8. ledna 2022

Salvador Dalí - surrealističtější než surrealisté

Salvador Dalí (1904-1989) podle vlastního mínění byl nejlepším malířem všech dob, vedle toho i pozoruhodným sochařem, spisovatelem a filmařem, géniem, kterému se nikdo nevyrovnal.

Už od dětství projevoval malířský talent, v 18 let začal studovat na Akademii krásných umění v Madridu, kde získal řemeslné dovednosti malby. Školu však nedokončil, po třech letech byl vyloučen, protože zorganizoval protestní akci studentů proti jmenování nového profesora malby. Po roce se sice na školu vrátil, ale ani potom tam dlouho nevydržel, při zkoušce z dějin umění na otázku týkající se vlivu šťastné náhody na umělecké dílo prohlásil, že toho zná mnohem víc než nekompetentní členové komise, a proto se odmítá nechat jimi zkoušet. Byl pak vyloučen definitivně, což těžce nesl jeho otec, movitý notář, který od syna očekával seriózní uplatnění. 

Obraz Pierot s kytarou (1923-1924, Thyssen-Bornemisza, Madrid) z jeho raného období byl ještě plně pod vlivem Picassova kubismu.



Dalímu pomohlo přátelství s o 5 let starším básníkem Federicem Garcíou Lorcou a spojení kreseb s básněmi. Začal vystavovat a navrhovat výpravy divadelních her, spřátelil se také s režisérem Luisem Buñuelem a plodem jejich spolupráce byly filmy Andaluský pes z r. 1929 a Zlatý věk (1930). 

V témže roce se seznámil se surrealistickým básníkem Paulem Eluardem a jeho manželkou Galou. Gala byla původem Ruska a Eluarda poznala v sanatoriu ve Švýcarsku. Byla sexuálně náruživá a 3 roky žila v trojici s Eluardem a malířem Maxem Ernstem. O 10 let mladší Dalí se jí zalíbil a hned ho svedla. Ten jejímu kouzlu propadl, vzal si ji a snášel všechny její rozmary, mladé milence, a dokonce i to, když si je později z jeho peněz vydržovala. Ne tak Dalího otec, který syna vydědil. V umělecké sféře se však malíři stala celoživotní múzou, modelem mnoha děl a také manažerkou, která se starala o jejich propagaci. 

Španělský malíř Joan Miró Dalího v Paříži seznámil s literátem André Bretonem, vůdčí osobností surrealistické skupiny a autora Manifestu surrealismu. Breton směr definoval jako psychický automatismus vycházející z podvědomí a snů, kterým se umělec nechá unášet, aniž by do něj rozumově zasahoval. Dalí se stane jeho součástí, odlišuje se však tím, že jeho snahou je racionální využití podvědomí, spojení racionálního s iracionálním, skutečného s vymyšleným. Vytváří fantaskní kompozice nesouvisejících předmětů v absurdních situacích a mluví o vlastní „paranoicko-kritické metodě“ zobrazování konkrétní iracionality. 

Iluminované slasti (1929, Museum of Modern Art, New York) zobrazují několik krabic, v nichž se odehrávají chaotické děje. V levé muž střílí na kámen, z něhož vytéká krev, vpravo je peloton cyklistů s hlavami posázenými mandlemi, v popředí žena snažící se vyprostit z nechtěného objetí a nahoře hlava ženy v kontaktu s hlavou lva, symbolizující vášeň či žádost. 



Dalího asi nejslavnějším obrazem je Stálost paměti (1931, Museum of Modern Art, New York). (Fotka je velmi špatné kvality, kvůli odrazům jsem ji ztmavil, bohužel je navíc rozmazaná. Zřetelně je např. zde.) Anglický název The Persistence of Memory se také volně překládá jako Rozplývající se čas, protože měkké hodiny, které se ohnuly kolem hrany, větve a podivného živočicha jako prádlo na šňůře, symbolizují relativitu času a pomíjivost lidského života. S rozkladem a smrtí jsou spojováni také mravenci, lezoucí po cibulových hodinkách vlevo. Dalího k namalování obrazu údajně vnukl pohled na roztékající se camembert (měkký sýr, který u nás známe jako hermelín). 



