Skupina Olympic byla založena v r. 1962 (zpočátku pod názvem Karkulka (KARlínský KULturní KAbaret)) a tehdy hrála jen převzaté skladby, především klasické rokenroly v podání Mikiho Volka, Pavla Bobka a Josefa Laufera, na saxofon hrál Miloslav Růžek a do dnešního zvuku měla hodně daleko.
O rok později do skupiny však nastoupil kytarista Petr Janda a s nástupem Beatles se i u nás postupně začaly prosazovat skupiny s vlastní tvorbou, v Praze George and Beatovens s Petrem Novákem, Juventus s Karlem Černochem, v Přerově Synkopa s Pavlem Novákem, v Brně Synkopy 61, Vulkán se sourozenci Hanou a Petrem Ulrychovými, v Bratislavě Prúdy s Pavolem Hammelem, …
Petr Janda na text Pavla Chrastiny složil Dej mi víc své lásky, které se hned stalo hitem a tato autorská dvojice v plodné spolupráci pokračovala, což v r. 1968 vyvrcholilo naší první beatovou (dnes říkáme rockovou) LP deskou Želva.
Styl Elvise Presleyho se stal nepotřebnou veteší a Olympic se všech jeho protagonistů zbavil. Miki Volek to později výstižně vyjádřil výrokem: „Beatles mě připravili o chleba.“ Z knihy Čtyři hrají rock od Jaromíra Tůmy z r. 1986 si pamatuji, jak to přijal Josef Laufer. Členové skupiny se shromáždili u mikrobusu, kterým odjížděli na koncertní turné, a Petr Janda Lauferovi oznámil: „Ty už s námi nejedeš.“ „OK,“ odvětil Laufer a nenastoupil.
Po odchodu bubeníka Františka Ringo Čecha se sestava skupiny ustálila ve složení Petr Janda – sólová kytara a zpěv, Ladislav Klein – doprovodná kytara a zpěv, Pavel Chrastina – basová kytara a zpěv, Miroslav Berka – klávesové nástroje, foukací harmonika, Jan Antonín Pacák – bicí, flétna a zpěv. F. R. Čech složil i několik textů, např. Nebezpečnou postavu skupina připomněla v náhradním termínu 14. 1. 2023 v Brně (netradičně ji zazpíval baskytarista Milan Broum) místo pro nemoc zrušeného koncertu 5. 12. 2022, na který jsme měli lístky, ale v lednu jsme byli v Budapešti, a proto jsme vstupenky přenechali synovi a snaše. Některé jejich vzpomínky a fotografie však použiji dále.
Z LP Želva jsou nejznámější titulní píseň (tu ale zrovna nemiluji) a Snad jsem to zavinil já.
Z tohoto alba stojí za zmínku také Modravé mámení (inspirováno zkušenostmi s omamnými látkami) a Psychiatrický prášek, který však byl později zakázán, protože v závěru dlouhé mezihry Janda vybrnkává ruskou lidovou píseň Kaťuša a po vstupu „bratrských vojsk“ v r. 1968 to bylo bráno jako provokace, kaťuše byly také raketomety Rudé armády, známé z 2. světové války.
Vrcholným číslem instrumentálního mistrovství klávesisty Miroslava Berky byl Dynamit, který v témže roce vyšel na singlu.
Na prvních třech albech i malých deskách kromě Jandy nejednou sólově zpívali i další členové skupiny, např. Klein k albu Želva přispěl svou skladbou Vzpomínka plíživá, Chrastina zpíval skladby Bloud král a Z bílé černou, Pacák na třetím albu Jedeme, jedeme (1971) Bon soir, mademoiselle Paris. Jako vložené video zvolím opět méně známou skladbu – Čekám na zázrak, zpívanou Kleinem.
Působivou písní z té doby jsou donovanovské Otázky na text Zdeňka Rytíře, které také vyšly jen na singlu.
Druhé album bylo Chrastinovým posledním (dal přednost filmové a televizní tvorbě a později emigroval do Austrálie), po třetím albu ze skupiny odešli Pacák (hlavní pro něj byla kariéra akademického malíře) a nuceně i Klein (jeho doprovodná kytara ve zvuku skupiny už byla zbytečná).
Po Pacákovi se bubeníkem Olympicu stal Petr Hejduk a než v r. 1975 post baskytaristy převzal Milan Broum (a je na něm dodnes), vystřídalo se jich hned několik, z nich nejznámější byl Jiří Korn z rozpadlé skupiny Rebels. Jenže Korn již v té době inklinoval k popu a chvílemi to vypadalo, že Olympic je jeho doprovodnou skupinou, Korn s ním např. zpíval vlezlou melodii Yvetta od Karla Svobody, kterou členové skupiny nesnášeli, když na ni na programu přišlo, někteří odcházeli do zákulisí. Nejpovedenější z Kornovy éry s Olympicem byla „angažovaná“ píseň Únos, pamětníci si možná vybaví, že i jedna epizoda seriálu Třicet případů majora Zemana byla tomuto tématu věnována.
