19. října 2020

Let balonem

Loni jsem od rodiny k narozeninám dostal poukaz k letu balonem, protože je však mám v zimě, která se k letům nehodí, pozapomněl jsem na něj a uvědomil si, že je někde založený až o letošních prázdninách. Byl už nejvyšší čas, protože měl platnost do 31. 12. 2020. Hned jsem objednal nejbližší podvečerní let (28.7.) se startem v Brně a nedočkavě odpočítával dny. V den D všechno vypadalo nadějně, bylo hezky, jenže kolem 13. hodiny přišla SMS se sdělením: „Dnešní let je pro nevyhovující předpověď letového počasí zrušen.“ A skutečně: večer se zatáhlo a začalo silně pršet. Další volný termín byl 12.8. A tentokrát jsem se v podobnou hodinu z SMS už trochu rozvitějším zdůvodněním dozvěděl: „Dnešní let je pro nevyhovující předpověď letového počasí zrušen (vysoké teploty a silný vítr v podvečerních hodinách).“ S rušením letů se ale prodlužovala fronta neuspokojených vzduchoplavců a i když jsem takřka okamžitě řešil přeobjednání, volné místo se našlo až 15.9. A kdo ví, jaké počasí bude za měsíc a jestli let nebude zrušen pro změnu proto, že vůbec nefouká. A mohlo by se také stát, že žádný další vhodný a současně volný termín už nenajdu a poukaz propadne. 

Naštěstí napotřetí to už vyšlo. Na prostranství u golfového hřiště v Brně Jundrově se sešlo několik týmů a náš balon s košem pro 24 účastníků byl největší. Mladý muž v černém tričku je pilot. 

Balonové létání se datuje od 5. 6. 1783, kdy bratři Joseph-Michel a Jacques Étienne Mongolfierovi uskutečnili první let horkovzdušným balonem. V koši balonu však ještě neseděli oni sami, ale zvířecí posádka beran, kachna a kohout. Úspěch letu a přežití všech pasažérů pak vedl k rozmachu létání, s lidmi poprvé v listopadu téhož roku.

K vzletu balon potřebuje médium lehčí než vzduch, u vzducholodí se zpočátku používal vodík, pro jeho vznětlivost a řadu tragických nehod (nejznámější a také ve filmu zaznamenaná je katastrofa německé vzducholodi Zeppelin LZ 129 Hindenburg v r. 1937, která po přeletu Atlantiku vzplanula při přistávacím manévru v Lakehurstu u New Yorku) byl pak nahrazen heliem. 

Horkovzdušné balony, podle objevitelů také nazývané montgolfiéry, speciální plyn nepotřebují, využívají toho, že zahřátý vzduch uvnitř balonu je lehčí než vzduch v jeho okolí. A intenzitou ohřevu a s využitím odlišného směru větru v různých výškách se balon dá řídit. Bratři Mongolfierovi však neměli k dispozici ohřev vzduchu hořícím plynem z propanbutanových láhví, ale spalovali slámu.

Vzducholodi s rozvojem letecké dopravy pozbyly význam (a vidět je můžeme už jen ve filmu a obrazech Kamila Lhotáka), v 70. letech ale došlo k renesanci balonového létání pro zábavu, k vynášení zdaleka viditelných reklamních nápisů i k fotografování z ptačí perspektivy.

Při startu horkovzdušné balony byly tak blízko sebe, že se při nafukování navzájem dotýkaly, „můj“ má modrobílé pruhy. 



Vzlétaly však postupně, podle toho, jak piloti uvolňovali lana, kterými byly připoutány k autům. Jakmile se balon napřímí, je čas k nástupu.



Při velikosti balonu jsem měl obavy, že odletíme i s autem. 



Balon měl 4 hořáky, zažehnuty byly ale jen 2, další byly rezervní. Ovšem stát vedle plynových bomb s nemožností úniku nebylo zrovna příjemné.  



Za pouhou minutu se můžeme rozhlížet nad Brnem. Bílá budova uprostřed je dominantou areálu Fakultní nemocnice v Brně Bohunicích, na dalším snímku se vine řeka Svratka a v pozadí je sídliště v Jundrově.




