Olympic - 60 let na hudební scéně

Skupina Olympic byla založena v r. 1962 (zpočátku pod názvem Karkulka (KARlínský KULturní KAbaret)) a tehdy hrála jen převzaté skladby, především klasické rokenroly v podání Mikiho Volka, Pavla Bobka a Josefa Laufera, na saxofon hrál Miloslav Růžek a do dnešního zvuku měla hodně daleko. 

O rok později do skupiny však nastoupil kytarista Petr Janda a s nástupem Beatles se i u nás postupně začaly prosazovat skupiny s vlastní tvorbou, v Praze George and Beatovens s Petrem Novákem, Juventus s Karlem Černochem, v Přerově Synkopa s Pavlem Novákem, v Brně Synkopy 61, Vulkán se sourozenci Hanou a Petrem Ulrychovými, v Bratislavě Prúdy s Pavolem Hammelem, …

Petr Janda na text Pavla Chrastiny složil Dej mi víc své lásky, které se hned stalo hitem a tato autorská dvojice v plodné spolupráci pokračovala, což v r. 1968 vyvrcholilo naší první beatovou (dnes říkáme rockovou) LP deskou Želva.  

Styl Elvise Presleyho se stal nepotřebnou veteší a Olympic se všech jeho protagonistů zbavil. Miki Volek to později výstižně vyjádřil výrokem: „Beatles mě připravili o chleba.“ Z knihy Čtyři hrají rock od Jaromíra Tůmy z r. 1986 si pamatuji, jak to přijal Josef Laufer. Členové skupiny se shromáždili u mikrobusu, kterým odjížděli na koncertní turné, a Petr Janda Lauferovi oznámil: „Ty už s námi nejedeš.“ „OK,“ odvětil Laufer a nenastoupil.

Po odchodu bubeníka Františka Ringo Čecha se sestava skupiny ustálila ve složení Petr Janda – sólová kytara a zpěv, Ladislav Klein – doprovodná kytara a zpěv, Pavel Chrastina – basová kytara a zpěv, Miroslav Berka – klávesové nástroje, foukací harmonika, Jan Antonín Pacák – bicí, flétna a zpěv. F. R. Čech složil i několik textů, např. Nebezpečnou postavu skupina připomněla v náhradním termínu 14. 1. 2023 v Brně (netradičně ji zazpíval baskytarista Milan Broum) místo pro nemoc zrušeného koncertu 5. 12. 2022, na který jsme měli lístky, ale v lednu jsme byli v Budapešti, a proto jsme vstupenky přenechali synovi a snaše. Některé jejich vzpomínky a fotografie však použiji dále.   

Z LP Želva jsou nejznámější titulní píseň (tu ale zrovna nemiluji) a Snad jsem to zavinil já. 

Z tohoto alba stojí za zmínku také Modravé mámení (inspirováno zkušenostmi s omamnými látkami) a Psychiatrický prášek, který však byl později zakázán, protože v závěru dlouhé mezihry Janda vybrnkává ruskou lidovou píseň Kaťuša a po vstupu „bratrských vojsk“ v r. 1968 to bylo bráno jako provokace, kaťuše byly také raketomety Rudé armády, známé z 2. světové války.    

I s druhým LP Pták Rosomák (1969) byla potíž, rosomák je totiž šelma podobná menšímu medvědu a strážcům obsahové čistoty vadilo, že text bude mást školní děti. 

Vrcholným číslem instrumentálního mistrovství klávesisty Miroslava Berky byl Dynamit, který v témže roce vyšel na singlu.  

Na prvních třech albech i malých deskách kromě Jandy nejednou sólově zpívali i další členové skupiny, např. Klein k albu Želva přispěl svou skladbou Vzpomínka plíživá, Chrastina zpíval skladby Bloud král a Z bílé černou, Pacák na třetím albu Jedeme, jedeme (1971) Bon soir, mademoiselle Paris. Jako vložené video zvolím opět méně známou skladbu – Čekám na zázrak, zpívanou Kleinem. 

Působivou písní z té doby jsou donovanovské Otázky na text Zdeňka Rytíře, které také vyšly jen na singlu.

