Rýnské vodopády

Rýn patří k největším řekám Evropy, na celkové délce 1238 km protéká šesti zeměmi - pramení v Rétských Alpách na jihovýchodě Švýcarska a po soutoku zdrojnic pokračuje po hranici Švýcarska a Lichtenštejnska a dále Švýcarska a Rakouska, protéká Bodamským jezerem, vytváří hranici Švýcarska a Německa a poté Německa a Francie a nakonec v Holandsku se větví do několika ramen a ústí do Severního moře.

Na rozdíl od mnohem delší Volhy (3531 km) a Dunaje (2848 km) a délkou srovnatelného Labe (1165 km) se může pochlubit zajímavým přírodním divem - Rýnskými vodopády (Rheinfall).

Vodopády leží na severu Švýcarska, poblíž města Neuhausen, mezi kantony Schaffhausen a Curych, a průtokem, který podle roční doby se pohybuje v rozmezí 250 až 700 m³/sec, jsou v Evropě největší. Impozantní jsou i rozměry, na šířku mají 150 m a burácející proud vody padá do hloubky 23 m.

Přístup na vyhlídkové terasy vede přes bránu hradu Laufen v pravé části mapy na informační tabuli.

Z horního náhledu na vodopády je patrná hlavně jejich šířka.

Působivější jsou pohledy z níže položených teras. Uprostřed vodopádu se voda tříští o pilíře kamenné brány. Modrobílá vlajka je symbolem kantonu Curych.

Pod stěnu vodopádu je možné se dostat při vyjížďce lodí. Nabízí se několik tras, jak ukazují plánky z informačních tabulí.

Přístav pro delší trasy 1 a 4 je na druhé straně řeky u hrádku Wörth, kam se dostaneme obchůzkou po mostě nebo lodí po trase 2, spojující oba břehy.

Kamenný most vpravo od Wörthu je funkční, na následujícím snímku je vidět projíždějící vlak.

Z přístavu pod Laufenem je poslední náhled na vodopády.

Při návratu od vody můžeme využít výtah.

Protože vodopády jsou hlavním lákadlem a prohlídky interiéru hradu Laufen by byly na okraji zájmu, byl proto přeměněn na hotel s luxusní restaurací. A restaurace s vyhlídkou je také u Wörthu.

Při naší ranní návštěvě bylo ještě zavřeno.

V těsném sousedství hradu Laufen stojí kostelík.

Ten a výlety lodí jsme si však už odpustili, protože naším dalším a hlavním cílem byl Curych.

Déšť v písních

Mrholí, mrholí, to vlhko padá k zemi, mrholí, mrholí a nějak divně je mi, vláha padá na vlasy, je uplakaný počasí zpíval Waldemar Matuška a nějak tak to vypadalo posledních 14 dní a další deště se sem ženou, ale snad to pomůže zemědělcům, obiloviny vzrostou a nepřijde hladomor. Máme tak důvod ke zpěvu.

Oldřich Veselý byl stěžejní osobností brněnské skupiny Synkopy 61 (v hudební rubrice mám o nich celkem 4 články), složil řadu krásných písní a nakonec i koncepčních alb. Od 70. let se zapojil do koncertování jako zpívající klávesista, kde si ho všiml náš nejlepší kytarista té doby Radim Hladík a přetáhl ho do Blue Effectu. Z jejich spolupráce vykrystalizovala dvě alba a z prvního, nazvaného Svitanie a vydaného slovenským hudebním nakladatelstvím Opus, se sem hodí Veselého úprava moravské lidové písně Ej, padá, padá rosenka. Radim Hladík skladbu ozdobil skvostným sólem (začíná v 3:00), podle mě v naší rockové hudbě dosud nepřekonaným.

Oba hudebníci už bohužel nežijí, nedožili se ani sedmdesátky. A Marian Varga, skladatel a virtuózní klávesista, ji překonal jen o několik měsíců. Na jeho skladbu Ulica plná plášťov do dažďa, kterou po odchodu ze skupiny Prúdy Pavola Hammela nahrál se svým instrumentálním sdružením Collegium Musicum, se však nezapomene. Zvlášť působivá je pasáž v čase mezi 1:32 až 3:20, začíná jemným kytarovým sólem Pavla Váněho, který si do Collegia Musica na chvíli odskočil ze skupiny Progress Organization, a přechází do zpěvného motivu kláves Mariana Vargy, a proto si zařazení zaslouží, i když jde o instrumentální skladbu.

Na YouTube je dostupná i živá nahrávka z r. 2010, tj. z doby bezmála o 40 let později než originální nahrávka. V ní vedle Vargy exceluje sólový kytarista Fero Griglák.

Billy Joe Thomas nazpíval Rain Drops Keep Falling on My Head. Píseň je známá jako soundtrack z filmu Butch Cassidy and the Sundance Kid.

Have You Ever Seen the Rain? je jedním z hitů americké skupiny Creedence Clearwater Revival.

