11. dubna 2020

Peking (2) - Zakázané město a náměstí Nebeského klidu

Slovy Donalda Trumpa "čínský virus" ("Chinese virus") kromě Antarktidy ochromil všechny světadíly, karanténní opatření a nejrůznější omezení nám život změnila na domácí vězení a když občas mimo home office vyjdeme do lesa, potkáváme jen strašidelná stvoření, vypadající, že se chystají přepadnout banku nebo benzínovou pumpu.

A v této souvislosti není od věci se do Číny podívat a kam jinam než do Zakázaného města?

Zakázané město (C'-ťin-čcheng/Forbidden City) je rozsáhlý komplex v centru Pekingu, obdélníkového půdorysu se stranami 961 m v severojižním směru a 753 m od východu na západ, v němž se nachází asi 800 budov. Od r. 1987 je na seznamu UNESCO.
Komplex sloužil od 15. století císařům z dynastie Ming, jeho výstavba začala r. 1406 a při nasazení milionu dělníků za 14 let byla dokončena. Název souvisí s tím, že kromě císaře a jeho dvora nikdo do areálu neměl přístup. Ten je po téměř celém obvodu obehnán zdmi a vodním příkopem. Zpřístupněn veřejnosti byl až ve 20. století.

Vstup je Branou Nebeského klidu (Tchien-an-men/Tiananmen Gate) ze stejnojmenného náměstí a nad vchodem visí velký portrét Mao Ce-tunga, přestože jeho "Kulturní revoluce" byla tragickým údobím se stovkami tisíc obětí a plánovaný "Velký skok" v ekonomice skončil jejím rozvratem. Dnešní ekonomická politika Číny je ryzím kapitalismem, země se díky nevídanému vědeckotechnickému pokroku stala supervelmocí, ale Mao přes neblahé působení je stále připomínán a na náměstí má dokonce mauzoleum. Zřejmě to bude tím, že r. 1949 z tribuny před branou vyhlásil Čínskou lidovou republiku, a je tedy zakladatelem státu.


Průchodů branami je v areálu celá řada, každá má svůj název, za Branou Nebeského klidu je Poledníková brána (Wu-men/Meridian Gate). Neformálně je také označována jako "Five-Phoenix Tower" ("Věž pěti Fénixů"), má pět vstupních vrat a prostřední z nich se nazývají "Imperial Road" ("Císařská cesta").



Za Poledníkovou branou následuje Brána Nejvyšší harmonie (Tchaj-che-men/Gate of Supreme Harmony), kterou se vstupuje do Síně Nejvyšší harmonie (Tchaj-che-tien/Hall of Supreme Harmony), je na následujícím snímku vlevo.



V Síni Nejvyšší harmonie se konaly korunovace císaře, oslavovaly jeho narozeniny a příchod nového roku.

Jako u každé významné památky to znamená prodírat se davy turistů.




Paláce zdobí dekorativní malby a na hřebenech střech drobné sochy.

V interiérech se nacházejí vzácné sbírky porcelánu a nejrůznějších bronzových, zlacených či zlatých předmětů, bohužel však kvalita fotografií artefaktů ve skleněných vitrínách je mizerná a raději je vynechám.

Vzhledem k tomu, že paláce byly do značné míry stavěny ze dřeva a ohrožovaly je požáry, v areálu je řada cisteren s vodou.


Druhým nebezpečím byly vzpoury proti císařům, kteří vládu obvykle přenášeli na eunuchy a místo panování se věnovali konkubínám a duševní námahu projevovali jen při psaní básní. Lev, střežící vchod, jim asi příliš nepomohl.



A tak řada staveb byla zničena a dnešní paláce většinou pocházejí z 18. století, kdy už vládla dynastie Čching.

V přemíře paláců je těžké se vyznat a po nějaké době a obcházení z různých stran už vše splývá.




Nezaměnitelná je ale věž v severozápadním rohu areálu a síně v Císařské zahradě (Jü-chua-jüan/Imperial Garden).




Zatímco Zakázané město je již volně dostupné, ne tak úplně to platí o náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men/Tiananmen Square). Při nepokojích na jaře 1989 byla demonstrace studentů potlačena i s nasazením tanků a přišly při tom stovky (podle některých údajů až 10 tisíc) lidí o život. Od té doby je neustále pod dohledem kamer, policie a armády. Stejně jako Zakázané město má obdélníkový tvar a ani rozměry se příliš neliší, jeho délka je 880 m a šířka 500 m. Kolem něj vede široká silnice a v ranních hodinách nebylo možné se na náměstí dostat ani podchodem, protože východy hlídali ozbrojení strážci. A kdyby se někdo pokusil silnici přeběhnout, narazí na zátarasy, bezdomovci se zde evidentně nevyspí. Rozložitá budova v pozadí je Velká síň lidu (The Great Hall of the People).



V odpoledních hodinách však už bylo možné se na náměstí dostat. 90. výročí založení Komunistické strany Číny připomíná monumentální symbol srpu a kladiva a dá se čekat, že příští rok při 100letém výročí bude ještě větší.



V pozadí následujícího záběru je Mauzoleum Mao Ce-tunga (Mausoleum of Mao Zedong). Velké stojany s lustry jsou ve spodní části osazeny několika kamerami mířícími do všech světových stran.



Před mauzoleem stojí Památník lidových hrdinů (Monument to the People's Heroes).