Druhé album bylo Chrastinovým posledním (dal přednost filmové a televizní tvorbě a později emigroval do Austrálie), po třetím albu ze skupiny odešli Pacák (hlavní pro něj byla kariéra akademického malíře) a nuceně i Klein (jeho doprovodná kytara ve zvuku skupiny už byla zbytečná).   

Po Pacákovi se bubeníkem Olympicu stal Petr Hejduk a než v r. 1975 post baskytaristy převzal Milan Broum (a je na něm dodnes), vystřídalo se jich hned několik, z nich nejznámější byl Jiří Korn z rozpadlé skupiny Rebels. Jenže Korn již v té době inklinoval k popu a chvílemi to vypadalo, že Olympic je jeho doprovodnou skupinou, Korn s ním např. zpíval vlezlou melodii Yvetta od Karla Svobody, kterou členové skupiny nesnášeli, když na ni na programu přišlo, někteří odcházeli do zákulisí. Nejpovedenější z Kornovy éry s Olympicem byla „angažovaná“ píseň Únos, pamětníci si možná vybaví, že i jedna epizoda seriálu Třicet případů majora Zemana byla tomuto tématu věnována.

Začínající normalizace rockové hudbě vůbec nepřála, Korn z Olympicu odešel a Petr Janda v krizi chtěl skupinu rozpustit. Naštěstí si to rozmyslel, znovu získat posluchače se pokusil pravidelnou účastí na popovém festivalu Bratislavská lyra. Písně Slzy tvý mámy, On (blíže o ní v dřívějším článku Olympic - na nostalgickou notu), Ty slzy dávno vpila tráva a Jasná zpráva sice u poroty neuspěly, ale zvláště první a poslední z nich se staly hity, skupina je dodnes hraje a v Brně je měla jako dva přídavky.     

 

Po delší době Olympic přišel s novým albem Marathon (1978) a na něm se objevila velmi pěkná píseň Taky jsem se narodil bos Petra Jandy a textaře Zdeňka Borovce. V zpěvníku not, akordů a textů, vydaném v r. 1994 pod názvem 99 písní Olympicu, jsou zařazeny úryvky dobových kritik a ohlasů a u písně Taky jsem se narodil bos je uvedeno, že se nesměla vysílat, protože „v naší socialistické vlasti mají všichni boty a nikdo nemusí chodit bos.“  

Petr Janda si všímal dění ve světovém rocku a na vlnu rockových oper, ztělesněných především alby The Dark Side of the Moon a The Wall skupiny Pink Floyd, zareagoval trojicí tematicky zaměřených LP desek Prázdniny na Zemi (1980), Ulice (1981) a Laboratoř (1984).  

Z Ulice se stalo hitem Okno mé lásky, dnes se pod stejným názvem v Divadle Broadway hraje muzikál sestavený z písní Olympicu, více se mně ale líbí titulní skladba.  

Z alba Kanagom (1985) je hodně hraná skladba Jako za mlada a titulní Kanagom, v následujícím videu doporučuji přeskočit prvních 30 vteřin „rozhovoru“. 

Na albu Bigbít (1986) se objevili dva noví členové: bubeníka Petra Hejduka (jehož srdce bilo spíš pro pop a písničky, které skládal, ostatní členové Olympicu nechtěli hrát) nahradil Milan Peroutka, navíc přibyl druhý klávesista Jiří Valenta. Z tohoto alba se mně nejvíc líbí Můj klid, kde je Valenta hodně slyšet.

Nad Miroslavem Berkou se začalo smrákat, na rozdíl od Jiřího Valenty nezachytil nástup syntezátorů a v Olympicu pak už zajišťoval jen „plochy“ (= držené akordy) a bylo jen otázkou času, kdy se ho kapelník Janda zbaví. Berka navíc propadl hráčské vášni, v sázení prohrával velké částky, nadělal dluhy a v bezvýchodné situaci spáchal sebevraždu.      

Album Když ti svítí zelená (1988) přineslo heavy metalovou titulní píseň s kuriózní vsuvkou ze Smetanovy Mé vlasti a Proč zrovna ty? bylo zjevně inspirováno megahitem The Final Countdown švédské skupiny Europe.  

