Umíme diskutovat a sneseme kritiku?

Na některých článcích, které vyjadřují názor k nějaké události, někomu či něčemu, mohou být doprovodné komentáře zajímavější než jednostranný náhled autora.

1. Kdo nejde s námi, jde proti nám
Někteří autoři však nic než souhlasné názory nesnesou. K tomu je ideální moderovaná diskuze, kde s nesouhlasným nebo dokonce kritickým názorem neproklouzne ani myš.
Je však jasné, že diskuze redukované na obdivné výkřiky "Ach, ty jsi úžasná," jak je miluje třeba držitelka Bludného kamene Alue, mají nulovou hodnotu.

2. Soudružská kritika ano, ale republiku si rozvracet nedáme
Jiní autoři budí zdání, že nesouhlasný názor lze vyjádřit, ovšem tato iluze nás rychle přejde, když při dalším náhledu zjistíme, že náš komentář se záhadně vypařil. Tento přístup ke komentujícím je poněkud náročnější, autor musí být ve střehu 24/7/365 jak James Bond a když se objeví "rušivý element" mimo autorovu klaku, hned ho zkrouhnout. A nejlépe rovnou zablokovat IP adresu.
Jak řady samostatně myslících řídnou, komentářová sekce konverguje k verzi Alue, kdy zůstávají jen prověřené kádry, např. jedna blogerka, která posedlá vlastní návštěvností komentuje téměř každý článek na titulní stránce (včetně článků k tématům týdne) a neopomene si šplhnout pochvalou: "Jééé, nic tak suprového jsem ještě nečetla, hned tě posílám na Blogosvět."

Pěkným příkladem takového autora je Surpan, který napsal článek Mažu komentáře a nestydím se za to! A tam mimo jiné přiznal: "chytrolíny, kteří kritizují nevěcně, prostě smáznu a zablokuju jim IP adresu."
A s chytrákem, co se hlásí z různých IP, si také poradí: "Když se připojí znova odjinud, opět jej smáznu."

Docela mě ta cenzorská zarputilost zaujala, komentář jsem raději nepsal, protože za 5 vteřin bych byl smáznut a zablokován, ale když jsem chtěl pro tento text z článku vybrat pár perel, zjistil jsem, že i ten Surpan smazal. Pomyslel jsem si: no, konečně pochopil, že chlubit se cenzurou (a navíc při výročí 17. listopadu) nebude to pravé ořechové. O to větší pak bylo mé překvapení, když se po týdnu článek na titulní stránce jako znovu vložený objevil podruhé. A k dovršení všeho byl po pár dnech navíc vybrán do pohyblivého panelu titulní stránky Blog.cz a od pátku až dodnes se vyhřívá na nejviditelnějším prvním místě, a to ještě předtím byl i ve vybraných článcích na Blogosvětě. Zřejmě jde o tak zásadní text, že je třeba ho čtenářům vtloukat do hlavy v pravidelných intervalech. V KLDR to nebude špatné, no ne?

Ještě tak definovat tu "věcnou kritiku". Jak ji Surpan chápe, ukázal u přijímacího článku do AK. Na výhrady k obsahu blogu zareagoval: "… když vidím, jací troubové … se mezi … autory najdou ….".
K tomu jsem poznamenal, že jeho argumentace je čím dál pokleslejší a nemá smysl diskuzi prodlužovat.
A obratem jsem se dozvěděl: "Tím troubou jsem myslel jen tebe …" a na rozloučenou mně ještě poradil: "Nemám si s tebou co říct, takže se běž raději věnovat svému blogu a vylepšování, což podle mě také potřebuje."
Škoda, že sám se na "věcnou kritiku" už nezmohl a já tak tápu v temnotách a nevím, jak se mám zlepšovat.

3. Nauč se číst, ty negramotný idiote!
Další skupinu tvoří autoři, kteří ani kritické názory nemažou, ale ty je natolik vytáčí, že ztrácejí nad sebou kontrolu.

