Diego Velázquez - dvorní malíř španělské šlechty (i žánrových obrázků a jednoho aktu)

Diego Velázquez (1599-1660) je nejen největším španělským malířem baroka, ale současně jedním z nejvýznamnějším výtvarných umělců celé historie. Světoznámé Museo del Prado mu vzdává hold umístěním sochy před jeho vstupem.

Velázquez se narodil v Seville a už jako 11letý pracoval v malířské dílně Francisca Pacheca. Vzdělaný a intelektuálně zaměřený učitel, který napsal i teoretické dílo Umění malby, brzy rozpoznal Diegův talent a vedle výuky kresby a malby mu dal prostor k vlastnímu rozvoji. 

Velázquez začínal malováním žánrových scén ze života „obyčejných“ lidí, k nim patří Tři hudebníci (1616-1620, Gemäldegalerie, Berlín), Stařena smažící vajíčka (1618, National Gallery of Scotland, Edinburgh) s pečlivým zobrazením nejrůznějšího nádobí a Venkované u stolu (1618-1619, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).

V té době bylo stále ještě obvyklé malovat na náboženská témata a z malířova raného období je reprezentují obrazy Kuchyňská pomocnice s večeří v Emauzích (1617-1618, National Gallery of Ireland, Dublin), Kuchyňská scéna s Kristem v domě Marty a Marie (1618), Neposkvrněné početí (1618-1619) a Svatý Jan Křtitel na ostrově Pathmos (1618-1619), přičemž poslední tři jsou vystaveny v National Gallery v Londýně. Na druhém ze zmíněných obrazů je Kristus v pozadí a hlavním je výjev, kdy stará žena mentoruje mladou služku, které je do breku, a dotváří jej zátiší s rybami, česnekem, vajíčky a soudkem vína. Jan Křtitel je někdy považován za umělcův autoportrét z jinošského věku.

V průběhu života se ještě několikrát k náboženským scénám vrátil, ale spíše okrajově: Kristus po bičování v úvahách křesťanské duše (1628-1629, National Gallery, Londýn), Portrét rytíře Vojenského řádu Krista (1640-1650, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany).

Z portrétů náboženských osobností je nejvýznamnější Portrét papeže Innocenta X. (1650, Galleria Doria Pamphilj, Řím). Z přísného výrazu hlavy církve jde až strach. Jak už jsem zmínil v článku Francis Bacon a Lucian Freud – moderní malíři slavných jmen, obraz v polovině 20. století nadchl Francise Bacona natolik, že namaloval přibližně 40 jeho variací.

V téže galerie je ještě jeden menší obraz Innocenta X., který je tam však zavěšen hodně vysoko, proto fotografie vykazuje efekt kácení svislic.

V 19 letech se už hotový malíř oženil s Pachecovou dcerou a tchán mu pak díky svým známostem zařídil přijetí u madridského dvora. Při prvním pobytu nevzbudil větší pozornost, ale při druhé návštěvě Madridu v r. 1626 si jeho umění všiml mocný vévoda Olivares a Velázquez byl jmenován královským malířem u dvora krále Filipa IV. 

Mladý španělský šlechtic (1631, Alte Pinakothek, Mnichov), Portrét gentlemana (pravděpodobně Dona Juana Mateose, královského mistra lovu) a Portrét dámy (1635, Gemäldegalerie, Berlín) jsou neznámé či méně známé osoby dvora, u dámy se předpokládá, že by jí mohla být Leonor Maria de Gúzman, manželka neapolského místokrále a sestra vévody Olivarese.   

Vévoda Olivares se Velázquezem nechal portrétovat několikrát. V koláži jsou obrazy z Ermitáže v Petrohradu (1635) a z Gemäldegalerie, Alte Meister v Drážďanech (1635), který malíř namaloval s pomocí svých žáků. 

Daleko působivější je však jezdecký portrét Portrét vévody Olivarese (1636, Metropolitan Museum of Art, New York), který má ještě větší variantu s hnědým koněm v madridském Pradu. Na tomto portrétu je patrný vliv vévody, protože jezdecké portréty byly zpravidla vyhrazeny jen panovníkům.

