11. ledna 2021

Dublin (2) - na kávě s Adolfem Bornem (a na výstavě)

Irskou metropoli Dublin jsem zde zatím více vzpomínal jen jednou – v souvislosti se slavnými literáty, National Gallery of Ireland mně umožňuje do článků o malířích vkládat fotografie krásných obrazů významných světových mistrů, ale dnes se zastavím u našeho malíře, na něhož jsme s překvapením narazili úplně jinde než v galerii.

Objevování většího města je mnohdy srovnatelné s náročnějšími turistickými výlety, pokud tedy nespoléháme výhradně na MHD a chceme vidět i místa, která nejsou přímo u zastávek. Není divu, že přitom neustálém hledání správného směru (dnes to naštěstí zjednodušují mapy v mobilu) a polykání kilometrů potřebujeme také dát odpočinout znaveným nohám. A nejlepší je zakotvit v útulné kavárničce, u kávy a zákusku si popovídat a/nebo listovat v průvodci a popřemýšlet, kam se vydat dál.

Během 6denního pobytu (tj. s 5 noclehy) v Dublinu v r. 2018 jsme jednu takovou našli v centru města. Bylo tam snad jen 5 stolků a jak je přirozené, sedali jsme si tak, aby zorný úhel byl co největší, bylo vidět na dění na ulici (i sympatickou obsluhu zřejmě rodinné firmy), zpravidla hned za vstupní dveře.  



Při třetí návštěvě však bylo volno jen v zadní části a při odchodu jsem si konečně všiml, že na zdi za našimi zády visí zarámované obrazy Adolfa Borna (1930-2016).




U pultu zrovna někdo stál, a proto jsem zvědavý dotaz, jak na malíře přišli a jestli mají nějaký vztah k České republice, odložil na poslední den pobytu, který nám ještě zbýval. Jenže pak jsme tam už nešli.   





Zatímco obrazy jsou vždy originály a malíři málokdy některá díla vytváří ve více verzích (zde např. dvě verze obrazů Madona ve skalách Leonarda da Vinciho, Babylonská věž Pietera Bruegela st. a Pšeničné pole s cypřiši Vincenta van Gogha, reprodukovaný obraz Ostrov mrtvých Arnolda Böcklina je první z pěti verzí), u grafických listů (a dokonce také u z bronzu odlévaných soch) je možné pořídit omezený počet kopií, které všechny se považují za originály. Nejdále v tom dospěl představitel op artu Victor Vasarely, který mnohé geometrické obrazy namaloval stejně jen v zaměněných barvách a každou verzi navíc mnohokrát kopíroval a vlastnoručně autorizoval.  

Při porovnávání akvarelů z dublinské kavárny s těmi, které byly zařazeny na výstavu Jedinečný svět v pražském Museu Kampa v r. 2017 (rok po Bornově smrti), jsem ale žádnou shodu nenašel, proto ještě několik dalších z této výstavy sem doplním. 

V Bornově mnohovrstevnatém díle se potkávají náměty inspirované jeho cestami po exotických zemích s animovanými filmy pro děti (ale i dospělejší, např. vsuvky do filmů o Básnících), knižními ilustracemi i kreslenými vtipy a karikaturami v humoristických časopisech. Exotika se projevuje i v oblečení postav (pestrobarevné róby žen a turbany u mužů) a nejrůznějšími zvířaty a zrůdičkami jako z obrazů Hieronyma Bosche, např. v obrazech Alchymista (1999) a Podivná společnost na Avignonském mostě (2008).


K cestopisným patří Marco Polo na cestách (2001), který také byl vybrán na plakát výstavy, Přivítání Kryštofa Kolumba (1996), Cestovatel Emil Holub rozmlouvá s domorodci (2004), Poutníci (2004) a Setkání dvou civilizací (2005). 





Vítači migrantů by při pohledu na obrazy Plavba do XXI. století (1999) a Návštěva ze sousední vesnice (2002) asi přemítali, jak to vlastně Born myslel. 





Kreacionisté (ti, kteří věří, že život stvořil Bůh) u obrazu Charles Darwin se svou rodinou (2006) by naopak určitě souzněli se zjevnou Bornovou ironií k Darwinově evoluční teorii, že jsme se vyvinuli z opice. 



