Giuseppe Arcimboldo - portréty z darů přírody

Z filmu Císařův pekař a pekařův císař si v podání Jana Wericha vybavíme Rudolfa II. Habsburského (1552-1612) jako svérázného panovníka, který zaměstnával tým alchymistů, snažících se chemickými reakcemi vyrobit zlato (a teoreticky méně vybavení jedinci to navíc zkoušeli i mechanickou cestou, kdy se kladivem pokoušeli žádoucím způsobem pozměnit atomovou mřížku materiálu).   

Osobnost Rudolfa II. byla však mnohem košatější. I když byl králem uherským, českým a římským císařem, o státnické záležitosti se příliš nezajímal, náboženské rozbroje mezi katolíky a protestanty neřešil a válečnictví mu bylo cizí, jako své sídlo si zvolil Prahu, což bylo bezpečnější než Vídeň, kterou ohrožovaly nájezdy Turků, o to víc se ale věnoval svým osobním zájmům.  

K nim patřila i náklonnost k ženskému pokolení a nezřízenému sexuálnímu životu (z nesezdaného vztahu s Kateřinou Stradovou měl 6 dětí a blíže neurčený počet dalších s nesčetnými milenkami a náhodnými známostmi), vedoucímu k onemocnění syfilidou a následně k depresím, chorobným představám, stihomamu, a nakonec k trýznivému umírání, do historie se však významně zapsal především jako panovník podporující vědu a umění. Na jeho dvoře bádali dánský astronom Tycho Brahe a německý astronom a matematik Johannes Kepler, Rudolfově přízni se těšili dvorní malíři manýristického stylu (Bartholomaeus Spranger, Hans von Aachen, …) i malíř zátiší Roelandt Savery a bizarní portrétista Giuseppe Arcimboldo, působili zde zlatníci, šperkaři, brusiči drahokamů, řezbáři, medailéři, hodináři. Rudolf II. také vytvořil velkou sbírku uměleckých předmětů, zahrnující mimo jiné obrazy Leonarda, Raffaela, Tiziana, Giorgioneho, Tintoretta, Veroneseho, Dürera, Cranacha, Holbeina, Bosche, Bruegela, Rubense, Caravaggia, i sochy Adriana de Vriese. 

Po jeho smrti si mnoho cenností rozebrali příbuzní, největší ztráty ale přinesla loupež švédskými vojsky při obléhání Prahy na konci třicetileté války. Zmizelo např. víc než 500 obrazů a to, co na Pražském hradě zbylo, je pouhým torzem.   

Válečnou kořistí se staly také všechny Arcimboldovy obrazy, a protože v Nationalmuseum ve Stockholmu jsem je k mému velkému zklamání vystaveny neviděl a zřejmě se na ně práší v depozitáři, následující ukázky jsou z Musée du Louvre v Paříži a Kunsthistorisches Museum ve Vídni. 

Giuseppe Arcimboldo (1527-1593) svými fantaskními obrazy asi také nejlépe symbolizuje povahu Rudolfa II. Jeho portréty jsou zcela netradiční, části tváře vytvářel z darů přírody – z plodů ovoce, zeleniny, květů i živočichů. K nejznámějším patří cykly věnované ročním obdobím a přírodním živlům.

Jaro mně chybí, ale všechna další období jsou zastoupena: Léto (1563, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), Podzim (1573, Musée du Louvre, Paříž), Zima (1563, Kunsthistorisches Museum, Vídeň).

A Zima ještě jednou, tentokrát z r. 1573 a sbírek Louvru.

Další verze obrazů Léto a Zima z let 1555-1560 jsou k vidění v Alte Pinakothek v Mnichově.

Přírodní živly reprezentují Voda a Oheň (oba obrazy jsou z r. 1566 a vystavuje je Kunsthistorisches Museum ve Vídni).

Arcimboldovy obrazy překypující vynalézavostí a fantazií lze považovat také za vtipné karikatury. Po smrti i vzhledem k malému počtu dochovaných děl byl pozapomenut, ale začátkem 20. století ho znovu objevili symbolisté a surrealisté, kteří v něm společně s Hieronymem Boschem viděli své předchůdce.

Když do prezidentské funkce nastoupil Václav Havel, zpočátku žil v iluzi, že pravda a láska už zvítězila, a projevil přání, aby nám Švédové umělecká díla, která si u nás „vypůjčili“, laskavě vrátili, a když ne všechna, tak symbolicky alespoň něco, ti ale na to neslyšeli a nevrátili vůbec nic.  

Recipročně si také jeden obraz vypůjčím. Rudolf II. jako Vertumnus (mytologický bůh změny, střídání ročních období, růstu rostlin a ovocných stromů) je z r. 1590 či 1591 a pyšní se jím barokní zámek Skokloster, asi 65 km na sever od Stockholmu. Reprodukce je převzata z profilového článku malíře na anglické Wikipedii, kde je ještě několik dalších, zde neuvedených obrazů.