Zalesněný svah přiléhá k Masarykově čtvrti, vlevo je kostel na nám. Míru, světlá budova na vrcholu kopce je Cyrilometodějské gymnázium (kdysi jedna z budov Stavební fakulty VUT v Brně), jehlovitá stavba od něj mírně vpravo v pozadí je AZ Tower, se 111 m stále ještě nejvyšší budova v ČR, a vidět je i hrad Špilberk na menším kopci v levé části vzadu. 



Podle oválné budovy Pavilonu Z se dá poznat areál Brněnského výstaviště.



Dlouhá budova mírně vpravo od středu následujícího snímku je vozovna trolejbusů v Brně Komíně. 



Od centra se však vzdalujeme, protože letíme severozápadním směrem k 22 km vzdálenému Tišnovu. Nejdříve vidíme Žabovřesky a Královo Pole, na horizontu sídliště Vinohrady a Líšeň a vlevo písčité svahy u Cementárny Maloměřice.



Vysoká tmavá budova se žlutými pruhy vlevo je Fakulta strojního inženýrství VUT v Brně.



A zde je Brněnská přehrada a za ní čtvrť Bystrc.




V popředí následujícího snímku je Hotel Atlantis u Brněnské přehrady, využívaný i jako konferenční centrum. K venkovnímu bazénu a kurtům se ještě dostavuje wellness. 



Brno necháváme za sebou a vznášíme se nad lesy a polemi.









Blížíme se k Tišnovu, jeden ze žlutých balonů přistál na poli, ale s dalšími letíme ještě dál.





Tady evidentně nemají hluboko do kapsy. 



Ze sloupů vysokého napětí je mně úzko, abychom nedopadli jako vzducholoď Hindenburg.



Chvílemi to také vypadalo, že skončíme v korunách stromů. 



Bezděky jsem si vzpomněl na dramatickou scénu z románu Pět neděl v balonu Julese Verna (na str. 159-161), kdy silný vítr hnal jeho hrdiny přímo proti ostrým štítům hor, ti ve snaze neroztříštit se o skalní stěnu vyhazovali všechno, co měli s sebou, a když i tak na výšce ještě trochu chybělo, jeden z nich vyskočil na skalní plošinu, přitom se držel koše, balon se mírně vznesl, přeletěl kritické místo a náš hrdina se nad propastí vyšplhal zpět do koše.    

Před námi je již Tišnov. Rozkládá se mezi dvěma vrchy – Květnicí (470 m n. m., chráněnou přírodní rezervací s nalezišti vzácných minerálů) v pozadí a Klucaninou (415) v popředí, na níž stojí rozhledna. A před prvním z kopců je vidět, jak velký kus pole zabraly solární panely.  



Rozhledna v následujících dvou záběrech nad Tišnovem se z velkého odstupu jeví jako bílý „komínek“ na zalesněném vrchu.




Tišnov má mezi 9 až 10 tisíci obyvatel a rozlohu asi 17 km čtverečních.




V detailu je patrný původně gotický farní kostel sv. Václava, novorenesanční radnice na náměstí Míru a bílý rohový dům vpravo dole je funkcionalistická budova spořitelny z r. 1933, postavená podle návrhu Bohuslava Fuchse a Jindřicha Kumpošta, dnes v ní sídlí Komerční banka.    



Rozsáhlý komplex budov na dalším záběru vpravo patří cisterciáckému opatství Porta coeli (v latině Brána nebes) v Předklášteří, asi 2 km za Tišnovem. 


Jde o jediný ženský cisterciácký klášter v České republice, žijí v něm řeholnice řádu sv. Benedikta. Nejvýznamnější částí kláštera je románsko-gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie z 13. století. 



A na okraji Předklášteří je zase něco pro stavaře a silničáře – kamenolom, kde se těží žulorula.  


Společně s druhým balonem od stejné firmy jsme asi po hodině a 15 minutách přistáli nedaleko odtud u obce Štěpánovice.



Místo přistání se nedá úplně přesně odhadnout, ale pilot je ve spojení s firemními řidiči automobilů, kteří při rychlosti letu do 25 km/hod se snadno mohou držet jeho směru a včas sem dojet. 

