Méně je více? aneb „Disputace“ proti minimalismu

Vždy, když se setkáme s projevy gigantománie, nás hned napadne, jestli méně není více. Na opačném pólu je nic nebo skoro nic aneb minimalismus.

S projevy minimalismu se setkáváme všude možně, velmi často jde přímo o životní postoj, hlásit se k minimalismu je "in", vidíme to i na blozích, kde za nejlepší design je považován ten, který je takřka prázdný, a nad barokními "monstry" a secesními ornamenty se každý "moderní" člověk ušklíbne.

V následujícím přehledu, který si však nečiní nárok na úplnost, se pokusím ukázat několik pozoruhodných výsledků minimalismu.

1. Film
Největší událostí ve filmové branži je udílení cen Oscar Americké filmové akademie. Všichni jsou napnuti, kteří herci dostanou Oscara za nejpřesvědčivější výkon a vykreslení charakteru postav, kdo bude oceněn za režii, kameru, hudbu, kostýmy, vizuální efekty atd.
To avantgardní umělkyně Yoko Ono, partnerka Johna Lennona, předběhla dobu a natočila výsostně minimalistický film, který se skládá ze statických záběrů na nahá lidská pozadí různých velikostí a tvarů. Každé z nich kamera snímá půl minuty a protože jich bylo dost, film trvá 2 a půl hodiny. Kostýmy žádné, kamera statická, ale těch skrytých významů charakterů postav!
Vlastně i pornografické filmy bychom mohli zařadit mezi příspěvky minimalismu. K čemu složitý děj a zápletky?

2. Literatura
Argentinský spisovatel Jorge Luis Borges napsal satirickou povídku (myslím, že vyšla v souboru Artefakty, ale její název jsem už zapomněl), kde zmiňuje spisovatele, který 200 let po Miguelu Cervantesovi znovu napsal Důmyslného rytíře Dona Quiota de la Mancha. No, napsal, doslova ho opsal, Borges však na vybraných pasážích ukazuje, že "nové" dílo je mnohem hodnotnější, protože v kontextu doby přináší daleko širší spektrum výkladů a má větší hloubku.
Kdyby však autor věděl trochu víc o minimalismu, mohl zůstat jen u názvu na hřbetu knihy, která by neobsahovala žádné stránky, a my bychom si pak mohli domyslet zbytek.

3. Divadlo
Představitel absurdního dramatu Eugéne Ionesco v r. 1948 napsal hru Plešatá zpěvačka (The Bald Soprano). Inspirací k nesouvislým dialogům 6 postav, které se ani moc neposlouchají a deklamují své banální poznámky, mu byla učebnice angličtiny, kde dialogy se zaměřují na procvičení gramatiky a obsah nemusí dávat žádný smysl.

"Hlavní postava" je "zminimalizovaná" do otázky: "A co Plešatá zpěvačka?" ("And what about the Bald Soprano?")

Jen paní Smithová zareaguje: "Češe se stále stejným způsobem." ("She brushes her hair still the same way.")

A víc už na ni nepřijde řeč.

4. Malířství
Picassův výrok "Je třeba zapomenout na to, jak maloval Leonardo." někteří přivedli až k dokonalosti, jejich díla se natolik osvobodila od "akademického balastu", že výsledkem je jen o trochu víc než nic. Přímo přelomovým dílem je Černý (suprematický) čtverec Kazimíra Maleviče z r. 1915. Aby trochu usnadnil pochopení obrazu, umělec divákům prozradil, že černý čtverec (s hranou čtverce 79 cm) je namalován na bílém pozadí, na to by jinak těžko přišli. R. 1918, tj. po tříletém tvůrčím vývoji, dosáhl absolutního vrcholu v obrazu Bílý čtverec na bílém pozadí. Ten je vystaven v Museum of Modern Art (často označovaném jen zkratkou MoMA) v New Yorku. Bohužel při návštěvě jsem ho nenašel, možná byl zrovna zapůjčen na nějakou světovou výstavu. Malou náhražkou za dílo klasika by odtud mohla být trojice obrazů v podobném duchu, jejímž autorem je Jo Baer. Celá sestava se jmenuje Primary Light Group: Red, Green, Blue. Je známé, že ze základních barev RGB (červená, zelená, modrá) lze jejich smísením v určitém poměru vytvořit jakoukoliv jinou barvu, zřejmě si je máme smíchat v mysli sami a představovat si, co je libo. Dílo je datováno 1964-65, předpokládám, že to znamená nejistotu, kdy přesně ho autor vytvořil a ne, že na něm pracoval dva roky.

