California Dreamin' - The Mamas and the Papas vs. The Beach Boys

60. léta byla v minulém století po jazzovém věku 20. a 30. let asi nejvýznamnější dekádou v umění a znamenala vrchol v hudbě, filmu a literatuře. Přinesla rockovou hudbu, hippies, sexuální revoluci, vyústila v uvolnění v politice a svět byl najednou krásnější a nadějnější. Jejich odkaz je živý dodnes, např. v hudbě Beatles nebo filmech Miloše Formana, Jiřího Menzela, Věry Chytilové a Ivana Passera, když zůstaneme jen u těch našich.

V Kalifornii, na západním pobřeží USA, v hudbě dominoval styl charakteristický vícehlasým zpěvem, který podle místa původu dostal označení west coast. Jeho nejvýraznějšími představiteli byly skupiny The Beach Boys, The Mamas and the Papas, Association a Turtles.
Zatímco The Beach Boys vystupují dodnes a naopak na poslední dvě skupiny si nikdo ani nevzpomene, řada písní The Mamas and the Papas se stále hraje, přestože existence skupiny je ohraničena pouhými dvěma a půl roky 1965-1968. Tvořili ji dva muži - John Phillips (hrál na kytaru a složil většinu písní) a Denny Doherty, a nesourodá dvojice žen - půvabná Michelle Gilliam s postavou modelky (později uváděná pod jménem Michelle Phillips, protože se provdala za Johna Phillipse) a metráková Cass Elliot (známá i jako Mama Cass), o to však lépe zpívající.

Jejich skladbu California Dreamin' z konce r. 1965 jsem slyšel snad tisíckrát a nikdy se mně neomrzí.

The Mamas and the Papas za svou krátkou existenci vydali 4 alba, když si však v domácím studiu poslechli to poslední, zaskočilo je, že zní stejně jako všechna předchozí, a rozhodli se dát si pauzu. A tak zatímco řada skupin hraje i 40-50 let a málokoho to ještě baví, The Mamas and the Papas odešli na vrcholu.

Neformální hymnu hippies San Francisco, také skladbu Johna Phillipse, místo nich nazpíval Scott McKenzie.

Skupina se ještě krátce sešla v r. 1971 a to bylo (skoro) všechno. Raritou je vystoupení z "novější" doby, ale bez Cass Elliot, která zemřela v pouhých 33 letech.

The Beach Boys jsou jednou z nejslavnějších skupin rockové historie, hrající téměř výhradně jen vlastní skladby, u California Dreamin' však neodolali a nahráli svou instrumentálně bohatší cover verzi.

V klipu The Beach Boys se objevuje i John Phillips se svícnem a sólem na saxofon, velmi krátce také Michelle Phillips a ve dvou záběrech na začátku a na konci oba dva i s Dennym Dohertym, nevím však, z které doby klip pochází, dá se jen odhadovat na poslední desetiletí minulého století, protože John Phillips zemřel v r. 2001.

A pokud se vám v pondělí nebude chtít jít do práce nebo do školy, můžete si pustit od The Mamas and the Papas píseň Monday, Monday. Třeba vás po víkendu trochu naladí do pracovního kolotoče :-)

Henry Moore - společník na cestách

Angličan Henry Moore (1898-1986) patří mezi největší sochaře 20. století a možná je přímo tím největším. Za svůj téměř 90-letý život vytvořil úctyhodné množství děl, která podle 10. dílu Dějin umění José Pijoana jsou chloubou 130 muzeí v 26 zemích a jedno z nich, Král a královna, také zdobí obálku této knihy. Za Mooreovými sochami však nemusíme chodit jen do muzeí, najdeme je doslova na ulici mnoha měst. V internetovém přehledu stačí vybrat zemi a město a hned uvidíme, co tam mají, a vedle prohlédnutí fotografií soch si můžeme o nich přečíst i podrobné informace.

Než si Moore vydobyl uznání, potýkal se s nepochopením, během svého pedagogického působení na Královské akademii umění (Royal College of Art) v Londýně dokonce musel čelit kampani za jeho propuštění, protože jeho díla byla označena za primitivní a nemorální.

Mooreovy sochy jsou charakteristické hladkými objemnými tvary budícími dojem monumentálnosti, prolínáním různých objektů a na druhé straně také rozdělením jednoho objektu do několika oddělených bloků, kombinujících jejich vnější a vnitřní formy. Umělec byl částečně ovlivněn sochami ze starého Egypta (např. Sfingou u pyramid v Gíze a sedícími sochami v chrámu Abú Simbel u Asuánské přehrady) a také uměním předkolumbovské Ameriky.

Mooreův přístup k tvorbě však nejlépe dokládá jeho vlastní výrok: "Nejvíc mě zajímá lidská postava, ale našel jsem principy tvarů a rytmů také na základě studia přírodních jevů, jako například balvanů, oblázků, kostí, stromů a škeblí."

