31. prosince 2019

Osmé výročí blogu

Osmé výročí tento blog měl už 4. listopadu, ale k bilancování se lépe hodí konec roku a navíc lze spojit obojí. Kromě toho však stručně zmíním kulturní akce (divadelní představení, koncerty, výstavy), na které se nedostalo v samostatných článcích.

Stejně jako v minulých letech každý měsíc přibyly tři a opět jsem se snažil alespoň trochu zmírnit rozdíly mezi rubrikami, i když "rovnostářství" nelze čekat, protože některé mé zájmy jsou výraznější. Současné skóre je v tabulce, kde sloupec Z zahrnuje údaje o počtu článků Zuzany, kterých je celkem 70 a byly ozdobou blogu v letech 2012-13, kdy teprve hledal své první čtenáře, sloupec M udává počty mých textů a M+Z celkové počty.

V srpnu jsem zveřejnil jubilejní 300. článek a k němu připravil soutěž, která pak měla dva vítěze, Axinu a Čerfa, odměněné knihou podle vlastního výběru.

Podtitul blogu Cestování a umění prozrazuje, kam se mé zájmy nejvíce upínají, proto je (i pro mě) poněkud překvapivé, že mezi červnem a listopadem přibylo 5 článků do "odkladiště" O všem možném a z toho tři se týkají politiky. Myslím, že k mým "oblíbencům" na politické scéně by to mohlo stačit. Polemické texty by sice v jiném prostředí mohly vést ke vzrušenější výměně názorů, ale nemají trvalejší hodnotu, byť i zde jednorázově přivedly větší počet návštěvníků. Např. článek Jednotka chlubivosti = 1 halík 11.11. (následující den po zveřejnění) jich měl 109 (jeden, s adresou *.apha.cz, přišel z Arcibiskupství pražského :)) a přes 100 za den bylo už jen 5.2. (v návaznosti na Rozhovor s Čerfem), 1.5. (Kája Saudek - od filmových plakátů k erotice (a pornografii)) a 20.5. (Déšť v písních).

Mnohem víc než polemik si cením 4 přírůstků do rubrik Výtvarné umění, Architektura a Literatura, divadlo, film, např. profilů malířů Vermeera, Amedea Modiglianiho, Jamese Ensora, architektů Jana Blažeje Santiniho, Renza Piana a Richarda Rogerse, děl Miguela de Cervantese, Fjodora Michajloviče Dostojevského, Karla a Josefa Čapka i Václava Havla.

Tyto texty přebírá server Právě dnes (a kupodivu i Halík se tam objevil), alespoň jedna ukázka:




V rubrice Cestování jsem se záměrně držel při zemi, když pominu, že s ním souvisí i řada dalších, témat mám přebytek, zařadil jsem jen slovinská města Piran a Portorož, albánskou metropoli Tiranu a dotkl se Říma.

Ke sportovněji zaměřeným výletům patří lyžování v rakouském středisku Lackenhof am Ötscher a (bohužel ne zcela dotažený) výstup na Gerlach.

V hudební rubrice jsem přiblížil široký záběr kytaristy Michala Pavlíčka a mé nejoblíbenější písně Karla Gotta. Netušil jsem, že jde o předčasný nekrolog naši legendy popu.

Víc už nové texty rozebírat nebudu, vše se dá najít v rubrikách, snad jen jednu poznámku na konec: letos přibyly 2 články do rubriky Sex, což se mně naposled podařilo před 5 roky.

Pokud se týká statistik, návštěvnost má v posledních letech sestupnou tendenci, jak je patrné z následujícího grafu, zachycujícího roky 2013-2019 (bez letošního Silvestra). Jde nejspíš o obecnější jev, protože s menší návštěvností jsem v žebříčku TOPlistu na vyšší příčce než dříve, kdy byla dvojnásobná. Je to i tím, že mnozí dřívější čtenáři z řad blogerů/blogerek jsou neaktivní (a tím je i menší počet komentářů) a vedle nich a přístupů z vyhledávačů (zpravidla na 15-25 článků denně) jiní nejsou, protože s blogem jsem se nikde nepochlubil.


