Grand Canyon (z vrtulníku i procházkou po okraji)

Koncem března přišla z daleké Aljašky nečekaná zpráva o úmrtí nejúspěšnějšího českého podnikatele Petra Kellnera při havárii vrtulníku. Nečekaná i proto, že svůj osobní život si chránil a o jeho adrenalinových zálibách věděla asi jen rodina a nejbližší spolupracovníci. 

Já jsem se létání vždy velmi bál, ještě za socialismu, kdy se nedalo skoro nikam cestovat, jsem několikrát byl v pokušení koupit v Čedoku zájezd do Petrohradu (tehdy vlastně Leningradu), abych se podíval do Ermitáže, ale představa letu mě vždy odradila. První jsem podnikl až v r. 1997, do Helsinek, tím největší obavy ze mě spadly, otevřely se možnosti cest i do vzdálených destinací a letů mám za sebou již hodně přes 100, cest ale méně, počítám let tam i zpět (a někdy byly i s přestupem), protože každý z nich stále ještě beru jako potenciální riziko výletu, z něhož není návratu.  

A při pohledu na vrtulník se historie opakovala, jejich havárie totiž (nebo si to alespoň myslím) v přepočtu na přepravené osoby jsou mnohem častější než u letadel. Jenže jak si trochu víc prohlédnout Grand Canyon, až 1800 m hlubokou, 446 km dlouhou a 29 km širokou propast v americkém státě Arizona?

A mezi těmito krasavci na nás už jeden čekal.

Bylo možné vybrat mezi několika časově rozdílnými lety, zvolili jsme kratší. Zpočátku letíme nad lesy, mezi nimiž se proplétá silnice a železniční trať. S řídící věží jsme ve stálém kontaktu, aby v případě nehody pro nás mohli poslat rychlou pomoc. 

Propast je už na dohled.

Grand Canyon je zajímavý tím, že na jeho stěnách jsou dobře patrné vrstvy usazenin různobarevných pískovců a vápenců, vzniklé působením miliony let trvajících geologických procesů. Během této doby se na podobě krajiny podepsalo pnutí v zemské desce, záplavy, sopečná činnost a eroze.    

R. 1919 byl Grand Canyon prohlášen národním parkem a o 60 let později zapsán na seznam UNESCO jako přírodní div.  

Kaňonem protéká řeka Colorado, shora se jeví jako potok, ve skutečnosti jde ale o řeku s místy dravým tokem a peřejemi se spádem 170 m na 80 km dlouhé cestě kaňonem, vyhledávané vodáky ke sjíždění. Aby se zabránilo povodním, ničení vegetace na březích a vytváření naplavenin, byla na horním toku postavena přehrada Glen Canyon Dam. 

Fotografie z vrtulníku přes sklo a proti odleskům slunečního svitu jsou většinou nepovedené, následující jsou proto z několikakilometrové procházky po okraji propasti. Výchozím bodem byla jihovýchodní strana u vyhlídkové věže Desert View, postavené v r. 1932.  

Vyhlídky nabízejí i skalní terasy.

Charakteristickým útvarem národního parku jsou skalní věže, věžičky a najdeme i stolovou horu.

V prvním snímku předchozí trojice je vidět pěšina na dně propasti. A vedou i k řece Colorado. 

A jak se tam dostat? Možná tímto skalním vchodem.

V parku žije velký počet zvířecích druhů, kozorozi a veverky se lidí vůbec nebojí. Údajně jsou tam i medvědi baribalové, pumy a rysi, ti si nás asi prohlíželi z úkrytů. 

A na vše dohlížejí strážci (viděli jsme hlavně strážkyně).

Barevné pásy hornin dotváří stínohra zapadajícího Slunce.  

Podél kaňonu se rozkládá několik indiánských rezervací a podle informace z knihy 100 divů světa asi 500 indiánů žije přímo v něm. Ve střední části kmen Havasupai (Lidé od modrozelených vod/People of the Blue-Green Waters), kteří jej osídlili již ve 12. století. Své území si uchránili a dosáhli i toho, že se nerealizovaly plány v 50. a 60. letech vybudovat lanovku na dno kaňonu, v jedné ze skalních stěn postavit kapli a na okraji 18patrový hotel. 

