3 roky s rakovinou v posledním stádiu

Když si přejeme k svátkům, narozeninám, k Vánocům hodně zdraví, vždy jsem to bral jako zavedenou společenskou frázi, protože nikdy jsem neměl neschopenku a zdraví je přece samozřejmost. Ale v r. 2022, v mých 70 (narodil jsem se 13. ledna 1952), jsem najednou poznal, jak naivní to byla představa. Začal jsem pociťovat bolesti v břišní krajině i v zádech, při přetočení na lůžku tělem vždy projela pronikavá bolest. Přičítal jsem to přepracování, do dneška mám plný úvazek, ale přece jen pod tlakem manželky jsem podstoupil první vyšetření, ultrazvuk ani rentgen však nic neodhalil. Při dovolené v Beskydech jsem zjistil, že při túře s převýšením 700 m se již musím zastavovat a dýchám jak kapr na suchu. Obvodní lékařka mně doporučovala podstoupit kolonoskopii, k čemuž jsem se při znalosti, co to obnáší, neměl. Nakonec jsem ale podlehl, jenže objednání na ni znamená měsíce čekání, trochu se to podařilo zkrátit na soukromé klinice Surgal v Brně a 10. února 2023 jsem šel na zákrok. Sonda s kamerou při průchodu tlustým střevem dlouho nic negativního neviděla, ale při dosažení úplného konce střeva, hluboko v břiše, najednou doktor zvolal: „Tady je nádor!“ Utěšil mě, že ten se dá snadno vyoperovat, střevo se zkrátí a sešije a vše by zase mělo být dobré. Pro jistotu mě ale ještě urgentně objednal na CT vyšetření a když jsem si přišel pro výsledek, svět se mně otočil vzhůru nohama: metastáze v játrech a plicích, to znamená rakovina v posledním – čtvrtém – stádiu, na které (u mé diagnózy po 20 až 30 měsících, podle jiného zdroje s mediánem 34 měsíců) naváže několika-týdenní terminální stádium, kdy žádná léčba už neúčinkuje, a přichází smrt. 

Během týdne jsem se stal pacientem MOÚ (Masarykova onkologického ústavu) na Žlutém kopci v Brně. Po 3-4 týdnech jsem docházel na rozbory krve, biologickou léčbu a chemoterapie, které se projevily neuropatií – necitlivostí prstů rukou a nohou. Žádné větší problémy jsem ale necítil a připadal jsem si, jako bych byl zdravý. Jenže každá chemoterapie časem přestane být účinná, rakovinové buňky se proti ní stanou resistentní a je třeba léčebný postup změnit. 

V 2. roce léčby (2024), složení chemoterapické infúze bylo odlišné a jejím vedlejším efektem byla alopecie (vypadnutí vlasů). V tomto roce jsem se už cítil hůře, navíc odběry krve byly pro mě utrpením, mám nevýrazné a tenké žíly a než sestra našla vhodné místo pro odběr, znamenalo to až 4 pokusy, předloktí jsem měl zmodralé. Proto mně lékař doporučil chirurgické vpravení portu do těla s napojením na velkou žílu pod klíční kostí. Bohužel ránu mně nesešili, jen slepili, kůže nesrostla a v otevřené ráně se vytvořil zánět. Hrozilo, že port vyjmou a znovu budu podstupovat utrpení s odběry, ale hlavní chirurg rozhodl, že se tam nechá, jen je třeba ránu vyčistit a sešít. Nejméně měsíc se pak čekalo na zhojení bez jakékoliv léčby. 

V září 2024 mě přepadly nesnesitelné bolesti v břiše, že jsem musel byl převezen sanitkou na MOÚ, příčinou byla neprůchodnost střev. Infúzemi ji rozehnali, naopak to přešlo v nekonečné průjmy. Po dvou měsících se tentýž problém opakoval. Lékař mně sdělil, že intervaly se budou zkracovat a řešením by byla operace, ta, o které mluvil lékař po kolonoskopii. Souhlasil jsem s ní, on zavolal podle něj „nejlepšího chirurga na MOÚ“, přišel mladý muž do 40 let, mohlo být tak 16 hod, podíval se na mě a řekl: „Vypadáte dobře, tak jdeme na to.“ Když jsem se vylekal, že ani rodinu jsem nestačil informovat, „uklidnil“ mě: „Ne teď, zítra v 10 hod.“   

