14. června 2024

Jan Steen - hospodské baroko

Když se podíváme na náměty obrazů barokních malířů, velmi často nevybočují z obvyklého společenského zaměření tehdejší doby. Caravaggio maloval náboženské obrazy, Vermeer téměř výhradně postavy v prostředí jejich bytů při čtení, psaní, vyšívání či muzicírování, Rubens a Rembrandt k náboženským obrazům přidali i náměty z řecké mytologie a (auto)portréty, portréty krále a šlechticů jsou převažujícím námětem obrazů van Dycka, a tak by se dalo pokračovat.

Dva malíři – Jacob Jordaens (1593-1678) a Jan Steen (1626-1679) – se však od výše zmíněných značně odlišují, absolutistický král Ludvík XIV. jejich obrazy označoval za díla „hulvátů“, protože ho dráždily scény bujaré zábavy a hodování často opilých stolovníků, živočišné projevy „primitivů“ a jejich obyčejné a nevkusné oblečení. Ze zlaté klece královské smetánky, půvabných žen a skvostných rób, zachycených v dílech rokokových malířů (Boucher, Fragonard, Watteau) za jeho nástupce Ludvíka XV., bylo k těmto „barbarům“ nekonečně daleko. A král jako kdyby podvědomě tušil, že v této „spodině“ by se mohl probudit revoluční duch a sladký život vrchnosti zničit, což se ale stalo osudným až králi Ludvíku XVI., který skončil na popravišti.               

Steen do obrazů vkládal také jinotajná sdělení ze starých holandských přísloví a tehdejších románů či divadelních her.   

Obraz Veselí v hospodě (1674, Wallace Collection, Londýn) je znázorněním lidského chování společnosti různorodého věku, vedle tančícího páru se dohadují starší manželé, za nimi se modlí stařena, v popředí žena chová dítě a chlapec se věnuje kočce a psu, hospodští kumpáni si vyměňují názory a k dovršení všeobecného zmatku na skříni sedí houslista.  



Svatební hostina ve farmářské krčmě (1665, Kunsthaus, Curych) je samozřejmě také důvodem k radosti.



Pro Steena malířství nebylo jediným zájmem, sice prošel dílnou na krajiny zaměřeného mistra Jana van Goyena (1596-1656) a oženil se s jeho dcerou, ale při své nestálé povaze se často stěhoval a přivydělával si i provozováním pivovaru a hospody, které si pronajal. 

Svatební hostina v Káně galilejské (1670-1672, National Gallery of Ireland, Dublin) vychází z náboženského námětu, kdy Ježíš poté, co svatebčané a hosté vypili veškeré víno, vodu pro rituální umývání proměnil ve víno, ale malíře mnohem více než Ježíš (je v pozadí) zajímá veselící se společnost a je patrné, že někteří už trochu přebrali. (Kána je asi 12 km od Nazaretu, Ježíšova bydliště.)



Jenže výměna názorů v hospodě často vede ke vzrušeným hádkám a někdy až k rvačce. To Steen zachytil v obrazech Spor u karetní hry (1664-1665, Gemäldegalerie, Berlín) a Rvačka v hospodě (1664, Alte Pinakothek, Mnichov).





Hráči kuželek před hostincem (1660-1663, National Gallery, Londýn) jsou na čerstvém vzduchu a očividně v mnohem větší pohodě.



Oslava narození (1664, Wallace Collection, Londýn) a Radosti otcovství (1668, Kunsthalle, Hamburk) jsou také dobrým důvodem k zábavě.





Škola pro chlapce a děvčata (1670, National Gallery of Scotland, Edinburgh) s chaosem ve třídě vypadá jako scéna z hospody, někteří lezou po stolech, znavení pospávají, v pravé části obrazu kresba učence Erasma Rotterdamského je odhozena na podlahu a dítě sově sedící u lucerny nabízí brýle, což ilustruje holandské přísloví: „K čemu jsou brýle nebo světlo, když sova se nechce dívat?



Pozor na luxus (1663, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je moralizujícím poselstvím, v koši zavěšeném u stropu výhružně visí meč a berla symbolizující holandské rčení "Buď opatrný v počestném životě a střez se biče."