Návštěvníci dosud přišli ze 116 zemí a do Návštěvní knihy se zapsalo 417 komentujících. Stav návštěv v čase ukládání textu v TOPlistu je 170907 a 125887 ve FLAGcounteru (z ČR a SR 110804), kde se (zřejmě) nezapočítávají opakované návštěvy během dne. K témuž asi přistoupila i služba Google Analytics, protože rozdíl vůči TOPlistu se zvětšil a přitom před několika lety údaje obou čítačů byly takřka totožné.

A teď k dodatkům o kulturních akcích. První tři jsou ze sklepní scény Divadla Husa na provázku, která dříve byla provozována pod názvem Divadlo U stolu.
Oskar a růžová paní je hrou podle prózy Érica-Emmanuela Schmitta o umírajícím dítěti (ztvárnil ho ale dospělý herec) a jeho kamarádském vztahu se starší ženou z nemocnice.



Námětem hry Tichý Tarzan je život neškoleného malíře Miroslava Tichého z městečka Kyjov na jižní Moravě, který později přesedlal na fotografování a svým svérázným stylem se prosadil do absolutní špičky a jeho fotografie dnes na aukcích patří k nejžádanějším a nejdražším.



Zvrhlá Margaret je příběhem skutečného výzkumu, podporovaného v 60. letech americkou vesmírnou organizací NASA (National Aeronautics and Space Administration), jehož cílem bylo navázat mezidruhové kontakty mezi lidmi a zvířaty (pokusy probíhaly s delfíny), a tím dokázat, že inteligence není vlastní jen lidem. "Zvrhlá" v názvu má souvislost s bulvárními články, které o vědkyni Margaret Lovattové psaly jako o nemocné ženě se sklony k zoofilii (sex s delfínem).



Mein Švejk byl již na hlavní scéně Divadla Husa na provázku, netradiční nastudování režiséra Jana Antonína Pitínského vycházelo nejen z románu Jaroslava Haška, ale i pokračování Karla Vaňka.



Klíště je další autorská hra hlavního protagonisty Divadla Bolka Polívky, pojednává o dvou postarších hercích (hrají je Bolek Polívka a Milan Lasica), někdejších rivalech, kteří vzpomínají na dřívější časy a řeší, zda už dospěli do "podzimu života či jara smrti".



Muzikál Mamma Mia! s písněmi skupiny ABBA jsme zhlédli v Městském divadle.



V Museu Kampa jsem viděl výstavu fotografií Helmuta Newtona. V první koláži je ve společnosti ikony pop-artu Andyho Warhola.



Helmut Newton je však asi ještě více než portrétní fotografií znám akty.



Museum Kampa jsem už navštívil několikrát, ale letos poprvé jsem vystoupil pod střechu do skleněné krychle, proti jejíž instalaci kdysi tak protestovali památkáři, že naruší malostranské panorama. Je z ní pěkný výhled na Pražský hrad.



Brno se někdy namyšlenými Pražáky posměšně označuje jako největší vesnice v Česku nebo poslední zatáčka před Vídní, my ale na něj nedáme dopustit a ani nás to netrápí, což také vyjadřuje název výstavy Brno - předměstí Vídně. Jsou na ní k vidění obrazy a sochy z Moravské galerie, které mají vztah ke sbírkám ve Vídni. Alespoň několik příkladů: Lucas Cranach starší - Pieta (kolem 1510-1515), Paris Bordone - Mrtvý Kristus oplakávaný dvěma anděly (kolem r. 1550), Petrus Paulus Rubens - Hlava Medusy (1617-1618), Max Klinger - Cassandra (po r. 1903), Gustav Klimt - plakát první výstavy spolku Vídeňská secese z r. 1897 a Egon Schiele - Ležící ženský akt (1917).

















První koncert vážné hudby byl věnován skladbám Michaila Ivanoviče Glinky, Josefa Suka a vrcholem byla Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova.



