Slovenský rock - melodický a instrumentálně na výši

V hudbě mě oslovují hlavně skladby charakteristické virtuozitou instrumentalistů, proto ve vážné hudbě mám nejradši hudbu klavírní (skladatelé ale většinou dávno nežijí a jejich díla jsou zaznamenána především v podání interpretů jako Svjatoslav Richtěr, Emil Gilels, Claudio Arrau, Arthur Rubinstein, Vladimir Horowitz, Glenn Gould, …, u nás Jan Panenka, Ivan Moravec, Ivan Klánský, Igor Ardašev, …), ale i houslové koncerty a jejich sólisty (David Oistrach, Yehudi Menuhin, …, u nás Josef Suk, Václav Snítil, Václav Hudeček, Jaroslav Svěcený, Pavel Šporcl, …), violoncellové koncerty s Mstislavem Rostropovičem, i jednotlivé skladby jako např. The Lonely Shepherd, kde na koncertu v Bukurešti na Pannovu flétnu exceluje Gheorghe Zamfir.  

V rockové hudbě jsou kořením sóla kytaristů (Jimi Hendrix, Eric Clapton, Jimmy Page, Jeff Beck, David Gilmour, Carlos Santana, Randy Rhoads, Mark Knopfler, Ritchie Blackmore, Steve Morse, …, u nás Radim Hladík, Michal Pavlíček, Luboš Andršt, Petr Janda, Miloš Makovský, …) a klávesistů (Keith Emerson, Graham Nash, Jon Lord, Don Airey, …, z našich Miroslav Berka, Jiří Valenta, Oldřich Veselý, Roman Dragoun, …). 

Nikdy jsem proto nechápal oblibu skupin, jako je např. Lucie a Chinaski, kde instrumentální sóla zcela chybí a ani zpěv leckdy za moc nestojí (Robert Kodym z Lucie disponuje rozsahem (s nadsázkou) pěti tónů a hraje jako amatérští hudebníci v nádražním podchodu). 

O většině rockových hudebníků, které obdivuji, jsem už psal v článcích v hudební rubrice, teď se zaměřím na slovenskou scénu, pozoruhodnou mnoha výraznými osobnostmi.   

1. The Meditating Four 

Když jsem poprvé slyšel skupinu The Meditating Four se zpívajícím kytaristou Jožem Barinou, vůbec se mně nelíbila, divný zpěv, divné melodie. Ale stejně jako jsem se časem naučil vnímat moderní výtvarné umění a architekturu, když jsem si nedávno náhodou pustil skladbu Šťastie, překvapilo mě, nakolik se můj dojem z ní změnil. Barina je kvalitní kytarista a na konci 60. let nebylo u nás běžné využívat booster, který zkreslením tónů skladbám dodává zvláštní kouzlo, např. ve skladbě Meditácia nad rámom. Ve světě s tím začal Jimi Hendrix (později přidal ještě kvákadlo), u nás Radim Hladík. O Barinovi se také mluvilo jako o slovenském Joe Cockerovi, hlasově tam jistá podoba je, Jožo Barina & The Meditating Four ale hráli a zpívali svůj vlastní repertoár.

 

2. Modus

Skupina Modus byla v 70. letech nabita osobnostmi (zpěvačka Marika Gombitová, zpěvák, kytarista a klávesista Miro Žbirka, zpěvák a klávesista Ján Lehotský, sólový kytarista Laco Lučenič). Podrobněji i s ukázkami z YouTube jsem se o ní zmínil v článku o Mirovi Žbirkovi a částečně také v textu Zpěv u klavíru, proto se nebudu opakovat.  

3. Collegium Musicum 

Collegium Musicum byla výhradně instrumentální skupina, opírající se o virtuózního klávesistu Mariana Vargu. Ten už v té době sice byl známý z hraní a skládání hudby ve skupině Prúdy, která však stála na zpěvu Pavola Hammela. První deska Collegia se skladbami Hommage à J. S. Bach a Ulica plná plášťov do dažďa z r. 1970 oslnila hudební kritiky i posluchače. Živě provedení první skladby je již z tohoto tisíciletí a s doprovodem smyčcového orchestru. 

