Pireus - nejvýznamnější řecký přístav

Město Pireus (Peiraiás/Piraeus) má dlouhou historii, založeno bylo v antickém Řecku už v 5. století př. n. l. a díky strategické poloze od počátku plnilo roli významného přístavu. Několikrát však bylo zpustošeno, poprvé Římany v r. 86 př. n. l., ve středověku Turky a v područí Osmanské říše s výjimkou kláštera svatého Spyridona bylo opuštěné, jako obchodní přístav s celnicí bylo využíváno jen příležitostně, protože pro Turky byla nejdůležitější vzdálená Konstantinopol (Cařihrad/Istanbul). Po vzniku samostatné řecké republiky v r. 1830 nastala renesance města a dnes je nejvýznamnějším přístavem Řecka a současně jedním z nejdůležitějších obchodních center celého pobřeží Středozemního moře. 

Pireus leží v blízkosti Athén, původně je oddělovala 12 km dlouhá cesta, ale postupem doby s pokračující výstavbou se města propojila, že už není poznat, kde končí Athény a začíná Pireus (podobně jako u slovinských měst Piran a Portorož). Počet obyvatel Pirea je necelých 170 tisíc, s předměstskými částmi téměř 450 tisíc, řecká metropole Athény má necelých 650 tisíc obyvatel. 

Mezi oběma městy panuje značná rivalita a jejím hlavním symbolem je soupeření mezi fotbalovými kluby Olympiakos Pireus a athénskými kluby Panathinaikos a AEK. Olympiakos je úspěšnější, a to jak v počtu získaných titulů v řecké lize, tak i v evropských soutěžích, když v sezóně 2023/2024 vyhrál Konferenční ligu.   

Město pulzuje životem s typickými středomořskými tržišti a místo podchodů a přechodů některé rušné silnice je nutné přejít po nadzemních schodištích.

Samozřejmě nemohou chybět ani fontány a moderní sochy.

Na Georgia Karaiskakise (1782-1827), vojenského velitele a vojevůdce v řecké válce za nezávislost, Pireus pamatuje jezdeckou sochou.

Z kostelů v Pireu jsou nejzajímavější tři. Nejstarší je řecký ortodoxní (pravoslavný) kostel sv. Spyridona (Ekklisia Agios Spiridon/Saint Spyridon Church), patrona Pirea, postavený v letech 1868-1875 na základech starého historického kostela kláštera Agios Spyridonas. 

Kostel sv. Mikuláše (Iglesia de Agios Nikolaos/Saint Nicholas Church) byl dokončen r. 1902 v neoklasicistním a byzantském slohu jako křížový čtvercový kostel se čtyřmi sloupy a kupolí. Kromě velké centrální kupole s eliptickým průřezem obsahuje ještě dvě menší.   

Nejzdobnější je další řecký ortodoxní kostel Nejsvětější Trojice (Ieros Naos Hagia Triada/Church of the Holy Trinity). Původní kostel byl postaven v letech 1839-1845, ale během bombardování v 2. sv. válce byl úplně zničen. Nová výstavba byla zahájena r. 1956 a dokončen byl až v r. 1979. 

Jeho bohatá (ikonografická) výzdoba je na následujících snímcích. 

V době řecké finanční krize některé státy na Řecko naléhaly, aby ji řešilo např. prodejem ostrovů, na to Řekové nepřistoupili, Pireus se ale dostal do dlouhodobého pronájmu Číny, která tak vedle podmanění Afriky a držení asi čtvrtiny amerických dluhopisů rozšiřuje svůj vliv po celém světě.

***

Pireus pronikl také do populární hudby, Manos Chatzidakis (Hatzidakis) složil melodii písně pro film Nikdy v neděli (Pote tin Kyriaki) (dnešními slovy soundtrack), nazpívala ji Melina Mercouri a r. 1960 jako první v neanglicky mluveném filmu získala Oscara. Píseň se však jmenuje jinak než film, a sice Ta pedia tou Pirea (v překladu Pole v Pireu), my ji známe v českém textu Děti z Pirea Zdeňka Borovce a v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila. 

Později ji nazpíval i Waldemar Matuška.

Stockholm (3) - jeskynní metro

Metro (underground/subway/U-Bahn) je vymožeností velkých měst, která svou historii píše od r. 1863, kdy v Londýně byla otevřena první trasa. Termín metro má význam metropolitan railway, čímž se zdůrazňuje význam železniční dráhy v rámci metropolí, underground a U-Bahn zvýrazňují podzemní charakter této železnice (U je zkrácením Untergrund).  