Méně nápadné budovy zde však přesto jsou.

Jiný kmen indiánů, Hualapai (Lidé od vysokých borovic/People of the Tall Pines), žijící v západní části kaňonu, na tradicích tolik nelpěl a nechal zde v r. 2007 postavit Skywalk, skleněnou lávku ve tvaru podkovy s 20m přesahem nad propast, z níž díky velké návštěvnosti má významný ekonomický prospěch. My jsme až k ní nedoletěli (a nedošli, protože jsme byli na opačném konci), na YouTube je však řada videí, i s popisem historie výstavby a technické stránky ji ukazuje následující.

Leonid Nikolajevič Andrejev - Propast (a jiné povídky)

Ruský spisovatel Leonid Nikolajevič Andrejev (1871-1919) je představitelem literárního expresionismu a stejně jako v obrazech Arnolda Böcklina i jeho dílem prostupují ponurá existenciální témata na pomezí života a smrti. Bylo to i tím, že na něj silně zapůsobila pesimistická filozofie Arthura Schopenhauera a nihilismus Friedricha Nietzscheho. 

Andrejevův oduševnělý portrét od Ilji Repina je ze sbírek Treťjakovské galerie v Moskvě. I když jsem tam před dvě a půl roky vyfotografoval víc než 30 Repinových obrazů, tento mezi nimi není (zřejmě nebyl vystaven), proto je převzat ze stránek Wikipedia Commons.    

Andrejev se původně po absolvování studia práv krátce věnoval advokátní praxi, ta ho přivedla k psaní reportáží ze soudních síní do moskevských deníků, poté své zaměření rozšířil o fejetony a recenze a v prvních letech 20. století se již plně soustředil na psaní povídek, které ho nejvíce proslavily, přestože později napsal i několik divadelních her.  

Jeho povídky jsem poprvé četl někdy v 80. letech a divím se, že vůbec mohly vyjít. Pokud autor zrovna nebyl na indexu, o jeho existenci se nemluvilo a ve škole neučilo, protože odsoudil Velkou říjnovou socialistickou revoluci a v stati Zachraňte mimo jiné napsal: „po půldruhém roce vlády bolševiků v Rusku, po záchvatech bolševictví v Německu i v jiných zemích pouze šílenec může nevidět a nechápat v celé šíři ony síly zla a rozvratu, jaký natropili v Evropě tito primitivové, vzbouřivší se proti její kultuře, jejím zákonům a jejímu morálnímu kodexu.“ Tehdy se také názorově zcela rozešel s Maximem Gorkým, kterého předtím považoval za svého přítele a učitele.

V r. 1996 pražské nakladatelství Maťa vydalo výbor Propast a jiné povídky a i když je rozebraný, přes antikvariátní e-shop se mně podařilo jej sehnat a znovu přečíst. 

Povídka Fixní idea (z r. 1902, v originále Мысль, v překladech uváděná také jako Mysl či Rozum) je monologem lékaře, chladně popisujícího, jak si připravoval vraždu svého přítele, protože se nemohl vyrovnat s tím, že žena, která se vysmála jeho citům, se právě za přítele provdala a byla s ním šťastná. Přítel byl právník, ale současně i literárně činný (nápadná shoda s Andrejevem). Lékař z něj vymámil záměry na další díla a protože usoudil, že jde vesměs o bezcenné náměty a lidstvo o žádné literární skvosty nepřijde, rozhodl se vraždu neodkládat. Aby však za ni nemusel pykat, ještě předtím několikrát na veřejnosti sehrál scénu záchvatu šílenství. S psychiatrickým vyšetřením potvrzenou diagnózou šílence na návštěvě přítele před zraky manželky několika údery kovovým těžítkem do hlavy zabije. Před soudem se pak soudní znalci nedokážou shodnout, zda je za čin odpovědný, nebo se jej dopustil v pominutí mysli.  

