27. listopadu 2011

Šanghaj (2) - SWFC, mrakodrap jako vývrtka

Šanghaj má 20 miliónů obyvatel a je dynamicky se rozvíjejícím městem, které má ambice se stát obchodním a finančním centrem celé Asie. Dnes je objemem přepraveného nákladu největším přístavem světa, město pořádalo gigantickou výstavu EXPO 2010 (nejdražší v historii a údajně 2-krát tak nákladnou jako olympiáda v Pekingu), z letiště jezdí rychlovlak Maglev, konají se zde velké sportovní akce, např. Velká cena Číny automobilů F1, až do loňského roku také závěrečný turnaj Masters nejlepších tenistů světa a letos tu bylo i mistrovství světa v plavání.
Město má kosmopolitní charakter a na rozdíl od Pekingu zde typická čínská architektura není tak výrazná, i když samozřejmě také nechybí, svými mrakodrapy a spletí mimoúrovňových dálničních přivaděčů však spíše připomíná velká americká města.
Výškové stavby jsou ale mnohem nápaditější než v USA a při pohledu z nábřeží Bund zaujmou především mrakodrapy Shanghai World Financial Center (SWFC, 492 m), Jinmao Tower (nebo také Ťin Mao, 421 m) a televizní věž Perla orientu (Oriental Pearl TV Tower, 468 m). Jinmao Tower má podobně jako věže Petronas Towers v malajském Kuala Lumpur podobu pagody, dvě velké koule na televizní věži mají průměr 50 a 45 m a nejvyšší vyhlídkové místo je ve výšce 350 m. Zcela netypický je však zvláště mrakodrap Shanghai World Financial Center, dokončený v r. 2008. Vypadá jako velký otvírák na láhve. Je třetím nejvyšším mrakodrapem na světě (po 828 m vysokém Burj Khalifa v Dubaji a Taipei 101 na Taiwanu, který má 508 m), pyšní se však nejvyšší vyhlídkou z obytných staveb, která na horním podlaží průzoru má výšku 474 m nad zemí, v dubajském výškovém šampionu je totiž vyhlídka pouze ve 452 m. 









Tato skutečnost je doložena zápisem v Guinnessově knize rekordů. Bohužel však vzhledem ke smogu kvalita fotografií z SWFC byla velmi špatná, proto sem žádnou nedávám. Na celkovém pohledu z nábřeží nás asi překvapí, že jedna z výškových budov se jmenuje Aurora.



19. listopadu 2011

Niagarské vodopády (1) aneb Imigrační úředníci (2)

I když jsem kromě několikadenní trasy vypůjčeným autem po národních parcích na západě USA nebyl na žádném jiném poznávacím zájezdu, kdy se každý den znovu balí zavazadla, následuje i několikahodinový přesun na další místo, krátká prohlídka a opětovný nástup do auta či autobusu a cesta do hotelu, zpravidla mimo centrum, přece jen se snažím, aby pobyt na jednom místě byl zpestřen alespoň jedním výletem do okolí, případně byl rozdělen do několikadenních pobytů na dvou místech.

Při letošní 11denní cestě do New Yorku jsme přemýšleli, kam se vydat. Vzhledem k evropskému charakteru městské dopravy v NYC jsme si auto nemuseli půjčovat, a proto jsme hledali způsob, jak se dostat do okolí vlakem nebo autobusem. V úvahu připadal Washington, vzdálený asi 350 km, a Niagarské vodopády, 800 km od NYC. Odkládali jsme to až na konec pobytu, manželku lákal Washington, mě zase vodopády, protože však v informačních systémech přepravních společností kupodivu všechny spoje do Washingtonu ve vhodné časy a za rozumné ceny byly vyprodány, vybrali jsme výlet k vodopádům se společností Greyhound, která jezdí z nádraží Bus Terminal. Vyrazili jsme v noci, po 7. ráno jsme byli tam a kolem 10. večer se zase přes noc vraceli.

