27. února 2017

Vážná hudba s textem jako popová píseň

Když si odmyslíme operu, vážná hudba je především instrumentální - symfonie, koncerty pro sólové nástroje, sonáty, preludia, nokturna, tance, …
Řada melodií vážné hudby je však zpěvná, a tak není divu, že svádí k otextování a je pak kvalitním rozšířením repertoáru zpěváků populární i rockové hudby.
Několik příkladů jsem už zmínil v článku Vážná hudba a pop & rock, a sice skupinu Procol Harum, která svůj hit A Whiter Shade of Pale postavila na skladbě Johanna Sebastiana Bacha, Emerson, Lake & Palmer si přizpůsobili Obrázky z výstavy (Картинки с выставки) Modesta Petroviče Musorgského a Sting v písni Russians použil melodii romance Sergeje Prokofjeva z filmu Poručík Kiže.

Uvedení rockoví hudebníci (Sting v rocku také začínal - ve skupině The Police) předlohy ale nepoužili zcela věrně a tvůrčím způsobem je upravili. Popoví zpěváci se jich naopak snaží držet a protože jsou pěvecky mnohdy lépe disponovaní, pouští se i do skladeb, které i v instrumentální podobě je obtížné zahrát pro velmi rychlé tempo. To z následujících ukázek platí zejména pro Mozartův Turecký pochod, Chopinův Minutový valčík a Montiho Čardáš.

1. Marc-Antoine Charpentier (1634-1704) - Preludium Te Deum
Vyjádření díků Bohu barokního skladatele Charpentiera kdysi v televizi bývalo znělkou Eurovize před sportovními přenosy ze zahraničí a podle Wikipedie ho ve Vídni hrávají jako první při novoročních koncertech.
V repertoáru ji mají i členové Academica Musica Zlinensis, které jsem už zmiňoval v článku o Baťově vile ve Zlíně. Když po jejich předvánočních koncertech zajdeme ještě na neformální setkání na jejich mateřskou fakultu, hrají a zpívají moravské lidovky, písně folkových i rockových skupin a ve svém vlastním otextování také Charpentierovo preludium. Bohužel ji na YouTube nevystavili, ale někdy je o text požádám a malou ukázku sem vložím.
V následujícím videu originálního provedení skladby jsou náhledy na švédský královský zámek Drottningholm a jeho zahrady.



2. Tomaso Albinoni (1671-1751) - Adagio (1730)
Albinoniho Adagio se těší široké oblibě a nazpívalo ho množství zpěváků, např. Lara Fabian, kterou do své prezentace použila i italská modelka Monica Bellucci, velmi pěkné je i provedení neznámé zpěvačky Elmiry Kalimullina z ruské talentové soutěže, ale nejvíc se mně líbí studiová nahrávka božského Káji.



3. Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791) - Turecký pochod
Mozartův Turecký pochod (Türkischer Marsch) se hrává jako samostatná skladba, ve skutečnosti jde ale o třetí větu z klavírní sonáty A dur, Rondo alla turca, v Köchelově seznamu rozsáhlého díla geniálního skladatele uváděné pod číslem K. 331. Je prezentována také v mnoha dalších podobách - v orchestrální verzi, v komorním provedení, na kytaru a nezalekla se jí ani Eva Pilarová. A nepotřebovala k tomu ani text.



4. Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791) - Malá noční hudba
Kdo by neznal Malou noční hudbu (Eine kleine Nachtmusik)? Není divu, že tato Serenáda G dur pro smyčcový kvartet a kontrabas, K. 525, zaujala i legendárního génia Járu Cimrmana, který jí dodal další kvalitu svým textem. Bohužel jeho jistě skvostná interpretace se nedochovala, proto se musíme spokojit s poněkud amatérským provedením jednoho z objevitelů jeho díla Zdeňka Svěráka.



5. Ludwig van Beethoven (1770-1827) - Pátá symfonie (Osudová), první věta (1808)
První věta z 5. symfonie, op. 67, L. van Beethovena si dramatickým nástupem a zpěvnými pasážemi o transkripce přímo říká a existuje jich bezpočet, řada např. pro kytaru a jako kuriozitu si můžeme poslechnout verzi metalového kytaristy. Vzhledem k zaměření článku ale nelze vynechat zpívanou podobu. V následujícím videu tří tenorů zpěv začíná v čase 1:00.



