15. dubna 2024

Édouard Manet - sám sebou ve společnosti impresionistů

V druhé polovině 19. století se v umění začal prosazoval svobodomyslný životní styl umělců, jejichž prostředím se staly pařížské bulváry, kavárny a šantány, sociální témata ze života chudého lidu, přítomná např. v řadě děl jen o něco starších malířů Gustava Courbeta (1819-1877), Jeana-Françoise Milleta (1814-1875) a Théodora Rousseaua (1812-1867), se stala přežitkem.

Jedním z nejvýznamnějších malířů té doby byl Édouard Manet (1832-1883). Pocházel ze zámožné rodiny, otec byl personálním šéfem na ministerstvu spravedlnosti a měl i praxi soudce, matka byl dcerou diplomata. I když Édouard od jinošského věku projevoval malířský talent, otec pro kariéru malíře neměl pochopení a chtěl, aby se syn stal právníkem. To zase nelákalo jeho a raději se rozhodl pro dráhu námořního důstojníka. V 16 letech se jako kadet zúčastnil námořní výpravy do Rio de Janeira a jak se později ukázalo, radovánky s temperamentními Brazilkami se mu vymstily, nakazil se syfilidou, spící nemoc po 30 letech přešla v progresivní fázi, ztratil koordinaci pohybu a po amputaci nohy napadené gangrénou zemřel v 51 letech. 

Námořní dril však mladíkovi, který díky rodinnému zázemí byl dobře zajištěný a mohl žít nezávisle, nevyhovoval a když i otec se nakonec smířil s jeho touhou stát se malířem, nic mu už v jejím naplnění nebránilo. Základy získal u Thomase Coutura, známého malíře historických námětů, ani zde ale nebyl spokojen a raději poučení hledal v obrazech slavných mistrů v galeriích, jejichž díla zpočátku kopíroval. Nejvíce jej ovlivnili benátští malíři Tizian a Tintoretto a později i španělští malíři Velázquez a Goya.  

Manet usiloval o uznání na každoročních oficiálních výstavách Salonu, obraz Snídaně v trávě (1863, Musée d'Orsay, Paříž) sem však přijat nebyl a v Salonu odmítnutých vyvolal skandál. I když obraz byl inspirován Giorgionovým Koncertem v přírodě z r. 1509 (Musée du Louvre, Paříž), v 19. století námět nahé ženy ve společnosti dvou gentlemanů v oblecích (a v pozadí další obnažené ženy) byl společensky nestravitelný.  


Skandál a výsměch vzbudil i obraz Olympia (1863, Musée d'Orsay, Paříž), kritici modelku znevažovali jako hanebnou a vulgární osobu, dokonce se objevilo i přirovnání ke gorilí samici, vzhledem k přítomnosti černošské služky v pozadí by obraz zřejmě neobstál ani v dnešní „superkorektní“ době. Přitom i tento námět měl vzor u klasického mistra, konkrétně u Tizianovy Urbinské Venuše (1532-1534, Galleria degli Uffizi, Florencie). Tizian kompozici ležící Venuše ale sám také převzal z Giorgionova obrazu Spící Venuše (1510, Gemäldegalerie, Drážďany), takže přeneseně i zde je původní inspirací Giorgionovo dílo.  



Jak se říká, negativní reklama je také reklama a o Manetovo dílo se zájem výrazně zvýšil (dnes jeho obrazy jsou k vidění ve významných galeriích po celém světě) a malíř se pak stal neformální vůdčí autoritou impresionistů, kteří tehdy byli stejně jako on odmítáni a vysmíváni, že jejich obrazy složené ze skvrn, které se až z odstupu spojí v jednolitý celek, jsou nedokončené. Manet se však k impresionistickému stylu nehlásil, nemaloval v čistých barevných tónech, v skvrnách ani tečkách, se kterými poději přišel Georges Seurat, na rozdíl od impresionistů nezavrhl černou barvu. K řadě impresionistů měl navíc velké výhrady, Augusta Renoira vůbec nepovažoval za malíře a Paula Cézanna také neuznával a odmítal s ním společně vystavovat. Nejbližší mu byl „otec impresionismu“ Claude Monet, s nímž a literárními přáteli rád vysedával v kavárnách. Impresionisté ale Maneta přece jen trochu ovlivnili v tom, že jeho paleta se prozářila. 

Piják absintu (1859, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň) s dominující černou barvou a lahví ležící na zemi je ponurým znázorněním člověka závislého na tehdejší „droze“, podobně jako dnešní narkomani na pervitinu, kokainu či heroinu.



Mezi náměty Manetových obrazů jsou silně zastoupeny portréty. Na obraze Žena se džbánem (1858-1860, Ordrupgaard, Kodaň) je Suzanne Leenhoffová, učitelka klavíru v Manetově rodině, s níž se malíř potají sblížil a měl s ní syna. Oženil se s ní ale až po smrti otce. 



Z dalších portrétů samostatně ještě herečka Jeanne Demarsyová (1881, J. Paul Getty Museum, Los Angeles) a Žena v jezdeckém oblečení (1882, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).





