Zuzana a starci - voyerství a nezvladatelný chtíč

V malířství 16. a 17. století jsou silně zastoupeny obrazy s náboženskou tématikou a vyskytují se v nich snad všichni svatí, protože malíři často malovali na zakázky katolické církve.

V renesanci, která se vrátila k antice, bychom očekávali oslavu krásných těl, u Leonarda je takový jen jeden, Leda s labutí, který ale známe jen z kopie, na Michelangelových freskách v Sixtinské kapli je sice plno nahých postav, ve velké většině svalnatých mužů (u obou umělců se předpokládá, že byli homosexuálové), Raffael maloval převážně madony a vzácnou výjimkou je Botticelliho obraz Zrození Venuše (1485), který však pobouřil fanatického florentského kazatele Savonarolu a údajně několik ještě odvážnějších Botticelliho maleb spolu s dalšími „oplzlými“ díly ve Florencii nechal zničit. 

Svobodnější atmosféra panovala v Benátkách a tamější čtveřice slavných malířů – Giorgione, Tizian, Tintoretto i Veronese – většinou na náměty z řecké mytologie namalovala řadu obrazů s půvabnými akty žen. Na ty se odkazovali také někteří barokní umělci (např. Rubens a Rembrandt), jiní se od náboženských témat odklonili k žánrovým obrazům (Vermeer) a zátiším. A další holandští a vlámští umělci (P. Bruegel st., Jordaens, Steen) si našli vlastní styl v obrazech přeplněných desítkami postav ve venkovských a hospodských scénách.

Co však i těm nejbigotnějším umělcům umožnilo uniknout od výjevů svatých k sexuální tématice, byly dva biblické příběhy: Lot a jeho dcery (incest) a Zuzana a starci (voyerství a chtíč vilných gerontů). A k tomu druhému představím několik obrazů, z nichž dva (první a šestý) se již objevily v dřívějších článcích.              

V starozákonním příběhu o ctnostné a manželu věrné Zuzaně ji v lázni šmírovali dva staří chlípníci a když jejich sexuální návrhy odmítla, ze msty ji obvinili z cizoložství. Díky proroku Danielovi byli však usvědčeni ze lži, v jejich líčení, kde mělo dojít k cizoložství, totiž byly rozpory. Za trest pak byli ukamenováni.

Celý příběh na obraze Zuzana v lázni a dva starci (1526, Alte Pinakothek, Mnichov) zachytil německý renesanční malíř Albrecht Altdorfer (1480-1538). Dominantní částí obrazu je pohádkový palác židovského krále Joachima, již oblečenou Zuzanu v popředí obrazu obklopují služebné, jedna jí češe vlasy a další myje nohy, starci jsou skryti v křoví vlevo. Ukamenování starců v pravé části obrazu sledují lidé na terase a v oknech paláce.

Tintoretto, vlastním jménem Jacopo Robusti (1518-1594), se na obraze Zuzana v lázni (1555-1556, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) zaměřil na bělostné tělo Zuzany při nic netušícím pohledu do zrcadla, zatímco starci na ni zírají z přítmí zahrady. 

Veronese, vlastním jménem Paolo Caliari (1528-1588), zpodobnil zaskočenou polonahou Zuzanu, jíž se jeden ze starců snaží šmátrat na poprsí a druhý to zatím jen pozoruje (1580, Musée du Louvre, Paříž).

Italský barokní malíř Annibale Carracci (1560-1609) vedle oltářních náboženských obrazů a fresek se věnoval i portrétní tvorbě a krajinomalbě. V jeho pojetí (1572, Galleria Doria Pamphilj, Řím) jeden ze starců stahuje Zuzanin závoj a druhou rukou naznačuje, aby o sexuálních návrzích (a nejlépe i dokonaném činu) pomlčela. 

Vlámský malíř Anthonis van Dyck (1599-1641) posledních 9 let poměrně krátkého života strávil v Londýně jako dvorní malíř krále Karla I. Anglického (Charles I of England), jeho rodiny i dalších osob královského dvora a tamější šlechty. I když v jeho díle převažují portréty a stal se také zakladatelem slavné anglické portrétní školy, ani on si nenechal ujít námět Zuzany a starců (1622-1623, Alte Pinakothek, Mnichov). Ta se snaží zakrýt nahé tělo, ale jeden ze starců jí už dotekem naznačuje své touhy a druhý se snaží závoj stáhnout.

Další vlámský malíř Peter Paul Rubens (1577-1640) ve svém zpracování (1636-1638, Alte Pinakothek, Mnichov) znázornil Zuzanu strachy se krčící před sápajícími se nadrženými starci.  

Holandský malíř Rembrandt Harmenszoon van Rijn (1606-1669) na obraze (1647, Gemäldegalerie, Berlín) rovněž zachytil, jak se jeden ze starců snaží ze Zuzany stáhnout osušku, zatímco druhý za ním sleduje, jak to dopadne, aby se pak mohl přidat.

