Z mládí si pamatuji melodii a slova unylé písně „
To bylo tenkrát na ostrově Capri, poprvé tvůj obraz jsem viděl plát, to bylo tenkrát o měsíční noci, když jsem ti šeptal, jak mám tě rád“ a jak mně tehdy vrtalo hlavou, že si na něm někdo mohl užívat, když cestovat jsme mohli jen prstem po mapě. Kdo ji tehdy zpíval, už nevím, na YouTube jsem našel, že se jmenuje
Pohádka z ostrova Capri a byla u nás poprvé nahrána R. A. Dvorským a jeho Melody Boys v r. 1935. A tím se vše vysvětluje, protože prvorepublikoví seladoni se k smetánkou vyhledávanému ostrovu hodí velmi dobře. Pro úplnost je ale třeba dodat, že jde o coververzi písně
Isle of Capri z repertoáru britského tanečního orchestru Lew Stone and His Band.
V roce 1998 jsme s rodinou poprvé jeli na dovolenou k moři, autobusem do oblasti Battipaglia v Itálii. Do té doby jsme nepřekročili hranice Moravy a při první zastávce, ještě na našem území, se mladší syn (tehdy 6letý) ptal, kdy už tam budeme. Dorazili jsme za 22 hodin. Ubytování bylo také skromné – stany a karavan už byl luxus. Ale za to italská zmrzlina byla skvělá a bohatá byla také nabídka fakultativních zájezdů. Byli jsme v Pompejích, na Vesuvu, na večerních trzích v Salernu a právě na Capri. Bohužel z té doby nemám žádnou fotografii, tehdy jsem se nadchl pro kameru, ale ta už asi 20 let leží netknuta na skříni, kazety jsem si pustil ne víc než 2krát, původní nadšení rychle vyprchalo.
Před pár roky jsme s chotí byli v Neapoli, a měli tak příležitost si některá místa připomenout. Po článku
Vesuv (a Pompeje) teď přiblížím i Capri.
Capri byl původně řecký ostrov, ale římského císaře Octaviana Augusta při jeho první návštěvě v r. 29 před naším letopočtem tak uchvátil, že Řekům za něj hned výměnou nabídl blízký, větší a bohatší ostrov Ischia. Řekové mu Capri přenechali, Ischia se ale stejně po mnoha peripetiích (mimo jiné i španělské a francouzské nadvládě) nakonec znovu stala územím Itálie.
Capri nemá nic společného s kapry, jak bychom si podle výslovnosti mohli myslet, ale i tak původ názvu není jednoznačný a existují dva výklady odvozující název od divoce žijících zvířat: 1. z řeckého slova kapros (prase), 2. z latinského caprea (koza).
Jde o menší ostrov s rozlohou 10,4 km čtverečních, v nejdelším směru od západu na východ měří 6,3 km a od severu na jih 2,7 km. Zdá se tak, že je možné ho celý snadno projít pěšky, jenže i z map (první je z
Wikipedie) je znát, že jeho profil je dost členitý, nejvyšší vrch Monte Solaro má nadmořskou výšku 589 m.
A je to pěkně vidět i z lodi, když se na horizontu objeví jeho obrysy.
Trajekty z Neapole a 48 km vzdáleného Sorrenta (z něj jsme jeli poprvé) připlouvají do přístavu Marina Grande.
Ještě než se vydáme na prohlídku ostrova, využijeme možnost vyjížďky menší lodí kolem skal.
Z velkého kamene na výběžku do moře na nás shlíží bronzová socha muže.
Capri si také velmi oblíbil Octavianův nástupce, 2. římský císař Tiberius (42 př. n. l. - 37), který se sem z Říma přestěhoval v r. 26 a strávil zde posledních 11 let svého, v tehdejší době plné úkladů nezvykle dlouhého, téměř 80letého života. Správu říše přenechal prefektovi Seianovi, později se ale začal obávat spiknutí a po 5 letech ho nechal popravit. Jeho Villa Jovis (Vila Jupitera) na skále mu poskytovala přehled, kdyby se blížilo nějaké nebezpečí. Paranoidní představy stárnoucího císaře vedly k tomu, že své (domnělé) nepřátele, špatné služebníky a dokonce i posly špatných zpráv nechal svrhávat z 300 m vysoké kolmé skály. Stejně se údajně choval i k dětem (chlapcům i děvčátkům), které sexuálně zneužíval, když se jich nabažil. O jeho pedofilii však panují pochybnosti, jak se můžeme dočíst např. v diskusi na téma
Was Roman emperor Tiberius a paedophile?
Skále, kolem které vzápětí proplouváme, se od té doby říká Tiberiův skok (Salto di Tiberio/Jump of Tiberius) a díře ve skále Tiberiova jeskyně (Grotta di Tiberio).
Jeskyní je ve skalních masivech celá řada. Kolem Bílé jeskyně (Grotta Bianca/White Grotto) se jen projíždí, ale i z venku jsou patrné krápníky.
Nad mnohými vilami na okraji srázů se tají dech.
