31. ledna 2020

Joža Uprka - malíř folklóru

Folklór v jakékoliv podobě jsem vždy ignoroval, na Strážnické slavnosti by mě nikdo nedostal, přerod Hany a Petra Ulrychových od bigbítu k (umělému) folklóru jsem považoval za zradu příznivců rocku, a i když nám doma v Uherském Hradišti visela na stěně reprodukce obrazu Pouť u sv. Antonínka Joži Uprky, o které jsem se tehdy naivně domníval, že jde o originál, k dílu s krojovaným seskupením lidu a jeho autorovi jsem zůstával netečný.

Originál zmíněného obrazu vlastní Moravská galerie v Brně, umělec jej namaloval v r. 1894 v rozměrech 92 x 151,5 cm a navázal tak na menší verzi z r. 1893 s rozměry 42 x 77, která je v majetku Muzea umění v Olomouci. Obě jsou na následujících snímcích.




Až s větším přehledem ve výtvarném umění, kdy jsem se snad trochu naučil vnímat i jiné než fotograficky přesné portréty či výjevy z řecké mytologie a biblických příběhů od starých mistrů, jsem i Uprku vzal na vědomí. A postupem doby naopak jsem velmi rád, když jeho obrazy vidím ve společnosti malířů, o jejichž kvalitách jsem dříve nepochyboval, a s pocitem pozdně probuzeného patriota si cením, že někdo z kraje, odkud pocházím, dosáhl takové proslulosti, že i slavný sochař Auguste Rodin v r. 1902 si ze své výstavy v Praze udělal výlet do Hroznové Lhoty na Uherskohradišťsku, kde Uprka žil, aby na vlastní oči si mohl prohlédnout jeho díla.

A kde jsem Uprkovy obrazy viděl? Přesně to neřeknu, protože dříve jsem jim nevěnoval pozornost, ale poprvé jsem je zaznamenal mobilem na výstavě Světlo v obraze: český impresionismus - Inspirace blízké i vzdálené v Jízdárně Pražského hradu v r. 2017, pak na stále ještě probíhající výstavě Brno - předměstí Vídně v Místodržitelském paláci v Brně a nejvíce na konci minulého roku v Galerii Joži Uprky v Uherském Hradišti. O její vznik se zasloužil slovácký miliardář Zdeněk Zemek (vzdělaný člověk mnoha zájmů, JUDr. Ing.), který vedle své pestré podnikatelské činnosti vlastní také prvoligový fotbalový klub 1. FC Slovácko. Jejím základem jsou díla ze sbírek Nadace Moravské Slovácko, ale najdeme zde také zápůjčky nejvýznamnějších Uprkových děl z Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně a dalších galerií v krajských městech a také od soukromých majitelů. Co mě na této okresní galerii zaujalo i dost překvapilo, že ke koupi byla o Uprkově díle tlustá kniha v tvrdých deskách a o něco tenčí v měkké vazbě, ale za to v anglickém vydání. Vybral jsem si druhou.

Joža Uprka žil v letech 1861-1940 a přestože podle námětů jeho obrazů bychom nejspíš čekali venkovského samouka, vzdělával se na Akademii výtvarných umění v Praze, poté 3 roky v Mnichově a v 90. letech 19. století nějakou dobu také žil v Paříži, kde měl možnost poznat díla slavných impresionistů, která jej částečně ovlivnila. Sám však měl úspěch i se svou původní tvorbou, výše zmíněný obraz Pouť u sv. Antonínka byl r. 1894 vystaven na pařížském Salonu francouzských umělců, Uprka za něj získal čestné uznání (mention honorable) a tam si ho také Rodin všiml.
Malíř se k tomuto tématu ještě později vrátil a z r. 1925 pochází Poslední velká pouť u sv. Antonínka (sbírka Nadace Moravské Slovácko). Má rozměry 95 x 186 cm.



Za jeden z jeho nejvýznamnějších obrazů se považuje také Jízda králů ve Vlčnově (1897, Moravská galerie v Brně).



Tato tradiční folklorní akce r. 2011 byla zařazena na seznam UNESCO mezi nehmotné položky světového dědictví. V odkazovaném článku je několik historických výkladů jízdy králů a její "scénář" v dnešním pojetí.

Podle dekorativnosti krojů asi nepřekvapí, že malíř je stylově řazen mezi umělce secese, stejně tak je ale považován za představitele plenérového realismu, protože většinu obrazů namaloval mimo ateliér v přírodě, a jak již bylo uvedeno, najdeme u něj i obrazy ve stylu impresionismu.

Kromě slavnostních krojů zachycuje i styl oblékání na Slovácku (široké sukně, šátky, tlusté kožichy), jak je vidět v obrazech Babí léto (1928, Krajská galerie výtvarných umění ve Zlíně), Pohřeb (1903, soukromá sbírka), Gazda v kožuchu (1915) a Květinářka (1929) z Galerie Joži Uprky v Uh. Hradišti.





A k venkovu patří také lidové muzicírování. Příkladem je Houslista (1910, ze sbírky pojišťovny Kooperativy) a Dudák (1908, Moravská galerie v Brně).



