31. prosince 2013

Ten náš divný, báječný svět (a PF 2014)

S koncem roku se symbolicky uzavře zase jedna číslem ohraničená životní etapa a celkem přirozeně nás svádí k bilancování a předsevzetím do roku přicházejícího za bouchání špuntů šampaňského, rachejtlí a světelných efektů ohňostrojů.
Říkáme si, kam jsme došli a kam spějeme - my osobně i celý svět.

Tomu je věnována i řada hezkých písní.
Louis Armstrong v písni What a Wonderful World vidí svět jako nádherné místo s modrou oblohou, barvami duhy, kde se lidé mají rádi a děti se naučí mnohem víc, než co my kdy budeme vědět.
John Lennon v Imagine už takový optimista není, jen sní o světě, kde lidé žijí v míru, kde není hlad, nerozděluje víra a majetek a všichni celý svět sdílejí.
Tyto dvě písně jsou velmi známé a také dost obehrané, proto přidám ještě další.

Polský zpěvák, klávesista, skladatel a textař Czesław Niemen (1939-2004), který je svou tvorbou řazen k rocku i soulu, nahrál pozoruhodné album Dziwny jest ten świat (Divný je tento svět), které si pod předchozím odkazem můžeme celé poslechnout. Album dostalo název podle stejnojmenné písně, která je na něm zařazena jako sedmá od začátku. Byl k ní natočen klip, šokující brutalilou a dokumentárními záběry válečných konfliktů, kde člověk je jen bod na kříži zaměřovače střelce, který ho zmáčknutím knoflíku vymaže z množiny živých.


Poselstvím Niemenovy písně je: "nadešel nejvyšší čas zničit v sobě nenávist."

Americký zpěvák a skladatel James Brown (1933-2006) je také částečné počítán k soulové hudbě. Jeho nejznámější písní je It's a Man's World, která dokonce má i svou stránku v anglické Wikipedii. Nahrávek písně na YouTube koluje bezpočet, jako kdyby Brown nezpíval nikdy nic jiného. Hodně zvláštní je provedení s Lucianem Pavarottim, kde slavný operní tenor zpívá úplně jinou melodii.


Text písně od Brownovy přítelkyně Betty Jean Newsome popisuje, co všechno vytvořil muž, např. auta, vlaky, elektrické světlo, loď jako Noe archu, aby umožnil jízdu po silnici, přepravu těžkého nákladu, zbavil nás tmy, mohli jsme se plavit po vodě, …, ale ten mužský svět by byl nic bez ženy nebo dívky, přeneseně bez blízkého člověka, který nás má rád a my jeho.

Vám všem, kteří jste si k nám našli cestu, bych chtěl vedle spřízněné duše popřát do nového roku také zdraví, štěstí, hodně úspěchů, zkrátka vše nejlepší.



(Zimní scenérie je z březnové lyžařské dovolené v rakouských Alpách, ze střediska Katschberg.)

23. prosince 2013

Nepečený dortík s jablky, datlemi a vlašskými ořechy

Zde je (třeba i vánoční) recept na (imho) velice dobrý a zároveň zdravý, nepečený desert, který kromě manganu a mědi obsahuje i slušnou dávku mastné kyseliny omega 3 (2.84 g). 15 dkg porce má 340 kalorii.

Zuzana

Příprava trvá kolem 30 minut, chlazení asi 60 minut.

Přísady: napřed udělejte krustu. K tomu potřebujete 25 dkg vlašských ořechů, 15 dkg datlí a špetku mořské soli.

Náplň do krusty: 3 zelená jablka, šťáva z jednoho citronu v 1/2 litru vody, 1/3 čajové lžičky skořice, 1/2 čajové lžičky nového koření, 1/8 čajové lžičky hřebíčku, (nové koření a hřebíček roztlučené), 2 polévkové lžíce medu, 1, 5 dcl jablečného džusu a 10 dkg hrozinek.



Příprava
  1. Vlašské ořechy a vypeckované datle dejte do procesoru a dobře je rozmixujte. Mají být dobře rozemleté, ale ne zcela hladké, směs má být spíš hrubší. Směs potom rovnoměrně rozprostřete do asi 23 cm (v průměru) dortové formy. Krustu ve formě dejte chladit do ledničky.
  2. Jablka nakrájejte na čtvrtky, zbavte je jádřince a čtvrtky jablek nakrájejte na asi 6 mm plátky. Nakrájená jablka přelijte citrónovou vodou a proceďte v cedníku.
  3. Nakrájená jablka dejte do pánve s ostatními přísadami a vařte asi 10 minut za střední teploty a neustále míchejte.
  4. Vyndejte jablka z pánve lžící s drážkami, dejte je do misky a nechte kompletně zchladnout.
  5. Zredukujte tekutinu na pánvi na polovinu a nechte ji rovněž zchladnout.
  6. Vychlazenou krustu v dortové formě vyplňte zchladlými jablky a zredukovaný zchladlý sirup z pánve rozetřete na jablka.
A pozor: Krusta je vynikající, pokud je připravena správně. V první řadě je důležité vybrat pevné datle, které nejsou příliš lepivé. Zde jsou doporučovány datle Zahidi. Krustu je lepší procesovat ve dvou dávkách a nerozmixovat moc do hladka. Jedna dávka by se neměla procesovat déle než 40 vteřin. Jestliže krustu rozmixujete příliš, bude mazlavá a kašovitá - nebude mít žádoucí konzistenci. Na druhé straně - není-li rozemletá dost, nebude držet pohromadě. Takže návod 40 vteřin na jednu dávku je třeba dodržet přesně. Můžete zkusit odhadnout konzistenci krusty podle uvedeného obrázku.

Enjoy!

Přeji všem hezké vánoční svátky a dobrý, zdravý rok 2014. A pozor na kocovinu! ;)



16. prosince 2013

Betlém v Rajecké Lesné

Vánoce jsou na dosah a s nimi se na mnoha náměstích a v kostelích objeví betlémy, které okouzlí bohatým zpracováním motivu narození Ježíše Krista v městě Betlém (Bethleem/Betlehem) v Palestině, precizností vyrobených figurek, zvířátek a chaloupek.

Betlémy však můžeme obdivovat i celoročně, např. v Muzeu Vysočiny v Třebíči nebo v Rajecké Lesné nedaleko Žiliny, kde v účelově postavené budově, nazvané Dům božího narození, se nachází pozoruhodné dílo místního lidového umělce Jozefa Pekary. Jeho betlém má šířku 8,5 m, výšku 3 m, hloubku 2,5 m a tvůrce na něm pracoval 15 let.




Jeden profesor ze Žilinské univerzity mistra znal a viděl betlém i ze zadní strany. Líčil důmyslné řešení mechanických táhel, která se skrývají v nitru díla a zajišťují pohyb vozíků a postaviček, a také skromnost umělce, kterému arabští šejkové za betlém nabízeli milionové částky, ten by ho však neprodal ani za miliardu.

