Pisa - (nejen) šikmá věž

V červnu jsme strávili 6 dnů v Římě a jako obyčejně jsme uvažovali, jak si pobyt zpestřit výletem a kam se vydat. Mě lákaly dvě destinace – Florencie (a v ní především slavná Galleria degli Uffizi) a Pisa se šikmou věží. Jenže obě města jsou od Říma vzdálena více než 400 km a dva dny jim věnovat by bylo příliš na úkor Říma. Naštěstí se ukázalo, že vlakem jsou zvládnutelná v „rozumném“ čase, Pendolino většinu trasu jede rychlostí 260 km/hod, z Florencie do Říma jsme našli přímý spoj s délkou jízdy 1 hod 37 min, z Pisy do Říma 2 hod 18 min, a protože mezi Florencií a Pisou se lze dopravit jen za přibližně 1 hod, zvládli jsme obě města v jednom dnu v pořadí Řím-Florencie-Pisa-Řím. Ve Florencii jsme strávili 6 hod a v Pise 3. Protože šikmá věž v Pise je od nádraží asi 3 km, využili jsme místní autobusovou dopravu, jízdenku však nelze koupit u řidiče, jen v automatu, udělali jsme chybu, že jsme si nekoupili i jízdenky zpět, protože automat v cílovém místě na cestu zpět byl nefunkční a v trafice jízdenky neprodávali. Na tom si evidentně dobře přivydělávaly dvě revizorky, protože lidí, kteří byli tak nuceni nastoupit bez jízdenky, bylo víc a těm se pak cesta s pokutou prodražila. My jsme se na ně hned obrátili s vysvětlením problému, tak nám milostivě prozradily, že jízdenku je možné platit bankovní kartou (jak to znám z Brna a Ostravy), nepochopitelně ale jednou kartou jen jednu jízdenku a my jsme měli s sebou jen jednu, druhou jízdenku nám nakonec prodaly od řidiče za dvojnásobnou cenu. Ještě byla možnost si nainstalovat do mobilu nějakou aplikaci (podobně jako jsme to řešili loni v Londýně při cestě z/na letiště a k Stonehenge) a platit přes ni, to jsme ale kvůli jedinému použití zamítli, jedna rodina v autobuse se snažila postupovat tímto způsobem, platba se však zřejmě neuskutečnila a vymáhání pokuty ji tak neminulo.   

Tím, že jsme Pisou projeli autobusem, řeku Arno a mosty jsme viděli jen přes sklo, uličky, náměstí a kostely jsme minuli a poznání města s téměř 90 tisíci obyvatel a elitními univerzitami, kde na jedné působil i zdejší rodák Galileo Galilei, bylo tak velmi povrchní. 

Kromě známé věže ale přece jen můžu přidat další stavby v jejím sousedství na Náměstí zázraků (Campo dei Miracoli/Square of Miracles) nebo také Katedrálním náměstí (Piazza del Duomo/Cathedral Square). První je baptisterium sv. Jana Křtitele (Battistero di San Giovanni/Baptistery of St. John). 

Baptisteriem se rozumí církevní stavba určená k svátosti křtů. První plány byly připraveny r. 1152, ale k realizaci podle návrhu Nicoly a Giovanniho Pisana došlo až koncem 14. století. Mohutná stavba je největší křtitelnicí v Itálii, vysoká je 55 m a na jejím vrcholu se nachází bronzová socha sv. Jana Křtitele.

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Cattedrale Metropolitana Primaziale di Santa Maria Assunta nebo zkráceně Duomo di Pisa/Pisa Cathedral) je nejstarší stavbou na Náměstí zázraků. První práce začaly již v r. 1063 a ještě před dokončením byla v r. 1118 vysvěcena papežem Gelasiem II. Je cennou památkou středověké architektury románského slohu.  

Katedrála je vysoká přibližně 34 m a na vrcholu štítu je socha Madona s Ježíškem (Madonna con Bambino) od Andrey Pisana.

Z bočního pohledu vypadá takto:

V celkovém pohledu na Náměstí zázraků, které je zapsáno na seznam UNESCO, v pozadí již vidíme hlavní magnet Pisy – šikmou věž (Torre pendente/Leaning Tower), která slouží jako zvonice sousedící katedrály.

Stavba věže se zvonicí byla zahájena r. 1173, ale po dokončení třech pater se projevily první známky naklánění, způsobené měkkým podložím. Kromě zesílení základů se architekti v dalších patrech snažili posunout těžiště stavby na odvrácenou stranu náklonu. Příliš to nepomohlo, a tak skončili 6. patrem ve výšce necelých 56 m, i když původním cílem bylo postavit nejvyšší věž na světě. 

