Florencie (1) - Most zlatníků a Benvenuto Cellini

Při vyslovení jména Florencie, hlavního města Toskánska s přibližně 360 tisíci obyvatel, se nám hned vybaví skvostná renesanční architektura Brunelleschiho, Masacciovy fresky, Michelangelovy sochy a jedna z nejvýznamnějších světových obrazáren Galleria degli Uffizi s obrazy Botticelliho, Leonarda, Tiziana a dalších (nejen italských renesančních) mistrů. O rozkvět města se zasloužil rod Medici, který své bohatství, nabyté obchodováním a bankovnictvím, využil k politickému vlivu, ale také k podpoře kulturního života a umělců. Město je zejména díky němu zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO, a to hned 2krát – v r. 1982 se sem dostalo historické centrum Florencie a v r. 2013 celkem 12 vil a 2 zahrady Medicejských (ty ale i z dalších míst Toskánska).

Proslulou památkou Florencie je i zastřešený Most zlatníků (Ponte Vecchio) přes řeku Arno. Jeho historie sahá daleko před renesanci, do období Římské říše, v 11. století byl přestavěn a současnou podobu získal v r. 1345 zásluhou architekta Taddea Gaddiho. 

Most byl vždy centrem obchodu a od 13. století se stal oblíbeným místem zlatníků a klenotníků a odtud má své jméno. Dnes obchůdky zlatníků vyplňují celou 82m délku mostu.     

Nejznámějším florentským zlatníkem byl Benvenuto Cellini (1500-1571), jeho nejslavnější dochované dílo, zlatá slánka (saliera) z r. 1543 s figurkami řecké bohyně země Démétér a boha moře Poseidona, zhotovená pro krále Františka I. Francouzského (François I^er de France), skončila ve sbírkách Kunsthistorisches Museum ve Vídni, odkud ho reprodukuji. 

Ve Florencii Celliniho připomíná jeho busta na dalším mostě přes řeku Arno.

Cellini byl ale také sochařem a na náměstí Piazza della Signoria ve Florencii nedaleko kopie Michelangelova Davida stojí jeho nejznámější socha Perseus s hlavou Medusy, zhotovená mezi r. 1545-1554.

A na konec ještě pohled na řeku Arno a další mosty.

Peking (3) - Letní palác

Léto už máme za sebou, ale jako vzpomínku na něj po Chrámu nebes, Zakázaném městě přidám ještě třetí významnou památku čínské metropole Peking, a tou je Letní palác (I-che-jüan/Summer Palace), od r. 1998 zapsaný na seznam UNESCO.

Letní palác leží na břehu uměle vytvořeného jezera Kchun-ming (Kunming) a dostupný je dračími loděmi. 

Nejdříve projdeme vstupní branou a po molu dojdeme k některé z přijíždějících dračích lodí, které pendlují mezi přístavem a Letním palácem. 

Dračí lodě jsou charakteristické přídí s hlavou draka, za níž je vyhlídková plošina pro stojící diváky a dále pak zastřešená kajuta pro sedící turisty. Střecha lodi má charakteristický tvar střech čínských chrámů. K nám už dračí lodě také pronikly v podobě kajaků pro větší počet lidí. Jejich popularita se zvyšuje a konají se pro ně i nejrůznější vodácké soutěže, a to až po vrcholové akce mistrovství světa. Třeba se časem dostanou i do programu olympijských her. 

Dračí lodi vedle výrazné hlavy na přídi nechybí ani ocas na zádi.

V koláži je hlava a ocas draka v detailu.

Ozdobný je i vnitřek kajuty.

Na březích jezera stojí řada zajímavých budov čínské architektury a k ostrovu Nanhu vede 150 m dlouhý Mramorový most se 17 oblouky zvyšujícími se ke středu mostu.

Ze zeleně vystupující impozantní terasovitá stavba na následujících dvou snímcích je cíl plavby – Letní palác a zahrady. 

Palác byl postaven jako letní sídlo císaře Čchien-lunga (Qianlonga) v 18. století. Během Druhé opiové války v r. 1860 byl silně poškozen požárem, ale zásluhou císařovny Cch'-si (Cixi) o 18 let později byla zahájena jeho restaurace do původní podoby.    

Takto vypadá z bočního náhledu. Z něj je patrné, že Letní palác tvoří celý komplex budov. 