Na desce je zajímavé, že místo prvního kytaristy skupiny Rastislava Vacha ji nahrál Pavel Váně z brněnské skupiny Progress Organization a přes dominanci Vargy se v druhé skladbě uvedl jemným kytarovým sólem, které začíná v čase 1:31. Nádherná je také Vargova klávesová pasáž, která na něj bezprostředně navazuje.  

Vystudovaný hudebník Varga však s Váněm nebyl spokojen, vadilo mu, že neumí hrát z not a ze skupiny ho vyhodil, Vaně dokonce s ní krátce jezdil jako osvětlovač, což zase neuspokojovalo jeho, vrátil se do Brna a s obnovenou skupinou Progres 2 natočil zásadní alba naší rockové historie Mauglí a Dialog s vesmírem. V posledních letech se ve skupině spojil se svým následovníkem v Progresu 2 na postu zpěváka klávesistou Romanem Dragounem a po mnoha letech vydali nové album Tulák po hvězdách. 

Váněho pak vystřídal Fero Griglák, asi nejlepší slovenský kytarista, a důležitým členem byl také výborný baskytarista Fedor Frešo, kterého známe i ze skupiny Blue Effect (Modrý efekt/M efekt). V druhé polovině 70. let frontman skupiny kytarista Radim Hladík vytvořil československou superskupinu, kam kromě něj a Bratislavana Freša patřil ještě zpěvák a klávesista Oldřich Veselý z Brna a bubeník Vlado Čech. Díky Frešovi v bratislavském hudebním nakladatelství Opus v r. 1977 Blue Effectu vydali album Svitanie. Podmínkou ale bylo, že na desce musí být slovenské skladby, skupina to vyřešila slovenskými názvy instrumentálních skladeb a zpívanou zachránil Oldřich Veselý písní Ej, padá, padá rosenka. Ta je však ve skutečnosti moravskou lidovou písní, nářečím slovenštinu jen trochu připomíná. Hladík v jednom rozhovoru zmínil, že aranžmá skupiny se od toho, jak ho sám cítil, postupně měnilo podle představ vystudovaného hudebníka Fedora Freša.  

Griglák byl v Collegiu jen doprovázejícím členem, jako sóĺista se realizoval ve vlastní, rovněž instrumentální skupině Fermata, kde s ním hrál i Frešo. 

4. Fermata    

Vybrat nejlepší skladbu skupiny je dost obtížné, všem vévodí Griglákova kytara, zmíním několik (a první je i ve vloženém videu): Apple Tree in Winter, Guitar Dreaming, Spomienka na Amsterdam a Huascaran I, výjimečně i s krátkými zpívanými pasážemi. Huascarán je čtvrtou nejvyšší horou Jižní Ameriky (6768 m n. m.) a smutně proslul tragédií v r. 1970, kdy zemětřesení o síle 7,9 Richterovy stupnice uvolnilo lavinu sněhu a kamení a pohřbilo 22 tisíc lidí v městech pod horou a s nimi i výpravu našich horolezců, kteří se chystali k výstupu na vrchol.  

Na jednom ročníku písňového festivalu Bratislavská lyra Griglák byl součástí festivalového orchestru a vzpomínám si, že v ohlasu na hudební večer si jeden redaktor stěžoval, že kdykoliv zpěváci zavřeli ústa, Griglák spustil virtuózní kytarové sólo. Mně to ale vůbec nevadilo. 

5. Prúdy 

Tato skupina působila na naší scéně od 60. let a mohla být s nižším číslem v seznamu, ale skladba Medulienka, kterou zařazuji i s videem, je z pozdější doby, v původní nahrávce z r. 1971 na kytaru hrál Fero Griglák, tehdy 17letý. Ve videu ho ale kytarovými sóly plnohodnotně zastoupil Laco Lučenič z Modusu.

A v r. 1999 se na turné Prúdů sešly všechny její hvězdy: Hammel, Varga, Griglák a Frešo.

