23. června 2021

Karlovy Vary (2), Mariánské Lázně (1), Františkovy Lázně (1) - pravoslavné chrámy v lázeňském trojúhelníku

O Karlových Varech je známo, že si je velmi oblíbila ruská klientela, Rusové také řadu lázeňských domů odkoupili, na mnoha místech, např. na recepcích hotelů, ve zlatnictvích a obchůdcích se suvenýry, inzerují možnost domluvit se rusky, a tak není divu, že zde stojí pravoslavný kostel.

I v Brně jej máme, funkcionalistická stavba Chrámu svatého Václava jej prozrazuje zlacenou cibulovitou věží, zdobnější je Chrám svatého Gorazda v Olomouci a jeden z největších v západních zemích je Chrám svatého Mikuláše v Nice. Z koláže je patrné, jak odlišné pravoslavné chrámy mohou být.



Dva z Ruska, a asi nejhonosnější, jsem už zmiňoval dříve: Chrám Vasila Blaženého v Moskvě a Chrám Vzkříšení Krista v Petrohradu.  

Zásluhou Gustava Wiedermanna (1850-1914), architekta z Františkových Lázní, se pravoslavnými kostely mohou pochlubit všechna tři města lázeňského trojúhelníku Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně. Architekt je také autorem řady lázeňských domů, kolonády, hotelů, vil i budov bank, a zatímco pro lázeňské stavby volil jednotný žlutobílý novorenesanční styl, jeho realizace pravoslavných kostelů se dost liší.  

Chrám svatého Petra a Pavla v Karlových Varech, postavený v letech 1893-1897, je z pravoslavných staveb u nás nejvýznamnější. Autor původního architektonického návrhu Konstantin Andrejevič Uchtomskij se inspiroval byzantsko-staroruským kostelem v Ostankinu u Moskvy, konečnou podobu mu však dal až Gustav Wiedermann. Výstavbu chrámu, její úpravy a vybavení interiéru finančně podporují ruští mecenáši, zpočátku z řad ruské aristokracie, dary přispěl i ruský car Mikuláš II., v pozdější době také Moskevský patriarchát a Státní duma Ruské federace (dolní komora ruského parlamentu). V církevní organizační struktuře chrám je exarchátem (církevní administrativní jednotkou) moskevského patriarchy.

V chrámu bohužel není povoleno fotografovat a u samotné budovy je to také ztíženo, protože stojí v ulici Krále Jiřího, je od ní malý odstup a zaclání stromy.   




V průhledu mezi domy ze zadní strany a z výše položeného místa je záběr bez efektu kácení svislic, ale z pěti věží jsou dobře vidět jen tři, další jsou v zákrytu.  



A ze vzdálených vyvýšených míst Karlových Varů je vidět jen horní část.  



Chrám svatého Vladimíra v Mariánských Lázních byl postaven v letech 1900-1902 a Gustav Wiedermann opět upravil a realizoval projekt ruského architekta, tentokrát Nikolaje Vladimiroviče Sultanova z Petrohradské akademie umění. 

Nejcennější částí interiéru je zlatem a kobaltem pokrytý ikonostas (dřevěná stěna s ikonami, oddělující prostor s oltářem od míst pro návštěvníky), který byl vyroben pro Světovou výstavu v Paříži v r. 1900 a do Mariánských Lázní se dostal darem. Ale ani zde není povoleno fotografovat, proto následují jen záběry budovy, na prvních z ulice Ruská, kde je vstup do chrámu po dvou schodištích. Ikonostas je částečně vidět na čtvrtém snímku v článku Pravoslavný kostel svatého Vladimíra v Mariánských Lázních




Zajímavá je také zadní strana chrámu z podhledu cesty mezi stromy ze spodní ulice Lidická.




Chrám svaté kněžny Olgy ve Františkových Lázních, dokončený r. 1889, je nejstarším původně pravoslavným kostelem v Česku. Chrám sv. Cyrila a Metoděje v Praze (známý také jako úkryt parašutistů po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha) je sice starší, na pravoslavný byl však vysvěcen až v r. 1935, původně byl římskokatolickým kostelem.  




Alespoň odtud můžu přidat i náhled do interiéru, byť jen přes zamřížovaný vchod za vstupními dveřmi do chrámu. 






16. června 2021

Karlovy Vary (1) - vycházky s vyhlídkami

Karlovy Vary z větší části obklopují zalesněné kopce, které nabízejí desítky kilometrů turistických tras s vyhlídkovými místy a rozhlednami. Výškově členitá je i zástavba luxusními hotely, vilami a lázeňskými resorty, jimž v jihovýchodní části města dominuje rozložitá budova 5* hotelu Imperial, tyčící se nad městem jako hrad.





Tím se liší od mnoha jiných lázeňských měst, charakteristických jednou ulicí s kolonádou a kolem ní rozprostřených sanatorií a někdy i parkem. 

