Karlovy Vary (3) - před filmovým festivalem a jeho první den

55. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech se konal po dvou letech, protože stejně jako tokijská olympiáda byl kvůli loňské pandemii koronaviru odložen, a i když náš pobyt končil právě 20.8., kdy festival oficiálně začal, kufry jsme nechali v autě v podzemní garáži a odjezd odsunuli až do nočních hodin, abychom kromě předfestivalové atmosféry zažili i něco z hemžení celebrit, zašli na nějaký film, viděli a poslechli si večerní koncert zakončený ohňostrojem.

My jsme zde byli od 14.8. a byli tak svědky předfestivalového dění a příprav na den D. Proti našemu červnovému pobytu, kdy město ještě zelo prázdnotou a některé kolonády byly obehnány plotem a uzavřeny, se situace značně změnila, ulice ožily, ploty zmizely, na kolonádách korzovali lázeňští hosté. Na snímcích jsou Tržní, Vřídelní a Sadová kolonáda.

V sloupoví Mlýnské kolonády v odpoledních hodinách zněly koncerty Karlovarského symfonického orchestru, hudba byla na programu ale i večer. Např. hned 14.8. jsme si mohli vybrat koncert Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers v Karlovarském městském divadle, nebo Janka Ledeckého, který s doprovodnou skupinou vystupoval u hotelu Thermal. Jazz a swing nevyhledávám a Ledeckého jsem viděl v 80. letech, kdy ještě vystupoval se skupinou Žentour, jeho následná popová éra mě úplně míjí, ale přece jen na chvíli jsme se zastavili a zpovzdálí zaposlouchali. K mému velkému překvapení zazněla vysloveně hardrocková skladba i s kytarovými sóly, podle několikrát se opakujících slov „tak mi dej křídla“ jsem na YouTube snadno našel několik verzí, živá videa jsou však „měkká“ s akustickou kytarou, skladba Tak mi dej křídla zněla takto (vkládám jen odkaz, protože titulek videa je matoucí, zmiňuje jinou píseň, kterou vůbec nemiluju).  

Z koncertů Karlovarského symfonického orchestru jsme si vyhlédli Vivaldiho Čtvero ročních dob, autora mám navždy spojeného se scénkou ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne režisérky Věry Chytilové, jejíž osobnosti a díle festival vzdal hold představením nové knihy. V programu koncertu došlo ale ke změně a zazněly jiné populární melodie vážné hudby, např. předehra z Bizetovy opery Carmen, Brahmsův Uherský tanec č. 5, Frimlova Indiánská píseň lásky a výběr z Offenbachovy operety Orfeus z podsvětí, jehož Pekelný kvapík, proslavený jako hudební doprovod tance kankán, byl nakonec i přídavkem.     

Před festivalem byly patrné horečné přípravy, hotel Thermal, v červnu ještě celý zahalený v plachtách a s oválnou budovou obestavěnou lešením, byl částečně obnažen, z prvního snímku, kde je přes stromy vidět jen horní část, se zdál opravený. 

Ve skutečnosti k tomu dost chybí a rekonstrukce hotelu má být dokončena až v r. 2025. Za budovou bazénového a saunového komplexu, který k hotelu patří, ještě stál jeřáb, přesto však bylo v plánu před zahájením festivalu otevřít alespoň venkovní bazén.

17.8. přes neutěšený stav okolí byla již v bazénu voda, do části vlevo, která z původní 50m délky byla vyčleněna, je dnes napuštěna nazelenalá vřídelní voda, a 21.8. (nebo 22.8.) ministryně financí Alena Schillerová za účasti vedení města přišla bazén přestřižením pásky slavnostně otevřít. Sauny, bar a restaurace v budově však návštěvníkům ještě neslouží.  

Kolem hotelu se zatím dalo volně procházet.

Den před zahájením festivalu se objevil červený koberec a zátarasy.

Prostranství před hotelem zdobily plakáty hvězdných účastníků ze zahraničí, v koláži jsou dva, na které se čekalo nejvíce: Michael Caine, dvojnásobný držitel Oscara, a „pirát z Karibiku“ Johny Depp.  

