Pieter Bruegel starší - na výstavě ve Vídni (+ něco navíc)

Hieronymus Bosch (1450-1516) a Pieter Bruegel starší (mezi 1525 až 1530, 1569) jsou nejvýznamnějšími nizozemskými malíři 15. a 16. století. Jejich obrazy jsou charakteristické velkým počtem postav a využíváním symbolů k uměleckému sdělení. U Bosche je patrné pranýřování neřestí a zkaženosti světa, obrazy jsou plné zrůd, propletených lidských těl a jejich vnitřností, Bruegel je lidovější, velmi často zobrazuje výjevy z vesnického života, do nichž ale nezřídka vkládá ironii.

V češtině se nepořádek a zmatek označuje také jako brajgl a v tom se někdy vidí spojitost s Bruegelem a jeho přelidněnými obrazy, protože jméno malíře u nás většinou slyšíme vyslovovat brojgl. Správná výslovnost je ale jiná, a sice bröchl (brechl). Jak je z data úmrtí patrné, letos od něj uplynulo 450 let a Kunsthistorisches Museum ve Vídni k němu uspořádalo světovou výstavu, kde je k vidění 30 z celkového počtu 43 známých obrazů malíře, doplněných polovinou ze 60 dochovaných kreseb. Vídeňské muzeum je k ní také nejpovolanější, protože vlastní 12 Bruegelových originálů.

O výstavu je mimořádný zájem a je třeba si předem rezervovat čas návštěvy. Internetové rezervace jsou až do 13. ledna, kdy výstava končí, vyprodány, další jsou vyhrazeny pro návštěvníky na pokladně, je však iluzorní očekávat, že ji získáme na tentýž den. Poprvé jsem byl ve Vídni ve středu 5.12., jenže vývěska Today sold out mě přinutila změnit program, koupil jsem lístky s rezervací na 8.12. a šel na jiné 4 výstavy (Claude Monet v Albertině, Gustav Klimt v budově Secession, Egon Schiele v Belvederu a do Gemäldegalerie der Akademie der bildenden Künste, která ale v současnosti má kvůli rekonstrukci své sbírky včetně Boschova triptychu Poslední soud přemístěny do Theathermuseum naproti Albertiny).

Příjemným překvapením bylo, že na Bruegelově výstavě je až na výjimky možné obrazy fotografovat bez blesku. Nejobtížnější je tak dostat obrazy do záběru, protože před každým se tísní desítky návštěvníků.

Senoseč (1565) patří do pětice obrazů ročních dob. Patřila ke klenotům Národní galerie v Praze, ale v restituci se vrátila Lobkowiczům a z expozice na zámku v Nelahozevsi byla nakonec přemístěna do Lobkovického paláce na Pražském hradě. Vystavovatelé si zápůjčku obrazu zřejmě také velmi považují, plakát s jeho reprodukcí visí na vstupních dveřích do muzea.

Další tři obrazy z cyklu ročních dob vlastní Kunsthistorisches Museum ve Vídni a poslední je v Metropolitan Museum of Art v New Yorku. Původně byl ještě šestý, ale ten se nedochoval.

Z Vídně jsou následující:

Lovci ve sněhu (1565) táhnou zimní krajinou se smečkou psů, ale skromným úlovkem, lépe jsou na tom vesničané v levé části obrazu, kteří se chystají na zpracování poraženého čuníka a můžou se těšit na zabijačkové lahůdky. A k zimě také patří bruslení. Impozantní horské štíty v pozadí jsou vzpomínkou na pobyt malíře v Itálii.

Pochmurný den (1565) má pro Bruegela typické složení několika samostatných částí. V pozadí je vidět působení přírodních živlů, na rozbouřené hladině se zmítají lodě a námořníci bojují o život a v popředí vesničané likvidují následky polomů tuhé zimy, opravují svá obydlí a chystají se na příchod jara.

Návrat stáda (1565) zachycuje začátek podzimu. Černé bouřkové mraky naznačují zhoršující se počasí, typické pro tuto roční dobu.

Do obrazu Dětské hry (1560, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) Bruegel vtěsnal kolem 230 dětí dovádějících u 90 typů her.

