28. února 2019

New York (7) - Brooklynský most

New York je rozdělen do 5 městských částí (od severu Bronx, Manhattan, Queens, Brooklyn a Staten Island) a kromě Bronxu všechny leží na ostrovech. U Manhattanu je to zřejmé až na podrobnějších mapách se znázorněnou řekou Harlem, oddělující jej od Bronxu.



To s sebou nese nutnost propojení mosty, více než 1 km dlouhých je 12 a se 4176 m je nejdelší Verrazzano-Narrows Bridge (dokončený r. 1964 a pojmenovaný podle italského objevitele Giovanniho da Verrazzano), který spojuje Brooklyn a Staten Island.



Nejvýznamnější částí New Yorku je však Manhattan s charakteristickým shlukem mrakodrapů a největším počtem památek, který je navíc finančním a kulturním centrem (burza; světoznámé galerie, opera, …), ale nabízí i oddech v rozlehlém Central Parku, a proto také 14 mostů vede právě sem, včetně toho nejstaršího, Brooklynského. Mezi největší a nejznámější patří 4 na východě přes East River (Brooklyn Bridge, Manhattan Bridge, Williamsburg Bridge a Queensboro Bridge) a jeden na západě přes řeku Hudson (George Washington Bridge).





Brooklynský most (Brooklyn Bridge) spojuje Dolní Manhattan (Lower Manhattan nebo také Downtown) a Brooklyn a v době uvedení do provozu 24. května 1883 byl největším visutým mostem na světě. Na délku má 1825,4 m, rozpětí středního pole je 486,3 m, výška pilířů nad hladinou vody 84,3 m a šířka 25,9 m.



V technických parametrech byl od té doby mnohokrát překonán, např. proti Golden Gate Bridge, ikoně San Francisca z 30. let minulého století, je téměř o kilometr kratší a také není tak elegantní, pokud tedy lze o půvabu mostů mluvit, ale co se musí uznat, že přes jeho stáří (na rozdíl od mnoha pozdějších konstrukcí) nikdy nevykazoval vážnější problémy s vibracemi. Např. o víc než půlstoletí mladší Tacoma Narrows Bridge z r. 1940 už od prvopočátku při poryvech větru kmital ve vertikálním směru, čímž si vysloužil přezdívku Cválající Gertie (Galloping Gertie), a nakonec se mu to stalo osudným, pouhé 4 měsíce od otevření se zhroutil. Filmový záznam katastrofy se pak stal studijním materiálem pro názorné vysvětlení aeroelastického chvění. Ale Brooklynský most zde stále stojí, přežil i "Dvojčata" a zřejmě tu bude věčně. Projektant jej navrhl tak, aby ocelová nosná lana zvládla šestinásobek předpokládaného zatížení. Když se ukázalo, že jejich kvalita neodpovídá normě, bylo 250 lan přidáno. Tím se zajistila nejméně čtyřnásobná nosnost.




Konstrukci mostu navrhl německý přistěhovalec John Augustus Roebling. Měl už za sebou několik realizací menších mostů v Pensylvánii, Ohiu a Texasu a most v New Yorku měl být jeho životním dílem. Nešťastnou náhodou při stavebním průzkumu r. 1869 mu říční trajekt v doku rozdrtil nohu a projektant 2 týdny poté na infekci tetanu zemřel.

Stavba byla zahájena r. 1870 a ujal se jí Washington Roebling, 32letý syn autora návrhu. A do realizace projektu se posléze zapojila i synova manželka Emily Warren Roeblingová. Znala matematiku a vlastnosti materiálů a přispěla pevnostními výpočty. Celých 11 let také pomáhala při dohledu nad postupem stavebních prací.

Všichni tři jsou zmíněni na pamětní desce na pilíři mostu.



K vytvoření základů pro zapuštění pilířů mostu byly využity kesony, což jsou duté kvádry bez spodní strany, které se zaříznou do dna, voda se z nich vytlačí kompresorem a pak se shora rourou do kesonu spustí dělníci, aby upravili podloží. Nakonec se keson vyplní betonem. Dělníci však při návratu na hladinu trpěli záhadnou kesonovou nemocí a celkem 27 jich na ni zemřelo. Bylo to způsobeno aeroembolií z dekomprese jako u potápěčů, kteří se vynoří příliš rychle.

Most měl však oběti i mezi návštěvníky (nepočítaje v to sebevražedné skokany). Šest dnů po otevření se v davu lidí na mostě roznesla zpráva, že most je přetížen a hrozí jeho zřícení. To způsobilo paniku a 12 lidí bylo ušlapáno. Důvěru si znovu získal, až když místní cirkus na něj vypravil 21 slonů a most zatížení přečkal bez úhony.

Původní jméno Brooklynského mostu bylo East River Bridge podle řeky, kterou překonává, a odlišné bylo i jeho využití. Nejdříve po něm jezdily koňské povozy, pak vlaky, ty nahradily tramvaje a v r. 1950 byl přestavěn na silniční dopravu pro osobní automobily se 3 jednosměrnými pruhy na vnějších stranách a vyvýšený prostřední pruh je vyhrazen pro pěší a cyklisty. Jím také probíhají maratonci na tradiční akci v první listopadovou neděli.