Při příjezdu do Buffala jsme zpovzdálí viděli stoupající kužel vodní páry a bylo jasné, že cíl cesty je na dosah. Autobus o pár minut později zastavil u patníku, kde nebyla žádná značená autobusová zastávka. Pro jistotu jsem se zeptal, kde máme na autobus čekat při zpáteční trase, pozítří jsme se totiž měli vracet do Evropy a měl jsem obavy, abychom v nějakém zmatku zpáteční spoj nepropásli a neuletělo nám pak letadlo. Řidič autobusu odpověděl nejstručnějším možným způsobem: "Here" a ukázal prstem na chodník, na němž jsme stáli. Naštěstí tam byl obchůdek se suvenýry a malým muzeem, tak se místo dalo zapamatovat.



Niagarské vodopády leží na hranici USA-Kanada, z kanadské strany je však lepší náhled "dovnitř" podkovovité kanadské části vodopádu, z americké strany je tato část vidět jen z boku, navíc na kanadském břehu stojí dvě vyhlídkové věže - Skylon a Minolta - a je tak možné se na celé vodopády dívat i z nadhledu.



Obě země spojuje most, vízum do Kanady jsme sice neměli, z americké strany nás však na most bez řečí pustili a mysleli jsme si, že máme vyhráno.



Radost ale byla předčasná. Na druhé straně jsme padli do rukou kanadských imigračních úředníků, kteří nás dost důkladně vyslýchali, např. se vtipně ptali, zda máme zbraň, marné bylo vysvětlování, že uděláme jen pár fotek a případně ještě tržbu za vyhlídku z věže Skylon. Odvedli nás do jiné budovy, kde nám milostivě vystavili potvrzení, že se můžeme vrátit do USA. Alespoň to, protože do USA víza nemáme, jen registraci vstupu. Kdyby nás nechtěli pustit ani Američané, mohli jsme zbytek života strávit na mostě.

Kanadští úřednící nás kvůli turistům za sociálními dávkami zřejmě nemají moc v lásce. Jedna neteř už druhým rokem je pracovně ve Vancouveru a když tam její rodiče jeli za ní na návštěvu, potřebovali spoustu různých potvrzení, např. i to, že mají na bankovních účtech částku v řádu statisíců.
Tak náš "pobyt" v Kanadě trval všeho všudy asi 15 minut. Nelituji toho však, i z mostu byla pěkná vyhlídka, sice z většího odstupu, ale z mnohem většího úhlu než z vyhlídkové lávky Američanů.



U vodopádů bylo celý den nádherné slunečné počasí a klenula se nad nimi gigantická duha. O tom však někdy jindy.


16. listopadu 2011

Šanghaj (1) - rychlovlak Maglev

V posledních letech je stále viditelnější rostoucí ekonomická síla Číny. Je známé, že Číňané si příliš nelámou hlavu s autorskými právy, kopírují a s nízkými náklady pak vyrábí věrné napodobeniny elektroniky světových firem. Čína však vsadila i na vlastní výzkum, výsledkem jsou úspěchy v kosmonautice a při stavbě gigantických technických děl, jako jsou hydroelektrárna Tři soutěsky, impozantní mosty a mrakodrapy. V poslední době Čína z roku na rok zvýšila prostředky do výzkumu 35-krát. Není divu, že několik čínských univerzit už patří do první ligy a čínští vědci si získali světové renomé.

Číňané se nenápadně prosazují v celém světě, v mnoha městech mají své čtvrti, viděl jsem je např. v San Franciscu, New Yorku, Singapuru, Kuala Lumpur a Londýně, a všude si vytvořili svůj svébytný svět s typickou architekturou, restauracemi a stánky se zbožím, na jaké si člověk vzpomene. Vzhledem k láci tam chodí nakupovat i místní, Číňané přitom nikoho neobtěžují, netahají za rukáv, domluva s nimi je sice většinou dost obtížná, zdají se mně však příjemní a v pohodě. Řekl bych, že daleko horší je to v jejich vlastní zemi, turisty se snaží často podvést, možná je ale ten můj dojem dán pohledem od památek, kde vládne tvrdý konkurenční boj prodejců.