V sále Semilasso se konal 10. brněnský Beatfest jako vzpomínka na Oldřicha Veselého, skladatele, zpěváka a klávesistu skupin Synkopy 61, Blue Effect a E-band (v hudební rubrice jsem mu věnoval 2 články) za účasti Synkop 61, skupiny Neopak Miloše Makovského, Leška Semelky, Romana Dragouna a řady dalších hostů.



Baskytarista skupin Flamengo, Etc, T4, Supergroup.cz Vadimír "Guma" Kulhánek letos oslavil 75 let a s mnoha hosty (např. s Vladimírem Mišíkem) vystoupil v sále SONO.



Letos jsem byl poprvé v Belgii (v Bruselu a z něj na skok v Antverpách a Gentu) a v Irsku (v Dublinu) a v rámci zájezdu k Rýnským vodopádům také v Curychu. Měl jsem tak možnost navštívit několik dalších významných galerií a navíc v Praze jsem viděl výstavu obrazů z kodaňského muzea Ordrupgaard. Protože ale fotografií obrazů z nich mám desítky (někdy i přes 100) a bylo by těžké z nich vybírat, raději je využiji ve specializovaných článcích o malířích. Současně bych chtěl doplnit dřívější články o malířích a sochařích o nová díla, se kterými jsem se letos (a také loni) potkal.

Do posledních dvou výročních článků jsem zařadil fotku našich vnuček a učiním tak i teď. V červnu měly 3 roky a už se umí pěkně prosazovat, zábavná je také jejich dětská logika i vzájemná odlišnost. Začaly chodit do kurzu plavání a odtud je následující fotografie přes sklo aquaparku. Instruktorka něco vysvětluje, ale Laura se dívá kamsi do nekonečna a o minutu mladší Nela vypadá, že se snaží něco pochytit.


23. prosince 2019

Miguel de Cervantes y Saavedra - Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (a PF 2020)

Miguel de Cervantes y Saavedra (1547-1616) by vlastním životem mohl být námětem pro postavu románového hrdiny. Ve službách španělského námořnictva se r. 1571 zúčastnil vítězné bitvy u Lepanta proti Turkům, ale v líté řeži přišel o ruku. A aby toho nebylo málo, při návratu do Španělska loď, na níž se plavil, byla přepadena piráty a Cervantes přes několik pokusů o útěk strávil celkem 5 let jako otrok v alžířském zajetí, než ho z něj vykoupil jeden mnich. Poté se snažil živit jako účetní, ale pro finanční nesrovnalosti, dluhy a podezření z vraždy muže, kterého našli před jeho domem, se několikrát dostal do vězení.

Četba rytířských románů Cervantese přivedla na myšlenku také jeden napsat. Místo oslavy hrdinských činů jeho Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (poprvé vydaný r. 1605) je však jejich parodií. A navíc nadčasovou, která s odstupem staletí v směšnosti chování hrdiny, neschopného odlišit představy od skutečnosti, ještě získává na dalších významech. To také pochopil argentinský spisovatel Jorge Luis Borges (1899-1986), v povídce Autor Quijota Pierre Menard zmiňuje fiktivního spisovatele, který 300 let po Cervantesovi pod svým jménem vydal opis Cervantesova románu, a Borges na mnoha citacích z Don Quijota ukazuje, jak omezený je Cervantesův text a jak ohromující myšlenky přinášejí v dříve netušených souvislostech tytéž věty Menardovy. Borges nakonec přichází k jednoznačnému závěru: "Text Cervantesův a text Menardův se doslovně shodují, ale druhý text je nekonečně bohatší."



Literární vědec Václav Černý (1905-1987) v předmluvě k českému vydání přesah Dona Quijota charakterizuje takto: "Sledujme vnější tvar Cervantesova díla a prvotní jeho určení. Dovolí nám to zasadit 'Dona Quijota' na určité místo evropského literárního vývoje, připomenout určité vztahy a porovnat jej s příbuznými díly, jež mu předcházela. Až pak přihlédneme blíže, k jeho významu vnitřnímu, a až pod nálepkou parodie rytířských románů objevíme jeho tvář a pravou podobu, nebude už možno jej zařazovat, srovnávat, měřit: bude tím, čím je, největším románem všech věků, nezařaditelným, ježto jako naprosto původní, nesrovnatelný, nezměřitelný, nekonečně přesahuje cenou a hloubkou, co bylo v jeho druhu stvořeno před ním a po něm."