Svérázné figurky znázorňují obrazy Vesnický alchymista (před r. 1660, Wallace Collection, Londýn), Rétoři (1665, Alte Pinakothek, Mnichov) a Chlapec lízající sirup (1664-1668, Kunsthalle, Hamburk).






Jen Návštěva lékaře (1661-1663, Alte Pinakothek, Mnichov) vzhledem ke zkroušenému výrazu nemocné ženy působí vážně.



Poslední čtveřice obrazů – Kavalír hraje dámě na loutnu (1670, National Gallery of Scotland, Edinburgh), Loutnistka (1670, Wallace Collection, Londýn), Mladá žena hraje na cembalo mladému muži (1659, National Gallery, Londýn), Lekce hry na cembalo (1660-1669, Wallace Collection, Londýn) – námětem připomínají Vermeerova díla, hra na hudební nástroje je i příležitostí získat obdiv a možná i city platonicky milovaných osob.







31. května 2024

Vlasta Redl a Janek Ledecký - Bučovice 25. května 2024 (i jinde)

V Bučovicích se po loňské dvoudenní hudební akci s hlavními hvězdami Jiřím Kornem a Richardem Müllerem v podobném termínu na konci května konal její další ročník, tentokrát měl vrchol ve vystoupení Vlasty Redla a Janka Ledeckého.

Oba znám od 80. let, Vlastu Redla jako kytaristu, zpěváka a skladatele zlínské folkrockové skupiny AG Flek a Janka Ledeckého jako zpěváka a skladatele skupiny Žentour. Nepatřili mezi mé nejoblíbenější, protože vrchol pro mě vždy představovaly brněnské skupiny Synkopy 61, Progress Organization/Progres 2 a Futurum (a také z rubriky Hudba je to vidět), ale na koncertu jsem obě skupiny viděl a jejich první LP desku si koupil. 

Jejich repertoár se samozřejmě za ty roky proměnil a zvláště ten Redlův znám velmi málo, i když jsem ho viděl ještě 3krát, protože jako kdyby hrál pořád něco nového, proto sem kromě fotografií z koncertu vložím i odkazy na některé starší skladby, které se mně nejvíce líbily, i když je už na koncertech neuslyšíme, a něco málo z novějších.   



Začnu skladbou Carpe Diem (význam tohoto latinského sousloví je „užívej dne“) z LP desky … dohrála hudba, kterou AG Flek v r. 1988 vydal jako první. K písni Redl složil melodii a společně s Ivo Viktorinem napsal text, nazpíval ji a na klávesy hrál Viktorin a Redl se v závěru blýskl pěkným kytarovým sólem. 

Na YouTube je k poslechu živé provedení z pozdější doby v pozměněné sestavě, kde Redl již zpívá a místo kytary hraje na klávesy (na současných koncertech oba nástroje střídá), Viktorin zde chybí a jedné z kytar se chopil Radek Pastrňák, známý hlavně v 90. letech oblíbené skupiny Buty. Ale přiznám se, že původní nahrávka se mně líbí mnohem více. 

V AG Fleku nejdříve zpívala Blanka Táborská, na zmíněném albu ale žádnou píseň nemá, už ve skupině nepůsobila, po dlouhých letech se však znovu na čas sešli, tentokrát pro změnu chyběl Redl a Viktorin místo kláves hrál na kytaru (při hře seděl, stojící kytarista je Karel Markytán). A ze svých začátků připomněli píseň Blázni umírají nadvakrát.  

Redl určitý čas vystupoval sám jako folkař a z té doby rád poslouchám Montér blues (Na krásné modré kytaře), video je z r. 1999. 

Některé Redlovy písně znějí jako převzaté lidovky, přitom je složil sám.  Nejznámější jsou Sbohem galánečko a Husličky.