6. Franz Schubert (1797-1827) - Serenáda
Schubertova Serenáda č. 4 (Ständchen/Zastaveníčko) v klavírním provedení se na poslech zdá celkem snadná, ale občasná kombinace tří tónů v pravé ruce proti dvěma v levé mně dělala potíže (abych správně vytvořil intervaly mezi tóny, procvičil jsem si zlomky). Svou úpravou ji okořenil Ferenc Liszt a v této verzi ji mám na vinylové desce se Sergejem Rachmaninovem, dalším skladatelem a současně virtuózním klavíristou, kde hraje skladby své i jiných autorů.
Pro Karla Gotta ji otextoval Zdeněk Borovec jako Píseň jak vánek. Měl jsem ji kdysi na malé desce, bohužel jsem ji ale zničil, ve staromládenecké etapě života jsem se občas pokoušel žehlit a jednou ještě plně nevychladlou žehličku jsem vložil do šuplíku, a to tak nešťastně, že sežehla bez obalu volně položenou desku a drážky ve vinylu se spekly. Ještěže máme YouTube!



7. Fryderyk Chopin (1810-1849) - Minutový valčík
Chopinův valčík, op. 64, č. 1, je ze všech jeho 14 valčíků nejkratší, a proto se mu dostalo označení Minutový. Za minutu ho ale nikdo nezvládne, obvyklý čas je 1 min 45 sec. A Nadě Urbánkové a Petře Janů to ve zpívané verzi ve volnějším tempu trvá ještě déle. Přiznám se však, že se mně ani jedna příliš nelíbí, proto je uvádím jen v odkazu v textu.

8. Bedřich Smetana (1824-1884) - Vltava z cyklu symfonických básní Má vlast (1874)
Vltava je druhou z deseti symfonických básní cyklu Má vlast a skladatel ji dokončoval v období úplné ztráty sluchu. Někdy se uvádí, že v melodii se částečně inspiroval lidovou písní Kočka leze dírou, těžko to ale tvrdit s jistotou. Skladba (i celý cyklus) je velmi populární a Česká filharmonie s dirigentem Václavem Neumannem ji hrávala při novoročních koncertech. Protože Smetana ve světovém měřítku není tak významný jako Antonín Dvořák a Leoš Janáček, měli jsme opravdu radost, když jsme Vltavu slyšeli jako první skladbu (pod)večerního programu se světelnými efekty u fontán pod vrchem Montjuic v Barceloně.
Oslovila i Karla Gotta, který ji nazpíval začátkem 70. let, když si budoval kariéru v Německu.



9. Edvard Grieg (1843-1907) - Solvejžina píseň ze suity Peer Gynt
Edvard Grieg r. 1875 složil orchestrální suitu Peer Gynt jako hudební doprovod scénického provedení stejnojmenné básně Henryka Ibsena. Jeho dílo však rychle překročilo prkna divadel a žije svým vlastním životem a v mnoha úpravách, např. v klavírní.
Solvejžina píseň společně se skladbami Anitřin tanec, Ráno, Průvod trollů, Ve sluji Krále hor, Åsina smrt patří z této suity k nejoblíbenějším. A protože autoři jsou z Norska, je na místě si poslechnout zpívanou verzi v provedení norské sopranistky Marity Solbergové.
V repertoáru ji má i ruská operní hvězda Anna Netrebko a muzikálová zpěvačka, herečka a tanečnice Sarah Brightman.



10. Vittorio Monti (1868-1922) - Čardáš (1904)
Rodilý Ital Monti se uplatnil v Paříži jako dirigent, skladatel operet, baletů, i komorních skladeb, jeho nejznámějším dílem však jednoznačně je Čardáš, který asi nechybí v repertoáru žádného vyspělejšího houslisty a díky střídání tklivých a temperamentních pasáží je zvlášť oblíben cikánskými hudebníky.
Má ale i řadu dalších verzí - kromě houslí i pro cello a orchestr, klavírní, Oldřichu Kaiserovi s klavíristou Ypsilonky Miroslavem Kořínkem se stal náplní zábavné scénky, pěvecky se ho úspěšně zhostila Eva Pilarová a jazyk se jí nezasukoval ani ve vyšším věku.



11. Albert William Ketelbey (1875-1959) - Na perském trhu
Skladba Na perském trhu (In a Persian Market) vedle provedení s orchestrem, a pro přitažlivý námět i v mnoha scénických ztvárněních, je oblíbená také v klavírní verzi, neunikla však ani pozornosti zpěváků, nazpíval ji např. jeden z nejlepších barytonistů operní historie Peter Dawson a u nás Jiří Korn.