Skladba Každej chvilku tahá pilku jako kdyby byla náhledem do světa politiky.   

Z alba Ó, jé (1990) je nejzajímavější instrumentální skladba Stejskání. Měla premiéru o rok dříve na koncertu v brněnské hale Rondo a po doznění posledních tónů na Petra Jandu zakřičel jeden z diváků „To jsi nám toho moc neukázal.“ (Citace je z výše uvedeného zpěvníku.) Petr Janda její vznik popisuje různě, v jednom videu mluví o vzpomínání na zesnulé členy skupiny, na posledním koncertu v Brně mluvil o ztracené lásce a přidal perličku, že „ji nedávno viděl na playlistu v krematoriu.“ 

Z dalších alb – Dávno (1994), Brejle (1997), Karavana (1999), Dám si tě klonovat (2003), Sopka (2007), Souhvězdí šílenců (2013), Souhvězdí drsňáků (2014), Souhvězdí romantiků (2015), Trilobit (2018) – mám ve velké oblibě Dávno (rovněž podrobněji zmíněné i s textem ve starším článku) a Jednou ze stejného alba, ostatní mně moc neříkají a skupina skladby z nich na koncerty většinou ani nezařazuje (alespoň podle seznamu z prvního koncertu turné v pražské Lucerně 1. 11. 2022), snad jen Já nejsem zlej ze Souhvězdí šílenců, kde Janda zpívá: „já nejsem zlej, jen naštvanej, že jsem tak starej a nevrlej,“ k níž si vedle hudby složil i text.  

V r. 2013 Milana Peroutku, který se zabil nešťastným pádem na schodech, nahradil Martin Vajgl a r. 2020 ze zdravotních důvodů ze skupiny odešel Jiří Valenta. V konkurzu z 50 klávesistů byl vybrán Pavel Březina, někdejší člen skupiny Argema.  

Ve složení Janda-Broum-Březina-Vajgl Olympic nahrál své poslední album Kaťata (2020) a koncem loňského roku se vydal na turné k 60 letům od založení skupiny, protože, jak Janda prohlásil: „mají ve skupině dva důchodce (on a Broum), berou sociální dávky, ale nějak to nestačí, a proto si musejí přivydělávat, například zde v Brně.“   

Že jim to hraje skvěle, dokládá skladba Pálím tvář z tohoto alba, kde dokonce přitvrdili.

A na závěr ještě tři fotografie z brněnského koncertu od mé snachy.

K volbám prezidenta 2023

Volby prezidenta se blíží, novináři sledují každé slovo ve vyjádřeních kandidátů a zaujímají k nim „nezávislá“ stanoviska, sázkové kanceláře vyhlašují (a také mění) kurzy podle aktuálních náznaků z průzkumů a debat i vlastních strategií neprodělat a na mrazivý leden máme tak o zábavu postaráno. 

Já jsem za přímou volbu rád, protože při dnešním složení obou komor Parlamentu by si pětikoalice pohodlně zvolila svého člověka, nejspíš nějakého tragéda ze Senátu – Vystrčila, nebo Němcovou – a myslím, že něco tak ubohého si nezasloužíme.   

I když politické články na blogu píšu jen výjimečně, tentokrát si příležitost nenechám ujít, protože do dalších voleb je daleko. Začnu těmi, kteří jsou pro mě absolutně nepřijatelní, to jsou Středula a Fischer. 

Josef Středula – myslím, že dělnických prezidentů jsme měli už dost a takový Antonín Zápotocký alespoň uměl hrát na harmoniku, o Středulových schopnostech není známo vůbec nic. Tedy kromě toho, že v dělnické profesi se dlouho nezdržel a brzy si našel teplé místo v ústředí odborů, kde za ministerský plat se jednou za rok probudí a pronese, že by se měla zvýšit minimální mzda. I když naprostou neschopností něčím zaujmout z počátečních 7 % preferencí se propadl někam k 2 % a hození ručníku do ringu bylo asi poslední možností, jak se nepropadnout k nule, čerpání sponzorských darů mu šlo, i 5 milionů od jednoho miliardáře před několika dny dokázal zkonzumovat (mimo jiné půl milionu vydal za fotografie svého majestátu) tak, že na účtu zůstaly jen 3 tisíce. Doporučením, aby jeho levicoví sympatizanti volili místo něj pravicově se deklarující Nerudovou, profil vyžírky mdlého rozumu korunoval.  