Věže jsou postaveny v novogotickém slohu se špičatými oblouky klenby nad průchody.



Nedaleko na východ od Brooklynského mostu leží Manhattanský most (Manhattan Bridge), rovněž spojující Dolní Manhattan a Brooklyn, jak je patrné z výřezu mapy. Na něj mohou i těžší vozidla, středem vede nadzemní trasa metra a po vnějších stranách jsou pruhy pro chodce a cyklisty.





Při pohledu z odstupu (např. z trajektu, který pluje z Dolního Manhattanu kolem sochy Svobody na Staten Island) se oba mosty překrývají a nevynikne pak ani jeden.




V noci jsou oba mosty osvětleny.



Velmi pěkný záběr z nadhledu je v článku na Wikipedii.

Když přejdeme do Brooklynu, stojí za to se před zpáteční procházkou ještě zdržet v Brooklyn Bridge Parku s pěknými výhledy na zátoku a most.



Najdeme tu i sochu (pro Američany zřejmě významného) starosty ze začátku minulého století.



Blízko Brooklynského mostu na manhattanské straně je nepřehlédnutelnou stavbou 265 m vysoký mrakodrap 8 Spruce Street, obložený na třech stranách různě zohýbanými ocelovými deskami. Je dílem Franka Gehryho, kterého díky Tančícímu domu známe i z Prahy.


Architekt a jeho stavby si však zaslouží samostatný článek.

16. února 2019

Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Hráč v Divadle Husa na provázku

Román Hráč F. M. Dostojevskij (1821-1881) psal ve svízelné osobní situaci - topil se ve finančních problémech a aby se nedostal do vězení pro dlužníky, byl nucen přistoupit na vyděračské podmínky nakladatele F. T. Stellovského, který mu za vydání sebraných spisů vyplatil 3000 rublů a navíc si vymínil dodání nového románu. Smlouva byla sepsána v létě 1866 a termín odevzdání románu byl 1. listopadu 1866. Pokud by spisovatel podmínku nesplnil, propadla by veškerá autorská práva na další vydání Dostojevského děl nakladateli.

Dostojevskij se však celý tento rok věnoval práci na svém vrcholném díle Zločin a trest (četl jsem ho asi v 17 letech a ještě dlouho potom jsem se v noci budil hrůzou, že jsem někoho zabil), což nakladatel věděl a těšil se, jak levně získá zlatý poklad. Spisovatel ale zmobilizoval síly a během tří říjnových týdnů román Hráč písařce (a pozdější manželce) z hlavy nadiktoval.

I když Hráč je ve stínu románů Zločin a trest, Bratři Karamazovi a Idiot, dnes je ceněn i jako psychologická studie patologického hráčství. S ním autor sám měl bohaté osobní zkušenosti. Při pobytu v Německu propadl hraní rulety a hráčská vášeň ho připravila o značné částky.

Dostojevskij děj situoval do smyšleného německého lázeňského města, příznačně nazvaného Ruletenburg (ve skutečnosti spisovatel pokoušel štěstěnu ve Wiesbadenu), kde se zastavil ovdovělý ruský generál s dětmi a služebnictvem. Dceru Polinu miluje soukromý učitel Alexej, Polina si s ním však jen zahrává, její city totiž patří Angličanu Astleymu. Generál dluží Francouzi de Grieuxovi 50 tisíc franků a naději vidí v dědictví, které by měl získat po smrti bohaté babičky, a proto je také zajímavý pro vypočítavou kurtizánu Blanche.

Stará paní však místo toho, aby příbuzným udělala radost a umřela, k překvapení všech přijede do lázní a nechá se obskakovat jako královna. Navštíví i kasino, kde tvrdohlavě sází na nulu a po nečekaných výhrách podlehne euforii a nakonec všechno prohraje. Psychicky zničená se vrací do Moskvy.

Polina dá menší částku Alexeji, aby zkusil štěstí a rodině pomohl. Když se mu po několika zvratech podaří vyhrát velkou sumu, Polina peníze nepochopitelně odmítne a odejde k Astleymu.

Zklamaný Alexej odjede s Blanche do Paříže a ta ho postupně o všechny peníze připraví. Stále však hraje a propadá se na úplné dno.

Inscenace hry v Divadle Husa na provázku na motivy Dostojevského románu překračuje jeho hranice, v monolozích probírá komunismus, kapitalismus i nacismus (včetně provolávání "Heil Hitler!"). Dalibor Buš v roli Alexeje, když obrazně řečeno prohrál i kalhoty, se svlékl do naha, po další prohře se slovy "nahého už mě stejně znáte" se svlékl znovu a v Adamově rouše se procházel mezi diváky, před jedním mužem se zastavil a prohlásil: "On nebo já." (Alespoň pro představu následuje fotografie, kde je ještě v trenýrkách. Vpravo se zdviženou paží je Růžena Dvořáková v roli Blanche.)



Uprostřed pódia byla díra naplněná břečkou a Alexej, když znovu padl do bahna hazardu, do ní skákal. Lepší chvíle, kdy se dokázal ovládnout, symbolizovalo sprchování.