Adršpašské skály

Začátkem srpna jsme na 4 dny zavítali do zvláštního koutu naší republiky, do Broumova, kam jsme z Brna jeli přes Polsko, protože je to jednodušší než od Hradce Králové, a kde je krásný klášter a dřevěný kostel a v blízkém okolí řada dalších památek, např. zámek v Náchodě s přiléhající Galerií výtvarného umění s díly významných ruských malířů (Repina, Ajvazovského, Brjullova, Kramského, Levitana, Polenova, Šiškina, Vasněcova…, teď až na Repina bohužel nahrazenými výstavou neznámých ukrajinských malířů) a na polské straně město Kłodzko se středověkým gotickým mostem a mohutnou pevností. To vše jsme však objevili až dodatečně, protože prvotním impulsem k ubytování v Broumově byly přírodní divy v dostupné vzdálenosti – Broumovské stěny, Teplické skály a Adršpašské skály. Z nich jsme navštívili ty poslední. 

Překvapením bylo, že obrovská skaliska jsou ještě před vstupem do placeného areálu, a to i se sochou Krakonoše, který si sem odskočil z Krkonoš.

Pro lepší představu sem vložím mapku turistického okruhu Adršpašskými skalami s vyznačením těch nejznámějších, je sice zevnitř areálu a s mnoha odrazy, ale podrobnější než ta, která je za vstupní branou.

Hned za vstupem po levé straně trasy vidíme průzračnou hladinu jezera, uměle vytvořeného zatopením lomu, cesta kolem něj má 1,5 km a necháme si ji na konec.

Mohutná skalní věž Džbán své jméno dostala podle šestimetrového „okna“, které s blokem vlevo tvoří gigantické ucho džbánu.

Homole cukru je vysoká 52 m a její zvláštností je, že vrchol má větší průřez než spodní část, proto se o ní také říká, že připomíná obrácenou kuželku. 

Varhany čekají na hudebně nadaného obra, který by rozezvučel jejich píšťaly.

Přilbu má nasazenu na „hlavě“ následující skalní blok.

A tady je další nezbytná pomůcka – Rukavice.

Dvojčata napravo dále podle odlišných výšek zjevně nejsou jednovaječná.

Gotickou branou se dostaneme do soutěsek s dřevěnými lávkami nad tokem Metuje. 

Úzký prostor s vysokými kolmými stěnami po stranách vyvolává tísnivé pocity, ale brzy se skály rozestoupí a jsme na Sloním náměstí.  

K sloním hřbetům patří barevné deky, rohože či koberce a Koberce jsou v Adršpašských skalách jen o několik metrů dál.

Tudy už neprojdeme, ledaže bychom se chtěli brodit.

Na Čertův most na vrcholu propojených skal se těžko kdo z lidí odváží.

Krakonošův zub je výzvou pro nejlepší skálolezce, prvovýstup se podařil až v r. 1964. 

Eliščina věž dostala jméno podle věže kostela sv. Alžběty v polské Wroclawi, v jiném výkladu podle Elišky, Krakonošovy milenky.

V areálu jsou také dva vodopády, Malý vodopád je na následující fotografii. Velký vodopád je napájen z Jezírka, vzhledem k nízkému stavu vody byl však odtok uzavřen.

K Jezírku se dostaneme po strmých schodech, tamější atrakcí je projížďka pramicí. 

Jezírko je místy docela široké, a tak se na něm pohodlně vyhnou dvě pramice pro víc než 20 lidí. Kapitáni plavbu zajišťují manuálně dlouhými bidly odrážením ode dna, přitom vykládají veselé historky, náš je říkal polsky, protože jsme se dostali do skupiny polských výletníků.

Z mokřadů vykukují nejrůznější příšery.

Druhá polovina okruhu je členitější, je zde řada úseků s dlouhými schodišti nahoru a dolů.

Milenci jsou zde nejvyšší, podle původních odhadů se předpokládalo, že překračují výšku 100 m, přesná hodnota je ale „jen“ 81,4 m. 

Nejnáročnější výstup vede na vyhlídku Velké panorama. 

Nejvýraznějšími skalami ve výhledu jsou Starosta a Starostová.

A Starostová ještě jednou. Vypadá trochu jako sochy na Velikonočním ostrově.

Jen 50 cm širokým otvorem, Myší dírou, jsme sešli dolů a zanedlouho se dostaneme k zatopenému lomu. 

Být tu vodopády, připadali bychom si jako u Plitvických jezer.

Celková trasa skalním městem má 5,5 až 6 km, samotný okruh kolem skal je dlouhý 3,5 km, kolem zatopeného lomu 1,5 km, a ještě je třeba přidat odbočku k Jezírku a návrat na okruh.  