Před narkózou na operačním sále jsem se opovážil zeptat, zda není nebezpečná, že mé tchýni při náhradě kolenního kloubu poškodila mozek a stala se dementní na úrovni 2letého dítěte. Dostalo se mně vysvětlení, že „nějaké mozkové buňky narkóza vždy zničí a může to mít až takový dopad, ale nestává se to příliš často“. Vpíchli mně něco do zad, zřejmě do míchy, a když jsem otevřel oči, pochopil jsem, že s x připojenými hadičkami, spoustou přístrojů kolem mě a displejem, kde se zobrazovala nejrůznější data, jsem na JIP. Tam jsem strávil 4 dny a dovedu si teď představit, jak smutný život mají pacienti upoutaní na lůžko.  

V 3. roce léčby (2025) se opět začalo novým druhem chemoterapie, po kontrole na CT se ale ukázalo, že nic pozitivního nepřináší a lékař přešel na nasazení léků (vedle Capecitabinu, který jsem bral už předtím, přibyl Lonsurf). Znovu se objevil problém s portem, i když jej při každé návštěvě vyplachovali, nedala se přes něj krev odebírat (zřejmě tam byla nějaká sraženina) a vrátilo se trápení s odběrem z rukou, kterého jsem se bál víc než dvouhodinových chemoterapií. Až po asi 3 měsících se funkce portu sama obnovila. Léky však nepomáhaly a lékař mně nabídl zatím ne plně akreditovaný a dosti drahý lék Fruzaqla, o který je ale třeba zdravotní pojišťovnu nejdříve požádat. Bylo léto, žádost byla odeslána možná po 14 dnech a pojišťovna (v mém případě Vojenská zdravotní pojišťovna – VoZP) podle správního řízení má měsíc na vyjádření. Když měsíc uplynul, ozvali se s tím, že potřebují doložit další zdravotní materiály a začala běžet nová měsíční lhůta. Po ní přišlo rozhodnutí, že žádost se zamítá, průkaznost pozitivního efektu léku je prý velmi malá, statisticky by lék mohl prodloužit život nejvýše o 2 a půl měsíce (a to asi v mém věku nestojí za to). Lékař na MOÚ s právním oddělením se rozhodli, že napíší odvolání. Při představě dalších měsíců čekání bez jakékoliv léčby, jsem navrhl, že si lék budu kupovat. Jedna krabička v akci byla bez pár korun za 11 tisíc (v plné ceně 4krát tolik) a za tři měsíce jsem měl 4+3+3 krabičky, celkem za 109 tisíc korun. Kupodivu odvolání bylo úspěšné a na prosinec s přesahem do ledna jsem dostal lék bez placení. Bylo mně z něj však vždy velmi špatně, zvracení na denním pořádku, ani léky proti němu nepomáhaly. Ve VoZP jsem už předtím dal výpověď a od ledna jsem u VZP. Jenže další žádost už lékař k nové pojišťovně nepodal, protože se podle CT ukázalo, že můj stav se výrazně zhoršil. Žádné další řešení už onkolog pro mě nemá (existují sice ještě další neakreditované léky, jejich schválení pro léčbu je nesmírně komplikované a nejisté včetně jejich účinků) a nyní budu podstupovat již jen paliativní léčbu. Nejspíš jsem již v terminálním stavu, který pro mou diagnózu trvá nejvýše 2 až 3 měsíce, a můžu se jen dohadovat, kolik z této lhůty mezitím uplynulo.                        

Před časem jsem si říkal, že bych mohl předchystat svůj nekrolog a až ucítím, že smrt už po mně sahá, ho uveřejnit. Nemusel bych to ale před kómatem stihnout, a i kdyby se to podařilo, byl by článek na titulní stránce a kdo by ji náhodně otevřel, by se mohl leknout a hned ji zavřít. Proto „nekrolog“ zveřejňuji raději teď a doufám, že ještě budu způsobilý napsat 2 články, aby se z titulní stránky odsunul.

