31. října 2022

William Turner - předznamenání impresionismu

Joseph Mallord William Turner (1775-1851) je společně s Johnem Constablem posledním z vrcholných představitelů anglického malířství, narozených v 18. století, z nichž jsem zde přiblížil zatím jen Thomase Gainsborougha. Zatímco první z nich (William Hogarth, Joshua Reynolds, George Romney, …)  se zaměřili na portréty, Gainsborough si přesycenost portrétováním bohatých příslušníků šlechtických rodů kompenzoval malováním krajin, u Constabla a Turnera již krajiny převažují a lidé, pokud se v nich vůbec vyskytují, jsou nepodstatným doplňkem. 

Turner v mladém a středním věku hodně cestoval, navštívil Francii, Švýcarsko, Německo, Itálii a z nich si odnesl obdiv k obrazům „ideálních“ krajin francouzského klasicistního malíře Clauda Lorraina (1600-1682). V tomto stylu namaloval Dido při stavbě Kartága aneb Vzestup Kartágské říše (1815, National Gallery, Londýn). Dido, královna a zakladatelka Kartága, v levé části obrazu si prohlíží klasickou architekturu zatím nehotového města. 



Turner se však od jiných krajinářů lišil tím, že maloval hlavně moře, často s rozbouřenou hladinou, ve vlnách se zmítajícími loděmi, bouřkovými mraky a atmosférickými efekty na obloze. Tak je tomu i na obraze Přístaviště v Calais (1803, National Gallery, Londýn).



U obrazu Východ Slunce prostupující mlhou a rybáři při čištění a prodeji ryb (před rokem 1807, National Gallery, Londýn) je nejpůsobivější právě zobrazení oblohy. 



V obraze Přívoz v Saltashi (1811, Metropolitan Museum of Art, New York) je hlavní světelný efekt v odrazu na vodě. Turner jej namaloval při cestách po Anglii, Saltash leží na jihu u známějšího města Plymouth v hrabství Cornwall. 



Odysseus posmívající se Polyfémovi – Homérova Odyssea (1829, National Gallery, Londýn) znázorňuje mytologický příběh Odyssea, který se svými druhy byl uvězněn jednookým obrem Polyfémem v jeskyni, kde je obr postupně zabíjel a jedl. Odysseovi se však podařilo obra opít vínem a mečem oslepit. Z jeskyně se pak dostali přivázáni zespodu k beranům, které obr vypouštěl na pastvu a kontroloval jen jejich hřbety, zda na nich někdo sedí. Ve východu Slunce v pozadí je slabě zřetelný vůz Apollona, boha Slunce, světla, harmonie a krásy, v popředí před Odysseovou lodí jsou nymfy.



Na obraze Večerní hvězda (1830, National Gallery, Londýn) jsou postavy, tentokrát chlapec kráčející po břehu a s ním pes, opět sotva patrné, stejně tak je ale velmi slabě vidět člun a hvězda jako světelný bod na obloze, jen trochu jasněji se odrážející na vodě. Obraz je totiž nedokončen. 



Obraz Margate od moře (1835-1840, National Gallery, Londýn) je také nedokončen, navíc ani není jisté, zda znázorněné místo je Margate. Je především studií, jak zobrazit atmosférické efekty mlhy a mraků. 



Obraz Velrybářská loď (1845, Metropolitan Museum of Art, New York) se zdál nesrozumitelný, dokud divákům nedošlo, že šmouha v pravé části znázorňuje ocas velryby.



Nejslavnějším Turnerovým obrazem je Bojová loď Temeraire tažená do svého posledního kotviště k rozebrání (1838, National Gallery, Londýn). V Sluncem prozářené scenérii parou poháněný remorkér s kouřícím komínem táhne historickou loď Královského námořnictva na „popraviště“.



Déšť, mlha a rychlost – Great Western Railway (1844, National Gallery, Londýn) je dnes považován za první impresionistický obraz. Zvlášť se mu obdivoval Claude Monet. Než však namaloval Impression, soleil levant (Dojem, vycházející Slunce), který dal malířskému směru název, uplynulo ještě dlouhých 28 let. (Great Western Railway je britská společnost provozující železniční dopravu.) 