Hned několik vyhlídek lze zvládnout v rámci jednoho výletu. Naproti divadla, na druhé straně řeky Teplá, krátkou spojkou vystoupáme na ulici Luční vrch a v místě, kde se protíná s ulicí Pod Jelením skokem, odbočíme prudce doleva a asi po 100 m projdeme mezi domy, poté po kamenných schodech a serpentinami okolo karlovarské ikony, sochy Kamzíka od německého sochaře Augusta Kisse. Originál z r. 1851 byl však v r. 1984 zničen vandaly a o dva roky později zásluhou sochaře Jana Kotka jej nahradila věrná kopie. 





Pokud si dobře vzpomínám z konce 80. let, kdy jsem tam byl poprvé, z výše položených míst nad sochou Kamzíka (např. z altánu s červenou stříškou) na ni bývalo vidět, dnes však vzrostlé stromy tomu brání a vidíme ji jen z podhledu lesní pěšiny. Altán se zlatavou stříškou se jmenuje Kristýna. A ještě nad nimi (z pohledu zespodu vlevo) je Petrova vyhlídka s křížem (489 m n. m.).




Petrova vyhlídka je pojmenována podle ruského cara Petra Velikého, který Karlovy Vary poctil návštěvou v r. 1712 a u schodiště k vyhlídce má i pamětní desku a bustu. Car sem tehdy vyjel na neosedlaném koni a do dřevěného kříže dýkou vyřezal své iniciály. 





Altány a blízká restaurace Jelení skok (485 m n. m.) skýtají pěkné výhledy, první snímek je právě odtud. Z restaurace se otevírá pohled na sever s výškovou budovou hotelu Thermal, kde se konají projekce Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, budova (stejně jako 50m venkovní termální bazén za ní vpravo) je v současnosti v rekonstrukci. Na horizontu jsou patrné hřebeny Krušných hor.



V západním směru ze zástavby vystupují cibulovité zlacené věže pravoslavného chrámu sv. Petra a Pavla, nejkrásnější stavby tohoto druhu u nás.



Rozhledna Diana (547 m n. m.) z r. 1914 při výšce 35 m výrazně vyčnívá nad koruny stromů, proto je dobře viditelná z mnoha míst města. 





Dostupná je po modře značené stezce, začínající za Grandhotelem Pupp, dá se k ní dostat vláčkem, od Petrovy vyhlídky k ní je jen několik set metrů po žluté značce s přechodem na modrou, přitom jen s malým převýšením. Ve stanici Jelení skok se jednokolejná trať rozdvojuje, a tak se zde mohou míjet vagony jedoucí v opačných směrech. 



Diana nabízí širokoúhlý pohled na Karlovy Vary. Jeden záběr odtud je 2. snímkem textu (hotel Imperial je v něm z bočního úhlu) a další následuje.



Jen asi 1 km od Diany je vyhlídka Karla IV. (anebo Karlova vyhlídka, 509 m n. m.) s nejstarší karlovarskou rozhlednou. Pochází z r. 1877. A Karel IV. si ji bezpochyby zaslouží, protože městu r. 1370 udělil královská privilegia.  



Zatímco na vyhlídkový ochoz rozhledny Diana se můžeme vyvézt výtahem, pokud nechceme vystoupat 150 schodů, u Karlovy vyhlídky není jiná možnost než vyjít po úzkých točitých schodech.  


Výhled z ochozu na centrum Karlových Varů je proti rozhledně Diana zúžený, umožňuje však náhled i na odvrácenou stranu města, dlouhá zaoblená střecha by podle mapy mohla patřit hale sportovního komplexu KV Arena. 




Na trase od Petrovy vyhlídky k rozhledně Diana a odtud ke Karlově vyhlídce mineme několik menších staveb. Findlaterův obelisk z r. 1804 je 8 m vysoký a pojmenován je na počest skotského hraběte a mecenáše Jamese Findlatera, který na přelomu 18. a 19. století Karlovy Vary 14krát navštívil a nechal zde postavit vyhlídkový altán a nové lesní promenády. Přibližně na polovině cesty mezi Dianou a Karlovou vyhlídkou jsou vedle sebe dvě památky: pseudogotická kaple Ecce Homo z r. 1906 a Chopinův altán (anebo také Chopinova chata). Fryderyk Chopin patří k mnoha slavným osobnostem, které Karlovy Vary navštívily, r. 1835 zde strávil přibližně tři týdny. 




Od Karlovy vyhlídky pak (nechceme-li se vracet) sestoupíme k Poštovnímu dvoru na jižním konci města.