K tomuto zdravotnímu „coming outu“ bych mohl doplnit ještě osobní. Na blogu jsem byl raději anonymní, i když zásluhou Čerfových výstav se s několika blogerkami známe, protože jsem se obával posměchu kolegů a známých, kdyby zjistili, že píšu na blog.cz, doménu, kde převažovaly pubertální dívky. Na doméně blogspot.com jsem u toho zůstal, ale teď už je to jedno a začít bych mohl fotografií. Jenže nikdy jsem se nechtěl fotografovat, proto použiji pracovní fotografie. První je z r. 2001, tehdy jsem se stal docentem (ve 49 letech, dnes to mladí vědátoři stihnou mnohem dříve, ale já jsem Ph.D. studium kvůli nestranictví a působení v praxi začínal až ve 40) a k brožuře, představující zkrácenou verzi habilitační práce, bylo třeba dodat profilovou fotografii, jeden kolega mě k tomu účelu vyfotografoval na chodbě proti zdi. Druhá (několik málo let stará) fotografie je z aktuální stránky fakulty. 

Na poslední mě zachytila manželka z okénka auta při posledním odchodu ze školy. Mám neschopenku a už se tam nevrátím. 

Symbolicky sestupuji ze schodů, jako kdyby z obrazů Ostrov mrtvých Arnolda Böcklina na mě čekal Charón, aby mě převezl do podsvětí. 

K rozloučení v krematoriu patří hudba. Vyberu své oblíbené brněnské hudebníky a skupiny.       

1. Zelená louka, Synkopy 61 (hudba Oldřich Veselý, text František Jemelka). 

Zelená louka, slunce svítí, já umírám. Zní ptačí zpěv a voní tu kvítí, já umírám. Ptám se, proč jen musí to tak být, svět je tak krásný a já nesmím žít.

Na sluneční paprsky a zelenou louku je ještě čas, leckde dosud leží sníh, v klipu je to ale stejné.

2. Osud, Progres 2 (hudba Pavel Váně, text Pavel Kopta), z alba Mauglí z r. 1978). 

Proklínám chladný sníh a mráz, proklínám paní s bílou kosou, obchází pořád kolem nás, obchází jarní ranní rosou.

Video je z vystoupení skupiny o 30 let později a jsou zde 3 hudebníci z krátkého působení (1968-1970) první sestavy Progress Organization – kytarista Pavel Váně, klávesista Jan Sochor a bubeník Zdeněk Kluka. Jen baskytarista Pavel Pelc přišel až do Progresu 2.  

3. Oldřich Veselý byl hlavním skladatelem hudby skupiny Synkopy 61 v 60. letech, pro vícehlasý zpěv nazývané „Moravští Beach Boys“ (Suita pro J. S. Bacha – ta mě úplně oslnila a pak jsem nevynechal jediný koncert skupiny, Žárlivá dívka, Marťan, Válka je vůl, Hej, pane můj, Děvče na pořád, Casanova,  …), a když se Veselý v 70. letech objevil na pódiu jako zpěvák a klávesista (Ptačí sonáta a Poselství dětem), hned ho zlanařil Radim Hladík do Blue Effectu, kde strávil 5 let. Po návratu do Brna složil pro Synkopy mimo jiné 2 rockové opery (Sluneční hodiny a Křídlení), pak dlouhou dobu nevystupoval a vrátil se až se skupinou E-Band a krásnou písní Malý princ (hudba Oldřich Veselý, text Martin Kolář). 

Potichu odejdu ze světa, kterému zdám se tak cizí, tam, kde svítí má planeta, beze stopy zmizím.

... odcházím o vesmír výše

4. A na úplný závěr Preludium cis moll, opus 3, č. 2 od Sergeje Rachmaninova. Autor ho složil v pouhých 19 letech a interpretací jeho tří částí je bolest – vzdor – návrat k bolesti. Velmi rád jsem ho hrával, i když ve virtuózní střední části ne tak dobře. Poučení posluchači na koncertech vědí, že hned po skončení pozvolně utlumujících se akordů se nemá tleskat, protože úplnou tečkou je několik vteřin ticha.  