Jak už u muzikálně založených členů divadla bývá zvykem, do her začleňují písně, které se texty k představení hodí. Tentokrát si vypůjčili God Save the Queen z r. 1977 od punkové skupiny Sex Pistols a scény prokládali zpěvem verše "No future, there's no future for you," završujícím hořké prohry v ruletě.

Vedle toho Milan Holenda (v roli Astleyho) a Jan Kolařík (hrál de Grieuxe) v průběhu hry několikrát preludovali na elektrickou kytaru a velmi zdařile, zvlášť Kolařík by mohl v rockových kapelách s úspěchem zastat post sólového kytaristy.




Krupiéři se zase předvedli u kláves a bicích. Oba byli namaskováni jako tlouštíci. Reprezentovali zhýralý kapitalismus a kapitalista, tyjící z neštěstí chudáků, musí být tlustý.




Babičku, vedle níž byl generál (v podání Tomáše Milostného) prostým pěšákem, ztvárnila Ivana Hloužková (v bílém kostýmu).



A když má být obsazena role krasavice, nikdy nemůže chybět Simona Zmrzlá (uprostřed). Hrála Polinu.


A zde jsou všichni.


4. února 2019

Rozhovor s Čerfem

Vedle Standových rozhovorů na Srdci blogu členové Autorského klubu se mohli zpovídat navzájem, kdo odpovídal, vybral pak někoho dalšího, komu položil otázky, a tak to pokračovalo do chvíle, kdy jeden člen AK se už na nikoho s otázkami neobrátil. A správce Standa po asi měsíci marného čekání prohlásil, že se může začít nanovo, pokud se najde dvojice, která seriál rozhovorů oživí. A tak vznikl rozhovor mezi mnou a Čerfem (Petrem Vápeníkem). Byl mým prvním (až později už zde přibyly rozhovory s Maglaiz, TlusŤjochem, Vencou a Bloudem. Well Bloudem a Egopedem). Protože však Standa před svým odchodem celou rubriku rozhovorů smazal, možná bude zajímavé ho oprášit a po téměř pěti letech rozšířit o nové otázky.

1. Letos máš tvůrčí prázdniny, které bys chtěl zúročit v sepsání několika knih. Kolik jich nakonec bude, v jakém zaměření a jakou formou bys je chtěl vydat? Máš domluveného nakladatele, budeš texty prodávat ve vlastní režii v elektronické podobě?

Měl jsem jich v plánu pět: Knížku básní, knížku "vzpomínkových fejetonů", novelu, knížku haiku a knížku japonských reportáží. Paradox je, že zatím je nejdál knížka povídek, která v plánu původně vůbec nebyla, ale protože píšu nejen nové věci, ale zároveň zpracovávám a upravuji své starší věci z blogu, nějak se vyloupla sama od sebe, i když jsem s ní nepočítal.

Řekl jsem si, že přemýšlením o vydání teď nebudu ztrácet čas a energii, na to bude dost příležitostí, až budu spokojený s obsahem. Možná to vypadá podivně, ale vydání knížek je pro mě teď to nejméně podstatné.

2. Některým blogerům (blogerkám) kniha (či knihy) už vyšly, např. Edith Holá blogové články o životě v náhradní rodině a hledání biologické matky přetvořila v autobiografický román Cesta k mým matkám a Dominik Landsman blogový Deníček moderního fotra rozvinul v několik knih. Ale přesně v souladu s názorem Václava Kadlece, šéfa nakladatelství Albatros, že tato země uživí jen několik Vieweghů, protože k tomu je nutné ročně prodat nejméně desítky tisíc kusů, oba dva kromě toho mají jistější povolání než spisovatel(ka) na volné noze. Pokud vím, Edith pracuje v Lidových novinách, od Dominika vídávám satirické glosy v časopise Reflex. Chtěl bys také působit v nějakém médiu jako novinář? A/nebo vidíš svou budoucnost v pozici profesionálního fotografa? Nebo se vrátíš k práci v IT a literární a fotografický koníček bude jen doplňkový?

Novinářem jsem chtěl být jako teenager, posléze z toho úplně sešlo a myslím, že to bylo dobře. "Kmenovým" novinářem bych být nechtěl, ale rozumnou formu příležitostné spolupráce s nějakým časopisem si představit dovedu. Focení mě baví a přiznávám, že už mi prodávání fotek nedělá takové problémy jako kdysi. Ale nejspíš to bude vždy jen doplňková aktivita, pokud člověk nechce dělat nájemného fotografa, který fotí produktové fotky, svatby nebo reportáže z oficiálních akcí. Budoucnost tedy zatím nechávám otevřenou, a když už v ničem jiném, užívám si báječného souznění s mladou generací aspoň v tom, že taky moc netuším, čím bych jednou v životě chtěl být :-).

3. Mezi svými cíli pro letošní rok uvádíš i zhubnutí. Méně jíš, držíš nějakou dietu, více sportuješ?

Lépe spím.

4. V rubrice Hudba máš tři příspěvky s výkladem a vlastní interpretací skladeb autorů vážné hudby. Všem je společné, že jsou v audioverzi. Máš nějaký záznam, kde jsi také vidět, jak hraješ, a mohl bys ho vložit na blog?

