31. července 2022

Praha (2) - Divoká Šárka

V tomto měsíci jsem přidal dva texty související s Paříží, první se týkal kultovního místa umělecké avantgardy a nočního života Montmartru a druhý výstavy obrazů malířky Toyen, která sem doputovala z Prahy přes Hamburk. A tento text se také nepřímo týká Paříže, i když z ní nic neobsahuje. Odlet z pražského letiště do francouzské metropole byl v časnou ranní hodinu 6:40, jenže na letištích je třeba být alespoň 2 hodiny předem, doby, kdy jsme byli schopni na letiště přijet večer a celou noc tam přečkat, jsou dávno pryč, autem nad ránem z Brna se nám také nechtělo, tak brzy ještě nejezdí MHD a o služby pražských taxikářů jsme rovněž nestáli, proto nezbylo, než přijet o den dříve a ubytovat se v letištním hotelu. A přitom mě napadlo, že bychom se v Praze konečně mohli podívat na Divokou Šárku, kterou jsme znali jen jako zastávku na trase směrem na letiště a zpět a část skal viděli z okna letištního autobusu. Nešlo však jen o skály, vzpomínám si na písničku Prý se tomu říká láska Lenky Filipové, kde na text Zdeňka Rytíře zpívá: „Bylo letní parno a já šla na plovárnu Džbán, byla jsem tam sama, ty jsi tam byl tenkrát sám.“ 

Věděl jsem, že tam někde je i Džbán, členové a příznivci KSČ(M) zde mívali sešlosti k prvomájovým oslavám, čemuž se ani nelze divit, protože nedaleko odtud je Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, někdejší Vysoká škola politická, které se přezdívalo „Vokovická Sorbonna“ a kde nevzdělaní straničtí aparátníci (Vasil Biľak, Milouš Jakeš, …) získali titul RSDr., lidově označovaný „rozhodnutím strany doktor“. 

Zkrátka Divoká Šárka s okolím byla mým prvořadým pražským cílem.   

Na zastávce u McDonaldu jsme vystoupili, obešli jej a zdálo, že po 100 m jsme tam.



Cesta však vede po schodech dolů do soutěsky a skály máme po obou stranách nad sebou. Nazývají se Kozákova a Šestákova a soutěska Džbán, protože tvarem písmene U jej trochu připomínají. 



Vydali jsme se podél Šáreckého potoka a čekali, kdy se objeví cestička vzhůru na skalnaté svahy, kde archeologové našli stopy po pravěkém osídlení. Potok je místy docela bouřlivý.





Na balvanech u cesty se v plavkách nakrucovala žena neurčitého věku 30 až 40 let a její partner (profesionální fotograf?) ji snímal ve všech možných pozicích. Tu jsem se ale fotografovat neodvážil. 

Šli jsme asi půl hodiny a přístup do skal stále nebyl nikde vidět a místo toho jsme směřovali kamsi do lesů. 



I při pohledu do map v mobilu se ukázal tento směr málo nadějný, i když prostředí je malebné, raději jsme vrátili a pokračovali od rozcestí na opačnou stranu. A to již bylo správně.





Na horizontu předchozího snímku uprostřed se nezřetelně rýsuje trojúhelníková černá střecha, letohrádku Hvězda.

Území je chráněnou přírodní rezervací s pestrou luční květenou.



Z náhorní planiny je dobře vidět na skály, do propasti, na panorama Prahy a také na vodní nádrž Džbán.






A k té jsme pak sešli. Podle znečištění vody se ke koupání příliš nehodí. Stánek s občerstvením je však v provozu a výhled na skály zespodu je také působivý. Nejvyšší se nazývá Dívčí skok (je v jiné části), podle staré české pověsti se skokem z ní zabila Šárka, když ji trápilo svědomí, že se nechala přemluvit Vlastou a lstí připravila o život Ctirada. 







Zašlou slávu připomíná zchátralá skokanská věž a návštěvníků tam přes pěkné letní počasí bylo poskrovnu. 






Podle nápojového lístku se ale snaží držet krok s dobou, tak snad to k oživení rekreačního místa pomůže.