Pavel Fischer – funguje jako kolovrátek na strašení Ruskem a Čínou a soustavnou kritiku odcházejícího prezidenta Miloše Zemana, pozitivní body se snaží nahnat připomínáním, že dělal podržtašku u Václava Havla. Také by se někdy mohl podívat do zrcadla, podle hlavy vypadá jako vyhazovač z nočního podniku, ale celkově bych velkou kondici nečekal, připadá mně jako moučný červ.

Marek Hilšer – politický podnikatel, založil si stranu Marek Hilšer na Hrad o jednom členu, kterým je sám, a zásluhou toho čerpá 900 tisíc ročně na její „provoz“, které stát stranám přiděluje za každý získaný mandát. Nikde jsem přitom neviděl žádný jeho plakát, hlasy sbírat nemusel, protože stačilo obejít své kolegy v Senátu, a tím zadarmo získat možnost se ukazovat v debatách. Z politiky si udělal výnosný podnik s minimálními náklady, společně s Fischerem očividně kandiduje jen proto, aby se udržel v povědomí a byl pak zvolen na dalších 6 let do Senátu. 

Jaroslav Bašta – jeden z prvních signatářů Charty 77, který byl za své názory dokonce i vězněn, v éře předsednictví ČSSD Miloše Zemana a jeho vlády poslanec, ministr, velvyslanec; po mnohaleté pauze znovu poslanec, tentokrát za Okamurovu SPD. Pozornost vzbudil programem odvolat Fialovu vládu. Jeho výklad „precedentu“ jmenování Rusnokovy vlády je zkreslený, protože předchozí vládu Petra Nečase Zeman svévolně neodvolal, ale Nečas nejdříve podal demisi. I když se jevil jako největší outsider, možná nakonec v 1. kole skončí čtvrtý, ale to je jeho maximum, myslím, že nedosáhne obvyklých volebních zisků SPD. Vypovídající je i to, že ani Miloš Zeman, který ho do politiky přivedl, na jeho podporu neztratil slovo. Ve svém věku by časem mohl působit jako reinkarnace stařičkého mocnáře Františka Josefa či „ospalého Joea“ Bidena.

Mně nejsympatičtější z celého pelotonu kandidátů jsou Karel Diviš a Tomáš Zima.

Karel Diviš – absolvent Matematicko-fyzikální fakulty a Fakulty sociálních věd na Univerzitě Karlově, úspěšný podnikatel, zakladatel softwarové firmy, autor informačního systému letenkového portálu Letuska.cz (Letuška), dnes s působností v mnoha zemích světa, navíc má také zkušenosti z médií jako sportovní redaktor v České televizi. Bohužel ministerstvo vnitro ho původním verdiktem o nesplnění požadovaného počtu hlasů připravilo o možnost se účastnit mnoha debat kandidátů a navzdory úspěšnému odvolání k volbám již zbývá velmi málo času, aby pronikl do širšího povědomí.    

Tomáš Zima – dvě období rektor Univerzity Karlovy, předtím ještě dvě období děkan 1. lékařské fakulty UK a na rozdíl od Nerudové renomovaný vědec. Nechápu, proč má v průzkumech tak mizivou podporu. V rozhovorech, které jsem s ním četl, vždy odpovídal jasně, stručně, logicky, kompetentně a inteligentně. Možná je potíž v tom, že nebudí emoce jako Babiš a Bašta. 

A nakonec trojice favoritů.    