Národní muzeum Činy (National Museum of China) zdobí další komunistický symbol - pěticípá hvězda.



A nakonec ještě záběr, který spojuje oboje z názvu článku - náměstí a bránu do Zakázaného města.



P.S. Další informace o Pekingu a okolí přinášejí články Peking (1) - Chrám nebes a Velká čínská zeď a hrobky dynastie Ming. Časem ještě přibude Letní palác (Summer Palace).

30. března 2020

Thomas Gainsborough - portréty a krajiny

Jestliže největší italští malíři se pojí s obdobím renesance, holandští, vlámští a španělští s barokem, francouzští s impresionismem, pak z Anglie se do dějin umění nejvýrazněji zapsala skupina malířů z 18. století. Jejími hlavními představiteli jsou William Hogarth (1697-1764), Joshua Reynolds (1723-1792), Thomas Gainsborough (1727-1788) a částečně i William Turner (1775-1851) a John Constable (1776-1837), jejichž tvůrčí život již ale přesahuje do 19. stolení a některé jejich obrazy (a zvláště Turnerovy) v práci se světlem předznamenávají impresionismus.

Prosadit se jako "anglická škola" však nebylo jednoduché. Hogarth k tomu poznamenal, že obchodníci, aby ceny obrazů anglických malířů drželi nízko, plnými loděmi dovážejí "stále stejné obrazy starých mistrů s mrtvými Kristy, Svatými rodinami, madonami a jinými ponurými tématy, která nejsou ani zábavná, ani krásná." ("the same old master paintings as dead Christs, Holy Families, Madona's, and other dismal Dark subjects, neither entertaining nor Ornamental.")

Žánrem, kde se angličtí malíři výrazně prosadili, se stal portrét. Ale i to bylo předmětem uštěpačných poznámek kritiků, že "mezi obrazy je jediný rozdíl v tom, že některé portrétované osoby mají otočenou hlavu doleva a jiné doprava."
Jako prvního bych chtěl přiblížit Thomase Gainsborougha, od něj jsem také viděl nejvíce obrazů, např. na výstavě The Modern Landscape v Kunsthalle v Hamburku v r. 2018, k několika odtud vybraným dílům ještě přidám další z návštěv v jiných galeriích.

Portréty byly společenskou smetánkou velmi žádané a malířům zajišťovaly výnosné živobytí a uznání. Na prvním obraze Uvedale Tomkins Price z r. 1760 z Neue Pinakothek v Mnichově je nám nic neříkající britský poslanec z té doby.



Následující Portrét Charlese Hotchkina (s neurčitým datováním 1759-1773) ze sbírek Szépművészeti Múzeum v Budapešti znázorňuje starostu Bristolu.



Gainsborough však mnohem více tíhl k finančně nezajímavé krajinomalbě. Výstižně to dokumentuje jeho výrok: "Portréty jsem už otrávený, velmi bych si přál vzít svou violu da gamba a odejít do nějaké milé vesnice, kde bych mohl malovat krajiny a užívat si zbytek života v tichu a poklidu." ("I'm sick of portraits and wish very much to take my viols-da-gamba and walk off to some sweet village, where I can paint landscapes and enjoy the end of life in quietness and ease.")

Gainsborough ale dokázal portréty a krajiny harmonicky spojit v obrazech, kde portrétované osoby místo ateliéru maluje v přírodě nebo v naaranžovaných přírodních kulisách. Inspirací malíři byly aristokratické portréty krále Karla I. a jeho dvořanů od vlámského malíře Anthonise van Dycka (1599-1641), který však posledních 9 let svého krátkého života strávil v Londýně a jako dvorní malíř krále je považován za zakladatele anglické portrétní školy. Gainsborough měl možnost vidět jeho díla v domech svých bohatých zákazníků.
Je to dobře patrné v portrétech manželského páru Roberta a Frances Andrewsových (1750), National Gallery, Londýn, považovaného za Gainsboroughovo první mistrovské dílo, a ctihodné paní Grahamové (1775-1777), Scottish National Gallery, Edinburgh, kdy pozadí rámují výrazná mračna a u druhého obrazu antické sloupoví. Lovecká puška muže a honosné róby dam dokládají příslušnost k vyšší společnosti.





Malíř měl také velkou zálibu v hudbě, naučil se výborně hrát na housle a snažil se zvládnout i jiné nástroje, hře a společnosti hudebníků se věnoval se stejnou zaujatostí jako malbě. A hudební nástroj (flétna) také nechybí na skupinovém portrétu Charles Krokatt, William Keable a Peter Darnell Muilman (1750), Tate Gallery, Londýn. Obraz si objednal bohatý obchodník Henry Muilman, otec P. D. Muilmana, a C. Krokatt vlevo je jeho budoucí zeť. Mladý muž s flétnou byl malíř a amatérský hudebník, tedy člověk se stejnými zájmy jako Gainsborough.



Na dalším skupinovém portrétu Marshamovy děti (1787), Gemäldegalerie, Berlín, jsou Amelia Charlotte, Frances, Harriot a Charles, děti Charlese Marshama, hraběte z Romney. Obraz ve stylu rokokového malíře Antoina Watteau (1684-1721) je znázorňuje v pozdním létě při sběru lískových ořechů.