Redaktor Homola v Právu napsal článek Chcu žít Brno, ale nevím, kde přesně žiju, ve kterém se podivuje, že 2 členové hnutí Žít Brno z předních míst kandidátní listiny se ucházeli o zvolení v obvodu, kde nemají trvalé bydliště. Z jeho článku jsou nejpodstatnější 3 věty:
(i) "Každý, kdo kandiduje, musí v rámci své kandidatury podepsat čestné prohlášení, ve kterém na svou čest prohlašuje, že veškeré údaje, které uvádí, jsou pravdivé."
(ii) "Žít Brno - i když případ jistě nelze zevšeobecňovat na celé hnutí - se právě proti těmto lžím vymezovala a tvrdilo nám, jak nastolí jinou, otevřenou, pravdivou a transparentní politiku."
(iii) "Ale ani tento cíl nedává nikomu právo uchýlit se už před počátkem zavádění té transparentní, morální a etické politiky ke lži."

Tato slova rozohnila blogerku Lúmenn, která zareagovala blogovým článkem Žít Brno nelžou, pane Homolo! A v něm píše: "jediné, co v čestném prohlášení figuruje, jsou stávající údaje ověřitelné podle občanského průkazu a ačkoli má kandidát povinnost provést případnou změnu bydliště, nikde čestně neprohlašuje, že tak učiní."
Ve svém "otevřeném dopisu" (zveřejněném na blogu a poslaném mailem p. Homolovi) dále vysvětluje, že jeden kandidát bydlí na dlouhé ulici a nemusel vědět, že do obvodu, kam kandiduje, číslem domu nenáleží.
Text graduje úderným závěrem:
"Váš článek, obviňující Žít Brno … ze lži je tedy chybný a k žádné lži zde nedošlo. Žádám vás, abyste tedy tento … lživý článek okamžitě stáhnul nebo jej přepsal a uvedl překroucené údaje na pravou míru, jinak se dopouštíte trestného činu pomluvy podle paragrafu 184 Trestního zákona a hrozí vám v případě podání trestního oznámení až dva roky vězení."

Přiznám se, že tento závěr mě rozesmál. Pochybuji, že p. Homolu polekalo vyhrožování, že může jít bručet až na 2 roky. Živě si dovedu představit, že buď mail po přečtení jako spam hned smazal, anebo naopak pečlivě uschoval pro pobavení kolegů a známých.
V následných komentářích jsem přesto slušně poznamenal, že je těžké kandidáty obhajovat takovým přepjatým způsobem, jako to dělá Lúmenn, a že mezi lží (k té nedošlo, občanky snad neobsahovaly zfalšované údaje) a pokusem o podvod (kandidovat někde, kam místně nepatří) není rozdíl. Ani další komentátoři se k názoru Lúmenn nepřiklonili, což ji vytočilo ještě více a napsala např.:
"kdybys to četl, tak tady nemeleš nesmysly - říká ti něco pochopení psaného textu????"
"bože můj na nebesích, všechny tyhle debilní otázky zdůvodňuji a vysvětluji v článku"
Olej do ohně přilil diskutér WTF v komentáři k Lúmenn:
"Umíš reagovat i bez toho, abys dělala z lidí negramotné blbce?
Celkově to hodně přeháníš, děláš z komára velblouda. Nic ve zlém, ale nemáš nějakou poruchu autistického spektra? Dost často máš totiž hodně zvláštní myšlenkové pochody."
A na negramotného blbce Lúmenn (asi mně) dala razítko výrokem:
"… když napíšu článek, v němž vyvrátím argumenty, které pak opět někdo použije … pak ze sebe … dělá negramotného blbce sám"

Vždyť nelhali. "A přece se točí!"

4. Jak slušně vyjádřit nesouhlas?
Lidmi s totalitními sklony ze skupin 1 a 2 nemá smysl se zabývat, proto pár slov ke skupině 3.

Máme-li odlišný názor a o názorech či přímo partneru v rozhovoru si nemyslíme nic moc lichotivého, vždy to jde vyjádřit slušnou formou - např. jako šéf (Š) při rozmluvě s podřízeným (P).
P: "Pane řediteli, jistě jste si všiml, že můj plat neodpovídá mým schopnostem."
Š: "Ale jistěže jsem si všiml, přece však nechcete, abych vás nechal zemřít hlady."

