Letně (8)

Léto o sobě dává vědět tropickými vedry a už dávno se nedivím pověstné arabské lenosti, protože žít v takovém podnebí trvale, bere síly k smysluplnější činnosti, než jen se schovat do stínu a doufat, že zahřmí, sprchne a krůpěje ochladí rozpálenou půdu a proberou nás z malátnosti.

A tomu odpovídá i tento nesouvislý příspěvek.

Osvěžit se dá různými způsoby (stánek ve tvaru velké láhve Becherovky je v Karlových Varech).

Z ekonomie je známý „zákon“ There Is No Free Lunch ve smyslu, že nikde nám nedají „oběd“ zadarmo, za vše je třeba zaplatit, a má svou podobu No Free Lunch Theorem i v optimalizaci, která říká, že žádný heuristický optimalizační algoritmus pro řešení exponenciálně složitých problémů (u nichž pro velké instance nelze optimální řešení získat v „dosažitelném“ čase a je třeba se spokojit jen s jeho aproximací) není obecně lepší než jiný, všechno má své náklady. Ale v Ostrově tomu tak kupodivu není a oběd zadarmo zde nabízejí.

Jestli se to týká i turbopizzy, těžko říct, ale v porovnání se sousedním domem se podniku evidentně daří dobře.

Nápadité názvy v Ostrově mají i další restaurační zařízení.

V Ostružné v Jeseníkách mají rekreační chatu Ostružina.

A v Petříkově chalupu Baletka.

V Přerově železářství U Šroubku.

Lidová tvořivost pronikla také do SPZ automobilů a přidružených popisů. Pražák v Brně ukázal, že se nebojí.

Rčení, že nás oškubou jako ovce, je mně od dovolené v Ramzové jasnější.

K mým občasným činnostem na letní chalupě patří sekání trávy, kterému se věnuji s nevelkým nadšením. Mít tam takovou tabulku jako u jedné ze zastávek MHD v Brně, mám po starostech.

Následující tabulka u cesty mezi Ostružnou a Petříkovem hlásá, že jde o pásmo hygienické ochrany a vstup je sem zakázán, ale zdá se, že je i přirozeným způsobem znemožněn. 

Podle toho, jak nám dávají zabrat dvě (teď již 6leté) vnučky, následující varovné tabulce v Dolní Moravě dobře rozumím.  

Řada informací a zákazů se týká zvířat. Vymahatelnost posledního si nedovedu představit. 

Proti špačkům, zobajícím úrodu ovoce, se zahradníci brání nejrůznějšími plašiči a maketami dravců, ale ti v následující koláži se mají dobře – cigaretovým u chaty Jiřího na vrchu Šerák vyhradili samostatný příbytek, a ptáci si v Lipové-lázních mohou zahrát i kostky.

Návštěvy galerií jsou jednou z mých největších radostí a cesty do nejrůznějších měst dost často navrhuji podle toho, zda tam nějaká zajímavá je (živě si pamatuji údiv choti po oznámení, že jsem koupil levné letenky do Basileje, a její dotaz: „Co tam budeme dělat?“), ale na Muzeum uměleckých padělků ve Vídni nedaleko Hundertwasserhausu jsem narazil čirou náhodou a návštěvu si také odpustil.

Londýn (2) - vyhlídkové kolo London Eye

Vyhlídková kola mají od první Ferrisovy konstrukce v Chicagu v r. 1893 již téměř 130letou historii a pro mnohá velká města jsou stejně prestižní záležitostí, jako jsou paláce, katedrály, galerie, koncertní sály, sportovní stadiony, mosty a jedinečná moderní architektura. Proti ochozům televizních věží a kostelů mají výhodu v tom, že úhel pohledu se při otáčení mění a s vyššími polohami se otevírají ze země netušené obzory. 