Z uvedených portrétů se vymyká Vesnická dívenka se psem a džbánem (1785), National Gallery of Ireland, Dublin. Bosé děvče v otrhaném oblečení s nakřáplým džbánem budí soucit a nejspíš nás napadne, zda nebylo inspirací Maxi Švabinskému pro obraz Chudý kraj.



Malíři velmi záleželo také na tom, jak a kde byl obraz pověšen, svou nespokojenost s instalací jeho obrazů na výstavách vyjádřil tím, že se jich pak odmítl účastnit.
A jednomu ze svých zákazníků napsal: "Byl bych rád, kdybyste umístil váš portrét co nejdál od světla, v pohledu ve světle dopadajícím zleva." ("I should be glad if you'd place your picture as far from the light as possible; observing to let the light fall from the left.")

Ze známých portrétů, které jsem mohl vidět, ale minul je (anebo zrovna někam byly zapůjčeny), alespoň odkazem zmíním Dámu v modrém z Ermitáže v Petrohradu a portréty umělcových dcer Margaret a Mary v National Gallery v Londýně. V druhém textu jsou i jejich samostatné portréty a umělcův autoportrét.

V obrazech krajin se Gainsborough nesnažil o věrné napodobení, podle jeho slov ani nenašel žádnou, která by za to stála, a stavěl na idealizovaných představách, poetickém vnímání a inspiraci nacházel i v dílech klasicistických malířů Clauda Lorraina (1600-1682) a Gasparda Dugheta (1615-1675), uváděného i pod jménem Gaspard Poussin (byl příbuzným a později i žákem slavnějšího Nicolase Poussina (1594-1665)).
Vyjádřil to také v dopise hraběti Edwardu Stratfordovi: "Přál bych si, kdybyste si vzpomněl, že obraz a přesnost se mísí jako olej a ocet a že genius a řád jsou naprostí nepřátelé." ("I wish you would recollect that Painting and Punctuality mix like Oil and Vinegar, and that Genius and Regularity are utter Enemies.")

Obraz Park Holywells (1748-1750), Colchester and Ipswich Museums, je náhledem do parku v Ipswichi, kde umělec několik let žil.



Pokud se v Gainsboroughových krajinách objevují lidé, pak v protikladu k většině portrétů osob z vyšší společnosti jde o prosté, námezdně pracující venkovany - pastevce, oráče, dřevorubce, …, příkladem jsou obrazy Krajina s pastýřem (1746-1747), Gainsborough's House Society, Sudbury a Krajina s orajícím rolníkem (1750-1753), Laing Art Gallery, Newcaste upon Tyne.





Významné postavení v Gainsboroughových obrazech krajin má les. A i zde často ve spojení s prací, např. v dílech Zalesněná krajina se sklizňovým povozem (1766), The Barber Institute of Fine Arts, Birmingham, a Zalesněná krajina s chalupou u rybníka (před r. 1782), Gainsborough's House Society, Sudbury.


Ale nejen prací živ je člověk a je třeba si občas odpočinout či najít jinou zábavu. A to demonstrují poslední dvě ukázky: Zalesněná krajina se sedícím rolníkem (1747), Tate Gallery, Londýn, a Zalesněná krajina s milenci (1773-1774), National Museum of Wales, Cardiff.





P.S. Kdo by chtěl vidět téměř celé Gainsboroughovo dílo a má víc než tři čtvrti hodiny volného času, najde ho ve videu Thomas Gainsborough: A collection of 500 paintings.

19. března 2020

Zapomenuté písně (1)

V 80. letech Karel Šíp s Jaroslavem Uhlířem v televizi uváděli pořad Hitšaráda a pokud si vzpomínám, zařazovali do něj šest písniček, které propojovali nápaditými scénkami. I když výběr interpretů mě příliš neoslovoval, např. zpěváky z továrny na kolovrátkové hity Kroky Františka Janečka, Kotvalda, Hložka a podobné bych zcela oželel, občas se tam objevily i rockové skupiny, byť spíše "mainstreamové" jako Olympic nebo Katapult, pokud zrovna neměl zákaz.

V jednom dílu se Šíp s Uhlířem procházeli smetištěm a v hromadě odpadků našli starou gramofonovou desku, a tak vznikla rubrika připomínající starší a prachem zapomnění zapadlé písně.

A v tomto duchu bych chtěl také vyhrabat některé zapomenuté skvosty, které si rád poslechnu i dnes. Nepřímo mě k tomu inspiroval jeden kolega z partnerské instituce ve Zlíně, který hraje a zpívá v rockové kapele (v repertoáru mají např. i Deep Purple a AC/DC) a jednou vykládal, jak jeho 14letý syn objevil Beatles a zjistil, o kolik je tato hudba bohatší než dnešní jednotvárný hip-hop a rap.

Protože takových písní je větší počet, neuvedu všechny mé "trvalky", zatím jen tucet skupin a zpěváků a snad ještě někdy přidám další díl. Omezím se ale jen na takové, které jsem v článcích hudební rubriky podrobněji nezmiňoval.