Italská manýristická malířka Artemisia Gentileschi (1593-1653) je v dějinách umění jedinečnou osobností. V té době bylo nepředstavitelné, aby se žena mohla uplatnit ve výlučně mužském povolání, a další malířky – Berthe Morisotovou, Mary Cassattovou, Suzanne Valadonovou, naši Toyen, …  –  známe až z 19. a 20. století. Do malířství ji zasvětil otec Orazio Gentileschi (1563-1639), s nímž zpočátku malovala společně a prvním takovým obrazem z jejích 17 let byla právě Zuzana a starci (je součástí sbírky na zámku Weissenstein v bavorské obci Pommersfelden nedaleko Bambergu). Téma obrazu jako by předznamenalo její osud. Malíř, kterého jí otec našel na doučování, ji znásilnil a Artemisia při vyšetřování musela podstoupit gynekologické prohlídky a trýznivé mučení, aby se zjistilo, zda si to nevymyslela. V posledních letech života se k tématu vrátila a druhá verze z r.  1649 (na následující fotografii) je ve sbírkách Moravské galerie v Brně. Zhruba před rokem a půl byla ve skladu paláce Hampton Court objevena ve velmi špatném stavu ještě jedna verze, která je po restauraci nyní vystavena na britském královském hradě Windsor. 

Obzvlášť slizká individua, natahující své nenechavé ruce, zvěčnil vlámský malíř Jacob Jordaens (1593-1678) na obraze z r. 1663, vystaveném ve Statens Museum for Kunst v Kodani.

Kern - melodický hard rock

I když mám velmi rád rockovou hudbu, vždy jsem i v případě hard rocku a heavy metalu dával přednost skupinám, jejichž skladby jsou melodické a nejde jen o expresivní výraz. 

Proto v hudební rubrice mám třeba plzeňskou skupinu Odyssea, ostravský Citron, německé Scorpions, britské Uriah Heep a Deep Purple. 

A to ani nemluvím o skupinách, které k těmto tvrdým formám rocku příliš (anebo vůbec) neřadíme a u kterých se melodická forma předpokládá samo sebou, jako jsou všechny mé oblíbené brněnské skupiny (Synkopy 61, Progress Organization, Progres 2, Futurum), Olympic, skupiny, v nichž účinkovala či účinkuje Bára Basiková, Žlutý pes, slovenské skupiny Banket a No Name, finští The Rasmus atd.  

Z brněnské scény teď přidám ještě skupinu, která za hranicemi města asi málokomu něco řekne, ale splňuje mé představy, a sice hard rockový či heavy metalový Kern, na jehož repertoáru se převážně podílel zpěvák Jaroslav Albert Kronek (od r. 2007 má ale nový soubor Alband, kde se začal věnovat akustické hudbě bez rockových decibelů).

Začít bychom mohli skladbou Fernetový oči. Myslím, že byla i první, kterou jsem od Kernu slyšel, a dodnes se mně z jejich repertoáru nejvíc líbí. Krásný rockový „ploužák“ a když u toho nechybí milá společnost, co víc si přát. Výrazný zvuk kytary má na svědomí Miloš Morávek, který do Kernu na krátkou dobu přestoupil po éře ve skupinách Progres 2 a Futurum a s Progresem 2 vystupuje dodnes. Na fotce videa však chybí.

Kern s písní Exploze snů jsem koncem 80. let dokonce viděl v televizi, kdy už přece jen bylo cítit uvolňování a v hudebních pořadech bylo možné narazit i na hudbu nespadající výhradně do popu.

U skladby Absolutní sólo je patrné, že i rockoví zpěváci mohou disponovat větším rozsahem hlasu. 

Živé video skladby Blízko nás je z pozdější doby, kdy skupina už hrála bezmála 20 let.

Podle mě však skupině nejvíce sluší pomalé písně jako následující Zapomeň a To jsme my.

 

Obsáhlý playlist 17 skladeb Kernu sestavil David Sopoušek a z výchozího odkazu se postupně všechny přehrají (některé jsem už ale uvedl výše).

Suzanne Valadon(ová) a Maurice Utrillo - samouci v Pařížské škole

 Paříž v 19. a v první polovině 20. století byla centrem výtvarného umění a kdo nebyl v Paříži, zpravidla nedosáhl na slávu ve světovém měřítku. Pro umělce z prvních dekád 20. století se vžilo označení Pařížská škola, přestože nešlo o umělecký styl, malíři a sochaři byli svébytnými osobnostmi různorodých výrazových prostředků, patřili sem pozdní postimpresionisté, zrodil se zde symbolismus, expresionismus, fauvismus, kubismus, surrealismus, abstraktní umění, …  

Řadu z nich jsem už představil v dřívějších článcích, vzpomenu alespoň dva své oblíbence – Amedea Modiglianiho a Chaïma Soutina – a teď se podívejme na další dva, kteří v této společnosti byli úplnými outsidery, neměli žádné výtvarné vzdělání, k malířství se dostali jako samouci a rovněž zanechali nezanedbatelnou stopu v dějinách umění. 

