31. ledna 2019

Lackenhof am Ötscher - skiareál pro rodiny i náročnější

Při našich výletech za lyžováním se většinou snažíme nacházet nové destinace (výjimkou byly Dolomity, kde jsme byli 5krát) a tentokrát jsme potřetí zvolili Rakousko (předtím oblast Lungau a Stuhleck), které je z Brna nejdostupnější.

Ubytování jsme měli v Gamingu a předpokládali jsme, že budeme dojíždět do asi 35 km vzdáleného střediska Hochkar. Jenže závěrečný 10km silniční úsek k lanovkám vede serpentinami, kde podle informace provozovatelky našeho penzionu by při neustávajícím sněžení bylo vhodné mít řetězy. Ty jsme však nechali doma a při představě neovladatelného skluzu do rokle jsme raději vzali zavděk skiareálem Lackenhof pod vrchem Ötscher, který navíc byl ve zhruba poloviční vzdálenosti.

Areál patří k menším, stejně jako Hochkar nabízí 19 km sjezdovek: modré (lehké) mají celkovou délku 6 km, červené (středně těžké) 9 km a černé (těžké) 4 km. Proti 550 km na Sella Rondě v Dolomitech, 150 km v Lungau i 88 km ve francouzském Les Orres, kde jsme byli loni, je to mnohem méně, ale na lyžování jsme měli jen 3 dny a počasí příliš nepřálo, nehledě na to, že v rozlehlých areálech jsme také sjížděli jen omezenou část.



Jak je z mapy areálu vidět, rozkládá se pod dvěma vrchy, vyšší Ötscher (nebo také Grosser Ötscher) zcela vlevo má nadmořskou výšku 1893 m a je také oblíbeným cílem turistů v letní sezóně, horní stanice lanovky je však v nižší poloze 1436 m n. m., nižší a přístupnější Kleiner Ötscher má 1560 m n. m., i když i zde přímo na vrchol lanovka nejede, ale jen do výše 1414 m n. m.

Pro lyžaře, jejichž cílem není se měřit s borci ze Světového poháru, je jasnou volbou Kleiner Ötscher. Z Lackenhofu (812) se vyvezeme čtyřsedačkovou lanovkou na stanici Eibenkogl (1000) a dolů se dostaneme po modré sjezdovce Eibenkoglpiste č. 8 s délkou 1050 m.




Z místa Eibenkogl můžeme však čtyřsedačkovou lanovkou Ötscherbahn vyjet pod vrchol Kleiner Ötscher a sjíždět pak 2930 m dlouhou modrou trasou Familienabfahrt s číslem 7. Ta po volnějším začátku (avšak v užším koridoru) změní profil na prudší sklon, než má sjezdovka 8.




Ve spodní části pak přechází v dlouhý traverz, který zvládne i ten, kdo by stál na lyžích poprvé.



Zdatní lyžaři samozřejmě oklikovou "rodinnou" sjezdovkou 7 pohrdnou a pustí se přímo dolů po strmé černé sjezdovce Kleine Ötscherpiste č. 5 (příznačně také nazývané italským slovem "direttissima"). Sjel jsem ji jednou, protože je však dost široká, dalo se i na ní jezdit v obloucích. Je na dalším snímku a vlevo je patrný oblý vrchol Kleiner Ötscher.



První den jsme se drželi jen na straně Malého Ötscheru.



Bylo však zataženo a nebylo vidět na protější kopce.

Celý druhý den sněžilo a viditelnost se postupně snížila na pár kroků. Lyžovat v závějích čerstvého sněhu bylo utrpení a po polední přestávce jsme další snažení vzdali, i když v horských chatách v Lackenhofu a vedle stanice Eibenkogl bylo příjemně.




Baterie sněžných děl v uplynulém týdnu byla evidentně k nepotřebě a sama se pod sněhem ztrácela.



A jak už to bývá, v den, kdy máme odjíždět, je počasí nejhezčí. Změnili jsme proto plán navštívit nějaké památky a/nebo skončit v termálních lázních a ještě jednou jsme se vydali lyžovat.
A konečně také mělo smysl se přesunout do levé části areálu pod Velký Ötscher na červené sjezdovky (a za lepšími výhledy). Dalo se totiž předpokládat, že správa areálu rolbami povrch sjezdovek srovná. Množství čerstvého sněhu se ale nezměnilo v pevný podklad a postupem doby jízdami lyžařů a snowboardistů se znovu vytvořily muldy a lyžování nebylo tak jednoduché a zřejmě i z toho důvodu úzká černá sjezdovka Grosse Ötscherpiste č. 1, vedoucí podél lanovky vpravo, byla zavřená.



Dostat se pod Grosser Ötscher znamená stejně jako předtím vyjet lanovkou z Lackenhofu na stanici Eibenkogl, pak sjet po modré trase Fuchswald č. 6 ke stanici dvousedačkové lanovky (Grosser) Ötscher (847 m n. m.) a s ní vyjet na nejvyšší, lanovkou dostupný bod ve výšce 1436 m n. m.