27. října 2022

Zdeněk Kaloč - Mejdan na písku, Hády a Hádecká planinka (Brno (5))

Ostravský rodák Zdeněk Kaloč (1938-2020) svůj umělecký život spojil s Brnem, kde od r. 1966 působil jako režisér v Mahenově divadle. Málo známé ale je, že také napsal vlastní autorskou hru Mejdan na písku, brněnským televizním studiem zfilmovanou v r. 1979. 

Její obsah cituji z oficiálního textu distributora na stránce ČSFD: „Na zpáteční cestě z dovolené havaruje letadlo. Část rekreantů spadne do moře, jedenáct katastrofu přežije a zachrání se v pusté písečné rokli na pustém ostrůvku. Čekají na záchranu, která nepřichází. Zásoby jídla a vody se ztenčují. Tato modelová komunita prochází nejrůznějšími dramatickými peripetiemi situací a vztahů, které s neobyčejnou pronikavostí zachycují problematiku fungování moci. Situace, oscilující mezi vírou v záchranu a beznaděj, je zkomplikována otevřeným konfliktem po nálezu palubního kontejneru s potravinami.“  

Film jsem tehdy viděl a přestože je to více než 40 let, utkvěl mně v paměti. V hlavní roli Oldy exceloval Josef Karlík (tehdy 51letý), který se zmocnil kontejneru s jídlem, a protože navíc držel velký nůž, měl nad ostatními nadvládu a nikdo se k němu neodvážil přiblížit. Výjimkou byla jen půvabná účastnice zájezdu (hrála ji Dagmar/Dáša Bláhová, měla 30 let), vůdce okouzlila lichotkami a přítulností. Zpovzdálí zoufale lkala Oldova manželka: Oldo, víš, jak jsme se měli rádi, jak jsme se milovali. 

Na to si nepamatuju,“ odbyl ji Olda, teď už myslel jen na to, jak si bude užívat s mladicí. Nakonec se podařilo vůdce odzbrojit a jeho důležitost tím klesla na nulu a obdiv „nové lásky“ stejně tak. A jemu nezbylo než se po záchraně skupiny zase spokojit se svou zákonnou manželkou. 

Sobectví hlavního hrdiny, prostituování mladé ženy za výhody, vydírání a ohrožování života druhých, … to vše se neslučovalo s morálkou socialistického člověka a hra byla po prvním odvysílání stranickými cenzory hned zakázána a dokonce bylo nařízeno zničení filmového pásu. Údajně se film v jedné kopii podařilo zachránit a měl by být v archívu brněnské televize, ve veřejně dostupných databázích filmů však není k nalezení a nedá se ani koupit.

Hra byla natočena v prostředí bývalého vápencového lomu Hády, dostupného z brněnských čtvrtí Líšeň a Maloměřice. Lom s nad ním umístěným televizním vysílačem Hády je dominantou Brna, s nadmořskou výškou v nejvyšším bodě dosahující 424 m n. m. je i nejvyšším místem města. Na odvrácené straně Brna, ve čtvrti Kohoutovice s jinou zdaleka viditelnou dominantou, trychtýřovitým vodojemem, máme vrchol „jen“ v 415 m n. m. 

Na prvním snímku z ochozu katedrály sv. Petra a Pavla je stěna lomu viditelná na horizontu a bílý „komínek“ nad ním je tubus vysílače. 



A teprve předminulou neděli nás napadlo se tam jít podívat i zblízka. 

Tramvají č. 8 jsme vyrazili směr Líšeň a podle navigace v mobilu vystoupili na místě, odkud se zdálo, že k lomu bude nejblíž.   

Po několika stech metrů jsme se dostali k hotelu Velká Klajdovka, odkud se při jasném počasí nabízejí pěkné výhledy na Brno, jenže teď celá scenérie byla v oparu.



Hotel může být také výchozím místem trasy k lomu, pokud sem přijedeme autem. Turistický ukazatel za hotelem informuje, že k Hádecké planince (místu bývalého lomu) je již jen 200 m. 




Nejdříve jsme ale odbočili k televiznímu vysílači Hády.




Vysílač šíří signál od r. 1961, vysoký je 50 m, na rozdíl od televizní věže na Pradědu jeho ochozy veřejnosti nejsou přístupné. 



