30. ledna 2013

Citové vyhoření

Tuším, že dle Koukolíkovy definice deprivanta jde o inteligentního nekriminálního psychopata, který je společnosti nebezpečný tím, že mu jsou naprosto cizí morální pojmy jako svědomí, pravda, odpovědnost nebo soucit.
Zuzana

Deprivant jde výhradně za svými výhodami. Ze své inteligence společnosti nic neposkytuje, užívá ji výhradně ke svému prospěchu. Dovolím si zapochybovat, že takový deprivant kdy 'přešlapoval na okraji společnosti a potupně se styděl na svoji citovou nedostatečnost'. Tito lidé - dle Koukolíka - mají tendenci vrhat veškeré své úsilí na získání moci a majetku jako náhradní program lidství, postrádající altruismus a tvořivost. Inklinují sdružovat se do větších skupin. Destruktivně se chovají k citovým a morálním hodnotám, které sami postrádají. Houfně se takové typy budou jistě vyskytovat mezi politiky.

Koukolík, jak tomu snad trochu rozumím, dává deprivaci do spojení s mnoha faktory, kromě dědičnosti a jiných velmi složitých vlivů i s násilím ve společnosti nebo hmotnou bídou, výchovou rodičů, přílišnou zaměstnanosti a následnou uštvaností matky, asociálním prostředím, v němž některé děti vyrůstají, absencí dotyku atd.

Pokud jde o přepracovanost, údajně vede k tzv. citovému 'vyhoření'. Unavené ženy nemají sílu se starat o děti ani cit rozdávat či přijímat. Na vzorku americké populace se výzkumem ukázalo, že víc než polovina zúčastněných (10 000 lidí) je závažné citové postižena. Navíc postrádají něco, co vypadá navenek komicky: dotyky. Chybí jim totéž jako výše zmíněným dětem - obyčejné pohlazení.

Zvýšený výskyt deprivantů má snad také souvislost i s médii a reklamou. Zaprvé se hemží čímsi, co se informacím pouze podobá, ale skutečně informace to ve skutečnosti nejsou. Pro mnoho lidí je těžké se v tom mediálním 'informativním' guláši vyznat. Součástí masáže médií je destruktivní násilí a sex odloučený od citového vztahu. Jestli dítě nebo pubertální jedinec žije v normálním rodinném prostředí, pak mu rodiče situaci objasní a není velká pravděpodobnost, že bude násilnické chování kopírovat. Opakem jsou děti z rodin příliš zaměstnaných rodičů, které tráví u televize moře času a nahrazují si tak reálný svět, což se na jejich chování projeví. Otázka také je, jak děti ovlivňuje internet?

Není to zdaleka jediný důvod, ale pokud se násilí a sexualita bez citu používá jako kšeft, situaci to enormně zhoršuje.

V takovém prostředí a za takových podmínek se rapidnímu přibývání deprivovaných lidí nelze moc divit.

Organizace spojených národů vydává už 14 let zprávu o lidském rozvoji. Píše se tam, že největším rizikem globalizace je to, že trestá altruistickou péči, jak o děti, tak i o jiné bezmocné, ale i o citové vztahy mezi dospělými; jsou to věci, se kterými není možno kšeftovat, nedají se prodat.

25. ledna 2013

Nice (1) - Musée d'Art Moderne et d'Art Contemporain

Do předchozího článku Inteligence a znalosti (a 2 otázky na konec) jsem zařadil fotografii velké krychlové hlavy, která vzhledem k tématu naznačovala, že půjde o hlavu nabitou vědomostmi, a přesně v tomto duchu to vyjádřila Gabi, když v prvním odhadu napsala, že asi má něco společného s nějakou univerzitou anebo vědeckou institucí, jako architektka však se svými znalostmi dílo rychle odhalila a doprovodila odkazy ve francouzštině. Bez nich ani Google moc nepomohl, na hledané výrazy "krychlová hlava" nebo "cube head" řešení (alespoň na prvních stránkách výpisu) nenabízí. Důvod je vcelku prostý, autoři tohoto díla, sochař Sacha Sosno a architekt Yves Bayard, jej nazvali La Tête au Carré (The Square Head), tedy Čtvercová hlava, což těžko mohlo někoho napadnout, když čtverec je rovinný útvar a jasně vidíme 3-rozměrné těleso krychli. Hlava se nachází v zahradě Muzea moderního a současného umění (Musée d'Art Moderne et d'Art Contemporain/Museum of Modern and Contemporary Art) v Nice, "hlavním městě" Francouzské riviéry, a je tak jedním z jeho exponátů.



