31. května 2023

Jiří Korn a Richard Müller - Bučovice, 20. května 2023

Asi jsem už zmiňoval, že v létě hodně pobýváme v Bučovicích, ve dvojdomku po rodičích manželky, který jsme si zrekonstruovali k obrazu svému a kde nám od zavedení internetu už nic k životu nechybí. Užíváme si zahrádky před i za domem, vedle bohaté květeny, velkého koníčku mé choti, pěstujeme i zeleninu a ovoce a až přijde opravdová krize, alespoň částečně bychom se dokázali samozásobit. I samotné Bučovice, město se 7 tisíci obyvatel, vzkvétají, náměstí je jak nové, poblíž je renesanční zámek s nádhernou fontánou na nádvoří a pěknou zámeckou zahradou a také se zde konají nejrůznější akce, např. jízda historických automobilů, připomínka napoleonské bitvy u Slavkova, pivní festival, nechybí ani koncerty. Např. před 3 roky jsme zde viděli Vlastu Redla a Hradišťan a letos při cestě z nákupu s našimi vnučkami jsme si náhodně všimli plakátu s upoutávkou na dvoudenní hudební akci nejrůznějších souborů, kde vrcholem bylo večerní vystoupení Jiřího Korna a Richarda Müllera druhý den. Šel jsem tam nakonec sám, choť se uvolila hlídat vnučky, Richarda Müllera jsme navíc v září 2021 viděli v Brně, v sále SONO.

Na koncert jsem se dostal s asi 15minutovým zpožděním, na rozdíl od běžné situace, kdy se na hvězdy musí čekat, Jiří Korn již zpíval a nevím, oč jsem přišel. Mám ho spojeného hlavně s érou Rebels, kdy nahráli album Šípková Růženka. Polovinu LP desky tvořily písně s pohádkovými motivy, otextované Michaelem Prostějovským a zhudebněné tehdejším dirigentem Tanečního orchestru České televize Václavem Zahradníkem, které doplňovaly převzaté skladby z repertoáru Mamas and Papas. Rebels totiž stejně jako jejich vzor vynikali vícehlasým zpěvem, kde prim hráli Josef Plíva a Jiří Korn, kteří se v hlavním pěveckém partu střídali, titulní skladbu nazpíval Korn. Plíva však emigroval do Kanady a album bylo staženo z prodeje, koupil jsem si ho až v reedici v 90. letech na CD. Začátkem 70. let byl Korn přibližně 2 roky členem Olympicu, kde kromě zpěvu hrál na baskytaru, a pak už přešel k čistému popu, čímž mě v podstatě přestal zajímat, proto jen zčásti můžu uvést písně, které na koncert zařadil. 

Korn na koncertu zpíval živě, ale hudební doprovod byl z playbacku a místo hudebníků ho doprovázela taneční skupina – 3 ženy a 2 muži. 





Na plátně v pozadí se občas synchronně promítala videa Kornových písní z dřívějších televizních pořadů.   



Jeden z tanečníků i zpíval, zastal např. part Viléma Čoka, baskytaristy Pražského výběru, v písni Karel nese asi čaj

S písní Žal se odkládá v současnosti vystupuje i Vojtěch Dyk, slyšel jsem ho ji zpívat, když byl předskokanem Stinga na loňském koncertu ve Slavkově u Brna. Originál zní takto:

Pro mě nejpěknější písni z Kornova současného repertoáru je Ještě tě mám plnou náruč a na koncertu také nemohla chybět.


V závěru zpěvák zmínil, že už Bučovicích kdysi koncertoval, a sice v r. 1968 v místním kině se skupinou Rebels a programem Šípková Růženka

Na konec zazpíval Jednou je hůř, jednou je líp s pěkným optimistickým textem, že není třeba se stresovat problémy, protože zase bude líp. 

Nezazněly kdysi populární písně Miss Moskva a Windsurfing, pokud ovšem jsem je nepropásl pozdním příchodem.