I když neoficiální zahájení představuje podvečerní příjezd limuzín od hotelu Pupp s filmovými hvězdami vystupujícími po červeném koberci do hlavního sálu hotelu Thermal, již od rána se promítají filmy (v kinosálech hotelů Thermal a Pupp, v Karlovarském městském divadle a v Divadle Husovka, v kinech Čas a Drahomíra a v Lázních III). 

K překlenutí dne do večerních hodin se nám zdály přiměřené 3 filmy, k tomu jsme si zakoupili „festivalový pas“, který se právě na tento počet hodil, do mobilu jsem musel nainstalovat speciální aplikaci kviff (Karlovy Vary International Film Festival), v ní vybrané filmy rezervovat na čísla festivalových pasů a pak teprve na pokladně lístky vyzvednout. Jenže aplikace byla zřejmě přetížená, i když se v mobilu vypsaly úspěšné rezervace u všech tří filmů, čísla pasů se ne ke všech vybraným filmům přiřadila a z 3x2=6 lístků byly k vyzvednutí jen 3 s tím, že aplikace „zlobí“ a máme jít na reklamační pokladnu. Tam se nás chtěli zbavit, že máme kamsi volat a popsat problém, po menší diskusi nám chybějící lístek u jednoho filmu vytiskli sami, jenže třetí z vybraných filmů (Zátopek), který se k pasům vůbec nepřiřadil, mezitím byl již vyprodán a museli jsme si vybrat jiný. 

Ke vstupu do budov byl nařízen respirátor a do kinosálu navíc látkový proužek na ruce, který vydávali mladí pomocníci u Thermalu po doložení ukončení očkování (QR kód z aplikace Tečka nebo z papírového certifikátu ministerstva si nejdříve zkopírovali), případně na základě negativního testu na covid.      

Ve 13 hod v kinosále hotelu Pupp jsme zhlédli první film, Nadia, motýlek, o vrcholové kanadské plavkyni, která ve 20 letech po závodě na olympiádě chce s úmornými tréninky a sportovní kariérou skončit a jít studovat. V individuálním závodě skončí čtvrtá a jako členka polohové štafety získá bronzovou medaili. Euforii z úspěchu zapíjejí s kamarádkou v baru a nakonec se obě vyspí se sportovci, které tam náhodně potkaly. Protože další rok má být mistrovství světa, trenéři i kamarádka ji přesvědčují, aby ještě vydržela, být vrcholovým sportovcem přece znamená procestovat celý svět, ale ona odmítla, že zná jen bazény, nikdy si sama nekoupila letenku a neobjednala hotel. Po tomto filmu jsme ani nelitovali, že na Zátopka nepůjdeme.         

Po východu z kina jsme si všimli, že k Puppu přijíždí jedno luxusní auto za druhým, očividně se něco mělo dít.

Původně jsme mysleli, že v hotelu zajdeme na kávu, protože do dalšího filmu jsme měli více než 2 hodiny času, ale cena 120 Kč za presso se nám zdála trochu nepřiměřená, vydali jsme proto k Thermalu, u něj bylo několik venkovních posezení s cenami kolem 50 Kč. 

Vstup s červeným kobercem byl obležený kameramany a fotografy a moderátor se snažil přihlížející dav nabudit slovy, že již brzy budou od Puppu přijíždět limuzíny s hvězdami filmového nebe a do projevu samozřejmě zahrnul všechny sponzory a mediální partnery. Když to všechno opakoval asi podvacáté a stále se nic nedělo, pochopili jsme, že hned tak se slibovaných hvězd nedočkáme. První se objevily až před 17. hodinou. I když jsem po vzoru některých mladých diváků vylezl na truhlík s palmou, abych měl přijíždějící v záběru z nadhledu, pro mobil to bylo daleko a detaily nemám. 

