27. června 2016

Giorgio de Chirico a Yves Tanguy - imaginací k surrealismu

Surrealismus podle Surrealistického manifestu básníka a spisovatele Andrého Bretona z r. 1924 si kladl za cíl vyjádřit podvědomí umělce, které není ovládáno rozumem, protože jen tímto způsobem lze nezkresleně tvořit. Umělecký směr má přesahovat hmotnou realitu (sur = francouzsky nad), tedy zachytit:
(i) sny,
(ii) to, co vychází z "psychického automatismu", který umělci vede ruku, aniž by přemýšlel, má se nechat unášet bezprostředními nápady a fantazií.

Praktické potvrzení správnosti takových postupů teoretici surrealismu našli v psychoanalýze Sigmunda Freuda, který v léčbě psychicky nemocných využíval hypnózu, aby podnítil "nevědomou část jejich mysli". Některým umělcům byly inspirací i halucinogenní stavy, navozené užíváním drog.

Nahodilost se projevovala v uspořádání nesourodých věcí a Bretonovi byl vzorem básník Comte de Lautréamont (1846-1870) a jeho verš, kde popisuje mladíka "krásného jako náhodné setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole" ("beautiful as the chance meeting on a dissecting-table of a sewing-machine and an umbrella").
Tato nahodilost se ale stále opírala o představivost umělce, a tím se liší od přístupu dadaistů, který Tristan Tzara formuloval v návodu k napsání básně tak, že stačí vzít článek z novin, dlouhý jako zamýšlená báseň, rozstříhat ho na samostatná slova, výstřižky vhodit do sáčku, zamíchat, pak odtud všechny vytáhnout a v pořadí vytažení opsat a báseň je hotova. Podle Tzary "najednou jste spisovatel nesmírně originální, okouzlující citlivosti, byť doposud nepochopen lidem."

Mnozí surrealisté (včetně Bretona) z dadaismu vyšli, ale časem pochopili jeho omezení, podstatou dadaismu byla provokace a anarchie, nešlo o umělecký směr, ale revoltu proti nesmyslnosti 1. světové války, která se v r. 1916 zdála nekonečná a kde na opačných stranách fronty bojovali vojáci, kteří by bez zbraní neměli důvod cítit nepřátelství a mohli společně sedět v hospodě u piva.

Zásluhou fantaskních obrazů je za předchůdce surrealistů považován Hieronymus Bosch (1450-1516), žijící o několik staletí dřív.

Svými obrazy z let 1911-1919 surrealismus ještě před jeho vymezením Bretonovým manifestem předznamenal Giorgio de Chirico (1888-1978). Obrazy, které tvořil zhruba do 30. roku svého života, znázorňují liduprázdná náměstí, torza antických staveb, podivné strnulé figuríny, jejichž vztah je skryt, de Chirico to označuje "metafyzikou". Ikonickým obrazem tohoto období jsou The Disquieting Muses (Neklidné múzy), v knize Surrealists Tima Martina z r. 2003, která vyšla o rok později v českém překladu, je na deskách knihy a začíná jím i kapitola Surrealismus v 10. díle Pijoanových Dějin umění. Nachází se v soukromé sbírce, k mému velkému překvapení jsem ale zjistil, že obraz vystavuje Kunsthaus v Curychu, kam je zřejmě trvale zapůjčen. Bohužel je naproti oknu a i z úhlu se nelze ubránit odleskům. I tak ho sem zařadím, společně s dalším obrazem z této galerie Hektor a Andromacha, znázorňujícího hrdinu trojské války a jeho manželku.




Museum of Modern Art v New Yorku (MoMA) vlastní několik de Chiricových obrazů, mezi nimi The Song of Love (Píseň lásky) a Great Metaphysical Interior (Velký metafyzický interiér).