Pekara do betlému zakomponoval nejen chudobnou maštal, kde se Ježíš údajně narodil, ale především významná místa Slovenska, např. vlevo nahoře je Bratislavský hrad, uprostřed nejvýraznější štít západní části Vysokých Tater Kriváň a vpravo Dóm sv. Alžběty v Košicích.



Na následujícím snímku rozpoznáme zámek Bojnice a hrad v Trenčíně, nad zámkem jsou katedrály v Trnavě a Nitře. Trochu nepatřičně zde působí novodobá stavba, extravagantně vyhlížející, asymetricky zavěšený Nový most v Bratislavě, spojující starou část města se sídlištěm Petržalka.



Autor nezapomněl ani na vinaře, řemeslnické a keramické dílny, včetně ručního zdobení, tkaní a pletení.




Na koněm taženém povozu jede i harmonikář, aby se cestující nenudili.



Slovenské dřevěné kostelíky se dostaly v r. 2008 na seznam UNESCO, tento se nachází v Bardejovských kúpeľov, v areálu Múzea ľudovej architektúry.


1. prosince 2013

Ayutthaya (1) - se slonem na vrabce

Metropolí Thajska je 9milionový Bangkok, nebylo to tak ale vždy, v letech 1350-1767 hlavním městem Siamské říše (Siam je dřívější název Thajska) byla Ayutthaya, kde žilo asi milion obyvatel, což v 18. století bylo přibližně 3krát více než v Londýně. Ve válce s Barmou město však po dlouhém obléhání bylo vypáleno a zůstala zde jen torza chrámů, které navzdory tomu poutají zájem turistů a místo také patří na seznam UNESCO.

Naší první starostí (manželčinou a mou) bylo, jak se tam dopravit. Ayutthaya leží asi 80 km od Bangkoku a z možností autobus-vlak jsme dali přednost vlaku. A u vlaků byly také dvě možnosti - buď jet 2 hodiny za 20 THB (THB - thajský baht = asi 0,60 Kč), nebo 1,5 hod za 315 THB. Tak velký rozdíl v ceně nás zarazil, ale zvolili jsme levnější variantu, protože nás zajímalo, jak může vypadat vlak, kterým se jede 2 hod za pouhých 12 Kč. Vlak se ale kupodivu nijak nelišil od těch, na které jsme zvyklí od nás, ten skoro 16-krát dražší musel pak asi mít úroveň Orient Expressu. Jen průvodčí měl poněkud akčnější vizáž, vypadal spíš jako šerif, myslím, že měl dokonce pistoli, na mou odvážnou žádost ale ochotně zapózoval, stále se však tvářil přísně.




Bangkokem jsme projížděli téměř hodinu a nestačili jsme zírat. Byl to úplně jiný svět než skvostné chrámy, plné zlatých Buddhů, k nimž se dá přijet i lodí po deltě řeky Chao Praya, mrakodrapy, velká obchodní centra a životem kypící čtvrti s blikajícími neony jak na Times Square v New Yorku a podniky, kam míří sexuální turisté. Z okna vlaku se naskýtal pohled na slumy, chatrné dřevěné domky, které jen silou vůle držely nad vodou na několika kůlech, a na neskutečný nepořádek.




Areál bývalé metropole je velmi rozlehlý, pěšky by bylo nemyslitelné ho obsáhnout, naštěstí před nádražím čeká spousta taxikářů, kteří zajistí projížďku po místě. Jejich vozítkům se říká tuk-tuk a jde o vlastně o motorem poháněné rikši. Vzadu jsou dvě kola, vpředu jedno a na korbu s dvěma lavicemi po stranách by se určitě vešlo nejméně 10 lidí. Řidič se přitom vůbec neptá, kam chceme jet, jen na kolik hodin si ho objednáme. Podle toho pak sám určí trasu, ten náš byl skutečně výborný, podle vyhlédnutého zpátečního vlaku jsme zvolili 4 hodiny. jeli jsme s ním sami a on nám popisoval navštěvovaná místa jako kvalifikovaný průvodce a k tomu přidával i užitečné informace, např. kde se dá najíst, levně nakoupit, kde je záchod zdarma, domluvil čas a místo, kde se zase sejdeme, když si něco budeme chtít prohlédnout sami. Možná jsou ale takoví všichni.




Hned v začátku našeho výletu nás řidič zavezl k stáji slonů s dotazem, zda se nechceme na slonu projet. O to jsme projevili opatrný zájem, protože zvířecí kolosy vzbuzovaly respekt, uklidňovali jsme se však představou, že na slona nasedneme, ten udělá pár kroků, někdo nás vyfotí a zase slezeme. Na to tam však nebyli zařízení, mohli jsme si vybrat vyjížďku na 20 nebo 30 minut. To nás poněkud zaskočilo, říkal jsem si, aby slonu něco nepřelétlo přes nos (vlastně přes chobot) a pak nás nerozdupal, i kratší čas nám připadal bezpečný asi jako vlézt do řeky plné krokodýlů.

Ze stojanu jsme sice na slona pohodlně nastoupili a uvelebili se v sedačce, jezdec si sedl před nás na krk slona a chodidla opřel o jeho uši, jako když cyklista zapře nohy do pedálů, jenže projížďka už pohodlná příliš nebyla, sedačka se přes rozvážnou chůzi několikatunového chobotnatce houpala a nakláněla na všechny strany a jet na něm 3 hodiny, asi bychom dostali mořskou nemoc. Když jsme procházeli kolem jednoho stromu, náš jezdec slona zastavil, zpod deky vytáhl prak a vystřelil do koruny stromu. Na zem spadl malý ptáček, který už ale nebyl schopen vzlétnout a se zoufalým štěbetáním poskakoval po chodníku a nakonec se schoval v křoví. Ani to mu však nepomohlo, znenadání se objevila žena s klackem, kterou jsme do té doby neviděli, a nešťastného ptáčka se snažila z křoví vydolovat. Když se jí to podařilo a natahovala po něm ruku, odvrátil jsem se a co s ním bylo dál, už nevím.




Turisté, míjející se na slonech, si podávají fotoaparáty a vzájemně se fotografují. Také máme 3 fotky, jenže nepovedené, na žádné z nich není slon celý a co je nejhorší a všiml jsem si to až na hotelu, že nás trochu ošidili, náš slon neměl kly!




Když jsme se pak z "výletu" na slonu vraceli do stáje, u stromu stál další lovec, jeho střelecké pokusy však, alespoň co my jsme viděli, už úspěšné nebyly.




P.S. O památkách v Ayutthayi zase někdy jindy.

24. listopadu 2013

Méně je více? aneb „Disputace“ proti minimalismu

Vždy, když se setkáme s projevy gigantománie, nás hned napadne, jestli méně není více. Na opačném pólu je nic nebo skoro nic aneb minimalismus.

S projevy minimalismu se setkáváme všude možně, velmi často jde přímo o životní postoj, hlásit se k minimalismu je "in", vidíme to i na blozích, kde za nejlepší design je považován ten, který je takřka prázdný, a nad barokními "monstry" a secesními ornamenty se každý "moderní" člověk ušklíbne.

