Jedenácté výročí s blogem a ohlédnutí za rokem 2022

4. listopadu uplynulo 11 let od založení blogu, ale stejně jako v minulých letech připomínku výročí včlením do ohlédnutí za celým kalendářním rokem. 

Celospolečensky nám moc radosti nepřinesl, inflace se blíží 20 %, v mnoha podobách se nás dotýká rusko-ukrajinská válka (ceny energií, migrace, …) a perspektiva přinejmenším pro příští měsíce neslibuje zlepšení. 

Na blog ale nic z toho nemělo vliv, opět přibylo 36 článků s třemi za měsíc, i když někdy kvůli pracovnímu zatížení bylo obtížné tuto „normu“ splnit, např. v říjnu se objevily až v posledním týdnu, a tak jsem si alespoň jednou vyzkoušel to, co Čerf zvládá celé roky a TlusŤjoch se tomu blíží, nemluvě o tom, že některé blogerky (Otavínka, Jára D., VendyW, …) umějí články přidávat (téměř) denně.    

11 let s blogem je dlouhá doba, proto ještě několik slov k jeho historii. V první tabulce jsou počty článků v rubrikách, kde M = Miloš a Z = Zuzana (spoluautorka z let 2012-2013), tentokrát ale přidám ještě další s počty článků v jednotlivých letech.

Zpočátku jsem využíval fotografie z výletů a přibývaly tak hlavně články z cestování a turistiky, navíc ještě o mých oblíbených rockových skupinách, literární rubrika byla ale nedotčená a do výtvarné jsem se neodvažoval příliš přispívat z respektu k Zuzaně, která se tímto oborem zabývá profesionálně, kdežto pro mě je jen laickým zájmem. Když jsem však na blog zůstal sám, osmělil jsem se a dnes články o výtvarných umělcích převažují. Možná časem se rubrika společně s architekturou stane „kapesními“ dějinami umění. Nejobtížnější je přispívat do literární rubriky, nevím, jak stručně přiblížit dílo o stovkách stránek. Východiskem se staly divadelní hry, k nimž lze přidat i fotografie z představení, a povídky.    

Vděčným zdrojem příspěvků jsou zážitky z cest. V létě jsme navštívili přírodní div Adršpašské skály, popsaný v samostatném článku. Ubytováni jsme byli v Broumově, městě s významným klášterem s kopií části Ďáblovy kroniky, kterou Švédové uloupili během třicetileté války. 

Další zdejší zajímavostí je dřevěný hřbitovní kostel Panny Marie. 

Kromě Adršpachu jsme si z Broumova zajeli ještě do Náchoda a polského města Kłodzko.

Na nám. T. G. Masaryka příchozí v žoviálním posedu vítá nejznámější náchodský rodák, spisovatel Josef Škvorecký (1924-2012).  

Na tomto náměstí se nacházejí také kostel sv. Vavřince, Nová radnice a kašna. 

Za Starou radnicí se na kopci vypíná náchodský zámek.  

Jeho historie sahá do r. 1250, kdy zde byl vybudován hrad, v letech 1554-1614 byl však přestavěn na renesanční zámek.

V koláži jsou náhledy do interiéru. 

V Jízdárně náchodského zámku byla zřízena Galerie výtvarného umění. Vedle českých malířů 19. a 20. století je pozoruhodná druhou největší sbírkou ruského malířství u nás. Bohužel letos byly výstavní prostory vyhrazeny nic neříkajícím malířům z Ukrajiny. Výjimkou byl obraz Křížové procesí v dubovém lese – Zjevená ikona ruského realistického malíře Ilji Repina, zapůjčený sem z Galerie moderního umění v Hradci Králové.

Kłodzko (česky Kladsko) je polské okresní město s asi 26 tisíci obyvatel, kterému se pro množství středověkých památek říká Malá Praha. 

Nejvýznamnější historickou stavbou je barokní pevnost na Hradním vrchu z r. 1627.

Z pevnosti je pěkný výhled na město a vzdálené vrchy.

Druhá domácí dovolená směřovala do Beskyd. K nim máme nostalgický vztah, protože ty byly naší první posvatební cestou. Tentokrát nám nepřálo počasí, téměř pořád pršelo a déšť nás přivítal už v Novém Jičíně, kde jsme se cestou stavili na oběd.

Ale i tak jsme podnikli túru na Smrk, druhý nejvyšší vrch Beskyd.     