12. Ronald Binge (1910-1979) - Alžbětinská serenáda
Alžbětinská serenáda (Elizabethan Serenade) svým názvem vzbuzuje dojem, že jde o dílo z alžbětinské doby (doby vlády Alžběty I. v 2. polovině 16. století), která je považována za období rozkvětu Anglie, autor však celým svým životem patří do 20. století. Jako v řadě předchozích případů má mnoho verzí, např. pro housle, varhany a my ji asi nejvíce známe zpívanou Karlem Gottem. Díky českému textu ("zapal svíčky sváteční") se u nás často hraje o Vánocích, první ji však zpopularizovala BBC, která jí uváděla hudební pořady cyklu Music Tapestry (podobně jako Jiří Černý s manželkou Miroslavou si do znělky soutěžního hudebního pořadu Houpačka zvolili Exodus Ernesta Golda). První anglické otextování Where the Gentle Avon Flows Christopherem Hassallem s Vánocemi také nemá nic společného, jediné datování v textu "midsummer night" lze chápat jako letní slunovrat, nebo Svatojánskou noc, tedy noc z 23. na 24. června, spojenou s oslavou narození Jana Křtitele.

15. února 2017

Jeskyně Postojna (a Predjamský hrad)

Jeskyně Postojna nebo také Postoj(e)nská jeskyně (Postojnska jama/Postojna Cave) se nachází ve stejnojmenné obci asi 40 km od slovinské metropole Lublaň (Ljubljana) a zpřístupněnou částí 5,3 km je nejdelší na světě. Celý jeskynní systém má pak přes 20 km.




Aby bylo možné prohlídku urychlit, 4 km návštěvníci projedou elektrickým vláčkem. Ten v úzké uličce jede nečekaně rychle a všichni spořádaně sedí, aby si neurazili hlavu.



I když historické nápisy prozrazují, že první lidé jeskyni navštívili už v 13. století, všeobecně známou se stala až díky Lukovi Čečovi, který r. 1818 objevil nový vchod do dalších prostor a později se zde stal prvním průvodcem.

Ráz Postojenské jeskyně se proměňuje a vedle stalaktitů (krápníky rostoucí od stropu dolů), stalagmitů (vyrůstají ze dna jeskyně směrem vzhůru) i stalagnátů (vzniklých srůstem stalaktitu a stalagmitu) zaujmou bělostné stěny ze sintru, množství drobných brček na stropech tvořících závěsy a velké oblouky jak v gotických katedrálách.




Části jeskyně mají podle toho různá jména, v Bílém sále (The White Hall) dominuje běloba horniny sintr.





V Červeném sále (The Red Hall) se stěny působením oxidu železa zbarvily do červena a jsou zde i krápníky okrově žluté.




Ve Špagetovém sále (The Spaghetti Hall) ze stropu visí tenká vlákna připomínající italské těstoviny.




Kovová lávka se nazývá Ruský most (The Russian Bridge), postavili ji ruští zajatci v 1. světové válce.




Ikonami jeskyně jsou dva masivní stalagmity: Tlustý sloup (A Fat Column) a Bílý diamant (The White Diamond).




V jeskyni žije zvláštní obojživelník macarát jeskynní, kterému Slovinci říkají človeška ribica (lidská ryba). Je slepý a na rozdíl od ryb nemá ploutve, ale nohy. Téměř bez potravy (živí se jen mikroorganismy) se údajně dožívá až 100 let, dorůstá do 25 cm a kromě Postojenské jeskyně se vyskytuje jen v několika málo dalších v Bosně a Hercegovině a v Chorvatsku.
Protože fotografie přes sklo akvária se mně vůbec nepovedla, převzal jsem následující dvě z Wikipedie a 100+1.




Jen asi 9 km od Postojenské jeskyně se nachází Predjamský hrad (Grad Predjama/Predjama Castle).
U hradů je obvyklé, že se vypínají na skále, nebo alespoň na kopci, aby strážci mohli včas spatřit nepřítele a dobytí znesnadňovala těžká dostupnost. Predjamský hrad je však situován právě opačně, na úpatí skály je vestavěn do vchodu jeskyně (pred jama = před jeskyní).




Historie hradu sahá do 13. století, ale současnou podobu v renesančním slohu získal po přestavbě o 3 století později.

Nejznámějším obyvatelem hradu byl loupeživý rytíř Erasmus Jamský v 15. století. Labyrint chodeb za hradem s tajnými východy je 13 km dlouhý, a proto Erasmus dlouho unikal dobyvatelům hradu, kteří nedokázali zjistit, kudy je zajištěno jeho zásobování. Zbojník je navíc z okna provokoval vystrkováním vybraných pochoutek.
Jenže ho zradil sluha, nepřátelům za úplatek prozradil, že Erasmus právě sedí v dřevěné budce, kam i císař pán chodí pěšky, a dobyvatelé ji i s ním kamennými koulemi rozstříleli.




Do hradu jsme ale nešli, vybavení je tam prý velmi prosté a nepůvodní a jeskyně za ním se nemůže srovnávat s Postojenskou, jen jsme prošli okolí hradu a vydali se do Lublaně, kde nás čekal Jože Plečnik.