Cervantesovo nesmrtelné dílo bylo inspirací umělcům nejrůznějšího zaměření - malířům, sochařům, divadelníkům, filmařům i hudebním skladatelům. Vydání ze 40. let minulého století ilustroval Salvador Dalí (1904-1989) a litografie z cyklu Don Quixote de la Mancha na loňské Dalího výstavě v Praze prokládají tento text. A do něj patří i Vesmírný slon (v následující koláži vlevo), i když rytíř se na svých výpravách se slony nepotkal.



Ale snad se sluší i něco z románu sem zařadit, aby bylo jasné, s kým máme tu čest.

V jedné španělské vesnici, v kraji la Mancha, žil asi padesátiletý, ne zrovna majetný šlechtic, vysoký a hubený, jeho domácnost tvořila 40letá hospodyně, sluha a zahradník v jednom, ani ne 20letá neteř, v komoře měl staré brnění a kopí po pradědečkovi a na dvoře hubenou kobylu. Chudý šlechtic, jmenoval se Alonso Quijada (nebo tak nějak), věčně ležel v knihách a hltal příběhy o statečných rytířích, kteří pro lásku ke krásným a vznešeným dámám se vrhají do nebezpečných soubojů s padouchy a nejrůznějšími obludami a napravují veškeré nepravosti světa.

Šlechtici se to v hlavě tak pomotalo, že se rozhodl vydat ve zbroji do světa a přinášet dobro. Starou herku pojmenoval Rocinante, jméno si vylepšil na don Quijote de la Mancha a protože se doslechl o jedné pěkné selské dívce, ve svých představách si ji vybájil jako doňu Dulcineu z Tobosa, princeznu neporovnatelné krásy, pro jejíž přízeň, obdiv a lásku bude konat všechny udatné činy a třeba i setnutou hlavu obra k jejím nohám položí.

První hospoda, na kterou narazil, mu připadala jako hrad a hradního pána (ve skutečnosti hospodského) požádal, aby ho pasoval na rytíře, a mohl se tak již plnohodnotně vydat za nápravou křivd a bezpráví. Hospodský Quijota přetáhl jeho vlastním mečem, až se mu zatmělo před očima, ale účel byl splněn. Jako prvního "zachránil" čeledína, kterému se mu na pastvě podařilo ztratit několik ovcí. Sedlák se lekl napřaženého kopí Quijota, přestal čeledína mlátit a slíbil, že doplatí i peníze, které mu dlužil. Quijote uvěřil slovu "rytíře" a spokojeně odjel. Co bylo pak, je snadné si domyslet.
Quijote povzbuzen prvním úspěchem pak zastavil družinu kupců a přikázal jim, aby uznali, že neporovnatelná Dulcinea z Tobosa je nejkrásnější ženou pod Sluncem. Ti se k tomu neměli, když ji ani neviděli. To Quijota dopálilo, bodl svou herku do slabin, jenže ta klopýtla a rytíře shodila. Smějící se kupci pokračovali v cestě, potupený Quijote jim nadával do lúzy a zbabělců, až se jeden z kupců vrátil, vytrhl Quijotovi kopí a pořádně ho jím zmlátil. Rytíř pak doma neslavný konec první výpravy líčil jako boj s deseti obry.