23. července 2022

Toyen - na výstavě v Musée d'Art Moderne de Paris (1)

Malířka Marie Čermínová (1902-1980) se do dějin umění zapsala pod uměleckým jménem Toyen, k jehož autorství se hlásil básník Jaroslav Seifert, vymyslel ho údajně při posezení v kavárně, když nechtěla vystavovat pod svým rodným jménem, jako společný nápad ho interpretují básník Vítězslav Nezval a výtvarný kritik Karel Teige, spisovatel Bohuslav Brouk pseudonym vyložil jako anagram „To je on“, protože umělkyně o sobě mluvila v mužském rodu a často se tak i oblékala, a aby těch výkladů nebylo málo, sama v jednom rozhovoru uvedla, že Toyen je zkrácením francouzského slova „citoyen“ (v češtině „občan“).



Na našich aukcích obrazů její díla společně s obrazy Františka Kupky překonávají prodejní rekordy, i když ve světovém srovnání Kupka jako jeden ze zakladatelů abstraktního umění je určitě významnější, jeho obrazy najdeme v Albertině ve Vídni, v Museo Thyssen-Bornemisza v Madridu, …, v Musée National d'Art Moderne (Centre Georges Pompidou) v Paříži je jim věnován celý sál. U nás je však Toyen mimořádně populární a její loňská výstava v Praze byla událostí sezóny a rezervace návštěv byly dlouho před koncem vyprodány a neměl jsem možnost ji vidět. 

V první dekádě července jsme byli 6 dnů v Paříži a jednou v metru jsem si všiml plakát výstavy Toyen v Musée d'Art Moderne de Paris (přes podobnost názvu jde o jinou galerii než v Centre Georges Pompidou), a tak opožděně jsem ji mohl zhlédnout. Výhodou proti Praze bylo, že výstava z hlediska počtu návštěvníků měla komorní charakter a obešla se (na rozdíl od většiny dalších galerií) bez rezervace vstupu. Těžko říct, zda soubor obrazů byl stejný jako v Praze (a pak ještě na výstavě v Kunsthalle v Hamburku), domnívám se, že částečně byla odlišná v zařazení obrazů z francouzských soukromých sbírek, na druhé straně na ní bohužel chyběl známý obraz Opuštěné doupě (1937) z Galerie výtvarného umění v Chebu a nebyly zde ani obrazy jejího uměleckého souputníka Jindřicha Štyrského (1899-1942, bude v samostatném textu). Název výstavy se rovněž lišil, v Praze ToyenSnící rebelka, v Paříži Toyen, l’écart absolu (význam je zřejmý z anglického An Absolute Divergence). Jmenovky obrazů byly uváděny jen ve francouzštině, překlady s pomocí slovníku u těch, které neznám z českých textů, tak mohou být nepřesné. 

Výstava zahrnula téměř 50leté rozpětí její tvůrčí činnosti (od r. 1922 po 1971), velký počet děl byl ze soukromých sbírek s neuvedenými majiteli od nás i Francie, uvedu proto jen odkazy na galerie. Nejradši mám díla z jejího surrealistického období od 30. let, i když směr artificialismus, který formulovala s Jindřichem Štyrským ještě předtím, měl k surrealismu také blízko, jen místo fantazie a snů důraz kladl na poetiku malířského výrazu.  

Malířka značnou část života strávila ve Francii, pobývala tam v letech 1925-1934 a od r. 1947 až do smrti, ale už v obraze Kavárna (1922) je patrné poučení díly francouzských malířů (např. Degase a Toulouse-Lautreca) a Polštář (1922) patří mezi ukázky eroticky laděných obrazů, které jejím dílem prostupují a dospěly až do pornografických ilustrací v knížce Jednadvacet.   



Obrazy z následující čtveřice – Kubistické zátiší, Přístav (1925, Musée National d'Art Moderne, Paříž), Pláž (1926, Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora) a Potápěč (1926, Kunsthalle, Praha) – jsou ovlivněny kubismem.  



Do období primitivismu patří pětice obrazů z r. 1925: Ráj černochů, Šermíři (Galerie Zlatá husa, Praha), Tři tanečnice (Národní galerie, Praha), Harém a Tři mudrcové. Na malířku v počátku pařížského pobytu zapůsobily návštěvy pařížských kabaretů a v nich zejména čísla polonahých černošských tanečnic se sólistkou Josephine Bakerovou.     



V podobném stylu a z téhož roku 1925 jsou i obrazy Cirkus Conrado a Jaro



Artificialismus Toyen se Štyrským vymezili i teoreticky literárním manifestem jako „poezii vyplňující mezery mezi reálnými formami“. Na obrazech Fata morgána (1926, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou), Oáza, Rýžové pole (1927, Galerie hlavního města Praha) a Čedičové skály (1929, R2G Art Foundation) reálné formy z názvů obrazů jsou ještě patrné (byť první se dá přiřadit i ke kubismu) a poezii si můžeme domyslet. 



