Henri Matisse - fauvismus

Henri Matisse (1869-1954) se k malířství dostal úplnou náhodou, pocházel z rodiny obchodníků a dostalo se mu vzdělání, vystudoval práva a pracoval jako koncipient. Do seriózní kariéry však zasáhla urgentní operace slepého střeva a dlouhá rekonvalescence a tehdy mu matka k ukrácení času přinesla sadu barev. Pokusy malovat ho natolik nadchly, že práv zanechal a přes odpor otce se vydal na nejistou uměleckou dráhu. Studoval a kopíroval díla starých mistrů v Louvru, navštěvoval malířské kurzy, z nichž nejvýznamnějším bylo studium v École des Beaux-Arts u Gustava Moreaua, představitele symbolismu, který podporoval samostatné tvůrčí projevy svých žáků. Moreau ale r. 1898 zemřel a jeho nástupce Matisse záhy ze studia vyloučil. A když pak Matissův otec na výstavě Salonu nezávislých viděl obrazy svého syna, rozzlobil se, že na takové mazanice si další finanční podporu nezaslouží.    

Z raného období pocházejí obrazy Láhev ginu (1896), Korsická krajina. Olivovníky (1898), oba z Puškinova muzea v Moskvě, a Kanál du Midi (1898, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).

Matisse si postupně osvojil styl charakteristický výraznými barvami, velkými jednobarevnými plochami bez stínování, pomíjením perspektivy, tvaru a často i skutečného zbarvení znázorňovaných objektů. 

Malíři se zcela výjimečně podařilo některý z obrazů prodat a tížily jej existenční problémy. Obrat přinesla další náhoda. V r. 1905 na Podzimním salónu v Paříži se jeho obrazy v křiklavých barvách objevily v sousedství realistické sochy dítěte od Alberta Marqueta a když tuto kombinaci spatřil kritik výtvarného umění Louis Vauxcelles, prohlásil, že Donatello (se ocitl) mezi divokými šelmami (Donatello parmi des fauves!). Jak vědí marketingoví experti, i negativní reklama je lepší než nezájem, Matissovy obrazy se najednou staly žádanými a slovo fauves (divoké šelmy) dalo název výtvarnému směru fauvismus, i když ten nikdy nebyl formálně ustanoven manifestem jako např. u surrealistů. 

Obraz Tanec má několik verzí, tato s pořadovým číslem I je z roku 1909 a vystavuje ji Museum of Modern Art v New Yorku.

Další tři obrazy – Nasturcie a tanec II (1912), Zákoutí ateliéru umělce (1912) a Růžový ateliér (1911) jsou k vidění v Puškinově muzeu v Moskvě.

Častý námět zátiší s ovocem a vázy s květinami prozrazují vliv Cézanna a van Gogha. Patří sem Květiny a ovoce (1909, Ordrupgaard, Kodaň), Květiny v bílé váze (1909), Rumělky, kosatce a mimózy (1913, obě Puškinovo muzeum, Moskva) a Větev břečťanu (1916, Kunsthaus, Curych). 

Obraz Ovoce a bronz (1910, Puškinovo muzeum, Moskva) s postavami jak ze sci-fi filmů a vázou, jejíž vzor připomíná masku domorodého kmene, byl možná inspirován Gauguinem.

Zátiší s ústřicemi (1926), Kunstmuseum, Bern) a Zátiší s mušlí na černém mramoru (1940, Puškinovo muzeum, Moskva) asi nejvíc zaujme labužníky. 

Mezi nejznámější Matissovy obrazy a současně příklad záměny barev patří Zlaté rybky (1911, Puškinovo muzeum, Moskva), i když ve skutečnosti jsou červené.

V Matissově tvorbě jsou zastoupeny i krajiny, jak již nakonec bylo vidět u druhého a třetího obrazu z jeho začátků. V následujících dvou kolážích jsou obrazy Břeh řeky (1907, Kunstmuseum, Basilej), Barbizon (1908, Kunsthaus, Curych), Les ve Fontainebleau (1909, National Gallery, Londýn) a Krajina v pohledu z okna, Tangier (1912, Puškinovo muzeum, Moskva). 