Po Kornově asi 3/4hodinovém vystoupení následovals stejně dlouhá přestávka, kdy se chystala aparatura souboru Richarda Müllera a ladil zvuk nástrojů. Jeho koncert byl plnohodnotný, bez playbacku, a nástrojové obsazení velmi pestré: kytara, baskytara, saxofon, klávesy, bicí, bubínky + další kytara, k tomu ještě 2 sborové zpěvačky. 

Zpěvák při koncertu seděl, protože si zlomil kotník, má v něm 2 šrouby, ale stále se to nelepší. 


Některé skladby jsem také neznal, ale na rozdíl od Korna jich nebylo tolik. K těch, které jsem v úvodu zachytil, patří: L. A. (= Los Angeles), Cigaretka na 2 ťahy z doby, kdy Müller spolupracoval s Jaro Filipem, známým i z pořadů Lasicy a Satinského, a Müllerova vlastní skladba Nebude to ľahké, drahá (ma se nezbavíš, s tým se lúč).



V průběhu koncertu se všichni hudebníci předvedli instrumentálními sóly. V tomto směru se nejvíc projevoval saxofonista a kytarista.




A sóĺově se uplatnily i obě sboristky.



Richard Müller stejně dobře jako slovensky zpívá i česky, jak ukázal v písních Baroko a Srdce jako kníže Rohan, s melodiemi Ivana Táslera na texty Michala Horáčka, který v druhé z nich zúročil svou zkušenost z tajného domácího provozování hazardních her v éře socialismu. 

 

V závěru nemohlo chybět Po schodoch, největší hit z prvopočátků Müllerovy skupiny Banket, jehož melodii složil Vašo Patejdl z Elánu.   

Jako předposlední uvedl svou 23 let starou píseň Koniec sveta s komentářem, že ten tehdy chápal jen v nadsázce a dnes v souvislosti s Ukrajinou se zdá, že se přiblížil. Připomněl také výrok antického dramatika Aischyla „První obětí každé války je pravda.“ a dodal „Preč s tou vojnou.

Poslední písní bylo Štěstí je krásná věc autorské dvojice Petr Hapka a Michal Horáček. 

V porovnání se zmíněným brněnským koncertem chyběly Müllerovy písně Tlaková níž z éry Banketu a Už asi nie si o ztracené lásce a nebyl ani žádný přídavek, to ale bylo dáno asi hlavně tím, že zpěvák z pódia odešel s hůlkou a oporou kolegy z týmu a bylo by pro něj náročné se po schodech na něj vracet.  



Koncert měl perfektní zvuk a barvami hýřící nasvícení, účinkují zpívali a hráli s plným nasazením, Bučovice se zase jednou předvedly. O pamětihodnostech města a dalších akcích snad někdy jindy v samostatném článku.

23. května 2023

Barcelona (2) - Antoni Gaudí, Casa Milà (La Pedrera)

Španělský architekt Antoni Gaudí (1852-1926) svými stavbami učinil turistickým magnetem katalánskou metropoli Barcelonu, kde od r. 1867 žil a většinu svých děl realizoval. Nejvýznamnějšími jsou stále ještě nedokončená katedrála Sagrada Família, park Güell a budovy Casa Batlló a Casa Milà.  

Jako první přiblížím poslední z jmenovaných staveb, mám ji také ve vodorovném ikonkovém menu nad číslem 2, zpřístupňujícím (podobně jako heslo Architektura v pravém sloupcovém menu rubrik) seznam všech blogových textů o architektuře. Tam je však kvůli značnému zmenšení málo čitelná a možná bylo záhadou, co vůbec znázorňuje. Ve větším rozlišení vypadá takto:



„Casa“ ve španělštině znamená „dům“ a Milà je příjmení manželského páru bohatého aristokrata a podnikatele v textilním průmyslu Pere Milà i Camps a jeho choti Rosárie, který si u Gaudího stavbu domu objednal. Architektonickým stylem se řadí k secesi, obsahuje ale i rysy španělské gotiky a baroka, vzhledem k originalitě bývá řazena mezi příklady modernismu.  