V následujícím přehledu, který si však nečiní nárok na úplnost, se pokusím ukázat několik pozoruhodných výsledků minimalismu.

1. Film
Největší událostí ve filmové branži je udílení cen Oscar Americké filmové akademie. Všichni jsou napnuti, kteří herci dostanou Oscara za nejpřesvědčivější výkon a vykreslení charakteru postav, kdo bude oceněn za režii, kameru, hudbu, kostýmy, vizuální efekty atd.
To avantgardní umělkyně Yoko Ono, partnerka Johna Lennona, předběhla dobu a natočila výsostně minimalistický film, který se skládá ze statických záběrů na nahá lidská pozadí různých velikostí a tvarů. Každé z nich kamera snímá půl minuty a protože jich bylo dost, film trvá 2 a půl hodiny. Kostýmy žádné, kamera statická, ale těch skrytých významů charakterů postav!
Vlastně i pornografické filmy bychom mohli zařadit mezi příspěvky minimalismu. K čemu složitý děj a zápletky?

2. Literatura
Argentinský spisovatel Jorge Luis Borges napsal satirickou povídku (myslím, že vyšla v souboru Artefakty, ale její název jsem už zapomněl), kde zmiňuje spisovatele, který 200 let po Miguelu Cervantesovi znovu napsal Důmyslného rytíře Dona Quiota de la Mancha. No, napsal, doslova ho opsal, Borges však na vybraných pasážích ukazuje, že "nové" dílo je mnohem hodnotnější, protože v kontextu doby přináší daleko širší spektrum výkladů a má větší hloubku.
Kdyby však autor věděl trochu víc o minimalismu, mohl zůstat jen u názvu na hřbetu knihy, která by neobsahovala žádné stránky, a my bychom si pak mohli domyslet zbytek.

3. Divadlo
Představitel absurdního dramatu Eugéne Ionesco v r. 1948 napsal hru Plešatá zpěvačka (The Bald Soprano). Inspirací k nesouvislým dialogům 6 postav, které se ani moc neposlouchají a deklamují své banální poznámky, mu byla učebnice angličtiny, kde dialogy se zaměřují na procvičení gramatiky a obsah nemusí dávat žádný smysl.
"Hlavní postava" je "zminimalizovaná" do otázky: "A co Plešatá zpěvačka?" ("And what about the Bald Soprano?")
Jen paní Smithová zareaguje: "Češe se stále stejným způsobem." ("She brushes her hair still the same way.")
A víc už na ni nepřijde řeč.

4. Malířství
Picassův výrok "Je třeba zapomenout na to, jak maloval Leonardo." někteří přivedli až k dokonalosti, jejich díla se natolik osvobodila od "akademického balastu", že výsledkem je jen o trochu víc než nic. Přímo přelomovým dílem je Černý (suprematický) čtverec Kazimíra Maleviče z r. 1915. Aby trochu usnadnil pochopení obrazu, umělec divákům prozradil, že černý čtverec (s hranou čtverce 79 cm) je namalován na bílém pozadí, na to by jinak těžko přišli. R. 1918, tj. po tříletém tvůrčím vývoji, dosáhl absolutního vrcholu v obrazu Bílý čtverec na bílém pozadí. Ten je vystaven v Museum of Modern Art (často označovaném jen zkratkou MoMA) v New Yorku. Bohužel při návštěvě jsem ho nenašel, možná byl zrovna zapůjčen na nějakou světovou výstavu. Malou náhražkou za dílo klasika by odtud mohla být trojice obrazů v podobném duchu, jejímž autorem je Jo Baer. Celá sestava se jmenuje Primary Light Group: Red, Green, Blue. Je známé, že ze základních barev RGB (červená, zelená, modrá) lze jejich smísením v určitém poměru vytvořit jakoukoliv jinou barvu, zřejmě si je máme smíchat v mysli sami a představovat si, co je libo. Dílo je datováno 1964-65, předpokládám, že to znamená nejistotu, kdy přesně ho autor vytvořil a ne, že na něm pracoval dva roky.



Přece jen jedno Malevičovo dílo však zde ukázat můžu (na dvojsnímku vpravo), bohužel s rušivými odlesky světla. Je z Peggy Guggenheim Collection v Benátkách a jmenuje se Untitled, vlastně tedy žádné jméno nemá, malíře zřejmě nic nenapadlo (anebo minimalizaci přenesl i do názvu). Umělec zde sice ještě nedosahuje úrovně čtverců, ale našlápnuto už má.

5. Sochařství
Rumunský sochař Constantin Brancusi se při převozu svého díla Pták v prostoru (Bird in Space) do USA dostal do křížku s americkými celníky, kteří jeho výtvor ohodnotili pouze jako kus opracovaného bronzu. Sochař však do celního prohlášení udal vysokou cenu, protože jeho dílo není jen několik kg kovu do sběrných surovin, ale má nesmírnou uměleckou hodnotu, a proto si žádal vyměření mnohem vyššího cla. Jenže celníky nepřesvědčil. Rozčilený Brancusi pak vyvolal soudní proces proti USA a po dvou letech ho nakonec vyhrál, a tím současně získal certifikát, že je opravdovým umělcem.
První provedení je z MoMA v New Yorku, druhé ze sbírky Peggy Guggenheim v Benátkách.




6. Galerie a muzea
Chceme-li poznat, kam kráčí moderní výtvarné umění, je nejlepší navštívit vyhlášená muzea - již zmíněné MoMA v New Yorku, Guggenheimova muzea v New Yorku, Bilbau a Benátkách, Tate Modern v Londýně, Stedelijk v Amsterdamu, Neue Nationalgalerie v Berlíně, kdysi jsem tu představil Musée d'Art Moderne et d'Art Contemporain v Nice, …
Protože ale za surrealismus můj zájem moc nesahá, před Tate Modern jsem dal přednost sestře Tate Gallery s díly anglických malířů 18. a 19. století (Hogarth, Reynolds, Gainsborough, Turner, Constable) a evropskému umění v National Gallery. Asi jsem o moc nepřišel, jeden můj známý komentoval návštěvu Tate Modern tak, že kdyby si v muzeu na chvíli zdříml, je pravděpodobné, že po procitnutí by vedle sebe našel inventární číslo.

7. Architektura
V architektuře je snaha o jednoduchost geometrických forem typická pro funkcionalismus. Jeden z jeho klasiků, francouzský architekt švýcarského původu, známý pod pseudonymem Le Corbusier, ji zdůvodnil takto: "Dekorace je smyslné a primitivní povahy, stejně jako barva, a hodí se toliko pro nižší třídy, sedláky a divochy."
Protože funkcionalistické stavby využívají beton a železo, z vnějšku nemají daleko k menším panelákům. Nejznámější stavbou v tomto slohu u nás je vila Tugendhat od Ludwiga Miese van der Rohe, díky němuž máme v Brně památku UNESCO.
Velmi podobnou stavbu Mies (a dokonce ve stejném roce 1929) vytvořil i v Barceloně. Představovala německý pavilon na jedné výstavě a i když byla po skončení výstavy rozebrána, vzhledem k světovému uznání Mieseho díla byla v 80. letech znovu postavena. Nachází se nedaleko impozantního paláce na vrchu Montjuic, na rozdíl od vily Tugendhat, která je situována do svahu s krásným panoramatickým výhledem na město, se však ztrácí v ulici, a tak dojem z ní je mnohem menší, viz foto.