Přece jen jedno Malevičovo dílo však zde ukázat můžu (na dvojsnímku vpravo), bohužel s rušivými odlesky světla. Je z Peggy Guggenheim Collection v Benátkách a jmenuje se Untitled, vlastně tedy žádné jméno nemá, malíře zřejmě nic nenapadlo (anebo minimalizaci přenesl i do názvu). Umělec zde sice ještě nedosahuje úrovně čtverců, ale našlápnuto už má.

5. Sochařství
Rumunský sochař Constantin Brancusi se při převozu svého díla Pták v prostoru (Bird in Space) do USA dostal do křížku s americkými celníky, kteří jeho výtvor ohodnotili pouze jako kus opracovaného bronzu. Sochař však do celního prohlášení udal vysokou cenu, protože jeho dílo není jen několik kg kovu do sběrných surovin, ale má nesmírnou uměleckou hodnotu, a proto si žádal vyměření mnohem vyššího cla. Jenže celníky nepřesvědčil. Rozčilený Brancusi pak vyvolal soudní proces proti USA a po dvou letech ho nakonec vyhrál, a tím současně získal certifikát, že je opravdovým umělcem.
První provedení je z MoMA v New Yorku, druhé ze sbírky Peggy Guggenheim v Benátkách.

6. Galerie a muzea
Chceme-li poznat, kam kráčí moderní výtvarné umění, je nejlepší navštívit vyhlášená muzea - již zmíněné MoMA v New Yorku, Guggenheimova muzea v New Yorku, Bilbau a Benátkách, Tate Modern v Londýně, Stedelijk v Amsterdamu, Neue Nationalgalerie v Berlíně, kdysi jsem tu představil Musée d'Art Moderne et d'Art Contemporain v Nice, …
Protože ale za surrealismus můj zájem moc nesahá, před Tate Modern jsem dal přednost sestře Tate Gallery s díly anglických malířů 18. a 19. století (Hogarth, Reynolds, Gainsborough, Turner, Constable) a evropskému umění v National Gallery. Asi jsem o moc nepřišel, jeden můj známý komentoval návštěvu Tate Modern tak, že kdyby si v muzeu na chvíli zdříml, je pravděpodobné, že po procitnutí by vedle sebe našel inventární číslo.

7. Architektura
V architektuře je snaha o jednoduchost geometrických forem typická pro funkcionalismus. Jeden z jeho klasiků, francouzský architekt švýcarského původu, známý pod pseudonymem Le Corbusier, ji zdůvodnil takto: "Dekorace je smyslné a primitivní povahy, stejně jako barva, a hodí se toliko pro nižší třídy, sedláky a divochy."
Protože funkcionalistické stavby využívají beton a železo, z vnějšku nemají daleko k menším panelákům. Nejznámější stavbou v tomto slohu u nás je vila Tugendhat od Ludwiga Miese van der Rohe, díky němuž máme v Brně památku UNESCO.
Velmi podobnou stavbu Mies (a dokonce ve stejném roce 1929) vytvořil i v Barceloně. Představovala německý pavilon na jedné výstavě a i když byla po skončení výstavy rozebrána, vzhledem k světovému uznání Mieseho díla byla v 80. letech znovu postavena. Nachází se nedaleko impozantního paláce na vrchu Montjuic, na rozdíl od vily Tugendhat, která je situována do svahu s krásným panoramatickým výhledem na město, se však ztrácí v ulici, a tak dojem z ní je mnohem menší, viz foto.

V případě vily Tugendhat věřím, že k jednáním o rozdělení Československa byla příjemným zázemím, ale nejsem si jist, zda se pro minimum vnitřních příček dobře hodila i k bydlení. Ještě horší to bylo u Le Corbusierovy vily Savoye v Poissy u Paříže. Architekt v tvůrčím rozletu střechu nahradil visutou zahradou. Mělo to drobnou vadu, při průtrži mračen majitelům teklo do postele. Když si stěžovali a žádali nápravu, Le Corbusier jim vzkázal, že si mají pořídit deštník.