Budova si pro neobvyklý tvar vysloužila i neoficiální název La Pedrera, což volně přeloženo znamená „kamenolom“. V r. 1984 byla jako kulturní umělecká památka světového významu zapsána na seznam UNESCO, zpočátku však byla hodnocena negativně a majitelé okolních pozemků se dokonce obávali snížení jejich ceny, když prostředí hyzdí taková obludnost. Byla postavena v letech 1906-1910, stavební úřad ji ale vystavil kolaudační osvědčení až 2 roky po dokončení, protože vyžadoval dodatečné úpravy.

Zvláštní jsou také balkóny na terasách v průčelí, zábradlí jsou vytvořena z různě pokroucených plechů připomínajících chaluhy. V úvodním celkovém záběru jsou patrné jen nezřetelně, v další fotografii sice trochu lépe, ale pro detailní náhled přidám raději dva odkazy – první a druhý.  

Zvlněná fasáda se promítá i do interiéru, tvar mořských vln mají i stropy, místnosti nemají jednotnou výšku a v nestejných výškách jsou i okna. Šestiposchoďová budova pro svou členitost nemá klasické nosné zdi, pouze v přízemí jsou nosné sloupy.




Uvnitř jsou čtyři nájemní byty. Původní majitelka zde bydlela až do konce života, i když s Gaudím měla spory, s domem nebyla spokojená, po jeho smrti jej nechala částečně přestavět a většinu stylového nábytku vyhodila. Dva byty v prvním patře jsou přístupné veřejnosti. 





V podkroví jsou vidět pro Gaudího typické parabolické klenby.



Nejzajímavější částí prohlídky je výstup na střechu budovy. Na ní zaujmou bizarní komíny zakončené maskami, připomínající válečníky. Měly dům chránit podobně jako chrliče vody z tlam draků a nejrůznějších příšer u středověkých katedrál a fontán.





Šikmé střeše s komíny a schodišti se také říká Zahrada bojovníků





Ze střechy je pěkně vidět do okolí, včetně vypínajících se věží katedrály Sagrada Família.





A průhled se nabízí i dolů a do nádvoří domu.



Casa Milà inspirovala řadu dalších architektů, nejvýraznějším příkladem je Friedensreich Hundertwasser a jeho Hundertwasserhaus ve Vídni.

14. května 2023

Claude Monet - otec impresionismu a iniciátor abstraktního umění

Claude Monet (1840-1926) tomu, že se stal malířem, vděčí Eugènovi Boudinovi (1824-1898), s nímž se seznámil v Le Havru, kam se jeho rodiče přestěhovali z Paříže. Boudin maloval krajinné scenérie přímo v přírodě, v plenéru (en plein air), podobně jako malíři barbizonské školy (Theodore Rousseau, Millet, Daubigny, …). To s sebou přinášelo výzvu zachytit světelně atmosférické jevy na obloze. V tom Moneta ovlivnil i v Normandii žijící holandský malíř Johan Barthold Jongkind (1819-1891).        

Protože Monet se dožil vysokého věku a byl velmi plodným malířem, z různých galerií mám od něj již 123 fotografií jeho děl, nepoužiji všechny a často je budu sdružovat do koláží, v textu také 2 pařížské galerie, odkud jich je nejvíc – Musée Marmottan Monet a Musée de l'Orangerie (organizačně patří pod Musée d’Orsay) – budu uvádět zkráceně Marmottan a l'Orangerie. 

Do raného období patří Terasy v Sainte Adresse (1867, Metropolitan Museum of Art, New York), hýřící barvami pestrých květů a ve větru se třepotajících vlajek. Sedící muž, pozorující moře, je Monetův otec. Monet zde na normandském pobřeží pobýval u své tety.   



V této době Moneta trápily finanční nesnáze a před věřiteli se snažil uniknout stěhováním, v r. 1868 se s rodinou ocitl bez střechy nad hlavou a v tíživé situaci se pokusil o sebevraždu. Z nejhoršího mu pomohl jeden z jeho obdivovatelů a finančně jej také podpořil jeho přítel, malíř Jean-Frédéric Bazille (1841-1870) ze statkářské rodiny, jehož nadějnou uměleckou kariéru utnulo ve 29 letech smrtelné zranění v prusko-francouzské válce.    