V povídce V mlze (В тумане, 1902) čtenář nahlédne do života dobře situované rodiny, úspěšný otec, pozorná matka, studující dcera Lili a syn Pavel (17letý). Spolužáci a přátelé Lili občas docházejí na návštěvy a baví se, mezi nimi Káťa, do níž se Pavel zamiloval, ale neodvažuje se své city projevit. Nenaplněnou lásku řeší útěchou u prostitutek a nakazí se tehdy nevyléčitelnou chorobou. V depresích se straní od rodiny, zamyká se v pokoji, všichni se snaží vyzvědět, co se děje, ale Pavel se uzavřel do sebe. Jednou v noci se vytratí z domu a zase skončí u prostitutky, líbá ji a šeptá „Kátěnko,“ to však není jeho láska, ale nehezká žena, z níž je cítit alkohol, při dohadování a zápase Pavel uchopí kuchyňský nůž a z posledních sil ji bodne. A pak ještě několikrát.   

V povídce Mlčení (Молчание, 1900) je stěžejním motivem sebevražda dcery, kterou despotický otec nemůže pochopit, a protože matka dostala mrtvici a ochrnula, nic není schopen zjistit. Obraz dcery, její náhrobní deska i němé oči manželky mu odpovídají jen mlčením.

Propast (Бездна, 1902) začíná vycházkou mladé dvojice, 21letého studenta techniky Němoveckého a o 4 roky mladší gymnazistky Ziny, mají ještě platonický vztah a vykají si. Je pozdě odpoledne, stmívá se a cesta domů je ještě dlouhá. Jsou však zabráni do hovoru a příliš to nevnímají. Krajina se změnila, jdou přes pole plné jam, kde ještě pracují špinavé, sedřené ženy. Zneklidněná dívka se zeptala: 

„Víte, kde jsme? Já ne. Já jsem tu poprvé v životě.“

„Vím. Támhle za tím návrším je město.“ 

Pomohl dívce přeskočit příkop a dotek bělostné ruky a pohled na poodhalenou nožku mu rozbušil srdce. 

Pochopil, že asi zabloudili, ale snažil se nedát to najevo: „Teď projdeme támhle tím lesíkem a za ním už bude brána a město.“ 

Cesta vedla přes paseku, kde u vypité láhve seděli tři muži – chlap s vyholenou bradou, obrovitý tlusťoch a holohlavec s prořídlou zrzavou bradkou, který mladou dvojici hned zhodnotil: „Vyžle, hanba si s ním špinit ruce. Zato slečinka jak cumel, pánbůh nám ji požehnej.“   

Hoch si uvědomil hrozivou situaci a snažil se ji zachránit tím, že se slušně zeptal na cestu k bráně. Obr ho však popadl za rameno a úderem pěsti do hlavy omráčil. Dívka se dala na útěk a za ní se rozběhl holobradý. Obr si to zamířil cestou necestou přes křoví jak medvěd tam, odkud se ozval přidušený výkřik. A zrzkovi, který byl chatrného zdraví a měl pohmožděné koleno, „bylo líto, že nápad s tou holkou měl první on a teď ji dostane poslední.“    

Když mladík přišel k sobě, všude bylo ticho a tma. Zoufale volal Zinočku, zmatené pobíhal kolem, až po rozhrnutí keře jeho „ruka zavadila o nahé tělo, hladké, pružné a studené, ne však mrtvé.“

…

„Natáhl ruku jiným směrem, ale kam sáhl, všude nahmatal jenom to nahé ženské tělo, hladké a pružné, které jakoby se pod doteky jeho dlaní pozvolna zahřívalo.“

… 

„Slečno Zinaido! Proč se to muselo stát?“

„Ztýrané tělo však neodpovídalo a Němoveckij s nesouvislým blábolením klesl na kolena. Prosil, vyhrožoval, že se zabije, snažil se dívku probudit, tiskl ji k sobě a div ji nedrásal nehty. Zahřáté tělo se mu měkce poddávalo, poslušně reagovalo na každý jeho pohyb.“

…

„Dál a dál se vrhal na tělo, které nekladlo odpor, líbal je, plakal, cítil, že se každou chvíli zřítí do jakési temné, hrozivé a svůdné propasti.“     

…     

„Přisál se tak pevně k jejím rtům, až pocítil, jak se mu její zuby zaryly do masa, a bolest dravého polibku ho připravila o poslední zbytky zdravého rozumu. Měl pocit, že se dívčiny rty pohnuly. Na zlomek vteřiny oslnil jeho myšlenky žhavý záblesk hrůzy a odhalil před ním černou propast. 