A ještě jednou z boku z větší dálky v popředí s dračí lodí a menší bárkou.

Císařovna Cch'-si nechala zhotovit i velkou mramorovou dračí loď.

Podél břehu jezera vede Dlouhá chodba (Long Corridor), vyzdobená malbami z čínské mytologie.

Uprostřed vstupní brány do paláce se nachází Síň shovívavosti a dlouhověkosti (Hall of Benevolence and Longevity), kde císaři přijímali vyslance. Pagoda (buddhistická věž), tyčící se na vrcholu, je vysoká 41 m a má také své jméno – Věž voňavého Buddhy (Tower of Fragrant Buddha)

Z mnoha budov v komplexu paláce ta na následujícím snímku se nazývá Síň rozptylování mraků (Hall of Dispelling Clouds).

Síň naslouchání oriolům (Hall of Listening to Orioles) císař Čchien-lung nechal postavit pro svou matku jako divadlo. Oriol je žluva hajní, jejíž zvučný zpěv symbolizuje krásu hudby. 

Síň nejjemnějšího nefritu (Hall of Finest Jade) byla postavena v roce 1886 a sloužila jako salonek pro vévody, knížata a ministry vlády, kteří v paláci oslavovali narozeniny císařovny Cch'-si. Uvnitř jsou vystaveny dárky císařovně.

V jednom z nádvoří je ozdobná brána, sloupy rozčleněná do tří částí trochu připomíná vstupní bránu k molu na břehu jezera.    

Výstup k věži je čím dál strmější.

Přitom mineme stylizovanou sochu lva a nakonec uvidíme i Buddhu.

Shora je pěkný výhled na jezero.

A na horizontu také na pekingské mrakodrapy.

Franz Marc a August Macke - němečtí expresionisté a přátelé se společným tragickým osudem

Od poloviny 19. století do 30. let 20. století téměř všechny významné umělecké směry (impresionismus, pointilismus, postimpresionismus, symbolismus, fauvismus, kubismus, naivní umění, abstraktní umění, surrealismus) se pojí s pestrým mezinárodním společenstvím umělců působících v Paříži, výjimkou je ornamentální vídeňská secese (zastoupená především dílem Gustava Klimta) a expresionismus zachycující pocity zobrazovaných postav, často negativní (úzkost, beznaděj, nenávist a krutost), proslavený ikonickým obrazem Výkřik norského malíře Edvarda Muncha. Nejsilněji se však expresionismus prosadil v dílech německých malířů sdružených v uměleckých skupinách Die Brücke (Most), ustanovené drážďanskými studenty architektury a malíři Karlem Schmidtem-Rottluffem a Ernstem Ludwigem Kirchnerem, a Der blaue Reiter (Modrý jezdec). 

S Die Brücke 2 roky spolupracoval dříve zmíněný Emil Nolde, skupina se ale brzy rozpadla. Jak již bylo uvedeno v článku o Vasiliji Kandinském, sdružení Der blaue Reiter Kandinskij založil s Franzem Marcem a název vyplynul ze společné obliby modré barvy, Marcova zaujetí zvířaty, a především koňmi, a Kandinského zájmu o jezdce. Kandinskij se později stal zakladatelem abstraktního umění a Franz Marc (1880-1916) a August Macke (1887-1914) patří k nejvýznamnějším německým expresionistům. Macke Marca vůbec neznal, čirou náhodou v mnichovském obchodě s uměleckými předměty ale narazil na jeho obrazy, hned Marca vyhledal a vzniklo pak mezi nimi pevné přátelství. To však přervala 1. světová válka. Oba narukovali do německé armády, Macke zahynul krátce poté v pouhých 27 letech, Marc o 2 roky později ve smutně proslulé bitvě u Verdunu s 300 tisíci obětí.     

Marc byl zpočátku ovlivněn postimpresionisty van Goghem, Gauguinem, Cézannem a Seuratem a jejich barevnou paletou. Místo duševních pocitů lidí se však pokoušel subjektivně vcítit do „duše“ zvířat. Vyjádřil to citáty: „Nečistí muži a ženy, kteří mě obklopovali (a zvláště muži), ve mně nevzbuzovali žádné skutečné city, zatímco přirozený cit pro život, který mají zvířata, ve mně rozechvíval všechno dobré.“ a „Chtěl bych vystupňovat svou citlivost pro organický rytmus všech jevů. Chtěl bych se panteisticky vcítit do pulsující a tekoucí krve; do přírody, do stromů, do zvířat, do atmosféry.“

Protože většina obrazů, které zde reprodukuji, je z galerie Lenbachhaus v Mnichově, budu odkaz na ni zkracovat označením LM. 