Pro diváky je zajímavé nejen, kdo se objeví, ale i co bude mít na sobě, protože jak se zpívá v písni Jaroslava Ježka na text Jiřího Voskovce a Jana Wericha, Šaty dělaj člověka. Komentáře k vybraným outfitům od odborníka si můžeme přečíst a detailní fotografie prohlédnout v článku Móda z Varů: Sexy Peštová, božská Schneiderová i odvážná Čvančarová. 

Modelka Hana Soukupová ve žlutých šatech nasadila laťku hodně vysoko.

Za sochou se vynořil prezident festivalu Jiří Bartoška. Ten přijel Rolls Roycem, viditelným na předchozím snímku s vozy vpravo v pozadí.

Pak už v rychlejším sledu přijížděla další auta.

Bývalá první dáma a velvyslankyně na Slovensku Livia Klausová přijela bez manžela Václava, doprovodil ji moderátor, herec a hudebník Marek Eben. Když byla ohlášena herečka Alena Mihulová (s dcerou a její přítelkyní), o které jsem předtím nikdy neslyšel, nabyl jsem dojmu, že nastupuje okresní přebor, a navrhl jsem přesun do menšího sálu v Thermalu, kde již skoro půl hodiny běžel francouzský film My, který jsme vybrali jako další. Podle charakteristiky „Touha dokumentovat – zaznamenat, dát hlas němému, mizejícímu i vyloučenému.“ jsme si od něj moc neslibovali, brali jsme ho jen jako časovou vycpávku. Asi 10 minut jsme sledovali černocha v důchodovém věku, jak v oprýskané kuchyni medituje nad svým životem. To nám docela stačilo a vyšli jsme na chodbu. A tam na obrazovce defilovaly další celebrity. A vidět byly detailně pohledem objektivů profesionálních kameramanů, bez clonících hlav diváků mnohem lépe než z „mého“ truhlíku s palmou.

Na první fotografii obrazovky jsou tvůrci filmu Zátopek – čtvrtý zleva režisér David Ondříček a po jeho pravici Martha Issová a Václav Neužil, představitelé manželského páru Dany a Emila Zátopkových. 

Nechyběl ani zpěvák Pavol Habera s manželkou, modelkou Danielou Peštovou.

A nedlouho po nich hlavní hvězda večera 88letý sir Michael Caine s manželkou Shakirou.

Další program se odehrával v sále, Michael Caine od Jiřího Bartošky převzal Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Ale to jsme již nesledovali, protože jsme se přesunuli znovu do Puppu na film Chyba v Matrixu (byl náhražkou za vyprodaného Zátopka v Karlovarském městském divadle). Jeho hlavním tématem je otázka, zda žijeme své životy, anebo jsme jen figurky v počítačové simulaci. 

Hudebním vrcholem večera byl muzikál Jesus Christ Superstar s účastí Kamila Střihavky, Dana Bárty a Báry Basikové, první sestavy, která v něm před čtvrtstoletím excelovala. Muzikál jsem sice v Pyramidě na pražském Výstavišti (dnes pojmenované Goja Music Hall) kdysi viděl, ale v jiném obsazení, proto jsem se na vystoupení velmi těšil. A nezklamalo.

K hvězdám muzikálu patří i Bohouš Josef.

Tečku za úvodním dnem obstaral ohňostroj. 

Přehled dění prvního dne festivalu s kvalitní fotodokumentací je v článku Obrazem: Bartoška, retro choreografie a poctěný Caine. Začal festival ve Varech. 

Na parkoviště jsme se dostali po 2. hodině v noci. I když na delších cestách se v jízdě střídáme, např. z Brna do Karlových Varů jsem ujel 2/3 z 330 km dlouhé trasy a nechal se vystřídat za Prahou a pak navigoval až k hotelu podle Waze, na zpáteční cestě choť na mé návrhy ke střídání při pohledu na mou ospalost a při představě krematoria vůbec nereagovala a na jeden zátah dojela až domů. Dorazili jsme kolem 5. hodiny.