Před nástupem výletníků do aut, která je odvezou zpět na místo odletu, je třeba balon splasknout, smotat a naložit.   



A také podstoupit křest šampaňským s předáním křestního listu vzduchoplavce



Prosím, abyste si povšimnuli, že 15. 9. 2020 jsem byl povýšen do šlechtického stavu balonářů a jsem teď baron ze Štěpánovic.  



11. října 2020

František Ringo Čech - Dívčí válka v Čechově prozatímně osvobozeném divadle

František Čech (1943) byl zakládajícím členem a textařem skupiny Olympic, hrál v ní na bicí a v polovině 60. let byl dokonce vyhlášen nejlepším bubeníkem našeho rocku, a tím si vysloužil přízvisko Ringo podle bubeníka Beatles Ringo Starra. Poté víc než rok žil v USA a hrál v jazzových kapelách (mimo jiné se slavným klavíristou Oscarem Petersonem), po návratu se prosadil do Divadla Semafor s rockovou skupinou Shut Up, později přejmenovanou na Skupinu Františka Ringo Čecha, kam se mu nakonec podařilo přetáhnout zpěváka Jiřího Schelingera. Soubor s mnoha výbornými hudebníky (např. s kytaristou Stanislavem „Kláskem“ Kubešem) patřil ke špičce našeho hardrocku, Čech ho zásoboval texty, ale psal i pro další, např. Pražský výběr (známá je skladba Pražákům, těm je tu hej, kterou v době zákazu Pražského výběru dokonce nazpíval a nahrál k ní klip, kde hrál venkovana bloudícího v Praze s kozou na vodítku). Čech se tehdy s velikášskou nadsázkou prohlašoval za „génia a císaře československého rocku“. Když mu kdysi první manželka k narozeninám věnovala malířské potřeby, hned se jich chopil a jako samouk se stal úspěšným malířem ve stylu naivního umění. Hrál v několika filmech (např. Jak svět přichází o básníky). Zkoušel to také v politice a v jednom období byl poslancem za ČSSD, byl i kandidátem na ministra kultury, ale tehdejší premiér Paroubek dal přednost herci a politickému turistovi Jandákovi, další pokusy v barvách Zemanovců už byly neúspěšné. Je oblíbeným účastníkem zábavných pořadů a vedle stovek písňových textů napsal i několik knih a divadelních her a Dívčí válka prý je po Tylově Strakonickém dudákovi a Jiráskově Lucerně nejčastěji reprízovaná hra za celou historii českého divadla.  

Autor hru charakterizuje jako odpočinkový žánr, v jehož rámci přináší hodokvas nejkrásnějších žen, kterými naše zubožená vlast disponuje, a Čechům tak vynahrazuje neúspěchy v tržní ekonomice.“

Dívčí válku jsme viděli v polovině září v náhradním termínu za zrušený březnový. Začíná příchodem autora. Vidět je však jen jeho hlava, protože pomocník celou postavu zakrývá plachtou.

Já ve hře také hraju.“ (Hraje krásného vladyku Ctirada.)

Mám překrásný kostým, který jsem nechtěl, děvčata, profláknout dřív, než vylezu na scénu coby herec. Proto jsem požádal vedoucího své techniky, jestli by nebyl tak laskav a nepodržel mi ho, abyste potom, až vám ho ukážu, viděli, jak je pěkný.

I když je to příběh o ženách, je určen převážně nám mužům. Hoši, nebylo tomu vždycky tak, jako je tomu nyní, že muž je absolutním pánem a vládcem rodiny, které vládne s rozkošným, ale spravedlivým despotismem a žena je věrnou, něžnou, oddanou, milou, pokornou služebnicí a v některých rodinách téměř otrokyní.“ (Nic pro feministky.)

Za tuhle vymoženost vděčíme právě našim mužským předkům, kteří nám ji vybojovali se zbraní v ruce: knížeti Přemyslovi, vladykovi Bivojovi.

Přátelé, nebudete litovat, že jste přišli na dnešní představení, protože uvidíte největší bitevní scény v dějinách divadla vůbec. Po Bondarčukově Vojně a míru jsem to já, který přivedl na scénu největší počet bojujících statistů.