V případě vily Tugendhat věřím, že k jednáním o rozdělení Československa byla příjemným zázemím, ale nejsem si jist, zda se pro minimum vnitřních příček dobře hodila i k bydlení. Ještě horší to bylo u Le Corbusierovy vily Savoye v Poissy u Paříže. Architekt v tvůrčím rozletu střechu nahradil visutou zahradou. Mělo to drobnou vadu, při průtrži mračen majitelům teklo do postele. Když si stěžovali a žádali nápravu, Le Corbusier jim vzkázal, že si mají pořídit deštník.

8. Hudba
Někteří hudební skladatelé novátorsky svá díla zcela oprošťují od melodií, skladatelé vážné hudby přicházejí s kakofonií, v populární hudbě je výrazem minimalismu nekončící opakování jednotvárného rytmu. Kdyby to bylo alespoň trochu vtipné jako u Jiřího Šlitra, který složil skladbu založenou na opakování jednoho tónu a k tomu zpíval: "Tento tón, to je on."

9. Móda
Módní návrháři často budí pozornost více či méně skrytou nahotou, ti však moc originální nejsou, Hans Christian Andersen s Císařovými novými šaty je v minimalizaci materiálu nepřekonatelný.

10. Ekonomika
Snahou všech výrobců je při stávajících cenách snížit náklady (na pracovníky, mzdy, suroviny, …). A úspěchy se dostavují - máme masné výrobky bez stopy masa, marmelády, kde obsah ovoce symbolicky zastupuje nalepený obrázek, …
Čistě kvantitativně vzato, jestliže náklady budou klesat k nule, poměr cena/náklady poroste k nekonečnu. Zase tak jednoduché to ale není, jak se o tom přesvědčil jeden muž, který si usmyslel, že bude svému koni postupně snižovat dávky stravy, až ho úplně odnaučí jíst. Kůň to nějak nepochopil a umřel. Anorektičky však přesto doufají, že se jim to povede.

16. listopadu 2013

Malé Karpaty (1) - zámek, zřícenina hradu a krápníková jeskyně

Na Malé Karpaty se označení pohoří příliš nehodí, protože nedosahují ani 800 m nadmořské výšky, a jsou tedy ještě nižší než Českomoravská vrchovina. Začínají za Bratislavou a táhnou se téměř 100 km na severovýchod až k Novému Mestu nad Váhom. Jde o malebný kraj se zalesněnými kopci, které v podzimním období vypadají zvlášť působivě a je zde i řada zajímavých míst, dostupných po nenáročných turistických trasách. A právě zde jsme zakončili letošní turistickou sezónu.

Vybrali jsme trasu začínající na rozcestí Smolenice (232 m n. m.), jen čtvrt hodiny cesty od zámku Smolenice (292 m). Ten je už ze silnice zdaleka viditelný. Zvláštní na něm je, že jeho interiéry jsou veřejnosti přístupné jen o prázdninách, protože je majetkem Slovenské akademie věd a ta jej využívá jako kongresové centrum. Kdysi jsem byl účastníkem jedné 3-denní akce a matně si vzpomínám na lovecké trofeje pověšené na zdech a spoluúčast většího počtu Japonců. Z té doby kromě kolektivní fotografie žádnou jinou nemám, díky jedné svatbě bylo teď naštěstí otevřeno nádvoří a odtud jsou první záběry.




Po necelé hodině cesty po modré značce se mírným stoupáním dostaneme do Čertova žlabu (555 m), odkud se jde asi 45 min po zelené na Záruby rozcestí (745 m) a odtud je již velmi blízko po červené značce na skalnatý vrchol Záruby, který se 768 m je v Malých Karpatech nejvyšší. Jak je to na Slovensku u významnějších vrcholů zvykem, je opatřen dvojitým křížem.




Pokračování trasy od Zárub je nepříjemné tím, že dlouho vede po skalnatém hřebenu, kde uklouznutí by znamenalo spadnout do strže. Otevře se však krásný výhled na zříceninu hradu Ostrý Kameň (562 m) a okolní kopce Malých Karpat. Ze Zárub se k ní dostaneme po půl hodině.




Podle informační tabule hrad pochází z 13. století a měl strážní funkci na západní hranici Uherska. Začátkem 18. století byl však v bojích mezi císařskou armádou a povstalci zničen.




Z Ostrého Kamenu trasa klesá téměř až k jezeru, které je ze zříceniny hradu dobře vidět, a potom je cesta hodně dlouho neměnná. Jdeme stále po červené značce až k rozcestí, kde se trasa křižuje se žlutě značenou cestou. Na tu přejdeme a pokračujeme po ní až do rekreačního střediska Jahodník (295 m).



To už v tuto dobu zelo prázdnotou, ale na stezkách kromě turistů byla k vidění i spousta cyklistů. Od Ostrého Kamene jsem už zapomínal sledovat časové značky, podle čtvercové sítě na mapě je od něj do Jahodníku asi 9 km.



Z Jahodníku zbývá ještě hodina cesty po žluté ke smolenickému zámku. Cestou lze odbočit ke krápníkové jeskyni Driny.



Počet vstupů do jeskyně byl však mimo sezónu omezen a už jsem se do ní nedostal. Jak jsem si ale u pokladny přečetl, stejně se tam fotografovat nemůže, pro představu proto alespoň několik obrázků ze skládačky, kterou jsem si pro útěchu koupil.



Park kolem zámku je příjemným místem k vycházce a na otevřeném prostranství ve větrném počasí babího léta malé děti pouštěly papírové draky.



8. listopadu 2013

11 otázek a odpovědí (3)

Po roce znovu vzlétlo blogové letadlo, kdy blogeři odpovídají na otázky a dalším zase své kladou. Tentokrát mě zahrnula mezi zpovídané Vendy. Neumím však sestavit dostatečně univerzální soubor otázek pro další bloger(k)y, proto zůstanu jen u odpovědí na Vendiny zajímavé otázky.

1. Jaký byl váš nejhezčí zážitek za tento rok?
Letos se mně splnil sen navštívit Mexiko. Dlouho jsem po něm pošilhával, ale vysoké ceny letenek mě odrazovaly. Manželka však objevila zajímavou akční nabídku německé cestovky na 10-denní pobyt all inclusive v Cancúnu, který byl jen o něco málo dražší než samotná cena letenky do těchto končin, a proto jsme zájezd hned objednali.
Je tam vše, nač si lze vzpomenout - krásné pláže a na dosah ruky památky vyspělé mayské civilizace, např. archeologický komplex Chichén Itzá se známou pyramidou (na snímku), jedním z nových divů světa, a torzo historického města Tulum.