Velmi nerad se fotím a ještě méně rád se nechám natáčet. Zároveň, zdá se, nejsem tak inspirativní, aby si mě při hraní na klavír natáčely tajné služby, takže doufám, že žádný podobný videozáznam neexistuje.

5. Studuješ teď další skladbu podobného rozsahu jako Busoniho úpravu skladby Chaconne od J. S. Bacha (a když ano, uslyšíme (uvidíme) ji na blogu)?

Podařilo se mi překonat další hranici v míře zbytečnosti svých aktivit tím, že jsem se naučil jednu větu ze svého oblíbeného Bachova klavírního koncertu d-moll, i když jsem si dobře vědom, že si tuhle skladbu nikdy nezahraji s žádným orchestrem a sólový part bez orchestru nemá smysl nahrávat ani dávat na blog.

6. Z dřívějška vím, že nick Čerf sis sestavil z počátečních písmen recesisticky zvažovaného Českého extrémně rizikového fondu, jehož klienti by si při znehodnocení vložených finančních prostředků neměli na co stěžovat, protože věděli, do čeho jdou. Kromě nicku máš i vlastnoručně vyvedený avatar, podle něhož mnozí čtenáři předpokládali, že Čerf je zvláštní druh červa či jiného bezobratlého živočicha. Věnuješ se také malování?

O malování se nepokouším a z lenosti tvrdím, že je to proto, že malovat neumím. Představ si tu hrůzu, kdybych teď na stará kolena zjistil, že umím malovat skvěle: Těch prošustrovaných let!!

7. Z tvých textů jsou pro mě hodně vzdálená haiku. Vím, že tam musí být určité počty slabik, ale do jaké literární kategorie haiku patří? Jde o druh moderní poezie, kde se verše nemusí rýmovat? Podstatou je sdělení složitou metaforou?

Snažím se, aby haiku vždycky mělo víc "plánů", aby tam bylo něco, co je vidět na první pohled, ale aby šlo mezi řádky v těch pár slabikách najít i něco dalšího, pokud je čtenář ochotný spolupracovat a napojit se trochu na myšlení autora. Nemusí jít o žádnou složitou metaforu, stačí, když se povede ve čtenáři probudit těmi velmi omezenými prostředky nějakou další emoci nebo když mu problikne - třeba na samé hraně vědomého světa - nějaký další obraz. Někdy to klapne, jindy ne, jako se vším.

8. Máš po výstupu na Fudžisan ještě nějakou vysněnou turistickou metu, kterou bys chtěl zdolat?

Chtěl bych se někdy dostat do samotného srdce deštného pralesa nádherného ostrova Jakušima. Přišlo mi to, jako kdyby Jakušima byla krásná žena, se kterou jsme si spolu při prvním rande padli do oka a na rozloučenou jsme se docela náruživě políbili. A ukaž mi muže, který by se s takovým - jakkoli úžasným - polibkem navěky spokojil jako s maximem možného.

9. A podobná otázka: kterou tebou dosud nenavštívenou zemi bys chtěl nejdříve poznat?

Neumím poznat zemi napoprvé, i proto mám tendenci se spíš vracet tam, kde už jsem byl, a poznávat lépe než při prvním pokusu. Ale z míst, které bych ještě rád někdy v budoucnu navštívil poprvé, je to třeba Madeira, Albánie nebo Podkarpatská Rus.

10. V srpnu minulého roku jsem byl na tvé výstavě fotografií v Dobřichovicích. Je tam opravdu pěkně - zámek, Berounka, most, blízko do přírody. Na druhé straně je patrný tvůj obdiv k Praze, fotografuješ její méně známá zákoutí, v rubrice Pražské drobnůstky přibližuješ umělecké a historické pozoruhodnosti, …. Proč sis nenašel bydlení přímo v Praze a místo toho jsi do ní dennodenně dojížděl?

Část těch fotek, které jsi na výstavě v srpnu viděl, pořád ještě na dobřichovickém zámku visí :-). V Praze jsem dlouho bydlel (aspoň tedy přes týden), takže můžu porovnat, že zmíněnému dojíždění z Dobřichovic je hodně podobné dojíždění z jakéhokoli pražského předměstí. Ale určitě nebudu říkat, že bydlení mimo Prahu je lepší než v Praze. Kdybych měl pár přebytečných miliónů, nejspíš bych bydlel v Praze. Ale možná by pak pro mě každá fotoprocházka Prahou nebyla tak sváteční událostí jako teď, kdoví.

11. Na svých výstavách (a možná i jiných akcích) ses už potkal s 31 lidmi z blogového prostředí. Chtěl bys poznat všechny své čtenáře (případně i některé další bloger(k)y) osobně, nebo je lepší znát je jen virtuálně? Šel bys na organizovaný blogový sraz?

Vždycky jsem moc rád, když můžu člověka, kterého znám jen z virtuálního prostředí, vidět i osobně, a zatím se mi nikdy nestalo, že by byl ve skutečnosti nějak výrazně odlišný od toho, jak jsem si ho představoval podle jeho virtuálního obrazu na blogu. Přestože nejsem snadno organizovatelný člověk, blogovému srazu bych se určitě nebránil.