Čech představuje členy svého souboru – Romana Skamene v roli vladyky Bivoje, imitátora Petra Jablonského coby božského pěvce Lumíra, Uršulu Klukovou jako Vlastu, sestru v krásných 31 letech zesnulé kněžny Libuše a stejně jako Libuše pyšnící se věšteckými schopnostmi, Annu Kadeřávkovou, ctnostnou krasavici pannu Šárku, …



Herečky v roli Šárky byly vždy jedním z taháků hry, hrávaly ji krasavice – modelka Iva Kubelková, herečka Sabina Laurinová, … a podle legend si ji musely vysloužit „ústními zkouškami“, jaká je ale skutečnost, Čech uvádí v rozhovoru v Blesku.       

K tématu se dostal i v úvodním slově o krásných herečkách: „Říká se: Co je v domě, není pro mě,ale já mám jinou filozofii: Co platím, to klátím.‘ “

Podle ženské přitažlivosti byl nejdříve „horňák“, pak se změnil v „dolňáka“ a teď je mu to jedno. A Uršula Kluková splňuje obojí.

Vlastní děj hry začíná pohřbem kněžny Libuše, podobně jako v Čechovových hrách se o této důležité události jen mluví. Autor spletité vztahy postav hry přibližuje takto:

Kníže Přemysl, kolísající mezi smutkem po ztrátě milované ženy a radostí nad nově nabytou svobodou, se stává terčem útoků vdavekchtivé ctižádostivé Vlasty, která dovede nejistotu a strach dívek o podíl na veřejném životě využít ve svůj osobní prospěch a ambice nastoupit na místo kněžny Libuše. Při svém temperamentu a vášni neváhá k dosažení svého cíle použít jakékoliv prostředky. Kníže Přemysl nemá naprosto v úmyslu vstoupit s Vlastou v nový svazek manželský.

Jeho zájmy jsou trochu širší, jak je patrné z rozhovoru se Ctiradem.

Přemysl: „Prozraď, kolik máš otrokyň?

Ctirad: „16 a všechny jsou velice sečtělé.

Přemysl: „Sečtělé? No, to ti chválím, chlapče, to ti chválím. Poslouchej, pošli mi někdy navečer pár svých otrokyň. Já bych s nimi potřeboval prodiskutovat něco … ze stavebních památek. Víš, literatura před spaním, to bylo vždycky moje. Člověk přijde na jiné myšlenky. Ale neposílej mně žádné šeredy.

Přemyslova eroticko-estetická pozornost se obrací k půvabné Kazi, Libušině sestře, která, žel, již před časem spojila svůj život se statečným rekem vladykou Bivojem a jeho nerozlučným kancem Ervínem. Čestná, leč milostně založená Kazi váhá mezi oběma jedinci, tj. mezi svým mužem a knížetem, až se nakonec rozhodne ke kompromisu, tj. k oběma skvělým mužům.

Nevytíženou Vlastu popadnou militantní choutky a věštbou se snaží strhnout i další ženy: 

Vidím kouř a vidím čmoud, … nářek a skřípění zubů,  vidím stovky mrtvých a jsou to samí chlapi, … a nad nimi vítězná dívka na koni s oštěpem. Konečně pořádek, nastává vláda žen. Hanba ženám, kterým muž vládne.



 …

Diktuje:

Muži (muži s měkkým), vy plémě hadí, protože nás jenom utiskujete a nic jste nám nedali, jen trápení a těhotenství, … vyhlašujeme vám válku.



Bivoj a Kazi dostanou dopis.

Táto!

Mámo!

Oba dva: „Vojna!

Vlasta mě volá. Táhneme na tu mužskou chásku.

Přemysl mě volá, táhneme na tu ženskou chásku. Tak hezky jsme si spolu žili, musím balit.

Já taky.

Vezmi si, mámo, tuhle teplou kožešinu, ať ti nenastydnou vaječníky.

A nechoď moc dopředu, ať tě neseknou, byla by škoda toho tvýho ksichtu.

Přemyslovi neuniklo, že pěvec Lumír se k válce nemá.



Přemysl: „Kde máš zbraň, Lumíre?