Řada námětů souvisí s Uprkovou vírou, vedle znázornění poutí např. Kristus na hoře Olivetské (1889, Římskokatolická farnost ve Strážnici), Dušičky (1897, Národní galerie v Praze), Klečící muž (1933, Krajská galerie výtvarných umění ve Zlíně).




Často zobrazuje prosté lidi při těžké práci, např. Štěrkař (1895, Národní galerie v Praze), Sklizeň dýní (nedatováno, Nadace Moravské Slovácko), Vláčení (1903, Nadace Moravské Slovácko).





Uprkovi se zřejmě velmi dobře dařilo, protože si mohl dovolit přestavět dům významným architektem Dušanem Jurkovičem a údajně i jeho obrazy se prodávaly v cenách odpovídajících venkovským stavením. A také dnes jsou vyhledávanou položkou aukcí a překračují milionové částky.

26. ledna 2020

Brusel (2) - Atomium a Mini-Europe

Jednou z nejznámějších památek Bruselu je Atomium v parku Heysel Plateau, monumentální, 102 m vysoká zvětšenina molekuly železa podle návrhu Andrého Waterkeyna, s devíti atomy v podobě koulí o průměru 18 m s pláštěm z hliníku, které spojuje 20 chodeb.




Bylo postaveno při příležitosti Světové výstavy Expo 58. Výstava měla značný ohlas také naším přičiněním, velký úspěch zde mělo multimediální představení pražského divadla Laterna magika, zahrnující tanec, pantomimu a stínohru černého divadla, Jiří Šlitr na sebe upozornil hrou na klavír ještě v předsemaforské éře a přivezl si odtud plný skicář kreseb. Ocenění se dočkal i samotný pavilon a jeho vybavení originálním nábytkem. Část se dochovala, oválná budova restaurace byla po skončení výstavy demontována a znovu postavena na Letné. Velkou cenu získalo i sousoší Nový věk (původní název byl Atomový věk) od Vincence Makovského, které dnes stojí před hlavní branou Výstaviště v Brně.

Atomium mělo být rovněž rozebráno, naštěstí k tomu nedošlo. Dnes je pro návštěvníky Bruselu podobným magnetem, jako je Eiffelova věž v Paříži nebo Tower Bridge v Londýně a stejně tak nabízí výhledy na město (celkem ze 6 koulí), pochopitelně nejlepší je z restaurace v horní kouli. Vzhledem k umístění v okrajové části Bruselu jej však překonává výhled z terasy Baziliky (Basilique Nationale de Koekelberg), která se nachází v blízkosti centra.





V středu následujícího snímku je fotbalový stadion Heysel, který do historie vstoupil tragédií v r. 1985. Hostil tehdy finále Poháru mistrů evropských zemí (předchůdce dnešní Ligy mistrů, kde však již hrají nejen vítězové jednotlivých zemí) mezi Juventusem Turín a FC Liverpool a asi hodinu před zahájením zápasu po útoku anglických rowdies na italské fanoušky se propadla část tribuny, přímo, nebo v následném chaosu ušlapáním přišlo 39 lidí o život a více než 600 bylo zraněno.



Na tento stadion nemají dobré vzpomínky ani čeští fotbalisté, r. 2001 v baráži s Belgií o účast na mistrovství světa po domácí prohře 0:1 stejným poměrem prohráli i na stadionu Heysel a z postupu se radovali Belgičané.

V pozadí další fotografie jsou budovy bruselského Výstaviště.



Interiér Atomia na panelech a obrazovkách dokumentuje historii výstavby. Vedle možnosti využít výtah se nabízí i výstup po schodišti, který v některých místech představuje průchod světelným tunelem.




V sousedství Atomia se nachází Mini-Europe s třemi sty modelů evropských památek.




Na rozdíl od Las Vegas, kde je také mají (a nejen z Evropy) a např. replika Eiffelovy věže je vysoká 60 m, bruselské modely jsou mnohem menší, vůči skutečnosti v poměru 1:25.
Ve velkém počtu modelů jsou i mnohé památky z mně cizích belgických, holandských a německých měst (např. Lübecku). Z následující koláže znám jen Wieskirche vpravo dole.



Ale samozřejmě zde nemohou chybět Westminster Abbey v Londýně, Eiffelova věž a Vítězný oblouk v Paříži, Braniborská brána v Berlíně, klášter v Melku, Akropolis v Athénách, Grand Place - hlavní náměstí v Bruselu s radnicí a květinovou výzdobou, radnice ve Stockholmu, šikmá věž v Pise, Széchenyiho lázně v Budapešti.




A konečně i odtud je dobře vidět Atomium.



Nenáročnou procházkou se od Atomia dostaneme ke Královskému paláci, ale to je již na jiný článek.

16. ledna 2020

Chřiby (1) - Brdo

Ve středních Čechách se rozkládá vrchovina Brdy, kterou si oblíbila armáda, a proto tam také USA chtěly postavit radar (podle podporovatelů jeho instalace prý měl zachycovat rakety odpalované z Afgánistánu naším směrem :)), a na Moravě zase máme Brdo. A není to ledajaký vrch, ale v moravské vrchovině Chřiby přímo nejvyšší, má "impozantních" 587 m n. m. A na něm stojí 23,9 m vysoká kamenná rozhledna, nejvyšší tohoto druhu v celé ČR.