Éra figurativních maleb byla u Moneta poměrně krátká. S manželkou Camille je znázorněn na obraze Camille Monet(ová) na zahradní lavičce (1873, Metropolitan Museum of Art, New York) a v koláži jsou jejich synové Jean (Marmottan, 1880) a Michel (Marmottan, 1880). 




Na obraze Oběd v zahradě (1873, l'Orangerie) jsou postavy podružné a Dámy v květinách (1875, Národní galerie, Praha) se v bujné vegetaci úplně ztrácejí.




V 70. letech 19. století se Monet stal vůdčí osobností skupiny malířů a na rozdíl od Édouarda Maneta, který přes trpké zkušenosti a skandály spojené s obrazy Snídaně v trávě a Olympia se stále snažil prorazit na oficiálních výstavách Salonu, Monet v r. 1874 uspořádal výstavu nezávislou na akademických kruzích. Setkala se však s nepochopením a posměchem, kritik umění Louis Leroy vystavující malíře podle Monetova obrazu Impression, soleil levant (Imprese, východ slunce)  z r. 1872 výsměšně označil jako impresionisty, malíře pouhých dojmů, čímž jim nechtěně vymyslel název, který jen o několik let později získal všeobecné uznání nového moderního směru a postupně se stal i komerčně úspěšným u obchodníků s uměním (s výjimkou Vincenta van Gogha, který se toho nedožil).  

Jeden kolega, který Muséé Marmottan Monet navštívil před asi 15 lety, líčil, jak důkladná byla ostraha u obrazu Imprese, východ slunce, vyfotografovat ho bylo nemožné, kdo by se o to pokusil, musel by fotografie přinejmenším smazat, možná by ho z Francie rovnou vyhostili. Naštěstí loni se již ve všech pařížských galeriích mohlo fotografovat bez omezení, a můžu tak toto slavné dílo reprodukovat.       



Impresionisté se lišili od krajinářů barbizonské školy tím, že opustili náznaky šerosvitu a tmavých barev černé, hnědé a šedé, barvy na paletě nemíchali, ale nanášeli na plátno v oddělených skvrnách. Ty se pak v odstupu od obrazu na sítnici oka propojily v souvislý celek. Navázali tak na Isaaca Newtona, který sluneční paprsek přes skleněný hranol rozložil na 7 barev světelného spektra (červenou, oranžovou, žlutou, zelenou, modrou, indigovou (temně modrou) a fialovou), čímž dokázal, že světlo je směsicí všech barev. 

K impresionistické klasice patří také Vlčí máky (1873, Musée d'Orsay, Paříž).



Kvetoucí parky, sady a louky jsou ve třech kolážích, zahrnujících obrazy: Krajina, park Monceau (1876, Metropolitan Museum of Art, New York), Jaro (Ovocné stromy v květu) (1873, Metropolitan Museum of Art, New York), Růžové keře v zahradě Montgeron (1876, l'Orangerie), Jezírko v Montgeronu (1876, l'Orangerie); Ulička v makových polích, Ile Saint-Martin (1880, Metropolitan Museum of Art, New York), Švestkové stromy v květu (1879, Hungarian National Gallery, Budapešť), Cesta Chally lesem Fontaineblaeu (1865, Ordrupgaard, Kodaň), Citronový háj v Bordigheře (1884, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň); Kvetoucí sad (1879, Národní galerie, Praha), Zahrada v Giverny (1922-1926, Marmottan) a 2krát Japonský most (1918-1924, Marmottan). 











Obrazy japonského mostu v předchozí koláži z pozdního období malíře jsou těžko rozpoznatelné, ale tento motiv maloval opakovaně a v časnějších verzích je zřetelný, jak je patrné dále u obrazů Leknínové jezírko, zelená harmonie (1899, l'Orangerie), Leknínové jezírko, růžová harmonie (1900, l'Orangerie) a Jezírko s lekníny (1899, National Gallery, Londýn). 