Danuše Nerudová – na ni se hodí slova Václava Klause na adresu Topolánka: „absolutně prázdná a falešná“. Kromě nabiflovaných frází se od ní nic nedá čekat. Kopíruje Čaputovou, přitom neopomněla uvést, že má jiný životní příběh a je „něco víc“ než aktivistka Čaputová: „Já jsem ekonomka, řídila jsem univerzitu s rozpočtem 2 mld. a 1 500 zaměstnanci. Ona (Čaputová) je právnička, která zabránila skládce.“ Když však vyplavaly problémy s univerzitou (rychlotituly pro zájemce z Rakouska bez odpovídajících publikací a navíc často s plagiáty disertačních prací), kterou tak „skvěle“ řídila, tvářila se stylem „já nic, já muzikant“. Přitom o všem musela vědět, protože internacionalizace studia je jedním z velmi sledovaných parametrů univerzit, byla v kolegiu děkana inkriminované fakulty a školitelkou jedné ze studentek s rychlým získáním titulu, na upozornění zevnitř školy několik měsíců nereagovala a když už to bylo neúnosné, najednou přišla s legendou, že „byla hajný, který chytil pytláka.“  Stejně trapné bylo, jak se distancovala od zjištění, že její manžel právně zastupoval Agrofert Andreje Babiše, prý to byla „chyba jejího týmu, že ji na to neupozornil.“ Od jednoho prorektora z Mendelovy univerzity vím, že do druhého období rektorky nekandidovala proto, že spokojenost s ní byla velmi nízká a bylo jasné, že už nebude zvolena. Její ambice totiž mnohonásobně převyšují schopnosti.

Andrej Babiš – irituje salonní pravičáky a lidi z „pražské kavárny“, protože je úspěšným podnikatelem, stal se miliardářem, aniž by něco vytuneloval (jako např. Bakala), z nuly vybudoval 30% politickou stranu (hnutí), která se již etablovala i na komunální úrovni a je součástí většiny městských koalic, jako jeden z mála politiků je schopen vystoupit na náměstí či návsi a všude je o něj zájem, je autentický svým chaotickým vystupováním, sklonem k hysterii a „neučesaným“ slovním projevem, který je blízký i „dolním 10 miliónům“, přestože k nim nepatří, k rozčarování odpůrců a nepřátelských médií byl zproštěn viny v případu Čapí hnízdo. Jenže své názory často mění podle nálad z průzkumů, i když kritizuje „Brusel“, všechno tam odkýval, aby neohrozil dotace pro své firmy.    

Petr Pavel – byl školen na špiona v imperialistickém světě v boji proti „prohnilému“ kapitalistickému zřízení (místo aby uvědoměle usiloval třeba o vyslání do Mongolska), po r. 1989 pružně otočil kabát a dosáhl vysokých postů v naší armádě a NATO a také se účastnil nebezpečných vojenských misí. Imponující (alespoň pro mě) jsou i jeho postoje v některých situacích, např. jednoznačně prohlásil, že by nevyznamenal bratry Mašíny, protože podřezali spoutaného zajatce. Když rusofobové (militantní fanatička Černochová a s ní i Nerudová a Fischer) začali vykřikovat, že Rusové vypálili raketu na Polsko, naši spojeneckou zemi v NATO, a už byli nažhaveni podpořit vyhlášení 3. světové války, Pavel se vyjádřil zdrženlivě, že je nejdříve nutné vyšetřit, jak to bylo, a ukázalo se, že raketu vystřelili Ukrajinci. Líbí se mně i jeho fyzická zdatnost – v rámci své kampaně podnikl výlet z Ostravice (418 m n. m.) na nejvyšší vrchol Beskyd Lysou horu (1323). Tato túra s převýšením 905 m je v Beskydech nejnáročnější, absolvovali jsme ji kdysi také, jenže Pavel ji v pohodě zvládl po šedesátce a mladí redaktoři, kteří se jí s ním zúčastnili, měli problémy mu stačit. Jeho „dohoda“ o navrácení ukradené prezidentské standarty je však hanebná a vyjádřením, že "není spokojen s rozsudkem v kauze Čapí hnízdo," se také nevyznamenal. 