Ze starších písní Prúdů ještě ze 60. let je velmi pěkná Čierna ruža s krásnými klávesovými předěly Mariana Vargy, který také složil melodii.  

6. Tublatanka 

Tříčlenná hardrocková skupina tvrdý zvuk kuriózně vyvažovala lidovými kroji, i její název zakládající členové z recese složili z jména Tublat, nevlastního opičího otce Tarzana, a dechovky Moravanka.  

K sametové revoluci se velmi dobře hodila skladba Pravda víťazí. 

Naopak lyrickou je Láska, drž ma nad hladinou, která jistě okouzlila obdivovatelky fešného kytaristy Maťa Ďurindy. Nejradši ale mám skladbu Rieka z prvního alba skupiny z r. 1984. Živá nahrávka podle číslovky, kterou má Ďurinda na kytaře, 25 let od založení skupiny dokládá, že její popularita i přes změny v sestavě po čtvrtstoletí zůstala stále stejně vysoká a platí to až do dneška. Velkolepé Ďurindovo v závěru skladby korunuje ohňostroj, šlehající z jeho kytary i baskytary Juraje Topora. 

7. Banket 

Skupina Banket se zpěvákem Richardem Müllerem se na hudební scéně objevila v podobnou dobou jako Tublatanka, její styl byl však zcela jiný, místo kytar byl založen na zvuku syntezátorů. U nás byla obdobně zaměřená skupina Oceán s Petrem Mukem, v zahraničí třeba Alphaville s Marianem Goldem.

I když o zpěvákovi a skupině mám již na blogu samostatný článek a do tohoto textu, kam vybírám výhradně soubory s výraznými instrumentalisty, by se ani z tohoto důvodu nenominovali, nakonec přece jen je nelze opomenout. V první dekádě tohoto tisíciletí se Richard Müller v New Yorku spojil s americkými hudebníky a oprášil i původní repertoár Banketu. Jeho úplně první skladba Nespoznaný, která se bohužel nevešla na první album Banketu Bioelektrovízia z r. 1986, v novém aranžmá s výborným klávesistou Cliffordem Carterem a hned dvěma sólovými kytaristy Hiramem Bullockem a Mikem Caffreym ve videu z r. 2007 sem dokonale zapadne.

         

8. Team

Pavol Habera ze skupiny Team byl v r. 1991 posledním federálním Zlatým slavíkem a už tehdy k tomu přispěly hity Reklama na ticho a Držím ti miesto.   

Přestože nemám rád, když na koncertech zpěváci vybízejí diváky k tleskání a nechávají je zpívat známé pasáže, video první skladby zařazuji v živém provedení z r. 2008, protože kvalitou zvuku a sehraností kapely výrazně převyšuje původní studiovou nahrávku z 80. let. 

 

9. Elán 

Skupinu Elán není třeba představovat, na slovenské scéně má podobné postavení jako u nás Olympic. V hitu Voda, čo ma drží nad vodou, soundtracku z filmu Fontána pro Zuzanu 3 z r. 1999 s Evou Vejmělkovou v titulní roli, vyniká kytarové sólo Jána Baláže (od 3:27). A pěkně zní i živě na koncertu.

Ve vlastní písni Ja viem z alba Ôsmy svetadiel z r. 1981 na text P. Jursy se jako klávesista předvedl Vašo Patejdl. Od 2:11 hraje současně na dvou různých klaviaturách, klavírní zvuk kombinuje s chrámovým zvukem syntezátoru. 

10. No Name 

K legendám slovenského rocku dnes již patří i košická skupina No Name, oblíbená je i u nás a podle členů skupiny koncertuje víc v Česku než doma, v anketě Českého slavíka 4krát za sebou (2014-2017) vyhrála v kategorii Slavíci bez hranic. Výrazně na sebe upozornila hned prvním albem Počkám si na zázrak z r. 2000 a z něj především “sebevražednou“ písní Žily (s kytarovým sólem od 2:15). 

Na poslech příjemná je lyrická Ďakujem, že si s kytarovým i klávesovým podkresem. Začátek videa je ale vhodné posunout, protože v úvodu kamera zabírá opuštěnou ulici a hudba se ozve až v čase 0:35.