Druhým metrem na světě (od r. 1896) se překvapivě může pochlubit Budapešť, když uvážíme, že byla ještě součástí Rakouska-Uherska a sídlem monarchie byla Vídeň, po Budapešti následovaly metropole Francie a Německa Paříž (1900) a Berlín (1902), v USA bylo první metro postaveno v New Yorku (1904), v Sovětském svazu v 30. letech v Moskvě, první linka pražského metra byla zprovozněna v r. 1974. Upřímně řečeno moc nechápu, jak třeba na Manhattanu v New Yorku může podzemní dráha zvládat extrémní zatížení nad ní se vypínajících a hustě zastavěných několikasetmetrových mrakodrapů. Nejspíš pylony mrakodrapů jsou mimo chodby metra. 

Zastupitelé Brna konečně schválili územní plán, kde se počítá se stavbou metra, ten se řešil 22 let a podle toho dnešní malé děti se snad někdy dočkají zahájení prací. 

Dráha metra však nemusí na celé trase vést pod zemí, např. ve Vídni a v Berlíně (mimo jiné ve Wannsee směrem na Postupim, smutně proslulém dohodou „konečného řešení židovské otázky“) části vedou nad zemí souběžně se silnicemi. 

I když se metra staví především v hlavních městech států, ne vždy tomu tak je, vyspělé státy je mají v „každém větším“ městě, pamatuji si neuvěřitelně rozvětvenou síť metra v Dortmundu, naopak v Izraeli chybí v hlavních městech Jeruzalém a Tel Aviv, jediné (a velmi krátké – jedna linka se 6 stanicemi) je v přístavu Haifa.  

Stanice metra jsou zajímavé i zabezpečením a výzdobou (vnitřní i na vstupu, např. secesní štíty stanic metra pod Montmartrem v Paříži). Nedávno jsem i ve Vídni na některých zastávkách viděl systém rozšířený v jihovýchodní Asii, spočívající v instalaci skleněných stěn přes celý perón, v nichž se dveře dají otevřít až v okamžiku, kdy za nimi zastaví vlak metra. Není tak možné skočit do kolejiště a sebevrazi zde tak nepochodí.

Výzdobou jsou proslulá ruská metra v Moskvě a Petrohradu, velmi pěknou s archeologickými motivy má i metro v Athénách (bohužel na rozdíl od těch ruských jsem nic z toho nevyfotografoval), většinou ale převažují panely s reklamou, např. před 3 roky v Paříži jsem se tak náhodně dozvěděl o výstavě naší malířky Toyen. 

Zde však nahlédneme do metra v Stockholmu, které je unikátní umístěním do prostor připomínajících jeskyně pravěkých lidí.  

Pokud je zde nějaká výzdoba, i ta působí jako jednoduché malby dávných národů (např. z jeskyní Lascaux ve Francii a Altamira ve Španělsku), pokud tedy tehdejší malby zvířat nahradíme zobrazením dopravních prostředků a jeskyně domky.  

Několik novodobých zobrazení, mozaik a předmětů zde ale také najdeme.

Edgar Degas - impresionismus v pohybu

Impresionističtí malíři se velmi často ztotožňují s malováním přírody v drobných skvrnách, spojujících se až z odstupu v působivý obraz, ve skutečnosti jsou však u těch, kteří se alespoň částečně k tomuto směru počítají, dost velké rozdíly, někteří malovali i portréty (např. Édouard Manet), „otec impresionismu“ Claude Monet opakovaně maloval katedrálu v Rouenu a nakonec propadl malování leknínů v jezírku na své zahradě, Camille Pissarro se nejvíce proslavil zachycením pařížských ulic přeplněných dopravními prostředky, Auguste Renoir často maloval akty, Paul Cézanne zátiší s ovocem a horu Sainte Victoire, Vincent van Gogh slunečnice, sebe a své ošetřující lékaře, Paul Gauguin Tahiťanky, Henri Toulouse de Lautrec atmosféru pařížských nočních klubů a Edgar Degas (1834-1917), kterému je věnován tento text, baletky, koňské dostihy a ženy v jejich intimní zóně.   

Degas je však originální nejen náměty obrazů, ale i tím, že na rozdíl od ostatních malířů mu byly prostředkem k vyjádření pohybu.   