A kde začít? Kdy jindy než ve zlatých šedesátých. Film, literatura, hudba v atmosféře uvolnění neobyčejně rozkvetla (Jiří Menzel a Jan Kadár s Elmarem Klosem získali filmového Oscara, skvělé filmy už tehdy natočili Miloš Forman, Ivan Passer, Věra Chytilová, …), mezinárodní věhlas získali i literáti (Bohumil Hrabal, Milan Kundera a Jaroslav Seifert se stali adepty na Nobelovu cenu za literaturu), k režimu kritická díla psal Ladislav Mňačko. Vznikala svébytná divadla s původním písňovým repertoárem (Semafor, Rokoko, Apollo) a také rock'n'rolloví (beatoví, rockoví) zpěváci a skupiny od pouhého napodobování zahraničních vzorů a přebírání jejich hitů našli vlastní polohu a přes omezené možnosti získat kvalitní aparaturu svými skladbami dokázali nadchnout vděčné posluchače, kteří do té doby byli odkázáni jen na poslech zahraničních stanic (nejoblíbenější bylo Radio Luxembourg).

1. Petr Novák - George and Beatovens, Flamengo
Petr Novák se skupinou George and Beatovens svůj první hit Budu chodit po špičkách nahrál doma ve sklepě. V rychlém sledu následovaly další: Povídej a Náhrobní kámen se skupinou Flamengo, Klaunova zpověď.
Petr Novák měl nápadů na rozdávání a skladbu Džbán přenechal Pavlu Sedláčkovi a spoluhráči z Flamenga Karlu Kahovcovi. Tato skladba je charakteristická zvonivým zvukem kytar, protože naši kytaristé ještě neměli technické vymoženosti úpravy zvuku jako booster a kvákadlo, kterými ve světě oslňovali Jimi Hendrix a Eric Clapton.
Velké kyvadlo v klipu písně Dětský oči vyvolává asociaci na hororovou povídku Jáma a kyvadlo Edgara Alana Poea. A do jámy zpěvák obrazně také spadl, normalizační poměry měly na něj devastující vliv, téměř nejedl, hodně pil a kouřil. I když ještě složil několik písní, nedosáhly už takové popularity jako ty ze 60. let.
Rok před smrtí však nahrál nádhernou píseň s krásným zvukem kytary Hlad je jen žízeň v převlecích (již ne svou, autorem hudby je Michal Pavlík a text napsal Pavel Vrba). V ní jako kdyby bilancoval se životem.



2. Karel Kahovec - Flamengo
Karel Kahovec byl vedle Petra Nováka dalším zpěvákem a autorem hudby na texty Iva Plicky. Pamětníci si možná vybaví skladby Paní v černém a Poprava blond holky (v klipu té druhé na basovou kytaru hraje Pavel Fořt, kterého Ladislav Štaidl později zlanařil do doprovodného orchestru Karla Gotta, tam však už hrál na sólovou kytaru), mně se nejvíce líbí Svou lásku jsem rozdal.


Koncem 80. let jsem byl na dvou počítačových školeních v Karlových Varech a protože jedno bylo dokonce dvoutýdenní, měl jsem po večerech hodně času a vedle návštěv restauračních zařízení a termálního bazénu jsem chodil i na koncerty a viděl tam také Karla Kahovce. Tehdy hrál na doprovodnou kytaru ve skupině Golem Petry Janů. Zpěvačka měla v repertoáru několik náročných písní (např. coververzi písně I Will Always Love You od Whitney Houston, soundtracku z filmu Bodyguard) a zřejmě aby si trochu oddechla, uprostřed byl blok písní s Karlem Kahovcem a zazněla i Poprava blond holky z jeho éry ve Flamengu. Ohlas u publika byl vlažný, přišlo na Petru Janů a tohle mu nic neříkalo, pro mě ovšem tato část byla z celého koncertu nejzajímavější.


3. Pavel Novák - Synkopa, Vox
Jmenovec Petra Nováka Pavel Novák byl na vrcholu popularity rovněž v druhé polovině 60. let, nejdříve se skupinou Synkopa a poté Vox. Zajímavé je, že se dokázal celostátně prosadit z okresního města Přerov, kde strávil celý život. Řadu písní si sám složil (hudbu i text), např. Vyznání, Budu čekat v trávě, Pihovatá dívka, v repertoáru měl však i převzaté skladby (od Beatles, Beach Boys, Mamas and Papas, Creedence Clearwater Revival, …), ke kterým si psal vlastní texty. Coververze hitu Yesterday Paula Mc Cartneyho, Pavlem Novákem přetextovaná na Slib mi dej, se mně líbí víc než slavný originál Beatles se smyčci.
Zpěvák některé písně nahrál i s doprovodem Ostravského rozhlasového orchestru a z nich bych vyzdvihl Roxanu, kterou tak platonicky miloval Rostandův Cyrano z Bergeracu.


Pavla Nováka jsem viděl na koncertě v první polovině 70. let a myslel jsem, že jsem zabloudil na jiné představení. Pavel Novák s Voxem polovinu koncertu věnovali lidovým písním. Beatová (rocková) hudba v prvních letech normalizace přestala prakticky existovat, vidět ji v televizi bylo nemožné a členové skupin, aby se uživili, to řešili, jak se dalo. Hana a Petr Ulrychovi se dali na folklór (v nástrojovém obsazení kytary nahradily housle a cimbál), někteří se smířili s rolí doprovodných hudebníků popových zpěváků, anebo sami přešli k popu, kam však Pavel Novák směřoval už v 60. letech. Ale ty lidovky pro mě byly šokem.