Písní lásky s Apollonovou hlavou, velkou gumovou rukavicí, zeleným míčem a parní lokomotivou v pozadí se nadchl jeden z nejvýznamnějších surrealistických malířů René Magritte a v mnoha dílech pak kombinoval objekty z tohoto obrazu.
Metafyzickému interiéru de Chirico věnoval celou sérii obrazů, např. Metaphysical Interior with Large Factory a Metaphysical Interior with Biscuits a ve zralém věku se k motivu ještě vrátil v obrazu Metaphysical Interior with Hand of David. Množství objektů v prostoru malíř zvyšuje tím, že na stojany v interiéru umístil obrazy (s velkou továrnou, sušenkami a rukou Michelangelova Davida), ve Velkém metafyzickém interiéru je navíc ještě deska s přitlučenými předměty.

Následující dvojice obrazů The Red Tower a The Gentle Afternoon je z Peggy Guggenheim Collection v Benátkách a bohužel je znehodnocena množstvím odrazů, kterým se v této galerii nedá vyhnout (a možná i proto je tam povoleno fotografovat), první patří do skupiny obrazů s bezútěšným poloprázdným prostorem, druhý se řadí do kategorie metafyzického interiéru.





Věže jsou chladným objektem i dalších dvou obrazů The Tower (1913, Kunsthaus, Curych) a The Big Tower (1921, Puškinovo muzeum, Moskva).




Záhady (či hádanky) osudu a času – The Enigma of Fate (1914, Kunstmuseum, Basilej) a The Enigma of the Hour (1910-1911, Kunsthaus, Curych) – autor divákovi překládá v následující dvojici obrazů.  




Zlom v de Chiricově malířské kariéře znamenal r. 1919, kdy navštívil Gallerii Borghese v Římě a Tizianův obraz Láska nebeská a láska pozemská si ho natolik podmanil, že opustil svou metafyziku a začal malovat klasickým stylem renesančních mistrů. Surrealisté, kteří ho předtím objevili a považovali za svého guru, když to zjistili, okamžitě ho zavrhli. Nevraživost byla pak oboustranná, de Chirico se stal jejich oponentem, distancoval se od svého surrealistického období a protestoval proti zařazování jeho obrazů na výstavy surrealistů.

Ukázkou z de Chiricova postsurrealistického období je obraz The Romans (Římané, 1926) z Puškinova muzea v Moskvě.




Yves Tanguy (1900-1955) se k malování dostal zcela náhodně, podle tradované historky prý při cestě autobusem z okna zahlédl ve výloze obchodníka s uměním de Chiricův obraz Le cerveau de l´enfant (The Child's Brain/Mozek dítěte), který na něj tak zapůsobil, že se rozhodl stát malířem, aniž by k tomu měl jakoukoliv praxi.
Tanguyho malby jsou nezaměnitelné a většinou vypadají podobně, připomínají mořské dno po odlivu, kde zůstaly oblázky různorodých tvarů, barevné mušle a pokroucené kusy umělé hmoty.

Malíř popsal vznik svých děl takto: "Obraz před očima nabývá tvar, během svého vývoje odhaluje překvapení, a to je přesně to, co mně dává pocit naprosté svobody." ("The painting takes shape before my eyes, reveals its surprises in the course of its development, and it is precisely this that gives me the feeling of total freedom.")

První trojice obrazů je z MoMA: The Furniture of Time, Slowly toward the North, He Did What He Wanted.




V další koláži je Woodbury z Thyssen-Bornemisza v Madridu (Woodbury je malé město v americkém státě Connecticut, kde Tanguy strávil konec života), obrazy The Sun and Its Jewel Case a In an Indeterminate Place patří do sbírky Peggy Guggenheim v Benátkách.


Následující dvojici obrazů – Creation II (1927) a Similar Resplendence (1930) – vystavuje Kunstmuseum v Basileji.




A poslední dva obrazy – Azure Day (1937) a A Thousand Times (1933) – jsou k vidění v Tate Modern v Londýně.



17. června 2016

Až si pro mě přijdou funebráci

Celý život jsem se učil, a přece jsem propadl (František Lukeš).

Mladému člověku smrt připadá jako něco abstraktního, co se ho přímo netýká, a když už si ji přesto připustí, křesťan za usilovné modlení a poctivé zpovídání z hříchů se může těšit do nebe, buddhista na znovuzrození v novém těle a ateista se alespoň chlácholí, že lékařská věda pokročí natolik, že odchod do nicoty se hned tak nechystá.