Malíř pocházel z bohaté rodiny, dědeček i otec byli bankéři, matka pocházela z New Orleansu z rodiny úspěšně podnikající v obchodování s bavlnou. Edgar tak nebyl bezprostředně nucen hledat vlastní obživu. Studií práv zanechal a ani v Akademii výtvarného umění v Paříži dlouho nepobyl a v malířství se zdokonaloval hlavně jako samouk zkoumáním děl v Louvru, výrazně jej ovlivnil také tříletý pobyt v Itálii (1856-1859), v Neapoli, v Římě a nakonec ve Florencii, kde kopíroval díla starých mistrů. Své malířské tvůrčí schopnosti ohodnotil značně kriticky: „Neznám umění tak málo spontánní, jako je moje. Všechno, co dělám, je výsledkem přemýšlení a studia velkých mistrů. O inspiraci, spontaneitě a temperamentu nevím nic. Totéž téma je třeba předělávat desetkrát, stokrát. V umění se nic nesmí podobat náhodě, ani pohyb ne.“ 

I když je řazen k impresionistům a vystavoval společně s nimi, hlásil se k realismu a zpočátku maloval v akademickém stylu. Příkladem je obraz Spartské dívky vyzývají chlapce k boji (1860, National Gallery, Londýn).

Kopií obrazu jiného mistra je Vstup křižáků do Konstantinopole (1860, Kunsthaus, Curych) podle Delacroixe, malíře, který byl v této rubrice představen minule.

Seznámení s Manetem ho přivedlo k portrétům osob známých i bezejmenných. V první koláži jsou dva obrazy z r. 1867, vystavené v Kunsthalle v Hamburku: Joséphine Gaujelinová (tanečnice v pařížské Opeře a později i herečka) a Studie pro portrét ženy.

Následují Portréty Eleny Carafové (1875, National Gallery, Londýn), Carla Pellegriniho (1876-1877, National Gallery, Londýn) a Diega Martelliho (1879, National Gallery of Scotland, Edinburgh). Elena Carafová byla Degasova sestřenice, žijící s rodiči ve Florencii, Carlo Pellegrini byl portrétní karikaturista, Degasem zachycený v gestu typickém pro Pellegriniho tvorbu, a Diego Martelli florentský spisovatel a kritik umění.   

A dále pak v koláži Muž s doutníkem (1882, Národní galerie, Praha) a Hlava ženy (1894, National Gallery, Londýn) a nakonec Portrét Hélene Rouartové v otcově pracovně (1886, National Gallery, Londýn), dcery Degasova přítele, sběratele umění Henriho Rouarta. 

Degase však nejvíce zajímalo vyjádření pohybu, a to našel v námětech z tanečního a baletního prostředí a také v koňských dostizích. Tanečnice (a stejně tak ženy při nejrůznějších činnostech) zobrazuje v přirozených postojích, kdy jako kdyby o přítomnosti malíře vůbec nevěděly, často v zákulisí divadelních scén, při zkouškách a o přestávkách. 

Typickými obrazy jsou: Baletní třída (1871-1874, Musée d'Orsay, Paříž), Taneční třída (1874, Metropolitan Museum of Art, New York), Taneční foyer v pařížské Opeře (1874, Musée d'Orsay, Paříž), Taneční foyer v Opeře Le Peletier (1872, Musée d'Orsay, Paříž), Zkouška na jevišti (1874, Metropolitan Museum of Art, New York), Baletní zkouška (1875-1877, Puškinovo muzeum, Moskva) a Tanečnice cvičí ve foyer (1880, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň).

Z nehraných postojů tanečnic se vymykají obrazy Tanečnice pózující pro fotografa (alternativně Tanečnice před oknem, 1873-1875, Puškinovo muzeum, Moskva) a Dvě tanečnice na jevišti (1874, Courtauld Institute of Art, Londýn).

Malíř trpěl oční chorobou a v 90. letech 19. století téměř oslepl. Se zhoršováním zraku se jeho obrazy stávají méně detailní a naopak v barvách zářivější. Dokumentují to obrazy: Tanečnice v zeleném (1877-1879, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Tanečnice v červených sukních (1884, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Před představením (1890, National Gallery of Scotland, Edinburgh), Modré tanečnice (1893, Musée d'Orsay, Paříž), Baletky (1890-1900, National Gallery, Londýn), Modré tanečnice (1898, Puškinovo muzeum, Moskva), Dvě tanečnice (1898, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany), Skupina tanečnic (1898, National Gallery of Scotland, Edinburgh), Ruské tanečnice (1899, National Gallery, Londýn) a Dvě tanečnice (1905, Albertina, Vídeň).  

