Košice (1) - překvapení na koncertě na zabití času

Košice jsou městem s krásnou pěší zónou, která začíná parkem hned u vlakového nádraží. Když jím projdeme (anebo kolem něj), přejdeme most nad silnicí, uvidíme první zajímavou stavbu, Jakabův palác (na prvním snímku vlevo), kde měl po osvobození v r. 1945 nějakou dobu svou kancelář prezident Edvard Beneš.

Pokračujeme-li dále, po zhruba 100 m se před námi otevře rozlehlý prostor, o kterém jsem si vždy myslel, že je náměstím, ale ve skutečnosti je to Hlavná ulica. Jeho dominantami jsou katedrála sv. Alžběty a divadlo, mezi nimiž je parčík s hrající fontánou. Rudolf Schuster, někdejší primátor Košic a pozdější prezident Slovenska, město, a zejména tuto ulici, nechal velikášsky zrenovovat a tím prý Košice zadlužil na generaci dopředu.

Po návratu z Herĺan, ještě plný dojmů z gejzíru, jsem do odjezdu nočního autobusu z Košic do Brna měl asi 5 hod času. Vylezl jsem na věž katedrály s pěknou vyhlídkou na fontánu a divadlo, prošel celou, několikasetmetrovou ulici tam a zpátky, nějaký čas zabil v oblíbené cukrárně Aida naproti fontány u kávy a zmrzlinového poháru, ale pořád ho ještě dost zbývalo.

Naštěstí v podvečer před divadlem v rámci kulturního léta měl začít koncert muzikálového souboru z brněnského Městského divadla, proto jsem se přemístil do jiné zahradní kavárny, abych viděl na pódium. I když vím, že zpěváci souboru jsou výborní, muzikály nevyhledávám, viděl jsem jen Jesus Christ Superstar v pražské Pyramidě, protože v něm také vystupoval můj oblíbenec Roman Dragoun (bohužel ale ne zrovna ten den), a pak ještě Kleopatru zásluhou příbuzných mého kolegy, kteří na ni koupili lístky. Mám totiž pocit, že jsou v nich nejvýš 3 pěkné melodie (pokud vůbec nějaké) a 2 hodiny vaty. Ani v operách to není o moc lepší, pár povedených árií, někdy i předehra, ale o hereckém umění operních zpěváků škoda mluvit.

Program se skládal z obehraných melodií z muzikálu My Fair Lady, k tomu West Side Story a Chicago, do toho byly namíchány i popové písně Franka Sinatry a jeho dcery Nancy (např. New York, New York, Something Stupid, These Boots Are Made for Walkin'), které také nemusím, tak jsem víc než poslechu se věnoval sledování tanečních kreací svůdných zpěvaček a tanečnic ve frivolních modelech s klobouky, péry ve vlasech a podvazkovými pásy.

Z letargie mě ale náhle vytrhla krásná melancholická melodie, kterou jsem do té doby neslyšel. Stává se mně to jednou za čas (dříve např. u písní Send Me an Angel, To the Moon and Back, Bella Luna, Black Velvet), kdy první starostí je, jak zjistit název písně a někdy i kdo ji zpívá a hraje. Zde jsem z plakátu koncertu vylučovací metodou název snadno určil - Belle, víc tam nebylo. YouTube však nikdy nezklame.

Abych co nejvíce přiblížil můj zážitek, tady je amatérské video z podobné akce v Brně. Obraz je poněkud nestabilní, ale zvukově je nahrávka celkem kvalitní. Vystupují v ní Lukáš Vlček, Dušan Vitázek a Petr Gazdík. V Košicích však byl už večer a v přítmí tak vše bylo působivější.

Na místě prvního zpěváka s Lukášem Vlčkem alternuje Karel Škarka, v provedení s ním si píseň můžeme poslechnout zde.

Píseň patří do muzikálu Notre-Dame de Paris (Chrám Matky Boží v Paříži), který je po Les Misérables (Bídníci) druhým zhudebněným dílem Victora Huga. Kvůli nezájmu o muzikály jsem o něm vůbec nevěděl, přitom na stránce z odkazu se píše, že v prvním roce uvedení na prkna divadel byl ze všech muzikálů nejúspěšnější a dostal se tím do Guinnessovy knihy rekordů.

V originále v něm excelují zpěváci Garou (v roli zmrzačeného zvoníka Quasimoda), Daniel Lavoie a Patrick Fiori. Belle je současně první francouzskou písní na blogu.