Po 14 dnech v posteli se Quijote zotavil a k nové výpravě přesvědčil negramotného souseda Sancha Panzu, protože správný rytíř by měl mít po ruce zbrojnoše. Nalákal ho slibem, že se stane vládcem ostrova, který společně dobudou. Hubený Quijote na křivonohé kobyle a tlustý Sancho Panza na oslovi se brzy dostali do rovinatého kraje s větrnými mlýny. Quijote hned pobídl svého oře a vyrazil na zteč. Přes námitky Sancha Panzy v nich viděl obry a v jejich lopatkách dlouhé paže. V trysku zabodl kopí do lopatky nejbližšího mlýnu. A ta ho vyzvedla i s koněm. Při pádu se Quijote pořádně potloukl. Svůj omyl pak přičetl působení čaroděje, který obry změnil ve větrné mlýny, aby Quijotovi znemožnil s nimi bojovat.

V další hospodě se šeredná děvečka v noci vkradla do komory, kde hosté spali na slamníku, ale místo mezkaře, s nímž si smluvila schůzku, nahmatala Quijota, kterému se zrovna zdálo, že je na hradě a zamilovala se do něj krásná dcera hradního pána. Ze snu mumlal, jak rád by splatil její lásku, kdyby nedal slib věrnosti nedostižné Dulcinei z Tobosa. Do mezkaře vjela žárlivost a Quijota bacil po hlavě a ještě mu pár ran přidal.

Jednou rytíř spatřil oblak zvířeného prachu a v domnění, že se k nim žene obrovské nepřátelské vojsko, udatně se vrhl do boje, sekal kolem sebe a zabil asi 6 ovcí, které pastýři tudy hnali. A proradný černokněžník určitě také způsobil, že Quijotovi se v jiném zápase zdálo, že seká hlavy obrů a všude teče krev, a místo toho proklál několik měchů s vínem ve sklepení hospody.



Cílem potulného rytíře však bylo nejen zachraňovat princezny, ale také napravovat křivdy. Jednou Quijote se Sanchou potkali 12 trestanců se železnými kruhy na krku, dohromady svázaných silným řetězem, které provázeli dva jezdci na koních a navíc hlídali ozbrojení strážci. Quijotovi hned bylo jasné, že zločinci nejdou dobrovolně a rozhodl se jim přispěchat na pomoc. Ve strkanici a zmatku, který Quijote způsobil, se galejníkům podařilo osvobodit. Na své věznitele a strážce hned zaútočili kamením a ti v obavě o život se rozutekli.
Quijote pak galejníkům promluvil do duše a požádal je, aby svou vděčnost projevili tím, že pojedou do Tobosa a vylíčí Dulcinei své osvobození statečným rytířem, který se jí poroučí.
Ničemové ale měli úplně jiné představy a rozčileného Quijota také zasypali sprškou kamení, jeden z lupičů v noci navíc Sanchovi ukradl osla a zbrojnoš pak musel putovat po svých.
(To mně připomnělo Havlovu amnestii, kterou pomohl na svobodu tisícům vězňů "trpících v žalářích totalitního režimu", a její následky.)

Tyto a mnohé další příhody se rozkřikly po kraji a všichni z Quijotovy domácnosti, holič Mikuláš, farář a bakalář Samson Carrasco z jeho vsi se snažili jej dostat domů, než se stane nějaká tragédie. Holič s farářem si nasadili masky a v noci Quijota přenesli do klece a v ní ho pak dopravili do rodné vsi.

A tím román končí. Stal se (dnešními slovy) bestsellerem a na jeho slávě se pak o 9 let později pokusil přiživit neznámý spisovatel, který sepsal pokračování. To přimělo Cervantese napsat ještě druhý díl, vyšel r. 1615. Je však již koncipován odlišně od první části, kde byl rytíř často bit. Na další výpravě se Sanchou přes občasné problémy (např. pád do propasti) se naopak stává středem obdivu, s předstíraným nadšením je přijat vévodou a vévodkyní, kteří se tím baví, na jeho počest se pořádají hony a hostiny a Sancho od nich konečně dostane ostrov, který mu Quijote pořád sliboval, a ani mu není divné, že se na něj dostal suchou nohou. Sancho ale brzy zjišťuje stinné stránky vladaření, musí rozhodovat nejrůznější spory, starat se o bezpečí obyvatel "ostrova", nemůže se ani pořádně najíst a napít, protože osobní lékař mu neustále říká, co všechno zdraví škodí. Po 10 dnech znovu zatouží po "klidnějším" životě s rytířem a vlády se vzdává.