4. Viktor Sodoma - The Matadors
Tvrdším zvukem u nás poprvé o sobě dala vědět skupina The Matadors. Kytarista Radim Hladík vedle technické virtuozity už využíval i efektů boosteru.
Zpěvák skupiny Viktor Sodoma po nástupu normalizace sklouzl do velmi pokleslé podoby popu, písně jako Žárlivý kakadu a Parní stroj (texty napsal F. R. Čech) mohly oslovit nanejvýš děti v mateřské školce, ale Zlatý důl s The Matadors poslouchám dodnes, skupina skladbu nahrála i v anglické verzi, dostupné z YouTube živě.



5. Jiří Korn, Josef Plíva - Rebels
Skupina Rebels měla jepičí život, stejně jako jejich vzor američtí Mamas and Papas, od nichž převzali všechny hity, existovala jen 2 a půl roku, přesto se však do historie našeho rocku nesmazatelně zapsala albem Šípková Růženka. Druhou stranu naplnily převzaté písně Mamas and Papas, ceněná je ale první strana alba s texty Michaela Prostějovského na motivy pohádek, které zhudebnil dirigent Orchestru Československé televize Václav Zahradník.
V Rebels zpívali Jiří Korn a Josef Plíva, který však zanedlouho po nahrání alba emigroval do Kanady a deska pak byla stažena z obchodů. Z ní mám nejradši titulní Šípkovou Růženku s Jiřím Kornem a Hloupého Honzu s Josefem Plívou.




6. Speakers
Brněnská skupina Speakers podobně jako Synkopy 61 a Rebels byla charakteristická vícehlasým zpěvem. Vydala několik singlů a nakonec i LP desku, jenže doba nepřející rockové hudbě skupinu v 70. letech donutila doprovázet málo známé zpěváky popu. Z vlastního repertoáru je zajímavá lyrická skladba První hřích, složil ji Petr Ulrych a v podkladu je výrazná basová linka Pavla Pelce, který pak ale přešel do brněnské extraligy Progres 2.
Speakers hráli také řadu převzatých písní, např. Yellow River a San Bernardino od Christie, první s českým textem Černá hlína. Vzhledem k názvu skupiny se sem nejlépe hodí vyprávěcí Atlantida od Donovana.


Na existenci Speakers (během normalizace nuceně přejmenovaných na Junior) měla likvidační dopad tragická havárie v Polsku, kdy se zabil zpěvák Jiří Kameš a těžce zranili kytarista a varhaník. Pozdější pokus o restart v novém složení už nebyl úspěšný a skupina o několik let poté ukončila činnost.


7. Miroslav Žbirka, Marika Gombitová, Ján Lehotský - Modus
Miroslava Žbirku není třeba představovat, v r. 1982 se dokonce stal Zlatým slavíkem a byl prvním z nastupující generace zpěváků, který přerušil dlouholetou nadvládu Karla Gotta v této anketě.
Jeho premiérou na deskách je Smutok. Píseň nahrál v r. 1970, tedy v době, kdy mu bylo 18 let. Na tento počin vzpomíná v rozhlasovém rozhovoru (kolem 20. minuty).


Skupina Modus byla výraznými osobnostmi nabitá, zpěvačkou skupiny byla Marika Gombitová (ta se však ještě více prosadila, a to i jako skladatelka, po nešťastné havárii, která ji upoutala na invalidní vozík), zpíval i klávesista a skladatel Jan Lehotský a nakonec také nový kytarista Laco Lučenič.
V písni Záhadná Marika ještě nemohla tušit, co jí osud přinese.


Od Jána Lehotského mám rád duet s Ivonou Novotnou Karty sú už rozdané.



8. Pavol Hammel - Prúdy
Vrcholné období Pavola Hammela je úzce spojeno se skupinou Prúdy, kterou prošli významné osobnosti slovenské hudby jako klávesista Marian Varga (později si založil vlastní skupinu Collegium Musicum) a kytaristé František Griglák (i ten měl pak svou skupinu Fermata a působil také v Collegiu Musicu) a Laco Lučenič (výše zmíněný Modus).
V článku o filmu Hořící keř jsem vzpomínal Hammelovu Baladu o smutnom Jánovi, velmi pěkná je také Vargova Čierna ruža a sem ještě přidám Medulienku. Kromě melodie na ní zaujmou virtuózní kytarová sóla teprve 17letého Grigláka. V živé nahrávce v následujícím videu však na kytaru hraje Lučenič.



9. Katapult
Na skupinu Katapult se pravověrní rockeři, jejich fanoušci i hudební kritici vždy dívali skrz prsty, že jde o velmi jednoduchou hudbu, ta však získala velkou popularitu a přes mnoho zákazů vystupování jí příznivci byli věrní a v r. 1979 a 1980 ji vynesli na nejvyšší příčku ve Zlatém slavíku v kategorii skupin.
Po celou dobu existence je jejím lídrem zpěvák, kytarista a výhradní autor hudby Oldřich Říha a až do r. 2008 byl po jeho boku baskytarista Jiří "Dědek" Šindelář, jen bubeníci se velmi často měnili.
K nejznámějším skladbám patří eponymní Katapult, kde ve vtipném klipu válcují všechny naše hudební hvězdy a nakonec i Karla Gotta; Stovky hotelů popisující úděl hudebníků, kteří za rok odehráli 250-300 koncertů; (v r. 1980 futuristická píseň se slovy "Až se bude psát rok 2006 …, až suroviny budem vozit z Měsíce, až počasí bude řídit družice, až budeme létat na Venuši na výlet, až za nás budou počítače přemýšlet, tak bude možná pozdě na to chtít se ptát:" vyúsťujícím v oblíbený slogan "A co děti? Mají si kde hrát?," který si po Listopadu jedna politická strana vypůjčila do volební kampaně a porušení autorských práv textaře Ladislava Vostárka se řešilo soudně). U písně Vojín XY hlásí příchod si mladí muži v základní vojenské službě zoufali nad těžkým údělem a odloučením.
Jedničkou z repertoáru Katapultu pro mě ale vždy byla skladba Hlupák váhá. Na koncertu v Brně v r. 1979 jsem se na ni také nejvíc těšil a Katapult mě nenechal dlouho čekat, hrál ji asi jako pátou. Byl to dobrý rok, Zbrojovka Brno se tehdy stala mistrem Československa ve fotbale.