Ke zvířatům však Born měl láskyplný vztah a spojoval je s lidskými vlastnostmi, kdy se fintí, tančí kankán a veselí se, a ve většině obrazů nějaká najdeme. První se jmenuje Veselý den v říši zvířat (2008)




Barevným koncertem jsou obrazy z cirkusu a karnevalu: Senzační artistické číslo (2001, zde připomíná malíře naivního umění Henriho Rousseaua), Čínští artisté (2004) a Benátský karneval (2009). 




Z animovaných filmů samozřejmě nemohli chybět Mach a Šebestová.


Z knižních ilustrací alespoň výběr ke Kiplingově Třetí knize džunglí a Pohádkám bratří Grimmů. Ilustrace k výboru povídek E. A. Poea Jáma a kyvadlo jsou temné a na fotografiích nevýrazné, z knihy kvůli copyrightu je raději kopírovat nebudu.  




Pro dospělé je obraz Dva policisté zatýkají prostitutku ve Skořepce (1994). 



Adolf Born byl velmi pracovitý a na výstavě byl i obraz, který dokončil několik hodin před smrtí. Jmenuje se Nezvaní hosté k poslední večeři a bohužel i přes záběr z velkého úhlu se na něm odráží text z protějšího panelu. A ta nezvaná s kosou přece přišla. 



30. prosince 2020

Deváté výročí blogování (s novým začátkem) a PF 2021

4. listopadu jsem měl výročí 9 let od založení blogu v prostředí Blog.cz, který však v polovině srpna 2020 ukončil svou činnost. Do trpkého konce zhasínající domény jsem ani nevydržel, v únoru jsem napsal text Nic netrvá věčně a mailem požádal Martina Rybenského o pomoc s přesunem na Blogspot (přesněji Blogger.com), kterou s manželkou Veronikou nezištně nabízeli. 

Zájemců bylo však asi hodně, žádná odpověď nepřicházela, s velkým sebezapřením jsem proto přidával další články, abych si držel svůj závazek 3 texty měsíčně, a představoval si, že někdy v létě budu články jeden po druhém pracně přenášet. Naštěstí se Martin po 2 měsících ozval a 23. dubna mně sám všechny texty na Blogspot přenesl. Celou anabázi popisuji v článku Loučení s Blog.cz a poděkování Martinovi a Veronice Rybenským

Začátky na Blogspotu znamenaly seznamování s odlišným prostředím, hledání vhodné šablony a ladění vzhledu do podoby, kterou jsem měl na Blog.cz a vyhovovala mně. Martin mně přenesl všechny texty včetně jejich formátování a komentářů a vše v původních časech jejich publikace, což bylo obrovskou úsporou času, ale v textech zůstávaly vnitřní odkazy na stará umístění mých článků a fotky se načítaly z galerií Blog.cz. Asi 5 týdnů jsem se po večerech zabýval úpravami vzhledu, opravováním odkazů a novým nahráváním fotografií a zkušenosti pak shrnul v prvním článku na nové adrese na konci května. 

Za duben a květen jsem proti předsevzetím měl „dluh“ 3 články, ale čtyřmi v letních měsících se smazal, a tak i letošní skóre je 36 textů.   

Co mně na Blogspotu velmi vyhovuje, je gadget umožňující k seznamu oblíbených připojit vazbu na jejich nejnovější články s neustálou aktualizací pořadí výpisu. Není tak nutné blogy „obíhat“. Když si načtu můj blog, v menu hned vidím, kdo a co nového napsal (u některých blogerek však v nastavení zřejmě něco chybí, např. nemají „klikací“ názvy článků, a tato vymoženost není plně funkční). 

Výborný je také přímý přístup z otevřené stránky do kterékoliv administrační sekce blogu. 

Složitější je jen práce s menu, daly by se sice k němu použít štítky, jenže ty by se řadily podle abecedy a má oblíbená rubrika Výtvarné umění by se propadla z prvního místa na poslední. Navíc kliknutí na název štítku jen zobrazí nejnovější články, protože však chci, aby se nejdříve vypsal úplný seznam článků zvolené rubriky, z něhož je možné jednoduše vybírat i dřívější texty, raději si tyto seznamy v HTML souborech vytvářím sám.

***

Blog.cz je minulostí, proto uvedu ještě několik souhrnných údajů za celou mou éru. 11 textů bylo vybráno za „článek dne“, kupodivu 3 byly z turistiky, ale jsou zastoupeny i polemické. 











