Arthur Wellesley - přemožitel Napoleona u Waterloo a jeho památníky v Londýně a Dublinu

Zatímco Napoleon Bonaparte je u nás všeobecně známý, protože v „bitvě tří císařů“ 2. prosince 1805 u Slavkova dosáhl svého nejslavnějšího vítězství, toho, kdo jeho tažení u Waterloo (necelých 30 km od Bruselu) r. 1815 definitivně zlomil, si v našich končinách málokdo vybaví. S pomocí spojeneckých nizozemsko-belgických vojsk a pruské armády, vedené maršálem Gebhardem Leberechtem von Blücherem, byl jím Arthur Wellesley, 1.  vévoda z Wellingtonu (1769-1830), pro jednoduchost často uváděný jako Wellington. Napoleon byl následně internován na ostrov Svaté Heleny a na rozdíl od první internace na ostrov Elba k novému vytvoření bojeschopné armády a dalším vítězným tažením už nenašel síly a r. 1821 za nejasných okolností umírá, jednou z teorií je, že byl otráven.

I když Napoleon z asi 60 bitev jich 8 prohrál a dvě neměly jednoznačného vítěze (jednou z nich při tažení do Ruska byla bitva u Borodina) a nakonec špatně dopadl, Francouzi ho uctívají, protože na vrcholu moci ovládal většinu západní Evropy (dokonce se snažil také o kolonizaci Karibiku) a Francii získal postavení světové velmoci, jaké nikdy v historii neměla. Navíc po staletích královského absolutismu uskutečnil správní reformu země a vydal občanský zákoník, který je dodnes základem francouzského práva.   

Bitvu u Slavkova připomíná mohyla na prateckém kopci, v Paříži Slavkovský oblouk a císař zde má i důstojné mauzoleum a sochu na sloupu na náměstí Vendôme naproti hotelu Ritz. Z obrazových ztvárnění je asi nejznámější portrét Napoleona na vzpínajícím se koni od francouzského klasicistního malíře Jacquese Louise Davida (1801, Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň). 

Životní cesta Wellingtona je také pozoruhodná. Na vojenskou kariéru, kdy uznání si získal ve válce na straně Španělska, usilujícího se vymanit z područí Napoleona, a zájmy Británie několik let hájil při ovládání Indie a její snaze o další územní zisky v Asii, navázal 4 roky po Waterloo vstupem do politického dění a r. 1828 se stal předsedou vlády. Jeho vláda sice o 2 roky později vyslovením nedůvěry padla, ale po vítězství konzervativců r. 1834 v dalších vládách zastával ministerské posty, byl také předsedou dolní komory britského parlamentu a až do konce svého života byl vrchním velitelem britské armády a členem Sněmovny lordů.  

Pohřben je v katedrále sv. Pavla v Londýně vedle admirála Horatia Nelsona, který r. 1805 Napoleona porazil v námořní bitvě u španělského mysu Trafalgar. Na konci bitvy Nelsona však zasáhla kulka z jedné francouzských lodí a těžkému zranění podlehl. Na Trafalgarském náměstí před budovou National Gallery ho připomíná socha na sloupu.

Wellingtonovi na rozdíl od Napoleona a Nelsona (a také Kolumba v Barceloně) se pocty vztyčení sloupu nedostalo, v Londýně má ale hned dvě jezdecké sochy. Jedna je u budovy Bank of England.

Další pak u po něm pojmenovaném Wellingtonově oblouku poblíž Hyde Parku, původně ale stála na vrcholu oblouku a až po jeho smrti byla demontována a usazena na podstavec. 

Poblíž je i památník vojákům Wellingtonovy armády.

Wellington se narodil v Dublinu a zpočátku sloužil v irské armádě, jeho rodná země se k němu samozřejmě hlásí a svůj památník má i v irské metropoli, kde má podobu obelisku.

Přestože Waterloo se stalo symbolem debaklu, v r. 1974 tehdy ještě neznámá švédská skupina ABBA se stejnojmennou písní vyhrála soutěž Eurovize a odstartovala jí svou hvězdnou kariéru. 