10. Jiří Schelinger - Skupina Františka Ringo Čecha
Jiří Schelinger na sebe poprvé výrazně upozornil ve skupině Faraon hitem Holubí dům, který složil Jaroslav Uhlíř na text Zdeňka Svěráka. Skladba zaujala Františka Ringo Čecha a Schelingera přetáhl k sobě. Kapelníkovi Faraonu Karlu Šípovi zatelefonoval a suše mu oznámil: "Jiří Schelinger ode dneška zpívá v mé skupině."
V ní zpočátku na kytaru hrál Oldřich Říha, ale Čech ho vyhodil (Říhovi to však neuškodilo, protože se realizoval v Katapultu) a nahradil Stanislavem Kubešem (ten později hrál také s Leškem Semelkou v SLS, s Vladimírem Mišíkem v Etc… a s Romanem Dragounem v T4). Zvuk skupiny výrazně přitvrdil a Čech se s velikášskou nadsázkou prohlašoval za "génia a císaře československého hardrocku".
Skupina se prezentovala především vlastní tvorbou a vedle malých desek ji zúročila i ve dvou LP - Hrrr na ně (1977) a Nám se líbí (1979). Další připravované album Zemětřesení kvůli Schelingerovi smrti už nebylo dokončeno a na YouTube lze dohledat jen několik málo (zvukově nekvalitních) nahrávek z koncertů. Velkou oblibu si získala i Šípková Růženka (coververze skladby Soldier of Fortune od Deep Purple s českým textem Zdeňka Svěráka).
Karel Šíp pak uznal, že Schelingerovi přestup k Čechovi prospěl a v kariéře ho posunul dál.
Z jejich vlastních skladeb mám nejradši (všechny s texty F. R. Čecha) Kubešovo Jsem prý blázen jen, Nám se líbí (autory jsou Schelinger společně s bubeníkem Jiřím Stárkem) a Lucrezia Borgia a Kartágo, které si zpěvák napsal sám.



11. Blanka Táborská, Ivo Viktorin, Vlasta Redl - AG Flek
Půvabná zpěvačka Blanka Táborská v mužském kolektivu skupiny AG Flek ze Zlína (tehdy vlastně z Gottwaldova) to asi neměla jednoduché, záhy z ní odešla, více než dobře ji však nahradil Vlasta Redl, který v ní ale také nevydržel. Po více než 30 letech začala Táborská s AG Flekem znovu vystupovat a do koncertů zařazovat i písně z prvního období. Z nich je nejpůsobivější Blázni umírají nadvakrát.


V AG Fleku zpívají i další členové skupiny - klávesista a kytarista Ivo Viktorin a kytarista a hráč na foukací harmoniku Karel Markytán.
Carpe diem složil a zpívá Viktorin na Redlův text a Redl se zde předvedl také jako zdatný rockový kytarista, i když známější je asi ve folkové poloze. Montér blues z jeho sólové dráhy je příkladem.




12. Coda
Nejznámější skladbou karlovarské skupiny Coda je Napůl, která vybrnkávanými tóny kytary připomíná Scorpions, je však vlastní. I po čtvrtstoletí může být vrcholem koncertů, jak dokládá živá nahrávka.
A hodí se také na závěr, kdy při koronavirové pandemii bychom byli hodně rádi, aby vše fungovalo alespoň napůl.


10. března 2020

Zamilovaný stařec

Vždy, když čteme, že známý a bohatý starší muž se rozešel s partnerkou a navázal nový vztah, můžeme se vsadit, že si "nenabrnkl" nějakou šedesátnici, ale mladý model. A na druhé straně je také jasné, že mladá dívka, která myslí na svou budoucnost, se navzdory pohádkám snáze "zamiluje" do postaršího seladona s miliardou na kontě než do hloupého Honzy.

Objektivně vzato jde o oboustranně výhodný svazek, muž si užívá radovánek se vzrušující krasotinkou a žena si zvyšuje životní úroveň.

Teď třeba 83letý italský expremiér Silvio Berlusconi má novou partnerku mladší o 54 let a někdejší čínský vůdce Mao Ce-tung si dopřával sexuální styky se 14letými děvčaty, protože věřil, že tím omládne a vydrží až do 21. století, ač se narodil už v 19.