Kdybych to měl shrnout, v 1. kole bych se rozhodoval mezi Divišem a Zimou, ale budu tou dobou v Budapešti, k volbám nespíš nepůjdu ani v druhém kole. Pokud se potvrdí prognózy a postoupí do něj dva z trojice Babiš-Nerudová-Pavel, Nerudová je pro mě nevolitelná a u dvojice Babiš–Pavel nejsem ani v jednom případě takovým příznivcem, abych jim dal hlas, na druhé straně vítězství kteréhokoliv z nich mně vadit nebude. Oba se na mezinárodní scéně umějí pohybovat (Babiš má dobré kontakty, jak ukázalo i aktuální setkání s Macronem), znají cizí jazyky a na známkách (zvláště Pavel) také budou vypadat docela pěkně. 

Jedenácté výročí s blogem a ohlédnutí za rokem 2022

4. listopadu uplynulo 11 let od založení blogu, ale stejně jako v minulých letech připomínku výročí včlením do ohlédnutí za celým kalendářním rokem. 

Celospolečensky nám moc radosti nepřinesl, inflace se blíží 20 %, v mnoha podobách se nás dotýká rusko-ukrajinská válka (ceny energií, migrace, …) a perspektiva přinejmenším pro příští měsíce neslibuje zlepšení. 

Na blog ale nic z toho nemělo vliv, opět přibylo 36 článků s třemi za měsíc, i když někdy kvůli pracovnímu zatížení bylo obtížné tuto „normu“ splnit, např. v říjnu se objevily až v posledním týdnu, a tak jsem si alespoň jednou vyzkoušel to, co Čerf zvládá celé roky a TlusŤjoch se tomu blíží, nemluvě o tom, že některé blogerky (Otavínka, Jára D., VendyW, …) umějí články přidávat (téměř) denně.    

11 let s blogem je dlouhá doba, proto ještě několik slov k jeho historii. V první tabulce jsou počty článků v rubrikách, kde M = Miloš a Z = Zuzana (spoluautorka z let 2012-2013), tentokrát ale přidám ještě další s počty článků v jednotlivých letech.

Zpočátku jsem využíval fotografie z výletů a přibývaly tak hlavně články z cestování a turistiky, navíc ještě o mých oblíbených rockových skupinách, literární rubrika byla ale nedotčená a do výtvarné jsem se neodvažoval příliš přispívat z respektu k Zuzaně, která se tímto oborem zabývá profesionálně, kdežto pro mě je jen laickým zájmem. Když jsem však na blog zůstal sám, osmělil jsem se a dnes články o výtvarných umělcích převažují. Možná časem se rubrika společně s architekturou stane „kapesními“ dějinami umění. Nejobtížnější je přispívat do literární rubriky, nevím, jak stručně přiblížit dílo o stovkách stránek. Východiskem se staly divadelní hry, k nimž lze přidat i fotografie z představení, a povídky.    

Vděčným zdrojem příspěvků jsou zážitky z cest. V létě jsme navštívili přírodní div Adršpašské skály, popsaný v samostatném článku. Ubytováni jsme byli v Broumově, městě s významným klášterem s kopií části Ďáblovy kroniky, kterou Švédové uloupili během třicetileté války. 

Další zdejší zajímavostí je dřevěný hřbitovní kostel Panny Marie. 

Kromě Adršpachu jsme si z Broumova zajeli ještě do Náchoda a polského města Kłodzko.

Na nám. T. G. Masaryka příchozí v žoviálním posedu vítá nejznámější náchodský rodák, spisovatel Josef Škvorecký (1924-2012).  

Na tomto náměstí se nacházejí také kostel sv. Vavřince, Nová radnice a kašna. 

Za Starou radnicí se na kopci vypíná náchodský zámek.  

Jeho historie sahá do r. 1250, kdy zde byl vybudován hrad, v letech 1554-1614 byl však přestavěn na renesanční zámek.

V koláži jsou náhledy do interiéru. 

V Jízdárně náchodského zámku byla zřízena Galerie výtvarného umění. Vedle českých malířů 19. a 20. století je pozoruhodná druhou největší sbírkou ruského malířství u nás. Bohužel letos byly výstavní prostory vyhrazeny nic neříkajícím malířům z Ukrajiny. Výjimkou byl obraz Křížové procesí v dubovém lese – Zjevená ikona ruského realistického malíře Ilji Repina, zapůjčený sem z Galerie moderního umění v Hradci Králové.