 

Neustálé hledání Redla přivedlo k sestavení skupiny Každý den jinak, což dobře symbolizuje jeho nekončící změny v repertoáru. Na YouTube je sestřih z koncertu v Lucerně v r. 2006, v němž stojí za to si poslechnout i úvodní slovo skvělého (a bohužel již nežijícího) hudebního publicisty Jiřího Černého. Šíři svého záběru zde Redl předvedl v hardrockovém spojení s virtuózním kytaristou Michalem Pavlíčkem (ve videu v čase od 34:30 do 38:20)

V r. 2020 jsem Vlastu Redla viděl zase úplně jinak – společně s Jiřím Pavlicou a Hradišťanem, a také v Bučovicích, tehdy ještě platila covidová opatření a Redl (na rozdíl od ostatních hudebníků) celý koncert odehrál a odzpíval v respirátoru. Pro představu zařadím nejznámější Pavlicovu píseň Modlitba za vodu (i když jsem ji na YouTube nenašel ve společném vystoupení s Redlem), kterou složil na text brněnského básníka Jana Skácela. 

V závěru zazněly výše zmíněné Husličky a jedna rockově znějící skladba, jejíž název ale bohužel neznám. Redl v duchu svých neustálých změn a názvu skupiny Každý den jinak se s diváky rozloučil slovy, že dnes jim hrála Bučovjanka :).  



Ještě doplním, že v současné sestavě Redlovy doprovodné skupiny jsou dva známí hudebníci – klávesista Borek Nedorost, který nějakou dobu, když ze skupiny Progres 2 odešel Roman Dragoun a pak i Milan Nytra, je v ní nahradil, druhým je saxofonista, flétnista a studiový hráč Michal Žáček, vystupující mimo jiné se slovenskými umělci Peterem Lipou, Janou Kirschner a v kapele Richarda Müllera, s nímž si ho už ze 2 koncertů pamatuji.




  ***

Janka Ledeckého jsem viděl se Žentourem, když v něm na bicí hrál David Koller, oba však ze skupiny po několika málo letech odešli, Ledecký na sólovou dráhu a Koller se realizoval ve skupině Lucie. Ledeckého skladby jsou dost vlezlé a názvy či slogany z nich asi slyšel každý, např. proklínám tvoje ústa, všechno bude fajn, sliby se maj plnit nejen o Vánocích, na ptáky jsme krátký, promilujem celou noc, budu všechno, co si budeš přát, … Když jsem je slyšel v autorádiu, většinou jsem hned přeladil na jinou stanici, ale úplnou náhodou jsme si při pobytu v Karlových Varech v r. 2021 všimli, že Ledecký tam u hotelu Thermal vystupuje se skupinou a docela jsem užasl, jak od popu dokázal přejít k rockového projevu a zahrát i pěkná kytarová sóla. Obdivuhodné je i to, jak z vydělaných peněz (zvláště za muzikály) dokázal podporovat svou dceru Ester, která je již trojnásobnou olympijskou vítězkou (2krát na snowboardu a jednou ve sjezdu).     



Z jeho koncertu v Bučovicích můžu přiblížit víc, protože uvedl řadu známých písní.

První byla Právě teď    

A druhou byla ta, která mě hned jako rocková skladba s kytarovými sóly zaujala v Karlových Varech – Tak mi dej křídla

Další byla mně neznámá z Ledeckého muzikálu Hamlet, který měl po 21 letech derniéru a v němž mimo jiné zpívali Petr Muk a Josef Laufer. 

Ledecký (podobně jako Redl) písně uváděl, k další rock’n’rollové řekl, že si původně nedovedl představit jejich provedení s českým textem a když takové pokusy v rádiu slyšel, jen ho to utvrdilo, ale přišel Ondřej Hejma, bratři Tesaříci (Yo Yo Band), Krausberry, Bluesberry a ten, který měl nejdelší vlasy – Ivan Hlas – a změnil názor. Od Ivana Hlase také jednu píseň do koncertu zařadil.   

A pak přišly ty mnou nemilované Všechno bude fajn, Proklínám a Budu všechno, co si budeš přát

Ledecký sledoval Redlův koncert pod pódiem a protože Redl v jedné souvislosti zmínil Věru Špinarovou, sám pak přidal svůj zážitek. Do Prahy přijel slavný skladatel filmové hudby Enrico Morricone a když mu pustili jeho instrumentální melodii k filmu Tenkrát na Západě otextovanou a nazpívanou Věrou Špinarovou, projevil přání, aby ji na jeho koncertu zazpívala. Jenže zpěvačka byla v Ostravě, měla něco rozdělaného na zahradě a neměla čas. Když ji však Ledecký zavolal, že by se její hlas hodil k jedné jeho písni, vyšla mu vstříc a na koncert dorazila.