8. Hudba
Někteří hudební skladatelé novátorsky svá díla zcela oprošťují od melodií, skladatelé vážné hudby přicházejí s kakofonií, v populární hudbě je výrazem minimalismu nekončící opakování jednotvárného rytmu. Kdyby to bylo alespoň trochu vtipné jako u Jiřího Šlitra, který složil skladbu založenou na opakování jednoho tónu a k tomu zpíval: "Tento tón, to je on."

9. Móda
Módní návrháři často budí pozornost více či méně skrytou nahotou, ti však moc originální nejsou, Hans Christian Andersen s Císařovými novými šaty je v minimalizaci materiálu nepřekonatelný.

10. Ekonomika
Snahou všech výrobců je při stávajících cenách snížit náklady (na pracovníky, mzdy, suroviny, …). A úspěchy se dostavují - máme masné výrobky bez stopy masa, marmelády, kde obsah ovoce symbolicky zastupuje nalepený obrázek, …
Čistě kvantitativně vzato, jestliže náklady budou klesat k nule, poměr cena/náklady poroste k nekonečnu. Zase tak jednoduché to ale není, jak se o tom přesvědčil jeden muž, který si usmyslel, že bude svému koni postupně snižovat dávky stravy, až ho úplně odnaučí jíst. Kůň to nějak nepochopil a umřel. Anorektičky však přesto doufají, že se jim to povede.

Malé Karpaty (1) - zámek, zřícenina hradu a krápníková jeskyně

Na Malé Karpaty se označení pohoří příliš nehodí, protože nedosahují ani 800 m nadmořské výšky, a jsou tedy ještě nižší než Českomoravská vrchovina. Začínají za Bratislavou a táhnou se téměř 100 km na severovýchod až k Novému Mestu nad Váhom. Jde o malebný kraj se zalesněnými kopci, které v podzimním období vypadají zvlášť působivě a je zde i řada zajímavých míst, dostupných po nenáročných turistických trasách. A právě zde jsme zakončili letošní turistickou sezónu.

Vybrali jsme trasu začínající na rozcestí Smolenice (232 m n. m.), jen čtvrt hodiny cesty od zámku Smolenice (292 m). Ten je už ze silnice zdaleka viditelný. Zvláštní na něm je, že jeho interiéry jsou veřejnosti přístupné jen o prázdninách, protože je majetkem Slovenské akademie věd a ta jej využívá jako kongresové centrum. Kdysi jsem byl účastníkem jedné 3-denní akce a matně si vzpomínám na lovecké trofeje pověšené na zdech a spoluúčast většího počtu Japonců. Z té doby kromě kolektivní fotografie žádnou jinou nemám, díky jedné svatbě bylo teď naštěstí otevřeno nádvoří a odtud jsou první záběry.

Po necelé hodině cesty po modré značce se mírným stoupáním dostaneme do Čertova žlabu (555 m), odkud se jde asi 45 min po zelené na Záruby rozcestí (745 m) a odtud je již velmi blízko po červené značce na skalnatý vrchol Záruby, který se 768 m je v Malých Karpatech nejvyšší. Jak je to na Slovensku u významnějších vrcholů zvykem, je opatřen dvojitým křížem.

Pokračování trasy od Zárub je nepříjemné tím, že dlouho vede po skalnatém hřebenu, kde uklouznutí by znamenalo spadnout do strže. Otevře se však krásný výhled na zříceninu hradu Ostrý Kameň (562 m) a okolní kopce Malých Karpat. Ze Zárub se k ní dostaneme po půl hodině.

Podle informační tabule hrad pochází z 13. století a měl strážní funkci na západní hranici Uherska. Začátkem 18. století byl však v bojích mezi císařskou armádou a povstalci zničen.

Z Ostrého Kamenu trasa klesá téměř až k jezeru, které je ze zříceniny hradu dobře vidět, a potom je cesta hodně dlouho neměnná. Jdeme stále po červené značce až k rozcestí, kde se trasa křižuje se žlutě značenou cestou. Na tu přejdeme a pokračujeme po ní až do rekreačního střediska Jahodník (295 m).