Obrazy Filip IV. Španělský v hnědé a stříbrné barvě (1631-1632) a Filip IV. Španělský (kolem 1656) jsou ve sbírkách National Gallery v Londýně a je nich patrná dědičná genetická vada vystouplého spodního rtu a dolní čelisti, daná častými příbuzenspkými sňatky Habsburků.  

Poslední ukázkou s panovníkem je Filip IV. na lovu divokého kance (1632-1637, National Gallery, Londýn).

14letá Infantka Maria Teresa (kolem 1652-1653, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) byla dcerou Filipa IV. (Infantka je historickým šlechtickým titulem pro dceru španělského nebo portugalského panovníka (princeznu) v dětském věku, obdobně infant pro prince.)

Nejkrásnější dětské portréty z posledních šesti let malířova života patří infantce Margaritě, narozené r. 1651: Infantka Margarita v růžových šatech (1654), Infantka Margarita v bílých šatech (kolem 1656), oba vlastní Kunsthistorisches Museum ve Vídni). 

Portrét Infantky Margarity je také jediným Velázquezovým obrazem v ČR, ve sbírkách v Lobkowiczkém paláci v Praze.

Infant Filip Prosper (1659, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je dětským portrétem prince Filipa Prospera.

Velázquez nebyl „jen“ dvorním malířem, ale panovník ho pověřil i řadou dalších činností ve správě královského sídla a při cestě do Itálie malíř dostal za úkol nakupovat díla italských mistrů. Tam si oblíbil zejména díla benátských malířů Tintoretta a Tiziana a silný dojem na něj udělal i Caravaggio a vlámský malíř Rubens. Setkal se tak i s obrazy aktů a jeden pak sám namaloval.

Venušina toaleta (1647-1651, National Gallery, Londýn) je považována za nejkrásnější akt ve španělském malířství. 

Velázquez maloval i trpaslíky, šašky a blázny, kteří královskému dvoru sloužili pro zábavu, obrazy tohoto druhu jsou zejména v madridském Pradu, kde ale bylo zakázáno fotografovat. Proto zde také chybí proslulý obraz Dvorní dámy (Las Meninas, 1656). Blíže o něm např. zde.

Vítězné oblouky a brány

Každý národ staví okázalé památníky svým zakladatelům, významným vojevůdcům (pokud je má), objevitelům (a také kolonizátorům) vzdálených zemí, a ty se pak stávají i turistickými cíli. Mají nejrůznější podoby – jezdecké sochy, sochy na vysokých sloupech (např. Napoleon v Paříži, admirál Nelson v Londýně, Kolumbus v Barceloně, car Alexandr I. v Petrohradu), v tomto článku se však zaměřím na vítězné oblouky a brány, protože kromě oslavné funkce jde často o architektonické i sochařské skvosty. 

A není možné začít ničím jiným než Vítězným obloukem (Arc de Triomphe de l'Étoile nebo jen Arc de Triomphe) v Paříži. Byl postaven v klasicistním slohu r. 1836 a jeho autory jsou architekti Jean-François Chalgrin, Louis-Robert Goust, Jean-Nicolas Huyot a Guillaume Abel Blouet. 

Do oblouku jsou zasazena čtyři sousoší. Nejznámější je Odjezd dobrovolníků v roce 1792 (Départ des Volontaires de 1792, uváděný i jako La Marseillaise), jehož autorem je François Rude, vytvořil jej v r. 1836, na prvním snímku je vpravo a dále v detailu. 

Dalším je Triumf (či Vítězství, 1810, autor Jean-Pierre Cortot, na prvním snímku vlevo).

Z druhé strany oblouku je doplňují Mír (1815, Antoine Étex) a Odpor (1814, Antoine Étex). 

Po obvodu horní části oblouku je 6 basreliéfů, znázorňujících různé bitvy a mezi nimi i bitvu u Slavkova. 

Paříž však má i samostatný Slavkovský oblouk z r. 1809 od architektů Charlese Perciera a Pierre-François-Léonard Fontaina ve stylu římských vítězných oblouků. Ve francouzštině se uvádí pod názvem Arc de Triomphe du Carrousel podle náměstí, kde stojí. Bronzové sochy koňského spřežení jsou kopií koní z baziliky sv. Marka v Benátkách, které tam francouzská armáda uloupila, ale po Napoleonově pádu byly do Benátek vráceny. 