Diego Velázquez - dvorní malíř španělské šlechty (i žánrových obrázků a jednoho aktu)

Diego Velázquez (1599-1660) je nejen největším španělským malířem baroka, ale současně jedním z nejvýznamnějším výtvarných umělců celé historie. Světoznámé Museo del Prado mu vzdává hold umístěním sochy před jeho vstupem.

Velázquez se narodil v Seville a už jako 11letý pracoval v malířské dílně Francisca Pacheca. Vzdělaný a intelektuálně zaměřený učitel, který napsal i teoretické dílo Umění malby, brzy rozpoznal Diegův talent a vedle výuky kresby a malby mu dal prostor k vlastnímu rozvoji. 

Velázquez začínal malováním žánrových scén ze života „obyčejných“ lidí, k nim patří Tři hudebníci (1616-1620, Gemäldegalerie, Berlín), Stařena smažící vajíčka (1618, National Gallery of Scotland, Edinburgh) s pečlivým zobrazením nejrůznějšího nádobí a Venkované u stolu (1618-1619, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).

V té době bylo stále ještě obvyklé malovat na náboženská témata a z malířova raného období je reprezentují obrazy Kuchyňská pomocnice s večeří v Emauzích (1617-1618, National Gallery of Ireland, Dublin), Kuchyňská scéna s Kristem v domě Marty a Marie (1618), Neposkvrněné početí (1618-1619) a Svatý Jan Křtitel na ostrově Pathmos (1618-1619), přičemž poslední tři jsou vystaveny v National Gallery v Londýně. Na druhém ze zmíněných obrazů je Kristus v pozadí a hlavním je výjev, kdy stará žena mentoruje mladou služku, které je do breku, a dotváří jej zátiší s rybami, česnekem, vajíčky a soudkem vína. Jan Křtitel je někdy považován za umělcův autoportrét z jinošského věku.

V průběhu života se ještě několikrát k náboženským scénám vrátil, ale spíše okrajově: Kristus po bičování v úvahách křesťanské duše (1628-1629, National Gallery, Londýn), Portrét rytíře Vojenského řádu Krista (1640-1650, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany).

Z portrétů náboženských osobností je nejvýznamnější Portrét papeže Innocenta X. (1650, Galleria Doria Pamphilj, Řím). Z přísného výrazu hlavy církve jde až strach. Jak už jsem zmínil v článku Francis Bacon a Lucian Freud – moderní malíři slavných jmen, obraz v polovině 20. století nadchl Francise Bacona natolik, že namaloval přibližně 40 jeho variací.

V téže galerie je ještě jeden menší obraz Innocenta X., který je tam však zavěšen hodně vysoko, proto fotografie vykazuje efekt kácení svislic.

V 19 letech se už hotový malíř oženil s Pachecovou dcerou a tchán mu pak díky svým známostem zařídil přijetí u madridského dvora. Při prvním pobytu nevzbudil větší pozornost, ale při druhé návštěvě Madridu v r. 1626 si jeho umění všiml mocný vévoda Olivares a Velázquez byl jmenován královským malířem u dvora krále Filipa IV. 

Mladý španělský šlechtic (1631, Alte Pinakothek, Mnichov), Portrét gentlemana (pravděpodobně Dona Juana Mateose, královského mistra lovu) a Portrét dámy (1635, Gemäldegalerie, Berlín) jsou neznámé či méně známé osoby dvora, u dámy se předpokládá, že by jí mohla být Leonor Maria de Gúzman, manželka neapolského místokrále a sestra vévody Olivarese.   

Vévoda Olivares se Velázquezem nechal portrétovat několikrát. V koláži jsou obrazy z Ermitáže v Petrohradu (1635) a z Gemäldegalerie, Alte Meister v Drážďanech (1635), který malíř namaloval s pomocí svých žáků. 

Daleko působivější je však jezdecký portrét Portrét vévody Olivarese (1636, Metropolitan Museum of Art, New York), který má ještě větší variantu s hnědým koněm v madridském Pradu. Na tomto portrétu je patrný vliv vévody, protože jezdecké portréty byly zpravidla vyhrazeny jen panovníkům.