Každoročně mám potěšení být členem komisí pro obhajoby různých odborných prací či jejich oponentem a leckdy se nestačím divit, za jaký výtvor chce uchazeč získat vědeckou (či vědecko-pedagogickou) hodnost. V technických či přírodovědných vědeckých pracích by mělo být obsaženo řešení nějakého problému, na které nikdo předtím nepřišel, přístup, který vylepšuje stávající známé metody řešení, v ideálním případě dokonce nová teorie.
K nedostatečné práci samozřejmě nelze napsat, že je ubohá či přímo debilní, nedoporučení musí mít kulantní formu.
První cenu za umělecký výkon by si zasloužil jeden noblesní a hlubokým hlasem rozvážně mluvící profesor, když svůj negativní názor k disertační práci zaobalil (a my jsme při tom měli opravdu hodně starostí zachovat vážné tváře) do vyjádření přibližně tohoto znění:
"Sice se mně v práci nepodařilo najít nové poznatky, ale vyzdvihl bych to, že možná po větším přepracování by se částečně dala využít ve cvičeních v 1. ročníku bakalářského studia nebo v některém učňovském oboru, případně v zájmovém kroužku na základní škole."

Rozhovor však může být i vzrušenější a konfrontační, kdy v souboji argumentů ("argumentů") chce jeden druhému dokázat, jakým pitomcem oponent je. I v takovém případě bychom měli zůstat slušní. Klasikové v politických debatách na to jdou např. takto:
"Pane Nováku, kdybyste trochu přemýšlel, tak byste poznal, že už jsem na vaši poznámku před chvílí odpověděl, ale pokusím se vám to vysvětlit ještě jednodušším způsobem a možná to nakonec pochopíte i vy."

Trumfování argumentů však u choleričtějších jedinců může roztočit spirálu nevraživosti, kdy i političtí oponenti se nakonec chytnou pod krkem a vypukne rvačka jak mezi rozvášněnými hokejisty.

Pokusme se alespoň nepřekračovat úroveň rybářů nebo houbařů, předhánějících se tím, kdo má větší úlovek.

Berlín (2) - Erotik-Museum

Lidská vynalézavost a snaha shromažďovat předměty, aby se i další generace jimi mohly kochat, nezná mezí. A tak pro obrazy a sochy máme galerie, technická muzea schraňují od parního stroje dál všechno, co se hýbe, návštěvníci archeologických muzeí jásají nad každým pazourkem, archiváři nad zažloutlými stránkami, uchovávají se i lidi v 3D provedení (mumie, voskové figuríny a v Kremlu Lenin), a tak není divu, že se našli i takoví, kteří přišli s nápadem archivovat sex. Ne však kdo s kým, kdy a kde měl intimní styk (to je pro historiky, kteří tím vysvětlí Trojskou válku a kdejakou další dějinnou událost, a možná i nějaký Don Juan-amatér si to sám pro sebe zapisuje do excelovské tabulky), ale spíš hardware a software sexu, tj. erotické pomůcky (např. prezervativ z kůže nebo střev (jako na jitrnice)), resp. zvyky, techniky, literaturu, fotografii a film.

O muzeu sexu jsem poprvé četl v souvislosti s Kodaní. Před cestou do dánské metropole před dvěma roky jsem zjistil adresu - Museum Erotica Copenhagen, Købmagergade 24 - a také si na mapě našel, kde se nachází. K mému zklamání tam však nic nebylo, žádný vývěsní štít ani reklama či upozornění na změnu adresy. Říkal jsem si, že jsem se asi špatně díval, nebo muzeum jen přestěhovali někam vedle do většího domu. Když jsme tudy v několika dnech šli už potřetí, manželka se dost divila, co se mně líbí na tak nezajímavé ulici, muzeum ale nebylo k nalezení a až potom jsem zjistil, že je zavřeno, asi zkrachovalo.

Muzeum erotiky (Erotik-Museum) má ale i Berlín, na Joachimstaler Strasse 4.

Tato ulice je kolmá na rušnou třídu Tauentzienstrasse se známou abstraktní sochou Berlín z r. 1987 od Brigitte Matschinsky-Denninghoff, která roztrženými články řetězu měla symbolizovat rozdělení Berlína na západní a východní část. Vzhledem k blízkosti muzea v ní s trochou představivosti můžeme vidět i propletená lidská těla.