Zrození tekutých tužeb (1932, Peggy Guggenheim Collection, Benátky) je jedním z obrazů, vyjadřujícím konflikt s otcem po navázání vztahu s Galou formou odkazu k legendě o Vilému Tellovi, v níž je otec nucen střílet na svého syna. Výklady obrazu jsou různorodé, čemuž přispíval i Dalí rozporuplnými výroky, jablko Viléma Tella je nahrazeno bochníkem, z chleba vyrůstá mrak s podobou cypřišů Böcklinova obrazu Ostrov mrtvých (ten Dalího silně ovlivnil, namaloval svou verzi Skutečný obraz Arnolda Böcklina Ostrov mrtvých v hodině klekání), údajně jsou v něm náznaky Gaudího architektury, sochy Jeana Arpa, Galy jako ženy s květinovou hlavou, prehistorické monstrum i torzo živočicha rozežraného mravenci, jejichž organizované ničivé síly se děsil a touto představou možná inspiroval pozdější filmaře k natočení hororu Marabunta: Mravenci útočí (1998).       



K předchozímu obrazu se váže Zrození tekutých úzkostí (1932, Kunsthalle, Hamburk). Z dutiny vytékají silným proudem a k dnešku se téma zdá velmi aktuální. 



I když mezi Dalího zájmy nepatřila architektura, svou představu alespoň přiblížil v obraze Surrealistická architektura (1932, Kunstmuseum, Bern). O realizaci není nic známo.



Atavismy soumraku (obsedantní jev) (1933, Kunstmuseum, Bern) Dalí namaloval jako surrealistickou variaci na obraz Anděl Páně Jeana-Françoise Milleta. Záhadná scenérie má však daleko do jeho venkovské idylky. 



V listopadu 1934 Dalí díky Picassově finanční půjčce poprvé jede do USA, věnuje se tam reklamě, maluje plakáty, vzory látek, modely šatů, navrhuje šperky a úpravu výloh v obchodních domech. A také na sebe upozorňuje akcemi, které z něj udělaly hvězdu bulváru. Jednou byl surrealistický bál, kde se pohybovaly obnažené ženy s hlavou uzavřenou v ptačí kleci, s očima na tvářích, ramenou a v podpaží, s ústy uprostřed břicha, ležel tam stažený vůl a Gala maskovaná jako mrtvola. A jak dodává Jiří Suchý v textu písně Kamarádi (zhudebněné Jiřím Šlitrem): „Salvador Dalí posvačil na bříšku plavovlasé dívky a já se divit nestačil, když dal si růži do polívky.“ Proslulý se stal i výstředním oblékáním a nahoru zatočeným knírem (fotografie ze starších let je z Berlína r. 2013, kdy se tam konala výstava jeho kreseb).



Už se nemusel obávat toho, co vyjádřil ve výroku: „Myšlenka, že by mě mohli nepoznat, byla pro mě nesnesitelná.“ Znali ho i ti, kteří se dříve o umění nikdy nezajímali. 

Velký zájem médií Dalímu přinesl také komerční úspěch a výrazně zvýšil „jeho cenu“. André Breton mu kvůli tomu dal hanlivou přezdívku Avida Dollars (Dolarový hamoun). Dalí se tím ale vůbec netrápil, právě naopak se vysmíval konformním (podle něj pokryteckým) názorům, že bohatství není všechno. „Zlato mě oslňuje. Každé ráno mi musí zalít hlavu zlatý průjem, každá kresba vycházející z mé ruky se musí proměnit v bankovku a moje zlato v bankách musí bez ustání nést své plody.“ „Hned od snídaně si vychutnávám počátek pracovního dne, který mně vynese 20 tisíc dolarů.“   

Současně také nabyl neobyčejného mínění o svých schopnostech a přínosu pro umění. „Když nám boty dosloužily, odložíme je a koupíme si nové, totéž je třeba žádat od umění.“ „Rozdíl mezi surrealisty a mnou je v tom, že já jsem surrealista.“ „Každé ráno zažívám při procitnutí nádhernou rozkoš – rozkoš, že jsem Salvador Dalí, a ptám se unešeně sám sebe, co zázračného ten Salvador Dalí dnes asi vykoná.“ 

Své dílo prohlásil „na celém světě nejsenzačnějším“. Picasso, jehož půjčka mu cestu do USA umožnila a kterého zpočátku obdivoval, se pro něj najednou stal „eunuchem a ubohým imitátorem“. S pohrdáním se vyslovoval také o dalších: „Cézanne byl nejryzejším dokladem úpadku umění“, „Matisse nic než ubohým kuchařem“, „Kandinskij mohl být vynikajícím výrobcem holí“, „Max Ernst dobrým leda jako ilustrátor“, „Soutine náležel k sprostému rodu opilců“, „Moore ve srovnání s Praxitelem byl venkovským křupanem.“

Kanibalismus podzimu (1936, Tate Modern, Londýn) zobrazuje dvě propletené postavy, které se snaží s pomocí příborů jedna druhou sníst. Malíř tím symbolizuje španělskou občanskou válku, která vypukla o několik měsíců dříve. Jablko na hlavě mužské postavy je opět odkazem na legendu o Vilému Tellovi.