To už v tuto dobu zelo prázdnotou, ale na stezkách kromě turistů byla k vidění i spousta cyklistů. Od Ostrého Kamene jsem už zapomínal sledovat časové značky, podle čtvercové sítě na mapě je od něj do Jahodníku asi 9 km.

Z Jahodníku zbývá ještě hodina cesty po žluté ke smolenickému zámku. Cestou lze odbočit ke krápníkové jeskyni Driny.

Počet vstupů do jeskyně byl však mimo sezónu omezen a už jsem se do ní nedostal. Jak jsem si ale u pokladny přečetl, stejně se tam fotografovat nemůže, pro představu proto alespoň několik obrázků ze skládačky, kterou jsem si pro útěchu koupil.

Park kolem zámku je příjemným místem k vycházce a na otevřeném prostranství ve větrném počasí babího léta malé děti pouštěly papírové draky.

11 otázek a odpovědí (3)

Po roce znovu vzlétlo blogové letadlo, kdy blogeři odpovídají na otázky a dalším zase své kladou. Tentokrát mě zahrnula mezi zpovídané Vendy. Neumím však sestavit dostatečně univerzální soubor otázek pro další bloger(k)y, proto zůstanu jen u odpovědí na Vendiny zajímavé otázky.

1. Jaký byl váš nejhezčí zážitek za tento rok?
Letos se mně splnil sen navštívit Mexiko. Dlouho jsem po něm pošilhával, ale vysoké ceny letenek mě odrazovaly. Manželka však objevila zajímavou akční nabídku německé cestovky na 10-denní pobyt all inclusive v Cancúnu, který byl jen o něco málo dražší než samotná cena letenky do těchto končin, a proto jsme zájezd hned objednali.
Je tam vše, nač si lze vzpomenout - krásné pláže a na dosah ruky památky vyspělé mayské civilizace, např. archeologický komplex Chichén Itzá se známou pyramidou (na snímku), jedním z nových divů světa, a torzo historického města Tulum.

A sex on the beach byl také skvělý. Abyste si ale nepředstavovali sexuální orgie na pláži, raději dodám, že je to název míchaného alkoholického nápoje.

2. Umíte se rychle rozhodovat? Nebo jste ve svém rozhodování laxní a spíš některé věci odsouváte či necháte osudu?
Na náhodu a osud nespoléhám, odsouvání do nejzazších možných termínů jsem si však osvojil dokonale.
V trezorovém filmu Ucho Karla Kachyni je scéna, kde velký soudruh obklopen patolízaly filozofuje:

"Já si někdy říkám, copak tomudle nebo tomudle rozumím? Tomu přece nerozumím. Dobře, můžu si tu myšlenku připustit. Ale co revoluce? Počká? Takhle bychom imperialismu moc nezatopili. Tak rozhodnu. A vidím, že jsem rozhodl dobře."

A podržtaškové v obdivném vytržení tleskali, souhlasně mručeli a volali "Bravo!"
Snad i pod dojmem z filmu se dnes snažím k rozhodnutí získat co nejvíce informací.

3. Čím byste chtěli v životě být, popř. podařilo se váš sen zrealizovat?
Když jsem chodil na základní školu, zvědavých otázek učitelek "Čím bys chtěl být?" jsem se vždy bál, protože jsem neměl nejmenší představu. Rodiče mě k ničemu nepřesvědčovali, asi čekali, že na něco sám přijdu, a nějaký inspirativní vzor, např. kosmonaut, v příbuzenstvu také nebyl. Jednou jsem učitelce řekl, že chci být zámečníkem. Soucitně se na mě podívala, později, když už si všichni vybírali střední školu, jsem trochu prozřel a vysvědčení mezi dvěma po sobě jdoucími pololetími zlepšil z 5 trojek na 4 dvojky a šel tam také. U VŠ se to opakovalo, nevěděl jsem, jakou si vybrat. Pak jsem vystudoval dvě. A tak to přes různé změny zaměření pokračovalo a nakonec se mně podařilo uskutečnit daleko víc, než jsem si v 15 letech představoval.