Tíživé období se uživit a několikeré stěhování vyvrcholilo smrtí manželky Camille v r. 1879 na následky těžkého porodu druhého syna. Impresionismus však již překonával období posměchu, kdy se na obrazy v tomto stylu nahlíželo jako na nedokončené a Monetova finanční situace se postupně natolik zlepšila, že si mohl pronajmout dům s velkou zahradou a později jej i odkoupit. A také se podruhé oženil.     

Při pobytu v Normandii často maloval mohutné a členité pobřežní skály a útesy, místo širšího záběru přírodní scenérie se však většinou zaměřoval na detail. Na prvním snímku je Poklidné počasí ve Fécampu (1881, Kunstmuseum, Basilej) a v následujících kolážích Skály Belle-Ile (Pyramidy v Port-Cotonu) (1886, Puškinovo muzeum, Moskva), Pláž a Falaise d'Amont (1882, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Skalní jehla a brána d'Aval (1884, Kunstmuseum, Basilej), Stíny na moři. Útesy v Pourville (1882, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň); Skalní jehla při pohledu přes bránu d'Aumont (1885 l'Orangerie), Útes u Sainte-Adresse (1881, Ordrupgaard, Kodaň), Chata na útesech u Varangeville (1896, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň) a Útesy u Etretatu (1886, l'Orangerie). 






A k mořím a vodním tokům patří lodě a čluny. Na prvních dvou fotografiích jsou obrazy Mořská krajina, lodní doprava za svitu Měsíce (1864, National Gallery of Scotland, Edinburgh) a Pláž u Etretatu (1883, Musée d'Orsay, Paříž), v kolážích pak Vlnolam v Trouville, odliv (1870, Szépművészeti Múzeum, Budapešť), Lodě v přístavu (1873, National Gallery of Scotland, Edinburgh), Zelená vlna (1867, Metropolitan Museum of Art, New York), Tři rybářské čluny (1886, Szépművészeti Múzeum, Budapešť); Povodí Argenteuil s plachetnicí (1874, National Gallery of Ireland, Dublin), Bárka (1887, l'Orangerie), Seina v Rouenu (1872, Ermitáž, Petrohrad) a Nábřeží Grand Quai v Havru (1874, Ermitáž, Petrohrad).







K Monetovým námětům patřily i zasněžené scenérie. Znázorňují je obrazy Sněžná scenérie v Argenteuil (1875, National Gallery, Londýn), Zasněžený Boulevard de Pontoise v Argenteuil (1875, Kunstmuseum, Basilej) a v koláži Přecházení ledu (1882, Kunstmuseum, Bern), Norsko, červené domky v Bjornegaardu (1895, Marmottan) a Norská krajina, modré domky (1895, Marmottan). 




Po vzoru Cézanna občas namaloval i zátiší, v ukázce jsou Sklenice s broskvemi (1866, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany) a Hrušky a hrozny (1880, Kunsthalle, Hamburk). 


Od poloviny 70. let Monetova rodina žila ve Vétheuil, odkud jsou následující obrazy: Kostel ve Vétheuil (1878, National Gallery of Scotland, Edinburgh), Krajina u Vetheuil (1879, Musée d'Orsay, Paříž) a Pohled na Vétheuil (1881, Albertina, Vídeň).



V následující čtveřici jsou Větrný mlýn a lodě u Zaandamu (1871, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Hora Kolsaas v Norsku (1895, Marmottan), Vily v Bordigheře (1884, l'Orangerie) a Břehy Seiny, Lavacourt (1878, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany). 



Od 80. let 19. století Monet začal malovat série obrazů s týmž námětem, ale v různých denních dobách. Měl rozpracováno několik obrazů a podle toho, jak se měnilo osvětlení, přecházel od jednoho k druhému. Plně se na zaměřil od 90. let, kdy už dosáhl všeobecného uznání. 