Vracíme se k lomu.



Jak je patrné, má několik „pater“. 



Na spodní cestu by se dalo sejít i po úzkém hřebeni, ale raději jsme to neriskovali a sešli velkým obloukem.



Těžba v lomu byla ukončena v r. 1997 a v tehdejší dekádě „divokého“ kapitalismu o území Hádecké planinky usilovaly developerské firmy, které ji chtěly upravit a zastavět, ekologům se ale podařilo území vyhlásit chráněnou přírodní rezervací, protože na jaře vyraší vzácné byliny a luční květy, např. koniklec velkokvětý, lilie zlatohlavá, kokořík vonný, bělokvěté orchideje, …, a pestrá směs keřů.    



Pod lomem se nachází Lamacentrum s chovem lam alpak. V pozadí je komín maloměřické cementárny.



Další patro lomu je ale i pod cestou Hádeckou planinkou, v dáli je sídliště v Líšni.



V jiném směru jsou však domy skryty v oparu.



Samozřejmě kameraman filmu Mejdan na písku musel lom zabírat tak, aby sídliště a komín nebyly vidět. 

Z Hádů je při ideálním počasí zřetelná i Pálava a údajně také 160 km vzdálené Alpy v okolí Vídně (to jistě jen dalekohledem). 

A ještě pohled ze spodní cesty na horní dvě patra lomu a vysílač na horní terase.






24. října 2022

Moskva (4) - symboly velikosti

Ruská „speciální operace“ na Ukrajině již trvá 8 měsíců a k žádnému rozuzlení nespěje, nekončící destrukce infrastruktury i civilních objektů a tisíce zmařených lidských životů podněcují migraci, vyhlašování stále dalších kol sankcí se ekonomickými dopady jako bumerang obrací proti nám, exportéři předraženého zkapalněného plynu jsou ovšem spokojeni, konkurence levného ruského plynu padla, a s nimi i výrobci zbraní, protože si je v ostrých bojových podmínkách mohou testovat a odbyt je zajištěn přinejmenším do posledního Ukrajince. 

Cestování do a z Ruska je znemožněno a můžu jen vzpomínat, jak jsem v r. 2014 byl v Petrohradu a o 4 roky později v Moskvě. Zatímco Petrohrad je pulzující kosmopolitní město západního stylu (přes připomínky revoluce), Moskva je plná rozporů a během celého týdenního pobytu jsem měl divný pocit z naprosté absence dobré nálady, typickým obrazem byli mlčenliví cestující v MHD s nepřítomným robotickým výrazem. A dnes to určitě nebude lepší. 

V kaleidoskopu různorodých objektů jsou k vidění pravoslavné chrámy, památník Petra Velikého, stále ještě i nabalzámovaný Lenin (resp. jeho údajně jen 10% torzo), budovatelské pomníky, brutalistní stalinská architektura a na druhé straně Muzeum kosmonautiky, impozantní televizní věž a na horizontu se tyčící 300m moderní mrakodrapy.    

K třem úzce zaměřeným textům – Moskva (1) - Muzeum kosmonautiky, Moskva (2) - Chrám Vasila Blaženého (a Rudé náměstí) a Moskva (3) - mrakodrapy (Stalinovy sestry a ruský Manhattan) – přidám několik moskevských symbolů, jejichž společným znakem je velikost, jak se patří na velký národ s velkou historií.  

Kreml byl ve 12. století dřevěnou pevností, koncem 15. století ale byly postaveny hradby z cihel, jejichž celková délka je 2235 m. Doplňuje je 20 věží, na snímku z větší dálky je nejvýraznější oválná Vodárenská věž. Při ústupu Napoleonova vojska byla vyhozena do povětří a znovu postavena po 7 letech. 



Zdobností ji ale předčí 71 m vysoká Spasská věž s hodinami o průměru 6 m, pojmenovaná podle Krista Spasitele, a Trojická věž.




Všechny tři věže byly postaveny italskými architekty, a sice Marcem Ruffem, Pietrem Antoniem Solarim a Aloisiem da Carcano.