12. Kdybys teď měl prodloužit řetěz rozhovorů mezi blogery, kdo by se mohl těšit? :)

Protože jsem si zatím ještě nikoho konkrétního nevybral, těšit se můžou všichni :-).

Protože pravidelně komentuješ naši politiku, několik otázek k ní.

13. Co soudíš o aktivistech, kteří při všech možných výročích organizují demonstrace proti vládě, sestavují petice, chtěli by odvolat prezidenta za "velezradu", zakládat nové Občanské fórum apod? Nestačí, že máme svobodné volby? A když to nevyjde podle našich představ, (slovy Tomáše Kluse) jsou sice "zas čtyři roky v p..eli", měli bychom však zvoleným dát příležitost ukázat, co umí, když se dostatečně znemožní, příště to dopadne lépe, ne?

V normální svobodné společnosti jsou volby jednoznačným vrcholným projevem aktuální politické vůle lidí, ale určitě by neměly být projevem jediným. Společnost, která žije, je přece v permanentním kvasu, reaguje stále na nové a nové inspirace, je plná poctivých i nepoctivých úmyslů, protichůdných zájmů, adorací i podrazů, a je dobře, že to vše se ventiluje průběžně. V politice už dávno neexistuje nic takového, jako je "klid na práci", aspoň ne pro špičky politického ledovce. Politika přece hodnotíme nejen podle toho, kolik vyprodukuje zákonů a jak jsou dobré (kvalita zákonů ostatně má podobně nafukovací měřítko jako kvalita blogů :-)), ale i podle toho, jak dokáže reagovat na dobře i špatně míněné podněty zvenčí, na plácání po ramenou i na rány pod pás. I podle toho si každý volič utváří svůj názor v období mezi volbami, někdy se utvrzuje ve svém stanovisku, jindy znejistí a třeba se poohlédne jinde. Petice i demonstrace jsou tedy také vždy projevem nějaké parciální vůle, někdy více, jindy méně reprezentativní, někdy si zaslouží vyslechnout, jindy jde jen pokrčit rameny, a opravdu dobrý politik je dokáže využít dokonce i tehdy, když jsou původně namířené proti němu. Podle mne je to ale vždy lepší projev zdraví společnosti, než když politické kroky doprovází mrtvolné ticho podle hesla "teď kušuj a zítra přijď hlavně zase k volbám".

14. V poslední době se hodně mluví o budově Správy železniční dopravní cesty (SŽDC) na pražském Žižkově, kterou několik let využívala skupina squatterů Autonomního sociálního centra Klinika, a když měla budovu opustit (na základě exekučního řízení i rozhodnutí Ústavního soudu), odmítla to a ústy svého mluvčího Jakuba Orta se nechala slyšet, že "Fetišizace vlastnického práva je jedním ze základních problémů této společnosti. My jsme rozhodně pro demokratizaci vlastnictví." Pochopení pro ně jako "fenoménu obdobnému skupině The Plastic People of the Universe" projevil VŠ pedagog a publicista Martin C. Putna, podporuje je Strana zelených (a její zásluhou magistrát dotčené čtvrti schválil nastěhování squatterů do budovy) a do jisté míry i nový primátor Prahy Zdeněk Hřib.
Je možné prázdnou budovu "jen tak" obsadit k "bohulibým" účelům? Máme se na vlastnictví dívat "novýma očima"?

Moje rodina bydlela dlouhá léta v domě napůl se státem, který se k nám během jedné své loupeživé výpravy proti naší vůli přistěhoval, takže jsem na podobné zabírání soukromého majetku ve jménu "vyššího principu mravního" docela alergický. Myslím, že by stačilo mít na municipální úrovni dostatečné možnosti tlaku na vlastníka, který tím, že na správu svého majetku dlouhodobě kašle, dělá obci ostudu, takových případů je taky dost.

15. Z tvých názorů je zjevné silně antikomunistické přesvědčení, u diskusí k Nedělním miniglosám jsi několikrát reagoval až podrážděně na poznámky, že dřívější režim byl (v mnohém) lepší. Mně se po něm také nestýská, ale myslím, že v některých směrech se stydět nemusel, např. se natáčely nesrovnatelně lepší filmy než dnes (i v tvém článku Které české filmy považuji za nejlepší? máš z polistopadové éry v první dvacítce jen 4 a v druhé 7), nikdo nespal na ulici, neexistovala kasina a lichvářské firmy přivádějící mnohé nešťastníky na mizinu, nebylo 900 tisíc lidí v exekuci, nedošlo k inflaci vzdělání (desítky soukromých škol a oborů pochybné kvality, rychlostudenti v Plzni), v masových konzervách a uzeninách bylo maso a ne šrot, …
Když pominu svobodné volby, nekádrovaný přístup k vzdělání (je jedno, čím jsou či byli rodiče a další příbuzní, Ph.D. studium není podmíněno členstvím ve straně a politickou angažovaností, jako tomu v případě CSc. bylo dřív) a možnost cestovat, co bys ještě vyzdvihl na postkomunistickém zřízení?