K Dalího ikonickým obrazům patří také Hořící žirafa (1936-1937, Kunstmuseum, Basilej). Otevřené zásuvky v těle ústřední ženské postavy symbolizují vhled do jejího uvažování psychoanalytickou metodou Sigmunda Freuda, kterému se velmi obdivoval. Obnažení svalové tkáně na předloktích a ve tváři, plátek masa v ruce postavy v pozadí a hořící žirafa jsou apokalyptickou předtuchou války.  



Podobné vyznění má obraz Perspektivy prostřednictvím měkkých struktur (1936-1937, Kunstmuseum, Basilej) s padajícími těly a oddělenou hlavou.



V obraze Metamorfóza Narcise (1937, Tate Modern, Londýn), zdvojení podobných, ve skutečnosti však zcela odlišných objektů představuje okamžik přerodu. Sedící postava vlevo je Narcis, který se podle řecké báje zamiloval do svého odrazu na vodní hladině, až do vody spadl a utopil se. Bohové ho proměnili v květ narcisu, vyrůstajícího v pravé části obrazu z vejce sevřeného mezi zdviženými prsty.   



Dalí také provokoval svými politickými názory, zatímco u mnohých umělců následky války a hospodářská krize se projevily příklonem k levicovým myšlenkám a někteří vstoupili do komunistické strany, Dalího přesvědčení bylo aristokratické – „slovo ‘sociální’ se mi hnusí.“ „Nejsem nepřítelem proletariátu, ani za mák mně na něm nezáleží, protože neznám nikoho, kdo by se takto jmenoval.“

Imponovaly mu vlivné osoby, přátelil se se španělským diktátorem Francem. Když pak do jednoho obrazu namaloval hlavu Hitlera, byl ze surrealistické skupiny vyloučen „pro rasismus a obdiv k nacismu“. 

Po roztržce se surrealisty se vrátil k uznávání starých mistrů, o nichž v mládí psal do časopisů, a prohlásil: „Jsem povolán zachránit malířství před prázdnotou moderního umění.“ Nadevše si cenil řemeslné stránky díla, proto prý „více obdivuje nátěr vstupních dveří do výstavní síně než abstraktní obrazy v ní vystavěné.“  

R. 1940 se s Galou se znovu vydal do USA a zůstali tam 8 let. Na obraze Sen vyvolaný letem včely okolo granátového jablka, vteřinu před procitnutím (1944, Thyssen-Bornemisza, Madrid) se nad skalnatou plošinou v moři vznáší spící Gala a nad ní granátové jablko, z něhož vyrůstá ryba a z její tlamy vylézá tygr. Společně s dalším tygrem se vrhají na spící ženu, kterou navíc ohrožuje puška s nasazeným bodákem, zabodávajícím se do její paže. 



Dalího lze v jistém směru považovat za předchůdce pop-artu. Dlouho před Andy Warholem a jeho obrazy Marilyn Monroe ztvárnil tvář Mae West, hollywoodského sex-symbolu 30. let 20. století. Na obraze Tvář Mae West (originál z let 1934-1936 je vystaven v Art Institute v Chicagu, zde je fotografie reprodukce z výstavy v Gallery of Art Prague v r. 2020) hereččina hlava představuje pokoj, její vlasy tvoří závěsy, oči obrazy na stěnách, část nosu hodiny a z rudých rtů je sedačka.


A sedačky ze rtů Mae West (Mae West Lips Sofa) se také staly jeho sochařskými výtvory. Širší je z výstavy v Praze a užší z Berlína.



Dalšími sochami v následující koláži jsou Nosorožec v krajce, Žirafa Venuše, Vesmírný slon a Toreadorovy halucinace.



Za vrchol Dalího tvorby jsou považována díla z let 1927-1940. V pozdějších pracích se v námětech často opakuje či přímo kopíruje dřívější díla, např. technikou litografie, jako jsou následující tři z pražské výstavy: Atomová Leda (originál z r. 1947-1949 je v Dalí Theatre and Museum ve Figueres), Spáč s orchestrem (anebo zkráceně Spánek, 1937, soukromá sbírka) a Závrať na věži potěšení (1930, Dalí Theatre and Museum, Figueres)



Ledu podle řecké mytologie svedl Zeus, když se k ní přiblížil v podobě labutě. V Atomové Ledě je modelem Gala a levitace všech objektů je Dalího reakcí na atomový výbuch v Hirošimě. Spánek a snové podvědomí je čistým surrealismem. Berle podpírající spící hlavu naznačují křehkost hranice mezi snem a probuzením. Tajemná postava mimo záběr, vrhající stín v Závrati na věži potěšení, je zjevně ovlivněna ranými obrazy Giorgia de Chirica. Společně s míčem, symbolem nestability, a výškou věže představuje hrozbu.     