Rytíř omámen úspěchy se samozřejmě k návratu nemá, a tak jeho známí vymyslí plán. Bakalář Carrasco se vystrojí jako rytíř Bílého měsíce, zkříží Quijotovi cestu a vyzve ho na souboj s podmínkou, že když vyhraje, Quijote se vrátí domů a dva roky se nedotkne meče (a možná ho už pak konečně přejde chuť na další výpravy). Quijote při srážce padá z koně do prachu a potupná porážka je pro něj horší, než kdyby byl zabit. Musí však splnit slovo, které předtím dal. Aby nějak překlenul dva roky čekání, než bude moci se vrátit k životu rytíře, vymyslí, že koupí pár ovcí a bude se toulat po světě jako pastýř.
Šest dní po návratu z cest ale dostal horečku a s ní se mu vrátil i rozum. Pochopil své pomatení rytířskými příběhy. Jenže tím Quijote, "kterému zbroj byla ozdobou a zápas odpočinkem", ztratil smysl života a umírá.


*************************************************************************

Podnětem k novému přečtení Cervantesova románu (a tomuto článku) mně byla hra Don Quijote v Divadle Husa na provázku. Byl jsem zvědavý, jak divadelníci přenesou na pódium Quijota na koni, Sancha Panzu na oslovi, zápas s větrnými mlýny atd.
Režisér Jan Mikulášek (poprvé zde byl představen s inscenací Višňového sadu Antona Pavloviče Čechova) a dramaturg Martin Sládeček ale k Cervantesovu dílu přistoupili velmi netradičně, pojímají jej jako televizní diskusní pořad o Quijotovi. Představu si lze učinit z úvodních komentářů.

Moderátor: Vítejte u jubilejního stého vysílání pořadu, který se věnuje kulturním, sociálním a politickým fenoménům dnešní Evropy v nečekaných souvislostech. Pánové, kdo je podle vás Quijote?
Host 2: Mystik. Zosobnění lidské touhy po nesmrtelnosti.
Host 4: Levicovým aktivistou.
Host 1: Quijote byl, je a bude "absurdním hrdinou", symbolem všech, kteří jsou, cituji:"… absurdní svým životem, tragičtí svým údělem nebo volbou", jak už v roce 1966 ve svém textu "Don Quijote a quijotismus" poznamenal … Václav Černý.

A hosté "diskutují" (přesněji žvaní), vzájemně se neposlouchají, deklamují obehrané floskule, každý mluví o něčem jiném, debatu zpestřují hudební vsuvky (např. Roy Orbison). Ale postupně se objevují výpady mezi diskutéry ("Vy jste na co odborník?"), diskuse se vyhrocuje, až nakonec přejde v brutální rvačku, jak dokládají zakrvácené košile účinkujících.



*************************************************************************

A protože se blíží konec roku, chtěl bych všem návštěvníkům popřát, aby se jim v životě dařilo mnohem lépe než donu Quijotovi, nemuseli se ničím trápit, ve vztazích našli rytíře svého srdce či neporovnatelnou Dulcineu a všechny souboje s větrnými mlýny dovedli do úspěšného konce.


9. prosince 2019

Jan Vermeer van Delft - malíř objevený po dvou staletích

V dějinách umění najdeme řadu malířů, kteří tvořili nepochopeni, žili v bídě a jejich dílo bylo doceněno až posmrtně. Z dosud zde zmíněných jde např. o Vincenta van Gogha a Amedea Modiglianiho. Většinou ale odstup mezi jejich smrtí a pozdější slávou byl jen několik let, zatímco Jan Vermeer van Delft (1632-1675) byl objeven až po dvou staletích.