V Rožnově byla naším hlavním cílem Jurkovičova rozhledna, s dalšími stavbami zmíněná v článku věnovanému tomuto architektu. 

V městě je však zajímavých míst mnohem více, a to nejen známé Valašské muzeum v přírodě, ale i malebné náměstí, výstavní budovy a park se sochami.  

Počasí se vyjasnilo až v den odjezdu. Využili jsme to k návštěvě hradu Helfštýn. Hrad byl založen na počátku 14. století a patří k nejrozsáhlejším hradním komplexům v Evropě. 

Na nádvoří hradu se konají poutě a trhy, rytířské turnaje a od r. 1982 tradiční setkání uměleckých kovářů Hefaiston. A právě na něj jsme měli štěstí. 

Ze zahraničních cest bylo vrcholem 6 dnů v Paříži, protože jsme tam byli už počtvrté, mohli jsme navštívit i dříve opomenutá místa, např. Boulogneský les, a podívat se, jak postupuje rekonstrukce požárem poničené katedrály Notre Dame. 

Paříž je však na několik samostatných článků. Jen těch uměleckých galerií, navštívil jsem jich 6 a odnesl si spoustu fotografií a mohl tak některé dřívější články o malířích doplnit či nekvalitní fotografie nahradit lepšími a získat mnoho dalších do budoucích profilů malířů. Zde se omezím jen na pyramidu u Louvru.

Když jsem se probíral letošními články, docela mě překvapilo, kolik jich má vztah k Brnu: Ester Krumbachová (brněnská rodačka), Vila Tugendhat, Jurkovičova vila, výstava Pravěké šperky a Věstonická venuše, výstava s poklady Tutanchamonovy hrobky, Mejdan na písku Zdeňka Kaloče a Hádecká planinka, Pravidla bincárny od KKRD Boys v Divadle Husa na provázku, koncert Stinga ve Slavkově u Brna. 

A mohly tu být ještě další dva „brněnské“ články: Olympic – 60 let na hudební scéně (koncert v Brně 5.12. byl ale pro nemoc některého z členů skupiny zrušen a přesunut na 14.1., jenže tou dobou budeme v Budapešti); druhým bylo představení Vykouření v Divadle Husa na provázku (na téma pobouření katolické církve po pohostinském uvedení her Prokletí a Naše násilí a vaše násilí bosenskochorvatského režiséra Olivera Frljiče, kde např. Ježíš znásilňoval muslimku), když jsem si však nahrával vstupenky do mobilu, zjistil jsem, že představení bylo o týden dříve. Olympic už asi neuvidíme, koncerty v městech, kam jsme byli připraveni se vydat (Zlín, Hradec Králové, …), jsou vyprodány, divadelní představení se na programu snad ještě objeví.

Bude to tím, že jsem brněnským patriotem, vše, co si cením, je s ním spojeno. A k Paříži mám také velmi kladný vztah. Oboje pěkně spojil nápis Brno is new Paris na tričku mé kolegyně. 

A v Brně se daří i mé rodině, mladší syn letos úspěšně dokončil doktorské studium a s tituly Mgr. Ing. Ph.D. jejich počet u nás zaokrouhlil na 10. 

Snad i v příštím roce se najde důvod k radosti. A to přeji všem spřízněným duším.

PF 2023

Ve sváteční atmosféře bych rád všem milým návštěvnicím a návštěvníkům popřál veselé Vánoce a v novém roce 2023 vše nejlepší, zdraví a štěstí. 

Protože jsem na blog již dlouho nezařadil nic z našeho rodinného života, napravím to vložením PF s našimi vnučkami, Laurou a Nelou, dnes již školačkami v 1. ročníku základní školy a ve věku 6 a půl roku. Kdysi jsme jim říkali plyšáci, teď převažuje označení filuty, jejich logika a způsob, jak si nás omotaly kolem prstu, nás nepřestávají překvapovat. 

Těším se také na shledání blogové a třeba i osobní v příštím roce.

Paul Delvaux - erotický surrealismus

O dospívajících chlapcích a mladých mužích se říká, že v každé minutě 40 vteřin myslí na sex a v noci mají vlhké sny, ve středním věku se pak dostavuje tělesná rozkoš i z dobrého jídla a v stáří pak potěší každé nové ráno a zjištění, že ještě dokážeme vstát z postele. 

Belgický malíř Paul Delvaux (1897-1994) však ve svém snovém surrealismu na sex zřejmě myslel v celém téměř stoletém životě, alespoň pokud bychom vyšli ze zaměření jeho děl.