5. února 2017

Milán (2) - ze střechy dómu

Církevní stavby mají podobně jako duchovní pastýři svou hierarchii a od jednoduchých kapliček (modliteben) a venkovských kostelíků se dostaneme až k honosným chrámům (pomineme-li přitom kláštery, které slouží mnichům a řádovým sestrám, a stavby u nás okrajových náboženství, např. židovské synagogy a muslimské mešity).

Některým významným kostelům papež udělil titul bazilika, význam je dán tím, že v nich sídlí on sám (Bazilika sv. Petra ve Vatikánu) nebo jiní vysocí církevní hodnostáři. Této pocty se ale dostává i velkým kostelům s minimálně třemi loděmi (nejčastěji s hlavním podlouhlým prostorem, na nějž kolmo z obou stran jsou napojeny dva menší).

Označení katedrála automaticky přísluší hlavnímu kostelu diecéze (= územně vymezené správní jednotky, v Čechách je jich 5 a na Moravě 3) či arcidiecéze (hlavní diecéze v církevní provincii, v Čechách jí je arcidiecéze pražská a na Moravě olomoucká), kde sídlí biskup či arcibiskup.
Synonymem slova katedrála je dóm. Vždy se mně ale podvědomě zdálo (a proto ten dlouhý úvod), že dóm je absolutní vrchol mezi církevními stavbami, víc než "obyčejná" katedrála. Máme je např. v Praze, v Plzni, v Olomouci, v Brně, neslyšel jsem však o nich mluvit jako o dómu, na rozdíl od impozantních katedrál v Kölnu, v Regensburgu a ve Vídni. To, že velkolepý milánský kostel, který rozměry patří mezi 5 největších chrámů na světě a je nejspíš první v počtu soch, se oficiálně jmenuje Katedrála Narození Panny Marie v Miláně, asi ví málokdo, protože se mu neřekne jinak než Milánský dóm (Duomo di Milano).

Poprvé jsem ho viděl v r. 2002, fotky mám ale jen z kinofilmu, při 2. návštěvě už s digitálním fotoaparátem byl bohužel částečně skryt v reklamních panelech.




Milánský dóm je nejvýznamnější památkou gotické architektury v Itálii, základní kámen byl z popudu milánského vévody Giana Galleaza Viscontiho položen r. 1386 (chtěl si naklonit Boha, aby mu dal mužského potomka), avšak dokončen byl až o pět set let později (významně k tomu přispěl Napoleon, který se zde r. 1805 nechal korunovat králem Itálie a zajistil pak další financování). Práce na výzdobě jeho vchodů probíhaly ještě v 2. pol. 20. století. Navzdory tomu všemu si zachoval jednotný styl a ubránil se i vlivu italské renesance.




Celý dóm je obložen bílým mramorem, pod ním se skrývá cihlová stavba. Má 5 podélných lodí (hlavní a 4 postranní) a 3 příčné. Na délku má 157 m, na šířku 92 m a výška 108,5 m je dána vrcholem pozlacené sochy Madony na Mariánské věži. Interiér pojme 40 tisíc návštěvníků. Z vnějšku stavbu zdobí 135 věžiček (většina byla přidána až v 19. století), více než 3000 soch a 96 chrličů vody.

Vnitřní výzdoba dómu pochází převážně ze 16. století, vděčí za ni zájmu o umění tehdejšího milánského arcibiskupa Karla Boromejského, který v jedné z kaplí má hrobku.




Atrakcí dómu je možnost vystoupit na jeho střechu. Naskytne se široký výhled do okolí, na hlavní milánské náměstí Piazza del Duomo s jezdeckou sochou Viktora Emanuela II. (1820-1878), prvního krále sjednocené Itálie, a na zastřešení obchodní pasáže (rovněž nese jeho jméno - Galleria Vittorio Emanuele II), na jejíž druhé straně se nachází slavná opera La Scala (Teatro alla Scala).


Především si ale zblízka můžeme prohlédnout věže, oblouky, sochy, chrliče a všechny detaily vnější výzdoby.





Střecha dómu si zahrála v dramatické scéně slavného neorealistického filmu Luchina Viscontiho Rocco a jeho bratři (v traileru od 1:08) z r. 1960 s Alainem Delonem, Renatem Salvatorim a Annie Girardotovou v hlavních rolích.


Pasáž Viktora Emanuela je dílem architekta Giuseppe Mengoniho. Výstavba trvala dva roky a r. 1867 ji slavnostně otevřel samotný panovník. Nešťastným paradoxem ale bez účasti tvůrce, ten při kontrole závěrečných prací spadl ze střechy a zabil se.


Aktuální článek

Kazimir Malevič - suprematismus a kubofuturismus

Kazimir Malevič (1879-1935) je v dějinách umění uváděn většinou jako ruský malíř, narodil se však v ukrajinské metropoli Kyjev a oba jeho r...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)