Obec Barbizon proslavili francouzští malíři krajin, předchůdci impresionistů, kteří malovali v plenéru a jsou označováni jako Barbizonská škola (k nejvýznamnějším patří Camille Corot, Théodore Rousseau, Jean-François Millet a Charles-François Daubigny). Město Fontainebleau leží poblíž Barbizonu a Tang(i)er je přímořské město v Maroku.

Vzpomínkami na Maroko, kde malíř strávil zimní měsíce r. 1911 a 1912, jsou i Marocký triptych (1912) a Zorah na terase (1912) z Puškinova muzea v Moskvě. 

Matisse hodně cestoval, byl mimo jiné v Africe, v USA, v Rusku a tam od něj moskevský sběratel Sergej Ščukin koupil celkem 38 obrazů. Po říjnové revoluci r. 1917 Ščukin uprchl do Francie a jeho bohatou sbírku ruský stát zkonfiskoval. Stalin později rozhodl, že díla se rozdělí mezi Puškinovo muzeum v Moskvě a Ermitáž v Petrohradu, proto jich také v textu z prvního z nich je tolik, z Ermitáže ale nic, protože tam jsem kromě starých mistrů hledal jen impresionisty.   

Exotické krásky a oděvy jsou na obrazech Odalisek (1923, Statens Museum for Kunst, Kodaň), Španělka s tamburínou (1909, Puškinovo muzeum, Moskva) a Pruhované šaty (1938, Albertina, Vídeň).  

Zajímavé je, že akty maloval především v pozdějším věku. Ležící akt na fialovém pozadí i Sedící akt jsou z r. 1936 a opět z Puškinova muzea v Moskvě. 

A na závěr ještě 4 obrazy, které nemají tematický „společný jmenovatel“, ale jako Matissova díla je snadno poznáme: Portrét Grety Mollové (1908, National Gallery, Londýn) zachycuje sochařku a malířku, která společně s manželem byla Matissovou žačkou. 

Následují obrazy Žena na divanu (1920, Kunstmuseum, Basilej), Rozhovor pod olivovníky (1921, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) a Pianistka a zátiší (1924, Kunstmuseum, Bern).

Závěr života Matisse strávil v Nice, kde na jeho počest otevřeli Musée Matisse. Muzeum je však k milovníkům výtvarného umění velmi nevstřícné, fotografovat se v něm nesmí a také na jeho stránkách je velmi málo ukázek Matissových děl. Můžu přidat jen fotografii budovy.

Budapešť (5) - lázně Rudas a Margaretin ostrov

V dřívějším článku Budapešť (1) - metropole na horkých pramenech jsem zmiňoval bohatství termálních pramenů v maďarské metropoli, které turistům nabízejí celoroční koupání v teplé vodě, aniž by museli cestovat do exotických krajin. Ze zhruba 30 lázní jsem se dotkl dvou, lázní v hotelu Gellért s hlavním bazénem v hale se sloupovím jak v starořeckém chrámu, a novobarokních Széchenyiho lázní. Ty druhé jsme navštívili i teď, zajímaly nás však i takové, kde jsme předtím nebyli. 

O tureckých lázních jsem slýchával, že v nich návštěvníci musí být nazí, vylezou-li z vody, zabalí se do prostěradel a v nich se pohybují, než vlezou do dalšího bazénu. Na nudistické pláži jsem nikdy nebyl, co jsem slyšel, silně tam převažují muži, pro mě nic zajímavého, ale v městských lázních by mohla být skladba návštěvníků odlišná, při troše štěstí by třeba mohl přijet autobus se studentkami zdravotní školy.  

V Budapešti jsme našli dvoje turecké lázně. Na dveřích poněkud omšelých lázní Király byla vývěska, že od března 2020 jsou kvůli covidu uzavřeny, a i když v červenci 2021 v Budapešti už žádná omezení ani povinnost nosit respirátory neplatila, chyběla informace, kdy se otevřou, vypadalo to, jako kdyby zkrachovaly.       