Chřiby se hovorově označují také jako Buchlovské hory, protože jejich dominantou je hrad Buchlov. Ze silnice E50 z Uherského Hradiště směrem na Brno zaujme i sousední kopec Modla s kaplí Barborka, Brdo však odtud vidět není, leží na odvrácené straně těchto kopců, a snad i proto mě nikdy nenapadlo se na něj vydat, přestože od mého rodného města (UH) vzdušnou čarou je jen 18 km daleko. Nakonec jsem se tam dostal až jako obyvatel Brna.

V Bučovicích, kam jezdíme na chalupu, je velmi aktivní Klub turistů s vtipným názvem Noha, s nímž jsme se už jednoho výšlapu zúčastnili, od té doby nás obesílají s informacemi o všech dalších akcích. A jednou z nich byl předsilvestrovský výstup na Brdo. Má dlouholetou tradici, 30. 12. 2019 se konal již 45. ročník akce, označované také jako setkání moravských turistů (Češi tam také mohou). Na mnoha místech trasy jsou stánky s občerstvením a vládne tu sváteční pohoda, trasa je nenáročná a s minimálním převýšením.

Výchozím bodem byl motorest Samota (470 m n. m.). Protože jsme se tentokrát u něj nezdržovali, zařadím sem několik fotografií z jiné doby. Je totiž zajímavý dřevěnými sochami, které zdobí jeho okolí.




Od motorestu se vydáme po modré značce směrem k rozcestí Vlčák (565), vzdálenému 4,5 km. Cesta je zpočátku asfaltová, usnadňující lesníkům odvoz vytěženého dřeva. Jako z jiného světa působí "odložené" velké kameny.



Na Vlčáku bylo možné se zahřát svařákem, pečenými klobásami a také u ohýnku.



Bylo totiž mrazivo, kaluže a tůně byly zamrzlé.



Přecházíme na červenou značku a k rozhledně na vrchu Brdo je už jen 2,5 km. Místy se jde po nepohodlné kamenité cestě.



Téměř 24 m vysoká rozhledna byla postavena r. 2004, nahradila dřívější 20m dřevěnou konstrukci. Rozhledny v ČR rostou jako houby po dešti, ale kamenná věž na Brdu je po 2. světové válce první, vypadá, jako kdyby zde stála od středověku.



K zasklené vyhlídkové plošině vede 125 schodů a z ní se naskýtá kruhový výhled.




V druhé polovině 30. letech minulého století tehdejší vláda uvažovala o stavbě dálnice Západ - Východ (z Prahy přes Moravu na Slovensko), jejíž část spojující Brno se Zlínem měla vést přes Chřiby. Se vznikem Protektorátu Čechy a Morava plány však vzaly za své a zůstalo jen torzo mostu.



Na horizontu následujícího snímku je patrné trojvrší Modla s kaplí Barborka (500), Buchlov s hradem (509) a Holý kopec (548), připomínající hřbety zvířat, a odtud také ze staročeské a staroslovanské podoby slova "hřbet" byl název Chřiby odvozen.



I když u rozhledny je také stánek s občerstvením, není nad vlastní opékání špekáčků nedaleko odtud.



A prokřehlí se mohou zahřát i grogem a punčem.



Punč je návodným směrníkem k turistické chatě Bunč (479). Je odtud vzdálená 3,5 km a zůstali jsme zde na oběd.



Chata byla obložena auty a někteří se odtud vydávají i na koni.



Od Bunče pokračujeme po silnici, po 1,5 km cesty jsme z ní na chvíli sešli odbočkou ke Komínským skalám (523).



Do zdejších končin několikrát zavítal na hony rakouský následník trůnu František Ferdinand d'Este a v té době místní mezi dvěma skalami vytesali schody, a tak se dá na ně i vylézt. V následujícím náhledu kvůli zákrytu skal jsou vidět jen horní dva schody.




A ze skal mezi korunami stromů je pěkný výhled do okolí. I odtud jsou v dáli nezřetelně vidět hřbety kopců Modla a Buchlov.



Poté znovu sejdeme na mírně se svažující silnici a trasu ukončíme v Kostelanech (365). Obec jsem neznal, leží v katastru okresu Kroměříž (na rozdíl od Kostelan nad Moravou, které jsou poblíž Uh. Hradiště), a docela nás překvapila krásnými vilami (a další se staví, jedna je trochu ve stylu Tugendhat), sportovní halou a rančem s hotelem s luxusní restaurací i zázemím (bowlingem např.).




Celá trasa měla přibližně 16,5 km a jako turistická tečka roku 2019 nás příjemně naladila do letošního kulatého.

Aktuální článek

Proč ani letos nebudu volit

O letošních volbách se stále mluví, jak jsou přelomové, že jde o všechno, o ohrožení demokracie autoritáři a populisty, nebo k světlým zítřk...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)