Kłodzko (česky Kladsko) je polské okresní město s asi 26 tisíci obyvatel, kterému se pro množství středověkých památek říká Malá Praha. 

Nejvýznamnější historickou stavbou je barokní pevnost na Hradním vrchu z r. 1627.

Z pevnosti je pěkný výhled na město a vzdálené vrchy.

Druhá domácí dovolená směřovala do Beskyd. K nim máme nostalgický vztah, protože ty byly naší první posvatební cestou. Tentokrát nám nepřálo počasí, téměř pořád pršelo a déšť nás přivítal už v Novém Jičíně, kde jsme se cestou stavili na oběd.

Ale i tak jsme podnikli túru na Smrk, druhý nejvyšší vrch Beskyd.     

V Rožnově byla naším hlavním cílem Jurkovičova rozhledna, s dalšími stavbami zmíněná v článku věnovanému tomuto architektu. 

V městě je však zajímavých míst mnohem více, a to nejen známé Valašské muzeum v přírodě, ale i malebné náměstí, výstavní budovy a park se sochami.  

Počasí se vyjasnilo až v den odjezdu. Využili jsme to k návštěvě hradu Helfštýn. Hrad byl založen na počátku 14. století a patří k nejrozsáhlejším hradním komplexům v Evropě. 

Na nádvoří hradu se konají poutě a trhy, rytířské turnaje a od r. 1982 tradiční setkání uměleckých kovářů Hefaiston. A právě na něj jsme měli štěstí. 

Ze zahraničních cest bylo vrcholem 6 dnů v Paříži, protože jsme tam byli už počtvrté, mohli jsme navštívit i dříve opomenutá místa, např. Boulogneský les, a podívat se, jak postupuje rekonstrukce požárem poničené katedrály Notre Dame. 

Paříž je však na několik samostatných článků. Jen těch uměleckých galerií, navštívil jsem jich 6 a odnesl si spoustu fotografií a mohl tak některé dřívější články o malířích doplnit či nekvalitní fotografie nahradit lepšími a získat mnoho dalších do budoucích profilů malířů. Zde se omezím jen na pyramidu u Louvru.

Když jsem se probíral letošními články, docela mě překvapilo, kolik jich má vztah k Brnu: Ester Krumbachová (brněnská rodačka), Vila Tugendhat, Jurkovičova vila, výstava Pravěké šperky a Věstonická venuše, výstava s poklady Tutanchamonovy hrobky, Mejdan na písku Zdeňka Kaloče a Hádecká planinka, Pravidla bincárny od KKRD Boys v Divadle Husa na provázku, koncert Stinga ve Slavkově u Brna. 

A mohly tu být ještě další dva „brněnské“ články: Olympic – 60 let na hudební scéně (koncert v Brně 5.12. byl ale pro nemoc některého z členů skupiny zrušen a přesunut na 14.1., jenže tou dobou budeme v Budapešti); druhým bylo představení Vykouření v Divadle Husa na provázku (na téma pobouření katolické církve po pohostinském uvedení her Prokletí a Naše násilí a vaše násilí bosenskochorvatského režiséra Olivera Frljiče, kde např. Ježíš znásilňoval muslimku), když jsem si však nahrával vstupenky do mobilu, zjistil jsem, že představení bylo o týden dříve. Olympic už asi neuvidíme, koncerty v městech, kam jsme byli připraveni se vydat (Zlín, Hradec Králové, …), jsou vyprodány, divadelní představení se na programu snad ještě objeví.

Bude to tím, že jsem brněnským patriotem, vše, co si cením, je s ním spojeno. A k Paříži mám také velmi kladný vztah. Oboje pěkně spojil nápis Brno is new Paris na tričku mé kolegyně. 

A v Brně se daří i mé rodině, mladší syn letos úspěšně dokončil doktorské studium a s tituly Mgr. Ing. Ph.D. jejich počet u nás zaokrouhlil na 10. 