Suzanne Valadon(ová) (1865-1938) pocházela z chudých poměrů, matka pracovala jako pradlena, otce neznala. Již v 11 letech odešla ze základní školy a začala se živit prací. Prošla vším možných, pracovala v mlynářské dílně, v továrně na výrobu pohřebních věnců, prodávala zeleninu, byla servírkou a od 15 let vystupovala v cirkuse jako akrobatka. Tuto kariéru ale ukončilo zranění zad po pádu z hrazdy. 

Do uměleckých kruhů se dostala jako modelka a mnoha malířů byla milenkou. Když se jí v 18 letech narodil syn Maurice, na otázku, kdo je jeho otcem, odpovídala, že nemá tušení. A právě z té doby pocházejí obrazy Tanec v Bougivalu a Tanec ve městě (oba 1883, Musée d'Orsay, Paříž), na nichž ji zvěčnil Pierre-Auguste Renoir (1841-1919).

Valadonová při pózování malířům pozorovala jejich práci a netrvalo dlouho a sama se osmělila kreslit. Asi dva roky si ji vydržoval Henri de Toulouse-Lautrec (1864-1901), který její kresby ukázal Edgaru Degasovi (1834-1917), toho natolik okouzlily, že podle něj byla jedinou ženou, která se mohla měřit s muži-malíři, přestože dobře znal impresionistické malířky Berthe Morisot(ovou) (1841-1895) a ve Francii delší dobu žijící Američanku Mary Cassatt(ovou) (1844-1926).

Toulouse-Lautrec ji zachytil ve věku 20 let na Portrétu malířky Suzanne Valadon (1885, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň). 

Valadonová dlouhou dobu „jen“ kreslila a k malbě se odhodlala až téměř ve 40 letech. Její styl byl osobitý, nikoho nenapodobovala, malovala obyčejné ženy často neforemných tvarů, portréty, akty a stejně tak zátiší s květinami a ovocem. Bohužel mám jen dvě fotografie jejích maleb, a to ještě ne z Paříže, kde je jich v galeriích nejvíc, zřejmě v oslnění slavnými díly impresionistů jsem jim nevěnoval pozornost. Jde o obrazy Dívka (1910, Kunstmuseum, Basilej) a Květiny před oknem (1930, Národní galerie, Praha).

Když se Suzanne Valadonové narodil syn Maurice a ukázala ho Renoirovi, malíř se na dítě podíval a řekl: „Nemůže být můj, ta barva je příšerná!“ A Degas, jemuž rovněž dělala modelku, reagoval: „Nemůže být můj, ta forma je hrozná!“ Z náklonnosti k půvabné Suzanne Maurice v jeho osmi letech adoptoval španělský malíř Miguel Utrillo, který se vyjádřil: „Rád bych své jméno připojil k dílu Renoira nebo Degase!“ 

Maurice Utrillo (1883-1955) v uvolněném životě své matky to neměl jednoduché, muži se v jejích vztazích střídali a jeho vychovávala hlavně babička. Maurice trpěl psychickými problémy a ještě v dětském věku se stal alkoholikem. Jejich existenční zajištění se sice výrazně zlepšilo, když se Valadonová provdala za bohatého bankéře a mohla se pak plně věnovat umění, jenže ani v tomto vztahu nevydržela a po 16 letech se jejím dalším manželem stal o 21 let mladší nevýznamný malíř, který jako otčím byl o 3 roky mladší než její syn.  

Samotářský, úzkostný a vznětlivý Maurice byl na matce závislý, pobyty v protialkoholických a psychiatrických léčebnách nepomáhaly, lékaři jí proto poradili přesvědčit Maurice, aby se také pokusil malovat a našel tím nějaký smysl života. Přes počáteční vzdor se nakonec poddal, začal s napodobováním pohlednic, ale záhy objevil vlastní styl, maloval ulice a omšelé domy na Montmartru. V jeho pojetí ulice byly většinou liduprázdné, i když ve skutečnosti (alespoň dnes) jimi proudí davy turistů, jak bylo vidět i v dřívějším článku Paříž (5) - Montmartre. 

Plně to platí pro obrazy Ulice Mont-Cenis (1914, Musée de l'Orangerie, Paříž), Ulice Mont-Cenis, Montmartre (1914-1919, Puškinovo muzeum, Moskva) a Berliozův dům (1914, Musée de l'Orangerie, Paříž).

