24. dubna 2014

SUPERGROUP.CZ - Brno, 17. dubna 2014

V hudební rubrice časopisu Rolling Stone pořádají ankety o nejlepší alba rockové historie, písně, zpěváky a kytaristy a možná i tím se inspiroval náš hudební časopis Rock&Pop, který společně s rozhlasovou stanicí Radio Beat vyhlásil anketu o naše nejlepší rockové hudebníky v kategoriích zpěv, kytara, baskytara, klávesy, bicí a ostatní nástroje.
Vítězi se stali zpěvák Kamil Střihavka, kytarista Michal Pavlíček, baskytarista Vladimír "Guma" Kulhánek, klávesista Roman Dragoun, bubeník Miloš Meier a v ostatních nástrojích houslista Jan Hrubý.
Nezůstalo však jen u vyhlášení výsledků, vítězové sestavili "kapelu snů" s pracovním názvem SUPERGROUP.CZ, připravili program a vyrazili na turné. Letos má zahrnovat 16 koncertů, první byl 17. března v Lucerna Music Baru v Praze a přesně o měsíc později sestava zavítala do Brna a vystoupila v nabitém sále Semilasso v Králově Poli.

Byl jsem na ně hodně zvědavý, protože až na mladého bubeníka jde o legendy naší rockové historie.
  • Vladimír "Guma" Kulhánek (1944) se podílel už na velmi ceněném albu Kuře v hodinkách skupiny Flamengo, kde se potkal s Vladimírem Mišíkem a s ním hrál i v Etc (z té doby mám rád skladbu Doteky), hrál také s Pavlíčkem v jazzrockové skupině Bohemia, dnes s Dragounem a Stanislavem "Kláskem" Kubešem ve skupině T4.
  • Jan Hrubý (1948) je rovněž znám z působení v Mišíkově Etc, dále hrál s Framus 5 Michala Prokopa a Blues Bandem Luboše Andršta, jeho houslový part je nejvýraznější v skladbě Variace na renesanční téma, kterou Mišík složil na slova básně Václava Hraběte.
  • Michal Pavlíček (1956) vstoupil do povědomí ve skupině Bohemia, mnohem významnější je však jeho působení v Pražském výběru Michaela Kocába a ještě více ve vlastním projektu Stromboli s Bárou Basikovou (nejhezčí je asi Pavlíčkova Košilela, zhudebněná na slova Josefa Hiršala, který do češtiny převedl báseň Christiana Morgensterna), kam později nastoupil i Dragoun. Dnes působí ve skupině B.S.P. (B. = Ota Baláž, S. = Střihavka, P. = Pavlíček).
  • Roman Dragoun (1956) se dostal na výsluní albem Třetí kniha džunglí skupiny Progress 2, odkud po 2 letech odešel a založil skupinu Futurum, následovalo Stromboli, sólová dráha a paralelně s tím T4. Na první sólové desce Stín mý krve s ním spolupracoval i Pavlíček a na YouTube jsou společně k vidění ve videu Dragounovy skladby Kronikář, k níž napsal text Romanův otec.
  • Kamil Střihavka (1965) zazářil v muzikálu Jesus Christ Superstar, dnes zpívá v B.S.P., kde své kvality dokonale předvedl v Pavlíčkově skladbě Země vzdálená na text Ivana Hlase.
  • Miloš Meier (1984) je jediný, kterého jsem z koncertů ještě neznal, společně s Pavlíčkem a Střihavkou hraje v B.S.P.


Jak je ze stručné charakteristiky vidět, všichni se už minimálně s jedním dalším členem sestavy v nějaké skupině potkali a největším spojovacím článkem je Pavlíček, který kromě Hrubého hrál se všemi.
Pavlíček s Dragounem jsou také největšími skladatelskými osobnostmi. Dalo by se proto čekat, že především na jejich skladbách bude koncert postaven, ale vůbec tomu tak nebylo, protože zaznělo poměrně dost převzatých skladeb.