Výraznou složkou Dalího tvorby jsou kresby a mezi nimi zvláště ty, kterými ilustroval Důmyslného rytíře dona Quijota de la Mancha svého krajana Miguela de Cervantese.

Ve vyšším věku Dalí začal projevovat nečekanou zbožnost, a dokonce i Vatikánská muzea (Musei Vaticani) ve Sbírce moderního náboženského umění (The Collection of Modern Religious Art) mají dva jeho obrazy: Trojice (Studie pro ekumenický koncil, 1960) a Andělská krajina (1977). 




Cílem ekumenického hnutí je sjednocení křesťanských církví. Druhý obraz je však ve Vatikánských muzeích uváděn pod zkráceným názvem, celý zní Měkká příšera v andělské krajině. Vidíme na něm 5 andělů, 4 lidi, jednorožce bez rohu a na kamenné desce ležící příšeru s odříznutou částí těla. Ta se už předtím objevila na několika obrazech, včetně Stálosti paměti. Malíř v její ochablosti a zmrzačení zde vyjadřuje sám sebe. Jeden z andělů se snaží jednorožci připevnit roh a zezadu spěchá další s berlou, která se rovněž v Dalího obrazech opakovaně objevuje.    

Dalího narcismus, přehánění (mezi jeho literární výtvory patří mimo jiné Deník génia z r. 1964), excentrická povaha, skandály a kuriózní názory, např. že si pamatuje všechno ze svého prenatálního života v lůně matky, že je reinkarnací staršího bratra, který se také jmenoval Salvador a zemřel dříve, než se budoucí malíř narodil, že nikdy nezemře a bude jen hibernovat, …, z něj učinily možná nejslavnějšího malíře 20. století, na druhé straně v očích seriózních historiků umění jej a jeho dílo devalvovaly a třeba v 10. díle Pijoanových Dějin umění v kapitole Surrealismus mu věnují jen krátkou zmínku, nesrovnatelnou s představením dalších malířů tohoto směru – de Chirica, Tanguyho, Ernsta, Magritta a Delvauxe. U veřejnosti se však jeho dílo těší neutuchajícímu zájmu. Retrospektivní výstavu jeho obrazů v Centre Georges Pompidou v Paříži v r. 1979/1980 navštívilo rekordních 900 tisíc lidí. 

Po smrti Galy v r. 1982 se mu zhroutil svět, pokusil se dokonce o sebevraždu. Přežil ji o 7 let. A ještě dlouho po smrti se znovu stal hvězdou bulváru, jedna žena v r. 2017 přišla s tvrzením, že je jeho nemanželskou dcerou. Exhumace těla a odběr DNA to ale nepotvrdil.

28. prosince 2021

Desáté výročí s blogem a PF 2022

10 let od založení blogu (tehdy na doméně Blog.cz) sice uplynulo 4. listopadu, ale pro ohlédnutí je nejlepší závěr roku, kdy už žádná „inventární položka“ nepřibude a „audit“ bude vycházet z úplných dat.     

Končící rok byl stejně jako předchozí poznamenán covidovou epidemií, tentokrát jsme celá rodina měli navíc tu čest s virem se osobně seznámit, a i když s námi urputně zápasil, přežili jsme beze ztrát.  

Omezení spojená s covidem nám narušila řadu plánů, koncerty byly zrušeny či přesunuty na příští rok, ani jednou jsme nebyli v divadle, jeden krátký zájezd do Lucemburska byl 2krát stornován, až nakonec pořádající cestovka ukončila činnost kvůli platební neschopnosti. 

Do hudební rubriky jsem tak přidal jen 2 články, kterými však bohužel byly nekrology Ladislava Štaidla a Miroslava Žbirky. Letos (na covid) zemřel také Michal Polák, zpěvák skupiny Synkopy 61, i díky němu kdysi mé nejoblíbenější, a nedávno i vynikající kytarista Luboš Andršt ze skupiny Framus Five Michala Prokopa.  