Lázně Rudas se nacházejí na pobřeží Dunaje, mezi Alžbětiným mostem (Erzsébet híd) a mostem Svobody (Szabadság híd), popsaném v článku o Eiffelovi a Feketeházym. Na to, jak malá budova lázní je, návštěvníky překvapí vysoká cena za vstup, v přepočtu asi 600 Kč za osobu, což bylo o dost víc než v rozsáhlém termálním komplexu na Margaretině ostrově i historických Széchenyiho lázních. Zvláštností také je, že některé dny v týdnu jsou vyhrazeny jen pro muže, jeden den zase jen pro ženy a o víkendu jsou otevřeny všem existujícím pohlavím. Ten jsme si vybrali, o nahotě nebyla řeč, všichni měli plavky a v plaveckém bazénu dokonce bylo povinností mít koupací čepici. S tím zřejmě málokdo počítal, protože bazén byl téměř prázdný. 

Všechny ostatní bazény jsou mnohem menší, za to s teplou vodou na prohřátí kostí a masáží proudem vody z trysek nad hladinou i vířením pod vodou. 

Nejteplejší bazének má 42 °C a jsou zde i sauny.  

Nejzajímavější částí lázní Rudas je ale střecha s větší vířivkou, lehátky a občerstvením. 

Odtud jsou pěkné výhledy na Dunaj, oba mosty a v pozadí za bílým Alžbětiným mostem je patrná budova Parlamentu.

Na dalším snímku je pohled na lázně shora (budova vlevo k nim nepatří), když jsme sestupovali k Dunaji od sochy Svobody na vrchu Gellért. Obruče vířivky jsou nezřetelně vidět zcela vpravo. 

Margaretin ostrov (Margit-sziget/Margaret Island, v češtině také Markétin ostrov) na Dunaji, přístupný z Margaretina mostu (Margit híd) na opačnou stranu, než leží Parlament, má na délku 2,5 km a v nejširším místě 500 m. Je tak mnohem větší než Střelecký ostrov na Vltavě v Praze (s rozměry 480 m a 85 m) a dostat se na něj dá i autobusem, který navíc celým ostrovem projíždí a zastavuje např. u fontány a termálního koupaliště.  

Památník sjednocení na dalším snímku vpravo byl odhalen r. 1973 při stoletém výročí založení Budapešti spojením do té doby samostatných měst Pešť a Budín, ležících na opačných březích Dunaje.

Hudební fontána společně s vodárenskou věží (tu bohužel na fotografii nemám, i s popisem je např. zde) je zapsána na seznam UNESCO. Jak vyjadřuje její název, proměňující se gejzíry vody podkresluje hudba a večer ještě barevná světla (podobně jako u katedrály v Košicích a u nás v Mariánských Lázních).      

Na ostrově nás však nejvíce zajímal bazénový komplex s termální vodou. 

Na své si přijdou všichni, i kondiční plavci a rodiny s malými dětmi.

Na okraji areálu bylo něco pro odvážnější – tři tobogány a skluzavka. 

Fialový se širokou rourou byl určen pro jízdu na nafukovacím člunu, mohl jsem proto vyzkoušet jen zbývající tři atrakce. Začal jsem žlutou skluzavkou, shora se zdála téměř jako kolmá stěna, výhodou ale je, že jsme za vteřinu dole a není, nad čím přemýšlet. Druhou volbou byl modrý tobogán. Ten má sice mírný sklon, ale je dlouhý, sjezd se tak stále zrychluje, změny směru a působení odstředivé síly byly dost nepříjemné.

Zbýval ještě oranžový z nejvyššího podlaží. Zatímco na plošinu s nástupem na modrý tobogán přicházelo poměrně hodně zájemců, o „patro“ výše ke skluzavce mnohem méně, nahoře kromě plavčíka nebyl nikdo. 

Když jsem tam vylezl, strachem jsem ztuhl. Stál jsem tam snad 10 minut a přemítal, že bude lepší sejít po schodech. Za tu dobu se ale přece jen dva odvážlivci objevili, což mě zviklalo, a nakonec jsem sjel také. Už by mě tam nikdo nedostal.  