A proč se v realizaci díla spojili sochař a architekt? Hlava i s krkem je totiž budovou. Byla dokončena r. 2002, je 30 m vysoká, má 7 podlaží, 3 v krku a 4 v krychli, hrana krychle měří 15 m. Na snímcích ji vidíme z několika náhledů. Rám budovy je vyroben z hliníku a je pokryt hliníkovou sítí s malými oky tak, že z venku není vidět dovnitř, ale administrativní zaměstnanci místní knihovny, kteří v ní pracují, ven vidí. Samotná knihovna se však nachází v jiné budově.



V Nice se nachází ještě řada dalších muzeí výtvarného umění, dvě z nich jsou věnována dílům jediného malíře - Muzeum Henriho Matisse a Muzeum Marca Chagalla. Muzeum moderního a současného umění je však z nich nejvýznamnější a bylo také zařazeno do knihy 100 nejkrásnějších muzeí světa. Jsou v něm např. zastoupena díla novorealistů Gérarda Deschampse a Yvese Kleina a také nám dobře známého umělce slovenského původu Andyho Warhola, představitele pop-artu.

Další fotografie ukazují (většinou abstraktní) sochy ze zahrady muzea.



Z interiéru muzea mám jen několik záběrů, v sekci již zavedených malířů se myslím ani nesmělo fotografovat a v současném umění se (na rozdíl od Zuzany) bohužel vůbec nevyznám. Co by asi mohly vyjadřovat? Takto pohromadě možná vývoj ženské krásy, jejich zálibu v nakupování "hadříků" a poznámky, že nemají co na sebe. ;) (Omlouvám se za nemístnou poznámku, ženy jsou samozřejmě krásné v každém věku a z čeho bychom měli mít větší radost, než když jim to sluší?) Obrázek v levém dolním rohu, který sem nezapadá, připadá jako výron - myšlenek a třeba i něčeho jiného.



V muzeu byly také vystaveny koláže a plakáty, tak alespoň jeden s pyramidou a Sfingou.



19. ledna 2013

Sloni těží ze zkušenosti starších matriarch

Výzkumníci zjistili, že skupiny slonů, vedené staršími samicemi (sloními matriarchami rodu) se lépe vyznají v lokalizování a chránění se před dravými lvími samci, jak řekla Karen McComb - evoluční ekologistka z University of Sussex v Anglii, která studii vedla.
Zuzana

Dr. McComb a její kolegové používali reproduktory s lvím řvaním a posuzovali sloní reakce. Svoje nálezy zveřejnili v časopise The Royal Society B: Biological Sciences.

Skupiny s matriarchami staršími šedesáti let byly schopny daleko snadněji určit, zda lví řev pocházel od samice nebo samce (samci představují větší nebezpečí), a adekvátně reagovat. Sloni vedení staršími matriarchami projevili mnohem lepší schopnost rychleji se zorganizovat do sevřené fronty a pochodovat vůči řevu, aby vyzvali předpokládaného dravce. Dle Dr. McComb mladší sloni pravděpodobně přijímají pokyny od matriarch.

Výzkumníci studovali asi 1300 slonů v 30 rodinných skupinách v Amboseli National Park v Keni. Věk matriarch se pohyboval mezi 24 až 70 lety.

Sloní matriarchy zůstávají vedoucími skupiny do smrti a nikdy neztrácí své rozpoznávací schopnosti. Většina žije do 60 let a déle a neztrácí do smrti sluch, klíčovou schopnost k tomu, aby rychle zaznamenaly lví řev. Dr. McComb řekla: "Jinak by tyto samice mohly být opomíjeny a přehlíženy coby staré, ale zdá se, že sloni nemají kognitivní pokles stejný, jako je to u lidí."

Nedávno jsem sledovala na kanále PBS pořad 'Nature' a dověděla se, že sloni všeobecně mají extrémně citlivá chodidla a jsou schopni zaznamenat sebemenší chvění půdy, tedy i hrozící nebezpečí zemětřesení hodně dlouho před tím, než k zemětřesení dojde (to má, mimochodem, řada dalších zvířat). Kromě neuvěřitelné, vynikající a příslovečné sloní paměti mají i skvělý čich a sluch. Slon je schopen cítit vodu hluboko pod zemí a tím slouží i ostatním zvířatům.

