Michal Prokop & Framus Five - Brno, 28. března 2018

Michal Prokop (1946) v 60. letech zpíval převzaté soulové a rhythm and bluesové skladby, ale už v r. 1970 nahrál první autorské album Město Er, jejíž titulní skladbu složil na text básníka Josefa Kainara. O jeho následující hudební kariéře jsem přehled neměl, a nebyla nijak oslnivá, ale od poloviny 80. let o sobě zase dal výrazně vědět třemi výbornými alby: Kolej Yesterday (1984), Nic ve zlým, nic v dobrým (1987) a Snad nám naše děti prominou (1989).

V 90. letech se Prokop nechal zlákat politikou, byl poslancem Federálního shromáždění a později i Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a také náměstkem ministra kultury. Po úpadku strany ODA, jíž byl členem, na rozdíl od mnoha jiných nepřeběhl do jiné strany, ale uplatnil se jako moderátor talk show Krásný ztráty.

V roce 2000 se k hudbě vrátil a vydal další dvě alba - Poprvé naposledy v r. 2006 a Sto roků na cestě v r. 2012. Ještě jsem ho na koncertu neviděl, a tak jsem si jeho vystoupení v brněnském hudebním klubu SONO moderní multifunkční budovy nemohl nechat ujít.

Zvlášť když vedle pěveckých i skladatelských kvalit Michala Prokopa jeho doprovodnou skupinu Framus Five tvoří výrazné individuality, mezi nimi vyniká zejména jazzrockový kytarista Luboš Andršt a houslista Jan Hrubý, který hrával i s Etc… Vladimíra Mišíka a hraje se Supergroup.cz, sdružením našich nejlepších rockových hudebníků.

Úvod obstarala zpěvačka Dáša Ubrová. Obyčejně se předskokani berou jako nutné zlo před nástupem hvězd, ale jejích pět písniček příjemně naladilo.

A Michal Prokop s Framus Five přidali svých třináct.

1. Kolej Yesterday (Petr Skoumal/Pavel Šrut)
Začínat koncert snad největším hitem bylo hodně překvapivé a sebevědomé. Na stejnojmenném albu se Prokop poprvé potkal s básníkem a textařem Pavlem Šrutem a hudebním skladatelem Petrem Skoumalem. Zpěvák na vznik písně vzpomíná ve videu a přes generační výpověď sám s bydlením na koleji žádnou zkušenost neměl a ani po ní netoužil.

2. Blues o spolykaných slovech (Michal Prokop/Jiří Žáček)
V písni se zpívá "až si pro mě přijdou funebráci" a dříve jsem myslel, že se tak i jmenuje. Obrat mně pak posloužil k názvu jednoho článku.
Prokop si skladbu zřejmě velmi považuje, protože průřezové album jeho největších hitů z r. 1990 před odchodem do politiky nese jméno Až si pro mě přijdou. Na YouTube je řada videí, kde ji zpívá s mnoha dalšími zpěváky, např. s Lubošem Pospíšilem, Vlastou Redlem a dokonce i s Lucií Bílou.

3. Bitva o Karlův most (Jan Hrubý/Pavel Šrut)
Touto písní nečekaně rychle skončil blok starších písní.
"Má vlasy do pasu" a v Koleji Yesterday "to tenkrát ještě rostly holkám vlasy."
Vidím to stejně, děvčata, s dlouhými vlasy vám to sluší mnohem víc.

4. Poprvé naposledy (Petr Skoumal/Pavel Šrut)
Titulní píseň z prvního alba po návratu na hudební scénu. Prokop o albu prohlásil, že očekával v duchu jeho názvu jeden koncert a konec, ale diváci si oblíbili i nový repertoár a ten dnes tvoří větší část playlistu.

5. Virtuální realita (Luboš Andršt/Pavel Šrut)
Skladbu krásně podkresluje kytara L. Andršta, autora hudby. My, v blogosféře, o virtuální realitě víme své.

6. Zloději času (Petr Skoumal/Pavel Šrut)
Lyrická píseň Zloději času byla poslední ukázkou z alba Poprvé naposledy. Kdybych věděl, kde se k času navíc dá přijít, hned tam běžím. Alespoň 3 hodiny denně by se hodily.