Podobně davový charakter má obraz Zápas masopustu s půstem (1559, Kunsthistorisches Museum, Vídeň). Masopust "reprezentuje" korpulentní karnevalový princ na sudu, který má na svém kopí napíchnuté sele a šermuje s hubenou paní půstu na vozíku. V masopustní skupině vlevo se lidé baví, tančí a hodují, půst v pravé části symbolizuje chudoba, návštěva kostela a přijímání almužny.

Malíř v mládí strávil 2 roky v Itálii, aby se seznámil s díly renesančních mistrů, ale ještě víc na něj zapůsobila alpská krajina. Z Itálie si odnesl jen kresby a Pohled na Neapolský záliv (1563, Galleria Doria Pamphilj, Řím), který se k italskému pobytu váže, namaloval až asi 10 let po návratu.

Biblický příběh o třech mudrcích z Východu (označovaných jako Tři králové) a jejich návštěvě Betléma s dary pro Ježíše krátce po jeho narození Bruegel zpodobnil ve dvou obrazech:

Klanění Tří králů ve sněhu (1563, Winterthur, sbírka Oskara Reinharta) a Klanění Tří králů (1564, National Gallery, Londýn).

V obraze Kristus nesoucí kříž (1564, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) se malíř během jednoho roku posunul k době předcházející Kristovu ukřižování.

Rovněž dvě verze má Stavba babylonské věže. První z r. 1563 opět vlastní Kunsthistorisches Museum ve Vídni, druhou, zřejmě pozdější, má ve sbírkách Museum Boijmans van Beuningen v Rotterdamu.

Podle bible při potopě světa Noe na arše zachránil svou rodinu (manželku a tři syny s jejich manželkami) a zástupce zvířecích druhů a jeho potomci pak postupně osídlili celou Zemi. Protože pocházeli z jednoho rodu, mluvili jedinou řečí.

Když už si mysleli, že se všemu naučili, rozhodli se postavit věž sahající až do nebes, kde by zase všichni společně žili na jednom místě, aniž by k tomu potřebovali Boha.

Bůh se rozhodl jejich pýchu potrestat tím, že každý začal mluvit jiným jazykem a kvůli neschopnosti se dorozumět a vzniklému zmatku (odpovídající hebrejské slovo dalo místu název Bábel, v češtině uváděném jako Babylon) nebylo možné rozestavěnou věž dokončit.

Obrazy i podoba věží se dost liší. Malba z Vídně je asi 4-krát větší, na druhé straně poměr výšky věže vůči okolním domům je na obrazu z Rotterdamu více než dvojnásobný. Věž na prvním obrazu je jako kdyby z jednoho kusu skály, kdežto v druhém případě celá postavená lidmi. Na vídeňském obraze je v popředí vlevo vidět postava biblického lovce Nimroda a jeho družiny, který podle židovského učence a historika Josepha Flavia z 1. století našeho letopočtu stavbu babylonské věže zahájil.

Monstrózní nedokončená věž již pronikající mraky svým náklonem ohrožuje v porovnání s ní titěrné domy v okolí.

Následující obraz Sebevražda Saula (1562, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) v levé části zachycuje jak Saul, první izraelský král, v beznadějné situaci boje proti Pelištejcům (Filištínům) nalehl na meč a proklál se jím.

Bláznivá Markéta (1563, Museum Mayer van den Bergh, Antverpy) vede armádu žen do pekla udělat tam pořádek. Hříšníci z řad mužů při pohledu na ně však asi spíš než na nápravu si pomyslí, že o sex nebude nouze. Pekelné plameny a příšerky prozrazují vliv Hieronyma Bosche.

Triumf smrti (1562/63, Museo del Prado, Madrid) má také rukopis Hieronyma Bosche. Smrt přijíždí na bílém koni (v levé části dole) a lidé se v hrůze snaží uniknout.

Jak bezprostředně a družně se umí bavit lidé na vesnici, vyjadřují obrazy Selský tanec (1568) a Selská svatební hostina (1567). Oba vlastní Kunsthistorisches Museum ve Vídni.

Straka na šibenici (1568, Hessisches Landesmuseum, Darmstadt) zobrazuje tři děti tančící pod šibenicí a v levém dolním rohu chlapce se staženými kalhotami, jak se vyprazdňuje. Bezstarostnost všech aktérů v sousedství hrůzostrašného instrumentu je symbolickým vyjádřením absence respektu k autoritám.

Hlava venkovské ženy (1568, Alte Pinakothek, Mnichov) není portrétem, ale předběžnou studií k tvářím venkovanů, jimiž Bruegel zaplňoval své obrazy. Podle "krásy modelu" je vidět, jak daleko byl jejich idealizaci.