Struktura sloní rodiny

Sloní rodinu řídí matriarcha (starší samice) a její rodina sestává z jejích potomků a mláďat jejich potomků. V Africe se základní rodinný útvar sestává ze šesti až dvanácti slonů, ale běžné jsou i rodiny s dvanácti až dvaceti zvířaty. Sloní rodina se eventuálně rozdělí, což vždy záleží na tom, jak je velká, na množství dosažitelné potravy a také na tom, jak spolu vycházejí. Když matriarcha zemře, jedna z jejich nejstarších potomkyň se ujme její role.
Způsob, jakým se sloni množí, nabízí dobrý náhled do rodinné struktury a chování v životním cyklu. Množení slonů je totiž unikátní tím, že sloni se neomezují pouze na specifickou dobu v roce. Vlastně je to právě chování sloních samců, které vytváří matriarchální sloní rodinu. Chce-li se sloní samec věnovat sexuální aktivitě, stačí přiblížit se k slonímu stádu. Po aktu se zase připojí ke stádu svobodných mládenců, s nimiž žije ve skupině - a slonice má na starosti nové mladé + celou rodinu.



Sloní rodinu vede nejstarší a nejzkušenější samice ze stáda. Matriarchální sloní společnost tvoří potomci matriarchy a jejich mláďata. V určitých případech může zahrnovat jednu ze sester matriarchy a jejich potomků. Tento úzký kontakt a vztahy dovolují zbytku slonů osvojit si znalosti, které k životu potřebují. Jak sloní samci vyrůstají a dosahují puberty, postupně se stávají nezávislými na rodinné skupině a tráví víc a víc času mimo ni. Dřív nebo později samec rodinu opouští a přidá se ke skupině nezávislých samců rozdílného věku.

Zatímco sloní "bachelors" si užívají svobody (a chodí na pivo :)), matriarcha svůj rodinný útvar zpevňuje. Jestliže se rodina rozpadne na víc části, pořád udržují mezi sebou blízké spojení, což zahrnuje i společný pohyb v lovištích. Těmto spřízněným skupinám se říká 'bond groups'. Někdy se tyto spojené skupiny formují do ještě větších skupin, tzv.sloních klanů. Samozřejmě, že je velmi obtížné je studovat, neznáme-li jejich řeč a neslyšíme-li stejným způsobem jako oni. Tudíž jsme závislí na pozorování jejich ceremonií, které vyžadují hluboké longitudinální studie. Hlavní problém těchto ekologických výzkumů je fakt, že sloni (= 'předměty' studií ) jsou často zabíjení kvůli slonovině.

Po nějakém čase se část skupiny oddělí a vytvoří novou rodinu, což závisí jak na environmentálním, tak sociálním vlivu. Například na tom, jak dobře rodinní členové spolu vychází a na množství jídla, které mohou získat k podpoře skupiny. A jak už bylo napsáno, v dobách, kdy je jídla nedostatek, zpravidla dochází k rozdělení skupiny ve snaze maximalizovat šanci na přežití a zemře-li matriarcha, jedna z jejích starších potomků se ujme trůnu.

15. ledna 2013

Inteligence a znalosti (a 2 otázky na konec)

Podle jedné z definic inteligence je schopnost orientovat se v nových situacích na základě rozpoznání podstatných souvislostí a faktů. Kdybychom ji trochu rozvedli, jde o schopnost řešit problémy, jejichž řešení nebo postup, jak k němu přijít, není předem známo. Samozřejmě však při řešení využíváme své znalosti a zkušenosti z řešení analogických problémů, logické a abstraktní myšlení.

Často se inteligence ztotožňuje se vzděláním, kdo má VŠ vzdělání (a má titul) je téměř automaticky považován za inteligentního člověka. Ve smyslu definice to však zdaleka nemusí být pravda, protože k absolvování některých (a možná dokonce většiny) VŠ může stačit jen schopnost se naučit a zapamatovat určité množství informací a ty pak reprodukovat. Na druhé straně člověk, který VŠ (nebo dokonce ani SŠ) vzdělání nezískal, pravděpodobně bude mít menší objem znalostí, a tím i menší výbavu pro řešení budoucích problémů.

Dnes velmi oblíbeným argumentem školáků a studentů je, že nic není třeba se učit, protože vše se dá najít na Googlu, a neplatí to jen pro popisné disciplíny, zbytečná je třeba i matematika, násobilku a další elementární výpočty zvládne kalkulačka a složitější výpočty specializovaný software. Něco na tom bude, je však třeba vědět, co máme hledat, resp. co chceme počítat, a navíc nestačí jen najít údaje či získat výsledky, ale také je umět interpretovat a tam chybějící znalosti (vzdělání) mohou být značným omezením. Na vysokých školách se říká, že asistent musí vědět, co je v knihách, docent, kde jsou ty knihy, a profesorovi stačí vědět, kde je docent.