A černá propast ho pohltila.“

Příběh hromadného znásilnění mladé dívky třemi pobudy, kterou polomrtvou nakonec zneužil i její ctitel, vyvolal skandál. Sofie Tolstá, manželka spisovatelské ikony Lva Nikolajeviče Tolstého, povídku označila za „první ruskou pornografii“. 

Andrejev v jednom časopise pak zveřejnil jiný závěr, kdy ctitel dívku odvede domů a slíbí ji věčnou lásku, ale už se tam potom neukáže a dívka mu píše zoufalé dopisy. A k tomu se svými přáteli vymýšlel pobouřené reakce veřejnosti, parodující „útlocitnost“ Sofie Tolsté. 

Andrejevovo dílo mělo velký ohlas v USA, kde si vysloužil označení „ruský Edgar Allan Poe“. 

Ovlivnil také Pavla Kohouta, který na námět Andrejevových povídek napsal tři divadelní hry: August, August, august (1967) je inspirován povídkou Ten, který dostává políčky (Тот, кто получает пощечины), Ubohý vrah (1972) výše zmíněnou Fixní ideou, premiéru měl v New Yorku v divadle na Broadwayi, hra Ruleta (1976) vychází z povídky Tma (Тьма) a premiéru měla ve švýcarském Luzernu.  

***

Docela se mně líbí komentáře Mariana Kechlibara a to, že každý svůj text končí hudební tečkou. Podle jeho vzoru sem jedno hudební video vložím – píseň o starém pánovi, který svůj život ukončil skokem z mostu. Se skupinou T4 ji zpívá můj nejoblíbenější rockový hudebník Roman Dragoun (Progres 2, Futurum, T4, His Angels, sólová dráha), tuto píseň však na text Marka Ebena složil kytarista skupiny Stanislav Kubeš.

Jezero Bohinj a vodopády Savica

Nejznámějším slovinským jezerem je Bled (bude v samostatném článku), atraktivní nad ním se tyčícím hradem a ostrůvkem s kostelíkem, oblíbený i jako místo veslařských soutěží (např. v r. 2011 se zde konalo mistrovství světa), na druhé straně je již značně zkomercionalizován množstvím hotelů, které na březích vyrostly jako houby po dešti, a s tím souvisejícími davy turistů, že si zde připadáme jako na Václavském náměstí.     

Naproti tomu jezero Bohinj (anebo také Bohinjské jezero) si zákazem výstavby uchovalo ráz nenarušené přírody. Jezero je ve Slovinsku největší, na délku má 4350 m, šířku 1250 m a hloubku 45 m.  

Bohinj je součástí Triglavského národního parku, na sever od jezera se vypínají vrcholy Julských Alp, jimž dominuje majestátní trojvrchol nejvyšší slovinské hory Triglav (2864 m n. m.), horský masiv v jižní části má necelých 2000 m n. m. Samotné jezero se rozkládá v nadmořské výšce 525 m. 

Představu získáme z mapy, kde Triglav je zakroužkován červeně, na západní straně jsou modře vyznačeny vodopády Savica, o nichž se zmiňuji v druhé části textu, a na jihu je žlutě zvýrazněna lanovka do skiareálu Vogel (v němčině „pták“). Kdysi jsme o něm uvažovali, ale nakonec vyšší cena a menší počet sjezdovek nás odradil a raději jsme za lyžováním znovu jeli do Dolomit.    

Triglav byl vždy mým turistickým snem. I když jej vrcholoví horolezci zvládnou i za den, vzhledem k délce túry se doporučuje jako 2-3denní, nejméně s jedním noclehem na chatě při výstupu, vhodný je ale i po zdolání vrcholu na sestupové trase. Větší počet exponovaných míst, zabezpečených řetězy, ji činí navíc velmi nebezpečnou při bouřkách, kdy řetězy se stávají hromosvodem. V tomto životě se tam už asi nevydám. 

Zhruba 12 km dlouhou procházku kolem jezera si lze zkrátit vyjížďkou výletní lodí či ve vypůjčeném člunu. 

Nejlepší náhled na jezero je shora, kam se snadno dostaneme lanovkou Vogel. 