Vermeer se náměty a malířským stylem odlišoval od slavného, o generaci staršího Rembrandta (1606-1669). Rembrandt vedle četných autoportrétů, portrétů manželky, syna a skupinových portrétů nacházel náměty také v biblických příbězích a řecké mytologii a maloval i krajiny. Charakteristickým rysem Rembrandtových obrazů je technika šerosvitu, spočívající v kontrastech mezi světlem a tmou a na tmavé objekty ve středu obrazu někdy dopadá kužel světla z vnějšího zdroje a vrhající stíny vytvářejí dojem prostoru.

Naproti tomu pro Vermeera je typické úplné prozáření scény z velkého okna, jak je vidět na následujících obrazech Žena píšící dopis, se svou služkou (1670, National Gallery of Ireland, Dublin) a Kavalír a dáma pijící víno (nebo také jen Sklenka vína, 1661-1662, Gemäldegalerie, Berlín).









Protože však náměty Vermeerových obrazů byly jednotvárné, téměř všechny jsou ze stejného interiéru, znázorňují zasněné ženy při čtení, psaní, posezení s partnery nad sklenkou vína, s hudebními nástroji či běžných domácích pracích a jediné dvě venkovní scenérie (Ulička a Pohled na Delft) jsou výhledy z okna umělcova bytu, ve své době nijak nevybočoval z řady malířů žánrových obrázků a po jeho smrti se na něj rychle zapomnělo.

Až v polovině 19. století francouzský novinář a kritik umění Théofile Thoré při cestách po Holandsku, spojených se studiem obrazů holandských mistrů, narazil na Vermeerova díla a své zaujetí jimi zvěčnil v knize Van der Meer de Delft z r. 1866 a objevil jej tak pro celý svět.
Vermeerovy obrazy a jeho práce se světlem se pak staly inspirací impresionistům a Pohled na Delft (1660-1661, Mauritshuis, Haag) je dnes považován za první impresionistický obraz.

Z Vermeerova života se podařilo zrekonstruovat jen střípky, umělec maloval velmi málo, počet obrazů s jeho nepochybným autorstvím je jen něco přes 30 (na Wikipedii jich najdeme 37), snad ještě více se věnoval obchodování s obrazy, ale občasné prodeje (včetně vlastních obrazů) i za vyšší částky nestačily na trvalé zajištění životní úrovně jeho rodiny s 11 dětmi. Podle archivních záznamů v r. 1653 neměl ani na zaplacení zápisného do malířského cechu a finanční problémy a dluhy ho pronásledovaly i v posledních letech života.

Dnes je však řazen mezi největší mistry dějin umění, jeho obrazy jsou chloubou světových galerií (ale ne všech, např. italské galerie, Ermitáž v Petrohradu a Prado v Madridu nevlastní ani jeden) a dokud je ještě bylo možné koupit, není náhodou, že mnohé z nich skončily v majetku bohatých kupců v USA (v New Yorku, Washingtonu, Bostonu a Las Vegas). Jedním z nich je Spící mladá žena (1655-1660, Metropolitan Museum of Art, New York).