Hustopeče - vycházka do mandloňových sadů

Jihomoravské město Hustopeče s přibližně 6 tisíci obyvatel leží ve vinařské oblasti zhruba na polovině cesty mezi Brnem a Břeclaví. Pamatuji si ho z návštěv vinných sklípků i pěkného koupaliště, co jsem ale až do letoška netušil, dokud nám o tom neřekl starší syn, že na kopci nad Hustopečemi mají dva mandloňové sady. Jde o středoevropský unikát, mandloně pocházejí z Asie a v Evropě se jim daří především v zemích u Středozemního moře, protože ke svému růstu potřebují teplé podnebí.  

V Hustopečích mají dlouhou tradicí od 60. let minulého století, zemědělci zde vysadili 50 tisíc mandloní vyšlechtěné odrůdy Zora, jejíž název pocházel od čokoládoven Zora Olomouc, kterým sady tehdy patřily. V r. 1992 čokoládovny získala švýcarská nadnárodní společnost Nestlé, pro niž však bylo výhodnější mandle kupovat ve Středozemí, než je pěstovat, a sady postupně zpustly. Po téměř 12leté anabázi se obci podařilo pozemky se sady od Nestlé vykoupit a i díky nadšencům z řad soukromých podnikatelů částečně obnovit. Z původní odrůdy Zora zůstalo jen asi 1300 stromků, pozemky se postupně osazují novou odrůdou Husle, vyšlechtěnou ve spolupráci s odborníky Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity, která jako jediná z fakult této univerzity má sídlo mimo Brno, a to v Lednici. Název odrůdy je složeninou z názvů obcí Hustopeče a Lednice. 

V Hustopečích se ale nespokojili jen s pěstováním mandlí a vymysleli dnes již tradiční akci Slavnosti mandloní a vína. Letos se konaly od pátku 24.3. do neděle 26.3. Páteční večer byl zaměřen na posezení ve vinných sklípcích, v sobotu se v centru obce konal jarmark, doplněný vystoupením hudebních souborů (např. cimbálového), soutěží jedlíků, akcemi pro děti a zájemci se mohli vydat z centra po 5 km dlouhé naučné stezce do mandloňových sadů. My jsme sem zavítali v neděli, kdy již veškerý program byl soustředěn do sadů, navíc si bylo možné vybrat z několika vycházkových tras v délkách 4, 8 a 16 km. 

Zaparkovali jsme na okraji města, a protože jsem nešli z centra po chodníku, museli jsme najít vhodné místo, kde se dal přeskočit potůček, který nás od chodníku dělil.

Cestou se prochází kolem statků s krávami a koňmi. Na druhém snímku na vrcholu kopce je vidět rozhledna uprostřed sadu a k té směřujeme.

Překvapil mě ležící kůň. Dosud jsem si myslel, že odpočívá, a možná i spí, ve stoje.

Stezkou doprovázejí pohádkové bytosti, včelíny a četné stánky s občerstvením.

Na své si přijdou i malé děti a větší mohou hádat ryby. Rozluštění je na zadní straně.

Na snímku mapy tras je i detail květu mandloně. Červený nápis ukazuje místo, kde se nacházíme, kam jsme se dostali po červené z jihozápadní strany. Odtud je možné volit mezi třemi cestami, severní dvě k trase přidávají samostatný okruh po hřebenu kopce, my jsme jej ale vynechali a postupujeme k rozhledně po modré jižním směrem, která rovněž vede vzhůru.   

U dalších stánků s občerstvením jsou vystavena vycpaná zvířata, lebky s parožím a je možné si zde pod dohledem instruktorů zastřílet na terč.

Mírným stoupáním po klikaté cestě dojdeme až k rozhledně.

V sadu byla výstavka fotografií a na jedné vedle květů i plody mandloní v tvrdé pecce. Podle údajů z informační tabule mandlovník začne plodit mezi 5. až 7. rokem po vysazení, průměrná sklizeň ze stromu 7-10 let starého je 2,5 kg pecek a ve stáří 16-20 let se výrazně zvýší až na 30 kg pecek. Jádro tvoří asi čtvrtinu hmotnosti pecky.