Malíř se nikdy neoženil a ani není známo, že by se ženami navázal poměr, žil sám s hospodyní, přátelství ho však pojilo s malířkami Berthe Morisotovou, Mary Cassattovou a Suzanne Valadonovou, kterou si zvlášť považoval. Neexistence intimního vztahu zavdávala k dohadům, zda pozorování tanečnic není pro malíře určitou náhražkou. Jeho slova to však vyvracejí: „Říkají o mně, že jsem malíř tanečnic, a přitom nechápou, že baletky byly pro mě jen záminkou k malování krásných látek a k zachycení pohybu.“

Degasovy akty a znázorňování žen při nejrůznějších činnostech stejně tak působí voyerským dojmem, jako kdyby vstupoval bez jejich vědomí do jejich soukromé zóny. I k tomu měl Degas vysvětlení svého přístupu: „Je to lidský živočich, který se zabývá sám sebou, kočka, která se líže. Až do dneška se akt vždy maloval v pózách předpokládajících obecenstvo. Moje ženy jsou však prosté, počestné ženské, které nezajímá nic jiného než fyzický úkon, který právě dělají. Tady máte zase jinou, ta si umývá nohy, je to, jako byste se na ni díval klíčovou dírkou.“ 

A na poslední výstavě impresionistů vystavil soubor aktů pod názvem Akty žen, jež se koupají, umývají, utírají, suší, češou nebo se dávají česat. Následující se nazývají Venkovské dívky koupající se v moři za soumraku (1875-1876, National Gallery, Londýn), Po koupeli (1886, Galleria Nazionale d'Arte Moderna, Řím), Toaleta po koupeli (1888-1889, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Po koupeli, žena při vysoušení (1890-1895, National Gallery, Londýn), Po koupeli (1895, Musée du Louvre, Paříž).

Ženy při nejrůznějších činnostech maloval ale i oblečené: Žena při žehlení (1869, Neue Pinakothek, Mnichov), Pedikúra (1873, Musée d'Orsay, Paříž),  V kloboučnictví (1883, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Česající se žena (1894, Ordrupgaard, Kodaň), Rozčesávání vlasů (1896, National Gallery, Londýn). 

Dostihový sport v Degasově díle přibližují obrazy Závod gentlemanů před startem (1862, Musée d'Orsay, Paříž), Závod amatérů (1879, Musée d'Orsay, Paříž), Na dostihovém závodišti (1861-1862, Kunstmuseum, Basilej), Průvod, dostihové koně před tribunami (1866-1868, Musée d'Orsay, Paříž), Dostihové koně v krajině (1894, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) a Padlý žokej (1896-1898, Kunstmuseum, Basilej).

Venkovní scenérie Degas nevyhledával a maloval je zcela výjimečně: Dvůr domu, New Orleans (1873, Ordrupgaard, Kodaň), Place de la Concorde (náměstí Svornosti) (1875, Ermitáž, Petrohrad).

Mnohem raději vysedával se společností malířů a literátů v kavárnách, nočních barech, v cirkusu, v Opeře. Proslulý je obraz V kavárně (Absint) (1875-1876, Musée d'Orsay, Paříž), kde lidské trosky, závislé na tomto tvrdém alkoholickém nápoji s údajně halucinogenními účinky, zastali Degasovi přátelé Ellen André a Marcellin Désboutin.

A do cirkusu a Opery nás zavedou obrazy Slečna La La v cirkusu Fernando (1879, National Gallery, Londýn) a Orchestr v Opeře (1870, Musée d'Orsay, Paříž).

Když kvůli zesláblému zraku Degas již nemohl malovat, začal se věnovat vytváření sošek a soch z vosku, které byly (většinou) po jeho smrti odlity do bronzu. Společně s Renoirem je mezi impresionisty nejvíce ceněným sochařem. 

První sochou je Čtrnáctiletá tanečnice (1880, Metropolitan Museum of Art, New York) a dále ještě bez sukénky z r. 1881 a Ny Carlsberg Glyptotek v Kodani. 

V další koláži je ve dvou podobách Velká arabeska (1880, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň).

V následující trojici pak Portrét ženy (1872-1875, Courtauld Institute of Art, Londýn), Studie v bronzu a Masérka (1882-1885) (obě z Ny Carlsberg Glyptotek v Kodani).

Závěrečná koláž ve dvou pohledech zobrazuje Tanečnice při pohledu na chodidlo pravé nohy (1895-1900, Courtauld Institute of Art, Londýn).