Max Ernst - surrealista tělem i duší

Život Maxe Ernsta (1891-1976) se nesl v duchu neustálého hledání a promítly se do něho i dějinné události 20. století. Narodil se v Brühlu na předměstí Kolína nad Rýnem, v německé uniformě se během 1. sv. války dostal na frontu, největší část života však strávil ve Francii, kam přesídlil začátkem 20. let.

V malířství byl samoukem, původně se na univerzitě v Bonnu zapsal na studium filozofie, dějin umění, literatury, psychologie a psychiatrie, návštěva azylových domů a pozorování uměleckých projevů duševně postižených lidí na něj ale silně zapůsobila a sám pak zkoušel malovat. Plně k malířství ho přivedlo osobní seznámení s německými expresionisty a tvůrci abstraktního umění. Stylově ho však nejvíc ovlivnila metafyzická díla Giorgia de Chirica z let 1911-1919, která se považují za počátek surrealismu, i když tento směr André Breton formálně vymezil v Surrealistickém manifestu až v r. 1924.

Prvním mistrovským dílem v de Chiricově stylu je Slon Celebes (1921, Tate Modern, Londýn). Slon na indonéském ostrově by asi nepřekvapil, ale Ernst obraz pojal jako dadaistickou koláž nesouvisejících objektů.   

V Ernstově tvorbě se prolínají oba základní inspirační zdroje surrealistů: psychický automatismus (umělec se nechává vést intuitivním pohybem ruky) a sny, u Ernsta často děsivé, přírodu, která většinu lidí okouzluje svou krásou, viděl jako místo člověku nepřátelské, např. jako nehostinnou pustinu, les v jeho podání je neproniknutelný a temný a v obrazech se opakovaně objevují velké masožravé rostliny (kdo ví, zda tím nedal námět tvůrcům filmu Adéla ještě nevečeřela). Silnou inspirací mu byly ale i jeho četné milostné vztahy, byl 4krát ženatý a ani manželství mu nebránila ve vyhledávání dalších. Obraz The Kiss (Polibek) je z r. 1927, kdy se ženil podruhé.

Po nástupu nacistů k moci byl s dalšími avantgardními umělci označen za autora "zvrhlého" umění (Göring i Hitler se snažili hromadit jen obrazy umělců tradičního stylu) a po obsazení Francie Německem v 2. sv. válce byl obviněn ze špionáže a uvězněn. Z vězení se mu podařilo dostat zásluhou sběratelky umění (a později 3. manželky) Peggy Guggenheimové a spolu pak odjeli do New Yorku. I když vztah neměl dlouhé trvání, přínosný byl alespoň v tom, že v Peggy Guggenheim Collection v Benátkách se podařilo shromáždit 40 Ernstových děl. (Pokud není uvedeno jinak, fotografie obrazů jsou právě odtud.)

Následující dva obrazy jsou v benátské galerii zavěšeny vedle sebe.
Attirement of the Bride (Oblékání nevěsty) ukazuje, že z živočišné říše na Ernsta nejsilněji působili ptáci, nevěsta má hlavu sovy a umělec sám sebe stylizuje do podoby jakéhosi vládce ptactva, kterému dal název Loplop (zde jej představuje postava se zeleným peřím a šípem v levé části obrazu). V pozadí obrazu a dlažbě je patrný vliv Giorgia de Chirica.

Název obrazu The Antipope (Antipapež) je metaforou nevěry. V církevním prostředí se jím rozumí papež, který se vzdálil konzervativnímu pojetí a oslabuje vliv církve (takovým pro mnohé církevní hodnostáře byl papež Jan Pavel II., který během svého pontifikátu navštívil 104 zemí a byl populární jako hvězda show businessu, podle konzervativců se papež má ale zdržovat výhradně ve Vatikánu a proti Benediktově návrhu ho kanonizovat silně protestovali). Na obrazu Antipapež se Ernst objevuje vpravo s koňskou hlavou, vedle něj je manželka Peggy Guggenheimová, uprostřed její dcera Pegeen a vlevo nová milenka, malířka Leonora Carringtonová, s níž Ernst trávil hodiny jízdou na koních, proto symbolicky i její hlava má koňskou podobu.