Živě jsme viděli jen Richarda Müllera na koncertu 19.9. v brněnském sále SONO, rovněž přeloženém z minulého roku. Ten jsem nevzpomínal, protože o něm a jeho skupině Banket z 80. let už jeden text na blogu mám. Alespoň stručně: z éry Banketu zazněly písně Tlaková níž a Po schodoch, z novějších jsem znal jen Nebude to ľahké, Už asi nie si, Srdce jako kníže Rohan a Štěstí je krásná věc. A ještě dvě fotografie mobilem:



Do rubriky Literatura, divadlo, film jsem v dřívějších letech často vkládal divadelní hry, kvůli lockdownům jsem je nahradil povídkami mých oblíbených spisovatelů. Myslím, že to nebylo na škodu, asi i v budoucnu nějaké přidám, i kdyby divadla hrála jako dřív.  

Doplnil jsem (a někde výrazně) řadu dřívějších článků o malířích a sochařích fotografiemi jejich děl z návštěv galerií a výstav i cest pozdějších než původní zveřejnění článků. U Leonarda da Vinci přibyla 1 kresba, další přírůstky jsou v závorkách: Pieter Bruegel st. (+1), Caspar David Friedrich (+1), Vincent van Gogh (+1), Arnold Böcklin (+2), Henri Rousseau (+10), Amedeo Modigliani (+10), Oskar Kokoschka (+8), Marc Chagall (+15), Giorgio de Chirico (+5), Yves Tanguy (+4), Max Ernst (+14), Victor Vasarely (+1), Henry Moore (+4), Alexander Calder (+1).    

Namátkou z nich vyberu 3: Arnold Böcklin – Jarní večer (1879, Maďarská národní galerie/Hungarian National Gallery, Budapešť), Oskar Kokoschka – Nevěsta větru (nebo také Bouře, 1913, Kunstmuseum, Basilej) a Amedeo Modigliani – Ležící akt s bílým polštářem (1917, Staatsgalerie, Stuttgart).





Z letošních výstav nejvýznamnější byly ve Vídni, vedle již zmíněného Amedea Modiglianiho v Albertině Kunsthistorisches Museum ve stejnou dobu lákalo na Tiziana (a další Benátčany – Giorgioneho, Tintoretta, Veroneseho, …) a k nim ještě patří trvalá expozice Gustava Klimta v Belvederu, kterou doplňují obrazy dalších malířů, zejména Egona Schieleho, a obráceně Leopold Museum se Schieleho obrazy, doplněnými Klimtovými. O výstavě Vermeera v Drážďanech jsem se bohužel dozvěděl až tehdy, kdy všechny vstupenky dlouho před jejím koncem 2. 1. 2022 byly vyprodány. Výstava Rembrandta v Praze na přelomu let 2020/21 byla téměř pořád uzavřena kvůli nouzovému stavu a na ni jsem se také nedostal.   

Malíře přiblížím v samostatných článcích, proto jen několik ukázek: Tizian – Kající se Marie Magdalena (1565, Ermitáž, Petrohrad), Gustav Klimt – Smrt a život (1910-1911, Leopold Museum, Vídeň) a Egon Schiele – Objetí (1907, Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň).





V cestování jsme se drželi hlavně doma, v létě jsme byli ve dvou různých týdnech v Karlových Varech, týden v Jeseníkách a 5 dnů v Budapešti. Zážitky z těchto cest se promítly do 9 článků v měsících červen-září. A hodně jsme si přitom užili termálních bazénů, proto alespoň 2 fotografie ze Széchenyiho lázní v Budapešti jako doplnění staršího článku z r. 2013.    




S Karlovými Vary se pojí ještě několik výletů, které jsem dosud nezmiňoval. Navštívili jsme zámek v Bečově nad Teplou, proslulý vzácným relikviářem svatého Maura, románskou památkou z 13. století, po korunovačních klenotech českých králů naší druhou nejcennější. Fotografovat originál je však návštěvníkům zakázáno, proto jen reprodukce z plakátu a ne zrovna věrná replika, k nim několik náhledů do interiéru zámku. Více o relikviáři je např. v tomto článku, a to i s historií jeho nálezu. 



Překvapením byla nádhera raně barokního zámku, zámeckého parku i náměstí v Ostrově (Ostrově nad Ohří). 




Rozsáhlý komplex kláštera v Teplé ještě čekají náročné opravy, ale ty části, které již renovovány jsou, a interiér kostela vypadají skvostně. 



Na skok jsme byli také v Chebu.



Část vojenské základní služby jsem strávil ve Staré Huti, asi 6 km od Dobříše. Pokud jsme se jednou za čas dostali na vycházku, obvykle jsme směřovali do Dobříše na diskotéku, abychom viděli „normální“ lidi (hlavně děvčata). Dobříšský zámek byl zcela mimo naše zájmy. Ale letos, při cestě z Karlových Varů do Brna, byl vítanou zastávkou.  