Za zmínku stojí rovněž samotná zakladatelka muzea, Beate Uhse-Rotermund (1919-2001). V 18 letech získala pilotní průkaz a úspěšně pak soutěžila v akrobatickém létání. Za 2. sv. války létala s dopravním letadlem Luftwaffe, v letadle také opustila obklíčený Berlín a po přistání na severu Německa byla zajata britskými vojáky. Protože po válce už piloti Luftwaffe nesměli létat, musela si najít jiný způsob obživy. Tím se pro ni stalo působení v sexuální osvětě. Její brožura o antikoncepci se během r. 1947 prodala ve více než 30 tisících výtisků. Později její společnost nabízela kondomy a také další "předměty pro manželskou hygienu" a r. 1962 otevřela ve Flensburgu první sexshop na světě. Kvůli tomu se podnikatelka stala terčem tisíců udání z nemorálnosti a policejních razií, její nakladatelství odmítl přijmout mezi sebe Svaz německého knižního obchodu (Börsenverein des Deutschen Buchhandels) a ji samu nechtěli přijmout ani do tenisového klubu. Pravda a láska však nakonec zvítězila a r. 1989 získala Německý kříž za zásluhy (Bundesverdienstkreuz), stala se čestnou občankou Flensburgu :) a její společnost Beate Uhse AG s erotickými pomůckami, prádlem a pornografií se zanedlouho dostala i na burzu. Úspěšné pro paní Beátu byly i další roky, ve svých 75 letech absolvovala potápěčský kurz, získala průkaz potápěče, a dva roky poté si splnila svůj sen a založila muzeum, které je předmětem tohoto článku.

Pokud chcete pokračovat, podívejte se nejdřív do občanky, jestli vám už bylo 18 let.

---

V přízemí se nachází figuríny s eroticky dráždivým spodním prádlem a obchod s erotickými časopisy.

Podle informací z webu má muzeum ve své expozici zachycovat i erotická díla v umění Asie a Evropy, obsahovat několik litografií Heinricha Zilleho a promítat první pornografické filmy, zřejmě ještě z němé éry (k čemu taky zvuk?). Na to si však nepamatuji.

Součástí muzea ve vyšším podlaží je bar, kde si je možné svlažit hrdlo (a snížit tep) a také koupit lístek do dalšího traktu muzea. Pokud si návštěvník koupí oboje, má to se slevou.

Všude jsou panely s fotografiemi nahých krásek v životní velikosti a samozřejmě kabinky pro sledování filmů, kde si najdou své i zájemci o velmi speciální praktiky, např. sex sličných dívek s lichokopytníky.

Velmi snadný přístup k pornografii na internetu je však dnes pro taková zařízení velkou konkurencí, proto nepřekvapuje aktuální informace, že berlínské muzeum je od září 2014 zavřeno a hledá novou adresu.
Snad to s ním nedopadne jako s muzeem v Kodani. Byla by to velká škoda - už jen pro ta umělecká díla.

Třetí výročí blogu (a pozdrav půlhvězdičkářům)

Před třemi roky jsem do systému Blog.cz nesměle vložil první "pokusný" článek (blog založil den předtím) a tím začal můj zdejší blogový život. Protože na druhé výročí jsem pozapomněl a vrátil se k němu až začátkem tohoto roku, omezím se na posledních 10 měsíců.

Základní změnou je, že už na blog nepřispívá Zuzana a absence jejích skvělých textů o moderním umění je nenahraditelnou ztrátou. Zuzana je také výhradní autorkou rubriky Věda a zdraví. Zatímco k výtvarnému umění můžu občas přidat svůj amatérský příspěvek o galeriích či některém umělci, k tématu zdraví nemám co říci a k němu už žádný nový článek nepřibude.

A co má znaménko +?

• Poprvé jsem vyzkoušel soutěž (po mém jubilejním 100. článku) a ta po dramatickém průběhu měla 4 vítěze se stejným počtem bodů (stali se jimi Vencisák, Čerf, Gabi a Robka).

• Jako účastník Robčiny hudební soutěže jsem (přiznávám, že s velkou pomocí Googlu) vyhrál říjnové číslo časopisu Rock&Pop.

• Občas přispívám hudebním tipem k tématům rubriky Forum Musicum, mé nejoblíbenější na stránkách Autorského klubu, kterou po Rory převzala Robka, a všem hudebním příznivcům doporučuji zapojit se také.