Myslím, že některé další texty by si takovou „poctu“ zasloužily neméně tak, anebo i více, samozřejmě to však bylo dáno vkusem/zájmy/názory/záměry správců, upoutávka Budou vás znásilňovat není názvem článku, ten se jmenoval Sex ve zbrani.  

424 návštěvníků napsalo komentář, přišli ze 117 zemí a počitadlo TOPlistu se zastavilo na 178 881 návštěvách. 


***

I když návštěvnost byla spíš menší (a také pro ni nic nedělám), z dnešního pohledu bude nedosažitelnou metou, protože se ztratily přístupy z Googlu, společnost mě (a asi všechny, kteří měli nějakou dobu stejné články na dvou doménách) zřejmě zapsala na „blacklist“ a vyřadila z vyhledávání. Když třeba zadám Caravaggio mish-mash, článek o tomto malíři se sice ve výpisu objeví na první stránce, ale takto určitě nikdo hledat nebude. Při vyhledávání podle spojení Caravaggio blogspot jsem ho našel až na konci 8. strany výpisu. A přitom tento text ze všech nových má největší počet přístupů (zatím 157). 

Nedávno jsem ve výpisu TOPlistu našel dvě zajímavé návštěvy. 

Odkaz us.archive.org přepne na stránku https://catalogd.archive.org/, kde se píše, že je zde možné prohledávat historii více než 514 miliard internetových stránek (Search the history of over 514 billion web pages on the Internet, anglické slovo billion v češtině znamená miliardu). Horní odkaz směřuje na Národní knihovnu České republiky, která také digitalizuje internetové zdroje, v indexu jsem našel třeba Napoleona, několik politiků, samozřejmě s anonymním blogem tam být nemůžu. Jak je vidět, v internetovém oceánu kariéru neudělám :). 

Tradičně sem zařazuji počet článků v rubrikách, který mě částečně motivuje zaměřit se na zaostávající, i když zájem o výtvarné umění, k němuž jsem letos přidal nejvíce textů (celkem 7), asi zůstane dominantní. Postupně také doplňuji nové fotografie obrazů do dřívějších článků (zatím k Bruegelovi st., Gainsboroughovi, van Goghovi a Modiglianimu). Současný stav, kde M = Miloš a Z = Zuzana (spoluautorka z let 2012-2013), je následující.

***

Na konci roku bych chtěl popřát veselého Silvestra a v novém roce 2021 štěstí, zdraví, pohodu a aby se Vám vše dařilo k plné spokojenosti.    




21. prosince 2020

Francis Scott Fitzgerald - Diamant velký jako Ritz (+ Paříž (4) - Hotel Ritz a Vendômský sloup)

Americký spisovatel Francis Scott Fitzgerald (1896-1940) získal proslulost povídkami a romány v 20. a 30. letech minulého století, tedy v době, kdy v hudbě kraloval jazz, a proto také bývá charakterizován jako spisovatel jazzového věku. Autor si jej také sám vetkl do názvu sbírky Povídky jazzového věku (Tales of the Jazz Age) z r. 1922. Mnohá jeho díla byla zfilmována, nejčastěji román Velký Gatsby (The Great Gatsby), námětem pro film však byl i jeho vlastní život. 

A hodně k tomu přispěla jeho manželka Zelda (1900-1948). Pocházela z bohaté rodiny a podle kritiků smysl života viděla jen ve večírcích a zábavě ve vybrané společnosti, rozmařile utrácela mnohem víc, než manžel dokázal vydělat, a přivedla ho tím do velkých dluhů. Feministky ji naopak litovaly a příčinu všech problémů manželského soužití viděly ve Fitzgeraldově stupňující se závislosti na alkoholu a podle jejich výkladu on zničil život jí, protože Zelda byla rovněž literárně nadaná, navíc malovala a pokoušela se prorazit i jako baletka.   

Pár žil delší dobu v Evropě, v Itálii, ve Francii (v Paříži i na Francouzské riviéře), a tam se pohyboval v komunitě Američanů, později označované za Ztracenou generaci (Lost Generation). Patřil k ní i Fitzgeraldův blízký přítel Ernest Hemingway, který ale bytostně nesnášel Zeldu a ve Fitzgeraldově alkoholismu a neschopnosti soustředit se na psaní viděl její negativní vliv.      