Budapešť (4) - Gustave Eiffel a János Feketeházy

Gustave Eiffel (1832-1923), stavební inženýr a architekt, je všeobecně známý věží v Paříži, trochu méně tím, že navrhl kostru sochy Svobody v New Yorku, kterou Francie jako výraz přátelství darovala USA, díla jím navržená či realizovaná jeho firmou jsou však velmi početná a nacházejí se na čtyřech kontinentech (podrobný přehled i s fotografiemi uvádí Wikipedie), nám nejblíže jsou v Budapešti.  

Nádraží Nyugati (Nyugati pályaudvar = Západní nádraží) se liší od tradičního uspořádání, kdy kovová konstrukce je skryta za bohatě zdobenou fasádou, která z nádražních budov ve velkých městech činí architektonické památky srovnatelné s budovami radnic, divadel, oper a muzeí. V Eiffelově řešení z r. 1877 je kovová konstrukce středobodem budovy a zděné části s administrativním zázemím jsou po stranách.

Při červencové 5denní návštěvě Budapešti jsem na rozdíl od předchozího staršího snímku chtěl vyfotografovat nádražní budovu v plné šíři, bohužel v současnosti je v rekonstrukci. 

A takto vypadá ze zadní strany s perony.

Druhou Eiffelovou stavbou v Budapešti je Eiffelův palác (Eiffel Palace) z r. 1893. Nachází se poblíž nádraží Nyugati. Původně v přízemí byly obchody, 1. patro využívalo vydavatelství novin a tiskárna a zbývající část tvořily luxusní byty. Dnes má administrativní využití, v části budovy se nabízí ubytování v apartmánech.  

Mezi Eiffelova díla bývá řazen i most přes řeku Tisza v maďarském městě Szeged (Segedín). Ve skutečnosti jej Eiffelova společnost v r. 1881 jen postavila, autorem návrhu konstrukce byl János Feketeházy (1842-1927), absolvent slovutné technické univerzity ETH v Curychu, pro nás zajímavý i tím, že měl částečně české kořeny (narodil se v Šale v manželství Čecha Dominika Černohause a Maďarky Anny Fekete). Feketeházyho návrh segedínského mostu zvítězil ve výběrovém řízení z 23 přihlášek, Eiffelova společnost skončila druhá. Jenže strojírenská firma, kterou si Feketeházy vyhlédl ke zhotovení mostu, zakázku nakonec odmítla, a Feketeházy se proto obrátil na Eiffela. Eiffel souhlasil s odkoupením Feketeházyho návrhu s podmínkou, že původní autor bude utajen, protože přiznání prohry s tehdy málo známým konstruktérem chápal jako znevážení prestiže své firmy. Dnes je most většinou uváděn jako společné dílo Feketeházyho a Eiffela, a to i na stránkách anglické Wikipedie, Szeged Feketeházymu posmrtně vyjádřil hold odhalením jeho sochy.    

Vraťme se však do Budapešti. Feketeházy má zde hned tři stavby: zastřešení budovy Opery (v současnosti se celá rekonstruuje a je skryta v plachtách), nádraží Keleti (Keleti pályaudvar = Východní nádraží), dokončené r. 1884, a most Svobody (Szabadság híd) přes Dunaj.  

Nádraží Keleti je v Budapešti největší, fasádu vidíme na dalším snímku a podrobnější informace jsou zde.   

Most Svobody v Budapešti je Feketeházyho nejvýznamnějším dílem. Jeho rozměry jsou 336,5 m na délku a 20,1 m na šířku. Byl postaven v letech 1894 až 1896 a obrysem napodobuje Szechenyiho řetězový most. Ten je však visutý, zatímco most Svobody je konzolový příhradový. Původně byl pojmenován podle císaře Franze Josefa a za jeho osobní účasti byl slavnostně otevřen poté, kdy císař do opěry mostu vetkl poslední nýt ze stříbra.  

Most upoutá i zblízka, kdy vyniknou ozdobné prvky. 

Na konci 2. světové války Němci při ústupu most ve střední části podminovali a jen ta pak při explozi byla zničena, zatímco visutý a zavěšený most by se zhroutil celý, proto také mohl být jako první obnoven a v srpnu 1946 znovu otevřen. 