7. Zatmění (Michal Prokop/Jan Lacina)
Zatměním zpěvák uvedl své poslední album Sto roků na cestě. Název skladby evokuje téma z astronomie, ale zatměním je stav mysli.

8. Stodolní (Petr Skoumal/Pavel Šrut)
Prokop se před odehráním písně ptal diváků, kdo zná ulici Stodolní v Ostravě, přihlásilo se nás asi jen pět. V pořadu Krásný ztráty o ní mluvil s jedním nekonformním členem "ostravské kavárny" (docentem z VŠ, který chodí na zastupitelstvo v oblečení Batmana) a ten o ulici bájil, jak Ostravu proslaví. Jenže já ulici znám jen ve dne, kdy na ní není vůbec nic zvláštního, ožívá až po setmění. Pavel Šrut, když pořad viděl, hned napsal text a Petr Skoumal ho pak zhudebnil.

9. Kartáček na zuby (Petr Skoumal/Pavel Šrut)
Skvělý skladatel a hudebník Petr Skoumal bohužel před několika lety zemřel a Kartáček na zuby je jeho poslední skladbou. S neméně skvělou Andrštovou kytarou byla jedním z vrcholů rockově laděných skladeb.

10. Sto roků samoty (Michal Prokop/Pavel Šrut)
Básník a textař Pavel Šrut se věnuje i překladům knih a do svých textů vkládá odkazy na literaturu.
Slavný román Gabriela Garcii Márqueze, laureáta Nobelovy ceny za literaturu, jsem četl asi před 5 roky a rád bych ho měl v literární rubrice, ovšem zapamatovat si desítky postav a vyznat se ve všech těch Aureliánech je nemožné. Hodně mě ale zaujalo, že spisovatel ve svém epickém rozmachu nehleděl na věk hrdinů a jedna z hlavních hrdinek se dožila 145 let.
I v této skladbě je výrazně slyšet kytarista Andršt. Vůbec se zdá, že Framus Five v nových skladbách dost přitvrdili.

11. Boom Boom z r. 1967 od Johna Lee Hookera bylo vzpomínkou na Prokopovy rhythm and bluesové hudební začátky. Proti originálu ji s Framus Five hraje a zpívá ve svižnějším tempu. V triu s Lubošem Andrštem a Janem Hrubým jako jediní z východního bloku měli možnost si zahrát na Chicago Blues Festivalu. Zpěvák poznamenal, že tam bohužel nebyli jako Rolling Stones ve dvaceti letech, kdy se mohli hodně naučit, ale až po šedesátce. Jak však Michal Prokop dodal, "i po šedesátce furt dobrý."

Boom Boom mělo být poslední skladbou, ale samozřejmě přišly i přídavky.

12. V baru jménem Krásný ztráty (Michal Prokop/Pavel Šrut)
Skladba je také z alba Kolej Yesterday, ale asi nejvíc vešla ve známost jako znělka Prokopovy talk show. V ní zaujme také výkon klávesisty.

13. Noc je můj den (Luboš Andršt/Michal Bláha).
Závěrečnou skladbou se zpěvák vrátil k prvnímu českému albu Město Er. Podle autorství skladby je dobře vidět, jak dlouhodobá je Prokopova spolupráce s kytaristou Andrštem. Za nedlouho mohou slavit společných 50 let.

Koncert byl opravdu výborný, Michal Prokop nežije ze starého repertoáru a dokonce si dovolil luxus nezařadit titulní skladby dvou ze tří ceněných alb z 80. let, a sice Nic ve zlým, nic v dobrým (Michal Prokop/Pavel Šrut) a Snad nám naše děti prominou (Michal Prokop/Vladimír Merta), k nimž navíc napsal hudbu. Zvlášť ta poslední s textem písničkáře Vladimíra Merty o ztrátě ideálů mně kdysi vzala dech.