Nesmí se to ale přehánět, protože náruživého seniora by při orgasmu také mohla skolit srdeční nebo mozková mrtvice. Na anglické Wikipedii v článku Death during consensual sex dokonce najdeme seznam jedinců, kteří se tímto způsobem rozloučení se životem "proslavili". A jsou zde pozoruhodné celebrity: král hunské říše Attila, papež, kardinál, britský premiér, francouzský prezident, viceprezident USA Nelson Rockefeller (při sexu se sekretářkou, redaktor ze společenské rubriky New York Magazine se blýskl komentářem: "Nelson thought he was coming, but he was going" ("Nelson myslel, že vrcholí, ale (už) odcházel")), australský šéf politické strany, japonský spisovatel, …

Pozůstalí jsou pak pro smích, pokud se nezhojí alespoň na tom, že soud vyhodnotí smrt při sexu jako pracovní úraz a zaměstnavatel je povinen jim platit odškodné.

K mým oblíbeným filmům patří Jako jed režiséra Víta Olmera z r. 1985. Starší projektant v podání Zdeňka Svěráka se zahledí do temperamentní mladé slovenské kolegyně (hraje ji Ivona Krajčovičová), není schopen se soustředit na pracovní úkoly, nemyslí na nic jiného, než jak by se s ní mohl setkat, vydá se za ní i do Košic ("jede náhodou kolem"), nadřízení jsou nespokojení, blízcí kolegové a hlavně kolegyně se vztahem k "čardášovce" škodolibě baví. Jednou mu do složky výkresů podstrčí reprodukci obrazu Zamilovaný stařec od Lucase Cranacha st. (1472-1553), ve filmu se objeví v čase 48:32.
A Svěrák si okouzlení k půvabné filmové kolegyni přenesl z filmu i do života a chtěl kvůli ní odejít od rodiny.

Cranach namaloval celou řadu verzí tohoto obrazu (viz následující koláž z výsledků hledání Googlem), jedna z nich byla r. 1990 ukradena z Obrazárny Pražského hradu, naštěstí se ji po roce a čtvrt podařilo vypátrat v Německu a do Prahy vrátit. Je v koláži hned první a jde také o tu, která se objevila ve filmu.



Z filmu se mně také velmi líbí stejnojmenná píseň, Petr Flyn, který ji zpívá, má podobný hlas jako Jiří Schelinger, ten však v té době byl již 4 roky po smrti.


Zajímavý obraz k tématu mají také v Treťjakovské galerii v Moskvě. Jmenuje se Nerovný sňatek a jeho autorem je ruský realistický malíř Vasilij Pukirev (1832-1890).



Nevěsta štěstím zrovna nezáří, sňatek z rozumu možná domluvili její rodiče. Do obrazu malíř začlenil i svůj autoportrét, jde o muže zcela vpravo, podle smutného výrazu se předpokládá, že trpěl nešťastnou či nenaplněnou láskou.

To spisovateli a básníkovi Johannu Wolfgangovi Goethemu (1749-1832), když v 72 letech při pobytu v Mariánských Lázních zahořel láskou k 17leté Ulrice von Levetzow a přes výmarského velkovévodu Karla Augusta v roli dohazovače přišel s nabídkou k sňatku, ani sláva nepomohla a byl odmítnut. Zhrzený literát pak už do Čech nikdy nepřijel. Ale k něčemu to přece jen dobré bylo, ze žalu napsal báseň Mariánskolázeňské elegie a v Mariánských Lázních oba připomíná sousoší Goethe a Múza z r. 1967 od německého sochaře Heinricha Drakeho.


29. února 2020

Dublin (1) - město literátů

Dublin, metropole Irska s 550 tisíci obyvatel, je městem s tisíciletou historií a první zmínky o něm pocházejí dokonce již z 2. století, ale podobně jako v Londýně v něm vedle historických staveb (hradeb, paláců, kostelů, pomníků) vyrůstají pozoruhodná díla moderní architektury.

Příkladem je Spire of Dublin, 121 m vysoká ocelová jehla na O'Connell Street, hlavní třídě v centru města, dobře viditelná i z bočních ulic, která se po odhalení v r. 2003 stala jeho ikonou, Samuel Beckett Bridge, asymetrický zavěšený most přes řeku Liffey od architekta Santiaga Calatravy (na blogu se už objevil jeho mrakodrap Turning Torso v Malmö) a The Convention Centre Dublin, víceúčelová budova s průčelím ve tvaru nakloněného skleněného válce (s výškou 54 m a průměrem 39 m), dílo Kevina Roche, laureáta Pritzkerovy ceny, nejvýznamnějšího ocenění architektů.






Blíže o zdejších zajímavých stavbách ale někdy jindy, Dublin totiž kromě toho je pozoruhodný velkým počtem slavných literátů, kteří se zde (anebo tehdy ještě na předměstí Dublinu) narodili a část života tvořili. Jsou to Oscar Wilde (1854-1900), George Bernard Shaw (1856-1950), William Butler Yeats (1865-1939), James Joyce (1882-1941) a Samuel Beckett (1906-1989).

Dramatik G. B. Shaw, básník W. B. Yeats a představitel absurdního divadla S. Beckett dostali Nobelovu cenu za literaturu, ale O. Wilde a J. Joyce by si ji zasloužili neméně tak, jenže cena se uděluje až od r. 1901 (po Wildeově smrti) a Joyce zřejmě svým modernismem byl na ctihodné členy Nobelova výboru příliš složitý.

A Dublin je také na své významné rodáky patřičně hrdý a na mnoha místech je připomíná.

V tomto domě Oscar Wilde strávil první polovinu svého krátkého života.



A nedaleko odtud je Merrion Square Park, kde spisovatel, známý extravagantním oblékáním, ležérně odpočívá na žulovém balvanu.