Ono nestačí říct, co je lepší a co horší; vždycky je důležité dodat PRO KOHO, protože vůbec nezpochybňuji, že je určitě spousta lidí, pro které byl minulý režim lepší než ten polistopadový. Pro mě je naprosto zásadní kategorií svoboda ve všech jejích různorodých projevech, od cestování přes svobodu slova, svobodu tvorby i vzdělání (že s ním jako společnost neumíme pořádně nakládat, je jiná věc), svobodu informací, svobodu uplatnění, až třeba po tak konzumní typ svobody jakou je svoboda utratit své zákonně nabyté prostředky podle své vůle. Teď právě po mnoha letech znovu čtu Mňačkovy Opožděné reportáže a z toho, o čem se v nich píše, mi běhá mráz po zádech křížem krážem, a to jde, prosím, o knížku z roku 1964 a o pohled komunisty. Často se setkávám s názorem, že komunistická idea je v principu skvělá, ale špatní lidé ji zmršili. Já si naopak myslím, že jde o principiálně zrůdnou myšlenku od samotného počátku, navzdory tomu, že jí občas podlehli i docela skvělí lidé.

16. Co si myslíš o zákonné iniciativě Václava Klause ml. trestat mazání odlišných názorů na sítích s více než 100 tisíci uživatelů až třemi roky vězení a vysokými peněžitými pokutami?

Je vidět, že se Václav Klaus ml. (ale i st.) s Facebookem nemají navzájem moc rádi :-). Až takovou sociální síť bude provozovat pan Klaus nebo - třeba jeho prostřednictvím - stát, ať si stanoví pravidla, jaká uzná za vhodná. Pokud budou sociální sítě provozovat soukromé firmy, je tahle "zákonná iniciativa" pouhým populistickým fantasmagorickým plácnutím do vody. Myslím si, že jako bloger jsem celkem tolerantní vůči cizím názorům, ale pokud by se někdy v budoucnu měl můj blog povinně řídit uvedeným pravidlem, tak i kdybych sám vůbec nikoho mazat nechtěl, pod mečem podobného pitomého pravidla by se mi blogování pravděpodobně začalo zajídat.

17. Měla by veřejnoprávní média poskytovat rovný přístup všem názorům (např. 5 minut "pravdoláskaři" a 5 minut militantní radikálové), nebo odpovídající získaným procentům ve volbách, ad hoc (v závislosti na tématu), případně ještě nějak jinak?

Podobné kvótaření nemám rád, možná proto, že jsem si představil, jak by asi vypadaly veřejnoprávní Nedělní miniglosy :-).

A nakonec velmi osobní dotaz.

18. Chtěl by ses znovu oženit, mít děti, anebo jedna zkušenost stačila?

Jsem objektivně vzato zcela volný pro jakékoli vztahy, ale s dlouhodobě zadaným srdíčkem se dá jen těžko zodpovědně vstoupit do manželství s někým jiným, i kdyby byl sebeúžasnější. Takže i když moje první manželství nebyla nijak špatná zkušenost, s žádnou další svatbou nepočítám. No a s tím, že nebudu mít děti, jsem se už vyrovnal; nepotřebuji nutně, aby zůstal na světě nějaký můj genetický otisk. Mně úplně stačí, když vím, že i v generaci "mých potenciálních dětí" je tu plno fajn lidí, se kterými svět bude vždycky stát za to.

***

Dřívější rozhovor vyšel v rubrice Rozhovory se členy AK 21. června 2014 v 8:00 pod titulkem Čerf: Každý ať si píše, co chce, oba odkazy však už nejsou funkční.

A Standa ho uvedl takto:
"Vítejte u nového pokračování oblíbené rubriky Rozhovory, ve které si členové klubu mohou vyzkoušet, jaké to je na chvíli zahrát si na novináře a udělat rozhovor s jiným blogerem, taktéž členem AK. Tentokrát se sešli pohromadě dva blogeři - muži, kteří v AK patří k výrazným tvářím a jejichž rozhovor se hodně povedl. Autora blogu pvapenik.blog.cz, který vystupuje pod přezdívkou Čerf, vyzpovídal bloger Miloš z blogu mish-mash.blog.cz. Tak si to určitě nenechte ujít a těšte se, s kým zde vyjde rozhovor příště."

Jen doplním, že Čerf si vybral mladou blogerku Lokustu, která tehdy měla literární blog, později bohužel zrušený, a po několika málo "dílech" seriál definitivně skončil.

A teď již dřívější rozhovor. Není na něm třeba mnoho měnit, jen to, že Petrových návštěv Lefkady zase přibylo a byl už i na druhé velké cestě po Japonsku. Pro vysvětlení: již neexistující rubrika Pod Lupou si kladla za cíl udělat inventuru blogů v AK a nekvalitní z něj vyřadit.

I. Na blogu se často prezentuješ fotografiemi pořízenými dlouhou expozicí v infračervené oblasti a také jsi už uspořádal několik úspěšných výstav. Fotky jsou však barevně dost zvláštní, připomínají mně staré zažloutlé fotografie z dřevních dob fotografie, scenérie působí neživotně jako z podsvětí. Co tě na tom tak přitahuje?

Líbí se mi na tom, že jde o úplně reálný svět, který pouze nedokážeme v té podobě vidět. A říkám si, kolik asi takových našim očím běžně neviditelných světů existuje a co všechno se v nich odehrává.