• Po řetězových akcích 11 otázek a odpovědí, kdy se mě ptaly Otavínka, valin a Vendy, jsem zkusil ptát se sám v rozhovoru s Čerfem (Petrem Vápeníkem). Petr pak zajímavé odpovědi ještě doplnil v dalším článku na svém blogu.

• Na Petrově výstavě fotografií v Praze jsem se potkal s prvními blogery - s autorem a Ilonou-pižlíkem. Vedle toho, že oba patří mezi mé největší blogové oblíbence, jsou i lidsky velmi příjemní a sympatičtí a jsem velmi rád, že jsem je mohl alespoň trochu poznat.

• Jednou jsem se odvážil vyjádřit i v textu na politické téma - k volbám do Evropského parlamentu. Ohlas byl dost rozpačitý, protože na politiky mám veskrze negativní náhled, a tak jsem se musel dotknout oblíbenců některých čtenářů. Už si to raději odpustím a příště se omezím na komentáře u Čerfových Nedělních miniglos (asi k jeho velké radosti :)).

• Na titulní stránce Blog.cz se v pohyblivém panelu objevily 3 články. Bylo to už dost dávno a zřejmě naposledy (zase jsem byl drzý na "šéfa" a vyjádřil se s despektem k některým obzvlášť "povedeným" výběrům do Autorského klubu). Nijak mně to nevadí, protože mám mnohem raději návštěvníky, kteří blog navštěvují sami anebo si ho sami najdou, než ty, kteří jen mechanicky klikají na všechno, co uvidí na titulní stránce, a víc se už neukáží.

• K často vyhledávaným textům o sexuální turistice, vynálezech Leonarda da Vinci, kupování titulů a minimalismu přibyl článek o ženském klínu v umění. Klíčová slova pro vyhledávání raději neuvádím.

• Stránky blogu otevřeli návštěvníci z 80 zemí (i když např. ti 3 ze Senegalu si asi moc nepočetli), v Google Analytics se však vyskytují i přístupy k článkům (např. o sochaři Henrym Mooreovi) s atributem /en (to znamená, že stránku si návštěvník překládá do angličtiny?). 190 čtenářů zanechalo komentář (jsou uvedeni v Návštěvní knize, která se kupodivu stala nejkomentovanějším příspěvkem, i když jde jen o statistiku).

Průvodním jevem blogovací sféry jsou návštěvníci, kteří se neprojevují slovně, ale velmi rádi rozdávají pětky novým členům Autorského klubu u přijímacího článku hned po jeho zveřejnění, kdy je jasné, že blog neměli čas blíže prozkoumat, či půl hvězdičky v hodnocení článků.
Texty jim už věnovali David a Destinaetus, kteří s půlhvězdičkáři mají bohaté zkušenosti, a protože jsem k nim napsal komentář, nějaký dobrák si všiml i mě a do všech článků na hlavní stránce (tehdy jsem jich tam měl ještě 10) nasázel půlhvězdičky.

Občas se vrací, je to ale hokna sledovat, když nové články přibývají nepravidelně a s bídou 3-krát za měsíc :).

Někdy v létě r. 1986 (nebo 1987) jsem pod širou oblohou na nádvoří brněnské radnice viděl výborný koncert skupiny AG Flek, tehdy ještě s Vlastou Redlem, který byl hlavní hvězdou a také jednotlivé písně průvodním slovem uváděl.
Když hráli píseň Anonymní přátelé, kde se zpívá "anonymní přátelé, ústa v kapesníku," zaškrčelo v mikrofonech a pak už nebylo nic slyšet. Asi po 10 minutách laborování se technikovi podařilo aparaturu zase oživit a skupina skladbu zahrála znovu od začátku.

Nevím, jestli to bylo nachystáno předem, ale bylo to velmi působivé. K tomu ta atmosféra - teplý letní večer, hvězdy nad hlavou, plno krásných děvčat, …

Marx a Engels kdysi napsali, že "Evropou obchází strašidlo komunismu", blogy obchází půlhvězdičkáři.

Milí půlhvězdičkoví přátelé, nový článek je zde, tak směle do díla.
A abych nezapomněl, děkuji za návštěvu :-)