Letos jsem se do Číny vypravil poprvé a pobyl několik dnů v Šanghaji a pak ještě v Pekingu. Hned po příletu do Šanghaje jsem měl možnost se blíže seznámit s první atrakcí města - rychlovlakem Maglev, který je dílem firmy Siemens. Název je zkratkou slov magnetická levitace, vlak nemá kola (v muzeu tohoto technického unikátu se píše, že kolejové vlaky mohou maximálně jet rychlostí 360 km/hod), ale vznáší se v magnetickém poli a dosahuje maximální rychlosti 430 km/hod, chvílemi údaj přeskakuje i na 431 km/hod. V muzeu se pyšní certifikátem Guinnessovy knihy rekordů v rychlosti mezi vlaky na tomto principu. Vlak jezdí na trase dlouhé 30 km z/na letiště. I když se jím do centra Šanghaje nedostaneme, to je vzdáleno více než 60 km a metro jezdí už z letiště, za ten zážitek to rozhodně stojí. Maglev svou trasu urazí asi za 7-8 minut a zážitek z jízdy je úchvatný, protože vedle trasy vede dálnice a vlak postupným zvyšováním rychlosti auta předjíždí, jako kdyby se vůz z F1 měřil s cyklistou. Zajímavé je, že trasa není úplně rovná, má zatáčky i znatelná stoupání a klesání. Trochu je to vidět ve videu.

13. listopadu 2011

Cover verze (2) - Marie Rottrová

Z našich zpěvaček mám nejradši Marii Rottrovou a Hanu Ulrychovou. Zatímco Hana začala svou kariéru v beatových skupinách Vulkán a Atlantis, pak se s bratrem Petrem věnovala folklóru se skupinou Javory a dnes vedle toho s další skupinou Javory beat znovu vystupuje s rockovým repertoárem, Marie zpočátku zpívala hlavně soulové skladby, potom přešla do středního proudu, ale protože v její doprovodné skupině Flamingo bylo několik výborných a všestranných hudebníků (klávesista Vladimír Figar, kytarista Jan Hasník a baskytarista Jiří Urbánek) a zvláště Hasník inklinoval k rocku, Flamingo do repertoáru přebralo i několik skladeb z tohoto žánru, např. Tisíc tváří lásky (25 or 6 to 4 od skupiny Chicago), později rockovou baladu She's Gone od Black Sabbath, otextovanou Jaromírem Nohavicou jako Lásko, voníš deštěm.

Marie Rottrová dovede krásně zpívat i šansony. Píseň To mám tak ráda (text Jiřina Fikejzová) se mně líbí mnohem více než originál Serge Lamy Je suis Malade. Úchvatně ji však zpívá také Lara Fabian(ová), cover verze nejsou tedy jen naší specialitou.

A tady jsou mé nejmilejší cover verze Marie Rottrové: Tisíc tváří lásky, Lásko, voníš deštěm a To mám tak ráda.



10. listopadu 2011

New York (1) - imigrační úředníci

I když je mně cestování koníčkem, dlouho jsem se držel jen Evropy, protože představa více než 10-hodinového letu do USA nebo vzdálené Asie mě nikdy nelákala, nehledě k tomu, že od nás se tam nikdy nedá letět přímo, ale je nutné přestupovat na některém z velkých letišť v Londýně, Paříži, Amsterdamu, Frankfurtu nad Mohanem nebo Mnichově a tím se cesta ještě o dost prodlouží a když k tomu připočítám cestu z mého bydliště Brna na letiště do Vídně nebo Prahy, rezervu na odbavení, blíží se trvání cesty z domu na cílové místo celému dnu.