V obrazové části představím ve více náhledech několik Mooreových děl, na která jsem narazil v muzeích i pod širou oblohou, aniž bych předtím znal přehled zmíněný v úvodu, poslední dílo z Monte Carla se v něm navíc ani nenachází.

Jeden ze čtyř odlitků sousoší Rodina (Family Group) je umístěn na nádvoří Museum of Modern Art v New Yorku a pochází z roku 1944. Je současně první Mooreovou bronzovou sochou velkých rozměrů, na výšku má 152 cm.

Ve sbírce Peggy Guggenheim v Benátkách jsou dvě Mooreova díla: Pracovní model pro ovál s body (Working Model for Oval with Points) a Tři stojící postavy (Three Standing Figures).

K figurativním dílům patří také socha spisovatele Williama Butlera Yeatse v St. Stephen’s Green Parku v Dublinu a Ležící propojené formy (Reclining Connected Forms) v parku u Trinity College v Dublinu.

Ve Vídni v Resselově parku na Karlově náměstí (Karlsplatz) před kostelem sv. Karla Boromejského je Mooreova socha Hill Arches. Název je těžko přeložitelný, autor jím snad chtěl naznačit, že oblouky se zvedají do kopců. (Resselpark získal své jméno podle vynálezce lodního šroubu Josefa Ressela a ten zde před budovou Technické univerzity má i svou sochu.)

V Berlíně před Domem světové kultury (Haus der Kulturen der Welt), zhruba 10 minut pěšky od Reichstagu, se nachází poněkud těžkotonážní Motýl (Butterfly).

Mooreův styl dělit objekt do více částí dobře reprezentuje socha před budovou Alte Pinakothek v Mnichově. Jmenuje se Dvoudílná ležící postava (Two Piece Reclining Figure).

Třícestný kus (Three Way Piece) stojí u budovy Neue Nationalgalerie v Berlíně. 

Dvoudílná hrana nože (Knife Edge Two Piece) je u budovy Westminster Abbey v Londýně.

Konečně v Monte Carlu je socha, u níž autora žádný vzletný název nenapadl, a tak ji jednoduše označil jako objekt skládající se ze tří částí (Three Part Object). Při první návštěvě Monaca, jehož je Monte Carlo jednou částí, jsem sochu vyfotografoval velmi nepovedeně proti Slunci. Když jsme pak byli na rodinném pobytu v Nice, odkud jsme podnikli jednodenní výlet do Monaca, chtěl jsem to napravit, ale nedokázal ji najít. Myslel jsem totiž, že je jednou ze soch v parku mezi katedrálou a Oceánografickým muzeem a i když jsme park prošli nejméně 3-krát, socha nebyla k nalezení. Nakonec jsem úsilí vzdal. Když jsme se vrátili až ke známé zatáčce Ste. Dévote, kde jezdci F1 musí přejet do protisměru, a odtud se už stoupá do kopce k vlakovému nádraží, vrhl jsem poslední pohled k moři a k budově, jíž prochází tunel, kudy formuloví jezdci také projíždějí, a najednou jsem ji spatřil. To je ona.

P.S. Velmi pěkný článek o Henry Mooreovi a jeho díle napsal King Rucola, jmenuje se Henry Moore-Nightmare.

P.P.S. 15.2.2017 Dalším a velmi fundovaným příspěvkem s mnoha fotografiemi Mooreových soch je Vencův článek Tour de Moore.

Druhé výročí blogu, o Autorském klubu a pár čísel

Druhé výročí tento blog měl před dvěma měsíci, přesně 4. listopadu 2013, takže článek přichází s křížkem po funuse, ale protože 1. listopadu byl přijat do Autorského klubu (AK) a byl ve "zkušební době", kdy se komentátoři mohli vyslovit, zda vůbec tam má zůstat, na oslavy nebyl ten správný čas a později jsem už na výročí zapomněl, takže teď ho můžu spojit i se statistikami za uplynulý rok.

Musím přiznat, že informace správce Blog.cz Stanislava Rulce, že by blog mish-mash (m-m) do AK rád přidal, mě příjemně překvapila a oceňuji jeho velkorysost. Předtím jsem se totiž o úrovni AK několikrát vyjádřil s despektem, o členství jsem nestál, protože jsem v něm žádný elitní klub neviděl, ale když mnozí (a často sotva průměrní) členové dávali nepokrytě najevo, že se za elitu považují, plnili všechny viditelné stránky serveru, v kombinaci s naštvaností nad úrovní některých nově přijímaných jsem přihlášku do AK také podal a do doprovodné věty, vyjadřující motto, napsal: "Smyslem přihlášky je zvýšit úroveň AK." Aby se pozornost nesoustředila jen na tuto větu a blog nebyl zadupán do země hned v první půlhodině, požádal jsem pak S. Rulce, aby ji raději v přijímacím článku vypustil. I tak to bylo napínavé, protože jsem si v představení blogu neodpustil ironii na deníčkáře. Já totiž opravdu nechápu, proč jedna blogerka vždy, když se přejí (je i přiléhavější slovo), informuje o tom, jak jí funguje tlusté střevo, přemítá, zda má nebo nemá jít na kolonoskopii, co manžel, děti a vnoučata; jiná, která někde prodává, se musí neustále dělit o své zážitky se zákazníky; další by asi nepřežila, kdyby některý den na titulní stránce chyběla její fotografie, i kdyby měla vyfotit strom před domem, kde bydlí, nebo mraky na obloze; spousta jich lamentuje nad počasím (horko, zima, prší, klouže to, ještě nenasněžilo), jak se špatně vyspali, k tomu ty úkoly ve škole, nevědí o čem psát… Koho to může zajímat?
Přestože několik komentátorů mělo k mým výrokům dost výhrad, k úrovni blogu připomínky nebyly a v anketě nakonec s vysoce aktivním skóre uspěl.