K nejcharakterističtějším Marcovým obrazům patří Modrý kůň I (1911, LM), Modrý kůň II (1911, Kunstmuseum, Bern), Pasoucí se koně I (1910, LM), Krávy, červená, zelená žlutá (1911, LM), Jeleni za soumraku (1909, LM), Úžasné zvíře (1912, LM) a Opička (1912, LM).

V Marcově pozdější tvorbě je patrný vliv abstraktního umění Kandinského a také Roberta Delaunayho, s nímž se v r. 1912 potkal na výstavě v Paříži a pak si s ním dopisoval. I když i v těchto obrazech se vyskytují zvířata, v abstraktních formách je stále těžší je najít, viz Tygr (1912, LM), Jelen v klášterní zahradě (1912, LM), Jelen v lese II (1912, LM) a Ptáci (1914, LM). 

A v obraze Nitro lesa s ptákem (holubicí) (1912, Kunstmuseum, Bern) pták vůbec není rozpoznatelný. 

Obrazy Bojující formy a Tyrolsko (oba z r. 1914 a vystavené v Pinakothek der Moderne v Mnichově) jsou již čistě abstraktní.

Příkladem Marcova vcítění do stromů je obraz Doubek (1909, LM).

August Macke vyrůstal v Kolíně nad Rýnem a v Bonnu, studoval na drážďanské akademii a při častých cestách navštívil Belgii, Holandsko, Londýn a Paříž, kde se seznámil s fauvismem Henriho Matisse, k němuž měl ze všech expresionistů nejblíže, což je vidět např. na obrazech Kout obývacího pokoje v Tegernsee (1910, LM), Náš domek v Tegernsee (1910, LM), Květiny v zahradě, klívie a muškáty (1911, LM), Kostel Panny Marie v Bonnu ve sněhu (1911, Kunsthalle, Hamburk), Zátiší s kočkou (1910, LM) a Naše ulice v šedé barvě (1911, LM).

Podobně jako Matisse se věnoval i figurativní malbě: Loutnistka (1910, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž), Venkovská dívka se slaměným kloboukem (1910, LM), Portrét paní Mackeové (1911, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž), Jachting na jezeře Tegern (1910, Albertina, Vídeň), Dva zápasící muži (1910, LM), Děti u studny II (1910, LM). 

A k barvám patří také pomalovaní Indiáni a exotika: Sioux (1913, LM), Indiáni na hřbetu koně u teepee (1911, LM), Na hřbetu koně (1911, LM), Turecká kavárna (1914, LM). 

Macke byl Franzem Marcem představen Vasiliji Kandinskému a Alexeji von Javlenskému a také se zapojil do skupiny Der blaue Reiter, ale jejich obrazy se v jeho díle projevily jen neznatelně, mnohem více ho ovlivnil barevný styl abstraktních děl Roberta Delaunayho, kterého společně s Marcem a Paulem Klee v r. 1912 navštívil v Paříži. Nejvýrazněji je to vidět na obraze Barevná kompozice forem (1914, Albertina, Vídeň).

Na rozdíl od Delaunayho se Macke však nevzdal figurativních obrazů: Přístav v Duisburgu (1914, Kunstmuseum, Bern), Děti s kozou (1913, LM), Matka s dítětem v parku (1914, Kunsthalle, Hamburk). 

Nejpůsobivější jsou Mackeovy osobité obrazy žen před výklady obchodů s módou a společnosti na procházce a v parcích: Klouboučnictví (1913, LM), Promenáda (1913, LM), Procházka na mostě (1913, LM), Dívky pod stromy (1914, Pinakothek der Moderne, Mnichov). 

Macke ovládl i sochařství, nešťastný osud mu však nedopřál tuto schopnost více rozvinout. Sedící ženský akt (1912, LM) je ojedinělým dokladem jeho sochařského umění.