Stonehenge - megalitická pravěká svatyně

Letní dovolenou jsme zakončili 6 dny v Londýně a jak jsme si navykli, vždy k vícedennímu pobytu přidáme nějaký výlet. Windsor a Hampton Court jsme kdysi navštívili v rámci zájezdu s cestovní kanceláří, teď jsme proto zvolili jiný cíl, a sice pravěkou svatyni Stonehenge, vzdálenou od Londýna asi 2 hodiny cesty autobusem. Protože místo je velmi exponované, koupili jsme si jízdenky na internetu na konkrétní den ještě doma, asi 10 dnů předem. Na rozdíl od nás, kdy mailem přijde soubor .pdf, k jejich zobrazení bylo třeba do mobilu nainstalovat anglickou aplikaci GetYoutGuide. Ta byla nutná i k zobrazení jízdenek společnosti National Express, zajišťující autobusové spojení z letiště Stansted do centra Londýna, kupodivu při koupi zpáteční jízdenky na letiště z hotelu v Londýně už přišel obvyklý .pdf soubor.         

Až ke Stonehenge dojet návštěvnickým autobusem nebo autem není povoleno, slouží k tomu místní autobusy společnosti, která se o areál stará, případně je možné jít i souběžnou cestou pěšky, délka trasy je odhadem mezi 1 až 2 km. 

Megalitickou stavbu Stonehenge, přibližně 4500 let starý soubor menhirů (kamenných bloků zasazených do země nastojato), na vnějším obvodu tvořil původně kruh o poloměru 110 m a vnitřní půlkruh (resp. podkova) o poloměru 30 m. 

Třicet menhirů je vztyčeno do výše 4,20 m a spojeno 30 kamennými překlady. Vzhledem k hmotnosti balvanů, z nichž nejtěžší váží 50 tun, je záhadou, jak se mohlo pravěkým obyvatelům podařit je sem dopravit (pocházejí z lomu vzdáleného 30 km) a vztyčit. 

Místo je od r. 1986 na seznamu UNESCO. Předpokládá se, že bylo zasvěceno kultu slunce, paprsek slunce při letním slunovratu prochází osou podkovy. Při zkoumání 3D laserovou technologií se však na kamenech objevilo více než 100 rytin a kreseb, a tak mohlo jít také o pravěkou galerii.     

Dalším vysvětlením je, že Stonehenge bylo poutním místem pro nemocné, podobně jako dnešní Lurdy. 

Následující snímky jsou z různých míst v okolí stavby, je z nich vidět i to, jak se během návštěvy měnilo počasí.

Uspořádání dvou menhirů, na nichž spočívá jeden překlad, se nazývá trilit (anebo také triliton).   

Jak bylo vidět v úvodních snímcích a také na následujícím vpravo, některé balvany leží.

Jeden menhir je od svatyně značně vzdálen a vypadá zde jako osamělý poutník.

V širším záběru je patrné, že svatyni obklopuje příkop.

Slunce nad impozantní scenérií zase zapadlo za mraky a jako kdyby se setmělo, i když bylo ještě před polednem.

Moderní budova se skleněnou fasádou u odstavného parkoviště slouží jako restaurace a prodejna suvenýrů.

Théodore Géricault - romantik s osudovou láskou ke koním a portrétista šílenců

Francouzský malíř Théodore Géricault (1791-1824) společně s krajanem Eugènem Delacroixem (1798-1863) a německým malířem Casparem Davidem Friedrichem (1774-1840) je nejvýznamnějším výtvarným umělcem romantismu. Jejich dílo se však značně liší, C. D. Friedrich maloval převážně zasmušilé až ponuré krajinné scenérie, pro E. Delacroixe jsou typické akční obrazy plné násilí, válečná vřava a revoluce, souboje zvířat a také obrazy v pestrobarevných kulisách Orientu a Afriky (např. Maroka), častými tématy obrazů T. Géricaulta jsou koně a duševně nemocní lidé, u nichž se snažil zachytit planoucí výrazy obličejů šílenců a naopak vyhaslé pohledy dementních.      