Neznámý život umělce a nejasnost, co přesně namaloval, byla lákadlem pro falzifikátory. Josef Glückselig v knížečce Atentáty na umění (ČTK-Pragopress Praha, 1971), v kapitole Nekorunovaný král padělatelů XX. století, popisuje poutavý životní příběh zneuznaného malíře Hana van Meegerena, který se za přehlížení svých obrazů rozhodl kritikům umění pomstít namalováním obrazu ve stylu Vermeera, který přes svého společníka podsunul největšímu expertovi na Vermeerovy obrazy a po velké slávě s objevem neznámého díla plánoval odhalit skutečnost a znalce zesměšnit. Van Meegeren se na Vermeera chystal celkem 5 roků, než staré plátno, které koupil v antikvariátu, přemaloval obrazem Kristus a učedníci v Emauzích. Všechno šlo podle plánu a "objev století" byl s patřičnou publicitou hned vystaven v Rijksmuseu v Amsterdamu. Jenže společník, omámený náhlým zbohatnutím za prodej obrazu, po van Meegerenovi pak žádal další "Vermeerova" díla. A ten je skutečně vytvořil. Obraz Kající se hříšnice v době 2. světové války prodali Hermannu Göringovi, po Hitlerovi druhému muži nacistické říše. Göring s Hitlerem sbírali umělecká díla (a často je získávali loupeží na dobytých územích), Hitler plánoval vytvoření galerie v Linzi, poblíž něhož se narodil, a Göring ve svém sídle Carinhall, pojmenovaném podle manželky. Říšský maršál si s typickou německou důkladností zapisoval, jak k dílům přišel, a van Meegeren byl za kolaboraci s fašisty po válce stíhán, protože prodal dílo patřící k národnímu pokladu Holandska nepříteli, a za vlastizradu mu hrozil vysoký trest. Malíř se konečně k padělkům přiznal, nikdo mu však nevěřil, navrhl proto, že ve vězení namaluje ještě jeden obraz. Dříve než ho dokončil, pomocí rentgenu se pod malbou jednoho z "objevených Vermeerů" našla signatura malíře, který žil až po Vermeerovi. Van Meegeren byl za padělatelství odsouzen k jednomu roku vězení, ten už ale strávil ve vazbě, a proto byl propuštěn. Svobody i trochu pochybné slávy si však neužil, krátce na to zemřel.

Na Vermeerovy obrazy nemám štěstí, v holandských galeriích ani na výstavě v Budapešti se fotografovat nesmělo, palác Zwinger v Drážďanech, kde jsem byl před třemi týdny, je v částečné rekonstrukci, počet přístupných sálů s vystavenými díly byl značně zredukován a ze dvou Vermeerových chyběl právě můj nejoblíbenější obraz Dívka čtoucí dopis u otevřeného okna, fotografování nevýkonným automatem v interiéru galerií je zárukou bídné kvality a i když už tři roky k němu využívám raději mobil, často ho komplikují světelné odrazy. Ale doufám, že časem "sbírku" doplním a nahradím lepšími záběry.

Snímky dalších tří obrazů, Astronom (1668, Louvre, Paříž), Mladá žena s perlovým náhrdelníkem (1662-1665, Gemäldegalerie, Berlín) a Krajkářka (kolem 1665, Louvre, Paříž), jsou bohužel odrazy také poznamenány.



Z raného období malířovy tvorby pochází obraz Kristus v domě u Marty a Marie (1654-1655, National Gallery of Scotland, Edinburgh).



I když o malíři je známo tak málo, historici umění se domnívají, že v obraze Ateliér (nebo také Alegorie malířství, 1666-1668, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) znázornil při práci sama sebe.



A podle vlasů a pokrývky hlavy se předpokládá, že je také v levé části obrazu U kuplířky (1656, Gemäldegalerie Alte Meister, Drážďany). Jde rovněž o dílo z raného období a současně první, na kterém je jeho signatura. Tehdy jej ještě netížila odpovědnost otce početné rodiny a mohl si užívat s prodejnými ženami.



K Vermeerovým obrazům s hudebními nástroji patří dvojice Mladá žena sedící u virginalu a Mladá žena stojící u virginalu. Oba pocházejí z období 1670-1672 a jsou vystaveny v National Gallery v Londýně. Jak se můžeme dočíst na stránce Svět klavírů, virginal byl nástroj cembalového typu, využívaný v renesanční a barokní hudbě, později vytlačený klavírem a dnes se nacházející jen v muzeích. Na prvním z obrazů je navíc další historický nástroj – smyčcová viola da gamba





Z dalších slavných děl alespoň odkazem obraz Dívka v turbanu (uváděný i pod názvem Dívka s perlou, 1660-1665, Mauritshuis, Haag) a Mlékařka (1658-1660, Rijksmuseum, Amsterdam).

Aktuální článek

Kazimir Malevič - suprematismus a kubofuturismus

Kazimir Malevič (1879-1935) je v dějinách umění uváděn většinou jako ruský malíř, narodil se však v ukrajinské metropoli Kyjev a oba jeho r...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)