Sting - Slavkov u Brna, 31. července 2022

Když v r. 2019 měl v zámecké zahradě ve Slavkově u Brna vystoupit britský zpěvák, hudebník, skladatel i příležitostný herec Gordon Sumner (1951), známý pod uměleckým jménem Sting, lístky byly vyprodány dříve, než jsem se o ně začal zajímat, naštěstí (pro mě) kvůli umělcově zdravotní indispozici byl koncert zrušen. Z vrácených lístků se mně už podařilo je zajistit pro náhradní termín v r. 2020, který však pro změnu byl zrušen kvůli covidu, totéž se pak opakovalo i v roce 2021 a na koncert konečně došlo letos, i když jsme do poslední chvíle trnuli, zda i teď neodpadne, tentokrát kvůli počasí. 30.7. silně pršelo a snad i hřmělo, naštěstí v „den D“ – 31.7. – bylo krásně a na čtvrtý pokus vše dopadlo dokonale a s pěknou diváckou kulisou 15 tisíc návštěvníků, kteří se sem scházeli již od 16 hodin, i když Sting byl naplánován až na 20:15. Předtím totiž byla na programu vystoupení Lenky Nové se skupinou Petra Maláska, Stingova syna Joe Sumnera, doprovázejícího se na kytaru, a Vojtěcha Dyka s B-Side Bandem. 

Stingovu k popu inklinující hudbu příliš nesleduji, v oblibě z jeho repertoáru mám vlastně jen 3 písně:  

Every Breath You Take (Každé tvé nadechnutí) z éry tříčlenné skupiny The Police (1977-1984) s kytaristou Andy Summersem a bubeníkem Stewartem Copelandem, kdy Sting zpočátku hrál na kontrabas a měl ještě dlouhé vlasy. Zamilovaný text musí zvlášť lahodit jeho fanynkám. Skladba je asi jeho největším hitem a na slavkovský koncert ji zařadil jako poslední, diváci si ale ještě vytleskali dva přídavky.

Je ozdobou každého koncertu a na ojedinělém koncertu The Police po mnoha letech v r. 2008 nemohla chybět.

Sting má písně i s politickým podtextem. Russians lze chápat jako jeho vymezení proti studené válce, od otce atomové bomby Roberta Oppenheimera a jeho strašlivého díla Little Boy (Chlapeček), bomby svržené na Hirošimu, Chruščova a Reagana k vyznění, že jsme všichni „biologicky stejní a bez ohledu na ideologii Rusové mají také rádi své děti.“ Působivou melodii s dramatickými mezihrami Sting částečně převzal od jednoho z největších skladatelů 20. století, Sergeje Prokofjeva, který ji r. 1934 napsal k filmu Poručík Kižé.  

Píseň Rise and Fall (Vzestup a pád), kterou nazpíval s Davidem Craigem, a skutečnost, že v jeho doprovodné skupině je řada černých hudebníků, zřejmě svědčí o kladném vztahu k multikulturalismu.  

Předchozí dvě písně na koncertu nezazněly, jejich úplný seznam i s profesionálními fotografiemi je v článku na Music serveru, doplnil jsem jen odkazy na YouTube: Message in a Bottle, Englishman in New York, Every Little Thing She Does Is Magic, If It's Love, Rushing Water, If I Ever Lose My Faith in You, Fields of Gold, Brand New Day, Shape of My Heart, Heavy Cloud No Rain, Walking on the Moon, So Lonely, Desert Rose, King of Pain, Every Breath You Take, Roxanne, Fragile.

Nejvíc mě z něj oslovily písně If I Ever Lose My Faith, Fields of Gold a Desert Rose.

Vzhledem k tomu, že zámecká zahrada je hodně protáhlá a od zámku k pódiu bylo snad 200 m, divákům dále od něj zprostředkovávala zážitek velkoplošná obrazovka. 

Atmosféru koncertů po setmění vždy nejlépe podkreslí barevná světla. 

Pak už jsme se prodrali blíže k pódiu, k místu, kde na boční straně stála sanitka. Bylo to sice z úhlu, ale dojem byl samozřejmě mnohem lepší než při sledování obrazovky.

Koncert byl vydařený, Sting je ve výborné pěvecké formě, hodinu a půl zpíval a hrál, na výši je i fyzicky, podle muskulatury je patrné, že dost času tráví v tělocvičně.

Na tričku jednoho fanouška bylo také vidět, jak náročné je turné My Songs, na které se vydal. 

Např. den před Slavkovem koncertoval ve Varšavě, kde vzbudil pozornost komentářem k válce na Ukrajině i narážkou na porušování demokratických principů polskou vládou. Jak křehké vše může být, je i mottem písně Fragile, kterou koncert jen s akustickou kytarou (místo baskytary) ukončil a kde slova „nothing comes from violence“ („nic nevzejde z násilí“) jsou asi jeho osobním poselstvím.