Ve 20. století odklon proti vertikále narostl na kritických 5 m a věž byla musela být pro veřejnost uzavřena. Zpevňováním podloží se podařilo náklon trochu zmenšit na současných 4,265 m a od r. 2001 je věž opět zpřístupněna. Podle posledních údajů se náklon zvětšuje o 1 mm ročně, a je tedy dost času vymyslet nové řešení jejího zabezpečení proti zhroucení. Vychýlení stavby je 5°30' jihovýchodním směrem a samozřejmě podle směru náhledu se dojem z náklonu značně liší.  

V detailu vrchní části věže je vidět zvon.

Bohužel z časových důvodů nemělo smysl čekat ve frontě na vstup do věže, ani jsme nenavštívili interiér dalších staveb, v jedné se konala výstava, nešlo však o sochaře a zlatníka Benvenuta Celliniho, proto jsme ji oželeli. 

Roy Lichtenstein (2) - komiksový pop art

Malíře a sochaře pop artu Roye Lichtensteina (1923-1997) jsem už v jednom článku trochu přiblížil, ale tehdy jen dvěma (byť slavnými) sochařskými díly z Barcelony a Madridu, jenže umělec byl především malířem a grafikem a vlastní fotografie jeho děl mně tehdy chyběly, i když v několika galeriích, kde je mají, jsem byl, ale minul je. Letos mu však v Albertině ve Vídni věnovali reprezentativní výstavu s díly z galerií celého světa a tu jsem si nemohl nechat ujít a na poslední chvíli (skončila 14.7.) ji navštívil a mezeru tak můžu zaplnit.

Od nejslavnějšího pop artového umělce Andyho Warhola se Lichtenstein liší nejen tím, že vytvářel i sochy, ale také náměty svých děl. Warhol vedle nejobyčejnějších věcí (jako např. obal na plechovku s polévkou) v protikladu k tomu inklinoval ke společnosti slavných osobností z uměleckého světa, namaloval portréty hereček Marilyn Monroe, Liz Taylorové a Ingrid Bergmanové, a také obal LP desky Sticky Fingers skupiny Rolling Stones, zatímco Lichtenstein bezejmenné krásné ženy znázorňoval stylem časopiseckých kreslených seriálů a komiksů, a to mnohdy včetně textových bublin. 

Dívka v koupelně (1963, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) je častým objektem erotických představ mužů, stejně jako dovádějící nahé dívky v Plážové scéně s hvězdicemi (1995, Fondation Beyeler, Basilej-Riehen).

Lichtenstein dívky často maloval při citovém prožívání, rozrušené, plačící a trpící, příkladem jsou obrazy Myslí na něj (1963, Yale University Art Gallery, New Haven), Beznaděj (1963, Kunstmuseum, Basilej) s textem „To je cesta – Tak to mělo začít! Ale je to beznadějné!“ a Topící se dívka (1963, Museum of Modern Art, New York) s textem „Je mi to jedno! Raději se utopím – než bych požádala Brada o pomoc!“

Druhé slovo v názvu následujícího obrazu Malá aloha (1962, The Sonnabend Collection Foundation) je převzato z Havaje, kde jím místní rozumí cit, lásku, soucit a používají jej i jako pozdrav při shledání a loučení, odpovídající našemu ahoj. Sbírky Sonnabend Foundation jsou vystaveny v Paříži a New Yorku.

Malíř přikládal velký význam síti bodů, které tvořily podklad jeho děl, a to nejen jejich velikosti, ale i úhlu, v jakém jsou rozloženy, volil 45 i 60 stupňů, viz obrazy Napětí (1964, soukromá sbírka, Francie) a Dívka v okně (1963, Whitney Museum of American Art, New York). 

Komiksové popisky a bubliny jsou součástí obrazů Pomalu jsme se zvedali (1964, Museum für Moderne Kunst, Frankfurt nad Mohanem) (celý text vyjadřuje: „pomalu jsme se zvedali... jako bychom už nepatřili okolnímu světu... jako plavci v ponurém snu... kteří nepotřebují dýchat“), Vicki! Myslel jsem, že slyším tvůj hlas! (1964, Ludwig Múzeum, Budapešť) a Vím, jak se musíš cítit, Brade (1963, Ludwig Forum für Internationale Kunst, Aachen).