Georges Seurat - pointilismus, vědecký přístup k malbě

Nejvýraznější změnu do malířství 2. poloviny 19. století přinesli impresionisté, snažící se zachytit prchavý okamžik atmosféry v přírodě či duševního rozpoložení osob.
Jejich obrazy jsou zblízka charakteristické znatelnými tahy štětce v nemíchaných barvách a účinek se dostaví až po odstoupení do větší vzdálenosti od obrazu.

Převládající vkus a vliv akademických malířů a kritiků, výsměšně označujících díla impresionistů za nedokončená, znemožňoval vystavovat jejich obrazy na oficiálních akcích. Ti ale na přímluvu císaře Napoleona III. v Salonu odmítnutých (Salon des Refusés) a později v Salonu nezávislých (Salon des Indépendants) dostali možnost oslovit veřejnost, postupem doby získávali stále větší pozornost a někteří i zájem obchodníků a sběratelů umění, až nakonec se impresionismus stal novým směrem určujícím měřítka kvality.

Ve značně různorodé skupině impresionistů byli však i malíři, kteří se odlišovali od "ryzího" stylu, představovanému zejména Claudem Monetem, Augustem Renoirem, Camillem Pissarrem a Alfredem Sisleym, a hledali svůj vlastní výraz.
Dnes jsou řazeni do kategorie postimpresionismus a za nejvýznamnější představitele jsou považováni Paul Cézanne, Paul Gauguin a Vincent van Gogh.

Svébytný styl objevil Georges Seurat (1859-1891), malíř o generaci mladší než většina známých impresionistů. Opřel ho o vědecké poznání zákonů optiky. Stejně jako ostatní nemíchal barvy na paletě, na plátno ale nanášel jen barevné tečky (body), jejichž shluk a barevná škála v odstupu vyvolá výsledný dojem.
Protože v angličtině i francouzštině bod je point, Seuratovu stylu se dostalo označení pointilismus.

Z následujících tří obrazů Přístav v Port-en-Bessin za přílivu (Harbour at Port-en-Bessin at High Tide, 1888) je z Musée d'Orsay v Paříži a další dva - Večer v Honfleur (Evening, Honfleur, 1886) a Večer v Grandcamp (Grandcamp, Evening, 1885) - z Museum of Modern Art v New Yorku.
Stejně jako všechny ostatní obrazy od moře jsou z Normandie, z letoviska Grandcamp a jeho okolí.

Seurat vypracoval teorii, kde se pokusil umění vymezit technickým popisem.
"Někteří říkají, že vidí poezii v mých malbách, já vidím jen vědu." (Some say they see poetry in my paintings; I see only science.)

"Umění je harmonie. Harmonie je analogie protikladů, analogie podobnosti tónů, odstínů, linií, zohledňuje dominantní složky a závisí na osvětlení, v kombinacích, které jsou klidné nebo smutné." (Art is Harmony. Harmony is the analogy of opposites, the analogy of similarities of tone, of tint, of line taking account of a dominant and under the influence of the lighting, in combinations that are calm or sad.)

Protiklady jsou: u tónu světlejší a tmavší; u odstínu komplementární barvy, tj. červená a její komplement zelená, oranžová a modrá, žlutá a fialová; u linií ty, které svírají pravý úhel." (Opposites are: for tone, a more luminous/lighter one for a darker one; for tint, the complementaries, that is, a certain red opposed to its complementary, etc. red - green, orange - blue, yellow - violet; for line, those making a right angle.)

"Radost je v tónu světelně dominantní, v barvě teple dominantní, v linii směřuje nad horizontálu. Klid je v tónu rovnováhou temnoty a světla, v barvě teplého a chladného a v horizontální linii. Smutek je v tónu tmavě dominantní, v barvě chladivě dominantní a v linii klesající." (Gaiety of tone is the luminous dominant, of tint, the warm dominant, of line, lines above the horizontal. Calmness of tone is the equality of dark and light; of tint, of warm and cool, and the horizontal for line. Sadness of tone is the dark dominant; of tint, the cool dominant, and of line, downward directions.)