Později jsem zjistil, že mám odřený pravý loket a teče mně z něj krev. Možná jsem zavadil o bok nakloněné roviny, u níž oranžový tobogán vyúsťuje.

Karlovy Vary (3) - před filmovým festivalem a jeho první den

55. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech se konal po dvou letech, protože stejně jako tokijská olympiáda byl kvůli loňské pandemii koronaviru odložen, a i když náš pobyt končil právě 20.8., kdy festival oficiálně začal, kufry jsme nechali v autě v podzemní garáži a odjezd odsunuli až do nočních hodin, abychom kromě předfestivalové atmosféry zažili i něco z hemžení celebrit, zašli na nějaký film, viděli a poslechli si večerní koncert zakončený ohňostrojem.

My jsme zde byli od 14.8. a byli tak svědky předfestivalového dění a příprav na den D. Proti našemu červnovému pobytu, kdy město ještě zelo prázdnotou a některé kolonády byly obehnány plotem a uzavřeny, se situace značně změnila, ulice ožily, ploty zmizely, na kolonádách korzovali lázeňští hosté. Na snímcích jsou Tržní, Vřídelní a Sadová kolonáda.

V sloupoví Mlýnské kolonády v odpoledních hodinách zněly koncerty Karlovarského symfonického orchestru, hudba byla na programu ale i večer. Např. hned 14.8. jsme si mohli vybrat koncert Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers v Karlovarském městském divadle, nebo Janka Ledeckého, který s doprovodnou skupinou vystupoval u hotelu Thermal. Jazz a swing nevyhledávám a Ledeckého jsem viděl v 80. letech, kdy ještě vystupoval se skupinou Žentour, jeho následná popová éra mě úplně míjí, ale přece jen na chvíli jsme se zastavili a zpovzdálí zaposlouchali. K mému velkému překvapení zazněla vysloveně hardrocková skladba i s kytarovými sóly, podle několikrát se opakujících slov „tak mi dej křídla“ jsem na YouTube snadno našel několik verzí, živá videa jsou však „měkká“ s akustickou kytarou, skladba Tak mi dej křídla zněla takto (vkládám jen odkaz, protože titulek videa je matoucí, zmiňuje jinou píseň, kterou vůbec nemiluju).  

Z koncertů Karlovarského symfonického orchestru jsme si vyhlédli Vivaldiho Čtvero ročních dob, autora mám navždy spojeného se scénkou ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne režisérky Věry Chytilové, jejíž osobnosti a díle festival vzdal hold představením nové knihy. V programu koncertu došlo ale ke změně a zazněly jiné populární melodie vážné hudby, např. předehra z Bizetovy opery Carmen, Brahmsův Uherský tanec č. 5, Frimlova Indiánská píseň lásky a výběr z Offenbachovy operety Orfeus z podsvětí, jehož Pekelný kvapík, proslavený jako hudební doprovod tance kankán, byl nakonec i přídavkem.     

Před festivalem byly patrné horečné přípravy, hotel Thermal, v červnu ještě celý zahalený v plachtách a s oválnou budovou obestavěnou lešením, byl částečně obnažen, z prvního snímku, kde je přes stromy vidět jen horní část, se zdál opravený. 

Ve skutečnosti k tomu dost chybí a rekonstrukce hotelu má být dokončena až v r. 2025. Za budovou bazénového a saunového komplexu, který k hotelu patří, ještě stál jeřáb, přesto však bylo v plánu před zahájením festivalu otevřít alespoň venkovní bazén.

17.8. přes neutěšený stav okolí byla již v bazénu voda, do části vlevo, která z původní 50m délky byla vyčleněna, je dnes napuštěna nazelenalá vřídelní voda, a 21.8. (nebo 22.8.) ministryně financí Alena Schillerová za účasti vedení města přišla bazén přestřižením pásky slavnostně otevřít. Sauny, bar a restaurace v budově však návštěvníkům ještě neslouží.  

Kolem hotelu se zatím dalo volně procházet.