II. Vím, že rád hraješ na klavír. Kdybys měl vystoupit na veřejnosti, jakou skladbu (nebo skladby) ze svého repertoáru bys chtěl zahrát?

Nehrál jsem 30 let a až v poslední době se k tomu trochu vracím. Teď právě nemám "v repertoáru" vůbec nic k předvedení, ale kdybych se měl vrátit k něčemu z dřívějška a dostal na přípravu aspoň jeden víkend, asi bych zvolil Osamělého poutníka a pár dalších Lyrických kusů Edvarda Griega.

III. Na požádání zájemcům mailem posíláš svůj cestopis z Japonska V kůži Čekodžina. V létě jedeš do Japonska znovu. Dá se čekat, že rozšířené texty vyjdou i knižně? Případně plánuješ vydání knihy z jiného okruhu svých zájmů - fotografování, básně, povídky?

Mám připravených několik rukopisů, které se snažím dlouhodobě vylepšovat. Jednu knížku básní, jednu s fejetony a povídkami. Možná k nim po letošní cestě přibude něco o Japonsku nebo knížečka haiku, byla by asi škoda takovou inspiraci nevyužít. Když bude vhodná konstelace, jednou knížky vyjdou. Ale na světě už je spousta knížek a já rozhodně netrpím oblíbenou utkvělou představou, že právě bez těch mých se čtenáři neobejdou.

IV. Mezi tvými cestovatelskými destinacemi se vymyká Lefkada, kde jsi byl 8-krát za sebou. Čím je tak výjimečná, že jsi další rok nejel třeba na Rhodos, Korfu, Krétu, … , máš-li pro Řecko slabost, případně někam úplně jinam?

Rád se vracím tam, kde už to trochu znám, pak je možné se danému místu dostat víc pod kůži, do hloubky, která rychloobrátkovým turistům zůstává skrytá. Vlastně je to podobné odhalování skrytého světa jako když dělám "podsvětní" infrafotky. Těžko říct, proč si právě s Lefkadou tak vyhovujeme; byl jsem na různých místech v Řecku, ale nikde jinde jsem neměl podobně intenzivní pocit, že se tam mám vrátit.

V. Zúčastnil ses několika maratonů (na klasické trati v Řecku, v Helsinkách a možná i jinde). I když samozřejmě dosažený čas závisí také na profilu trati, jaký je tvůj osobní rekord?

Maratónů jsem celkem dokončil deset, ale spíš než maratónským běžcem jsem "maratónským chodcem", čemuž odpovídá i můj nejlepší čas 5 hodin 11 minut, což je něco jako kdybych zaběhl stovku za krásných 25 vteřin nebo skočil úchvatný jeden metr do výšky. Ale kouzlo maratónu naštěstí netkví zdaleka jen v dosaženém čase.

VI. Jsi jediný člověk, co znám, který umí politiku komentovat s humorem. Některé tvé favority ale zrovna neobdivuji. Mohl bys osvětlit, čím tě tak uchvátil např. Karel Schwarzenberg a Miroslava Němcová?

"Uchvátil" je moc silné slovo. Řekněme, že mi jsou v dané konkurenci sympatičtí. A sympatie je složitou směsí mnoha rozumových i emocionálních ingrediencí a nedá se jednoduše vysvětlit. Mnoho politiků mi připomíná roboty naprogramované na maximalizaci politického (a někdy i jiného) zisku, takže každý záchvěv lidskosti v téhle sféře oceňuji, no a právě tihle dva dokážou často formulovat své věty docela lidsky, tak, jak bych je (kdybych to ovšem uměl) nejspíš řekl i já, a navíc mají - na rozdíl od mnoha jiných - schopnost mě nevytočit, když zrovna říkají to, co mi nevoní.

VII. V Nedělních miniglosách často využíváš slovní hříčky, ty tě napadají během týdne, anebo jsi "vytrénovaný" sečtělostí či ze slovních her (jako třeba Jaromír Nohavica ze scrabble) a čerpáš ze své "databáze" v paměti - podobně jako šachisté vědí, jak hru zahájit a znají i tahy pro typická rozestavení figur?

Mám moc rád češtinu a možnosti, které poučenému uživateli dává, včetně slovních hříček. Slovní hry nehraju, ale občas mě napadne nějaká absurdní slovní propojka mezi světy, které spolu na první pohled nesouvisejí. Když taková vzácná situace nastane, nápad si zapíšu a čekám, jestli někdy dozraje a přijde jeho čas.

VIII. V jedné z povídek Kurta Vonneguta autor popisuje tajnou vesmírnou misi za hranice stratosféry k monitorování nepřátelských území. Přenos z vesmíru na řídicí pracoviště je však rušen hlasy zemřelých, jejichž duše se právě v tomto prostoru zdržují. Myslíš, že v něco jako samostatně existující duše může lidský život posmrtně přejít?

Proč ne? Jako naděje to není špatné, a i když se nakonec nepotvrdí, už nás to nejspíš nebude trápit. Myslím, že lidské konání je založené právě na přirozené snaze překročit hranice vlastního života, ať už tím, co člověk vykoná a co po něm zůstane, nebo tím, v kom zůstane jeho otisk.