A sex on the beach byl také skvělý. Abyste si ale nepředstavovali sexuální orgie na pláži, raději dodám, že je to název míchaného alkoholického nápoje.

2. Umíte se rychle rozhodovat? Nebo jste ve svém rozhodování laxní a spíš některé věci odsouváte či necháte osudu?
Na náhodu a osud nespoléhám, odsouvání do nejzazších možných termínů jsem si však osvojil dokonale.
V trezorovém filmu Ucho Karla Kachyni je scéna, kde velký soudruh obklopen patolízaly filozofuje:
"Já si někdy říkám, copak tomudle nebo tomudle rozumím? Tomu přece nerozumím. Dobře, můžu si tu myšlenku připustit. Ale co revoluce? Počká? Takhle bychom imperialismu moc nezatopili. Tak rozhodnu. A vidím, že jsem rozhodl dobře."
A podržtaškové v obdivném vytržení tleskali, souhlasně mručeli a volali "Bravo!"
Snad i pod dojmem z filmu se dnes snažím k rozhodnutí získat co nejvíce informací.

3. Čím byste chtěli v životě být, popř. podařilo se váš sen zrealizovat?
Když jsem chodil na základní školu, zvědavých otázek učitelek "Čím bys chtěl být?" jsem se vždy bál, protože jsem neměl nejmenší představu. Rodiče mě k ničemu nepřesvědčovali, asi čekali, že na něco sám přijdu, a nějaký inspirativní vzor, např. kosmonaut, v příbuzenstvu také nebyl. Jednou jsem učitelce řekl, že chci být zámečníkem. Soucitně se na mě podívala, později, když už si všichni vybírali střední školu, jsem trochu prozřel a vysvědčení mezi dvěma po sobě jdoucími pololetími zlepšil z 5 trojek na 4 dvojky a šel tam také. U VŠ se to opakovalo, nevěděl jsem, jakou si vybrat. Pak jsem vystudoval dvě. A tak to přes různé změny zaměření pokračovalo a nakonec se mně podařilo uskutečnit daleko víc, než jsem si v 15 letech představoval.

4. Pamatujete si na první knížku, kterou jste přečetli?
V dětském věku jsem hltal především dobrodružné knihy - mayovky, verneovky, Marka Twaina, Jacka Londona, R. L. Stevensona, J. F. Coopera, která byla první, si už nevzpomenu, cením si však dvě knihy, jednu jsem vyhrál za vyluštění křížovky v mládežnickém časopise a na druhou si vydělal na brigádě. Ta první byla pro menší děti (mně tehdy bylo už 14 let), utkvěla mně z ní povídka o lízátku. Dostal ho malý kluk a měl z něho velkou radost a chtěl, aby mu dlouho vydrželo, stále se k němu vracel, že si jen trochu lízne, jenže lákadlo bylo silnější a za chvíli mu zůstal jen špalík. Z toho plyne ponaučení: je třeba trénovat vůli :) Druhou, Beatles v písních a obrazech, jsem tu už vzpomínal v článku When I'm Sixty-Four.

5. Dostanete zájezd zdarma jako výhru, a můžete si vybrat místo - kde byste nejraději strávili dovolenou?
Asi v Peru. Div světa Machu Picchu, legendární kultovní místo Inků ve výšce 2430 m, a jezero Titicaca dokonce v 3821 m by mohly být i náplní pěkného výšlapu, na zasněžený vrchol hory Huascarán (6768) bych se ale díval jen z uctivé vzdálenosti. K tomu ještě Cusco, bývalé hlavní město říše Inků, které je na seznamu UNESCO.

6. Kdybyste se mohli vrátit do určitého času (podle vlastního výběru) a něco ve svém životě změnit, změnili byste to?
Ne, mám totiž pocit, že všechny životní omyly mě posunuly někam, kam bych se normálně nedostal, a vlastně mě něčím obohatily.
Paris Hilton má krédo: "Žij tak, jako kdybys měl každý den narozeniny." Není ale takový život příliš monotonní? Kdyby si rodina nemyslela, že jsem se zbláznil, rád bych prožil alespoň víkend mezi bezdomovci, nemuselo by to ale být v únoru, abych při tom nezmrzl.

7. Kniha nebo film? (otázka preferencí. Raději čtete nebo se díváte na filmy? Může být i jiná odpověď)
Vůbec to nevylučuji, existuje-li obojí, určitě nejdřív kniha a potom film. Film málokdy překoná knižní předlohu, ta má vždy mnohem víc vrstev. Třeba filmy Jméno růže podle Umberta Eca nebo Formanův Valmont podle románu v dopisech Nebezpečné známosti od Choderlose de Laclose mě vysloveně zklamaly. Nevím ale, zda bych po zhlédnutí filmů knihy ještě chtěl číst.

8. Existuje něco, co se vám v životě povedlo, čeho jste dosáhli vlastním úsilím a na co můžete být pyšní?
Trochu to vyplývá z odpovědi na otázku 3. Líbí se mi výraz "selfmademan" a myslím, že se na mě hodí.

9. Brak versus umění. Dáváte přednost jednomu či druhému?
Složitost této otázky je v tom, jak rozpoznat, co ještě je umění. V klukovském věku jsem určitě dával přednost braku, četl jsem např. i rodokapsy a k četbě Babičky Boženy Němcové by mě nikdo nedonutil. Dnes už čtu hlavně prověřené autory. Pohled na umění se ale také v čase proměňuje, mnozí spisovatelé a malíři došli uznání až po smrti, např. John Kennedy Toole se stal se svým Spolčením hlupců pro nakladatele zajímavý až po sebevraždě, podobně Vincent van Gogh, který prodal jediný obraz (Červená vinice v Puškinově muzeu v Moskvě) a kdosi si z jeho nalezených obrazů stloukl kurník, a naopak na mnohé dobové modly padá prach. Vladimír Nabokov v Lolitě k tomu trefně poznamenal, že je nemálo spisovatelů, kteří se jako kamenné monolity posouvají staletími a plní učebnice literatury a přitom už nikoho nezajímají (Balzac, Gorkij, …).

10. Potkáte Boha a on vám povolí jednu otázku, na kterou odpoví. Jak by zněla?
Kde se tu bereš? Vůbec jsem s tebou nepočítal.

11. Podařilo se vám ve svém životě někomu pomoct, nebo někoho zachránit? (Myslím opravdový stav nouze, ne jen přenést babičce tašku z obchodu...)
Snil jsem o tom, že vytáhnu z vody topící se inteligentní krasavici, anebo ji vynesu z plamenů, a pak se vezmeme. A nic. (Choť už uměla plavat.)

31. října 2013

Košice (1) - překvapení na koncertě na zabití času

Košice jsou městem s krásnou pěší zónou, která začíná parkem hned u vlakového nádraží. Když jím projdeme (anebo kolem něj), přejdeme most nad silnicí, uvidíme první zajímavou stavbu, Jakabův palác (na prvním snímku vlevo), kde měl po osvobození v r. 1945 nějakou dobu svou kancelář prezident Edvard Beneš.