Snad i v příštím roce se najde důvod k radosti. A to přeji všem spřízněným duším.

PF 2023

Ve sváteční atmosféře bych rád všem milým návštěvnicím a návštěvníkům popřál veselé Vánoce a v novém roce 2023 vše nejlepší, zdraví a štěstí. 

Protože jsem na blog již dlouho nezařadil nic z našeho rodinného života, napravím to vložením PF s našimi vnučkami, Laurou a Nelou, dnes již školačkami v 1. ročníku základní školy a ve věku 6 a půl roku. Kdysi jsme jim říkali plyšáci, teď převažuje označení filuty, jejich logika a způsob, jak si nás omotaly kolem prstu, nás nepřestávají překvapovat. 

Těším se také na shledání blogové a třeba i osobní v příštím roce.

Paul Delvaux - erotický surrealismus

O dospívajících chlapcích a mladých mužích se říká, že v každé minutě 40 vteřin myslí na sex a v noci mají vlhké sny, ve středním věku se pak dostavuje tělesná rozkoš i z dobrého jídla a v stáří pak potěší každé nové ráno a zjištění, že ještě dokážeme vstát z postele. 

Belgický malíř Paul Delvaux (1897-1994) však ve svém snovém surrealismu na sex zřejmě myslel v celém téměř stoletém životě, alespoň pokud bychom vyšli ze zaměření jeho děl.

Melancholické scenérie monumentální římské a řecké architektury jeho obrazů dotváří přítomnost nahých žen, které působí strnulým, jako kdyby zhypnotizovaným dojmem. 

K architektuře získal vztah studiem architektury a malby na Královské akademii výtvarných umění v Bruselu a v malbě jej částečně ovlivnila tajuplná metafyzická díla Giorgia de Chirica, expresionismus krajana Jamese Ensora a surrealismus dalšího Belgičana René Magritta.   

De Chiricův vliv je zřejmý v obraze Ženy a kameny (1934, Kunsthalle, Hamburk). Delvaux prohlásil, že „díky němu si uvědomil, jak vytvořit atmosféru tichých ulic se stíny lidí, které není vidět.“ 

Na obraze Žena v zrcadle (nebo také Žena v jeskyni, 1936, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) zrcadlo je alegorickým symbolem a „zdrojem poznání, který odhaluje naše svědomí“.   

Zrcadlo je i na obraze Rozednění (alternativní název je Ženy-stromy, 1937, Peggy Guggenheim Collection, Benátky), tentokrát ale nahá žena, jejíž poprsí se odráží v zrcadle na skříňce mezi čtveřicí žen, stojí vně scény. Ze spojení žen a stromů se zdá, že umělec vedle antické architektury se inspiroval i mytologickými náměty, ale k tomu se Delvaux nehlásil. 

Pokud se na obrazech vyskytují i muži, ženy ponořené do svého myšlenkového světa si je nevšímají, i když ti jsou zpravidla slavnostně oblečeni, ve smokinzích, s kravatou, někdy i s buřinkou, a platí to i opačně.

Příkladem je obraz Fáze Měsíce (1939, Museum of Modern Art, New York). Jako muže v pozadí před „procesím“ nahých žen malíř zpodobnil sám sebe.

Delvaux byl velkým obdivovatelem románů Julese Verna a technických vynálezů, k předchozí malbě Fáze Měsíce ho inspirovala rytina z Verneovy Cesty do středu Země. Na řadě obrazů se objevují vlaky a nádraží.      

Konečně na Delvauxových obrazech je také často přítomno téma smrti, vyjádřené kostrami lidí. Takovou ukázku na fotografii zatím nemám, ale poslední obraz Krajina s lucernami (1958, Albertina, Vídeň) jej zachycuje také. Výjimečně oblečená žena v černém v přízračné atmosféře osvětlené plynovými lampami pozoruje dvojici mužů nesoucí zahalenou mrtvolu. Kopcovitá krajina, z níž vystupují ruiny starobylých staveb, symbolizuje říši mrtvých. 

Reprezentativní přehled Delvauxových obrazů lze najít na stránce WikiArt.