Goethova rozhledna byla postavena v r. 1889 v novogotickém slohu. Leží ve východní části, s nadmořskou výškou 641 m je ze všech vyhlídek položena nejvýše a je také ve větší vzdálenosti od karlovarských kolonád. Přístup k ní si ale můžeme velmi usnadnit, pojedeme-li autobusem č. 8 na zastávku Hůrky (583 m n. m.), z ní je to již jen 1 km a s mírným stoupáním. 




Na podestě uvnitř rozhledny je malá expozice vycpaných zvířat.



Vidět z ní na město lze jen částečně, protože tomu brání Ottova výšina, v jiném směru v pozadí na druhém z následující dvojice snímků je karlovarské letiště.




V okolí Goethovy rozhledny je 2km stezka s 20 strašidly, částečně inspirovanými českými a německými legendami, ale i nově vymyšlenými, která jsou dílem žáků základní školy a k nimž Hana Krejčová napsala pohádky.  

Po žluté značce od rozhledny do centra k Vřídelní kolonádě je 3,5 km a hned na začátku potkáme několik strašidelných lesních bytostí.  


K Ottově výšině (602 m n. m.) musíme ze žlutě značené stezky odbočit, našli jsme ji podle mapy v mobilu, stojí ale za to se k ní vydat, protože výhled na město odtud patří k nejpůsobivějším. Otto I. (1815-1867), syn bavorského krále Ludvíka I. a korunovaný králem Řecka, sem při návštěvách Karlových Varů velmi rád chodíval. Podle něj pak výšina získala jméno a stejně tak i žulový sloup s koulí na vrcholu, vztyčený zde za přítomnosti krále r. 1852, se na jeho počest nazývá Ottův sloup.  




Vrátíme-li se na žlutě značenou stezku, brzy narazíme na vyhlídku Tři kříže (554 m n. m.). Ty zde byly vztyčeny jako symbol rekatolizace v r. 1640.  


Z centra města je místo snadno poznatelné podle anténního stožáru v těsném sousedství křížů. 



A na závěr ještě dva záběry z poslední vyhlídky.




27. května 2021

Caspar David Friedrich - ponuré krajiny německého romantismu

Po éře klasicismu, navazujícího na antické umění, přišel romantismus, který v protikladu k idealizované fyzické kráse do popředí staví duši a city člověka, jeho subjektivistické vnímání osudu, víry v Boha i pochybnosti o posmrtném životě a obavy ze smrti.

Název směru je odvozen od slova román a velkých příběhů románových postav, jejich prožívání, trýzně, v krajním případě sebevražd, vražd a poprav, touze po věčnosti, v gotickém románu i s prvky mysticismu. V architektuře jsou pro romantismus typické tajemné hrady a zříceniny, později stavěné i jako umělé (např. Janohrad v Lednicko-valtickém areálu), předními literními představiteli jsou němečtí básníci a prozaici Johann Wolfgang Goethe (1749-1832) a Friedrich Schiller (1759-1805).   

Mezi Goethovy přátele patřil malíř Caspar David Friedrich (1774-1840). Jeho dětství poznamenala řada nešťastných událostí, když měl 7 let, zemřela mu matka, pak i dvě sestry a utopil se milovaný bratr, při společné zábavě se pod ním probořil led a nikdo mu nedokázal pomoct. Traumatizující zážitky se projevily psychickými problémy a ještě v jinošském věku chtěl spáchat sebevraždu.  

Díky učiteli kreslení, který rozpoznal jeho talent a napomohl mu k získání stipendia, 4 roky navštěvoval výtvarnou akademii v Kodani. Poté se z rodného Greifswaldu na severu Německa poblíž Baltského moře přestěhoval do Drážďan, kde strávil zbytek života. A to je také příčinou, proč většina jeho obrazů je k vidění v německých galeriích (i když jsou i v Louvru, Ermitáži a Metropolitním muzeu), zde až na jednu výjimku se jedná o Albertinum, Galerie Neue Meister v Drážďanech a Kunsthalle v Hamburku. Pro zkrácení budou dále uváděny jen písmeny D a H. 

Romantismus a lyriku básníků Friedrich vyjadřuje obrazy krajin, v níž zranitelnost symbolizují osamoceně stojící stromy a zříceniny a touhu po nekonečnosti (a věčnosti) vzdálené obzory krajin, moře a k nebi trčící vrcholy hor.     

Typickými příklady jsou obrazy Pohled na údolí Labe (1807, D), Skalnatá krajina pohoří Harz (1811, D) s balvany symbolizujícími náhrobky a Krajina s uschlým stromem (1798, D), kde kromě stromů je v pozadí vidět i věž zříceniny hradu.





Devastující vliv na porostech může mít tuhá zima, jak je zvlášť patrné z prvního z následujících dvou obrazů Dolmen pod sněhem (1807, D) a Keře ve sněhu (1827-1828, D). Výraz dolmen původ ve francouzštině ve významu "kamenný stůl" a představuje prehistorickou megalitickou mohylu.   