Jedna skladba zazněla anglicky – Come Together od Beatles z jejich posledního alba Abbey Road z r. 1969, nazpívaná Johnem Lennonem. (Snad odkaz na originální nahrávku záhy nepřestane být funkční, jak se to u Beatles často děje.) 

Na ptáky jsme krátký a Nedotýkejte se andělů moc nemusím, proto jen odkaz v textu.

Zpěvák doporučil divákům, aby dodržovali pitný režim a k tomu doplnil píseň Žízeň velká jak Amerika.


Nakonec se zeptal, kdo je schopen vydržet celou noc. Když se sborově přidali snad všichni, následovala píseň Promilujem celou noc



Druhým a posledním přídavkem byla píseň Jenom láska nás drží nad vodou. Video je staré 7 let a ve skupině je teď jiný baskytarista a navíc hráč na klávesy, harmoniku a saxofon. Dvě sličné sborové zpěvačky Ledeckého doprovázejí i teď, myslím ale, že jiné než ve videu. I zde se Ledecký ukazuje jako sólový kytarista. A úplně stejně jako v něm bučovický koncert končil – představováním a odchody členů skupiny, až jako poslední odešel i Ledecký.   

28. května 2024

Tallinn - estonská metropole na břehu Finského zálivu

Estonsko rozlohou jen o něco málo překračuje polovinu České republiky, žije zde pouhých 1,4 milionu obyvatel, ale v mezinárodní politice je hodně slyšet, zastává nejtvrdší postoje vůči Rusku, jejich radikální premiérka Kaja Kallas(ová) si vysloužila označení „nová železná lady Evropy“ („Europe's New Iron Lady“), projevuje ambice převzít po Jensi Stoltenbergovi funkci generálního tajemníka NATO, případně získat vysokou pozici v orgánech EU. (Radikální je i v soukromém životě, s prvními dvěma manželi se rozvedla po 3 letech, s třetím je zatím šest.) 

V estonské metropoli Tallinn se soustřeďuje vše významné, má 460 tisíc obyvatel, tedy přibližně třetinu z celkového počtu, a pouze nejprestižnější univerzita v zemi sídlí v druhém největším městě Tartu s 90 tisíci obyvatel.

Tallinn má výhodnou polohu na břehu Finského zálivu, jen 83 km je vzdálen od Helsinek, a právě odtud jsme se před několika lety trajektem do Helsinek vypravili. Ale zastavme se nejdřív v Tallinnu.  



Televizní věž na horizontu následující fotografie s 314 m je nejvyšší stavbou v Estonsku. 



První písemné zmínky o Tallinnu jsou z r. 1219 a pro svou zachovalou historickou část Staré Město (Vanalinn/Old Town) se starobylým hradem na vrchu Toompea byl v r. 1997 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Český význam slova Toompea je Horní město a části města pod vrchem se logicky říká Dolní město.









Středověké městské opevnění mělo délku 2,35 km a tloušťku zdí 2,5 m, které doplňovalo 27 strážních věží, z nichž 18 se dochovalo. Na následujícím snímku jsou některé vidět. Kruhová dělostřelecká věž vlevo pochází ze 16. století a nazývá se Tlustá Markéta (Paks Margareeta/Fat Margaret Tower), dnes se využívá jako námořní muzeum, vpravo od ní je 38 m vysoká další dělostřelecká věž s tloušťkou zdí 4 m a s česky uváděným neobvyklým názvem Podívejte se do kuchyně (Kiek in de Kök/Peek into the Kitchen), která je ještě starší, z r. 1475, a říká se jí tak proto, že z její horní části bylo vidět do kuchyní okolních domů. V pozadí uprostřed a vpravo na druhém snímku se vypíná věž gotického kostela sv. Olafa (Oleviste) z 13. století, zasvěceného norskému králi Olafu II z přelomu 1. a 2. tisíciletí. V průběhu staletí byl několikrát přestavěn, věž ze 16. století s původní výškou 159 m (tehdy nejvyšší stavba na světě) se nedochovala, po zásazích blesků kostel celkem třikrát vyhořel a rekonstruovaný dosahuje výšky už „jen“ 124 m. Měnili se i jeho majitelé, prvním byla katolická církev, po ní luteráni (protestanti) a nakonec baptisté. 