Autorem sochy je Danny Osborne.



Wilde oslňoval společnost svou duchaplností a výřečností, z čehož se prý do jeho her (např. Jak je důležité míti Filipa) promítl jen zlomek. I tak však z množství citátů (na webu jich jsou stovky) si lze udělat představu. Velmi často jsou o ženách, i když paradoxně na jeho život měl osudový dopad homosexuální vztah s povrchním mladíkem. Uvěznění ho připravilo o radost z psaní a podlomilo zdraví, společnost se od něj odvrátila a dožil v bídě. Možná by však i v dnešní "hyperkorektní" době měl problémy. Feministky by určitě nenechaly bez povšimnutí výroky jako:
"Ženy jsou dekorativní druh. Nikdy nemají co říct, ale říkají to kouzelně." ("Women are a decorative sex. They never have anything to say, but they say it charmingly. ")
"Jak manželství ničí muže! Je stejně demoralizující jako cigarety, a mnohem dražší." ("How marriage ruins a man! It is as demoralizing as cigarettes, and far more expensive.")
"Bigamie je mít jednu ženu navíc, monogamie je totéž." ("Bigamy is having one wife too many. Monogamy is the same.")

Smutek čiší z citátu: "Svět je jeviště, žel obsazení hry nestojí za nic." ("The world is a stage, but the play is badly cast.")
Snad měl pravdu George Bernard Shaw, když prohlásil: "Jsem si jist, že Oscar nenašel brány nebes zavřené, bylo by škoda nechat venku tak zábavného společníka." ("I am sure Oscar has not found the gates of heaven shut against him, he is too good company to be excluded.")

A G. B. Shaw přísným pohledem pozoruje příchozí ve vestibulu National Gallery of Ireland a určitě má na jazyku jeden ze svých sžíravých výroků.



Shaw si však uměl dělat legraci i ze svého psaní a literárních a divadelních kritik, kterým se také věnoval.
"Spisovatel je člověk, který poskytuje potěšení lidem, kteří nemají dost ducha, aby se bavili lepším způsobem."
"Literární kritik je člověk, který najde v díle i takové myšlenky, které tam nejsou."

A humor ho neopustil ani na smrtelné posteli při hovoru s ošetřovatelkou.
"Sestro, vy se mě snažíte uchovat naživu jako kuriózní starožitnost, ale já už jsem hotov, skončil jsem, hodlám umřít."

St. Stephen's Green Park má ve svém středu oplocenou parcelu a v ní se skrývá socha W. B. Yeatse od Henryho Moorea. (Další jsou v článku Henry Moore - společník na cestách.)



Sošné provedení S. Becketta v Dublinu nemají, vynahradili si to alespoň již zmíněným mostem, kde si třeba můžeme počkat na Godota.



Naopak největší pozornosti se těší James Joyce. Však také napsal povídkovou knihu Dubliňané (Dubliners). A Dublin se promítal i do jeho dalších děl, kdy už žil v zahraničí, a to i jeho stěžejního románu Odysseus (Ulysses).
V parku St. Stephen's Green narazíme na jeho bustu.



A takto si vykračuje na O'Connell Street.



Joyce má v Dublinu i muzeum, je jím James Joyce Tower, věž na mořském výběžku v následujícím snímku. Uvnitř jsem nebyl, protože lákavější byl jiný výběžek s majákem. Ve věži je totiž jen stůl a postel a proslulost si získala hlavně tím, že Joyce zde strávil 6 dnů a nocí a situoval do ní první kapitolu románu Odysseus.



A v Dublinu jsou navíc upoutávky u míst, na která se Joyce v Odysseovi odkazuje, např. cedulka u sochy romantického básníka Thomase Moorea (1779-1852), který se rovněž v Dublinu narodil, (v překladu) říká: "Přešel ulici pod čtverácky zdviženým prstem Tommyho Moorea. Trefně ho postavili nad pisoár: soutok vod."



Dublin se může pochlubit i prestižní univerzitou Trinity College (Kolej Nejsvětější Trojice). Byla založena královnou Alžbětou I. v r. 1592 a studoval na ní Wilde (odtud přešel na Oxford) a mezi absolventy patří Beckett a Joyce, jen Yeats byl původně zaměřen jinak a vystudoval výtvarnou akademii (National College of Art and Design) a Shaw od 20 let žil v Londýně a později zde přednášel na Královské akademii dramatického umění (Royal Academy of Dramatic Art).

Součástí areálu univerzity je The Old Library (Stará knihovna) s 200 tisíci svazků a nejcennějším je irský národní poklad Book of Kells (Kniha z Kellsu) z 9. století, ilustrovaný a kaligrafickým písmem vyvedený rukopis s texty čtyř novozákonních evangelií (o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista). Kromě ní jsou zde i další historické iluminované rukopisy, např. Book of Durrow a Book of Armagh.



Kopie listů z těchto rukopisů jsou ve zvětšeném formátu vystaveny na panelech, bohužel s mnoha odlesky od oken.



A dočteme se zde i podrobnosti o ilustrátorech a písařích.



Aktuální článek

Peking (2) - Zakázané město a náměstí Nebeského klidu

Slovy Donalda Trumpa "čínský virus" (" Chinese virus ") kromě Antarktidy ochromil všechny světadíly, karanténní opatřen...

Tři nejčastěji zobrazované články za poslední rok