4. Pamatujete si na první knížku, kterou jste přečetli?
V dětském věku jsem hltal především dobrodružné knihy - mayovky, verneovky, Marka Twaina, Jacka Londona, R. L. Stevensona, J. F. Coopera, která byla první, si už nevzpomenu, cením si však dvě knihy, jednu jsem vyhrál za vyluštění křížovky v mládežnickém časopise a na druhou si vydělal na brigádě. Ta první byla pro menší děti (mně tehdy bylo už 14 let), utkvěla mně z ní povídka o lízátku. Dostal ho malý kluk a měl z něho velkou radost a chtěl, aby mu dlouho vydrželo, stále se k němu vracel, že si jen trochu lízne, jenže lákadlo bylo silnější a za chvíli mu zůstal jen špalík. Z toho plyne ponaučení: je třeba trénovat vůli :) Druhou, Beatles v písních a obrazech, jsem tu už vzpomínal v článku When I'm Sixty-Four.

5. Dostanete zájezd zdarma jako výhru, a můžete si vybrat místo - kde byste nejraději strávili dovolenou?
Asi v Peru. Div světa Machu Picchu, legendární kultovní místo Inků ve výšce 2430 m, a jezero Titicaca dokonce v 3821 m by mohly být i náplní pěkného výšlapu, na zasněžený vrchol hory Huascarán (6768) bych se ale díval jen z uctivé vzdálenosti. K tomu ještě Cusco, bývalé hlavní město říše Inků, které je na seznamu UNESCO.

6. Kdybyste se mohli vrátit do určitého času (podle vlastního výběru) a něco ve svém životě změnit, změnili byste to?
Ne, mám totiž pocit, že všechny životní omyly mě posunuly někam, kam bych se normálně nedostal, a vlastně mě něčím obohatily.
Paris Hilton má krédo: "Žij tak, jako kdybys měl každý den narozeniny." Není ale takový život příliš monotonní? Kdyby si rodina nemyslela, že jsem se zbláznil, rád bych prožil alespoň víkend mezi bezdomovci, nemuselo by to ale být v únoru, abych při tom nezmrzl.

7. Kniha nebo film? (otázka preferencí. Raději čtete nebo se díváte na filmy? Může být i jiná odpověď)
Vůbec to nevylučuji, existuje-li obojí, určitě nejdřív kniha a potom film. Film málokdy překoná knižní předlohu, ta má vždy mnohem víc vrstev. Třeba filmy Jméno růže podle Umberta Eca nebo Formanův Valmont podle románu v dopisech Nebezpečné známosti od Choderlose de Laclose mě vysloveně zklamaly. Nevím ale, zda bych po zhlédnutí filmů knihy ještě chtěl číst.

8. Existuje něco, co se vám v životě povedlo, čeho jste dosáhli vlastním úsilím a na co můžete být pyšní?
Trochu to vyplývá z odpovědi na otázku 3. Líbí se mi výraz "selfmademan" a myslím, že se na mě hodí.

9. Brak versus umění. Dáváte přednost jednomu či druhému?
Složitost této otázky je v tom, jak rozpoznat, co ještě je umění. V klukovském věku jsem určitě dával přednost braku, četl jsem např. i rodokapsy a k četbě Babičky Boženy Němcové by mě nikdo nedonutil. Dnes už čtu hlavně prověřené autory. Pohled na umění se ale také v čase proměňuje, mnozí spisovatelé a malíři došli uznání až po smrti, např. John Kennedy Toole se stal se svým Spolčením hlupců pro nakladatele zajímavý až po sebevraždě, podobně Vincent van Gogh, který prodal jediný obraz (Červená vinice v Puškinově muzeu v Moskvě) a kdosi si z jeho nalezených obrazů stloukl kurník, a naopak na mnohé dobové modly padá prach. Vladimír Nabokov v Lolitě k tomu trefně poznamenal, že je nemálo spisovatelů, kteří se jako kamenné monolity posouvají staletími a plní učebnice literatury a přitom už nikoho nezajímají (Balzac, Gorkij, …).

10. Potkáte Boha a on vám povolí jednu otázku, na kterou odpoví. Jak by zněla?
Kde se tu bereš? Vůbec jsem s tebou nepočítal.

11. Podařilo se vám ve svém životě někomu pomoct, nebo někoho zachránit? (Myslím opravdový stav nouze, ne jen přenést babičce tašku z obchodu...)
Snil jsem o tom, že vytáhnu z vody topící se inteligentní krasavici, anebo ji vynesu z plamenů, a pak se vezmeme. A nic. (Choť už uměla plavat.)