IX. Patříš mezi blogery, kteří vystupují pod celým jménem. Nejsi tedy anonymní. Některé mladé blogerky ve svých textech otevřeně probírají i svůj sexuální život, zkušenější zase problémy v manželském soužití a zdá se mně, že i ty někdy mezi řádky naznačíš, že jsi něco řekl nebo udělal, co bys rád vrátil. Jako kdyby to byl zašifrovaný vzkaz někomu anonymnímu a tobě blízkému, který už bude vědět. Měla by podle tebe v tomto existovat nějaká nepsaná hranice, nebo je to zcela individuální, každý ať si píše, co chce?

U textů nezáleží jen na jejich obsahu a formě, ale každý čtenář k nim má trochu jiný klíč, podle toho, jak autora zná a co o něm ví. Snažím se psát své články tak, aby člověk "s lepším klíčem" mohl najít v řádkách i mezi nimi i to, co třeba jiný čtenář nezaznamená, ale pořád by i běžnému návštěvníkovi mělo zbýt dost, aby mu stálo za to se vrátit. Ano, připouštím, někdy jde i o více či méně zašifrované vzkazy úplně konkrétnímu člověku, který se svým klíčem má u mne volný přístup i tam, kam se jiní lidé nikdy nedostali a nedostanou a kam i já sám nakukuji jen velmi velmi zřídka. Jsem rozhodně pro to, aby si každý volně psal, co chce a co považuje za správné, pokud v tom není čistá přetvářka nebo kalkul. Ale to se většinou pozná.

X. I v souvislosti s novou rubrikou Pod Lupou se diskutuje, jaká kritéria by měl splňovat člen Autorského klubu. Je kromě vlastního autorství ještě něco, co považuješ za nezbytné?

Kvalitativní kritéria jde jen těžko definovat. Nešlo by do pravidel zařadit kritérium "aby to mělo šmrnc"? :-)

XI. Měl by AK zastupovat co nejširší paletu zájmů, všechny věkové i národnostní skupiny, ženy i muže, heterosexuály i homosexuály, ateisty i zástupce různých náboženských vyznání, ale s omezeným počtem členů AK (např. do 200), anebo jakékoliv "kvóty" jsou nesmyslné a členem by měl být každý kvalitní bloger, i kdyby téměř všichni byli typově podobní a bylo jich třeba 5000?

Zmíněné "veřejnoprávní" kvóty by podle mne byly cestou do pekel. Mně by se třeba líbilo, že by měl každý člen klubu právo uvést do klubu jednou za čas někoho, o kom se domnívá, že bude pro klub největším přínosem. Bylo by jedno, podle jakých osobních kritérií - kvalita, provokativnost, již zmíněný "šmrnc", to je fuk. Byla by to prostě plná odpovědnost již etablovaného člena AK, který by za nového člena musel dát svou ruku do klubového ohně. Myslím, že by se tímhle způsobem mohla udržovat přirozená pestrost klubu mnohem líp než těmi nejlépe myšlenými kvótami.

XII. Neřeknu to asi přesně, ale jednou jsi zmínil, že asi přestaneš blogovat (a nedávno jsi to po dosažení tisícího článku nepřímo potvrdil výrokem, že dvoutisící už nebude) a možná i blog zrušíš, protože jsou v životě důležitější věci. Co by tě k tomu mohlo přivést?

Blog určitě nesmažu, jen jednou přestanu přidávat nové články. Důvodem, proč bych něco takového udělal klidně ze dne na den, by bylo třeba to, kdybych mohl věnovat víc času člověku, který je pro mě vzácný. V přímém porovnání je reálný život, který za to stojí, vždy důležitější než sebelepší virtuální.

XIII. Miroslav Donutil vystupoval s pořadem Zeptejte se mě, na co chcete, já Vám, na co chci, odpovím. Na co jsi chtěl odpovědět a já se tě na to nezeptal?

Nevybírám si otázky. Když se někdo chce ptát a zajímá ho můj pohled, rád odpovídám. Třeba by ses mě mohl zeptat, jestli existuje nějaká otázka, na kterou bych ti odmítl odpovědět, a já bych ti možná odpověděl, že na to ti neodpovím :-). Co ale moc oceňuji, je skutečnost, že tvé otázky byly postavené na tom, co o mně víš. Nebyly vycucané z prstu, nebyly to otázky instantní, které je možné jen zalít horkou vodou a polévka je hotová, nebyly univerzální, ale byly mi ušité na míru. To vyžaduje práci a čas a já ti děkuji, že ti stálo za to obojí do přípravy otázek investovat.

Děkuji za oba rozhovory.

P. S. Tento text je na mém blogu zřejmě první, v němž není ani jedna fotografie. Původně jsem si představoval, že ideální by byla fotografie Petra při hře na klavír. Po odpovědi na otázku č. 4 jsem se už o ni ale neodvážil požádat.

Aktuální článek

Covid-19 nechodí po horách, ale po lidech

Když na přelomu let 2019/2020 se objevily záběry z 11milionového čínského města Wu-chan (Wuhan) s lidmi, kteří se jak podťatí káceli k zemi,...

10 nejčastěji zobrazovaných článků