Pokračujeme-li dále, po zhruba 100 m se před námi otevře rozlehlý prostor, o kterém jsem si vždy myslel, že je náměstím, ale ve skutečnosti je to Hlavná ulica. Jeho dominantami jsou katedrála sv. Alžběty a divadlo, mezi nimiž je parčík s hrající fontánou. Rudolf Schuster, někdejší primátor Košic a pozdější prezident Slovenska, město, a zejména tuto ulici, nechal velikášsky zrenovovat a tím prý Košice zadlužil na generaci dopředu.

Po návratu z Herĺan, ještě plný dojmů z gejzíru, jsem do odjezdu nočního autobusu z Košic do Brna měl asi 5 hod času. Vylezl jsem na věž katedrály s pěknou vyhlídkou na fontánu a divadlo, prošel celou, několikasetmetrovou ulici tam a zpátky, nějaký čas zabil v oblíbené cukrárně Aida naproti fontány u kávy a zmrzlinového poháru, ale pořád ho ještě dost zbývalo.




Naštěstí v podvečer před divadlem v rámci kulturního léta měl začít koncert muzikálového souboru z brněnského Městského divadla, proto jsem se přemístil do jiné zahradní kavárny, abych viděl na pódium. I když vím, že zpěváci souboru jsou výborní, muzikály nevyhledávám, viděl jsem jen Jesus Christ Superstar v pražské Pyramidě, protože v něm také vystupoval můj oblíbenec Roman Dragoun (bohužel ale ne zrovna ten den), a pak ještě Kleopatru zásluhou příbuzných mého kolegy, kteří na ni koupili lístky. Mám totiž pocit, že jsou v nich nejvýš 3 pěkné melodie (pokud vůbec nějaké) a 2 hodiny vaty. Ani v operách to není o moc lepší, pár povedených árií, někdy i předehra, ale o hereckém umění operních zpěváků škoda mluvit.

Program se skládal z obehraných melodií z muzikálu My Fair Lady, k tomu West Side Story a Chicago, do toho byly namíchány i popové písně Franka Sinatry a jeho dcery Nancy (např. New York, New York, Something Stupid, These Boots Are Made for Walkin'), které také nemusím, tak jsem víc než poslechu se věnoval sledování tanečních kreací svůdných zpěvaček a tanečnic ve frivolních modelech s klobouky, péry ve vlasech a podvazkovými pásy.




Z letargie mě ale náhle vytrhla krásná melancholická melodie, kterou jsem do té doby neslyšel. Stává se mně to jednou za čas (dříve např. u písní Send Me an Angel, To the Moon and Back, Bella Luna, Black Velvet), kdy první starostí je, jak zjistit název písně a někdy i kdo ji zpívá a hraje. Zde jsem z plakátu koncertu vylučovací metodou název snadno určil - Belle, víc tam nebylo. YouTube však nikdy nezklame.

Abych co nejvíce přiblížil můj zážitek, tady je amatérské video z podobné akce v Brně. Obraz je poněkud nestabilní, ale zvukově je nahrávka celkem kvalitní. Vystupují v ní Lukáš Vlček, Dušan Vitázek a Petr Gazdík. V Košicích však byl už večer a v přítmí tak vše bylo působivější.



Na místě prvního zpěváka s Lukášem Vlčkem alternuje Karel Škarka, v provedení s ním si píseň můžeme poslechnout zde.

Píseň patří do muzikálu Notre-Dame de Paris (Chrám Matky Boží v Paříži), který je po Les Misérables (Bídníci) druhým zhudebněným dílem Victora Huga. Kvůli nezájmu o muzikály jsem o něm vůbec nevěděl, přitom na stránce z odkazu se píše, že v prvním roce uvedení na prkna divadel byl ze všech muzikálů nejúspěšnější a dostal se tím do Guinnessovy knihy rekordů.

V originále v něm excelují zpěváci Garou (v roli zmrzačeného zvoníka Quasimoda), Daniel Lavoie a Patrick Fiori. Belle je současně první francouzskou písní na blogu, pro srozumitelnost textu s anglickými titulky.

23. října 2013

Benátky (2) - střípky z potápějícího se města

Benátky jsou úchvatným městem, které zdobí 900 paláců, z nichž mnohé vystupují z vody. Hlavní "ulicí" města je téměř 4 km dlouhý Canal Grande, na němž pulsuje čilý ruch lodí, člunů a také gondol pro romantické duše, které dají přednost pomalému dopravnímu prostředku poháněnému lidskou silou, podobně jako v centrech velkých měst se mnozí raději svezou drožkou, aby si vychutnali atmosféru místa, než by je projeli výletním autobusem. Na kanál je napojena hustá sít malých postranních kanálů a město je tak protkáno vlásečnicemi vodních toků s velkým množstvím můstků.




Pro vyjížďku lodí je možné si zvolit více tras, když pominu cestu na ostrovy a zůstanu jen u spojení mezi zastávkami u nádraží a náměstím sv. Marka (San Marco), jsou zde dva základní okruhy - první vede po Canal Grande a druhý objíždí zástavbu na pravém břehu ve zmíněném směru a až před koncem se napojí na hlavní vodní tepnu, protože kdyby na trase chyběla zastávka u nám. sv. Marka, asi by nikdo tudy nejezdil. Velmi působivý je také příjezd od moře, kdy jsou krásně vidět dominanty náměstí - Dóžecí palác, věž Campanilla a kupole baziliky sv. Marka.





Bazilika je v současné době do značné míry skryta v lešení, fresky ve výklencích si však prohlédnout můžeme.




Alespoň jednou stojí za to projet vnější okruh, kotví zde velké trajekty, proti nimž je sice spoustu připomínek, že narušují panorama Benátek, ale uvidíme zde také zajímavý most a třeba tuto "historickou" loď s plachtami.




Gondoliéři musí mít průpravu akrobatů, protože gondoly poskakují po vlnách a jejich kormidelníci přitom na lodi stojí a drží se oběma rukama dlouhého vesla, které je asymetricky fixováno na jedné straně lodi. I přes záběr jen na jedné straně gondoliéři dokáží vést loď plynule v potřebném směru.
Když začne pršet, turisti hned vytáhnou deštníky nebo pláštěnky, ale nikdy jsem neviděl, že by se nějak proti dešti chránili gondoliéři, zřejmě jim to stavovská čest nedovolí. V pozadí je most Ponte di Rialto.




Most z obou stran vypadá stejně, je však mnohem širší, než se zdá, středem mezi stánky se suvenýry, šperky, tričky, čepicemi, maskami, … totiž vede široké schodiště.



Most vzdechů (Ponte dei Sospiri) svůj název získal tím, že od výslechu v Dóžecím paláci přes něj odváděli nešťastné odsouzence do vězení v přilehlé budově.