Od cesty do USA mě navíc odrazovaly historky o nerudných imigračních úřednících. Jeden kolega byl svědkem toho, kdy černošský imigrační úředník nepustil dále čínského návštěvníka. Ten marně vykřikoval, že je profesor z Pekingu a jede na světový kongres. Úředníkovi se nelíbil a tím to haslo.

Poprvé jsem se do USA vydal v r. 2009, a to rovnou na vzdálenější stranu - do San Francisca, Las Vegas a několika národních parků. Vše proběhlo zcela hladce a povzbuzen tím jsem letos naplánoval společnou cestu s manželkou do New Yorku. Papírování se za ty 2 roky trochu zjednodušilo, stačilo vyplnit jednoduchý formulář, kde bylo jen několik údajů - jméno, příjmení, číslo pasu, kde budeme bydlet, zda jede někdo s námi a několik málo dalších, na které jsme jednotně odpověděli ne (např. zda máme nějakou nemoc, chceme v USA nabízet něco k prodeji atd.).
Když jsme přicházeli k přepážkám imigračních úředníků, u každé čekalo několik osob, jen u jedné nebyl nikdo. Obsluhoval ji obtloustlý černoch, který se trávil značně otráveně a evidentně se nikdo k němu nehrnul. Toho si všimla jedna pracovnice, která chtěla počty osob rovnoměrněji rozdělit a jednoho mladého muže a mě s manželkou přesunula ke zmíněnému černochovi. Mladík mohl k němu hned přistoupit, k tomu se však vůbec neměl a raději čekal, až se uvolní sousední úředník. A tak jsme k přepážce černocha přistoupili my. Šli jsme oba naráz, úředník na nás zavrčel: "What does it mean?" Odvětil jsem, že jsme manželé, on se na manželku opovržlivě podíval, že potřebuje doprovod. Naskenoval něco z pasů, naše prsty, vyfotografoval obličeje, jeden formulář hodil do koše, podal můj pas, tak jsem jej vzal a měl se k odchodu. Zařval na mě: "Wait!" Podal mně ještě ten formulář a manželce jen pas bez formuláře. Hned mě napadlo, že jí bude chybět. V některých zemích (např. Dubaji) se takové formuláře odevzdávají při návratu. Požádal jsem jej, aby nám dal i manželčin formulář. To jej vytočilo ještě více a zařval na mě ještě podrážděněji než předtím: "Finished!," což doprovodil gestem natažené ruky: "Zmizte, než si to rozmyslím." Postoupili jsme dále, tam další úředník (a tentokrát velmi příjemný), když jsem hned úvodem nás představil: "Me and my wife," se pousmál a řekl "Okay," podíval se do pasů, vzal si můj formulář (měl jsem na něm napsánu jednu doprovodnou osobu, tak stačil pro nás oba) a měli jsme to za sebou.

Kufry dorazily v pořádku a mohli jsme řešit cestu k hotelu.

Bydleli jsme na dolním Manhattanu a ještě v den příletu jsme zavítali na pobřeží s vyhlídkou na sochu Svobody a tam jsme také narazili na památník imigrantů.



Vypadají dost zbědovaně. Co ti museli vytrpět při vstupu na americkou půdu a hlavně potom?

5. listopadu 2011

Cover verze (1) - Šípkové Růženky

Z přebírání hitů (zejména) zahraničních zpěváků a hudebních skupin je živa spousta našich interpretů (asi nejvíce se tím "proslavily" Ilona Csáková a Leona Machálková), někdy však cover verze může znít stejně dobře nebo i lépe než originál. Pro mě jsou tímto příkladem Jiří Schelinger a Petr Kolář, kteří převzali píseň Soldier of Fortune od Deep Purple. Pro srovnání originál a jeho česká verze Šípková Růženka (text Zdeněk Svěrák) v podání našich zpěváků.





Aktuální článek

Claude Lorrain - ideální krajiny klasicismu

Claude Lorrain (1600-1682), vlastním jménem Claude Gellée , patří k nejvýznamnějším malířům klasicismu , směru, který následoval po temném ...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)