Melancholické scenérie monumentální římské a řecké architektury jeho obrazů dotváří přítomnost nahých žen, které působí strnulým, jako kdyby zhypnotizovaným dojmem. 

K architektuře získal vztah studiem architektury a malby na Královské akademii výtvarných umění v Bruselu a v malbě jej částečně ovlivnila tajuplná metafyzická díla Giorgia de Chirica, expresionismus krajana Jamese Ensora a surrealismus dalšího Belgičana René Magritta.   

De Chiricův vliv je zřejmý v obraze Ženy a kameny (1934, Kunsthalle, Hamburk). Delvaux prohlásil, že „díky němu si uvědomil, jak vytvořit atmosféru tichých ulic se stíny lidí, které není vidět.“ 

Na obraze Žena v zrcadle (nebo také Žena v jeskyni, 1936, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) zrcadlo je alegorickým symbolem a „zdrojem poznání, který odhaluje naše svědomí“.   

Zrcadlo je i na obraze Rozednění (alternativní název je Ženy-stromy, 1937, Peggy Guggenheim Collection, Benátky), tentokrát ale nahá žena, jejíž poprsí se odráží v zrcadle na skříňce mezi čtveřicí žen, stojí vně scény. Ze spojení žen a stromů se zdá, že umělec vedle antické architektury se inspiroval i mytologickými náměty, ale k tomu se Delvaux nehlásil. 

Pokud se na obrazech vyskytují i muži, ženy ponořené do svého myšlenkového světa si je nevšímají, i když ti jsou zpravidla slavnostně oblečeni, ve smokinzích, s kravatou, někdy i s buřinkou, a platí to i opačně.

Příkladem je obraz Fáze Měsíce (1939, Museum of Modern Art, New York). Jako muže v pozadí před „procesím“ nahých žen malíř zpodobnil sám sebe.

Delvaux byl velkým obdivovatelem románů Julese Verna a technických vynálezů, k předchozí malbě Fáze Měsíce ho inspirovala rytina z Verneovy Cesty do středu Země. Na řadě obrazů se objevují vlaky a nádraží.      

Konečně na Delvauxových obrazech je také často přítomno téma smrti, vyjádřené kostrami lidí. Takovou ukázku na fotografii zatím nemám, ale poslední obraz Krajina s lucernami (1958, Albertina, Vídeň) jej zachycuje také. Výjimečně oblečená žena v černém v přízračné atmosféře osvětlené plynovými lampami pozoruje dvojici mužů nesoucí zahalenou mrtvolu. Kopcovitá krajina, z níž vystupují ruiny starobylých staveb, symbolizuje říši mrtvých. 

Reprezentativní přehled Delvauxových obrazů lze najít na stránce WikiArt.

York - historické centrum severní Anglie

York, hlavní město hrabství Yorkshire, ležící na severu Anglie, bylo založeno Římany v r. 71 jako vojenská základna, po nich si jej podrobili Anglosasové a nakonec jej dobyli Vikingové.   

Dnes má přibližně 140 tisíc obyvatel, dvě univerzity, ale protože rozmach průmyslu se významně nedotkl jeho historické části, částečně se zachovaly starověké městské hradby, kostely, středověké úzké dlážděné uličky, viktoriánské cihlové budovy (z 19. století, kdy vládla královna Viktorie (Victoria)) a vše korunuje impozantní katedrála.  

Ve středověku York byl po Londýnu druhým největším městem země a metropolí severní Anglie. Během Anglické občanské války (English Civil War) (1642-1651) mezi parlamentaristy a royalisty (monarchisty) se York stal hlavní baštou krále Karla I. Stuarta (Charles I), když sem z Londýna přestěhoval svůj dvůr. Royalisté však prohráli, Karel I. byl r. 1649 popraven, monarchie byla nahrazena republikou a za vlády vůdce parlamentaristů Olivera Cromwella York své postavení hlavního města Anglie zase ztratil.

I když obraz Karel I. na honu (1635, Musée du Louvre, Paříž) od Antonise van Dycka bude součástí samostatného článku o malíři, zařadím jej i sem pro představu panovníka, kdy z něj ještě vyzařovalo sebevědomí a domníval se, že moc má od Boha a nemůže být sesazen.

Ale vraťme se do Yorku. 