I když proslulé karnevaly v Benátkách se pořádají (obvykle) v únoru, masky na stáncích už teď jsou nejčastěji vystavovaným zbožím. Možná je třeba si je koupit předem, protože před karnevalem už nebudou ;).

Jó, vodní kámen je prevít, jenže tady Calgon nepomůže, tak nastupuje brusný kotouč, kolega na to jde klasickou metodou - drátěným kartáčem.



Vítejte v Iráku - nevím, komu je to určeno, nikoho jsem vcházet neviděl. Někam se ale nedostaneme, i kdybychom chtěli, i zde jsou slepé "ulice".




Protože Benátky se každým rokem potopí o několik milimetrů (podle článku z odkazu od r. 1727 o více než 60 cm a navíc se pomalu naklání směrem na severovýchod do Jaderského moře), vědci si lámou hlavu, jak tento proces zastavit, případně jak město proti zatopení ochránit.
Bezprostřední nebezpečí ale nehrozí, v ulicích jsou nachystány lavice a když voda stoupne, místní je bleskově rozestaví a chodí se po nich.

Po celodenním dešti se na náměstí sv. Marka místy vytvořila malá jezírka s hloubkou do 10 cm, ale hned se vytvořila fronta, zážitek projít se po lavicích si málokdo nechal ujít. I průvodkyně s červeným terčíkem na ně svou skupinu navedla.



Voda zkomplikovala život i svatebčanům, nevěsta si namočila svatební róbu, ještě složitější to ale měla fotografka, která pro dobrý záběr stála po kotníky ve vodě. Děvčata sundala boty a vodou se brodí, jen restauratéři z ní nemají radost, zahradní restaurace zejí prázdnotou.




Benátky se také staly inspirací umělcům, zejména malířům, a benátské malířství je v dějinách umění vyčleněno jako samostatný pojem.
Jsou zde 3 významné galerie: Gallerie dell' Accademia, Gallerie Franchetti a moderní umění 20. století zastupuje Peggy Guggenheim Collection. V první vedle stálé expozice byly k vidění i Leonardovy kresby, druhá galerie je ve výřezu vlevo dole, jejím návštěvníkům se naskýtá krásný výhled ze dvou podlaží paláce na Canal Grande, poslední sídlí v nízké bílé budově úplně vpravo.




Sbírku Peggy Guggenheim můžu přiblížit více, protože se v galerii mohlo fotografovat bez blesku, o tom ale někdy jindy.

12. října 2013

Benátky (1) - "poklidná" cesta do známého místa

Koncem září jsem byl v Benátkách a protože letenky jsem začal shánět jen několik málo týdnů před tím, za rozumnou cenu byly jen od krachující společnosti Alitalia, cesta však obnášela 2 lety - z Vídně do Říma a odtud teprve do města na laguně. Jak už je mým zvykem, těsně před takovou cestou mám nejvíc práce, zpravidla nespím a doháním neodkladné úkoly, kdy ještě 5 minut před odchodem z domu posílám pracovní maily. Nebylo tomu jinak ani teď.



Až na letiště Flumincio v Římě šlo vše jak po drátkách, tam jsem však měl 3 hodiny na přestup, letištní internet byl po zaregistrování k dispozici jen půl hodiny, nějakou dobu jsem četl knížku, pak noviny, ale z naší politiky se mně začaly klížit oči, až jsem upadl do bezvědomí. Když jsem oči zase otevřel, zjistil jsem, že v místě odbavení sedím sám a na tabuli svítí let do úplně jiného města o další 3 hodiny později. Hrklo ve mně, že jsem prospal odlet, podle hodinek však mělo zbývat ještě půl hodiny. Nemají tam snad jiný čas? Ale vždyť jsou trochu více na západ než my, tak by museli mít stejně nebo méně, už je ale podzim, co když to mají jinak s letním a zimním časem než my? Vyběhl jsem k informačním tabulím, můj let ještě na seznamu byl, ale s odbavením na úplně jiném místě. Znamenalo to vyjít do patra, přesunout se 200 m a pak zase sejít dolů. Čekal jsem v řadě ani ne 5 minut, když informace na obrazovce u vstupu se opět změnila, všichni čekající jako jeden muž vyskočili a hnali se k informační tabuli. Správné místo bylo to, kde jsme byli předtím. Společnost Alitalia chtěla asi cestujícím dopřát ještě trochu zábavy, protože k letadlu jsme stejně jeli autobusem.

V Benátkách jsem byl potřetí, poprvé na jeden den vlakem z Milána, před několika lety s manželkou, ale to jsme jeli od letiště člunem Alilaguna na ostrov Lido, kde jsme měli ubytování, protože 2** hotel, který jsem chytře objednal přímo na nám. San Marco, se stal nezpůsobilým a vyžádal si okamžitou rekonstrukci a nic lepšího v provizorní nabídce než Lido nebylo.
Cestu z letiště na autobusové nádraží jsem tedy neznal a ani ji dopředu nezjišťoval, když jsem se bez potíží dopravil městskou dopravou na hotel např. z JFK v New Yorku a z letišť několika asijských megapolí, nějaká italská "vesnice u rybníka" je podproblém. Vyjdu před letišťní budovu, rozhlédnu se po vývěskách a je to. A nemusel jsem je ani studovat, před budovou stál letištní informátor, který směřoval všechny, kdo chtěli jet k vlakovému nádraží (leží jen asi 100-200 m od autobusového na opačné straně kanálu a šplouchá mu na schody), na autobus č. 15 a rovnou prodával lístky.



Když však autobus přejel více než 3 km dlouhou hráz, za níž jsou již Benátky, zabočil do ulic, které mně nic nepřipomínaly, a prvotní vysvětlení, že jedeme asi po nějaké objížďce, vypadalo čím dál méně pravděpodobně, odkláněli jsme se od směru, který bych čekal, proto jsem se řidiče raději zeptal, jak se dostat na vlakové nádraží, a dozvěděl se, že musím jet na opačnou stranu. Při malé četnosti spojů se nakonec objevil stejný řidič, ani po mně už jízdné nechtěl, nikde nezastavoval a po nějaké době vidím, že jedeme zase po hrázi, ale ven z Benátek. To už jsem zazvonil na zastavení (představa, že po 2-3 hodinách budu zase na letišti, byla tristní) a vystoupil na první zastávce za hrází. S kufrem a potmě v neznámém místě a bez mapy (k čemu ji mít v Benátkách?, hotel jsem měl pár kroků od vlakového nádraží) jsem si připadal jak idiot a už zbaběle přemýšlel o taxíku, ale po menším zkoumání okolí, jak v pohádce o Jeníčkovi a Mařence, jsem nakonec uviděl světla větší budovy. Bylo to nádraží, jenže v Mestre, v sousedním městě. Do Benátek jsem pak dojel vlakem ;).

Vyškolen těmito zmatky jsem se druhý den v informacích na autobusovém nádraží ptal, kde má stanoviště spoj č. 15 na letiště, u žádného nástupiště jsem toto číslo totiž neviděl, a dozvěděl se, že ten tudy vůbec nejezdí a spoj na letiště má č. 5. Dobrý muž na letišti zřejmě záměrně svému kolegovi dohazoval cestující, protože kdo by nasedal do spoje, který zcela míjí vodní tepnu Benátek. Ale vlastně tak úplně nelhal, "to railway station" to bylo, jen jinam.



