Jackson Pollock - psychedelický expresionismus

Jackson Pollock (1912-1956) společně s Markem Rothkem a Willemem de Kooningem patří k nejvýznamnějším představitelům abstraktního expresionismu. Malíř byl nevyrovnanou osobností, trpěl schizofrenií, těžkým alkoholismem, projevoval se agresivním chováním, nesčetnými sexuálními vztahy, potřeboval pomoc psychologů, a při malování se dostával do transu jako šaman ovládaný vnějšími silami, což snad opravňuje k charakteristice v názvu článku. 

Jeho tvůrčí období bylo krátké, až na výjimky zahrnuje jen období 1946-1950. A poměrně krátký byl i jeho život, opilý v autě narazil do stromu a zabil sebe a kamarádku své milenky, ta se těžce zranila, štěstí měla jen manželka, která rovněž byla malířkou a v té době odjela do Evropy, aby tam propagovala jejich umění a zařídila výstavu.   

Pollocka ovlivnilo „primitivní“ umění indiánských kmenů, obrovské nástěnné malby mexických malířů Josého Clementa Orozca, Davida Alfara Siqueirose a Diega Rivery i moderní evropské umění, především Joan Miró a Pablo Picasso.    

Náměsíčná žena (1942, Peggy Guggenheim Collection, Benátky) je inspirována Picassovým obrazem Žena před zrcadlem (1932), působí jako rentgenový snímek, kde páteř ženy představuje svislá černá linie. Obličej je v kubistickém stylu zobrazen čelně i z profilu.

V r. 1947 Pollock přišel s vlastní technikou malby dripping, kdy na plátna ležící na zemi vytlačoval barvy z tub a tupými nástroji je roztíral, případně řídké barvy na ně kapal nebo přímo vyléval. K barvám navíc přidával drcené sklo, písek a sádru. Tomuto postupu říkal akční malování (action painting). 

U velkých obrazů si pomáhal tyčemi a nejrůznějšími nástroji pro rozstřikování barvy na plátno, mezi nimi i injekčními stříkačkami. Kdysi jsem někde četl, že po ležících obrazech také šlapal, ale otisky nohou či bot v nich patrné nejsou. A také to neodpovídá jeho výroku, vysvětlujícímu, v čem vidí přednost malování naležato a jak při tom postupuje: „Cítím se blíže, více součástí obrazu, protože tak mohu chodit kolem něj, pracovat ze čtyř stran a být doslova v obraze."

Pollock se u obrazů často nezdržoval vymýšlením názvů a označoval je jen pořadovými čísly a rokem, kdy je namaloval. Např. další obraz se jmenuje Číslo 31, 1950. Je součástí sbírek Museum of Modern Art v New Yorku. Patří ke třem obrazům velkého formátu, které vytvořil technikou kapání. V muzeu s rozměry 269,5 x 530,8 cm zabírá celou stěnu a jeho výřez je podkladem v záhlaví mého blogu.

Pollock dovedl malovat realisticky, příkladem je jeho autoportrét, zvláštností jeho tvorby ale je, že v mnoha dílech začal rozpoznatelnou postavou, kterou pak překryl vrstvami nakapané barvy.

Až na předposlední zbývající obrazy jsou ze sbírky Peggy Guggenheim v Benátkách. Tato propagátorka a sběratelka umění vystavila ve své galerii sedm Pollockových obrazů z r. 1946, které dostaly souborný název Zvuky v trávě. A mnohé pak i zakoupila. Patří k nim Křepčící pohyb a Oči v žáru, kde ve spleti pruhů se na některých místech dají najít oči tvorů ukrytých v barvě.

Název Obřízka (1946) následujícímu obrazu dala Pollockova manželka Lee Krasner(ová) po jeho dokončení. Tento dojem mohla získat při pohledu na totemické postavy, které uprostřed plátna pozorují něco, co se zdá být scénou násilí.

Alchymie (1947) dává tušit, jak vyčerpávající muselo být pokoušet se z nejrůznějších chemikálií vyrobit zlato.