Zimní krajina s pastí na ptáky (1565, Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique, Brusel) znázorňuje lidi bavící se bruslením a curlingem na zamrzlé řece. Vpravo dole je nastražena improvizovaná past na ptáky. Tvoří ji na jednom konci podepřené staré dveře, pod nimiž je rozsypáno obilí lákající ptáky, podpěra je ve smyčce provazu s dlouhým koncem a stačí za něj zatáhnout a dveře na zobající ptáky spadnou.

Obraz je vykládán jako podobenství o životě a jeho úskalích.

Obraz Sedlák a zloděj ptáků (1568, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) ukazuje pytláka s dvěma ulovenými ptáky, který se v rozpacích gestem snaží přesměrovat pozornost na dalšího vykradače hnízd, šplhajícího na strom.

Na výstavu byly zapůjčeny i obrazy z nespecifovaných soukromých sbírek, a to:

Opilci lezou do prasečího chlívku (1557) a biblické Kázání sv. Jan Křtitele (1566).

Dvě opice na řetězu (1562, Gemäldegalerie, Berlin) Bruegel namaloval v Antverpách a řeka Šelda (Schelde), která jimi protéká, je zobrazena v zamlženém pozadí. Spoutání řetězy má obecnější význam i pro lidskou společnost.

Mrzáci (1568, Musée du Louvre, Paříž) tančí na berlích a protézách a přes svízelné možnosti se snaží ubohé oblečení vylepšit nápaditými čepicemi a klobouky. Žena vpravo vzadu nese misku na almužny, ale žádný dobrák na dohled není.

Na závěr ještě deset obrazů, jejichž snímky mám přímo z mateřských galerií a na výstavě nejsou. 

Svár půstu s masopustem (Statens Museum for Kunst, Kodaň) na rozdíl od šestého obrazu shora je komorní, na vyhublých tvářích postících se názorně ukazuje, jaké to je týrat se hladem.

Obraz Nizozemská přísloví (1559, Gemäldegalerie, Berlín) údajně zachycuje 120 rčení a přísloví. Společným jmenovatelem je nabádání malíře, aby se lidé vyvarovali pošetilého jednání, např. přinášet světlo ve vědrech (známé z Kocourkova), házet růže sviním (my říkáme perly), házet peníze do vody (pro štěstí, které tím stejně nezískáme), …

Krajina s útěkem do Egypta (1563, Courtauld Institute of Art, Londýn) je znázorněním biblického příběhu, kdy sv. Josef s manželkou Pannou Marií a Ježíškem prchají před králem Herodem do Egypta, protože se dozvěděli, že Herodes chce novorozeného „krále Židů“ zavraždit, aby v budoucnu neohrozil jeho vládu. 

Žně (1565, Metropolitan Museum of Art, New York) jsou pátým z dochovaných obrazů ročních dob (zbývající čtyři jsou v úvodu článku). Práce vesničany očividně vyčerpala, a to jí ještě tolik zbývá.   

Kázání svatého Jana Křtitele (1566) vlastní Szépművészeti Múzeum v Budapešti. Obecenstvo shromážděné na lesní mýtině upíná svou pozornost na postavy Jana Křtitele a Krista.

Obraz V zemi peciválů (1567, Alte Pinakothek, Mnichov) je odsudkem lenosti a obžerství. Jídlem a pitím zmožený úředník, rolník a voják pospávají pod stromem. Vzadu běží prase se zapíchnutým nožem a na střeše jsou mísy s koláči. Původně byl na obraze i pečený holub, jak letí do otevřené pusy jednoho ze spáčů, při restauraci obrazu byl ale odstraněn. 

Poslední čtyři obrazy vystavuje Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique v Bruselu: Svržení padlých andělů (1562), Zápis v Betlémě (1566), (bohužel s odrazem stropního světla ještě třetí) Klanění Tří králů a Ikarův pád. U posledního obrazu je Bruegelovo autorství nejisté, pojetím, kde v centru obrazu jsou orající rolník a pasák ovcí a rozpláclý hlavní hrdina je jen nezřetelně vidět v pravém dolním rohu, aniž by se o něj kdokoliv z nich zajímal, odpovídá Bruegelově stylu, dnes se však již předpokládá, že jde o kopii ztraceného originálu.