Stručný popis historie s několika příklady jsem již uvedl v článku Singapur (4) - vyhlídkové kolo Singapore Flyer a zde se blíže zaměřím na Londýnské oko (London Eye), dokončené na konci minulého tisíciletí v r. 1999, proto také známé i jako Millennium Wheel. Tehdy s průměrem 135 m bylo největší na světě, tento primát sice už dávno ztratilo, aktuálně je největší Dubai Eye (vysoké 250 m), ale v Evropě mu stále patří.    

Jedna kabina (gondola) ve tvaru vajíčka je pro 25 osob a na obvodu kola jich je celkem 32. V jejich číslování kvůli pověrčivosti chybí číslo 13, posledním číslem je tak 33. Středová osa o hmotnosti 300 tun, závěsy a ložiska byla vyrobena ve Škoda Steel, dceřiné firmě Škody Plzeň.

V budově (Old) County Hall vedle vyhlídkového kola, někdejším administrativním sídle Londýna, je dnes umístěno Londýnské akvárium (London Aquarium). Nejde však o jedno akvárium, ale asi 50 nádrží s 350 druhy mořských i říčních živočichů. A takto vypadá z Londýnského oka.

Hlavní atrakcí ve výhledu je však Westminsterský palác (The Palace of Westminster), sídlo obou komor britského parlamentu, Dolní sněmovny (House of Commons) a Sněmovny lordů (House of Lords), proto se také alternativně nazývá Houses of Parliament. I když základ paláce byl položen již v r. 1097, v 17. století byl požárem téměř celý zničen a dnešní tvář v novogotickém slohu získal v 19. století. Jeho hodinová věž Big Ben je vysoká 97 m.  

Za budovou parlamentu vpravo je viditelná královská katedrála Westminsterského opatství (Westminster Abbey), založeného r. 1065. Katedrála je místem korunovací i posledního odpočinku britských panovníků a významných osobností (např. spisovatelů Shakespeara, Chaucera, Dickense, skladatele Händela, vědců Newtona, Darwina, ale i politiků, mezi nimi u nás „oblíbeného“ Chamberlaina). A že spojnice břehů se jmenuje Westminster Bridge, nepřekvapí.  

Při pohledu jiným směrem vpravo vyčnívá 310 m vysoký mrakodrap The Shard od architekta Renza Piana, v pozadí uprostřed s výškou se rozšiřující mrakodrap se podle adresy nazývá 20 Fenchurch Street (160 m) a vlevo v pozadí je nezřetelně vidět kupole katedrály sv. Pavla (St. Paul 's Cathedral). A podle jeřábů je patrné, že (k velké nelibosti konzervativního prince Charlese) se staví další výškové budovy.  

Whitehall Court, rozložitá budova s věžičkami na dalším snímku uprostřed, byla postavena koncem 19. století ve stylu francouzských zámků jako blok luxusních obytných domů, od 70. let minulého století její střední část slouží jako Royal Horseguards Hotel. Vlevo od ní v budově se zelenými střechami sídlí ministerstvo obrany (Ministry of Defence) a vpravo je londýnské centrální železniční nádraží Charing Cross railway station.  

U nádražní budovy vyúsťuje příhradový železniční most Hungerford Bridge (podle nádraží také označovaný Charing Cross Bridge). Podél něj vedou dva zavěšené mosty pro pěší Golden Jubilee Bridges. 

K výhledům z ptačí perspektivy jsou pro návštěvníky dostupné také ochoz katedrály sv. Pavla a horní lávka Tower Bridge. To by ale mohlo být námětem jiného článku.  

Constantin Brâncuși - soudně uznaný moderní sochař

K pestré společnosti umělců, tvořících počátkem 20. století v Paříži, a proto neformálně nazývané Pařížská škola, kromě malířů patřili i sochaři. Jedním z nejvýznamnějších byl Constantin Brâncuși (1876-1957). 