Obrazy Filip IV. Španělský v hnědé a stříbrné barvě (1631-1632) a Filip IV. Španělský (kolem 1656) jsou ve sbírkách National Gallery v Londýně a je nich patrná dědičná genetická vada vystouplého spodního rtu a dolní čelisti, daná častými příbuzenspkými sňatky Habsburků.  

Poslední ukázkou s panovníkem je Filip IV. na lovu divokého kance (1632-1637, National Gallery, Londýn).

14letá Infantka Maria Teresa (kolem 1652-1653, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) byla dcerou Filipa IV. (Infantka je historickým šlechtickým titulem pro dceru španělského nebo portugalského panovníka (princeznu) v dětském věku, obdobně infant pro prince.)

Nejkrásnější dětské portréty z posledních šesti let malířova života patří infantce Margaritě, narozené r. 1651: Infantka Margarita v růžových šatech (1654), Infantka Margarita v bílých šatech (kolem 1656), oba vlastní Kunsthistorisches Museum ve Vídni). 

Portrét Infantky Margarity je také jediným Velázquezovým obrazem v ČR, je ve sbírkách v Lobkowiczkém paláci v Praze.

Infant Filip Prosper (1659, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je dětským portrétem prince Filipa Prospera.

Velázquez nebyl „jen“ dvorním malířem, ale panovník ho pověřil i řadou dalších činností ve správě královského sídla a při cestě do Itálie malíř dostal za úkol nakupovat díla italských mistrů. Tam si oblíbil zejména díla benátských malířů Tintoretta a Tiziana a silný dojem na něj udělal i Caravaggio a vlámský malíř Rubens. Setkal se tak i s obrazy aktů a jeden pak sám namaloval.

Venušina toaleta (1647-1651, National Gallery, Londýn) je považována za nejkrásnější akt ve španělském malířství. 

Velázquez maloval i trpaslíky, šašky a blázny, kteří královskému dvoru sloužili pro zábavu, obrazy tohoto druhu jsou zejména v madridském Pradu, kde ale bylo zakázáno fotografovat. Proto zde také chybí proslulý obraz Dvorní dámy (Las Meninas, 1656). Blíže o něm např. zde.

Vítězné oblouky a brány

Každý národ staví okázalé památníky svým zakladatelům, významným vojevůdcům (pokud je má), objevitelům (a také kolonizátorům) vzdálených zemí, a ty se pak stávají i turistickými cíli. Mají nejrůznější podoby – jezdecké sochy, sochy na vysokých sloupech (např. Napoleon v Paříži, admirál Nelson v Londýně, Kolumbus v Barceloně, car Alexandr I. v Petrohradu), v tomto článku se však zaměřím na vítězné oblouky a brány, protože kromě oslavné funkce jde často o architektonické i sochařské skvosty. 

A není možné začít ničím jiným než Vítězným obloukem (Arc de Triomphe de l'Étoile nebo jen Arc de Triomphe) v Paříži. Byl postaven v klasicistním slohu r. 1836 a jeho autory jsou architekti Jean-François Chalgrin, Louis-Robert Goust, Jean-Nicolas Huyot a Guillaume Abel Blouet. 

Do oblouku jsou zasazena čtyři sousoší. Nejznámější je Odjezd dobrovolníků v roce 1792 (Départ des Volontaires de 1792, uváděný i jako La Marseillaise), jehož autorem je François Rude, vytvořil jej v r. 1836, na prvním snímku je vpravo a dále v detailu. 

Dalším je Triumf (či Vítězství, 1810, autor Jean-Pierre Cortot, na prvním snímku vlevo).

Z druhé strany oblouku je doplňují Mír (1815, Antoine Étex) a Odpor (1814, Antoine Étex). 

Po obvodu horní části oblouku je 6 basreliéfů, znázorňujících různé bitvy a mezi nimi i bitvu u Slavkova. 

Paříž však má i samostatný Slavkovský oblouk z r. 1809 od architektů Charlese Perciera a Pierre-François-Léonard Fontaina ve stylu římských vítězných oblouků. Ve francouzštině se uvádí pod názvem Arc de Triomphe du Carrousel podle náměstí, kde stojí. Bronzové sochy koňského spřežení jsou kopií koní z baziliky sv. Marka v Benátkách, které tam francouzská armáda uloupila, ale po Napoleonově pádu byly do Benátek vráceny. 