Inteligenci lze orientačně měřit IQ testy (IQ = intelligence quotient). Tyto testy mají část verbální a neverbální, např. je třeba doplňovat čísla do posloupnosti, jejíž předpis není znám, doplňovat slova, která jsou synonymem nebo antonymem k danému slovu, určit slova, které logicky nepatří do daného seznamu, případně mají podobný vztah jako předložený vzor, řada úloh testuje geometrickou a prostorovou představivost, schopnost rozluštit šifru atd. Je známo, že inteligenční kvocient 130 je považován za hranici, nad níž se vyskytuje jen asi 2 % vysoce nadprůměrných jedinců, a nad IQ 140 jde o geniální lidi. Podrobnější členění najdeme i v české Wikipedii.

Testy inteligence jsou dnes také součástí přijímacích řízení (v rámci testů studijních předpokladů) na SŠ a některé VŠ, implicitně se tedy předpokládá, že k vystudování příslušné školy asi inteligence (do určité míry) přece jen potřebná bude.

Na IQ testy se specializuje klub Mensa, členství v klubu je nabídnuto těm, kteří se výsledkem testu dostanou do horních 2 %. Před několika lety jsem viděl v TV pořad, kde vystupovali členové Mensy, a dojem z toho byl dost tristní. Reprezentanti klubu posuzovali lidi jen podle výše IQ a na "podprahové" jedince se dívali skrz prsty. Asi jako kdyby mezi kulturisty zavítal pivní atlet.

Pamatuji se, že v minulém století se někteří vědci ("vědci") pokoušeli určovat inteligenci podle fyziognomie zkoumaných osob, např. podle velikosti mozku. Výsledky z toho byly rozpačité, např. se zjistilo, že mozek ruského spisovatele Ivana Sergejeviče Turgeněva měl odhadem 2 kg a u francouzského spisovatele Anatola France jen 1 kg. Je zřejmé, že nezáleží jen na velikosti/kapacitě média, ale na množství záznamů na něm uložených a schopnosti v těchto datech najít nebo z nich odvodit potřebné informace a znalosti (v počítačové terminologii se mluví o data mining a knowledge discovery). Přesto však se i v běžném životě podvědomě soudí, že člověk s vysokým čelem (a velkým mozkem) bude inteligentní, kdo nosí brýle, asi hodně čte, a proto i hodně ví, naopak inteligenci příliš neočekáváme u blondýn s větším poprsím (spoléhají jen na svůj vzhled, nic nečtou, nic nevědí, a tudíž musí být hloupé).

Určité dispozice jsou dány geneticky či fyziologicky, s talentem, absolutním sluchem apod. se člověk rodí a dříve se věřilo, že i inteligence je dědičná. Jestliže však výše IQ má rozložení podle Gaussovy křivky a v intervalu 90 až 110 je asi 60 % populace, usuzovat na inteligenci podle předků nemá valný význam, klidně můžeme patřit mimo tuto většinu, nehledě na to, že mnohé je dáno prostředím, v němž se pohybujeme. Např. děti vyrůstající v romských rodinách jsou často hendikepovány tím, že jejich případné schopnosti nemají příležitost se rozvíjet, podle jednoho výzkumu dosahovaly v testech IQ o více než 20 bodů nižší IQ než děti z neromské populace. Na druhé straně i ti, kteří příležitost mají, potřebují také určitou vůli, aby své vlohy rozvinuli v dovednosti. Proto také i děti vzdělaných a dobře situovaných rodičů v porovnání s vrstevníky "z horších podmínek" nejsou tak úspěšné, chybí-li jim vůle a motivace, případně rodiče v exponovaných povoláním na ně nemají čas a k ničemu je nevedou. Inteligence není v čase konstantní, svou roli hraje i to, zda se člověk věnuje duševní práci a navíc takové, která není založena na rutině.

Když byla řeč o znalostech, i vzdělanci mají svůj klub, jmenuje se Učená společnost České republiky. Na rozdíl od Mensy, kde je více než 1000 členů, je Učená společnost ČR exkluzivním klubem, majícím jen kolem stovky členů, rekrutujících se většinou z Akademie věd ČR. Jednoho z nich trochu znám. Čirou náhodou jeden jeho kolega v knize herečky a dnes i spisovatelky Ivanky Deváté, která s ním chodila na střední školu v Brně a vídá jej na abiturientských srazech, našel o něm zmínku, kde na něj vzpomíná přibližně takto: "Chodila jsem do třídy s jedním podivínem… Dnes je to hřmotný a namyšlený chlap, který má tituly před i za jménem a jinak je to úplný vůl." Abych se jej zastal, vedle své odborné reputace (v oboru matematika) také zpívá ve sboru a napsal několik knih básní. Zajímavé ale bylo, že když mu to ten kolega (a byl s naším vědátorem téměř ve válečném stavu) v knize ukazoval, učenec se vůbec neurazil, psalo se o něm v knize a měl "citaci".