A další portréty už v kolážích, nejdříve ženské: Na prvních dvou z r. 1882 je kurtizána Mary Laurentová, která byla múzou mnoha umělců, scházejících se v jejím „salónu“  (na prvním z Puškinova muzea v Moskvě a na druhém z Musée des Beaux-Arts v Nancy), dále pak malířka a také švagrová (byla manželkou Manetova bratra Eugena) Berthe Morisotová (1872, Musée d'Orsay, Paříž), malířka a Manetova žákyně Eva Gonzalesová (1870, National Gallery, Londýn), dcera pařížského klenotníka Isabelle Lemonnierová (1879-1882, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Dáma v růžovém (Madame Jeanne Martinová, 1879-1881, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany), Dáma s vějíři (majitelka salonu Nina de Callas, 1873, Musée d'Orsay, Paříž), Dáma s vějířem (milenka básníka Charlese Baudelaira, 1862, Hungarian National Gallery, Budapešť) a Na plese (1877, Courtauld Institute of Art, Londýn). (V Los Angeles ani v Nancy jsem nebyl, ale dříve uvedené obrazy se objevily na výstavách.)



Na mužských portrétem jsou 2krát novinář a politik Antonin Proust v mladém věku a po více než 20 letech (1855-1856, Národní galerie, Praha; 1877-1880; Puškinovo muzeum, Moskva), dále spisovatel Henri Rochefort (1881, Kunsthalle, Hamburk) a malíř Carolus-Duran (1876, National Gallery, Londýn).      



Množstvím postav se z Manetovy tvorby vymyká obraz Koncert v Tuilerijských zahradách (1862, National Gallery, Londýn). Na obraze jsou zachyceny i známé osobnosti, např. básník Charles Baudelaire a hudební skladatel Jacques Offenbach. Kupodivu i tento obraz se setkal s velkou kritikou, vadilo nedostatečně honosné oblečení některých návštěvníků i volné přecházení během koncertu. 



Z prostředí barů a kaváren jsou díla: Bar ve Folies-Bergere (1882, Courtauld Institute of Art, Londýn), v plném zobrazení a výřezu téhož námětu Číšnice s pivními sklenicemi (1878-1880, National Gallery, Londýn) a Servírka (1879, Musée d'Orsay, Paříž) a rázovitá figurka kouřícího štamgasta na obraze Bar (1878-1879, Puškinovo muzeum, Moskva).






Manet ale kromě barů a kaváren navštěvoval i divadla a také zde našel náměty obrazů, příkladem je herec Jean-Baptiste Faure v opeře Hamlet od Ambroise Thomase (1875-1877, Kunsthalle, Hamburk).  



Znázornil i hrdinku Zolova románu Nana (1877, Kunsthalle, Hamburk).



Svého přítele Clauda Moneta zachytil na obraze Monet maluje v ateliéru na lodi (1874, Neue Pinakothek, Mnichov).



Ateliéry nesloužily jen k tvůrčí činnosti, někteří si zde se svými modelkami sexuálně užívali a byly i místem k posilnění jako u obrazu Snídaně v ateliéru (1868, Neue Pinakothek, Mnichov). Identifikace osob je nejistá, podle jednoho výkladu ve středu obrazu je Léon Koëlly (syn Manetovy manželky ve věku 16 let, jehož pravděpodobným otcem byl Manet), za ním je služebná a vpravo malíř Auguste Rousselin.   



Manet navzdory raným obrazům s nahými modelkami se aktům nevěnoval, výjimkou je obraz Plavovláska s odhalenými ňadry (1878, Musée d'Orsay, Paříž).



Manet maloval i v plenéru, na následujícím obraze Na lodi (1875, Metropolitan Museum of Art, New York) je významný berlínský lékař tehdejší doby Rudolph Lennhoff s Manetovou manželkou.



Na obraze Břehy Seiny v Argenteuil (1874, Courtauld Institute of Art, Londýn) Manet znázornil manželku Clauda Moneta Camillu a jejich syna Jeana při společném letním pobytu s Monetem v Argenteuil na periferii Paříže. 



Alej v zahradě v Rueil (1882, Kunstmuseum, Bern) je náhledem do husté vegetace.



Obraz Poprava císaře Maxmiliána (1867, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň) byl inspirován Goyovými Popravami v La Moncloa 3. května 1808 (1814, Prado, Madrid), kdy Francouzi represemi potlačili povstání madridských vlastenců proti Napoleonově nadvládě. Maxmilián I. Mexický byl mladším bratrem rakouského císaře Františka Josefa I. a protože naděje získání trůnu po „starém mocnáři“ byla velmi malá, přijal nabídku mexických konzervativců stát se jejich císařem. Maxmilián zde vládl tvrdou rukou, nechal popravit 20 tisíc odpůrců, nakonec ale byl poražen, zajat a sám popraven.     