Ze sérií jsou nejznámější mnohonásobné malování londýnských mostů, katedrály v Rouenu, japonského mostu (uvedeného výše), stohů, topolů, povodní a hlavně leknínů.    

Mlžné scenérie Londýna byly Monetovi vděčným námětem pro zachycení atmosférických jevů. Na dalším snímcích je Temže pod Westminsterem (1871, National Gallery, Londýn) a v kolážích 4krát Waterloo Bridge (1902, Kunsthalle, Hamburk; 1903, Ordrupgaard, Kodaň; 1904, Kunstmuseum, Basilej; 1903, Kunstmuseum, Bern) a na konci Charing Cross Bridge (1899, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).




Rouenská katedrála následuje v pěti pohledech: Portál katedrály ráno (1894, Fondation Beyeler, Basilej-Riehen), Portál katedrály ve slunečním světle (1894, Metropolitní muzeum umění, New York); Katedrála v poledne, Katedrála při západu Slunce (oba 1894, Puškinovo muzeum, Moskva) a Efekty slunečního světla na konci dne (1892, Marmottan). 




Ze sérií topolů a povodní alespoň dvě ukázky: Topoly u řeky Epte (1891, National Gallery of Scotland, Edinburgh) a Záplavové vody (1896, National Gallery, Londýn).




R. 1890 si Monet koupil dům v Giverny a nechal vybudovat vodní zahradu s lekníny. K tomu zaměstnával několik zahradníků, fotografie malíře v Musée Marmottan Monet ukazuje, jak si své dílo zálibně prohlíží.


Po r. 1900 se malíři zhoršoval zrak, a proto již nevycházel malovat do přírody, zůstával doma a soustředil se převážně na malbu leknínů, pokojových a zahradních květin. Od r. 1910 jeho cílem bylo vytvořit oválný interiér, vyplněný obrazy leknínů. Namaloval 12 velkých pláten podélného formátu, která byla instalována ve dvou sálech Musée de l'Orangerie v Paříži a podle André Massona představují „Sixtinskou kapli impresionismu“.    




Vzhledem k velkým rozměrům se do záběru vejdou jen z většího odstupu, kdy pak nevyniknou detaily. Proto ještě několik menších provedení z jiných galerií: Jezírko s lekníny, zelené odlesky (1920-1926, Kunsthaus, Curych), Lekníny (1914-1917, Marmottan) a Jezírko s lekníny (1917-1919, Albertina, Vídeň). 





Ukázky obrazů květin jsou v koláži: Záhon chryzantém (1897, Kunstmuseum, Basilej), Irisy (1914-1917, National Gallery, Londýn), Kalokvěty (1914-1917, Marmottan), Denivka (1914-1917, Marmottan) a Dům mezi růžemi (1925, Albertina, Vídeň). 



Přestože Claude Monet s Augustem Renoirem, Camillem Pissarrem a Alfredem Sisleym patřil k nejryzejším impresionistům, zatímco Vincent van Gogh, Paul Gauguin, Paul Cézanne a Georges Seurat se mu vzdálili a jsou považováni za postimpresionisty (van Gogh navíc položil základy expresionismu a Seurat přišel s vlastním stylem pointilismem), byl to nakonec Monet, kdo inicioval abstraktní umění. Jeho styl se začátkem 20. století rozvolňoval, a protože již dávno nemaloval osoby, přírodní scenérie se stávaly stále nečitelnějšími.     

Monetův obraz Kupky sena (1891, National Gallery of Scotland, Edinburgh) na výstavě francouzských impresionistů v Moskvě zaujal Vasilije Kandinského (1866-1944) tím, že nebyl schopen rozpoznat, co obraz znázorňuje. To ho inspirovalo k namalování prvního abstraktního obrazu. A velmi brzy se za ním vydali další, mezi nimi František Kupka a francouzský malíř Robert Delaunay. 




Aktuální článek

Luzern a hora Titlis

Luzern (v češtině uváděný ve fonetické podobě Lucer n německého názvu) leží v centrální části Švýcarka a žije v něm přibližně 80 tisíc obyv...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)