Obraz Začarovaný les (1947) vypadá spíše jako prales, a to dost strašidelný, protože malíř zredukoval paletu barev převážně na černou a bílou.

Hnědá a stříbrná II (1951, Kunstmuseum, Bern) je již z doby, kdy maloval výjimečně.

U posledního obrazu název neznám a ani se se ho neodvažuji odhadovat. Podle pořadí v textu by odpovídal Číslu 09 :).

I když Pollockova díla se setkávají s kritikou a jejich význam se relativizuje, že jde jen o výsledek amerického marketingu v hollywoodském stylu, mezi sběrateli umění je o ně zájem. V r. 2006 se jeho obraz Číslo 5, 1948 v aukci prodal za 140 milionů dolarů (přes tři miliardy korun).

Arthur Wellesley - přemožitel Napoleona u Waterloo a jeho památníky v Londýně (3) a Dublinu (3)

Zatímco Napoleon Bonaparte je u nás všeobecně známý, protože v „bitvě tří císařů“ 2. prosince 1805 u Slavkova dosáhl svého nejslavnějšího vítězství, toho, kdo jeho armádu u Waterloo (necelých 30 km od Bruselu) r. 1815 rozhodujícím způsobem porazil, si v našich končinách málokdo vybaví. S pomocí spojeneckých nizozemsko-belgických vojsk a pruské armády, vedené maršálem Gebhardem Leberechtem von Blücherem, byl jím Arthur Wellesley, 1.  vévoda z Wellingtonu (1769-1830), pro jednoduchost často uváděný jako Wellington. Napoleon byl následně internován na ostrov Svaté Heleny a na rozdíl od první internace na ostrov Elba k novému vytvoření bojeschopné armády a další expanzi už nenašel síly a r. 1821 za nejasných okolností umírá, jednou z teorií je, že byl otráven.

I když Napoleon z asi 60 bitev jich 8 prohrál a dvě neměly jednoznačného vítěze (jednou z nich při tažení do Ruska byla bitva u Borodina) a nakonec špatně dopadl, Francouzi ho uctívají, protože na vrcholu moci ovládal většinu západní Evropy (dokonce se snažil také o kolonizaci Karibiku) a Francii získal postavení světové velmoci, jaké nikdy v historii neměla. Navíc po staletích královského absolutismu uskutečnil správní reformu země a vydal občanský zákoník, který je dodnes základem francouzského práva.   

Bitvu u Slavkova připomíná mohyla na prateckém kopci, v Paříži Slavkovský oblouk a císař zde má i důstojné mauzoleum a sochu na sloupu na náměstí Vendôme naproti hotelu Ritz. Z obrazových ztvárnění je asi nejznámější portrét Napoleona na vzpínajícím se koni od francouzského klasicistního malíře Jacquese Louise Davida (1801, Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň). 

Životní cesta Wellingtona je také pozoruhodná. Na vojenskou kariéru, kdy uznání si získal ve válce na straně Španělska, usilujícího se vymanit z područí Napoleona, a zájmy Británie několik let hájil při ovládání Indie a její snaze o další územní zisky v Asii, navázal 4 roky po Waterloo vstupem do politického dění a r. 1828 se stal předsedou vlády. Jeho vláda sice o 2 roky později vyslovením nedůvěry padla, ale po vítězství konzervativců r. 1834 v dalších vládách zastával ministerské posty, byl také předsedou dolní komory britského parlamentu a až do konce svého života byl vrchním velitelem britské armády a členem Sněmovny lordů.  

Pohřben je v katedrále sv. Pavla v Londýně vedle admirála Horatia Nelsona, který r. 1805 Napoleona porazil v námořní bitvě u španělského mysu Trafalgar. Na konci bitvy Nelsona však zasáhla kulka z jedné francouzské lodi a těžkému zranění podlehl. Na Trafalgarském náměstí před budovou National Gallery ho připomíná socha na sloupu.

Wellingtonovi na rozdíl od Napoleona a Nelsona (a také Kolumba v Barceloně) se pocty vztyčení sloupu nedostalo, v Londýně má ale hned dvě jezdecké sochy. Jedna je u budovy Bank of England.