"To znamená, že výrazovým prostředkem je optické mísení tónů, odstínů barev (místních barev a barvy světla: Slunce, olejových lamp, plynu atd.), tj. světel a jejich reakcí (stínů) podle zákonů kontrastu, gradace (gradační křivka ve fotometrii vyjadřuje závislost zčernání fotografické emulze na logaritmu osvitu) a jasu." (The means of expression is the optical mixture of tones, of tints (of local colour and the illuminating colour: sun, oil lamp, gas, etc.), that is, of the lights and of their reactions (shadows) following the laws of contrast, of gradation, of irradiation.)

Malíř se často nespokojoval se zarámováním obrazů a do řady z nich svou pointilistickou technikou rám přimaloval, jak je vidět na zhruba polovině prezentovaných obrazů, zvlášť zřetelné je to v následujících třech.
Říční krajina s člunem (River Landscape with a Boat, 1884) z Metropolitan Museum of Art v New York, Le Bec du Hoc, Grandcamp (1885) a Gravelineský průplav (The Channel of Gravelines, 1890) z National Gallery v Londýně.

Mohutný skalní blok na normandském pobřeží Le Bec du Hoc u letoviska Grandcamp na následujícím obraze se nedochoval, byl zničen bombardováním během 2. světové války.

Z figurálních maleb vyniká obraz Koupání v Asnières (Bathers at Asnières, 1884, National Gallery, Londýn). Na břehu Seiny v pařížském předměstí Asnières Seurat našel scenérii pro svůj první rozměrný obraz (má šířku 301 cm a výšku 201 cm). Než jej namaloval, pořídil celkem 14 přípravných studií, na nichž zobrazil most v Courbevoie, sedícího chlapce, mužské postavy, detaily oblečení, šaty a klobouk.

O soukromém životě malíře nebylo téměř nic známo, ani se nevědělo, že jeho partnerkou byla modelka Madeleine Knoblochová. Zobrazil ji v jediném portrétu, který kdy namaloval, a nazval jej Pudrující se mladá žena (Young Woman Powdering Herself, 1888-1890, Courtauld Institute of Art, Londýn). 

Na jeho obrazech se objevují i zvířata, příkladem je Chlapec s koněm (Boy with Horse, 1883), vystavený v Scottish National Gallery v Edinburghu. Tento obraz byl současně také jednou ze studií k obrazu Koupání v Asnières, kde se kůň ale nakonec neobjevil.

Cirkus (The Circus, 1891) z Musée d'Orsay v Paříži je posledním Seuratovým dílem před jeho náhlou smrtí. Už ho nedokončil, ale i tak patří mezi jeho vrcholná díla. Malíř na rozdíl od jiných, většinou staticky působících obrazů, do něj vdechl dynamiku v pohybu krasojezdkyně, saltu akrobata a gestu klauna. V odstupňovaných řadách hlediště současně vyjádřil odlišné postavení diváků na společenském žebříčku.

Přestože se malíř stranil společenského života (až po jeho smrti se zjistilo, že měl milenku a 2 děti) a zemřel ve velmi mladém věku 31 a čtvrt roku, stačil ovlivnit řadu dalších malířů, nejvýrazněji Paula Signaca, i když ten spíš než body pokrýval plátna malými čtverečky, dnešní počítačovou terminologií bychom řekli pixely.

Kouzlu Seuratova stylu na několik let podlehl také Camille Pissarro a promítl se i do několika děl Vincenta van Gogha.

Navzdory úzké vazbě na rodnou Paříž, z které s výjimkou letního pobytu u moře v Normandii nevytáhl paty, jeho obrazy jsou dnes v majetku významných galerií celého světa, zejména v anglicky mluvících zemích, jak je patrné z většiny fotografií.

Jedním obrazem se díky odkazu proslulé Kramářovy sbírky může pochlubit i Národní galerie v Praze. Je jím Přístav v Honfleur (La Maria, Honfleur, 1888).

Nejslavnějším Seuratovým obrazem je Nedělní odpoledne na ostrově La Grande Jatte (A Sunday Afternoon on the Island of La Grande Jatte, 1884), který je současně pokládán za jedno z nejvýznamnějších děl 19. století, vlastní ho Art Institute v Chicagu.

I k tomuto obrazu malíř zhotovil větší počet studií, ta na následujícím snímku z r. 1884 je vystavena v Museum of Modern Art v New Yorku.