Pokud se v Utrillových raných dílech objevily nějaké postavy, byly jen nezřetelně načrtnuty, protože na figurální tvorbu si malíř (na rozdíl od své matky) zřejmě netroufal. Nepodstatný prvek tak představují na obrazech pařížského předměstí Ulice v Sannois (1912, Courtauld Institute of Art, Londýn) a Ulice na předměstí (1916, Národní galerie, Praha).

Na obrazech Bílý dům (1911-1912, Puškinovo muzeum, Moskva), Radnice s vlajkou (1924) a Bernotův dům (1924) z Musée de l'Orangerie v Paříži postavy jsou sice v popředí, ale téměř výhradně zezadu a malíř se tak nemusel zabývat kresbou obličeje. 

Nakonec ještě dva obrazy s výraznější architekturou mimo Paříž: Zámek v Chastellux (1932) a Kostel v Pérouges (1935). Oba jsou k vidění ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze, první je však zapůjčen ze soukromé sbírky. Castellux leží zhruba na polovině cesty mezi Paříží a Ženevou a Pérouges je malá obec v regionu Rhône-Alpes poblíž Lyonu. 

Maurice Utrillo začínal napodobováním pohlednic, dnes se jeho obrazy samy staly oblíbeným motivem pohlednic z Paříže. 

Jedburgh Abbey a Melrose Abbey - ruiny kostelů skotských opatství z 12. století

Soupeření Skotů a Angličanů má dlouhou historii, v současnosti se mluví o odtržení Skotska od Velké Británie, ale již v 16. století anglická královna Alžběta I. pod záminkou úkladů nechala popravit skotskou královnu Marii Stuartovnu, r. 1297 skotský vojevůdce William Wallace porazil Angličany v bitvě poblíž hradu Stirling a ve 12. století skotský král David I. nechal ve Skotsku postavit několik klášterů poblíž hranic s Anglií, aby ukázal svou nezávislost a moc.

V r. 1118 ještě před nástupem na skotský trůn v Jedburghu založil řád sv. Augustina a nechal v románském a raně gotickém slohu postavit kostel, který měl status převorství, později povýšené na klášter a kolem r. 1147 (6 let před smrtí krále Davida) na plnohodnotné opatství – Jedburgh Abbey. 

Jenže v odvetě za zmíněnou porážku u Stirlingu Angličané opatství vyplenili. A ani to jim nestačilo a ničivé nájezdy podnikli i v 15. a 16. století. 

S příchodem skotské reformace r. 1560 byla činnost opatství ukončena, ale mniši zde mohli zůstat a místo sloužilo jako farní kostel. 

Na současný stav se můžeme podívat na fotografiích. Z odstupu kostel a další stavby vypadají vcelku zachovale.

Chrámové lodi však chybí střecha.

Impozantní je třípodlažní uspořádání románského sloupoví a gotických oblouků. 

Některé stavby opatství byly zcela zničeny a zůstaly jen základy.

V expozici jsou ukázky ze života mnichů i pomocného personálu a dobového nářadí.

A také způsobu uchycení klenby čtyřmi druhy z kamene vytesaných prvků.

Protože pořádání bohoslužeb v narušeném kostele bylo nebezpečné, r. 1871 byl postaven nový farní kostel.

V roce 1917 byl původní kostel předán státu a jako o významnou památku o něj pečuje instituce Historic Environment Scotland. 

***

Melrose Abbey je dalším opatstvím zřízeným zásluhou skotského krále Davida I. z původního cisterciáckého kláštera, založeného v r. 1136 a postaveného v gotickém slohu. I v tomto případě se opatství stalo cílem armád anglických králů, ve 14. století vojsk Edwarda II. a Richarda II., v 16. století Jindřicha VIII. a nakonec během anglické občanské války 1642-1651 jednotek Olivera Cromwella. 

Něco se ale i tak dochovalo.

Představu o původní stavbě dává plánek.

Naštěstí zůstala zachována některá ozdobná kamenická díla – chrliče, sochy světců a draci.  

Jedna ze soch je na předchozím snímku trochu vidět vestavěná do sloupu a úplně vpravo pod střechou velmi nezřetelně asi nejpopulárnější zdejší figurka – prase. Bohužel byla dost daleko a detail na dalším snímku je rozmazaný. 

Starobylé zdi zdobí popínavé rostliny – růže, klematis a červené květy neznám, program Lens v mobilu, který někdy používám k rozpoznávání (budov, obrazů, …), nabízí shodu s montbréciemi.

Od náhrobků v Melrose Abbey jsou pěkné vyhlídky do okolí na typickou skotskou vrchovinu (highlands).

Stejně jako Jedburgh Abbey i Melrose Abbey je od r. 1917 historickou a kulturní památkou ve správě státu.