O C. D. Friedrichovi pojednával dřívější článek, E. Delacroix bude v jednom z budoucích a nyní se můžeme podívat blíže na T. Géricaulta. Většina reprodukovaných obrazů je z Musée du Louvre v Paříží, zkráceně jej budu uvádět jako Louvre.

Géricaultův obdiv ke koním a malování jezdeckých scén nebyl jen platonické povahy, sám na nich rád jezdil, a to se mu stalo osudným, na následky zranění při pádu z koně v mladém věku nedožitých 33 let zemřel.

Úvodní čtveřice obrazů z Louvru – Turecký kůň ve stáji (1812-1814), Španělský kůň ve stáji (1812-1814), Sivák na slaměné podestýlce (1810-1812) a Hlava bělouše (1815) – je Géricaultovými portréty jeho nejmilejšího zvířete.  

Malíř pocházel z bohaté rodiny, a mohl tak poznávat cizí země, v Římě a Neapoli na něj silně zapůsobily a staly se mu inspirací epické kompozice Michelangela. Obrazy jezdců s tasenými šavlemi na vzpínajících se koních Důstojník císařské gardy dává povel k útoku (1812, Louvre) a s téměř stejným názvem Důstojník kavalérie císařské gardy dává povel k útoku (1811-1812, Louvre) jsou působivým zachycením pohybu.  

Změť bojovníků v obraze Šarvátka kyrysníků (1822-1823, Wallace Collection, Londýn) je připomínkou napoleonských válek, kdy ještě vojáci bojovali muž proti muži.

Portrét Karabiniéra (1814, Louvre) v odhodlaném sebevědomém postoji je na následujícím obraze.

Obdobou běhu před býky v Pamploně byly lidové zábavy, kdy se do ulic Říma vypouštěli rozdivočelí koně. Géricault se jich účastnil a také zachytil na obraze Běh neosedlaných koní v Římě (1817, Louvre).

Pec na sádru (1822-1823, Louvre) je náhledem do života venkovanů, ale ani zde koně nechybí.

Bez jejich pomoci se neobešel ani Kovář (1813-1814, Kunsthaus, Curych), přinejmenším si na nich vydělával výrobou podkov.

Obrazy Útok lva na koně (1821, Louvre) a Hlava lvice (1819, Louvre) byly zřejmě inspirovány Delacroixem.  

Naopak Povodňová scéna (1818, Louvre) a Bouře (1820, Louvre) vypadají spíše jako obrazy C. D. Friedricha.

Náboženské téma Umučení svatého Petra (1814, Kunstmuseum, Basilej) Géricault namaloval podle Tiziana.

Nejslavnějším Géricaultovým obrazem je Vor Médusy (1819, Louvre). Je dramatickým znázorněním skutečné události ztroskotání fregaty Méduse na otevřeném moři, kdy 147 cestujících hledalo záchranu na provizorním voru, 2 týdny strastí a beznaděje, než je objevila jiná loď, však přežilo jen 15 z nich, a to i za cenu pojídání těl zemřelých. Malíř obraz připravoval delší dobu, vyptával se na podrobnosti přeživších, podle mrtvol v márnici maloval skici a když hotový obraz vystavil na Pařížském salonu r. 1819, naturalistické ztvárnění vyvolalo skandál. Reprodukovaný obraz je první skicou, za odkaz na finální verzi děkuji Axině. 

Na Géricaultovy obrazy duševně nemocných a trpících jsem v galeriích zatím nenarazil, řada jich je reprodukována na konci profilu v anglické Wikipedii, alespoň částečně tak působí Géricaultova kopie obrazu Matka uplakaná (1811-1815, Kunstmuseum, Basilej) španělského malíře José de Ribery, vyjadřující bolest Panny Marie pod Kristovým křížem.