Mezi nimi byly dvě skladby, které v originále zpívá a také se na nich skladatelsky podílel David Coverdale:
You Keep on Moving (jako člen Deep Purple) a Take Me for a Little While (ze spolupráce s kytaristou Led Zeppelin Jimmy Pagem).
Obě skladby s členy SUPERGROUP.CZ jsou zachyceny ve skvělých pořadech Na Kloboučku z poloviny 90. let, kde s nimi zpívá i Dan Bárta a hrají kytarista Radim Hladík a baskytarista Jiří Veselý, kteří se v anketě umístili na druhých místech.


Z českých skladeb nechyběla již zmíněná
  • Variace na renesanční téma,
  • Tatrman z éry Pražského výběru (hudbu i text složil Kocáb) a
  • Ó hory, ó hory od Stromboli (autoři Pavlíček a Vilém Čok)
V druhé polovině se hráči předvedli i sólově, kdy si Střihavka mohl na chvíli oddechnout od vypjatých pěveckých výkonů.



  • Pavlíček zahrál kytarovou instrumentálku, v repertoáru jich má několik, na YouTube je však jen Jeden den v parku u Zlaté brány, ale dává dobrou představu a třeba ji bude hrát příště, proto ji sem zařadím.



  • Dragoun zazpíval svůj Zdroj z alba Jedinečná šance skupiny Futurum, ke kterému rovněž napsal text jeho otec. Zněl podobně jako na koncertu k 25. výročí založení Futura.

Na úplný závěr si opět vybrali zahraniční skladby, vrcholem asi bylo
  • Highway to Hell od AC/DC, které program zakončilo, po němž ještě následoval jeden přídavek, skladbu ale neznám.


Myslím, že všichni diváci si přišli na své a pokud někde ve svém okolí uvidíte plakát dalšího koncertu, můžu jej doporučit. Kromě zmíněných písní zazněly ještě asi 3, které mně sice byly povědomé, ale neumím je zařadit. Navíc je možné, že pro příští koncert seznam skladeb dozná změn.

16. dubna 2014

Hostýnské vrchy (1) - hřebenová túra na Svatý Hostýn

Koncem března jsme zahájili letošní turistickou sezónu návštěvou Hostýnských vrchů. Nadmořskou výškou jsou srovnatelné s Českomoravskou vrchovinou a jejich dominantou je dvouvrcholová hora Svatý Hostýn (nebo zkráceně jen Hostýn), asi 3 km od Bystřice pod Hostýnem v okrese Kroměříž, s bazilikou Nanebevzetí Panny Marie, vrtulí větrné elektrárny a rozhlednou, při dobrém počasí viditelnými prý až ze vzdálenosti 20 km.



Hostýn zde sice není nejvyšší, tím je Kelčský Javorník (864 m n. m.), rozhledna je na vyšším z obou vrcholů jen v 735 m a bazilika na nižším v 718 m, ale krásné prostředí a sepětí s přírodou přispělo k tomu, že Hostýn se postupně stal nejvyhledávanějším moravským poutním místem a převzal žezlo od Velehradu, i když ten má starší historii. V knížce Svatý Hostýn - nejznámější moravské poutní místo, vydané v r. 2012 Maticí svatohostýnskou, se dokonce tvrdí, že je dnes nejvyhledávanější nejen na Moravě, ale v celé ČR.
Bazilika, chlouba Hostýna, si proto jistě zaslouží zařazení mezi zajímavé sakrální stavby, které ve své soutěži Co vy na to? Jste hraví? mapuje VendyW.

Výchozím místem výletu byly Lázy (585 m), vesnice s necelou stovkou obyvatel, někdejší osada pastýřů. Cesta, vedoucí po zelené značce, také často opouští lesní pěšiny a přechází louky s výhledy na okolní kopce, včetně Kelčského Javorníku, který se dá poznat podle vysílače na jeho vrcholu.