Naživo jsem ji slyšel v podání Bonnie Tyler na jejím brněnském koncertu v r. 2015, kdy s ní zpěvačka své vystoupení zahájila.

Creedence Clearwater Revival mají ale ještě jednu deštivou: Who'll Stop the Rain?

Otázku z názvu předchozí písně si často klademe na turistických výletech. A že ten déšť nemůže vydržet (I Can't Stand the Rain), si stěžuje i Precious Wilson se skupinou Eruption.

Uriah Heep zpívají o dešti bez přívlastků: Rain.

I další klasici hard rocku Led Zeppelin mají svou deštivou píseň: The Rain Song.

Ale déšť může mít i barvu. Prince zmiňuje fialovou (Purple Rain) a Peter Gabriel (exGenesis) červenou (Red Rain).

A v podání drsné trashmetalové skupiny Slayer rudý déšť má podobu krve: Raining Blood.

Phil Collins (rovněž exGenesis) si přeje, aby ho zchladil déšť a zahnal pocit viny (I Wish It Would Rain Down).

Déšť bychom ale stejně jako Guns N' Roses čekali spíš v listopadu. Jejich skladba November Rain na YouTube má neuvěřitelných víc než miliardu zhlédnutí.

Mike Oldfield na sebe upozorňoval od teenagerských let a v 16 složil instrumentální dílo Tubular Bells, i když přesvědčit hudební nakladatelství k vydání alba se mu podařilo "až" v 19. Později na něj navázal v Tubular Bells II a Tubular Bells III, kde jsou už i zpívané skladby. Z "trojky" je píseň Man in the Rain, kterou na album nazpívala irská zpěvačka Cara Dillon a Mike Oldfield se zde předvedl s pěkným kytarovým sólem. V záznamu premiérového koncertu z r. 1998 na nádvoří Horse Guards Parade před budovou Whitehall v centru Londýna (za níž od následujícího roku do záběrů zasahuje vyhlídkové kolo London Eye) však Caru Dillon nahradila Helen "Pepsi" DeMacque.

Adele v r. 2017 již poněkolikáté kralovala cenám Grammy a celkově jich má mezi ženami nejvíc. Z jejího repertoáru mám nejraději Set Fire to the Rain, která jí přinesla cenu v r. 2012 za Best Pop Solo Performance. Na rozdíl od mnoha jiných hvězd Adele nevypadá jako modelka a upoutá samotným zpěvem. Jak prohlásil slavný kytarista Carlos Santana: "Prostě se postaví a zpívá, nepotřebuje rekvizity ani tanečníky."

Na vybrané skladbě se mně vedle toho, kláves a lesu smyčců velmi líbí i rytmika. Bubeník a baskytarista by se neztratili ani v rockové skupině. Živé vystoupení v Royal Albert Hall v Londýně již překročilo půl miliardy zhlédnutí, několika desítkami jsem přispěl.

Moskva (2) - Chrám Vasila Blaženého (a Rudé náměstí)

Nedávno vzbudil velkou pozornost požár pařížské katedrály Notre-Dame a půl světa se hroutí žalem a každý, kdo má zbytný milion, by ho hned poslal na rekonstrukci, ale přiznám se, že mě nijak zvlášť neuchvátila, na rozdíl třeba od milánského dómu a katedrály v Kolíně nad Rýnem.

Co se mně však vždy velmi líbilo, jsou pravoslavné kostely. Jejich pestrobarevné, leckdy i zlaté, cibulovité věže jako kdyby vypadly z pohádkových příběhů a byť při větším počtu "cibulí" mohou působit až kýčovitě, spolehlivě zaujmou.

Jeden, Chrám Vzkříšení Krista v Petrohradu, jsem už na blogu představil, pěkný mají také ve francouzském Nice, u nás pak v Karlových Varech (a to i díky ruské komunitě, která na něj od prvopočátku přispívá), skromnější najdeme v Olomouci a velmi prostý v Brně. Naopak skvostný a současně nejproslulejší je v Moskvě.

Chrám Vasila Blaženého (Собор Василия Блаженного/St. Basil's Cathedral, podle ruského originálu by správně mělo být chrám Vasilije Blaženého) je dominantou jihovýchodní strany Rudého náměstí. Od r. 1990 je (společně s Kremlem a Rudým náměstím) na seznamu UNESCO.

Chrám v letech 1555-1561 nechal postavit car Ivan Hrozný (1533-1584) na památku porážky Tatarů z kazaňského a astrachaňského chanátu a připojení jejich území k Rusku. Tataři vyznávali islám a zřejmě i proto věže připomínají vzory turbanů, jejich typických pokrývek hlavy ze stočeného pruhu látky.

Krutovládce, který neváhal zabít ani vlastního syna, když před ním bránil svou těhotnou manželku, se podle legendy architektu Postniku Jakovlevovi odvděčil tím, že po dokončení chrámu mu nechal vypíchnout oči, aby už nikde jinde nemohl postavit něco stejně krásného.