Nevyužili jsme ji však, protože počasí bylo pošmourné, byl konec srpna, kolem půl čtvrté odpoledne, a nechtěli jsme riskovat, že k vodopádům se dostaneme za tmy. 

V jezeru je povoleno se koupat, teplota vody v letních měsících dosahuje 22 °C.

Vodopády Savica jsou od jezera Bohinj vzdáleny 4 km, cesta mírně stoupá po kamenném chodníku a je na ní třeba překonat 560 schodů. Vstup je placený, stál 3 EUR. 

Vzhůru vede i méně pohodlná cesta po kamenech kolem říčky Savica, do níž se vodopády vlévají, a která svou pouť končí v jezeře.

I když se lesní porost zdá velmi hustý, místy se otvírají výhledy na jezero.

Konečně jsme u vodopádů. Větší má 78 m a menší (Mali Savica) 25 m. 

Na snímku z většího odstupu je patrné, že až k vodopádům se nedostaneme, cesta končí plošinou se zábradlím, kde se tísní skupiny turistů, chtivých co nejlepšího záběru. 

Větší vodopád původně dosahoval výšky 130 m, ale v r. 2008 sesuvem hornin se hrdlo vyvěrající vody posunulo níže. 

Kdo jde k vodopádům po druhé straně říčky, musí v závěrečném úseku počítat s úzkým chodníkem nad skalní stěnou, nezabezpečeným zábradlím.

U vyhlídkového altánu je kamenný erb s královskou korunou, zařadit jej ale neumím. 

Andy Warhol - pop art

Andy Warhol (1928-1987) se jako Andrew Warhola narodil v Pittsburghu do rodiny emigrantů z východního Slovenska a vyrůstal v době Velké hospodářské krize. Byl nejmladší ze tří synů, jejich sestřička v dětském věku zemřela. Andy byl také často nemocný, v 8 letech onemocněl tancem sv. Víta (choreou), neurologickou poruchou způsobující třes, a byl mnoho týdnů upoután na lůžko a prostonal následující 2 roky. Jeho psychiku těžce poznamenalo i nečekané úmrtí otce, když mu bylo 14 let. Celý život jej pak pronásledoval strach z nemoci a smrti. 

Vztah k výtvarnému umění získal od matky, která pracovala jako grafická designérka a v Andyho prvních reklamách vytvořila většinu nápisů. Andy se však za její venkovský vzhled a styl oblékání styděl, a když si již jako slavný umělec mohl dovolit koupit honosný dům v New Yorku, matku umístil do suterénního bytu, aby ji nikdo neviděl.     

Na střední škole exceloval a získal pak stipendium ke studiu na prestižním Carnegie Institute, kde r. 1949 získal bakalářský titul v oboru obrazového designu. Prostředí školy se spolužáky z bohatých rodin mu dodalo sebevědomí, pořídil si oblek na míru a drahé boty, záměrně se však stylizoval do ležérního dandyovského vzezření. Je to patrné i na fotografiích z pozdější doby. Mnohokrát ho zvěčnil Helmut Newton, následující fotografie je z r. 1974 a byla k vidění na pražské výstavě Helmut Newton in Dialogue v Museu Kampa v r. 2019.

V 50. letech pracoval v obchodě s luxusním zbožím a aranžoval výlohy. Problémy v osobních vztazích kompenzoval voyerským pohledem na svět přes skla výloh. 

Jako komerční výtvarník pak navázal spolupráci s módními časopisy, např. Glamour, Vogue a Harper´s Bazaar. 

Ve své tvorbě úplně potlačil představu jedinečného znázornění objektu uměleckými prostředky a dokud byla inkoustová kresba ještě vlhká, mnohokrát ji obtiskl. Když dostal zakázku na nakreslení reklamy na kozačky se smluvní cenou za jeden pár, nakreslil plátno s desítkami bot, různě natočených a v různých barvách. Motiv opakování se projevil i na obraze Mercedes-Benz Formel Racing Car W125 (1987, Albertina, Vídeň).