Až do 17. století se někteří význační učenci snažili obsáhnout veškeré vědění své doby, a to i na základě univerzálního popisu pojmů. Propagátorem "univerzálního" vzdělání byl i Jan Ámos Komenský (1592-1670), tento směr se nazýval pansofie a údajně posledním pansofilem byl německý matematik a filosof Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716). Dnes je něco takového nemyslitelné, i v rámci jednoho oboru je nutné se specializovat (např. v medicíně). Přesto však fyzikové sní o nalezení univerzálního vzorce, který by vyjadřoval všechny fyzikální jevy, a dosud známé vzorce by byly pouze jeho speciálním případem. Z modelování systémů je také známo, že diferenciální rovnice popisující dynamické vlastnosti elektrických, mechanických, hydraulických, pneumatických a tepelných soustav mají velmi podobný tvar a je úzká analogie mezi příslušnými prvky těchto soustav. Jakýmsi pokusem obecným způsobem uchopit matematické struktury je teorie kategorií.

Ve výpočetní technice se efektivita výpočtů (= řešení úloh) zvýší při paralelním zpracování procesů. Schopností dělat více věcí naráz jsou nadány ženy, naopak muž se v daném okamžiku může věnovat pouze jedné činnosti. Muži to dobře vědí, třeba řidiči autobusu proto mají na viditelném místě vyvěšeno sdělení "Nebavte se za jízdy s řidičem." Je ovšem sporné, jestli ženská schopnost "multitaskingu" je vždy výhodou, ví se, že při intimním styku málokdy dosáhnou orgasmus, některé jej dokonce nepoznaly za celý život. Možná při tom řeší řadu dalších úloh, např. co budou vařit v neděli nebo zda by se ten nábytek, na který se dívají, nedal rozestavit nějak jinak.


1. V posloupnosti začínající čísly 1, -1, 2, -4, 7, -11 doplňte následující dvě čísla.

2. Co je na obrázku a kde se to nachází?
[Lze použít Google, není to tak ale snadné, na klíčová slova, která se přímo nabízí, jsem nic nenašel (a to ani při zadání v angličtině). Pokud někdo odpověď zná, protože tam byl, prosím, aby řešení hned neprozrazoval.]

10. ledna 2013

CT skeny snižují počet úmrtí na rakovinu plic

Následující zpráva proběhla médii už zhruba před dvěma roky, ale neztratila na aktuálnosti.
Zuzana

Zmiňuji se o ní proto, že mám zkušenosti s členem vlastní rodiny, jenž před několika lety měl těžký oboustranný zápal plic uprostřed horkého léta. A na jeho případu mohu tedy potvrdit, že podstoupí-li pacient níže zmíněné vyšetření včas, je šance na záchranu života. Rodinný lékař tehdy velmi zpozorněl. Zápal plic v létě není běžná věc, je to spíše jev sporadický. Po léčení silnými antibiotiky ho tedy poslal na CT vyšetření, které našlo malou noduli v levé horní plíci. Doktoři čekali, zda se nodule bude zvětšovat, k čemuž v menší míře došlo - nařídili tedy PET sken (positron emission tomography). Nález na PET skenu ukázal jistou abnormalitu. Následovala biopsy a nález byl, bohužel, pozitivní. Pacient prodělal náročnou operaci. Nodule byla na obtížném, těžko dosažitelném místě. Operace trvala dvě a půl hodiny. Jednalo se ale o operaci za pomoci videa, nebylo tedy nutné otevření hrudníku. Chirurg nemusí vložit ruce do pacientova těla, vše se kontroluje pomocí monitoru. Taková metoda značně snižuje riziko infekce, limituje zjizvení na povrchu těla a zmenšuje i pooperativní bolesti. Také značně zkracuje čas rekonvalescence. Operace proběhla před třemi roky. V následujícím období pacient několikrát prošel CT skenem a zatím, díky Bohu, byly nálezy negativní.

Podle poslední rozsáhlé vědecké studie, která se zabývala tím, jaký vliv má vyšetřování kuřáků pomocí computer tomography, používání CT namísto tradičního rentgenu může snížit procento úmrtí na rakovinu plic o 20%. Předešlé výzkumy ukázaly, že spirálové CT skenování může objevit malé nádory v raných stadiích mnohem efektivněji než tradiční rentgen. Ale než se objevily poslední výsledky zmiňovaného výzkumu, stále nebyl dostatečně prokázán vliv CT skenování na úmrtnost rakoviny plic.