Po točitých schodech úvodního oblouku se dostaneme na horní terasu s pěknou vyhlídkou na jak podle pravítka vyprojektovaný bulvár Champs-Élysées a jiným směrem, stejně tak přímočarým, do moderní čtvrti La Défense, která má také svůj oblouk, z jehož horní části se rovněž nabízí daleký výhled.

A z pařížských oblouků ještě Porte Saint-Denis, na který jsme narazili náhodou, protože ve čtvrti Saint-Denis jsme při jednom z pobytů byli ubytováni.

Londýn je na oblouky skromný, ale přemožitel Napoleona u Waterloo si ho určitě zasloužil. Po něm se jmenuje Wellingtonův oblouk (Wellington Arch). Je dílem architekta Decima Burtona, který pro něj zvolil georgiánský sloh, postaven byl v r. 1828.

Vítězný oblouk v Barceloně (Arc de Triomf de Barcelona) z r. 1910, je postaven v neo-mudéjárském slohu, jeho architektem je Josep Vilaseca i Casanovas.

V Madridu je několik monumentálních bran, které sloužily ke vstupu do města, a nejpůsobivější je Puerta de Alcalá v neoklasicistním slohu podle návrhu architekta Francesca Sabatiniho, dokončená r. 1778.  

Vítězný oblouk v Lisabonu (Arco do Triunfo da Rua Augusta) byl realizován v letech 1873-1875 podle 30 let starého projektu architekta Veríssima Josého da Costy v neoklasicistním slohu. Mezi sochami slavných Portugalců je také mořeplavec Vasco da Gama.

Vítězný oblouk v Bukurešti (Arcul de Triumf) opět v neoklasicistním slohu byl postaven r. 1936, navrhl jej architekt Petre Antonescu. Částečně byl inspirován Vítězným obloukem v Paříži. Rumuni vůbec k Francii vzhlíží, mají tam např. sochu generála de Gaulla, jejich automobilka Dacia se spojila s Renaultem a dokonce tvrdí, že i jejich jazyk se podobá francouzštině.  

Braniborská brána (Brandenburger Tor) v Berlíně je dílem architektů Carla Gottharda Langhanse a Heinricha Stracka. Postavena byla v r. 1791 v raně klasicistním slohu. Čtyřspřeží s okřídlenou bohyní vítězství bylo osazeno na vrchol brány o 2 roky později. Za socialismu oddělovala západní a východní část Berlína a současně dva samostatné státy v jednom městě (Německou spolkovou republiku a Německou demokratickou republiku). Brána je zdobena ornamenty s výjevy bohů řecké mytologie.

V Petrohradu jsou nejvýraznější Narvská vítězná brána a Moskevská vítězná brána. První je památníkem vítězství nad Napoleonem a slavnostního vítání vracejících se vojáků. Na vrcholu je vůz tažený šesti koňmi, vedený bohyní vítězství (Nike). Navrhl ji ruský neoklasicistní architekt Vasilij Stasov a realizována byla v letech 1827-1834.

Druhá brána je památníkem vítězství Ruské říše v 1. polovině 19. století ve válkách s Tureckem a Persií. Dokončena byla v r. 1838 a je opět dílem Vasilije Stasova.

Oblouk Washington Square Arch v New Yorku byl postaven r. 1891 na památku 100. výročí inaugurace George Washingtona prezidentem USA. Architekt Stanford White se v designu inspiroval Titovým obloukem v Římě z 1. století. Na snímku je zachycena údržbářská plošina při čištění bílého mramoru oblouku. V detailu je zajímavé, že po obou stranách orlice i pod ní se nacházejí pěticípé hvězdy, nemají však rudou barvu.

A právě Titovým obloukem a obloukem Septimia Severa v Římě, mezi ruinami Forum Romanum, můžeme přehled ukončit. 

Titův oblouk (Arco di Tito) nechal postavit císař Domitianus v r. 81 n. l. na počest Titova vítězství nad Jeruzalémem v první židovské válce.

Oblouk Septimia Severa (Arco di Settimio Severo) z r. 203 n. l. nechali svému otci postavit synové na památku jejich společných válečných výprav proti Parthům a Arabům.