Čtveřice obrazů Barvy (1927, Galerie moderního umění, Roudnice nad Labem), Vinobraní (1927), V parku (1929, Galerie hlavního města Praha) a Na severu (1931, Retro Gallery, Praha) z podobného období je tematicky i výrazem značně heterogenní. 



Další trojice – Fjordy (1925, Národní galerie, Praha), Jezero Como (1929) a Jezerní krajina (1929, Galerie výtvarného umění, Ostrava) – má však již pro Toyen typický abstraktní charakter prolínání objektů z různých světů.     



Motiv moří a jezer byl u Toyen častý a někdy se opakovaly i názvy. Příkladem jsou obrazy Z jižních moří (1931, Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora), Jezerní krajina (1933, Slovenská národní galerie, Bratislava), Mořské sasanky (1931, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou) a z raného období Dalmácie (1922, Moravská galerie, Brno). 





Toyen se Štyrským se v Paříži seznámili s osobnostmi surrealistického hnutí, a to se pak také projevilo v jejich tvorbě. Snové vidiny jsou patrné v obrazech Květena spánku (1931, Muzeum umění, Olomouc), kde je vidět vypreparovaný mozek, i v různobarevných vrstvách náhodně poskládaných objektů v obrazech Jitro (1931, Moravská galerie, Brno) a Léto (1931, Národní galerie, Praha), kde si lze představit sálající horko dnešních tropických veder.



S nástupem fašismu se do obrazů Toyen stále více promítala tíseň. Do snů vstupovaly přízraky, Růžový přízrak (1934) a Žlutý přízrak (1934), Larvy I (1934, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou) rozežerou naše těla. 



Podivná torza těl se objevila na obrazech Magnetická žena (1934, Collection Géraldine Galateau), Muž s lepidlem (1934) a Ztroskotání lodi ve snu (1934).



A vydloubnuté oči v dílech Objekt-fantom (1937, Galerie Zlatá husa, Praha), Zbývající část noci (1934, R2G Art Foundation) a V mlze (1933, Galerie hlavního města Praha).


Nejslavnějšími obrazy tohoto období jsou Spící (1937) a Úděs (1937, Národní galerie, Praha). 

Obraz Spící byl na aukci v r. 2009 prodán za rekordních 23 milionů Kč, tato částka byla však později několikrát překonána. Když Winston Churchill měl přespat v pokoji, kde tento obraz visel na zdi, odmítl, že by tam neusnul.

Ve středu obrazu Úděs je divná chlupatá rostlina, kterou lze však chápat i jako ženský klín a vytékající krev jako symbol znásilnění. Na horním prkně dřevěné stěny visí tři lidé, ale jedna ruka chybí. Tajemnost výjevu podtrhuje i tma v děrách prken.  





Depresivní je i obraz Sen (1937, Kunsthalle, Praha). Postava bez hlavy je potřísněna zaschlou krví.



V r. 1934 Toyen namalovala tři verze obrazu Hlas lesa. Hlas lesa I (Moravská galerie, Brno) na výstavě nebyl a fotografii přidávám přímo z mateřské galerie, Hlas II je z Muséé d'Art et d'Historie Paul Éluard de Saint Denis a Hlas lesa III z Národní galerie v Praze. Podle toho, jak série postupně ztrácí barevnost, se zdá, že malířka ztrácela víru v budoucnost.



Apokalyptický charakter mají i obrazy Bramborové divadlo II (1941, Národní galerie, Praha) a Po představení (1943, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou). V prvním herec ještě drží maňásky, ale společně s troskami budov vše zaplavuje voda, bezhlavá postava vzhůru nohama na druhém obrazu zmar dovršuje. 



K přátelům Toyen patřil také básník Jindřich Heisler, jehož sbírku básní Jen poštolky čůrají na desatero z r. 1939 ilustrovala. Dvě z nich jsou v následující koláži vlevo, doplňuje je kresba Na hraně (1945, Kunsthalle, Praha). Heisler byl židovského původu a Toyen ho od r. 1941 do konce války ukrývala ve svém bytě a zachránila před transportem do koncentračního tábora. 



Heisler zase složil báseň k jejímu cyklu 12 protiválečných kreseb Schovej se, válko! z r. 1944, z nichž 3 jsou v následující ukázce. 