Ačkoliv je třeba i dalších výzkumů k určení, proč vyšetření pomoci CT skenu je tak úzce spojeno s pozoruhodným poklesem úmrtí na rakovinu plic, je tu reálný předpoklad, že ve velkém počtu objevených případů rakoviny pacienti, kteří skenováním prošli včas, byli zmíněnou metodou zachráněni. V pozdějším stádiu by jejich nemoc téměř jistě byla fatální. Výzkum vědci zahájili v r. 2002 a skončili s vyšetřováním pacientů v r. 2007. Účastnilo se ho asi 50 000 kuřáků ve 33 centrech v US, ať už z části kuřáků bývalých, kteří přestali kouřit v posledních 15 letech, nebo těch, kteří ještě stále kouřili i v době vyšetřování. Participující dobrovolníci, kteří se nabídli k výzkumu ve 33 centrech v US, kouřili v průměru jednu krabičku cigaret denně asi 30 let. Účastníci byli namátkové přiděleni k podstoupení každoročního vyšetření - někteří pomoci CT skenu a jiní konvenčním rentgenem. Poslední vyšetření skončila v r. 2007. Každé úmrtí na rakovinu plic bylo dokumentováno. Když výzkumníci zhodnotili data, objevili dvacetiprocentní pokles úmrtí rakoviny plic u těch účastníků, kteří byli vyšetřováni pomocí CT - ve srovnání s pacienty, vyšetřovanými tradičním rentgenem.

Objevilo se tedy, že CT scanning, který pomáhá objevit rakovinu ve stádiích, kdy je možno nádor odstranit (a dokonce ani nevystavit pacienta náročným chemoterapiím a ozařování s nepříjemnými vedlejšími následky), skýtá velkou naději na záchranu obrovského množství lidí, zejména těch s vyšším rizikem. Rakovina plic je na prvním místě v úmrtnosti nejen v USA, ale na celém světě, proto jsou výsledky posledních výzkumů tak důležité. Nutno však zdůraznit, že vyšetření pomocí CT rakovině plic nepředchází. Vědci zdůrazňují, že samozřejmě nejlepší prevencí je přestat kouřit.

Výzkumníci diskutovali jisté problémy spojené se CT skenováním, např. ten, že CT stojí mnohem víc než tradiční rentgeny. Pacienti jsou také vystaveni větším dávkám záření. Podle slov vědců z University of California v Los Angeles, standardní rentgen hrudníku vystavuje pacienta 0.1 milisierverts (mSv) záření, zatímco nízkodávkový CT sken použitý ve výzkumné studii byl odhadnut na průměrnou dávku 1.4 mSv. Další diskuse se týkala jistého procenta falešných pozitivních výsledků, kdy přístroj zaznamenává rakovinu plic mylně, což způsobuje traumata u pacientů, jimž přístroj takto mylně výsledky ukáže. Přibližně 25% CT vyšetření našlo na plících abnormality, dodatečně se však ukázalo, že se nejednalo o rakovinu plic. Najde-li CT abnormalitu, pacient podstupuje biopsy plic, což přináší svoje rizika. Přesto se na základě výzkumu jeví, že výhody časného CT vyšetření zmíněná rizika vysoko převyšují.

Vlastní text + volný překlad z angličtiny (výsledky výzkumu).

6. ledna 2013

New York (4), Kuala Lumpur (1) - naodblačná architektura mrakodrapů Chrysler a Petronas Towers

V dřívějších dobách panovníci svou moc a bohatství vkládali do stavby hradů, zámků a velkolepých paláců. Ani církev nezůstala pozadu a jejím dědictvím jsou katedrály, mešity, chrámy a vlastně ještě dříve (přes jejich posmrtné určení) byly výrazem významu faraonů a vyspělosti Mayů pyramidy. Do určité míry katedrálami dneška jsou mrakodrapy. I když prvotní myšlenkou v USA, kde mají svůj původ, bylo minimalizovat náklady na stavební místo, jejich výstavba se stala prestižní záležitostí, kdy výška stavby často byla hlavním cílem bez ohledu, nakolik se do okolní zástavby hodí. Ve 20. a 30. letech minulého století se mnohokrát měnily výškové rekordy, pak nastalo "zklidnění", Empire State Building v New Yorku (381 m) z r. 1931 kraloval až do r. 1973, kdy jej překonal Sears Tower v Chicagu (442 m), po změně majitele přejmenovaný na Willis Tower, a nové "závody" propukly v posledních 15 letech, otěže však již převzaly dynamicky se rozvíjející země z východní Asie a také Dubaj.

Nebudu podrobně vypočítávat pozoruhodné mrakodrapy, některé jsem už představil v jiných článcích - World Financial Center (492 m) a Jinmao Tower (Ťin Mao, 421 m) v Šanghaji a v rozestavěném stavu Freedom Tower (1WTC - One World Trade Center) v New Yorku, k dalším, které jsem navštívil (včetně aktuálně nejvyššího Burj Khalifa (Chalifova věž, 828 m) v Dubaji), se ještě někdy dostanu, zde zmíním dva, Chrysler Building a Petronas Towers, které ve své době také byly nejvyšší, na rozdíl od většiny "krabicových" mrakodrapů však zaujmou svébytnou architekturou.