Moře ledu (1823-1824, H), považované za jedno z vrcholných Friedrichových děl, znázorňuje ztroskotání v Arktidě. Malíř jej ani během krušných let na konci života neprodal.



A oheň stráví i budovy na obrazu Neubrandenburg v plamenech (1834, H).



Pesimistické nálady malíře se odrážely v obrazech zatažené oblohy, večerních a nočních scenérií, symbolizujících zánik. Patří sem Plující oblaka (1820, H), Večer na pláži u Baltického moře (1830, D), Louky u Greifswaldu (1821-1822, H) i Velká obora u Drážďan (1832, D). Na druhém a třetím jsou nezřetelně naznačeny postavy lidí a pasoucí se koně.








Malíř si oblíbil také České středohoří, jehož dominantou je kuželovitý vrchol Milešovka (837 m n. m.), převyšující údolí Labe téměř o 700 m, a Krkonoše. Znázorňují je obrazy Česká krajina s Milešovkou (1810, D), Hornatá krajina v Čechách (1830, H) a Krkonoše (Pohled na Malý Šišák z Warmbrunnu) (1810, Puškinovo muzeum v Moskvě).  






U předchozího obrazu stojí za zmínku i německý a anglický název: Riesengebirge (Blick von Warmbrunn auf die Kleine Sturmhaube)/Giant Mountains (View of the Small Sturmhaube from Warmbrunn). Obyvatele z oblasti Himalájí, And, Alp apod. by asi pobavilo, že německý a anglický název Krkonoš je Riesengebirge/Giant Mountains, tedy Obří (či gigantické) hory. 

Avšak štíty hor a hloubka pohledu v porovnání s kostelíkem a sotva viditelnou postavou oráče s koněm a pluhem skutečně působí impozantním dojmem a člověk je zde jen nicotným dílkem přírody. Kleine Sturmhaube je německý název pro vrch Malý Šišák (v polštině Mały Szyszak) na česko-polské hranici Krkonoš s nadmořskou výškou 1440 m, uvedený také v článku o výstupu na Sněžku

Na zakázku hraběte Františka Antonína Thun-Hohensteina Friedrich pro zámeckou kapli v Děčíně namaloval obraz Kříž v horách (1807-1808, D), uváděný také jako Děčínský oltář.  


Obraz Dva muži pozorující Měsíc (1819-1820, D) rovněž patří k mistrovským dílům a Friedrich později namaloval další dvě verze. V jedné z nich místo dvou mužů jsou muž a žena a spisovatel Samuel Beckett, představitel absurdního divadla a laureát Nobelovy ceny za literaturu, o ní prohlásil, že mu byla inspirací k napsání hry Čekání na Godota („This was the source of Waiting for Godot, you know."). Siluety postav v tmavých pláštích, vyvrácený kořen stromu, rozeklané větve a skály v přízračné atmosféře jen slabě osvětlené Měsícem působí jako kulisy gotického románu.   




Zřejmě nejslavnějším Friedrichovým obrazem je Poutník nad mořem mlhy (1818) ze sbírek Kunsthalle v Hamburku. Při mé návštěvě byl však zapůjčen na výstavu mimo Hamburk a na stěně jako náhrada visel jen plakát s jeho reprodukcí, proto na snímku není rám obrazu. Dílo se chápe jako metafora neznámé budoucnosti a strachu, co přinese, což ještě zdůrazňuje propast před poutníkem. 



Malíř do obrazu zakomponoval siluetu Růžovského vrchu (Rosenberg) v Českém Švýcarsku (jeho fotografie je v článku o Pravčické bráně), anebo Studence (Kaltenberg), od něj vpravo je Zirkelstein v Saském Švýcarsku a poutník stojí na skaliscích stolové hory Kaiserkrone (obojí přiblížím v příštím článku z turistiky) a před ním je skupina skal Gamrig poblíž Rathenu. 

Friedrichova trudnomyslnost se rozvinula v duševní nemoc a depresivní představy se promítly do pozdější tvorby.  Z temných obrazů Vstupní brána v Míšni (1827, D) a Hřbitovní brána (1825, D) je cítit úzkost z odchodu na onen svět. 




Zdravotní problémy malíře vyvrcholily mozkovou mrtvici, ochrnul na pravou ruku a posledních pět let dožil ve zbědovaném stavu. Pohřben je v Drážďanech na hřbitově Trinitatisfriedhof (Nejsvětější Trojice), právě tom, jehož brána je na posledním obraze. 

Aktuální článek

Karlovy Vary (2), Mariánské Lázně (1), Františkovy Lázně (1) - pravoslavné chrámy v lázeňském trojúhelníku

O Karlových Varech je známo, že si je velmi oblíbila ruská klientela, Rusové také řadu lázeňských domů odkoupili, na mnoha místech, např. na...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)