Úvahy Šíleného vědce (1963, Museum Ludwig, Kolín nad Rýnem) jsou „obyčejnému“ člověku nepochopitelné: „Jakmile přepnu tento spínač, ty světelné impulsy - v Khandaru - na ostrově Rhodos - a u muzea - skryté v mých přeludech, než se pokusili/y ukrást ty suvenýry - se uvedou do chodu!“

I když všem ženám na Lichtensteinových obrazech je společné, že jsou symbolem krásy, lásky a mládí, leckdy se umělec jejím citům vysmívá a považuje je za hrané. Zřejmě se sem dají zařadit i obrazy Polibek s mrakem (1964, Esther Grether Familiensammlung) a Dívka se slzou III (1977, Fondation Beyeler, Basilej-Riehen).

Malíř se nevyhýbal ani vážným válečným tématům. U Zátiší podle Picassa (1964, Sammlung Barbara Bertozzi Castelli) ho inspiroval Picassův obraz Guernica (obec, zničená bombardováním německým a italským letectvem během španělské občanské války v r. 1937), Atomová krajina (1966, soukromá sbírka) je jeho reakcí na svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v r. 1945 a závody ve zbrojení, Nejrychlejší zbraň (1963, Esther Grether Familiensammlung) by přivítal každý terorista.   

K obrazu Apollónův chrám (1967, Pasadena Museum, Los Angeles) malíře inspirovala tapeta v řecké restauraci v New Yorku a Podívej se, Mickey je ve stylu disneyovských kreslených filmů o kačeru Donaldovi a myšákovi Mickeym.  

Obyčejné věci ze života jsou v následující koláži: Sprej (1962, Staatsgalerie, Stuttgart), Velká špulka (1963, The Sonnabend Collection Foundation), Chléb v sáčku (1961, Museum Abteiberg, Mönchengladbach), Pohár s arašídovým máslem (1962, The Sonnabend Collection Foundation) a Sendvič a soda (1964, San Souci Art Foundation, Coco FS).

Stohy sena s oblibou maloval Claude Monet a jedním z nich inspiroval Vasilije Kandinského k namalování prvního abstraktního obrazu. V Lichtensteinových obrazech Kupky sena (1968) a Kupka sena (1969) bychom je těžko poznali. Zapadající slunce a moře (1964) a Maketa fontány Mořské panny, Miami Beach (1978, Albertina, Vídeň) jsou také zjednodušeny, jak je pro abstraktní umění typické. Všechny čtyři zmíněné obrazy jsou sdruženy do následující koláže a kromě posledního se nacházejí v soukromých sbírkách.  

Ornamentální motivy v obrazech Krajinná tapisérie domorodých obyvatel Ameriky (1979-1985, Albertina, Vídeň) a Moderní tapisérie (1967-1973, soukromá sbírka) si malíř vypůjčil ze slohu art deco. 

Barevnost Zátiší s křišťálovou mísou (1972, Whitney Museum of American Art, New York) a Tapisérie se zátiším (1973-1975, Albertina, Vídeň) je blízká fauvistickým zátiším Henriho Matisse.

V Lichtensteinových obrazech se odrazil i vliv surrealismu. Postavy v krajině (1977, Louisiana Museum of Modern Art, Humlebæk) se objevily na plakátu výstavy a mezi exponáty byla i Studie k postavám v krajině (1977, Whitney Museum of American Art, New York). Malíř zde mořskou krajinu kombinuje s obří deformovanou dívčí hlavou a předkolumbovským dřevěným objektem.

Zrcadla a odrazy nejednou znázornil surrealista René Magritte a Lichtenstein je vložil do děl Odrazy v umělcově ateliéru (1989, Staatliche Museen, Berlín), Zrcadlo č. 4 (48'') (1972, Fondation Beyeler, Basilej-Riehen) a Sklenice a citron před zrcadlem (1974, Albertina, Vídeň). 

V poslední dekádě života umělec často maloval nábytek podle zásilkových katalogů a reklam v telefonních seznamech, jak ukazuje trojice obrazů Tapeta interiéru s modrou podlahou (1992, Albertina, Vídeň), Interiér s lekníny (Douglas S. Cramer Foundation) a Malý akt tahem štětce (1992, Albertina, Vídeň), který je patrný v pravé části.

Tah štětce vůbec hrál v díle malíře výraznou roli, a to nejen v malbách či kresbách, jako jsou Malý velký obraz (1965, Whitney Museum of American Art, New York), Tvář (Zelený nos) (1986, Albertina, Vídeň), Bambusový rám (1984, soukromá sbírka) a Starý strom (1984, soukromá sbírka), ale i v sochařství. 

Dokládá to jeho výrok: „Moje sochařská práce tahu štětce je pokusem dát pevnou formu něčemu, co je prchavým jevem: zpevnit něco pomíjivého. Malířův tah štětcem v bronzu! Ten nápad se mi líbí. Stává se tak skutečným, má váhu a je absurdní, rozporuplný a zábavný.“

Na výstavě takových sošných provedení tahu štětce bylo osm.

