvizice přijde příště, bude ho mučit a nakonec upálí, je podobenstvím procesů 50. let. Text Ester Krumbachové na melodii německé válečné písně byl také výmluvný. 


K „dobíhajícím“ filmům, které Ester Krumbachová před úplným zákazem stačila realizovat, patří i Vražda Ing. Čerta (1970). Je jejím plně autorským dílem, napsala scénář, navrhla kostýmy, složila text písně Sněžný muž a také ho jako svůj jediný režírovala. 


Jan Němec ho s „něžnou nadsázkou“ označil za „nejblbější film, co byl kdy natočen“, na ČSFD má ale pěkných 71 %. 

Asi 40leté ženě (hraje ji Jiřina Bohdalová) zavolá někdejší spolužák, Ing. Bohouš Čert, kterého si pamatuje jako štíhlého hocha. Na večeři však přijde obtloustlý chlapík (Vladimír Menšík) a hned ve dveřích hostitelce zalichotí: „Ty jsi ale ztloustla, a taky už nejsi nejmladší.“ A obratem přejde k nejdůležitějšímu: „Jíst budeme doufám hned.“

S nenasytným apetitem spořádá všechny chody, u toho si všelijak ulevuje, z rozepnuté košile mu vykukuje chlupaté břicho. A dává najevo svou intelektuální převahu, diví se, že nezná Freuda, Nietzscheho, …    

Přecpaný si lehne na válendu a sebestředně rozjímá: „Já často sedím a přemýšlím, a jen tak sám pro sebe si přemýšlím. No, jestli to můžeš pochopit, sám, pro sebe, přecházím, někdy si lehnu, ale vždy, nebo téměř vždy (poklepe si na čelo) já přemýšlím.“ 

Měl jsem donedávna milenku, velice krásnou, oproti tobě velice mladou milenku.“ Našla si však jiného milence: „A teď po mně chce vrátit kajak, který jsem jí zalepil.“ 

Bohdalová ho chlácholí, že zítra upeče husu. Čert ji sní celou. 

Čert pak dochází den za dnem a vždy se nacpe k prasknutí a při své neukojitelné žravosti potají jako bobr okouše i dřevěné nohy nábytku a listy pokojové rostliny (zde film přechází do surrealistické polohy).

Hostitelka se chvíli zlobí, ale nakonec se i s tím smíří: „Tak ty si teď myslíš, že já si tě teď nebudu chtít vzít“. 

Jenomže otázka je, jestli si já budu chtít vzít tebe. Kdopak by se taky chtěl oženit s ženskou, která nemá nejmenší ponětí o tom, že musí poslouchat muže svého?

Nepečeš náhodou husu?” “Pro koho já bych asi tak pekla husu? Pro sebe?” “Ne, pro mě. Jestli nemáš peníze, já ti půjčím.” .... “Peníze budu chtít vrátit, jinak bych tě byl nucen zažalovat.

V neustále se opakujícím ději, kdy Čert se zajímá jen o jídlo, které prokládá zmínkami o Byronovi, Darwinovi, …, aniž by jinak hnul prstem a projevil trochu pozornosti, hostitelka pochopí, že tento muž asi pro ni nebude tím pravým, vzhledem k jménu spíš převlečeným ďáblem.

Film, který je nejčastěji vykládán jako výraz feministického přesvědčení Krumbachové, končí promluvou: „A teď již vlastně ani nevím, co bych ještě. A tak chci vlastně financovat novou výpravu do Tibetu. Aby mi přivezli sněžného muže.“

A to bylo téměř vše. 

Kolem roku 1970, kdy jsem se jako ‘opora kontrarevoluce’ octla v nezáviděníhodné situaci, že mi byly postupně odebrány všechny papíry, opravňující mě k umělecké činnosti – takže jsem byla ZAKÁZANÁ – se mi zdálo tolik snů, že jsem se rozhodla je zapisovat jako Seník. Jak se říká Deník, tak Seník.

Je zajímavé, že tolik rozličných hypnoticko-spirituálních podnětů může inspirovat takové hovado, jako byl jistý Ludvík Toman, dramaturg v tehdejším Filmovém studiu Barrandov. Ožrala a vyděrač byl iniciátorem i toho, že jsem měla (já a Pavel Juráček, režisér) zakázaný vstup na Barrandov, do Filmového klubu a do Televizního klubu.“ 

Protože Ester Krumbachová se nepokořila a nevykoupila sebekritikou, dlouhé roky žila nuzně, v malém bytě v pavlačovém domě, obklopená kočkami, trpěla depresemi a propadla alkoholu. Živila se výrobou šperků, potají spolupracovala s Laternou magikou, v zastoupení psala scénáře pro jiné, její jméno však v titulcích nesmělo být uvedeno a tomu také odpovídaly velmi malé výdělky. Jedinou výjimkou byl film Faunovo velmi pozdní odpoledne z r. 1983, kdy umanutá Věra Chytilová si Ester Krumbachovou vyvzdorovala, ale nevím, zda vůbec v té době se do titulků dostala.  