Dolní Morava - Stezka v oblacích a park s mamutem

Dolní Moravu jsme poprvé navštívili v zimním období r. 2007, kdy nás zlákala informace o kvalitní sjezdovce s délkou 1250 m, splňující i nároky lyžařské organizace FIS pro pořádání závodů, na počasí jsme však tehdy neměli štěstí, bylo nad nulou, pršelo a na řadě míst byly louže vody, protože zasněžování ještě nebylo tak běžným doplňkem skiareálů, jako je tomu dnes. A když to zklamalo i zde, zkusili jsme pak jet poprvé do zahraničí, tehdy do Itálie, a naše svahy jsme nadobro opustili.

Jenže Dolní Morava dnes není zajímavá jen pro lyžaře a v létě jako jedno z možných výchozích míst turistických výletů na Králický Sněžník, ale v posledních letech zde vyrostla řada zajímavých staveb, které mají celoroční využití a své si tam najdou dospělí i děti.

Stezka v oblacích je pozoruhodné architektonické a technické dílo, navržené architektem Zdeňkem Fránkem. Bylo dokončeno r. 2015 a autor i díky němu získal ocenění Architekt roku 2020. 

Elipsovitá konstrukce, nacházející se v nadmořské výšce 1116 m, je zdaleka viditelná. Po 710 m dlouhém dřevěném chodníku vystoupá do výše 55 m.

Přiblížíme se k ní lanovkou, pod níž se z obou stran proplétá bobová dráha. 

Jsme u vstupu. 

Jeden úsek prochází tunelem z opracovaných kmenů, trochu připomínající fasádu Babišova Čapího hnízda.

Stoupání „závitů“ je velmi mírné, proto se na vrchol snadno dostanou i malé děti a maminky s kočárky.

Sestup je však možné zrychlit po točitém schodišti nebo skluzem v 100 m dlouhém tobogánu.

Poslední metry na vrchol.

Z chodníku a z vrcholu zvlášť jsou pěkné výhledy. Vrchy v pozadí za restaurací u vstupu na stezku jsou zleva Hleďsebe (1175) a Bílé skály (1319).

V oblacích se částečně ztrácí Králický Sněžník (1424) a v širším záběru je v popředí stanice lanovky a lyžařský svah.

Nevýrazné vrcholy v mlze na horizontu následujícího snímku jsou Buková hora (958) a Suchý vrch (995), mezi nimi je Červenovodské sedlo (814), v popředí je obec Dolní Morava.

Jak se na Stezku v oblacích sluší, má také svůj skywalk. Tentokrát však nejde o vysunutou terasu do prostoru nad propastí jako v pohoří Hohe Wand, podkovu nad Grand Canyonem, skleněnou kabinu na Aiguille du Midi, prosklenou podlahu na horní terase mrakodrapu Shanghai World Financial Center a horní lávce Tower Bridge v Londýně, ale síť z lan uvnitř posledního oblouku.   

A takto vypadá zespodu.

Ze stejných lan je vytvořena prolézačka pro děti mezi dvěma „podlažími“.

Konstrukce spolykala 380 tun oceli a 550 m krychlových dřeva a celou si ji můžeme projít ve vloženém videu Adama Gebriana ze seriálu Překvapivé stavby.    

Kromě Stezky v oblacích a v úvodu zmíněné bobové dráhy, kterou jsme ale oželeli, protože před námi si koupilo vstupenku 180 lidí a museli bychom asi hodinu a půl čekat, je hned u spodní stanice lanovky ještě Mamutíkův vodní a lesní zážitkový park, který ocení zvláště děti. Jeho hlavní atrakcí je 13 m vysoký a 31,5 m dlouhý mamut.

V nohách mamuta jsou točité schody, kterými v přední části vystoupáme k 24 m dlouhému tobogánu, procházejícímu chobotem mamuta.  

Schody v pravé zadní noze mamuta vedou do pralesa, kde se ozývá jeho řev.

Vedle mamuta je ještě jeden tobogán, k němuž je nutné překonat cestu lanovým tunelem. A navíc se zde nacházejí nejrůznější houpačky a prolézačky známé z dětských hřišť.