Stavba je vrcholným dílem ruské architektury, obsahuje však i rysy asijských a evropských sakrálních staveb - čtvercový půdorys a bohatá výzdoba interiéru je typická pro byzantskou architekturu a věž nejvyšší kaple uprostřed s protaženou střechou ve tvaru polního stanu se podobá věžím gotických katedrál.

Původně chrám tvořilo 9 propojených kaplí, nejvyšší je prostřední a kolem ní v rozích pomyslného čtverce byly umístěny 4 větší a mezi ně vsazeny další 4 menší. Při jejich počtu se věže překrývají a z chodníku všechny uvidět vyžaduje celý chrám obejít. Číslo 9 symbolizovalo počet dnů dobývání Kazaně.

R. 1588 byla nad hrobem Vasilije Blaženého (blahoslaveného chudého duchem, tuláka a žebráka, který podle legend měl schopnost věštit) postavena ještě 10. kaple a chrám pak získal podle něj dnešní jméno. Původně byl zasvěcen Panně Marii (Panně Marii Pomocné - ochránkyni života) a jmenoval se Собор Покрова Божией Матери (v anglických textech Cathedral of the Intercession of the Holy Virgin) podle centrální kaple.

Názvy kaplí symbolizují 8 sjednocených církví, soustředěných podle deváté, a jejich velikost odlišuje výška věží, jak je patrné z plánku převzatého z průvodce St. Basil's Cathedral, který v r. 2017 vydalo Státní historické muzeum v Moskvě.

Před chrámem se nachází sousoší Kuzmy Minina a Dmitrije Požarského, vůdců povstání r. 1612 proti okupaci Moskvy polskými vojsky, kterým se během rusko-polské války (1605-1618) a střídavých úspěchů obou stran podařilo v letech 1610-1612 Moskvu obsadit. Jeho autorem je Ivan Martos a umístěno sem bylo v r. 1818.

Při pohledu do náměstí jeho sousedem po levé straně před zdí Kremlu je kuriózně Mauzoleum V. I. Lenina, obklopené hrobkami a bustami významných velitelů z 2. světové války a politických představitelů (včetně J. V. Stalina a u nás zvlášť "oblíbeného" L. I. Brežněva), u kterých podpora církve byla asi tím posledním, na co by chtěli myslet.

Po pravé straně je obchodní dům GUM (Государственный универзальный магазин), budova v rusko-byzantském slohu z r. 1894, kdysi socialistický "supermarket" s všední nabídkou zboží, dnes však především pro vyšší příjmové vrstvy. Také už ho neprovozuje stát, ale soukromá firma a i když zkratka zůstává stejná, význam písmene G se změnil na Глaвный (Hlavní).

Na protilehlé straně je Státní historické muzeum, postavené v r. 1872.

Ve stínu hlavního magnetu Moskvy přímo na Rudém náměstí stojí růžový Kazaňský chrám (Казанский собор). Je zasvěcen Matce Boží Kazaňské, jejíž ikona je zde uložena, bývá proto také uváděn pod širším názvem Chrám Ikony Matky Boží Kazaňské (Собор Казанской иконы Божией Матери). Vysvěcen byl r. 1636 a o 300 let později na Stalinův příkaz zbořen. R. 1993 byl v ještě v působivější podobě znovu postaven a každý den se v něm konají bohoslužby.

Chrám Vasila Blaženého měl také několikrát namále, Napoleon ho chtěl vyhodit do vzduchu a Stalinovi zase vadil, protože uzavírá Rudé náměstí, a tak omezuje prostor pro velkolepé vojenské přehlídky s tanky a raketami. Během téměř celé éry Sovětského svazu (od r. 1929 až do r. 1990) se v něm nesměly konat církevní obřady a z věží byly sundány zvony. Ale i dnes jsou bohoslužby jen občasné - podle svátků pravoslavného kalendáře. Chrám slouží hlavně jako muzeum a ne k rozjímání věřících.

Tradičním prvkem interiéru pravoslavných kostelů je ikonostas - ikonami pokrytá dřevěná stěna, oddělující oltářní prostor od místa pro návštěvníky. Další snímky znázorňují ikonostasy ze dvou kaplí.

V chrámu samozřejmě nemohou chybět odkazy na Vasila Blaženého, má zde svatyni s baldachýnem a řadu vyobrazení z jeho života.

Je třeba ale říci, že vnitřní výzdoba chrámu je novějšího data (a nemá tak historickou hodnotu), sahá až do 20. století. Nejcennější ikony od středověkého mistra Andreje Rubleva (resp. Rubljova podle ruského Андрей Рублёв, 1360-1430) v Moskvě uchovává Chrám Zvěstování Panny Marie (Благовещенский собор/Cathedral of the Annunciation) a Treťjakovská galerie.

Pro představu závěrem alespoň několik náhledů na stěny a strop.