Chrám Krista Spasitele byl postaven v 19. století v byzantském slohu na počest vítězství nad Napoleonem. Z ruských kostelů je největší, na výšku má 103 m a vnitřní prostor pojme 10 tisíc účastníků bohoslužeb. Centrální kupole má průměr 30 m a na pozlacení se použilo 53 kg slitiny titanu a zlata



V 1931 však Stalin chrám nechal zbořit (takové počty věřících na jednom místě byly potenciálním nebezpečím kontrarevoluce) a až v samém závěru 20. století byl na stejném místě nově postaven a vysvěcen. 




Nejvýznamnější ruské divadlo, známé operními a baletními představeními děl ruských skladatelů Čajkovského, Glinky, Musorgského, Borodina a Rimského-Korsakova, se nejmenuje jako u nás Národní, ale Velké divadlo, tím se však míní specializace na „velké“ umění, za nějž se považovala právě opera a balet. Postaveno bylo ve stylu ruské architektury v polovině 19. století.   




Malé divadlo je také docela velké, ale zaměřené na „přízemnější“ činoherní představení. 



Vedle Velkého divadla stojí obchodní dům CUM, společně s GUMem na Rudém náměstí v Moskvě nejznámější. 




Věra Muchinová (1889-1953) je autorkou ocelového sousoší Dělník a kolchoznice z r. 1937 s postavami vysokými 25 m. I když při pobytu v Paříži našla svůj vzor v Rodinově žáku Emilu Antoinu Bourdellovi a sousoší také vytvořila pro Světovou výstavu Umění a technika v moderním životě v Paříži, ve vlastní tvorbě se jednostranně zaměřila na díla v duchu socialistického realismu a stranické propagandy, kde kladivo a srp byly ikonickými symboly proklamované diktatury proletariátu.




Vstupní brána k výstavnímu komplexu budov připomíná spíše vítězné oblouky některých metropolí.  





Hlavní pavilon je z r. 1954. Před ním stojí socha Lenina.



Rusové 2. světovou válku nazývají Velká vlastenecká válka a k jejím hrdinům patřil maršál Žukov, který od bitev u Stalingradu a Kurska Rudou armádu dovedl až do Berlína. Z druhé strany Rudého náměstí má jezdeckou sochu.



V Moskvě ale také najdeme památníky osvícených carů Petra I. Velikého (1672-1725) a Alexandra II. (1818-1881). První z nich si přídomek Veliký zasloužil i fyzickou výškou, měřil 203 cm.      

Pomník Petra I. Velikého na 98 m vysokém korábu z oceli a bronzu je dílem Zuraba Cereteliho z r. 1997. Car se během své vlády snažil o modernizaci Ruska, rozvoj manufaktur a inspiraci k tomu čerpal na cestách po západní Evropě. Protože však měl k Moskvě záporný vztah a své sídlo přesunul do Petrohradu, Moskvanům socha k srdci nepřirostla a někteří vlivní politici (zvláště v době, kdy byl prezidentem Dmitrij Medveděv) se snažili docílit jejího odsunu z města. Zatím na svém místě zůstává. 



V pošmourném počasí a z dálky je socha panovníka nezřetelná, pěkně je vidět např. zde.   

Pomník Alexandra II. připomíná panovníka, který provedl řadu reforem, např. zrušil nevolnictví, oddělil soudní systém od výkonné moci, zavedl místní samosprávu a snažil se Rusko přeměnit na průmyslovou zemi. Ne všem se ale jeho snahy zamlouvaly a r. 1881 se stal obětí bombového teroristického činu.



K moderním symbolům Moskvy patří televizní věž Ostankino, nejvyšší stavba v Evropě, dokončená v r. 1968, až do r. 1975 nejvyšší i na světě, měří 540 m. Dnes jí mezi televizními věžemi patří 4. příčka po Tokyo Sky Tree (634), Canton Tower v čínském Kantonu (604) a CN Tower (553) v Torontu. 



Památník pokořitelů kosmu u Muzea kosmonautiky je vysoký 107 m a na jeho vrcholu místo často se vyskytující pěticípé hvězdy je kosmická raketa.





Aktuální článek

Olympic - 60 let na hudební scéně

Skupina Olympic byla založena v r. 1962 (zpočátku pod názvem Karkulka (KARlínský KULturní KAbaret)) a tehdy hrála jen převzaté skladby, před...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)