Estonsko během své historie bylo mnohokrát v područí silnějších států – Německa, Dánska, Švédska a Ruska – samostatný stát si vybojovalo až v estonské válce za nezávislost proti Rusku a Německu v letech 1918-1920. V r. 1940 však na základě tajného dodatku paktu Ribbentrop-Molotov si válečné mocnosti Německo a Sovětský svaz rozdělily sféry vlivu a Estonsko bylo připojeno k SSSR jako jedna ze svazových republik. Po vpádu německých armád do Ruska v r. 1941 se jej zmocnilo Německo a po vytlačení německých vojsk z území SSSR se znovu stalo jeho součástí. A to až do r. 1991, kdy se SSSR i jeho nástupnické Společenství nezávislých států rozpadlo a Estonsko se definitivně stalo suverénním státem. 

Na náměstí Svobody (Freedom Square) tuto historickou etapu symbolizuje kříž svobody a památník boje za nezávislost (Eesti Vabadussoda/Cross of Liberty and the Monument to the War of Independence). Odhalen byl r. 2009, sloup je vysoký 23,5 m a povrch tvoří 143 skleněných desek.



Luteránský farní kostel sv. Jana (Jaani kirik/St John's Church) v neo-gotickém slohu naproti památníku byl dokončen r. 1867. Na dalším snímku je z druhé strany. 





Zatímco my budujeme lavičky Václava Havla, na náměstí Svobody mají lavičku věnovanou hudebnímu skladateli Fryderyku Chopinovi.



V Estonsku je jen asi 16 % věřících, ale sakrálních památek v Tallinnu je poměrně dost. Základy gotického farního kostela Ducha svatého (Püha Vaimu kirik/Church of the Holy Ghost nebo také Church of the Holy Spirit) byly položeny začátkem 14. století, dokončen byla r. 1380, štíhlá věž současnou podobu získala v r.  1630. V koláži je i detail hodin a následuje náhled do interiéru.







Gotická katedrála svaté Panny Marie (Toomkirik/St Mary's Cathedral) byla ještě starší, z 13. století, ale v r. 1684 byla zcela zničena požárem a brzy poté postavena znovu, barokní věž je z 18. století.  



Římsko-katolická katedrála svatého Petra a Pavla (Peeter-Pauli katedraal/St. Peter and St. Paul's Cathedral) byla postavena v neo-gotickém a neo-klasicistním slohu v letech 1841-1844. Druhý snímek je opět z interiéru.






V Tallinnu jsou dva různé kostely sv. Mikuláše. V angličtině se v názvu zdánlivě odlišují, původně starší gotický chrám sv. Mikuláše se z estonského Niguliste kirik překládá na St Nicholas Church, založen byl ve 13. století, přestavěn v 15. století, věž je z r. 1515, ale během 2. sv. války byl bombardováním vážně poškozen a následně uzavřen, věž v r. 1982 zničil požár, ale už v r. 1984 byl v renovované podobě znovu otevřen a získal novou funkci Muzea estonské historie (Art Museum of Estonia) a pro výbornou akustiku i koncertního sálu. Chrám byl nejdříve katolický, později však přešel pod správu luteránské církve, což platí do dneška.     



Druhý chrám sv. Mikuláše (v angličtině Church of Saint Nicholas in Tallinn) byl postaven v letech 1820-1827 v klasicistním slohu, je ortodoxní (pravoslavný).    



Dominantou vrchu Toompea je pravoslavná katedrála Alexandra Něvského (Alexander Nevsky Cathedral) z konce 19. století s typickým seskupením cibulovitých věží. Estonci ji považují za symbol ruské nadvlády a i to, že spadá do působnosti moskevského patriarchy, je irituje, věřící se zde navíc hlásí převážně k luteránské církvi. Na třetím snímku je ikonostas v interiéru katedrály.