Když však máme zaokrouhleně 100 let, občas se vetře myšlenka, jaké to bude, až Charón nás převeze na druhý břeh řeky Styx do podsvětí. Ranní probuzení a zjištění, že ještě žijeme, je vždy příjemným překvapením. Díky za každé nové ráno.


"Život je jen náhoda, jednou jsi dole a jednou nahoře, život plyne jak voda a smrt je jako moře. Každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později"

Ale jak k moři doplujeme? Budeme se trápit nevyléčitelnou nemocí, bolestí, scházením fyzickým i duševním?

Odsouzení stětím gilotinou se utěšovali, že to jen štípne, jenže ten stres předtím! Asi lepší bude nečekaná a okamžitá smrt, třeba při havárii letadla, pokud ovšem nám sebevražední piloti nedopřejí adrenalinový zážitek blížících se vysokohorských štítů či mrakodrapů.

Nečekal jsem, že podobná možnost se nabídne už teď. V poslední době jsem mnoha neodkladnými úkoly a ponocováním v kombinaci s častým brzkým vstáváním byl velmi unavený a při cestě z Brna do Uh. Hradiště a zpět jsem cítil, jak se mně klíží oči, zastavovat se mně ale nechtělo, že těch pár kilometrů ještě vydržím. Nepovedlo se, na zpáteční cestě v Nesovicích jsem na rovném úseku ztratil vědomí, u domu č. 52 vybočil na svodidla, která tam začínala, auto téměř 40 m po nich poskakovalo a opěrné traverzové sloupky vyvracelo jako kuželky, nakonec s dvěma bočními přemety se skutálelo z meze a dosedlo na kola nedaleko domu.




Mně ani choti na místě spolujezdce se nic nestalo, airbagy nám ochránily hlavy, mám jen pořezanou ruku a choť pár škrábanců.
Výlet "k moři" se tak zatím odkládá, 11. června 2016 jsme se podruhé narodili.

Brno je známé památkami funkcionalistické architektury a k nim se řadí i "chrám smrti" od Arnošta (Ernsta) Wiesnera. A tam nejspíš bude mé poslední dostaveníčko před přeměnou v molekuly prachu.




V některých městech (Pardubice, Zlín, …) je možné se dostat do zázemí krematoria s průvodcem i za života ve Dnech otevřených dveří. Herec Vlastimil Brodský říkal, že sedává na rozpáleném radiátoru, aby si přivykl na žár kremační pece, myslím, že to by mohlo stačit, prohlížet si je v rámci exkurze je morbidní.

Stylová budova, tklivá píseň...

7. června 2016

Čachtické Karpaty (1) - k Čachtickému hradu

Čachtické Karpaty jsou severní částí Malých Karpat, oblasti s mírnými kopci, v jejímž podloží se hojně vyskytuje vápenec a v nejnižších polohách blízko vodních toků pískovce a jíl. Z názvu se nám však první vybaví Čachtická paní, sadistická hraběnka Alžběta Báthoryová (1560-1614), která se podle pověstí pro uchování mladistvého vzhledu koupala v krvi mladých dívek.
Zřícenina Čachtického hradu je také jednou z dominant kraje, a ten proto na turistickém výletu nemohl chybět.

Pro start jsme vybrali vesnici Šípkové (215 m n. m.), podle ukazatele je odtud k hradu 2 hod 45 min cesty. Chvíli se jde kolem pole, pak se přechází do lesa a nakonec mírně stoupá na vrch Velký Plešivec (484 m, asi 1 hod 30 min od Šípkového).




Velký Plešivec je v Čachtických Karpatech druhým nejvyšším vrchem a jak je z názvu patrné, je málo zalesněný, a nabízí tak pěkné výhledy do okolí, především na východní stranu.




Za vodní plochou jsou Čachtice a na vzdáleném horizontu více doprava Piešťany a Jaslovské Bohunice.