Po r. 1989 se nemocná a na alkoholu závislá Krumbachová velkého návratu nedočkala, natočila klipy S tebou/U nás ve sklepě skupiny Garáž a Winner Takes All Ivana Krále (bohužel nejde do textu vložit přímo, jen odkaz, protože je pouze pro dospělé), navázala tak na výtvarnou spolupráci na recitálu Marty Kubišové Náhrdelník melancholie z r. 1968, pro cyklus Gen Fera Feniče natočila profil malířek Válových, pro Divadlo na Vinohradech navrhla kostýmy hry Cid, s Věrou Chytilovou plánovaly pokračování Sedmikrásek po 30 letech, ale stárnoucí umělkyně už nenašly společnou řeč. Přesto však i tehdy ještě ukázala dvě nové polohy svého všestranného talentu. Výběr svých textů zpracovala do divadelní hry Smraďoch Šindler má jít okamžitě domů, kterou s úspěchem nastudovala Gabriela Wilhelmová, a v r. 1994 jí v pražském nakladatelstvím Primus vyšla První knížka Ester, obsahující „neúmyslně zapomenuté a úmyslně neodeslané dopisy smíchané s černými pohádkami“ s vlastními ilustracemi.    

Částečně jsem z ní už citoval, je tam i následující: „… můj tehdejší manžel se nedostavil k stání, tak se ten soudce, který se zajímal o ženy – umělkyně – rozhodl, že moji celkem nevhodně formulovanou žalobu o rozvod, kde se nemluvilo ani o fackách, ani o majetku, jak bývá v kraji zvykem – nějak zkrášlí, vysvětlí, objasní, a tak napsal tvrdým hlasem: ‘Byla již od mládí talentovaná a k manželství se nehodí.‘“

Ester si uměla hrát slovy, ve vzpomínce na malířky Jitku a Květu Válovy z Kladna (podle angažované spisovatelky Marie Majerové byly „skvrnou“ Kladna, protože nemalovaly dělníky z oceláren s úsměvem na líci) a to, jak se jedna při pravidelných jízdách vlakem z Kladna do Prahy zamilovala do spolucestujícího inženýra a pozvala ho na koncert, jenže tam ji hlasitě kručelo v břiše, inženýr se za ni styděl a nechtěl s ní dále nic mít, podle Ester „po tomto divném rozchodu, který předtím neměl ani schod, se trpící dívka rozhodla vytvořit grafický list, který inženýrovi mlčky a bezprogramově poslala. Znázorňoval dona Quijota u zdi, po které lezla ještěrka, velmi krásná, a don Quijote byl zamyšlený.“     

Jak jí bylo těžko, píše v dopise v r. 1984 sestrám Válovým: „Já jsem vám tak příšerně unavená, že se mi nechce dělat výrobkyni šperků na módní přehlídky, ani se mi nechce psát načerno scénáře na nabídky různejch hajzlů z televize, co se tváří, že mi chtějí pomoct, ale jenom mě chtějí vydírat, abych byla hodná a abych přijala jakékoliv peníze

Vy to víte, vy dvě jo, já jsem toužila dělat film, největší lásku mého života, uřízli mě od toho a já od té doby nějak existuju – neříkám, že marně, nic není marný, ale jak to na jednoho padne, je v pr.eli. A přitom já se tomu dokážu bránit, mám spoustu vůle, ale najednou se tak rozpadnu jako prázdnej pytel.“

Holky, je mi líp a líp. Už nemetám kozelce přemetem nazad … nemetám kozelce ze samé lítosti nad neuznanou genialitou, už se zase tiše pochechtávám a mnu si duševní ruce. A škrábu se duševně za uchem… “

Vzdělaná, mimořádně sečtělá žena s velkým rozhledem, všestrannými zájmy a s vypravěčským talentem sedávala v hospodě s pochybnými individui a s některými navázala i důvěrný vztah. Jedna taková existence se objevila v dokumentárním filmu Věry Chytilové Pátrání po Ester z r. 2005, který není volně dostupný, zajímavá je ale i stručná vzpomínka Chytilové na Krumbachovou na ČSFD.

Na YouTube je však možné si pustit téměř hodinový dokument Ester Krumbachová z cyklu Zlatá šedesátá na ČT art a dá se také najít 26minutový zvukový soubor Osudové ženy – Ester Krumbachová v .mp3. 


Dům umění města Brna Ester Krumbachové vzdal hold výstavou. Koná se pod záštitou (dnes již bývalého) ministra kultury Lubomíra Zaorálka a brněnské primátorky Markéty Vaňkové.  



Jsou zde k vidění její ilustrace a grafika, 



návrhy kostýmů, 




fotografie a originální texty psané na mechanickém stroji, 



na velkoplošných obrazovkách se promítají ukázky filmů 





a původně zde byly i živé kočky, které si návštěvníci mohli odnést domů.  

V r. 2021 byla Ester Krumbachové in memoriam udělena cena ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize. 

Aktuální článek

Letně (8)

Léto o sobě dává vědět tropickými vedry a už dávno se nedivím pověstné arabské lenosti, protože žít v takovém podnebí trvale, bere síly k sm...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)