Po delší době jsem byl v Bratislavě, kde mezitím vyrostla početná skupina více než 100 m vysokých budov Sky Park, budovy v bílých mřížovaných „pouzdrech“ jsou dílem architektky Zahy Hadid.



Při bloumání městem jsem náhodou narazil na sochu Júlia Satinského.



Přestože Třebíč je od Brna vzdálen jen asi 60 km a v mém prvním povolání jsem tam často jezdil, teprve letos jsme prošli Židovskou čtvrť s bazilikou svatého Prokopa a židovským hřbitovem, která je naší 12. památkou na seznamu UNESCO.





Atmosféra adventní Vídně byla poznamenána přísnějšími opatřeními než u nás, při vstupu k tržištím a do galerií bylo nutné se prokazovat certifikáty očkování a navíc i doklady, lidí bylo v ulicích proti dřívějšku nesrovnatelně méně, stejně tak stánků, a u radnice chyběla ledová plocha.



A jako vždy ještě aktuální počty článků v rubrikách, kde M = Miloš a Z = Zuzana (spoluautorka z let 2012-2013). Většinou jich je 30 a víc a v rubrice Příroda už k této metě chybí jen jeden.  

***

Na konci roku všem návštěvníkům přeji veselého silvestra a v novém roce 2022 zdraví, štěstí, aby se vše dařilo k plné spokojenosti.    




17. prosince 2021

Stephen Leacock - Vlastním přičiněním

Anglické složené slovo selfmademan označuje člověka, který se vypracoval od píky vlastním přičiněním. Zatímco chudé švadlenky, Popelky apod. (někdy) ke štěstí přišly díky půvabu, muži (častěji) musí vyvinout určité úsilí. Jak říkali členové správní rady pivovaru v Postřižinách: „Pane správče, musíte se víc snažit.“ Když jsem chtěl motivovat syny a říkal jim, jak jsem to měl těžké ve velmi skromných poměrech, bez vlivného strýčka a kam jsem se vypracoval, zívali nudou, jako kdybych jim vykládal o útrapách vojáků v zákopech 1. světové války a středověku, kdy se lidi koupali v neckách. Teď už je jiná doba, poučili mě.

Stephen Leacock (1869-1944) se narodil v Anglii zrovna ve chvíli, kdy jeho otec poněkolikáté zkrachoval a rodina se ocitla na mizině, přestože předchozím třem generacím venkovské šlechty se dařilo velmi dobře a pradědečkovi prosperoval obchod s madeirským vínem. Protože ani sňatek rodičů nebyl prarodičům po chuti, otec jako černá ovce rodu se rozhodl s rodinou přestěhovat do Kanady a začít od nuly. Ve skutečnosti i tam jej nad vodou držela finanční podpora z rodné Anglie, protože pracovně se pořádně neuchytil a jen plodil děti, až jich bylo 11. Aby toho nebylo málo, propadl alkoholu a nakonec rodinu opustil. Stephen se ale patřičně snažil, po střední škole, kde vynikal, pokračoval na univerzitě, malé stipendium však nestačilo a musel ji opustit. Živil se pak jako učitel na nižším stupni, přitom se nevzdával myšlenky získat univerzitní vzdělání a svému zaměstnavateli napsal žádost o zvýšení platu: „Jestliže nebudete ochotni mně okamžitě zvýšit plat, oznamuji vám, že budu nucen … pracovat dále za plat dosavadní.“      

Skutečně mu plat zvýšili, Leacock se ke studiu na univerzitě vrátil a současně si přivydělával psaním humoristických povídek, kterými se celosvětově proslavil. A své vzdělání také zúročil, dotáhl to na profesora ekonomie na prestižní McGillově univerzitě v Montrealu, kde působil více než 30 let. 

Leacockova kratičká povídka Vlastním přičiněním (v originále Self-Made Men) z knížky Literární poklesky (Literary Lapses) je zřejmou nadsázkou jeho těžkých začátků, popisuje setkáni dvou blahobytně vypadajících milionářů („půldruhého metru kolem rovníku“) v luxusní restauraci v New Yorku a jejich hovor při čekání na číšníka. 

Já vám teda řeknu, Jonesi, že na ty svoje první roky v tomto městě nikdy nezapomenu. Krucipísek, že to ale dalo rachoty, než jsem se dostal nahoru! … Neměl jsem v kapse víc než dva šupy a skoro nic na sobě … a spát jsem musel v prázdném sudu od dehtu. Kdepak pane, člověk tak zvyklý na přepych jako vy nemůže mít ani ponětí, co je to spát v sudu.