V prodloužení trasy směrem na sever na nižším kopci vykoukne silueta Čachtického hradu (350 m). Celou cestu až k hradu dělal průvodce tento pejsek.




Legendy o uherské hraběnce Alžbětě Báthoryové jsou velmi rozporuplné, počet zabitých dívek podle různých pramenů je 20, 300, 600, ale i 3000. Prý se svými pomocníky dívky mučila rozžhaveným železem, bodala je jehlicemi, řezala nožem, přisuzuje se jí také upírství, zabíjení dívek hroty železné panny (to je zřejmý výmysl, protože tento "vynález" je až z pozdější doby) a dokonce i kanibalismus. Její obhájci popírají oběti, připouští jen týrání a tvrdí, že proces proti ní byl zinscenovaný palatinem (správcem kraje z pověření uherského krále) Jurajem Thurzem s cílem zmocnit se velkého rodinného majetku Báthoryových - hradu, panství v Čachticích a rozsáhlých pozemků 17 obcí. Rozhodnutím soudce byli hraběnčini tři služebníci popraveni (dvě ženy upáleny a jeden mladík sťat), Alžběta zásluhou příbuzenského vztahu k polskému králi Štěpánu Báthorymu (byl jejím strýcem) vyvázla s doživotním "domácím vězením" v zazděné místnosti věže Čachtického hradu, kde po 3 letech zemřela. Údajné koupele v krvi dívek ji prý opravdu šly k duhu, protože se dožila 54 let v době, kdy lidé umírali ve 40.




Pověstí masové vražedkyně získala světovou proslulost, v počtu vražd v kategorii žen se dostala do Guinnessovy knihy rekordů (přiznávají jí tam ale "jen" 650 zabitých její vlastní rukou) a dokonce i na "Drakulově hradu" Bran v rumunské Transylvánii průvodce říká, že Drákula byl proti ní úplný břídil. Je také vděčným námětem pro filmaře, naposled pro Juraje Jakubiska.

Čachtický hrad pochází z 13. století a měl pohnutou historii, dobyl ho Přemysl Otakar II., zmocnil se ho Matúš Čák Trenčianský, kromě Báthoryových měl i jiné majitele a začátkem 18. století ho poničila vojska sedmihradského knížete Františka II. Rákocziho.

Uvnitř areálu hradu je vidět, že z něj mnoho nezbylo, napůl rozpadlé obvodové zdi, nejzachovalejší částí je věž.




Na hradě však probíhají rekonstrukce, jedna místnost je zastřešena, kde je expozice věnovaná Alžbětě, staví se další krovy, a v letním období se snad má využít i pro kulturní akce.




Od hradu je krásně vidět na obec Višňové, která se rozkládá na úpatí hradního vrchu, a samozřejmě to platí i opačně.




V spodní části následující koláže je z ní to nejpodstatnější - fotbalové hřiště, obecní úřad, kostelní věž (podle informační desky malá, ale ukazující do nebe), železniční trať a říčka.



V kopci za obcí jsem přehlédl na jednom rozcestí značenou odbočku a dostal se z lesa ven na hranici pole s řepkou. Sloupy elektrického vedení vzbuzovaly naději, že cesta vede správným směrem. Po hodině mě však iluze přešla a raději jsem se vrátil do lesa. Chtěl jsem jít zpět až na hrad, že z něj budu pokračovat na druhou stranu do Čachtic, kde bylo jedno z míst srazu, ale v lese jsem nakonec objevil předtím nepovšimnuté odbočení a vydal se k původnímu cíli do Hrušového (240 m), vzdáleného 2 hod od hradu.




A zde je konečně cíl - obec Hrušové.




Podle mapy celá trasa ze Šípkového přes Čachtický hrad a Višňové do Hrušového má odhadem 18 km, se zacházkou to bylo kolem 25 km.

Aktuální článek

Jeseníky (2) - chata Paprsek, Dalimilova rozhledna

Na přelomu tisíciletí jsme na letní i zimní dovolené jezdívali do Jeseníků, prochodili jsme, co se dalo, a stáli v dlouhých frontách na vlek...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)