17,4 m vysokou rozhlednu v r. 2012 postavila společnost Teplotechna Ostrava podle technického projektu Ing. Antonína Olšiny a architektonického návrhu Ing. Martina Nováka. Hlavní nosné sloupy jsou z modřínového dřeva, podlahy z dubových fošen a zbývající dřevěné části ze smrku.

Vyhlídková plošina je ve výšce 12,6 m a je z ní kruhový výhled, v první záběru jsou vidět Pavlovské vrchy (alternativně Pálava podle nejvyššího kopce), hladina dolní nádrže Vodního díla Nové Mlýny (vybudovaného v letech 1975-1989 na soutoku řek Dyje, Jihlavy a Svratky) a v popředí obec Hustopeče. Paláva i se zříceninami středověkých hradů Děvičky (Děvín) a Sirotčí hrádek byla podrobněji popsána v dřívějším článku. 

Další dvě nádrže, Mušovská (horní) a Věstonická (střední), vidět nejsou. Na odvrácené straně se díváme na mandloňové sady, stánky se suvenýry (včetně alkoholických nápojů z mandlí) a okolní svahy.

Dolů jsme zvolili kratší a v závěru o dost strmější cestu než při výstupu. 

V sousedství zemědělských stavení je k dispozici i svatební kočár.

Celková délka vycházky byla asi 4,5 km (od auta k rozhledně 3 km a kratší cestou dolů 1,5 km).

Protože část slavností s vínem jsme vynechali, doplním ještě náhled do jednoho z mnoha hustopečských vinných sklípků, kam jsem se dostal před několika lety v rámci setkání naší odborné komunity.

A úplně nakonec ještě záběry z centra města, kde organizované vycházky začínají. 

Katastrofa jménem Fiala a spol.

Myslím, že i ti, kteří volili strany Fialovy vlády, musejí být rozčarováni jejím počínáním. Mě tato panoptikální sestava nemá čím překvapit, protože o její kompetenci jsem si nic lichotivého nemyslel, přesto si však dovolím několik podrobnějších soudů. A začít můžeme rovnou u premiéra, protože jak se říká: „ryba smrdí od hlavy.“  

Premiér Petr Fiala, vysokoškolský profesor politologie, který v zásadě ničemu nerozumí a jen „vysílá signály“ podle toho, co mu kdo nakuká. I ta jeho profesura je velmi pochybná, protože profesor kromě toho, že učí, musí mít také odpovídající publikační činnost, registrovanou ve vědeckých databázích Web of Science a Scopus. Fiala tam však nemá jediný záznam, je tedy absolutní vědeckou nulou. Profesorem se mohl stát jedině zákulisními dohodami, i v akademické sféře je totiž možné neschopným prominentům umést cestu (Fiala byl zásluhou domluvy nevýznamných fakult zvolen do vedení Masarykovy univerzity). Fialovým „vědeckým“ výstupem bylo řešení velkého projektu za (myslím) 7 milionů, kde zaměstnal i svého syna, který se zabýval "postavením žen v Barmě". Aniž bychom výsledný traktát četli, dovedeme si představit, že ženy se tam nemají zrovna skvěle, určitě jich mnohem méně než u nás má vyšší vzdělání či řidičské oprávnění. Tragédií ovšem je, že tato ostuda profesorského stavu a slovy děkana Miroslava Ševčíka z VŠE „hňup a probruselský lokaj“ zastává nejvýznamnější funkci ve státě.  

Vít Rakušan, ministr vnitra, původní profesí učitel němčiny na základní škole, předseda hnutí STAN, které se „proslavilo“ korupční chobotnicí Dozimetr a řadou dalších afér (Farský, Michalik, Polčák, Mlejnek). Nejhorší je ale Rakušanova cenzorská mánie. Zřídil cenzorský úřad, vyzývající k udávání, boji s „dezinformacemi“ (eufemismus pro cenzuru) a stíhání osob s „nepohodlnými“ názory. K tomu provládní hlásné trouby a prapodivné neziskovky měly dostat 150 milionů Kč na svou „záslužnou“ práci, kritické weby měly být naopak sankcionovány zamezením reklamy na jejich stránkách.    