Další pak u po něm pojmenovaném Wellingtonově oblouku u Hyde Parku, původně ale stála na vrcholu oblouku a až po jeho smrti byla demontována a usazena na podstavec. 

Poblíž je i památník vojákům Wellingtonovy armády.

Wellington se narodil v Dublinu a zpočátku sloužil v irské armádě, jeho rodná země se k němu samozřejmě hlásí a svůj památník má i v irské metropoli, kde má podobu obelisku.

Wellingtonův portrét namaloval Francisco de Goya (1812-1814, National Gallery, Londýn).

Přestože Waterloo se stalo symbolem debaklu, v r. 1974 tehdy ještě neznámá švédská skupina ABBA se stejnojmennou písní vyhrála soutěž Eurovize a odstartovala jí svou hvězdnou kariéru. 

Stonehenge - megalitická pravěká svatyně

Letní dovolenou jsme zakončili 6 dny v Londýně a jak jsme si navykli, vždy k vícedennímu pobytu přidáme nějaký výlet. Windsor a Hampton Court jsme kdysi navštívili v rámci zájezdu s cestovní kanceláří, teď jsme proto zvolili jiný cíl, a sice pravěkou svatyni Stonehenge, vzdálenou od Londýna asi 2 hodiny cesty autobusem. Protože místo je velmi exponované, koupili jsme si jízdenky na internetu na konkrétní den a čas ještě doma, asi 10 dnů předem. Na rozdíl od nás, kdy mailem přijde soubor .pdf, k jejich zobrazení bylo třeba do mobilu nainstalovat anglickou aplikaci GetYourGuide. Ta byla nutná i k zobrazení jízdenek společnosti National Express, zajišťující autobusové spojení z letiště Stansted do centra Londýna, kupodivu při koupi zpáteční jízdenky na letiště z hotelu v Londýně už přišel obvyklý .pdf soubor.         

Až ke Stonehenge dojet návštěvnickým autobusem nebo autem není povoleno, slouží k tomu místní autobusy společnosti, která se o areál stará, případně je možné jít i souběžnou cestou pěšky, délka trasy je odhadem mezi 1 až 2 km. 

Megalitickou stavbu Stonehenge, přibližně 4500 let starý soubor menhirů (kamenných bloků zasazených do země nastojato), na vnějším obvodu tvořil původně kruh o poloměru 110 m a vnitřní půlkruh (resp. podkova) o poloměru 30 m. 

Třicet menhirů je vztyčeno do výše 4,20 m a spojeno 30 kamennými překlady. Vzhledem k hmotnosti balvanů, z nichž nejtěžší váží 50 tun, je záhadou, jak se mohlo pravěkým obyvatelům podařit je sem dopravit (pocházejí z lomu vzdáleného 30 km) a vztyčit. 

Místo je od r. 1986 na seznamu UNESCO. Předpokládá se, že bylo zasvěceno kultu slunce, paprsek slunce při letním slunovratu prochází osou podkovy. Při zkoumání 3D laserovou technologií se však na kamenech objevilo více než 100 rytin a kreseb, a tak mohlo jít také o pravěkou galerii.     

Dalším vysvětlením je, že Stonehenge bylo poutním místem pro nemocné, podobně jako dnešní Lurdy. 

Následující snímky jsou z různých míst v okolí stavby, je z nich vidět i to, jak se během návštěvy měnilo počasí.

Uspořádání dvou menhirů, na nichž spočívá jeden překlad, se nazývá trilit (anebo také triliton).   

Jak bylo vidět v úvodních snímcích a také na následujícím vpravo, některé balvany leží.

Jeden menhir je od svatyně značně vzdálen a vypadá zde jako osamělý poutník.

V širším záběru je patrné, že svatyni obklopuje příkop.

Slunce nad impozantní scenérií zase zapadlo za mraky a jako kdyby se setmělo, i když bylo ještě před polednem.

Moderní budova se skleněnou fasádou u odstavného parkoviště slouží jako restaurace a prodejna suvenýrů.