Oblíbenému ostrůvku La Grande Jatte, kde se návštěvníci mohli procházet, tančit a bavit vodními sporty, je věnován i obraz Seina u La Grande Jatte (The Seine at La Grande Jatte, 1888, Musee Fin-De-Siecle, Brusel).

Kuala Lumpur (3) - Menara Tower

Přirozenou touhou člověka je kochat se výhledy, horolezci šplhají na vrcholy, jako houby po dešti přibývají nové rozhledny (před více než 10 lety jsem koupil 4 díly průvodců Po rozhlednách a starých hradech a další možná vycházejí), dynamicky se rozvíjející velká města bohatých států se trumfují, kdo postaví vyšší mrakodrap, vyhlídkové kolo, a do této kategorie patří i televizní věže, které vedle telekomunikačních funkcí se staly i vyhledávanými turistickými cíli.

Na rozdíl od vyhlídkových kol, kde tento zážitek netrvá víc než půl hodiny, součástí prstenců televizních věží bývají restaurace, které se otáčejí kolem své osy a od dobrého jídla a pití je možné pozorovat městské panorama a okolí do vzdálenosti desítek kilometrů, dokud jsme ochotni přiobjednávat další položky z ne zrovna levných menu.

Nejvyšší televizní věží je Tokyo Sky Tree z r. 2012 (634 m), 600 m má televizní věž v čínském Kantonu (Canton Tower) a 553 m CN (Canadian National) Tower v Torontu. Evropský výškový primát drží televizní věž Ostankino v Moskvě (537 m), která byla postavena k 50. výročí Velké říjnové socialistické revoluce a v letech 1967-1975 dokonce byla nejvyšší stavbou na světě.
Výrazné věže jsou také u našich sousedů: Berliner Fernsehturm (368 m) ve východní části Berlína na Alexanderplatzu (v angličtině uváděná pod názvem Alexander Berlin's Capital Tower) a Donauturm (Danube Tower/Dunajská věž, 252 m) ve Vídni.

Velmi působivou věží je Oriental Pearl TV Tower (Perla orientu, 468 m) v Šanghaji (na předchozím snímku), tam jsem ale dal přednost mrakodrapu Shanghai World Financial Center (492 m), proto zde zmíním jinou asijskou perlu - Menara Tower v malajské metropoli Kuala Lumpur.

I když má 421 m, je ve stínu slavných dvojčat Petronas Towers, dvojvěžového mrakodrapu, který po dokončení v r. 1998 se 452 m se na 6 let stal nejvyšší obytnou budovou na světě.

Menara Tower ale nabízí výhled z 280 m, zatímco lávka Skybridge (na dalším snímku), která spojuje věže mrakodrapu a odkud je možné se do okolí dívat, je "jen" ve 170 m.

A tady jsou obě dominanty města spolu a vpravo od nich třetí - Palác kultury (Palace of Culture/Istana Budaya), jehož architekt se nejspíš inspiroval Operou v Sydney.

Příchod k televizní věži vede zahradou, která nemá daleko k nefalšované džungli.

Cedule varuje před nebezpečnými živočichy - jedovatými hady, rovněž jedovatými stonožkami, které zde dorůstají až 20 cm, škorpiony a divokými včelami. V případě deště a bouřky se doporučuje místo opustit, zřejmě v takových situacích mívají špatnou náladu.

Některá zvířata jsou naštěstí v teráriích. Kdo však projeví zájem, vytáhnou mu hroznýše a může se nechat obtáčet.

Běhají tu opice a jsou opravdu drzé - jak opice. Jedna manželce skočila na ramena a chtěla si odnést slaměný klobouk.

Nápadníci by objekty své touhy sem mohli lákat na sbírku motýlů. Sestava exotických rostlin na pravém snímku svými pohárky prozrazuje masožravé choutky.

Když džunglí úspěšně pronikneme, jsme konečně u věže. Zdání přírody zde ještě budí odpadkové koše ve tvaru velkých ananasů.

Viditelnost bohužel nebyla ideální.

Petronas (Twin) Towers jsou odtud navíc v zákrytu.

Bazény na střechách v našem paneláku můžeme jen závidět.