Za jeden z nejkrásnějších je považován mrakodrap Chrysler (319 m) v New Yorku z r. 1930, postavený na zakázku majitelů stejnojmenné (dnes s problémy se potýkající) automobilové firmy. Chrysler Building navrhl americký architekt William van Alen. Mrakodrap si proslulost získal hlavně charakteristickou dekorativní špicí s motivem zářícího Slunce a symbolizující moderní techniku a pokrok inspirovaný přídí závodních automobilů tehdejší doby. Patří mezi představitele směru art deco v architektuře, který vychází ze secese a kubismu, i když tento název se v umění objevil až v 60. letech. Na rozdíl od secesních ornamentů a složitých křivek však převládají pravoúhlé linie, ornamenty se kromě špice objevují jen ve spodní části fasády a posledním prvkem výzdoby jsou hlavy orlů vyklánějící se ven z mrakodrapu. Návrh špičaté věže byl před konkurencí utajen a teprve po dokončení souběžně stavěné centrály Manhattanské banky byla špice Chrysleru vztyčena a tím Chrysler strhl na svou stranu výškový rekord.



Z vyhlídky mrakodrapu Empire State Building se Chrysler Building mezi dalšími nrakodrapy poněkud ztrácí, zajímavé však je, že jeho chromovaná špice z tohoto úhlu získává zlatavý lesk, což zespodu není patrné.




S ekonomickým vzestupem (jiho)východní Asie zaznamenala tato část světa boom výstavby mrakodrapů. Ikonou Malajsie je dvojvěžový mrakodrap Petronas Towers (podle věžových dvojčat také Petronas Twin Towers, 452 m) v hlavním městě země Kuala Lumpur, postavený r. 1998. Na objednávku ropné společnosti Petronas ho navrhl americký architekt argentinského původu César Pelli. Věže jsou ve 40. a 41. patře spojeny "lávkou", která je ještě podepřena tyčemi, což přispívá ke statice celé stavby. Pro turisty je přístupné jedno její patro ve výšce 170 m.



Do ještě větší výše se ale v Kuala Lumpur můžeme vyvézt na další výškově stavbě - Menara Tower (421 m), a sice do 280 m. Pohled na tuto věž s Petronas Towers v pozadí je na dalším snímku. Pozoruhodná budova se zelenou střechou na snímku vpravo je Palác kultury (Palace of Culture/Istana Budaya) z r. 1999, která slouží jako národní divadlo, hrají se v ní opery a muzikály a také konají koncerty. Její architektura je zřejmě inspirována Operou v Sydney od dánského architekta Jørna Utzona.



Petronas Towers svou ozdobností připomínají minarety nebo pagody. Dojem z mrakodrapu je skutečně impozantní. Pro svou výšku se nedá dobře fotografovat bez efektu kácení svislic. Lze to pouze ze severu města od jezera Titiwangsa, v tomto pohledu však bohužel cloní budovy stojící před ním.




Mrakodrap si "zahrál" i ve filmu o agentu 007 Jamesi Bondovi, konkrétně v epizodě Trapped s Catherine Zeta Jones(ovou). Pěkně si ho můžeme prohlédnout i ve videu ze seskoku jednoho odvážlivce.

1. ledna 2013

Order of Crusaders for Pure Humor without Banter

Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu

Začínám odkazem na výstavu fotografií Heleny Wilson v galerii Josefa Sudka, která proběhla na podzim a v zimě r. 2009 a skončila v lednu 2010: Helena WILSONOVÁ - Fotografie - Galerie Josefa Sudka
Zuzana

Na fotografiích jsou členové Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu (a někteří pozdější členové skupiny The Plastic People of the Universe), jejímž ministrem vnitra byl Ivan Martin Jirous Magor (zemřel r. 2011) a jejími zakladateli a řediteli pánové Nepraš a Steklík. Fotografka Helena Wilson získala příjmení sňatkem s Paulem Wilsonem, členem skupiny Plastic People, který se studijně zabýval v Kanadě Orwellem a totalitními režimy a do Československa přijel vyzkoušet si to praxí - na vlastní kůži. Oženil se v Praze, získal dost přátel a v sedmdesátých byl nucen i se ženou Helenou normalizační Československo z politických důvodů opustit. Od té doby žije v Kanadě, zatímco jeho žena Helena se vrátila v r. 1996 zpět do Prahy. Helena Wilson je vynikající fotografka a o její práci minulé i současné se dozvíte víc v uvedeném odkazu. Píše se tam mimo jiné, že její nonkomformní fotografická práce je "velice osobním svědectvím o životě paralelní kultury svobodných lidí v nesvobodné zemi". Své svědectví z období života 60. a 70. let darovala Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Dík tomu velkorysému daru se výstava mohla uskutečnit.