A nakonec ještě obraz Na zámku La Coste (1943, Národní galerie, Praha). Toyen ho namalovala po smrti blízkého přítele Jindřicha Štyrského podle jeho fotografie, kterou pořídil při jejich společném pobytu v sídle markýze de Sade.



Poválečná tvorba Toyen bude v dalším článku. 

16. července 2022

Paříž (5) - Montmartre

Vrch Montmartre v Paříži je podobnou dominantou města jako Eiffelova věž, bělostná, zdaleka viditelná bazilika Sacré-Cœur (bazilika Nejsvětějšího Srdce Ježíšova) je jejím protipólem. 



Název má dvojí výklad – původně Martova hora (Mont de Mars) podle někdejšího chrámu zasvěceného římskému bohu války Martovi, později Hora mučedníků (Mont des martyrs), protože podle legendy zde byl popraven sv. Diviš, první pařížský biskup.

I když na vrchu je kromě baziliky ještě další kostel se hřbitovem, návštěvníci sem chodí hlavně za zábavou. Na úpatí kopce je bulvár, který mezi stanicemi metra Pigalle a Blanch lemují erotické podniky a vévodí mu kabaret Moulin Rouge (blíže v článku Paříž (2) - od Pigalle k Moulin Rouge), kde byl jak doma Henri de Toulouse-Lautrec a v ulicích hledali inspiraci další členové umělecké bohémy: Camille Pissarro, Maurice Utrillo, Amedeo Modigliani, …



Alespoň dvě ukázky obrazů zmíněných malířů: Moulin Rouge (1892, Národní galerie, Praha) od Toulouse-Lautreca a Rue du Mont-Cenis (1914, Musée de l'Orangerie, Paříž) od Utrilla.




K bazilice Sacré-Cœur odtud není daleko, závěrečný úsek představuje 222 schodů, ale dá se vyjet i lanovkou.



Bazilika je novodobým eklektickým spojením byzantského a románského slohu, základní kámen byl položen r. 1875. 

Uvnitř bývalo zakázáno fotografovat a z návštěvy před 14 lety si vzpomínám, že prostor se sedadly pro účastníky bohoslužeb byl oddělen od vstupní části mřížovaným plotem s brankou, přes niž zřízenci pouštěli dál jen zbožně vyhlížející příchozí, fotoaparát na krku prozradil, že asi nebudu tento případ a ukázali mně „červenou kartu“. Dnes tomu (stejně jako v nejvýznamnějších pařížských galeriích) již nikdo nebrání, můžu tedy přidat několik náhledů.  






Křivolaké ulice Montmartru jsou plné zahradních restaurací, kaváren a obchůdků se suvenýry, zejména žánrovými obrázky Paříže a reprodukcemi obrazů malířů Pařížské školy.





Samozřejmě nechybí ani kreslíři, kteří zhotovují portréty na počkání, jak to známe i z Karlova mostu. 



Pouliční prodejci na Mortmartru se proti dřívějšku do velké míry přeorientovali od suvenýrů Eiffelovky na prodej zámků, kterými jsou všechna zdejší zábradlí obsypána v několika vrstvách.  



Schodiště pod bazilikou je oblíbené pouličními hudebníky, následující fotografie (a úplně první) jsou z r. 2008, vzpomínám si, že mladík velmi pěkně zpíval a hrál skladbu Hotel California od skupiny Eagles.



Víc mně sem ale sedí Bon soir mademoiselle Paris Petra Jandy na text Zdeňka Rytíře. V Olympicu ji však výjimečně nezpíval autor hudby, ale tehdejší bubeník skupiny Jan Antonín Pacák, kterému Petr Janda na jeho žádost skladbu k nazpívání přenechal. A Pacák ji pak na koncertu k 20. výročí založení Olympicu jako host připomněl. 

S Petrem Jandou je k nalezení provedení z r. 1993. 

Mladší generace však píseň nejspíš zná s Petrem Mukem a skupinou Shalom. 

A právě na turné v r. 1993 se jedna návštěvnice divila, má-li Olympic zapotřebí hrát píseň od Shalomu :). 

Aktuální článek

Dušan Jurkovič - folklorní secese, vila v Brně, rozhledna v Rožnově (a některé další stavby)

Dušan Jurkovič (1868-1947) se narodil na Slovensku ve vesnici Stará Lúka, za vzděláním se však vydal za hranice, studoval gymnázium v maďar...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)