Míjíme Čečetkov (687 m) a Bludný (659 m) a po 9,5 km od Lázů se dostáváme k horní stanici skiareálu Troják (585 m).
Týden předtím jsme ještě lyžovali v Dolomitech, tady však nebyla ani vločka sněhu. Z několika sjezdovek je nejdelší 500 m dlouhá červená s označením B.
Nedaleko jsou však i prolézačky a skluzavky pro vyžití dětí v jarní a letní sezóně, minigolf pro všechny věkové kategorie a stylová hospoda, která potěší v každou roční dobu.




Zhruba na polovině 2 km dlouhého, modře značeného úseku od Trojáku k místu nazvanému U Češků (629 m) lze odbočit na cestu k prameni řeky Dřevnice, byla by to však větší zacházka, proto jsme ji vynechali.
Po dalších 3 km se dostaneme k místu U Tří kamenů (730 m). Procházíme kolem naučných stezek, které informují o fauně Hostýnských vrchů s velmi bohatým zastoupením ptactva.
4,5 km odtud znovu po zelené značce je Skalný (708 m), který je tvořen několika skálami, pojmenovanými podle svých tvarů, např. Orel, Zub a Žába. Od Skalného k poutnímu kostelu zbývá asi 2,5 km.



A konečně už vykoukla střecha baziliky (vpravo je rozhledna a vrtule větrné elektrárny). Z naší trasy se k ní dostáváme z boku, kde jsou restaurační zařízení a také ubytovny pro poutníky. Kdysi jsem tam dokonce byl na jedné 2-denní odborné akci, nejzajímavější pohled je ale zespodu přes dlouhé schodiště, které poutníci a výletníci zdolávají při příchodu z Bystřice pod Hostýnem (to je i na několika květnových fotografiích z jiného roku). My jsme tentokrát po něm scházeli dolů.




S Hostýnem je spojena legenda, známá jako "hostýnský zázrak", poprvé zaznamenaná v díle Bohuslava Balbína, že r. 1241, kdy se místní obyvatelé ukrývali na Hostýně a okolních lesích před nájezdy Tatarů, Panna Marie bleskem zapálila tábor Tatarů a tak místní zachránila. Ti jí pak z vděčnosti postavili sochu a Hostýn se stal posvátnou horou.

Impozantní chrám v barokním slohu byl však postaven až v 18. století, stavba trvala dlouhých 27 let a byla dokončena r. 1748. Chrám se po vysvěcení stal poutním místem, jenže po úderu blesku o 21 let později vyhořel. I když byl opraven, císařský výnos r. 1784 zrušil poutní místa, pouti byly zakázány, vysvěcení bylo zrušeno a chrám byl určen k likvidaci.
K obnově došlo až při výročí 600 let od hostýnského zázraku a přispělo k tomu i úřední povolení poutí.
Poutní chrám se stal bazilikou r. 1982 dekretem papeže Jana Pavla II.
Interiéru dominuje socha Panny Marie s Ježíškem, z níž srší blesky, a ve spodní části detailnějšího snímku vpravo je vidět, jaký zničující dopad to mělo na Tatary.



Další dvojice fotografií z interiéru ukazuje varhany a jeden z nástěnných obrazů, znázorňující ukřižování Ježíše Krista.




Stejné zobrazení Panny Marie s blesky je i na venkovní mozaice nad vchodem.



Před průčelím stojí sochy slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Soch je však v okolí daleko více, např. socha sv. Antonína a u schodiště socha Božského Srdce Páně.




Významnou součástí Hostýna je i křížová cesta slovenského architekta Dušana Jurkoviče.



Autorem původní obrazové výzdoby křížové cesty byl známý malíř Slovácka Joža Úprka. Jeho obrazy byly převedeny na sklo, avšak povětrnostními vlivy se poškodily a byly později nahrazeny mozaikami Jano Köhlera. Z Úprkových obrazů na Hostýně zůstal jen jeden u XIII. zastavení (Ježíš na klín své milé Matky položen) a dva byly před úplným zničením převezeny na Velehrad.