Ivan Bartoš, ministr pro digitalizaci a místní rozvoj. Jako opoziční poslanec s Piráty neustále bojoval proti kumulaci funkcí, dnes mu však vůbec nevadí, že je současně ministrem a poslancem. O digitalizaci jen mluví, informatiku si představuje jako Hurvínek válku, za něj nevznikl jediný produkt, přitom za Babiše hned několik, např. E-recept, server k registraci očkování, Tečka, daňové přiznání na internetu, … Bartoš se zmohl jen na nařízení, aby každý podnikatel si zřídil datovou schránku, kvůli čemuž mnozí z nich ukončují svou živnost.    

Marian Jurečka, ministr práce a sociálních věcí, původně soukromě hospodařící zemědělec a traktorista. Když byl ministrem zemědělství v Sobotkově vládě, měl k tomu předpoklady, v nové vládě se mu ale nepodařilo žádného lidovce přesvědčit, aby se ujal ožehavého resortu, musel se ho proto chopit sám. Zkoušel to se senátorkou Šárkou Jelínkovou, ta však odmítla, v Senátu byla místopředsedkyní a za vysoký plat nemusela prakticky nic dělat, navíc senátorský post je na jistých 6 roků místo jen teoretických 4 roků ve vládě. Představovala si, že v Senátu bude pokračovat, jenže ve volbách na Kroměřížsku se nedostala ani do 2. kola, zvolena byla Jana Zwyrtek-Hamplová a Jelínková přišla o lukrativní trafiku. A ejhle, dnes je u Jurečky politickou náměstkyní. Dříve každé ministerstvo mohlo mít vedle odborných náměstků jednoho politického, ale Fialova vláda to změnila tak, že je možné mít libovolný počet politických náměstků. Pět stran koalice má spoustu neuplatněných členů, kteří nebyli nikam zvoleni, a je třeba je nějak uspokojit. A tak počet těchto parazitů roste exponenciálně.    

Zbyněk Stanjura, ministr financí. Na postu se ocitl zřejmým omylem, schodky rozpočtu jsou jak v posledních letech za Aleny Schillerové, tehdy však kvůli covidu byla celá země v lockdownech, průmysl se propadl a díky křiku opozice se podnikatelům vše kompenzovalo. Dnes důsledkem příšerné inflace 15-18 % je mnohem větší výběr daní z příjmu, a přesto výsledky jsou tristní. Stanjura vypouští různé „balónky“ (změny v DPH, mimo jiné např. barbarský převod z nejnižší sazby do nejvyšší u léků, knih, lístků do divadla, kina a na koncerty, kupodivu však snížení daně z příjmů u provozovatelů loterií, k tomu zvýšení daní z vlastnictví nemovitostí, zvýšení DPH u vodného a stočného, …), které však stejně nic podstatného neřeší, navíc je po kritice zase dementuje, že jde jen o pracovní materiály a konečný návrh se teprve chystá. Když Stanjura byl ještě v opozici, sebevědomě prohlašoval, že 80 miliard okamžitě ušetří propuštěním zbytečných státních úředníků. Skutečnost je ale taková, že za poslední rok se jejich počet naopak zvýšil o 10 tisíc. Jeho „kompetenci“ vrchního finance nejlépe dokládá, že na dotaz jednoho novináře nebyl schopen správně odpovědět ani to, kolik nul obsahuje číslo 1 miliarda.   

Jan Lipavský, ministr zahraničních věcí, vzděláním bakalář. Když tento intelektuální trpaslík vydává prohlášení, že Rusko a Čína je hrozbou, předpokládám, že v Číně si to sotva kdo všiml, pokud tam vůbec o existenci Lipavského vědí, případně to považují za tak bezvýznamnou záležitost, jako kdyby mravenec prskal na slona. Lipavský také vyjádřil zklamání, že se v EU nedohodlo odsouzení Maďarska za zákaz propagandy minorit LGBT ve školkách a na základní škole, kam patří i nesmysly o 50 pohlavích. Maďarský ministr zahraničí Lipavskému vzkázal, ať se stará o své děti, pokud nějaké má, a Maďaři si své záležitosti budou řešit sami.  