Den před zahájením festivalu se objevil červený koberec a zátarasy.

Prostranství před hotelem zdobily plakáty hvězdných účastníků ze zahraničí, v koláži jsou dva, na které se čekalo nejvíce: Michael Caine, dvojnásobný držitel Oscara, a „pirát z Karibiku“ Johny Depp.  

I když neoficiální zahájení představuje podvečerní příjezd limuzín od hotelu Pupp s filmovými hvězdami vystupujícími po červeném koberci do hlavního sálu hotelu Thermal, již od rána se promítají filmy (v kinosálech hotelů Thermal a Pupp, v Karlovarském městském divadle a v Divadle Husovka, v kinech Čas a Drahomíra a v Lázních III). 

K překlenutí dne do večerních hodin se nám zdály přiměřené 3 filmy, k tomu jsme si zakoupili „festivalový pas“, který se právě na tento počet hodil, do mobilu jsem musel nainstalovat speciální aplikaci kviff (Karlovy Vary International Film Festival), v ní vybrané filmy rezervovat na čísla festivalových pasů a pak teprve na pokladně lístky vyzvednout. Jenže aplikace byla zřejmě přetížená, i když se v mobilu vypsaly úspěšné rezervace u všech tří filmů, čísla pasů se ne ke všech vybraným filmům přiřadila a z 3x2=6 lístků byly k vyzvednutí jen 3 s tím, že aplikace „zlobí“ a máme jít na reklamační pokladnu. Tam se nás chtěli zbavit, že máme kamsi volat a popsat problém, po menší diskusi nám chybějící lístek u jednoho filmu vytiskli sami, jenže třetí z vybraných filmů (Zátopek), který se k pasům vůbec nepřiřadil, mezitím byl již vyprodán a museli jsme si vybrat jiný. 

Ke vstupu do budov byl nařízen respirátor a do kinosálu navíc látkový proužek na ruce, který vydávali mladí pomocníci u Thermalu po doložení ukončení očkování (QR kód z aplikace Tečka nebo z papírového certifikátu ministerstva si nejdříve zkopírovali), případně na základě negativního testu na covid.      

Ve 13 hod v kinosále hotelu Pupp jsme zhlédli první film, Nadia, motýlek, o vrcholové kanadské plavkyni, která ve 20 letech po závodě na olympiádě chce s úmornými tréninky a sportovní kariérou skončit a jít studovat. V individuálním závodě skončí čtvrtá a jako členka polohové štafety získá bronzovou medaili. Euforii z úspěchu zapíjejí s kamarádkou v baru a nakonec se obě vyspí se sportovci, které tam náhodně potkaly. Protože další rok má být mistrovství světa, trenéři i kamarádka ji přesvědčují, aby ještě vydržela, být vrcholovým sportovcem přece znamená procestovat celý svět, ale ona odmítla, že zná jen bazény, nikdy si sama nekoupila letenku a neobjednala hotel. Po tomto filmu jsme ani nelitovali, že na Zátopka nepůjdeme.         

Po východu z kina jsme si všimli, že k Puppu přijíždí jedno luxusní auto za druhým, očividně se něco mělo dít.

Původně jsme mysleli, že v hotelu zajdeme na kávu, protože do dalšího filmu jsme měli více než 2 hodiny času, ale cena 120 Kč za presso se nám zdála trochu nepřiměřená, vydali jsme proto k Thermalu, u něj bylo několik venkovních posezení s cenami kolem 50 Kč. 

Vstup s červeným kobercem byl obležený kameramany a fotografy a moderátor se snažil přihlížející dav nabudit slovy, že již brzy budou od Puppu přijíždět limuzíny s hvězdami filmového nebe a do projevu samozřejmě zahrnul všechny sponzory a mediální partnery. Když to všechno opakoval asi podvacáté a stále se nic nedělo, pochopili jsme, že hned tak se slibovaných hvězd nedočkáme. První se objevily až před 17. hodinou. I když jsem po vzoru některých mladých diváků vylezl na truhlík s palmou, abych měl přijíždějící v záběru z nadhledu, pro mobil to bylo daleko a detaily nemám. 