Zakladateli, řediteli, ministry, sekretářkami atd. Křížovnické školy jsou např. Karel Nepraš, akademický sochař, ředitel KŠ, (zemřel v r. 2002), Jan Steklík, výtvarník, Ota Slavík, malíř, Zbyšek Sión, akademický malíř, Rudolf Němec, Eugen Brikcius, spisovatel a básník. Olaf Hanel, výtvarník a historik umění, Petr Lampl, (Plastic People, zemřel v r. 1978), Man Dad, Helena Wilson, fotografka a další lidi. Seznam by byl patrně dlouhý.

Malíř Otakar Slavík, který od r. 1980 žije ve Vídni a v šedesátých byl údajně ozdobou společenství Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu, v níž se na sklonku šedesátých let sešli u jednoho restauračního stolu (hospoda U Křížovníků) výtvarníci (Karel Nepraš, Jan Steklík, Olaf Haněl...) s teoretiky a historiky umění, jejichž úkolem bylo mimo jiné zachovat a vytvořit legendu o této společnosti mystifikátorů a ironiků, na jedné pražské výstavě prohlásil: "Křižovnická škola byla spojena s velkými plány a boji, ale teď si nemůžu vzpomenout na žádnej. Chachacha. Jo, některé hry byly dost nebezpečné, občas jsme se opili pod obraz. Chahacha."

A slova Jana Steklíka v odpovědi redaktorovi 'Undergroundu':

"Šedesátá léta. Jaká by byla tvoje charakteristika šedesátých let?"

"To je velice obtížný. Pro nás to byla zvláštní doba. My jsme především byli hrozně mladý. Chtěli jsme spoustu věcí, který byly vlastně všechny zakázaný. Měli jsme to štěstí, že jsme potkávali různý lidí, jako třeba Jiřího Koláře, kterej k Honzovi Koblasovi do ateliéru chodil a nosil nám všelijaký strojopisy, Becketta, Ionesca... Tu literaturu, která byla v podstatě zakazovaná. Pro nás to byla doba hrozně nadšenecká. Knížky a různý pásky jsme si půjčovali. Mikuláš Medek měl přítele, Luigiho Nona, to byl italský skladatel, velmi levicový, a ten mu vozil všechny možný pásky s nahrávkama. Takže jsme poslouchali Stockhausena, Varese, všechnu tu novou hudbu, a zároveň jsme poslouchali jazz. Ornette Coleman, Don Cherry, Cecil Taylor, John Coltrane... A samozřejmě rock'n'roll. Ten jsme zase měli z rádia Luxembourg. - V určitým ohledu ta doba byla taky hrozně romantická. Při všech těch nebezpečích, který tady byly."

"To byla doba, kdy začínala Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu. Byls jedním ze dvou ředitelů této "školy". Co z KŠ zůstalo do dnešních dnů? Obsahově - a personálně?"

"No, personálně... Kolega už je v nebeský hospodě, s ním se už blbě komunikuje přes mikrofon - myslím Karla Nepraše... Ale co z toho zůstalo? Pepík Kroutvorů, pražskej kunsthistorik, říká: Po této generaci zbudou jenom legendy. Má úplně pravdu. Po nás toho asi moc nezůstane. Je pravda, že ty raný šedesátý léta byly hrozně silný. Byla soudržnost, velikánská, a nejsilnější věci se dělaly právě tehdy. Tlaky dělají protitlaky, a ty protitlaky jsou dobrý, někdy. Tím nehájím tu dobu, ani trochu... "

Dodávám docela vážně, ač jsem tu dobu nezažila a nechci být patetická: s kunsthistorkem Kroutvorem, ani se Steklíkem, jenž to po Kroutvorovi opakuje, tak úplně nesouhlasím. Po některých z těch lidí, jmenovitě Nepraš, Steklík, Jirous, Plíšková, Sion, Helena Wilson atd. podle mne zůstane - někdy vynikající a vždycky zajímavý - odkaz a to jejich práce, která do jisté míry vznikla právě díky 'křížovnickým' akcím.

Aktuální článek

Jeseníky (2) - chata Paprsek, Dalimilova rozhledna

Na přelomu tisíciletí jsme na letní i zimní dovolené jezdívali do Jeseníků, prochodili jsme, co se dalo, a stáli v dlouhých frontách na vlek...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)