Lumír: „Na co zbraň? Má píseň je zbraň.

Přemysl: „Budeš bojovat jako všichni ostatní. Ty nešťastné děvuchy nám totiž vypověděly válku, ďábelská pýcha se jich zmocnila. Ale my je zaženeme zpátky do kuchyně.

Bivoj: „Naděláme z nich fašírku.

Ctirad: „Z mý Šárky tady nikdo fašírku dělat nebude. Z tvý Kazi uděláme fašírku.

Lumír: „Zadržte, barbaři. Slabší děvčata byste rubali? Že vám není stydno.

Na něžná stvoření musíte veršem, že. Písní, že. Květinou, že. Poezií, že.“ (podle dovětku narážka na vyjadřování Václava Havla) 

A taky družným úsměvem.

Dívčí srdéčka pak zjihnou a poddají se.“ 

Přemysl: „Nerozkládej mi tady armádu.

Bivoj: “Lumíre, víš, co mě napadlo? Stejně žádná válka nebude. Já tam mám Kazi, Ctirad tam má Šárku, Přemysl s Vlastou má krávy, … stejně se to nakonec zvrhne do sexu jako vždycky.

Na scéně se zjeví duch (přestrojený Lumír).



Kdo jsi, duchu? Dobrý či zlý?

Jsem duch kněžny Libuše. … Vyhrajete, ale musíte mě ve všem poslechnout.

A co máme dělat, kněžno?

Jako všichni správní branci a odvedenci a rekruti se musíte podrobit zevrubné lékařské prohlídce.

Vlasta: „To se mi nějak nezdá. Jsi ty vůbec duch kněžny Libuše?“ Vyhrne mu plášť a vyděšeně vykřikne.

Následuje srážka mužů a žen, šermování v nepřehledné skrumáži se změní na křepčení ve stylu kankánu.

Šárka táhne Ctirada za plentu.

Ctirad: „Ale já jsem osvobozenej od tělocviku.

Vlasta: „Lumíre, rozvaž mě. … Já jsem tvá válečná kořist.

Lumír: „Já patřím všem. Všem ženám, všem mužům. A také mě čeká velké turné do Gálie a do francké říše. A také mě velmi často, ale velmi často zvou do Las Vegas“ (s napodobením hlasu Karla Gotta)

Vlasta: „To vůbec nevadí, budu ti dělat manažerku.“ 

A tak vše dobře dopadne bez ztráty na životech.



Hru na téma starých pověstí českých prokládaly poznámky k nedávné minulosti i současnosti, např.: „Od doby, co nás navštívil vladyka Klaus, si chráním své péro.“ a „Musím si pospíšit, než bude v karanténě.“ 



Bohužel mnohé z dialogů jsem nezachytil, protože dvě ženy v blízkém sousedství se smály se značným přesahem do dalších replik, celá hra je však na YouTube k vidění v televizním záznamu z r. 1991.

P.S. Pokud se někdy vydáte na tuto hru, je možné, že herecké obsazení bude zase jiné, protože autor a ředitel Čechova Prozatímně Osvobozeného Divadla F. R. Čech si vyhrazuje právo uvádět na scénu nové objevy a talenty - budoucí hvězdy domácí i světové umělecké scény.“ 

30. září 2020

Vysoké Tatry (11) - Bystrá lávka

Obec Štrbské Pleso ve Vysokých Tatrách je výchozím místem mnoha tras, např. na vrcholy Rysů (a s horským vůdcem na Vysokou), Kriváně (na něj jsme však šli ze Tří Studniček) a Koprovského štítu a také od Popradského plesa přes Ostrvu na Tatranskou magistrálu. V jejich stínu je trasa Mlynickou dolinou na sedlo Bystrá lávka (2300 m n. m.) a sestup Furkotskou dolinou. Většina turistů totiž dojde jen k vodopádu Skok a pak se vrací zpět. Tím však přijdou o to nejhezčí – blízký náhled na horské velikány a pět větších ples na horních terasách. 

Zaparkujeme u nádraží a můžeme vyrazit. Na prvním rozcestníku zjistíme, co nás čeká: jsme v nadmořské výšce 1350 m, k Bystré lávce tedy musíme překonat převýšení 950 m a měli bychom ji dosáhnout za 3 hod 30 min.