Začínající normalizace rockové hudbě vůbec nepřála, Korn z Olympicu odešel a Petr Janda v krizi chtěl skupinu rozpustit. Naštěstí si to rozmyslel, znovu získat posluchače se pokusil pravidelnou účastí na popovém festivalu Bratislavská lyra. Písně Slzy tvý mámy, On (blíže o ní v dřívějším článku Olympic - na nostalgickou notu), Ty slzy dávno vpila tráva a Jasná zpráva sice u poroty neuspěly, ale zvláště první a poslední z nich se staly hity, skupina je dodnes hraje a v Brně je měla jako dva přídavky.
Po delší době Olympic přišel s novým albem Marathon (1978) a na něm se objevila velmi pěkná píseň Taky jsem se narodil bos Petra Jandy a textaře Zdeňka Borovce. V zpěvníku not, akordů a textů, vydaném v r. 1994 pod názvem 99 písní Olympicu, jsou zařazeny úryvky dobových kritik a ohlasů a u písně Taky jsem se narodil bos je uvedeno, že se nesměla vysílat, protože „v naší socialistické vlasti mají všichni boty a nikdo nemusí chodit bos.“
Petr Janda si všímal dění ve světovém rocku a na vlnu rockových oper, ztělesněných především alby The Dark Side of the Moon a The Wall skupiny Pink Floyd, zareagoval trojicí tematicky zaměřených LP desek Prázdniny na Zemi (1980), Ulice (1981) a Laboratoř (1984).
Z Ulice se stalo hitem Okno mé lásky, dnes se pod stejným názvem v Divadle Broadway hraje muzikál sestavený z písní Olympicu, více se mně ale líbí titulní skladba.
Na albu Bigbít (1986) se objevili dva noví členové: bubeníka Petra Hejduka (jehož srdce bilo spíš pro pop a písničky, které skládal, ostatní členové Olympicu nechtěli hrát) nahradil Milan Peroutka, navíc přibyl druhý klávesista Jiří Valenta. Z tohoto alba se mně nejvíc líbí Můj klid, kde je Valenta hodně slyšet.
Album Když ti svítí zelená (1988) přineslo heavy metalovou titulní píseň s kuriózní vsuvkou ze Smetanovy Mé vlasti a Proč zrovna ty? bylo zjevně inspirováno megahitem The Final Countdown švédské skupiny Europe.
Skladba Každej chvilku tahá pilku jako kdyby byla náhledem do světa politiky.
Z alba Ó, jé (1990) je nejzajímavější instrumentální skladba Stejskání. Měla premiéru o rok dříve na koncertu v brněnské hale Rondo a po doznění posledních tónů na Petra Jandu zakřičel jeden z diváků „To jsi nám toho moc neukázal.“ (Citace je z výše uvedeného zpěvníku.) Petr Janda její vznik popisuje různě, v jednom videu mluví o vzpomínání na zesnulé členy skupiny, na posledním koncertu v Brně mluvil o ztracené lásce a přidal perličku, že „ji nedávno viděl na playlistu v krematoriu.“
Z dalších alb – Dávno (1994), Brejle (1997), Karavana (1999), Dám si tě klonovat (2003), Sopka (2007), Souhvězdí šílenců (2013), Souhvězdí drsňáků (2014), Souhvězdí romantiků (2015), Trilobit (2018) – mám ve velké oblibě Dávno (rovněž podrobněji zmíněné i s textem ve starším článku) a Jednou ze stejného alba, ostatní mně moc neříkají a skupina skladby z nich na koncerty většinou ani nezařazuje (alespoň podle seznamu z prvního koncertu turné v pražské Lucerně 1. 11. 2022), snad jen Já nejsem zlej ze Souhvězdí šílenců, kde Janda zpívá: „já nejsem zlej, jen naštvanej, že jsem tak starej a nevrlej,“ k níž si vedle hudby složil i text.
V r. 2013 Milana Peroutku, který se zabil nešťastným pádem na schodech, nahradil Martin Vajgl a r. 2020 ze zdravotních důvodů ze skupiny odešel Jiří Valenta. V konkurzu z 50 klávesistů byl vybrán Pavel Březina, někdejší člen skupiny Argema.
Ve složení Janda-Broum-Březina-Vajgl Olympic nahrál své poslední album Kaťata (2020) a koncem loňského roku se vydal na turné k 60 letům od založení skupiny, protože, jak Janda prohlásil: „mají ve skupině dva důchodce (on a Broum), berou sociální dávky, ale nějak to nestačí, a proto si musejí přivydělávat, například zde v Brně.“
Že jim to hraje skvěle, dokládá skladba Pálím tvář z tohoto alba, kde dokonce přitvrdili.
A na závěr ještě tři fotografie z brněnského koncertu od mé snachy.