Uvedené tahy štětcem jsou do značné míry plošné, neplatí to ale pro následující sochy: Koruny stromů v mlze (1996, The Roy Lichtenstein Foundation Collection). 

a v koláži ve dvou náhledech Blondýna (1965, Museum Ludwig, Kolín nad Rýnem), Lampa (1978, The Roy Lichtenstein Foundation Collection), Dvojice sklenic (1979, soukromá sbírka), Špice klobouku II (1996, The Roy Lichtenstein Foundation Collection), u dvojice zkroucených soch vpravo název neznám. 

Na výstavě byla i sekce děl v černobílém provedení, z ní alespoň tyto: Ukazování prstem (1964, Moderna Museet, Stockholm), Ťuk ťuk (1961, The Sonnabend Collection Foundation) a ze soukromé sbírky Hlava (1981) a Student (1981), které připomínají Picassovy kresby.

Krušné hory (1) - Český Jiřetín, Fláje, Nové Město, Bouřňák, Mikulov

Krušné hory mívaly špatnou pověst, že vlivem sirných exhalací z uhelných elektráren jsou zničeny a místy jde o měsíční krajinu, proto jsme si od turistiky v těchto končinách příliš neslibovali. Ale výsledný dojem byl velkým překvapením, na rozdíl od Šumavy a Jeseníků se stromy napadenými kůrovcem a ve Vysokých Tatrách s polomy z vichřic jsme se zde s ničím takovým nesetkali. Vcelku pohodové jsou i turistické výlety, protože trasy většinou mají jen malá převýšení. 

Na jedné z tras jsme po zelené značce vyšli z malé obce Český Jiřetín s asi 90 obyvateli, rozkládající se v nadmořské výšce 610-740 m, která byla koncem 16. století založena jako dřevorubecká osada. 

Vytěžené dřevo se odtud po téměř 20 km dlouhém Flajském plavebním kanálu, vybudovaném v letech 1624-1629, převáželo z Flájí (části Českého Jiřetína, zbořené při stavbě přehrady Fláje) do saského Clausnitze.  

Po 4 km se dostaneme k vodnímu dílu Fláje (710 m n. m.), které vodou zásobuje Mostecko. Rozlohu má 149 ha, přehradní zeď je dlouhá 459 m a 58,5 m vysoká, maximální hloubka vody je 57 m.    

O 2,5 km dále je rozcestí Fláje hájovna (759 m n. m.), kde přejdeme na červeně značenou stezku. Cestou míjíme jezírko s podmáčenými břehy jako u rašelinišť. 

4 km za hájovnou je rozcestník v místě zaniklé obce Vilejšov, odkud je 3,5 km na Vrch tří pánů (874 m n. m.), blízko nějž se nachází větrná farma „U tří pánů“ německé firmy WSB Neue Energie. Postavena byla v letech 2005-2006 a má výkon 6 MW, pilíře jsou vysoké 120,5 m a vrtule mají rozpětí 71 m. (Název WSB je odvozen od slov Wind, Solar a Biomasse.)  

Po 3 km dojdeme do obce Nové Město (815 m n. m.). 

Odtud je již jen 1 km na nejvyšší kótu trasy – vrch Bouřňák (869 m n. m.). 

Na něm stojí turistická chata Karla Líma, českého lyžaře a průkopníka turistiky v Krušných horách, který se o její stavbu, dokončenou v r. 1930, zasloužil a současně dal vrchu s německým názvem Stürmer české pojmenování Bouřňák. Dnešní název chaty je Hotel Bouřňák a Lím má zde pamětní desku.

Najdeme zde i stanici Horské služby.

Přírodní památka „Buky na Bouřňáku“ je ochranným pásmem zbytků bukového lesa a je také místem s výskytem pestrobarevného ptactva – strakapouda, brhlíka, žluny a holuba doupňáka. 

Z vrchu je kruhový výhled na okolní kopce (bohužel je neumím určit) a také na průmyslovou část, povrchové doly a elektrárnu.

Zatímco vrch Bouřňák je od Nového Města plochý, na boční a odvrácené straně prudce padá a na nich je vybudován ski areál se čtyřmi středně těžkými červenými sjezdovkami, jednou jednodušší modrou a jednou obtížnou černou. 

V závěrečném úseku túry sejdeme asi 2 km pod lanovku do obce Mikulov (590 m n. m.) s novobarokním kostelem sv. Mikuláše.

Celková délka trasy byla 4 + 2,5 + 4 + 3,5 + 3 + 1 + 2 = 20 km.