Jana Černochová, ministryně obrany. Kromě nebetyčné hlouposti je jejím nejvýraznějším rysem militantní fanatismus a patolízalství vůči USA. Neustále burcovala, abychom se více zapojili do mise v Afganistánu, když ale Američané odtud odešli, okamžitě sklapla, vyhlašovala záměr vybudovat americkou základu u ostravského letiště Mošnov, až se Američané sami podivili, protože o tom s nimi nikdo nejednal, když ukrajinská raketa dopadla na polské území a zabila tam dva Poláky, hned měla jasno, že ji „prokazatelně“ vypálili Rusové a už už byla nadržená vyhlásit Rusku válku. 

Vrcholných číslem Černochové byla její reakce na slova Davida Svobody, olympijského vítěze v moderním pětiboji na LOH v Londýně v r. 2012, který v souladu s názorem vedení Mezinárodního olympijského výboru podpořil účast sportovců Ruska a Běloruska na příští olympiádě v Paříži. Černochová si ho pozvala na kobereček a nařídila mu, že s ní musí jet do vojenského prostoru Libavá, aby si u ukrajinských vojáků, kteří se tam cvičí, poslechl informace o válce na Ukrajině. Pěkně se jí vysmál Jiří Peňás v podcastu serveru Echo24 komentářem: „Já si myslím, že tam je ještě jiný vysvětlení, že jo. Že prostě paní Černochová si chce zkrátka někam zajet s mladým sportovcem, že jo. Což mi připomíná, víte, jak byl potrestaný Josef Škvorecký za Zbabělce, jak ho řešili ve Svazu spisovatelů? Když vyšli Zbabělci, Marie Majerová se přihlásila, že ho vezme mezi dělníky na Kladno a Josef Škvorecký musel s Marií Majerovou jezdit na schůze na Kladno.“ V tomto článku na stránkách CNN Prima News je možné si tuto část podcastu přehrát i s pobavenou reakcí kolegů. Je tam i odpověď Černochové, která také dobře ilustruje její „úroveň“. Méně se bavili další, Marek Stoniš z Reflexu Černochovou označil za „nejodpudivějšího fanatika“ a výtvarník Milan Knížák v otevřeném dopise Fialu vyzval, aby Černochovou okamžitě odvolal, protože „každý občan naší republiky má právo na osobní názor, je to základní princip demokracie“ a takovým jednáním „se vracíme zpátky k totalitě“. 

Helena Langšádlová, ministryně pro vědu, absolventka politologie na obskurní soukromé škole v Kolíně. Přitom Langšádlová s Fialou byli v Akademické radě této školy (je obdobou vědeckých rad státních univerzit), jejímž úkolem je starat se o kvalitu studijních programů. A „starali“ se tak, že škole byla odebrána akreditace a zkrachovala i ekonomicky. Jmenovat ministryní pro vědu osobu tak žalostné kvalifikace je naprostým výsměchem.   

Petr Hladík, ministr životního prostředí. Podobně jako Jelínková dostal nabídku být ministrem, tehdy se vymluvil, že má 4 děti a chce být s rodinou v Brně. V posledních komunálních volbách polepil celé Brno plakáty se svými portréty jako toho nejlepšího možného kandidáta na primátora, pro jistotu s lidovci nekandidoval v koalici Spolu, ale samostatně, protože ve Spolu by hlavní trumfy drželo ODS a primátorem by se stát nemohl. Ve volbách však lidovci získali kolem 15 % a sen se rozplynul, zůstal mu jen post řadového zastupitele, protože primátorka Markéta Vaňková po jeho zradě mu nic lepšího nenabídla. A najednou je mu post ministra dobrý, bez ohledu na 4 děti a rodinu v Brně. Jinak je to ekologický fanatik, který nejenže podporuje všechny výmysly Green Dealu, ale dokonce prohlašuje, že Česká republika se 2krát víc otepluje než ostatní státy Evropy, a proto je třeba v ekologických zvěrstvech ještě přidat.  