Narodil se v Rumunsku do prosté venkovské rodiny pastýřů, ale již v dětském věku projevoval talent na řezbářské práce, jimiž se po opuštění domova příležitostně živil (údajně z rodného domu odešel v 11 letech), v Craiově studoval uměleckoprůmyslovou školu, odtud přešel do Bukurešti, pokračoval v Mnichově a nakonec zakotvil v Paříži, kam došel pěšky. Krátkou dobu pracoval v ateliéru Augusta Rodina, mnohem více jej však ovlivnilo umění primitivních národů a svůj sochařský styl pak pod jeho dojmem zjednodušil na pouhý náznak znázorňovaného objektu. Jeho dílo Polibek z r. 1907-1908 je považováno za první moderní sochu a předznamenání kubismu v sochařství. 

Nejslavnějším Brâncușiho dílem je Pták v prostoru (1919), kterého vytvořil celkem 28 verzí. Následující z r. 1928 je vystavena v Museum of Modern Art v New Yorku.

Další verzi s neurčitým datováním 1932-1940 vlastní Peggy Guggenheim Collection v Benátkách. (V pozadí jsou obrazy surrealistických malířů Salvadora Dalího a Yvese Tanguyho.)

Když Edward Steichen, sběratel evropského abstraktního umění, přivezl jedno z provedení Ptáka v prostoru do New Yorku a chtěl využít amerického bezcelního opatření pro dovoz uměleckých děl, dostal se do sporu s celníky, kteří v něm viděli jen kus opracovaného bronzu z kategorie kuchyňského příslušenství a vyměřili pro něj clo 210 dolarů. Spor měl soudní dohru, kde sběratele podporovala sochařka Gertrude Whitney(ová), novináři se bavili tím, zda socha připomíná spíš hřídel či vrtuli, ornitologové marně „hledali“ druh ptáka, k němuž by se dílo dalo přiřadit, zesměšňovali jej mnozí intelektuálové, naopak zastání našlo u dalších výtvarníků a představitelů galerií. Až po dlouhých dvou letech případ Brâncuși versus Spojené státy americké skončil verdiktem, že se jedná o umělecké dílo a clo není třeba platit.  

Pro Brâncușiho jsou typické hladké formy s náznaky ilustrujícími ztvárněné objekty. Socha Maiastra (1912, Peggy Guggenheim Collection, Benátky) je další z říše ptactva. Slovo „maiastra“ v rumunštině představuje bájného ptáka s oslňujícím opeřením a uzdravujícím zpěvem. 

Lesklé povrchy, někdy zlacené, mají nevýhodu, že se nedají fotografovat bez rušivých odlesků, zvlášť je to patrné na soše Mademoiselle Pogany I (1913, Speed Art Museum, Louisville), zapůjčené jako doprovodné dílo na loňskou výstavu Amedea Modiglianiho ve Vídni. Znázorňuje maďarskou malířku krajin Margit Pogany(ovou), Brâncușiho múzu.

Hladký ovál naležato představuje Spící múzu (1925, Kunsthaus, Curych). Tentokrát ale byla modelem baronka Renée-Irene Frachon(ová).

Na dalším snímku je dvojice děl z Museum of Modern Art v New Yorku – Blonďatá černoška II (1933) a Kohout (1924). 

Další verze Blonďaté černošky z téhož roku 1933 je k vidění v Albertině ve Vídni.

V poslední dvojici soch je Ptačí mládě (1928, Museum of Modern Art, New York) a v mramoru vyvedený Pták (mezi 1923 a 1947, Fondation Beyeler, Basilej-Riehen).

Tak jako někteří malíři okrajově tvořili i sochy, např. Edgar Degas, Pablo Picasso a Max Ernst, sochař Brâncuși občas něco namaloval.

Dáma s hřebenem (nebo také Profil ženy s drdolem) z r. 1912 je ze soukromé sbírky v Paříži.

Studie prvního kroku (1913, Museum of Modern Art, New York) a První krok (1914, David Grob Gallery, Ženeva) ale víc připomínají nákresy budoucích soch.