Červená budova na mysu Massullo (v předchozí koláži vlevo), kterou si zde architektem Adalbertem Liberou nechal postavit spisovatel Curzio Malaparte, se podle něj nazývá Villa Malaparte (nebo také Casa Malaparte) a považuje se za architektonický skvost. Je ceněná více než jeho literární odkaz. Prohlédnout si ji lze jen z moře, protože potomci spisovatele chrání přístup k ní plotem s ostnatým drátem, anebo ve filmu Pohrdání režiséra Jean-Luc Godarda z r. 1963 s Brigitte Bardot a Michelem Piccolim v hlavních rolích. Část filmu podle literární předlohy Alberta Moravii se zde totiž natáčela. Film jsem kdysi dávno viděl a utkvěla mně scéna, kde nahá „Bardotka“ leží na terase a Piccoliho to vůbec nevzrušuje. Jak já mu záviděl!
Útesy Faraglioni (název je odvozen z řeckého slova pharos, v českém významu maják), vypínající se do výšky 109 m (Faraglione di Terra/Faraglioni of the Earth), 81 m (Faraglione di Mezzo/Middle Faraglioni) a 104 m (Faraglione di Fuori/Outer Faraglioni), patří mezi největší atrakce okolí ostrova.
Nejzajímavější z nich je ten nejmenší uprostřed. Tvoří skalní bránu, kterou mohou proplouvat menší lodě. Z dálky to není zřetelné, ale tunel je 60 m dlouhý a turisté se baví ozvěnou svých okouzlených výkřiků.
Pozoruhodná je také obrovská jeskyně v horní části vrchu Castiglione (Grotta del Castiglione/Grotto of Castiglione), na němž trůní kamenná Villa Castiglione.
Následuje Zelená jeskyně (Grotta Verde/Green Grotto), kterou si prohlédneme na lodičce i zevnitř. Kdo má víc času, může si zde i zaplavat.
Z jeskyní je nejpřitažlivější Modrá jeskyně (Grotta Azzurra/Blue Grotto), opředená legendami jako místo nymf a mořských panen, které sem lákaly sexuchtivé námořníky, aby je pak zabily. Možná i proto jsme v ní nebyli, je také až na druhé straně ostrova, kam jsme už nedopluli. Podle fotografií z průvodců a webu však vypadá podobně jako Zelená jeskyně.
K obraně ostrova byla vybudována řada vojenských objektů, připomíná je strážní věž, pevnost a využít se mohl i maják.
Ale kdo by zde dnes válčil? Raději si lehneme na oblázkovou pláž Marina Piccola na úpatí hory Monte Solaro a k tomu můžeme usrkávat limoncello.
Z přístavu k horním terasám jezdí mikrobusy. Úzká silnice vypadá, že se na ni vejde jen jedno vozidlo, přesto se klikatou trasou jezdí oběma směry. Řidiči v ostrých zatáčkách nevidí, co za nimi je, vůbec však nezpomalují, ale o to vydatněji mačkají klakson. Při druhé návštěvě jsme si adrenalinový zážitek s představou děsivé srážky a pádu do propasti raději odpustili a jeli nahoru lanovkou, podobnou té, kterou známe z Petřína a Hrebienku ve Vysokých Tatrách.
Většina z asi 7 tisíc obyvatel žije v městech Capri a Anacapri.
Náměstí s radnicí (Municipio/Town Hall) v Capri kypí životem a naproti Hodinové věže (Clocktower) za rohovým domem s červenou omítkou stojí bělostný kostel sv. Štěpána (Church of St. Stephen).
A na Capri se dostali i kartuziáni, kteří si postavili klášter Certosa di San Giacomo.
Na Capri se jezdí téměř výhradně na jednodenní výlety. Když v 80. letech Michail Gorbačov zjistil cenu hotelu, kde se má sejít k jednání s Ronaldem Reaganem (v přepočtu 20 tisíc Kč za jeden nocleh), raději se poohlédl po levnějším ubytování.
Významné osoby a celebrity ze show businessu jej ale vyhledávají velmi rády. Např. prezident Tomáš Garrigue Masaryk se zde setkal se spisovatelem Maximem Gorkým, pobýval tu Vladimír Iljič Lenin a Benito Mussolini, švédský spisovatel a lékař Alex Munthe si na Capri postavil vilu a prožil mnoho let, několik měsíců v roce na ostrově trávil i německý ocelář Alfred Friedrich Krupp, známý dodávkami vojenské techniky Hitlerovi, delší dobu zde žil také skladatel Claude Debussy a spisovatel Graham Greene, vilu na Capri má i současná popová hvězda Mariah Carey.
Krupp se nechvalně „proslavil“ homosexuálními orgiemi s mladými chlapci podobně jako císař Tiberius. Místním to však asi nevadí, protože atraktivní točitá cesta se stometrovým převýšením a panoramatickými výhledy, kudy chodíval, je po něm pojmenována Via Krupp. Po ní se dostaneme do Augustových zahrad (Gardens of Augustus).
Ze zahrad jsou působivé výhledy na moře, skalní stěny a útesy Faraglioni.
A jsou krásné i samy o sobě. Socha vpravo dole připomíná díla Olbrama Zoubka.
A pak už zbývalo jen sejít dolů do přístavu a počkat na trajekt.