Kdo v Paříži něco znamenal, nemohl přebývat jinde než v luxusním Hotelu Ritz. I britská princezna Diana se svým egyptským milencem se odtud vydala na poslední jízdu s paparazzii v patách. Ve Fitzgeraldově povídce Diamant velký jako Ritz (The Diamond as Big as the Ritz) se přitom o Paříži v názvu ani v textu nemluví, slovo Paris se v anglickém originále vyskytuje jen jednou, a to ani ne v souvislosti s hotelem, ale s valčíkem („music of the latest waltz from Paris“). Zřejmě Ritz a Paříž je tak samozřejmé spojení jako Einstein a fyzika. 

***

Povídka pojednává o 16letém chlapci Johnovi T. Ungerovi z malého města, kterého rodiče poslali do honosné internátní školy v Bostonu, aby tam nabyl vzdělání a připravil se na budoucí kariéru. Jednou do třídy zařadili nového studenta, Percyho Washingtona, který byl na první pohled z bohaté rodiny, s nikým se příliš nevybavoval, kupodivu se však spřátelil právě s prostým Johnem a jednou ho dokonce pozval na léto k nim na návštěvu. Ve vlaku mu pak prozradil, že „jeho otec je nejbohatší člověk na světě“ a lidé s milionovými příjmy jsou proti němu jen „šestákoví kapitalisti a finanční potěr.“ Když pak John vykládal o jedné bohaté rodině, kde mají drahé šperky s rubíny a safíry velkými jako vlašské ořechy, Percy poznamenal, že „to vůbec nic není, protože jeho otec má diamant větší než hotel Ritz.“ 

Z transkontinentálního vlaku přestoupili na kočár a po nějaké době se ze tmy vynořil automobil posázený drahokamy, kterým se dostali až do Skalistých hor v Montaně, kde je i s automobilem pomocníci spustili do údolí a zbývající cestu jeli po „vlastní silnici“ Percyho otce, která nebyla na žádné mapě, protože otec podplatil úředníky a nechal mapy zfalšovat. Washingtonovi bydleli ve skvostném zámku u jezera, stojícím na hoře, kterou tvořil diamant o velikosti jednoho a půl kubického kilometru.   

Místo náhodně objevil Percyho děd, když chtěl ulovit veverku s blýskajícím se předmětem v zubech, ta jej při pronásledování upustila a ukázalo se, že jde o drahokam v ceně 100 tisíc dolarů. Při kopání na úbočí hory se pak obnažil obrovský diamant. Vzorky z hory rozprodával v různých klenotnictvích, aby se vyvaroval nežádoucí pozornosti, a svého bratra pro jistotu zavraždil, protože hodně pil a mohl by vše prozradit. 

John se v luxusním zámku měl jak v pohádce, služebnictvo ho obskakovalo, navíc se seznámil s krásnou Percyho mladší sestrou Kismine a šťastně se zamiloval.   

Součástí areálu byla také hluboká jáma se strmými hladkými stěnami, kde bylo uvězněno asi 20 lidí, sestřelených letců nad diamantovým El Doradem, aby nemohli dát vědět, kde se nachází. Jeden chyběl, Percyho matka chtěla, aby starší dceru Jasmine učil italsky, jenže on pak uprchl. Otec vydal příkaz ho dopadnout.  

Kismine se při rozhovoru s Johnem prořekla, že na zámku bylo už několik návštěv, a na Johnovu otázku, zda se otec nebál, že venku budou mluvit, se rozplakala a po Johnově naléhání přiznala, že všechny byly ve spánku zavražděny smrtící injekcí. John pochopil, co ho čeká, a když jí vyčetl falešné city, přestože věděla, že se nedostane ven živý, odpověděla: 

Byl jsi tady, já jsem už nemohla nic dělat, a tak jsem si myslela, že bychom si tvých posledních dnů mohli oba příjemně užít. Ale pak jsem se do tebe zamilovala – a je mi líto, že tě odstraní –, ale budu radši, když tě odstraní, než kdybys měl ještě někdy líbat nějaké jiné děvče.“      

John se rozhodne v noci utéct a Kismine se k němu chce přidat. Ještě předtím je však probere burácení letadel, která sem navedl uprchlý Ital. Letouny bombardují zámecké sídlo. Nejdříve probudí Jasmine a všichni utíkají pryč. Letadla přistála na zemi a vše je ztraceno. Otec, matka a syn Percy s dvěma sluhy sešli k hoře, sluhové otevřeli padací dveře ve stěně hory a vzápětí podminovaná hora exploduje.   