Paní Peggy se však rozpadem manželství s Ernstem nejspíš příliš netrápila, pro ni také nebylo jediným a podle vzpomínek se ve svém bohémském životě vyspala s tisícovkou mužů.
Ernst se ještě v USA oženil počtvrté a po 12 letech v zámoří se natrvalo vrátil do Francie.

V rozpoložení nejistoty v osobním i profesním životě (odchod z Evropy do neznámého prostředí USA) namaloval také Solitary and Married Trees (Osamělé a manželské stromy). Jsou vystaveny v Madridu, v Museo Thyssen-Bornemisza.

Úzkost člověka v těžké situaci přeneseně vyjadřuje i Napoleon in the Wilderness (Napoleon v divočině) z Museum of Modern Art (MoMA) v New Yorku.

Obraz 33 Little Girls Set out for White Butterfly Hunt (33 děvčátek se vydalo na lov bělásků) z madridského Thyssen-Bornemisza je v Ernstově díle netypický, změtí různobarevných bodů je blízký obrazům pointilistů.

Příkladem nepřátelské přírody je obraz Garden Airplane Trap (Zahrada - lapač letadel). Katastrofu nezpůsobí chyba pilota, technická porucha, ale "masožravá" zahrada.

Obrazy The Revolt of the Pigeons (Vzpoura holubů, 1927, Kunstmuseum, Basilej) a Fishbone Flowers (Květiny z rybích kostí, 1928, Kunsthalle, Hamburk) také nevěstí nic dobrého.

I z obrazů Five Young Girls and a Man Crossing a River (Pět mladých dívek a jeden muž překračují řeku, 1927, Kunstmuseum, Basilej) a Human Figure (Lidská postava, 1930, Kunsthalle, Hamburk) vyzařuje napětí.

Obrazy Grande Marine (Velké námořní loďstvo, 1926, Kunstmuseum, Basilej), Nachtlandschaft (Noční krajina, 1928, Kunstmuseum, Bern) a Birth of a Galaxy (Zrození galaxie, 1969, Fondation Beyeler, Basilej-Riehen) (a zvláště první dva) jako kdyby byly inspirovány geometrickou abstrakcí Vasilije Kandinského. 

V následující koláži jsou dva obrazy z vídeňské Albertiny – Un temps d'arret (Oddechový čas, 1968), Flowers on a Yellow Ground (Květy na žlutém podkladu, 1929) – a něco pro fyziky: Humboldt Current (Humboldtův proud, 1951-1952, Fondation Beyeler, Basilej-Riehen).

Z raného období umělce (z r. 1924) je dílo Woman, Old Man and Flower (Žena, stařec a květina) z MoMA v New Yorku. Stařec se obvykle chápe jako symbol moudrosti, žena sexuální přitažlivosti a květina snad jako prostředek se k ní přiblížit :).
Zde se Ernst stylově podobá Salvadoru Dalímu, také se s ním znal a společně se pak podíleli na Buñuelově filmu Zlatý věk.

Max Ernst se zařadil i mezi avantgardní sochaře. Jeho Kozoroh (1948) z Centre Georges Pompidou, Musée national d'art moderne v Paříži je obdobně jako u surrealistických obrazů nahodilým seskupením předmětů. 

V poslední koláži jsou díla Král si hraje s královnou (1944, Museum of Modern Art, New York) a Pod mosty v Paříži (1961, Albertina, Vídeň). U prvního král s rohy, královna a pěšáci se i vzhledem k době vzniku považují za alegorii 2. světové války, která Ernsta přinutila k exilu do USA.