Záměrem stavby větrníku bylo zásobovat elektrickou energií všechny budovy na Hostýně. To se však ukázalo zbožným přáním a ani Panna Marie nebyla nic platná :-)

Z Hostýna se po 3 km dlouhém sestupu dostaneme do Bystřice pod Hostýnem a po ještě asi 1 km do centra, kde celá (25,5 km dlouhá) trasa končí. Na náměstí zaujme květinová výzdoba, kostel a kašna.




Jen asi 100 m od náměstí je hezký zámek, jehož historie sahá až do 15. století. Jedním z mnoha jeho majitelů (na více než 100 let až do r. 1934) byl i rod generála Loudona, od r. 1990 je v majetku města. Na prvním snímku je pohled z venku, na dalších dvou z nádvoří.


3. dubna 2014

Ženský klín v dílech malířů (i příležitost pro grafiky?)

"Lůno ženy je brána do pekla. Všechno se děje z tělesné žádostivosti, která je u nich nenasytná."
Citát je jednou z průpovídek, které v podání Václava Lohniského (známého také jako psychiatra doc. Chocholouška z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje a snaživého Hujera z Marečku, podejte mi pero) prokládají temný film Kladivo na čarodějnice Otakara Vávry.
Myslím, že je nás určitě víc, kteří lůno ženy považujeme spíše za bránu do ráje, ale abych nebyl nařčen z pornografie, zůstanu jen u zevní části ženského klína a toho, jak jej ztvárňují umělci v aktech.

Renesanční umělci se ho snažili decentně skrýt, např. na Botticelliho obraze Zrození Venuše (Galleria degli Uffizi, Florencie) si Venuše klín zakrývá dlouhými vlasy a Spící Venuše (Gemäldegalerie, Drážďany), kterou namaloval Giorgione, zase rukou. Botticelli namaloval i odvážnější obrazy, ty se však bohužel nedochovaly, protože fanatický mnich Savonarola je nechal spálit.



Giorgioneho Venuše se stala vzorem pro mnoho dalších malířů. Velmi podobná je Venuše z Urbina (Uffizi) jeho současníka Tiziana, ale ještě v druhé polovině 19. století se jí inspiroval i Manet v obraze Olympia (Musée d'Orsay, Paříž).

Méně skrytě znázornili ženský klín Goya na známém obraze Nahá Maja (Museo Nacional del Prado, Madrid) a Camille Corot na obraze Bakchantka u moře (The Metropolitan Museum of Art, New York) na další fotografii.




Když se v jednom (starším) vtipu ptali obvodního lékaře: "Co vás u pacientky zaujme jako první?", odpověděl: "Ochlupení v stydké oblasti."
I z pornografických serverů je však patrné, že se už moc nenosí, na jednom z nich ho lze najít téměř jen přes filtr "hairy" anebo "retro" :-)

Na všech místech ženského těla dnes vládne depilace a u mužů snad i na hlavě. Za slušivé jsou považovány milimetrové sestřihy anebo dokonce i ostříhání dohola. Herci Yul Brynner (hrál hlavní roli ve filmu Sedm statečných) a Telly Salavas (Inspektor Kojak) by dnes byli považováni za sex idoly (to byli možná i tehdy), ale i za lidi na špici módních trendů.
Přitom s nástupem rockových skupin v 60. létech byly v oblibě dlouhé vlasy a nakrátko ostříhat mladíka, nastupujícího na základní vojenskou službu, znamenalo ho ponížit, zadupat jeho hrdost do země a přivést k poslušnosti. To dobře věděli vojáci z povolání, kteří stříhání vlasů organizovali jako úplně první proceduru s nováčky a pečlivě přitom dohlíželi, aby dlouhé vlasy na ramena vystřídal pořádný výbrus do půli hlavy. V hodinách PŠM (Politické školení mužstva), a to i na vojenských katedrách vysokých škol, kde za dvouleté docházení se základní vojenská služba po skončení školy zkrátila ze 2 let na 1 rok, jsme se v první řadě dovídali, že "voják musí být uvědomělý a ostříhaný."
Dnešní mladí diváci už tak možná ani nepochopí hloubku ponížení odvedenců ze závěrečných scén filmu Hair (Vlasy) Miloše Formana.