"Milý pane Robinsone, jestli si teda myslíte, že já nevím, co jsou to potíže, tak jste na kolosálním omylu! Když já jsem přišel do New Yorku, neměl jsem v kapse ani šesták, pane, ani šesták, a pokud jde o bydlení, mně musela stačit stará bedna od piana v ohradě za jednou fabrikou. … Když si tak někdo bydlí v sudu od dehtu, jen ať to zkusí spát pár nocí v bedně od piana.

A milionáři se trumfují, kdo to měl horší. 

Takhle v zimě, když vy jste se na noc zavřel v té své bedně jako v pokojíčku, já nemohl ani usnout, jak mi drkotaly zuby! Toho průvanu, co jsem zkusil!“ 

Průvanu! Mně chcete povídat o průvanu! U té bedny, co o ní mluvím, chybělo prkno, a ještě ke všemu na severní straně. Sedával jsem tam a studoval a sněhu mi tam vždy naválo půl metru!“ 

Já se pamatuji na večery, kdy jsem v tom sudu měl na návštěvě tři kamarády, u svíčky jsme do půlnoci mastili černého Petra.“       

Nás, milej zlatej, sedávalo v té bedně od piana po večeři aspoň půl tuctu. … Nemáte představu, s jakým apetitem se člověk může pustit do šlupek od brambor.

Mně o tom vykládejte. Kolikrát já měl k snídani trošku vystydlé kaše, kterou chtěl někdo vyhodit na smetiště, nebo kolikrát jsem si chodil do vepřince vyžebrat kapku šlichty.“   

Vzrušený hovor přeruší dotaz číšníka, co si pánové dají k jídlu. A ti ve snaze prokázat vrozenou skromnost projeví přání „přinést trochu vystydlé kaše, odřezek od loje, pár šlupek od brambor …

Když se číšník vzdaloval, Robinson to nevydržel a přivolal ho zpět. „Přece jen jsem si to rozmyslel. Místo té vystydlé kaše si radši vezmu – hm, hm – třeba vypečenou kachnu. A taky mi můžete přinést pár ústřic ve skořápce a hlt polévky (želví nebo bujón, to máte jedno), a možná taky ždibek nějaké ryby a kousíček rokfóru a hrozen vína nebo pár ořechů.

Mně to dejte taky,“ opravil se Jones. „A můžete s tím taky jedním vrzem vzít láhev šampusu.“        

***

Na webu je dostupné scenáristicky mírně rozšířené filmové zpracování povídky, které v r. 1967 natočil Petr Schulhoff s Janem Pivcem a Bohušem Záhorským. Byla to povedená dvojice, Jan Pivec hrával nerudné domýšlivé páprdy a Bohuš Záhorský byl známý tím, že chodíval do restaurací ve smokingu a kouřil doutníky, aby snad nikoho nenapadlo obsazovat ho do rolí dělníků a kladných hrdinů budujících socialismus. 

Česko-Slovenská filmová databáze zmiňuje ještě jednu verzi z r. 1972, v hlavních rolích s Janem Libíčkem a Josefem Hlinomazem. Bohužel ji neznám, s oběma svéráznými tlouštíky musela být neméně zábavná. 

***

Protože se blíží Vánoce, přeji Vám, ať si je užijete v pohodě, abyste byli zdraví a v novém roce se vše dařilo, nehrozil Vám život v bedně od piana a na oběd šlupky od brambor a měli jste se jako po letech ti dva Leacockovi hrdinové. 

7. prosince 2021

Boka Kotorská - krásná příroda i místo, kudy kráčela historie

Boka Kotorská, česky také Kotorský záliv (v srbštině Бока Которска, v angličtině Bay of Kotor), je záliv Jaderského moře na území Černé Hory, pojmenovaný podle starobylého města Kotor. Záliv obklopují vysoké hory a tvoří tak přírodní bránu do nitra země se strategickým významem. Od středověku byl centrem obchodu, na pobřeží i v terasách skalnatých kopců vyrostla města s pozoruhodnou architekturou – paláci, kláštery a také vojenským opevněním v Kotoru. Díky harmonii přírody a citlivě začleněné zástavby byla celá lokalita již v r. 1979 jako první z Černé Hory zapsána na seznam přírodního a kulturního dědictví UNESCO.  



Město Kotor nechám na jiný článek, zde se omezím na zátoku. Poprvé jsme ji viděli shora při cestě z Budvy do Cetinje, někdejšího hlavního města Černé Hory, a obce Njeguši s lidovou architekturou a gastronomickými specialitami (např. sušenou šunkou pršut, sýry a včelími produkty), odkud jsme posléze z výšky téměř 1000 m nad mořem s tajícím se dechem úzkými serpentinami nad prudkými srázy sjížděli dolů do Kotoru. Několikrát se stalo, že jiný autobus jel v protisměru a při vyhýbání (často i za cenu couvání) jsme se loučili se životem. Ani s autem bych se tam neodvážil.  