Manet namaloval i několik zátiší, zvláště se jim věnoval poté, kdy postupující nemoc začala omezovat jeho pohyblivost. Přímo se to týká jen třetího obrazu z následující trojice Váza s pivoňkami na podstavci (1864, Musée de l'Orangerie, Paříž), Zátiší s ovocem na stole (1864, Musée d'Orsay, Paříž) a Košík hrušek (1882, Ordrupgaard, Kodaň).





Na závěr ještě ukázka z raného období, kdy Manet kopíroval díla v galeriích. Obraz Panna s dítětem, svatou Kateřinou a pastýřem, známý i jako Madona s králíkem (1850-1860, Louvre, Paříž), namaloval podle Tiziana.





31. března 2024

Durrës - albánské přímořské letovisko

Albánie je v našich očích podceňovaná jako zaostalá země s jedním z nejtužších totalitních režimů, to však už dávno neplatí. Nemůžu říct, že ji znám, při jednom z dvou týdenních pobytů v Černé Hoře jsme si tam zajeli na jediný den a hlavním cílem bylo hlavní město Tirana, které jsem už trochu přiblížil v dřívějším článku Tirana - rozvíjející se metropole Albánie včetně samotné země, ale co je zde z četných  poutačů významných světových firem nápadné, že zahraniční investice sem zřejmě proudí ve výrazné míře, mnohem více než právě v Černé Hoře, která žije hlavně z přírodních krás a turistického ruchu, bohužel však omezeného téměř jen na letní sezónu. Jak se nevyplácí Albánce podceňovat, se přesvědčili i naši fotbalisté, když v rámci poslední kvalifikace na evropský šampionát zde místo předpokládaného snadného vítězství prohráli 3:0. A albánská muslimská menšina v Srbsku si dokonce dokázala vydobýt samostatný stát Kosovo, který kupodivu byl většinou států uznán, i když třeba Katalánci si o tom mohou nechat jen zdát a Rusům se nepřizná ani nárok na Krym, který byl ruský a k Ukrajině byl připojen jen právně pochybným „darem“ někdejšího generálního tajemníka Nikity Chruščova.

Ale nechme politiku a podívejme se do města Durrës (v češtině označovaného podle bulharského názvu Drač), s přibližně 115 tisíci obyvatel v Albánii po Tiraně druhého největšího, kde jsme se cestou do Tirany zastavili. V letech 1914-1920 bylo albánským hlavním městem a jeho výhodou proti vnitrozemní Tiraně je, že leží na břehu Jaderského moře a jako významný námořní přístav přispívá k jeho kosmopolitnímu charakteru. 

Durrës má dlouhou historii, založen byl Řeky v 7. století před naším letopočtem, podrobili si ho Římané, byl i součástí bulharské a byzantské říše, vládli mu Italové, konkrétně z Neapole a Benátek, v počátku 20. století patřil pod Osmanskou říši a během 1. světové války jej načas ovládlo i Rakousko-Uhersko a po ní fašistická Itálie, součástí Albánie se definitivně stal až po 2. sv. válce. Časté změny vládců se samozřejmě projevily i na architektuře města.  

Antické válečníky připomínají sochy na pobřeží.





Socha partyzána se odkazuje již k 20. století.



Torzo historických zdí a římského amfiteátru ukazuje následující snímek. Amfiteátr měl elipsovitý půdorys s poloosami 132 a 113 m.



Dochovala se (či byla rekonstruována) i historická městská brána.



Oválná věž z 15. století je připomínkou nadvlády Benátčanů (Venetian Tower). Místo střílen se našlo nové využití, slunečníky prozrazují, že na jejím vrchu se nachází vyhlídková restaurace.  



Velká mešita (Great Mosque of Durrës) je poněkud překvapivě novodobou stavbou, pochází z 30. let 20. století.






A ještě novější je pravoslavný Kostel sv. Pavla a sv. Astia (orthodox Church of Saint Paul and Saint Astius) z 90. let. Astius byl biskupem Durrësu v období císaře Trajana (98-117). 






Budova místní vysoké školy (Albanian College of Durrës) kombinuje moderní prosklenou fasádu s antickým sloupovím. Roucho sochy se také pojí s antikou.





Hlavním objektem kulturního vyžití je Divadlo Alexandra Moisiu (Aleksandër Moisiu Theatre). Moisiu (1879-1935) byl rakouský herec albánského původu, ve vestibulu divadla ho připomíná socha. 






K historickým památkám patří barokní budova Národní komerční banky (National Commercial Bank).





Radnice (Town Hall of Durrës), původně postavená v benátském slohu, se mu po přestavbě velmi vzdálila.





Nakonec ještě pohled na přístav, do ulic, kde je vidět různorodost staveb v těsném sousedství, a současnou výstavbu, která je estetičtější než většina našich panelových sídlišť.







Aktuální článek

Édouard Manet - sám sebou ve společnosti impresionistů

V druhé polovině 19. století se v umění začal prosazoval svobodomyslný životní styl umělců, jejichž prostředím se staly pařížské bulváry, ka...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)