A čtenář si může domyslet, jak se s novým životem vyrovná Kismine bez diamantů a spořitelních knížek, které při výbuchu shořely, když při jednom z dřívějších rozhovorů nemohla pochopit, „jak někteří mohou vyjít jen s dvěma služkami.“        

***

V povídce se o Hotelu Ritz mluví jen jako měřítku velikosti diamantu, proto si jej alespoň trochu prohlédněme. V r. 2008 jsme na něj narazili čirou náhodou, když jsme hledali Vendômský sloup se sochou Napoleona. A ten stojí na náměstí Vendôme (Place Vendôme) přímo naproti hotelu.




Mysleli jsme, že se tam zastavíme na kávu a třeba i menší občerstvení. 





Po náhledu do menu i s třícifernými částkami v eurech za „běžná“ jídla jsme od nápadu rychle upustili.

***

Pohnutou historii má Vendômský sloup. Na náměstí původně stála jezdecká socha krále Ludvíka XIV., Krále Slunce, během Velké francouzské revoluce byla zničena a r. 1800 Napoleon Bonaparte (tehdy ve funkci prvního konzula) dekretem rozhodl postavit zde sloup se sochou středověkého franského krále a římského císaře Karla I. Velikého. Realizace však vázla a Napoleon po slavném vítězství v bitvě tří císařů u Slavkova v r. 1805 usoudil, že tato událost si památník zaslouží víc a na vrchol patří jeho sošné provedení. Stalo se tak r. 1810 a jako materiál byl použit kov z děl poražených nepřátel u Slavkova. 

Vendômský sloup byl postaven ve stylu monumentu, kterým v 2. století v Římě vzdali hold císaři Traianovi. Ten je ale z mramoru a o něco nižší (s podstavcem má 38,4 m, zatímco Vendômský 44,3 m), společné je to, že uvnitř je točité schodiště k ochozu pod sochou. 

Napoleon je vyveden v antické tóze s obnaženými lýtky a vavřínovým věncem na hlavě, což je na hony vzdáleno tradičnímu zobrazování v uniformě a kloboukem posazeným na hlavu širokou stranou rovnoběžně s rameny. V pravé ruce drží globus s Bohyní vítězství a v levé meč. 




Ve spirále se vinoucí bronzové reliéfy i podstavec znázorňují bitevní scény.  



Dnešní socha není původní. Po Napoleonově nevydařeném tažení do Ruska v r. 1812 se karta začala obracet, přišly porážky (zvlášť citelná byla u Lipska v r. 1813), ústup z dobytých pozic až na území Francie a r. 1814 vojska protifrancouzské koalice Ruska, Pruska, Anglie a Švédska obsadila Paříž, Napoleon byl donucen k abdikaci, internován na ostrov Elba a jeho socha byla stržena a nakonec roztavena.

Druhá socha byla na sloup instalována v r. 1833, ale o 30 let později ji Napoleon III. (synovec Napoleona Bonaparta) nechal nahradit třetí, která byla kopií první. Ani ta zde však dlouho nepobyla, porážka Francie v prusko-francouzské válce r. 1870 vedla k pádu císařství Napoleona III. a během revoluční vlády Pařížské komuny na jaře 1871 i zásluhou aktivismu významného malíře Gustava Courbeta byl celý monument zbořen, kovové části sloupu roztaveny, socha naštěstí demoliční akci přestála bez úhony. Konečně v r. 1875 byl z popudu nového francouzského prezidenta sloup obnoven, třetí socha vrácena na své místo a tam je dodnes.     

***

Protože se blíží Štědrý den, chtěl bych všem popřát, abyste od svých milých dostali alespoň symbolický drahokam, Vánoce prožili v pohodě, byli zdraví a diamant štěstí „velký jako Ritz“ pak našli v příštím roce. 

Aktuální článek

Dublin (2) - na kávě s Adolfem Bornem (a na výstavě)

Irskou metropoli Dublin jsem zde zatím více vzpomínal jen jednou – v souvislosti se slavnými literáty , National Gallery of Ireland mně umož...

9 nejčastěji zobrazovaných článků