Pro diváky je zajímavé nejen, kdo se objeví, ale i co bude mít na sobě, protože jak se zpívá v písni Jaroslava Ježka na text Jiřího Voskovce a Jana Wericha, Šaty dělaj člověka. Komentáře k vybraným outfitům od odborníka si můžeme přečíst a detailní fotografie prohlédnout v článku Móda z Varů: Sexy Peštová, božská Schneiderová i odvážná Čvančarová. 

Modelka Hana Soukupová ve žlutých šatech nasadila laťku hodně vysoko.

Za sochou se vynořil prezident festivalu Jiří Bartoška. Ten přijel Rolls Roycem, viditelným na předchozím snímku s vozy vpravo v pozadí.

Pak už v rychlejším sledu přijížděla další auta.

Bývalá první dáma a velvyslankyně na Slovensku Livia Klausová přijela bez manžela Václava, doprovodil ji moderátor, herec a hudebník Marek Eben. Když byla ohlášena herečka Alena Mihulová (s dcerou a její přítelkyní), o které jsem předtím nikdy neslyšel, nabyl jsem dojmu, že nastupuje okresní přebor, a navrhl jsem přesun do menšího sálu v Thermalu, kde již skoro půl hodiny běžel francouzský film My, který jsme vybrali jako další. Podle charakteristiky „Touha dokumentovat – zaznamenat, dát hlas němému, mizejícímu i vyloučenému.“ jsme si od něj moc neslibovali, brali jsme ho jen jako časovou vycpávku. Asi 10 minut jsme sledovali černocha v důchodovém věku, jak v oprýskané kuchyni medituje nad svým životem. To nám docela stačilo a vyšli jsme na chodbu. A tam na obrazovce defilovaly další celebrity. A vidět byly detailně pohledem objektivů profesionálních kameramanů, bez clonících hlav diváků mnohem lépe než z „mého“ truhlíku s palmou.

Na první fotografii obrazovky jsou tvůrci filmu Zátopek – čtvrtý zleva režisér David Ondříček a po jeho pravici Martha Issová a Václav Neužil, představitelé manželského páru Dany a Emila Zátopkových. 

Nechyběl ani zpěvák Pavol Habera s manželkou, modelkou Danielou Peštovou.

A nedlouho po nich hlavní hvězda večera 88letý sir Michael Caine s manželkou Shakirou.

Další program se odehrával v sále, Michael Caine od Jiřího Bartošky převzal Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Ale to jsme již nesledovali, protože jsme se přesunuli znovu do Puppu na film Chyba v Matrixu (byl náhražkou za vyprodaného Zátopka v Karlovarském městském divadle). Jeho hlavním tématem je otázka, zda žijeme své životy, anebo jsme jen figurky v počítačové simulaci. 

Hudebním vrcholem večera byl muzikál Jesus Christ Superstar s účastí Kamila Střihavky, Dana Bárty a Báry Basikové, první sestavy, která v něm před čtvrtstoletím excelovala. Muzikál jsem sice v Pyramidě na pražském Výstavišti (dnes pojmenované Goja Music Hall) kdysi viděl, ale v jiném obsazení, proto jsem se na vystoupení velmi těšil. A nezklamalo.

K hvězdám muzikálu patří i Bohouš Josef.

Tečku za úvodním dnem obstaral ohňostroj. 

Přehled dění prvního dne festivalu s kvalitní fotodokumentací je v článku Obrazem: Bartoška, retro choreografie a poctěný Caine. Začal festival ve Varech. 

Na parkoviště jsme se dostali po 2. hodině v noci. I když na delších cestách se v jízdě střídáme, např. z Brna do Karlových Varů jsem ujel 2/3 z 330 km dlouhé trasy a nechal se vystřídat za Prahou a pak navigoval až k hotelu podle Waze, na zpáteční cestě choť na mé návrhy ke střídání při pohledu na mou ospalost a při představě krematoria vůbec nereagovala a na jeden zátah dojela až domů. Dorazili jsme kolem 5. hodiny.