Červená sjezdovka Riffelabfahrt č. 2 z vrcholu je v úvodu nepříjemně úzká, že se na ni napříč otočené lyže nevejdou, naštěstí tato část je krátká. Našli se i tací, kteří na vrchol na lyžích stoupali.





Další část měla po straně sráz, a když se dostala do bezpečnějšího terénu, byla pro změnu velmi nerovná.





V závěru připomíná buben skokanského můstku.



Z sjezdovky 2 se však naskýtají nejhezčí výhledy na okolní vrcholy.





Po dosažení spodní stanice (Grosser) Ötscher se kotvou vyvezeme do horního bodu sjezdovky Distelpiste č. 4, která ale veřejnosti není přístupná, je vyhrazena pro slalomáře a jejich soutěže, pořádané lyžařskou federací FIS.



Využijeme proto část modrých tras 6 a 8 a sjedeme na stanici Eibenkogl.



Až se lyžování na všech trasách nasytíme, sjedeme naposled do Lackenhofu a vydáme se k autu.



A Grosser Ötscher, dolnorakouskou Fujijamu, snad někdy zdoláme i po svých na turistickém výletu.


23. ledna 2019

Titanic - na výstavě v Brně

Všichni jsme cestující na Titanicu. (We are all passengers on the Titanic.)
Jack Foster, irský filosof

Titanic se stal synonymem Napoleonova Waterloo pro 20. století, katastrofa "nepotopitelné" lodi, poskytující do té doby nevídaný luxus cestujícím v první třídě a vezoucí chudší do země zaslíbené za splněním amerického snu, nepřestává vzrušovat ani po více než 100 letech od její první a poslední plavby přes Atlantic v r. 1912, při níž přišlo o život asi 1500 osob a jen 700 se zachránilo.

Přitom nejde o největší námořní katastrofu, v lednu 1945 sovětská ponorka třemi torpédy poslala ke dnu německý parník Wilhelm Gustloff s 10 a půl tisíci lidí na palubě, jenže to bylo ve válce a tam se na oběti tolik nehledí.

O poslední plavbě Titanicu byla natočena řada filmů a po technické stránce dokonalé zpracování Jamese Camerona z r. 1997 a s tklivou písní My Heart Will Go on v podání Celine Dion bylo ověnčeno 11 Oscary, Leonarda DiCapria vystřelilo na hvězdnou dráhu, přestože právě on jako jeden z mála nominovaných Oscara za roli v tomto filmu nedostal.



Současně se ale objevují stále nové domněnky, co přesně mělo rozhodující podíl na tragédii. Některé jsou krajně nepravděpodobné: mezi jinými zásah německého torpéda a pojišťovací podvod (společnost White Star Line současně s Titanicem stavěla identickou loď Olympic, která při testovací plavbě byla poškozena, ale pojišťovna odmítla vyplatit náhradu, majitelé pak vyměnili označení obou lodí a poškozenou vyslali na cestu přes Atlantický oceán, aby při jejím potopení se domohli vyplacení pojistky).
Mnohem věrohodnější je vysvětlení irského novináře a dokumentaristy Senana Molonyho, se kterým přišel před dvěma roky. Už dříve bylo známo, že v podpalubí Titanicu několik dní před vyplutím z Belfastu vypukl požár uskladněného uhlí, který se posádce nedařilo uhasit. Molony studiem dobových fotografií na trupu odhalil dlouhou černou šmouhu, která podle něj má dokládat vážné poškození pláště lodi ohněm. Vedení společnosti o něm zakázalo informovat a při zastávkách v Anglii (Southampton), Francii (Cherbourg) a Irsku (Queenstown) loď ke břehu najížděla druhým bokem, aby si přistupující pasažéři ničeho nevšimli. Oslabený ocelový plášť se pak při srážce s ledovcem před půlnocí 14. dubna 1912 snadno prorazil a do tří hodin se Titanic potopil. Jinak by se na hladině udržel, nebo alespoň potopil mnohem později, což by stačilo k tomu, aby se na pomoc spěchající loď Carpathia k vyděšeným cestujícím na poškozeném Titanicu dostala včas.



Titanic byl objeven americkým námořnictvem až 1. září 1985 v hloubce téměř 4 km. Trup rozežírá rez a bakterie, ale řada zachovaných předmětů byla vyzdvižena a americká společnost RMS Titanic, která k tomu získala oprávnění, je ukazuje na výstavách.



Ta aktuální (a současně poslední v Evropě) je v Brně. K vidění jsou však i rekonstrukce kajut, chodby, schodiště, kavárny a vše doplňují informační panely, fotografie a dokumentární film ze stavby lodi. A také její model.




Aby se návštěvníci vpravili do tehdejší doby, panely ve vstupní části navozují atmosféru začátku 20. století - objevy techniky, významné osobnosti vědy, umění a sportu (např. Albert Einstein, hudební skladatel Leoš Janáček, malíř Salvador Dalí, silák Gustav Frištenský, …).