Boka Kotorská je 28 km dlouhá a v zátokách u měst Herceg Novi, Tivat, Risan a Kotor má místní názvy.



Protože však Kotor je z nich největší a současně je významným přístavem, dal jméno i celému zálivu. Jej také shora vidíme jako první.



V Kotoru jsme při druhé návštěvě Černé Hory byli ještě jednou, tentokrát bez přejezdu hor, ale zato s projížďkou výletní lodí po Boce Kotorské. Nejrůznějších konstrukcí, včetně se stěžni s plachtami, je zde nepočítaně.





Vedle procházek městy, plavby lodí a koupání si na své přijdou i horolezci. 



Pestrá je také přehlídka kostelů. 







V zálivu leží 9 ostrovů. Nejzajímavější jsou dva ostrůvky s kostely. 




Ostrov sv. Jiří (Sveti Dordje/Island of St. George) s cypřišovým hájem je pojmenován podle benediktýnského kláštera sv. Jiřího z 9. století. Ten však byl dobyvateli ostrova poničen a zkázu dokonalo zemětřesení v 17. století. Nový kostel byl postaven během nadvlády Benátské republiky. Ostrov je pohřebištěm významných důstojníků z námořní akademie v blízkém Perastu, proto je uváděn i jako Ostrov mrtvých (Island of the Dead) a je zakázáno na něj vstupovat. Cypřišový háj a hřbitov inspiroval Arnolda Böcklina k namalování jeho nejslavnějšího obrazu Ostrov mrtvých. Scenérie obrazu se však až na cypřiše liší, protože podle jiné informace, zmíněné v článku o Böcklinovi, malíř na obraze zachytil skály u ostrova Capri.  



Ostrov Panny Marie ve skalách (Gospa od Škrpjela/Our Lady of the Rocks) s dvěma věžemi s modrými kupolemi je na rozdíl od předchozího uměle vytvořený v mělké části zálivu.   




U něj jsme zakotvili a kostel si prohlédli i zevnitř. Byl dokončen r. 1630 pro věřící katolického vyznání a nahradil dřívější pravoslavný kostel z 15. století.  



Interiér překvapuje bohatou výzdobou, připadáme si zde jak v galerii. Barokní mistr Tripo Kokolja (1661-1713) kostel vyzdobil 68 obrazy i s celým stropem. 





V následující koláži vlevo nahoře znázornil Seslání Ducha svatého.



Ikona Panny Marie ve skalách na mramorovém oltáři je z r. 1452 a jejím autorem je Lovro Marinov Dobričević (1420-1478). (Pro srovnání se můžeme podívat, jak Madonu ve skalách ve dvou verzích namaloval Leonardo da Vinci.)   



Vedle náboženských výjevů nechybí ani obrazy s námořní tematikou, zbraně, keramika, sochařské a řezbářské práce a kovové tabulky s reliéfy.






Boka Kotorská má pohnutou historii. V průběhu staletí mnohokrát změnila „majitele“. Byla kolonií Římanů, Řeků, součástí Byzantské říše, Benátské republiky, v Napoleonově éře ji okupovala Francie, přibližně 100 let do r. 1918 byla pod nadvládou Rakousko-uherské monarchie, poté spadala pod několikrát se měnící uspořádání království a republik národů Jugoslávie a konečně od r. 2006, kdy Černá Hora vyhlásila nezávislost, patří jen jí. 

Historickou událostí byla také vzpoura námořníků v Boce Kotorské v únoru 1918. Původně byla namířena proti nesnesitelným podmínkám na lodích, po snížení přídělů potravin prostí námořníci trpěli hlady (ne však důstojníci), živelně pak přerostla v protirakouské povstání s politickými a národnostními požadavky za nezávislost a ukončení války. Po nasazení tří bitevních lodí Rakouska a německých ponorek byla vzpoura potlačena, z 3000-4000 vzbouřenců bylo 800 uvězněno, další souzeni a 4 vůdci (mezi nimi František Rasch, narozený v Přerově v manželství Němce a Češky) byli popraveni. V Kotoru mají pamětní desku. 



Aktuální článek

Salvador Dalí - surrealističtější než surrealisté

Salvador Dalí (1904-1989) podle vlastního mínění byl nejlepším malířem všech dob, vedle toho i pozoruhodným sochařem, spisovatelem a filmař...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)