Názor na AK jsem ale poopravil, našel jsem v něm výborné blogy a poslední dobou jsou také velmi dobré přijímány, mými hvězdami mezi muži jsou Čerf, TlusŤjoch a vencisák, z žen mám nejradši pro jejich humor Ivet, Blouda, moc se mi líbila i jemná ironie a sarkasmus Andie, už se však blogu nevěnuje, a nadějným objevem je Mlok. Bohužel hodně výborných blogů v AK zatím (doufám, že ne navždy) chybí, viz všichni mí oblíbení, z nich zmíním alespoň tři typově odlišné: Robka (všestranná autorka skvělého hudebního blogu, která však umí psát také poutavé povídky, básně i cestopisy), Macin (autorka fotografií oslňujících ne technickou kvalitou či atraktivitou zobrazovaných míst, ale nezvyklými náhledy a okouzlujících svou poezií), naneštěstí jeden ze svých dvou blogů zrušila, a Pižlík1 s úchvatnými záběry z vysokohorské turistiky nad 4000 m a články o vážné hudbě.

M-m se několikrát dostal na titulní stránku, poprvé v týdenním přehledu jako Blog dne se Zuzaniným článkem Krize v českém zdravotnictví?, ve výraznějším pohyblivém panelu (s "Články dne") se pak objevily dva z turistiky - o výstupu na Slavkovský štít ve Vysokých Tatrách a Malých Karpatech a konečně má polemika k "módnímu" minimalismu. Mělo to krátkodobý dopad na návštěvnost, u posledního článku se denní počet návštěvníků vyšplhal na 257 a výsledkem je i rekordních 59 komentářů.

Zajímavější jsou ale dlouhodobější statistiky za celý rok 2013. Ukazují je následující kopie obrazovek z Google Analytics. Nejvíc přístupů bylo na úvodní stránku, díky mým milým pravidelným návštěvníkům, z článků pak zmíněný minimalismus (asi hlavně díky propagaci ve splashi), trvalkou jsou starší články o sexuální turistice, vynálezech Leonarda da Vinci a novější (ze začátku září 2013) o kupování titulů. Na ty nejvíc směřují přístupy z vyhledávačů.

Po oprášení nástrojů a občasném koncertování jsou také dost vyhledávány články o skupinách Citron a Synkopy 61, které znali už jen pamětníci.

Největším překvapením pro mě ale je, že na třetím místě mezi články je přehled Oblíbené blogy a v poslední době také úspěch článku o jeskynních termálních lázních Miskolc-Tapolca, který přitom spadá do počátečního období, kdy blog nikdo neznal a prvních 30 článků bylo bez komentáře.

Velmi úspěšné (návštěvností i počtem komentářů) jsou Zuzaniny články se zdravotnickou tématikou, jeden už jsem zmiňoval v souvislosti s výběrem jako Blog dne, dále např. o negativním působení prášků proti bolestem, citovém vyhoření, vztahu vzdělání k hrozbě demence ve stáří. Z článků o umění pak největší ohlas měly Objekty jako stopy naší minulosti a text o konceptualistovi Josephu Kosuthovi.

Velmi slušnou návštěvnost mají také pouhé náhledy do obsahu jednotlivých rubrik, nejvíc do rubriky Sex (překvapuje to někoho?), následují rubriky Výtvarné umění, Cestování, O nás a Hudba.

Poslední obrázek ukazuje, že z 15654 návštěvníků v minulém roce bylo 3588 unikátních, průměrná doba návštěvy byla 3 a čtvrt minuty na necelých dvou stránkách, 64 % jich blog hned opustilo (nic je nezaujalo, nebo zjistili, že na blogu nic nového není, mohlo jít také o cizince, kteří zabloudili omylem a českému textu nerozumí). Necelých 21 % z nich tvoří noví návštěvníci, téměř 80 % jsou věrní, kteří se vracejí.

Ještě jedno číslo, které v Google Analytics není. Protože jsem téměř 3/4 roku čekal na chvíli, kdy se objeví první komentář, začal jsem si pak komentátor(k)y zapisovat, od začátku k dnešnímu dni jich je 132.