Přece jen však občas problesknou zprávy, že snad se ještě ženy vrátí (či vrací) k přírodnímu vzhledu v intimních partiích tak, jak je zobrazovali např. Amedeo Modigliani a Paul Delvaux, viz následující dvě ukázky (Modigliani - Ležící akt, Delvaux - Fáze Měsíce) z The Museum of Modern Art v New Yorku.




Surrealista Delvaux své nahé ženy, vždy vyobrazené s přírodním klínem, zpravidla kombinuje s oblečenými, velmi vážně se tvářícími pány v oblecích a často i s buřinkami. Na tomto obraze jim sice pokrývka hlavy chybí, ale na jejich důstojném vzezření to nic neubírá.




Podle obrazu Černá magie (Musée Magritte, Brusel) to podobně viděl další surrealistický malíř René Magritte.




Naše surrealistická malířka Toyen (Marie Čermínová) vedle olejomaleb vytvořila mnoho kreseb a mimo jiné i s erotickou tématikou. V knížečce Jednadvacet, vydané nakladatelstvím Torst r. 2002, jak název napovídá, je jich uvedeno 21 a šlo o perokresby, které si r. 1938 u ní objednal Bohuslav Brouk jako svatební dar pro svého bratra a jeho nastávající. Kresby jsou vysloveně pornografické, zobrazují ztopořené mužské údy, stydké pysky roztažených, ochlupených klínů, spojená pohlaví i orální sex, proto se neodvažuji sem nic nakopírovat. Myslím ale, že ten dárek spíše než pro bratra byl určen pro snoubenku, aby věděla, do čeho jde, v té době mohla být ještě panna.

Fotograf aktů Jadran Šetlík má přírodní vzhled na fotografiích také rád (staromilec) a protože na modelky se nemůže spolehnout, má plnou krabici "bobříků", které jim do klína nalepuje.

Renesanci přírodních klínů v poslední době také napomáhá módní novinka - genitální grafika. V Googlu k ní už najdeme početný výpis odkazů. Umělci (výtvarníci, kadeřníci) malými holítky ženám vytvoří v klínu požadovaný obrazec. Co třeba smajlíka?
Náhled do tvůrčího procesu grafika je např. zde.
To vše je navíc možné kombinovat s barvením.

P.S. 12. dubna 2014. Vencisak a Pavel připomněli obraz Gustava Courbeta L'origine du monde (Origin of the World/Počátek světa), který se k tématu článku vztahuje. Pokud netrpíte přehnanou cudností, můžete se na něj podívat a přečíst si k němu i další informace např. zde.
Bohužel jsem neměl možnost ho v Musée d'Orsay vyfotografovat, protože při mé návštěvě nebyl vystaven, je jen v anglickém průvodci muzeem. I prestižní Dějiny umění J. Pijoana ho v 8. díle pro jeho odvážnost nereprodukují, i když se malíři jinak věnují velmi podrobně.
Ve zmíněném průvodci se navíc píše, že jeho majitelé se obrazem vůbec nechlubili, např. psychoanalytik Lacan ho měl schovaný za obrazem malíře André Massona.

Aktuální článek

Claude Lorrain - ideální krajiny klasicismu

Claude Lorrain (1600-1682), vlastním jménem Claude Gellée , patří k nejvýznamnějším malířům klasicismu , směru, který následoval po temném ...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)