U silnice, vedoucí ke skokanským můstkům, je řada dřevěných soch místní fauny a takto je tu zvěčněn i Jozef Szentiványi, který r. 1872 osadu Štrbské Pleso založil.



A již zde se otevře náhled na Mlynickou dolinu. Hora vpravo je Patria (2203 m n. m.), za ní je skryt Satan (2422), uprostřed vzadu Štrbský štít (2381), vlevo pak Predné Solisko (2093) a za ním Veľké Solisko (2412). Na Bystrou lávku se dostaneme na konci doliny výstupem stáčejícím se vlevo a po jejím překročení scházíme sousední Furkotskou dolinou zleva masivu obou Solisek. 



S podrobnějším popisem je vše na výřezu mapy z informační tabule.


Za sportovním areálem se skokanskými můstky se brzy dostaneme do lesa, cesta však má daleko do lesních pěšin, přeskakujeme kořeny a kameny.










Asi po hodině opouštíme les a můžeme zblízka nahlédnout na ostrá skaliska úbočí hor. 


K vodopádu Skok je to už jen „skok“. Nejdříve ale mineme malé jezírko.



Vodopád Skok má výšku 25 m.





Vodopád se obchází zleva, kluzká skála je zabezpečena řetězy.



Po překonání skalního prahu jsme u prvního z ples - Plesa nad Skokom (1801), na jehož hladině se odráží silueta Štrbského šítu.




A takto vypadá ve zpětném pohledu s hranou skalního prahu.



Stoupáme stále výš a míjíme několik velmi malých ples a dvě větší. Všechna se jmenují Kozie a ta větší Nižné Kozie pleso (1943) a Vyšné Kozie pleso (2107), to druhé je však bokem a cesta se od něj dále odchyluje a na jeho hladinu není vidět.






Po nyní již kratším stoupání následuje Capie pleso (2075).





Na horizontu se konečně objevilo sedlo Bystrá lávka (2300). Je v levé části snímku a vlevo od „zubatého“ skalního bloku, nad nímž je modrá obloha. Do r. 1993 se z Mlynické do Furkotské doliny přecházelo přes Bystré sedlo (2314), asi 200 m vpravo (severněji) od Bystré lávky, pod vrcholem Furkotského štítu (2404), výstup nepevným terénem však vedl k erozi svahu, a proto byla stezka přesměrována na skalnatou Bystrou lávku.     






Když se ohlédneme dolů zpět, zjistíme, že Capie pleso má vlevo ještě souseda - Okrúhle pleso (2105). Za nimi je Štrbský štít. 



Závěrečná část výstupu skalní úžlabinou je zajištěna řetězy. 



A řetězy jsou i v úvodní části příkrého sestupu do Furkotské doliny



V její horní části jsou dvě horská jezera - Vyšné Wahlenbergovo pleso (2157) a Nižné Wahlenbergovo pleso (2053). Pojmenovaná jsou podle švédského botanika Görana Wahlenberga (1780-1851), který zkoumal květenu Vysokých Tater a napsal o ní knihu.   


Zbývající část cesty neustále klesá a zdá se nekonečná.



Později prochází klečí a je možné si ji zkrátit odbočením na rozcestníku Škutnastá Poľana (1710) k lanovce u Chaty pod Soliskom, ale tuto možnost jsme nevyužili a došli jsme až ke Štrbskému plesu a nakonec k autu.   




P.S. Výlet jsme podnikli 5. září tohoto roku a byl jsem tam potřetí. Asi před 20 lety jsme se začátkem června v závěrečném stoupání po čtyřech drápali sněhem, několik let poté jsme tam s rodinou byli na konci července a i tehdy tam ještě místy ležel sníh a Vyšné Wahlenbergovo pleso bylo částečně zamrznuté.



Aktuální článek

Let balonem

Loni jsem od rodiny k narozeninám dostal poukaz k letu balonem, protože je však mám v zimě, která se k letům nehodí, pozapomněl jsem na něj ...

Tři nejčastěji zobrazované články za poslední rok