Jsou tu i reprodukce obrazů, které v té době znamenaly předěl v umění: Picassovy Avignonské slečny (1907, kubismus), Klimtův Polibek (1908, symbolismus a secese), Munchův Výkřik (1910, expresionismus) a Kupkova Dvoubarevná fuga (1912, abstraktní umění).



Návštěvník výstavy obdrží palubní lístek (boarding pass) skutečného cestujícího, mně byl přisouzen švédský vrátný a 3. třída :-).



Vžít se lze i do tehdejšího oblečení.



Můžeme vstoupit. Co třeba začít kavárnou? Tady je Le Café Parisien a tam Verandah Café.




Nádobí tu mají slušné.



A co si dát k jídlu?



A kam si zajít po dobrém jídle?




Třeba do čítárny. A kdo nechce tloustnout, může se tužit v tělocvičně.



A pak už je čas si oddechnout v kajutě před večerním programem.



Pardon, já patřím do 3. třídy.



Večer si nechat zahrát do ouška, udělat portrétní fotografii a třeba se porozhlédnout dalekohledem.



Originální housle kapelníka lodního orchestru se podařilo po 10 dnech ve vodě vylovit a v r. 2013 byly vydraženy za 900 tisíc liber.

Nákupčí v Hornbachu a Bauhausu by si ve vzorech dlažby, podlahové krytiny a kohoutků na teplou a studenou vodu určitě také vybrali.



Titanic měl tři lodní šrouby a byl schopen vyvinout rychlost až 44 km/hod. Poddimenzováno však bylo kormidlo.



Při spatření ledovce ve vzdálenosti 410 m a rychlosti 39 km/hod manévrovací schopnosti i při zařazení zpětného chodu (k přepnutí bylo však potřeba 20 sec) a povelu "zcela vpravo" (tj. záď doprava, příď doleva) při setrvačnosti pohybu nestačily k odvrácení srážky s ledovcem. Místo čelní byla boční, což však v tomto případě bylo horší.



Nejspodnější část Titanicu byla rozdělena do 16 komor, které se měly vodotěsně uzavřít železnými dveřmi z následujícího obrázku. Prasklina na boční straně trupu po srážce s ledovcem měla však délku 91 m (tj. přibližně třetinu z celkové délky 269,1 m) a zatopil se mnohem větší počet komor než čtyři, kdy loď by se ještě udržela na hladině.



Dosah vysílání radiostanice byl až 3700 km. A byl tu i telegraf. Námořní doprava však byla řídká a pomoc byla daleko.



Světlo na předním stěžni umožňovalo Titanic spatřit ze vzdálenosti několika kilometrů. Vpravo je konzola jeřábu na navíjení lana, na němž se spouštěly záchranné čluny.



Na lodi jich bylo 20, teoreticky pro 1100 osob, evakuace v hororových podmínkách ale neproběhla ideálně, došlo i k převrhnutí člunů a nenaplnění jejich kapacity. Zachránění se snažili dostat co nejdále od lodi, která by je mohla stáhnout s sebou.



Z významných osobností na palubě Titanicu stojí za zmínku průmyslník Benjamin Guggenheim (jméno bratra Solomona a dcery Peggy máme dnes spojeny s muzei v New Yorku, Bilbau a Benátkách) a Isidor Straus, majitel obchodního domu Macy's, s manželkou Idou. Všichni na Titanicu zahynuli. Ida Strausová se mohla zachránit, při nastupování do člunu se ale zastavila a vrátila k manželovi.



Bankéř J. P. Morgan, vlastník lodi, si na poslední chvíli cestu rozmyslel. To také přispělo k teorii o jím zosnovaném pojišťovacím podvodu.

Z Čechů na palubě nebyl nikdo, i když několik mužů se snažilo učinit zajímavými a tvrdili, že se na loď dostali načerno, pracovali jako pomocníci, jeden prý hrál v orchestru, v ledové vodě vydrželi několik hodin, než je zachránili, ...
Ze seznamu cestujících je jisté jen to, že jeden byl slovenské národnosti, jmenoval se Navrátil.
Česká byla jen část luxusního servírovacího nádobí.

Ze zachráněných nejdéle žila Millvina Deanová, zemřela v r. 2009 ve věku 97 let, při osudové plavbě měla 2 měsíce.

Z původních dílů a přístrojů jsou vystaveny ještě siréna, ozubené kolo, železný klíč, barometr, teploměr a nýty. Těch se ke spojení ocelových desek použilo 3 miliony kusů, k nýtování byla nasazena hydraulická technika, ale v málo přístupných místech se nýtovalo ručně.



Zásilky v bedně a pytli už své adresáty nenašly. Skončily v rozlomeném vraku lodi.



Vděčným závěrem prohlídky je fotografie z přídě podle Cameronova filmu.


Aktuální článek

Jeseníky (3) - Obří skály, Šerák, Keprník

Z vyvýšeného místo nad obcí Ramzová u turistického rozcestníku Větrolam (785 m n. m.) se pěkně vyjímá hřeben Obřích skal (1088) a vpravo od...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)