Vlastimil Válek, ministr zdravotnictví. Člověk, který není schopen sestavit kloudnou větu a na nedostatek léků, mezi nimi i důležitých antibiotik, nemocným poradil, ať obvolají 100 lékáren a někde by je měli sehnat.   

Další ministry vynechám, o Jozefu Sikelovi už nemá cenu mluvit, jiní jsou bezbarvé myši, jediný člověk na svém místě je ministr spravedlnosti Pavel Blažek, ten se však až podezřele často vyptává, jak probíhá vyšetřování korupční bytové kauzy v Brně, do níž podle kritiků společně s Hladíkem má být také zapleten. 

„Pozoruhodné osobnosti“ vládních stran se ale vyskytují i ve vlivných pozicích parlamentních komor.   

Markéta Pekarová-Adamová, předsedkyně Poslanecké sněmovny. Opozice podle ní „má mlčet a šoupat nohama“, lidé, kteří nemají na drahé energie, mají sedět v zimě a „holt si vzít druhý svetr“. Europoslanec Jan Zahradil z ODS v reakci na tweet Miroslava Kalouska, označujícího Fialu za stejného populistu jako Babiš, napsal, že (jeho předsedkyně) „Pekarová je o tři levely hloupější než Babiš“. Oč je hloupější, o to je ale zapálenější. Tomio Okamura, kterého jinak vůbec nemusím, ji docela výstižně ohodnotil jako „svazačku z 50. let“. 

Marek Benda, celoživotní poslanec (tedy kromě dvou let, kdy se do Poslanecké sněmovny nedostal a žil z úspor, protože byl jinak nepoužitelný, po předčasném pádu vlády v nových volbách se mu to už podařilo), předseda poslaneckého klubu ODS, který ani za 8 let koncipientské „praxe“ u právníka Petra Tomana (někdejšího kolegy poslance za ODS) nebyl schopen složit advokátní zkoušky, 2krát se pokoušel vystudovat něco na pražských univerzitách a v obou případech zkrachoval, proto se přesunul na práva do Plzně, kde tehdejší děkan Milan Kindl rozdával tituly politikům a potomkům vlivných osob (např. dcerám mafiána Františka Mrázka) i za pouhé tři měsíce „studia“. Benda se tak zde stal magistrem za pologramotnou diplomovou práci, o níž tehdejší rektor Masarykovy univerzity Jiří Zlatuška prohlásil: „Na pár řádcích textu udělal autor tolik chyb, že by si zasloužil poslat zpět do základní školy.“ Bendovi to ale nestačilo, tutéž práci předložil pak jako rigorózní, aby získal titul JUDr. Protože však u rigorózní práce se požaduje rozsah minimálně 100 stran, zvětšil písmo na 14 pt a řádkování na 2. A Kindl opět nezklamal, Bendovi titul JUDr. udělil. Okolnosti jeho získání se však rozkřikly, Benda proto titul raději nepoužívá. A teď se mluví o tom, že by se tento podvodník mohl stát ústavním soudcem, nový prezident Petr Pavel to dokonce považuje za dobrý nápad se zdůvodněním, že v ÚS by měli být i politici.             

Velmi rád čtu glosy Miroslava Macka, někdejšího vicepremiéra Klausovy vlády a místopředsedy ODS, a ten 11.4. k nehorázným radám Štěpána Křečka (ekonomického poradce premiéra Fialy) jezdit nakupovat potraviny do Polska, což by se podle něj mělo vyplatit i Pražákům, poznamenal: „Kdyby se opravdu snažil lidem pomoci, poradil by premiérovi Fialovi, aby co nejrychleji táhl i s celou vládou do pryč.“ Co tam patří místo „pryč“, si snadno domyslíme. 

Podle mě, pokud by traktorista Jurečka chtěl být alespoň trochu užitečný, měl by své vládní kolegy naložit na vlečku, vyklopit je na hromadě hnoje a pak za nimi skočit.