P.S. Pokračování (už přímo z Benátek) příště.

2. října 2013

Vysoké Tatry (4) - Slavkovský štít

Slavkovský štít je nejrozložitější horou Vysokých Tater a na území "Československa" výstup na vrchol zřejmě představuje i nejnáročnější trasu z hlediska převýšení. Od nádraží ze Starého Smokovce, které leží v nadmořské výšce 1010 m, je na vrchol ve 2452 m nutné vystoupit o 1442 m vzhůru. Trasy na jeho výše položené sousedy, zleva Gerlach (2655) a zprava Lomnický štít (2633), totiž z časových důvodů většinou začínají ve vyšších polohách - ze stanic lanovek, na Gerlach z Hrebienku (1280), případně ze Sliezského domu (1670), kde můžeme přespat a vyrazit druhý den ráno, na Lomnický štít ze Skalnatého plesa (1751). I Rysy (2499) a Kriváň (2494) jsou méně náročné.




Podle jednoho geodeta Slavkovský štít byl původně ve Vysokých Tatrách nejvyšší, ale zemětřesení, odhadované na 5. století, způsobilo, že vrchol se rozpadl a dnes tak hora působí poměrně ploše, jako nacucaná houba se rozkládá na pozadí Starého Smokovce, a kdyby došlo k většímu zemětřesení nebo sopečné erupci, dopadlo by toto městečko jako Pompeje pod Vesuvem. Nevím, nakolik se tomu dá věřit, protože Slavkovský štít vypadá ploše jen při pohledu ze Starého Smokovce, vrchol odtud totiž nevidíme, k němu musíme jít hodně do hloubi hor.



Je ale dobře patrný z bočního pohledu ze Staré Lesné a z Tatranské Lomnice, kdy je vidět jeho skalnatá část i s charakteristickým výběžkem, přiléhavě nazvaným Nos (2273).




Na vrcholu jsem do letoška už 2-krát byl v r. 2003, jednou s dvěma kolegy, kdy bylo jasné počasí s krásnými výhledy na Lomnický štít a Velkou Studenou dolinu, a to na mě tak zapůsobilo, že o pár týdnů později jsme tam šli s mými dvěma syny, jenže pro mlhu jsme neviděli téměř nic, navíc jsem ještě neměl digitální fotoaparát.

V duchu jsem proto zajásal, když se na přelomu srpna a září letošního roku naskytla příležitost zajet do Nového Smokovce. Poslední srpnový týden však počasí za moc nestálo, často pršelo, a když jsem v podvečer přijel, Slavkovský štít jsem mohl jen tušit v mlhách, z nichž občas vykoukl Lomnický štít.




Druhý den ráno však ze střešního okna vysvítala nečekaně jasná obloha, i když v mírném závoji, snižujícím kontrast jak sfumato na Leonardových obrazech. Ještě v pyžamu jsem vyběhl ven a hned bylo jasné, že je ta pravá chvíle na zteč. Nakonec jsem nešel sám, z naší 12-členné skupiny kolegů z partnerských institucí se jeden zájemce našel. Jeho zájem o výstup byl ale dost vlažný, začali jsme osvěžováním v nádražní hospodě, z čehož jsem byl mírně nervózní, protože v horách se počasí rychle mění. Když jsme se konečně vydali na cestu, kolega pečlivě studoval informační tabule Rainerova naučného chodníku, každou chvíli se zastavoval a myslím, že takto bychom se na vrchol dostali až za tmy. Po nějaké době jsme usoudili, že bude lepší, když každý půjde svým tempem. Nakonec vyšel na Slavkovskou vyhlídku (1550) a odtud se vrátil. V tomto místě se otevře pohled na celou boční stěnu Lomnického štítu a Velkou Studenou dolinu (Malá Studená dolina bohužel vidět není, protože je za hřebenem uprostřed snímku), který pak turisty provází téměř na celé další trase, se zvyšující se polohou se vrchol Lomnického štítu začíná výškově srovnávat. Výrazný vrchol úplně vlevo je Prostredný hrot (2441) a špička vpravo od něj Malý kostol, mezi nimi je ještě Veĺký kostol, který ale z tohoto pohledu nevynikne.




Horskou květenu už vystřídala kleč.




Velká Studená dolina je pod námi jak na dlani a nakonec vidíme i Zbojnickou chatu (1960), prošlapaná cesta doprava vede přes Priečne sedlo k Téryho chatě v Malé Studené dolině. Povolený je však průchod jen opačným směrem.






V celkovém pohledu na hřeben, oddělující Velkou a Malou Studenou dolinu, je vpravo za ním Lomnický štít a impozantní vrchol vlevo je Ĺadový štít (2627), třetí nejvyšší hora Vysokých Tater.




A zde je Ĺadový štít v přiblížení, vrchol před ním je Malý Ĺadový štít, název však klame, protože má výšku 2602 m.




Jen vrchol Slavkovského štítu dlouho zůstává skryt, mnohokrát se zdá, že tohle stoupání už bude poslední, jakmile se však vydrápeme na vyhlídkový bod, objeví se nové obzory a vrchol nikde, ukáže se až v úplném závěru. Ne nadarmo informační tabule u nádraží ve Starém Smokovci sděluje, že nás čeká 5 hod 15 min cesty. Zajímavé je ohlédnout se i zpět, kdy je vidět na osídlení pod horami.



A tady konečně cíl cesty na pravé straně vykoukl.



Zdá se už dost blízko, jenže v cestě stojí ještě několik mezivrcholů.




Když jsem byl na vrcholu posledně, byl označen jen modrým kolečkem na kameni, teď to vylepšili křížem. Cesta mně trvala 4 a čtvrt hodiny, před 10 lety ale jen 3 a půl. Tehdy jsem se před aktivně sportujícími syny musel víc snažit, kdyby nebyl začátek tak volný a tolik jsem nefotografoval, mohl být čas lepší (hlavně, že je na co se vymluvit).




Při zpáteční cestě jsem ještě vylezl na Nos a zaujala mě také díra ve skále. Není to náhodou doupě medvěda? Ten tam však nebyl, jen někdo uvnitř nechal na památku figurku jak ze seriálu Pat a Mat.



Při fascinujícím pohledu na celou Velkou Studenou dolinu a Lomnický štít byla dobře vidět budova s meteorologickou stanicí na jeho vrcholu, kde má pracoviště také Astronomický ústav.



Na odvrácené straně je Gerlach z méně výrazné boční strany.


Aktuální článek

Levočské vrchy, Mariánska hora a Levoča

„ Tam okolo Levoči, tam se voda točí, ktorá nemá frajíra, nech tam do něj skočí ,“ se zpívá v slovenské lidové . Určitě lepší nápad je ale v...

10 nejčastěji zobrazovaných článků