Tallinn si oblíbil ruský car Petr I. Veliký (1672-1725) a ve čtvrti Kadriorg si r. 1718 podle návrhu italského architekta Nicoly Michettiho nechal postavit letní sídlo (Kadriorg Palace) v barokním slohu. Dnes je v něm Muzeum estonského umění (Estonian Art Museum).





Centrem města je Radniční náměstí (Raekoja plats/Town Hall Square) se starobylou radnicí z 13. století (nejstarší v Pobaltských republikách a Skandinávii), která sloužila až do r. 1970, dnes se využívá pro ceremoniální účely. Její věž je 64 m vysoká.






Historickou raritou je také Radniční lékárna (Raeapteek/Town Hall Pharmacy), nejstarší lékárna v Evropě, fungující od r. 1422 až do dneška. 



Zelená budova v renesančním slohu se nazývá Rytířský dům (Rüütelkonna) podle estonských rytířů, kteří se zde scházeli a pořádali slavnosti.  



Dům v egyptském stylu kromě postav znázorňuje i dva stylizované krokodýly jako draky.




Díky přístavu je Tallinn také významnou obchodní křižovatkou s řadou zachovalých památek nejrůznějších cechů. 

Dům kupeckého cechu Černohlavců (Melngalvju nams/House of the Blackheads) má pod obloukem erb s hlavou svatého Mořice, který pocházel z Etiopie, a nad ním sochařskou výzdobu se dvěma lvy. (Nejkrásnější dům tohoto cechu v secesním stylu se však nachází v Rize, uvedeném v prvním článku o lotyšské metropoli, kde je současně hlavním turistickým magnetem.) 





Velký Cechovní dům (nebo také Dům Velké gildy a Dům Velké hanzy, estonsky Suurgild) byl postaven v r. 1410 jako sídlo sdružení tallinnských obchodníků.  




V dřívější budově Estonské (národní) banky (Eesti Pank/Bank of Estonia) dnes sídlí její muzeum (Bank of Estonia Museum). 





Památník revoluce v r. 1905 (Memorial to the Revolution of 1905), první ruské revoluce proti útlaku carského režimu, stojí v Tammsaare Parku, pojmenovaném podle spisovatele Antona Hansena Tammsaareho. 



Další památník vítězné Války za nezávislost (War of Independence Victory Column) (stejně jako v úvodu zmíněný kříž svobody) stojí před Střední přírodovědnou školou v Tallinnu (Tallinn Secondary School of Science).



Metropole je samozřejmě také centrem umění a má svou budovu Opery. V r. 2011 byla společně s finským městem Turku evropským hlavním městem kultury. 





Budova Estonského dramatického divadla (Eesti Draamateater/Estonian Drama Theatre) s částečně kamennou fasádou se zdá mnohem starší než z r. 1910, kdy byla postavena.



Soprus je zdejší kino



Na vyvýšeném místě stojí budova Finského institutu (Soome Instituut/Finnish Institute), neziskové organizace zaměřené na spolupráci Finska a Estonska v různých oblastech umění a vzdělávání.




Ministerstvo kultury sídlí v budově Saarineri Maja (Saarinen House), pojmenované podle estonského architekta Gottlieba Eliela Saarinena. 





V této „rotundě“ se nachází kavárna.



Již bez podrobnějšího popisu náhled do ulic a několik soch ve veřejném prostoru (ve dvou náhledech je reliéf s podobou Ferdinanda Veikeho, zakladatele Estonského státního loutkového divadla (Estonian State Puppet Theatre), a té poslední se říká Šťastný kominík (Onnelik Korstnapuhkija/Happy Chimney Sweeper).





V hlavním městě nemohou chybět moderní administrativní budovy, obchodní centra, hotely a ani mrakodrapy.



Aktuální článek

Jan Steen - hospodské baroko

Když se podíváme na náměty obrazů barokních malířů, velmi často nevybočují z obvyklého společenského zaměření tehdejší doby. Caravaggio mal...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)