Po točitých schodech úvodního oblouku se dostaneme na horní terasu s pěknou vyhlídkou na jak podle pravítka vyprojektovaný bulvár Champs-Élysées a jiným směrem, stejně tak přímočarým, do moderní čtvrti La Défense, která má také svůj oblouk, z jehož horní části se rovněž nabízí daleký výhled.

A z pařížských oblouků ještě Porte Saint-Denis, na který jsme narazili náhodou, protože ve čtvrti Saint-Denis jsme při jednom z pobytů byli ubytováni.

Londýn je na oblouky skromný, ale přemožitel Napoleona u Waterloo si ho určitě zasloužil. Po něm se jmenuje Wellingtonův oblouk (Wellington Arch). Je dílem architekta Decima Burtona, který pro něj zvolil georgiánský sloh, postaven byl v r. 1828.

Vítězný oblouk v Barceloně (Arc de Triomf de Barcelona) z r. 1910, je postaven v neo-mudéjárském slohu, jeho architektem je Josep Vilaseca i Casanovas.

V Madridu je několik monumentálních bran, které sloužily ke vstupu do města, a nejpůsobivější je Puerta de Alcalá v neoklasicistním slohu podle návrhu architekta Francesca Sabatiniho, dokončená r. 1778.  

Vítězný oblouk v Lisabonu (Arco do Triunfo da Rua Augusta) byl realizován v letech 1873-1875 podle 30 let starého projektu architekta Veríssima Josého da Costy v neoklasicistním slohu. Mezi sochami slavných Portugalců je také mořeplavec Vasco da Gama.

Vítězný oblouk v Bukurešti (Arcul de Triumf) opět v neoklasicistním slohu byl postaven r. 1936, navrhl jej architekt Petre Antonescu. Částečně byl inspirován Vítězným obloukem v Paříži. Rumuni vůbec k Francii vzhlíží, mají tam např. sochu generála de Gaulla, jejich automobilka Dacia se spojila s Renaultem a dokonce tvrdí, že i jejich jazyk se podobá francouzštině.  

Braniborská brána (Brandenburger Tor) v Berlíně je dílem architektů Carla Gottharda Langhanse a Heinricha Stracka. Postavena byla v r. 1791 v raně klasicistním slohu. Čtyřspřeží s okřídlenou bohyní vítězství bylo osazeno na vrchol brány o 2 roky později. Za socialismu oddělovala západní a východní část Berlína a současně dva samostatné státy v jednom městě (Německou spolkovou republiku a Německou demokratickou republiku). Brána je zdobena ornamenty s výjevy bohů řecké mytologie.

V Petrohradu jsou nejvýraznější Narvská vítězná brána a Moskevská vítězná brána. První je památníkem vítězství nad Napoleonem a slavnostního vítání vracejících se vojáků. Na vrcholu je vůz tažený šesti koňmi, vedený bohyní vítězství (Nike). Navrhl ji ruský neoklasicistní architekt Vasilij Stasov a realizována byla v letech 1827-1834.

Druhá brána je památníkem vítězství Ruské říše v 1. polovině 19. století ve válkách s Tureckem a Persií. Dokončena byla v r. 1838 a je opět dílem Vasilije Stasova.

Oblouk Washington Square Arch v New Yorku byl postaven r. 1891 na památku 100. výročí inaugurace George Washingtona prezidentem USA. Architekt Stanford White se v designu inspiroval Titovým obloukem v Římě z 1. století. Na snímku je zachycena údržbářská plošina při čištění bílého mramoru oblouku. V detailu je zajímavé, že po obou stranách orlice i pod ní se nacházejí pěticípé hvězdy, nemají však rudou barvu.

A právě Titovým obloukem a obloukem Septimia Severa v Římě, mezi ruinami Forum Romanum, můžeme přehled ukončit. 

Titův oblouk (Arco di Tito) nechal postavit císař Domitianus v r. 81 n. l. na počest Titova vítězství nad Jeruzalémem v první židovské válce.

Oblouk Septimia Severa (Arco di Settimio Severo) z r. 203 n. l. nechali svému otci postavit synové na památku jejich společných válečných výprav proti Parthům a Arabům.