Dobu římské nadvlády připomíná socha císaře Konstantina I. Velikého (Constantine the Great), který od r. 324 až do své smrti v r. 337 vládl celé říši římské, jejíž sídlo přesunul do Byzantionu, nejdříve přejmenovaného na Nový Řím (Nova Roma) a posléze podle sebe na Konstantinopol (Konstantinopolis), dnes Istanbul.

Z původních 63 římských sloupů se zachoval jediný.

Z následujícího snímku by se zdálo, že i z městských hradeb zůstal jen zlomek, městské brány s normanskými oblouky jsou však zachovalé.

Bootham Bar, severní brána do Yorku, nahradila dřívější římskou bránu.

Středověké ulice v centru města jsou nevhodné pro dnešní dopravu, proto je zde provoz v pracovní dobu omezen. Úzké uličky (podle knihy Marka W. Jonese A Walk around the Snickelways of York z r. 1983 souhrnně označované Snickelways) jsou zónami pouze pro pěší. (Významem slova snickel je mlha a/nebo stříkance vody.) 

Nejznámější je The Shambles s obchůdky, butiky a čajovnami, jejíž název pochází ze staršího výrazu pro jatka a masný trh pod širým nebem, kdy se těla jatečných zvířat věšela do ulice na háky zabudované do venkovních zdí domů. Do češtiny se název ulice překládá jako Masné krámy.  

Cihlové domy většinou nejsou omítnuty.

Zateplení tak chybí jak obytným domům, sídlu Armády spásy (Salvation Army), tak i hotelu a bance Barclays.

Dům s bílými štíty je Herbert House, patřil Thomasi Herbertovi z významné rodiny obyvatel Yorku a blízkému příteli krále Karla I.

A ještě dva náhledy do poklidných ulic, Golden Fleece se zavěšeným zlatým beranem je stylovým hotelem.

York má tradici ve výrobě čokolády, místní firma Rowntree's „vynalezla“ i u nás známou čokoládovou tyčinku Kit Kat, od r. 1988 přešla pod švýcarskou firmu Nestlé a ta později výrobu přesunula do levnějšího Polska. Dřívější slávu připomíná budova, kterou lze chápat jako „Muzeum čokolády“ a kde je zajišťována prohlídka s výkladem průvodce.   

Největším magnetem Yorku je gotická katedrála a metropolitní kostel svatého Petra (Cathedral and Metropolitical Church of St Peter in York), zkráceně uváděná také jako katedrála York Minster. Označení minster (v Německu Münster) se zpravidla používá pro kostely srovnatelné významem s katedrálami, často klášterní kostely, kde nesídlil biskup. York však je sídlem arcibiskupa anglikánské církve pro severní Anglii.

Katedrála má délku 175 m a tři věže (dvě v čele a jedna uprostřed delší strany) jsou vysoké 65 m. Stavba byla zahájena r. 1220, ale dokončena až r. 1472. 

Interiér zaujme síťovou klenbou se zlacenými figurálními svorníky.

Proslulá jsou také vitrážová okna, která patří k největším na světě. 

Varhany jsou téměř 200 let staré, vzdálenější záběr je z druhé strany.

Sochy připomínají osobnosti místního významu, jejichž jména (Thomas Musgrave, George Savile, …) nám nic neříkají.

Figurativních artefaktů je zde ale daleko víc, např. králové Anglie od Viléma Dobyvatele (William the Conqueror) po Jindřicha VI. (Henry VI), které v koláži doplňuje reliéf sv. Anny, matky Panny Marie (a spolu se sv. Jáchymem prarodičů Ježíše Krista). 

V katedrále jsou také dva řečnické pulty ve tvaru roztažených křídel orlů, jeden z mosazi a druhý ze dřeva, které symbolizují Boží slovo vznášející se k uším účastníků bohoslužby. Orel současně představuje nejmocnějšího nepřítele hada, zpodobňujícího ďábla. 

V katedrále jako reverend působil otec Lewise Carrolla, autora Alenky v říši divů a za zrcadlem, a spisovatel zde v jednom reliéfu kočky našel inspiraci pro svou Šklíbu.

Na posledním vnějším snímku katedrály byla vidět roseta (okno ve tvaru růžice) a takto vypadá z vnitřní strany.

A před opuštěním kostela si můžeme koupit drobné občerstvení a v jiné sekci suvenýry a tištěné průvodce.

V Yorku je zajímavých pamětihodností více, např. pevnost Clifford’s Tower, radnice (Town Hall), několik muzeí, protékají jím dvě řeky, …, ale to jsme již při krátkém zastavení neviděli, více je možné se dozvědět zde.