Warhol patřil mezi nejvýznamnější umělce pop artu (je zkrácením spojení popular art), kteří se v protikladu k intelektuálně zaměřeným abstraktním expresionistům zabývali zcela obyčejnými věcmi, kreslili obaly plechovek s polévkou a colou, etikety alkoholu, sprchové závěsy, ledničky, … Jeden z nich, Claes Oldenburg, byl již zmíněn v článku Weil am Rhein, Vitra Campus - dostaveníčko světových architektů s fotografií velkých kleští a šroubováku podpírajících kladivo. 

Odstup od elitářských postojů uměleckých celebrit, předstírajících neobyčejnou hloubku děl, vyjádřil výrokem: “If you want to know all about Andy Warhol, just look at the surface of my paintings and films and me, and there I am. There's nothing behind it.” („Pokud chcete vědět všechno o Andym Warholovi, jen si prohlédněte mé obrazy, filmy a mě, a to jsem já. Není nic za tím.“)

Warhol také v četných variacích maloval květy, následující Flowers (1965) jsou ve sbírce Fondation Beyeler v Basileji-Riehenu.

Vděčným námětem mu byli slavní umělci (zpěváci, hudebníci, herci a herečky, např. John Lennon, Mick Jagger, David Bowie, Elvis Presley, Marlon Brando, Elisabeth Taylor, …) a z nich především Marilyn Monroe, kterou maloval opakovaně. Tento portrét je vystaven v Museum of Modern Art v New Yorku.

A maloval i sebe, Self-portrait z Fondation Beyeler v Basileji-Riehenu je z r. 1967.

Warhol vedle grafiky a reklamy pro módní domy také spolupracoval s hudebníky a byl autorem návrhu obalu jejich alb. K nejznámějším patří první album americké skupiny The Velvet Underground se zpěvačkou Nico z r. 1967, jíž dělal i manažera a jejich koncerty obrazově doprovázel svými filmy. Název alba The Velvet Underground & Nico se na obalu vůbec nenachází, je tam jen Warholovo znázornění žlutého banánu. Po odtržení obrázku banánu se pod ním objevil oloupaný růžový banán. I když skupina nedosáhla komerčního úspěchu, kritici její alba i obal debutové desky vysoce hodnotili. A také kvůli náhledu na něj si poslechněme alespoň jednu píseň: I'll Be Your Mirror (Budu tvým zrcadlem).

Naopak album Sticky Fingers (Lepkavé prsty) britské skupiny The Rolling Stones z r. 1971 je jedním z nejúspěšnějších v její dlouholeté kariéře a ta s ním jako prvním se dostala na vrchol žebříčku jak ve Velké Británii, tak v USA.   

Na prvních výtiscích alba byl na obalu skutečný zip, po jehož rozepnutí se objevilo spodní prádlo znázorněného muže. Protože však zip poškozoval vinylovou desku, byl v dalších edicích vypuštěn.

A druhá strana alba, převzatá z webu, vypadá takto:

Warholova filmová tvorba byla velmi nezvyklá, např. Spánek z r. 1963 je 6hodinovým záběrem spícího muže, Polibek ukazuje objímající se a líbající se dvojice a 8hodinový Empire State Building zachycuje měnící se úhel dopadajícího světla na budovu mrakodrapu.    

V rodném kraji rodičů Andyho Warhola v Medzilaborcích bylo zásluhou umělcových příbuzných a Ministerstva kultury Slovenské republiky v r. 1991 otevřeno Muzeum moderního umění Andyho Warhola. Protože původce muzeem není opatřen copyrightem, muzeum v zastrčeném koutu Slovenska je ztrátové a mohl jsem prezentovat jen 4 vlastní fotografie Warholových děl, dovolím si několik dalších odtud nakopírovat. Lze to chápat i jako propagaci muzea. V koláži jsou Campbellova polévka, Absolut vodka, Ohrožené druhy, Hlava krávy a úplně vpravo portrét herečky Ingrid Bergman.

A na závěr ještě doplním, že jeden text o Warholovi s další fotografií se již na blogu objevil. Článek Warholův prostřílený Mao hvězdou na aukci ;) napsala Zuzana, spoluautorka z let 2012-2013, popisuje kuriozní „zhodnocení“ obrazu čínského vůdce Mao Ce-tunga (v angličtině Mao Zedong) prostřelením dvěma kulkami.