Caspar David Friedrich - ponuré krajiny německého romantismu

Po éře klasicismu, navazujícího na antické umění, přišel romantismus, který v protikladu k idealizované fyzické kráse do popředí staví duši a city člověka, jeho subjektivistické vnímání osudu, víry v Boha i pochybnosti o posmrtném životě a obavy ze smrti.

Název směru je odvozen od slova román a velkých příběhů románových postav, jejich prožívání, trýzně, v krajním případě sebevražd, vražd a poprav, touze po věčnosti, v gotickém románu i s prvky mysticismu. V architektuře jsou pro romantismus typické tajemné hrady a zříceniny, později stavěné i jako umělé (např. Janohrad v Lednicko-valtickém areálu), předními literními představiteli jsou němečtí básníci a prozaici Johann Wolfgang Goethe (1749-1832) a Friedrich Schiller (1759-1805).   

Mezi Goethovy přátele patřil malíř Caspar David Friedrich (1774-1840). Jeho dětství poznamenala řada nešťastných událostí, když měl 7 let, zemřela mu matka, pak i dvě sestry a utopil se milovaný bratr, při společné zábavě se pod ním probořil led a nikdo mu nedokázal pomoct. Traumatizující zážitky se projevily psychickými problémy a ještě v jinošském věku chtěl spáchat sebevraždu.  

Díky učiteli kreslení, který rozpoznal jeho talent a napomohl mu k získání stipendia, 4 roky navštěvoval výtvarnou akademii v Kodani. Poté se z rodného Greifswaldu na severu Německa poblíž Baltského moře přestěhoval do Drážďan, kde strávil zbytek života. A to je také příčinou, proč většina jeho obrazů je k vidění v německých galeriích (i když jsou i v Louvru, Ermitáži a Metropolitním muzeu), zde až na několik výjimek se jedná o Albertinum, Galerie Neue Meister v Drážďanech a Kunsthalle v Hamburku. Pro zkrácení budou dále uváděny jen písmeny D a H. 

Romantismus a lyriku básníků Friedrich vyjadřuje obrazy krajin, v níž zranitelnost symbolizují osamoceně stojící stromy a zříceniny a touhu po nekonečnosti (a věčnosti) vzdálené obzory krajin, moře a k nebi trčící vrcholy hor.     

Typickými příklady jsou obrazy Pohled na údolí Labe (1807, D), Skalnatá krajina pohoří Harz (1811, D) s balvany symbolizujícími náhrobky a Krajina s uschlým stromem (1798, D), kde kromě stromů je v pozadí vidět i věž zříceniny hradu.

Jen trochu veselejší je obraz Léto (Krajina s milenci) (1807, Neue Pinakothek, Mnichov).

Devastující vliv na porostech může mít tuhá zima, jak je zvlášť patrné z prvního z následujících dvou obrazů Dolmen pod sněhem (1807, D) a Keře ve sněhu (1827-1828, D). Výraz dolmen má původ ve francouzštině ve významu "kamenný stůl" a představuje prehistorickou megalitickou mohylu.   

Moře ledu (1823-1824, H), považované za jedno z vrcholných Friedrichových děl, znázorňuje ztroskotání v Arktidě. Malíř jej ani během krušných let na konci života neprodal.

A oheň stráví i budovy na obrazu Neubrandenburg v plamenech (1834, H).

Pesimistické nálady malíře se odrážely v obrazech zatažené oblohy, večerních a nočních scenérií, symbolizujících zánik. Patří sem Plující oblaka (1820, H), Severní moře v měsíční záři (1823-1824, Národní galerie, Praha), Večer na pláži u Baltického moře (1830, D), Louky u Greifswaldu (1821-1822, H) i Velká obora u Drážďan (1832, D). Na třetím a čtvrtém jsou nezřetelně naznačeny postavy lidí a pasoucí se koně.

Malíř si oblíbil také České středohoří, jehož dominantou je kuželovitý vrchol Milešovka (837 m n. m.), převyšující údolí Labe téměř o 700 m, a Krkonoše. Znázorňují je obrazy Česká krajina s Milešovkou (1810, D), Hornatá krajina v Čechách (1830, H), Krkonoše (Pohled na Malý Šišák z Warmbrunnu) (1810, Puškinovo muzeum v Moskvě) a Krkonoše se zvedající se mlhou (1819-1820, Neue Pinakothek, Mnichov).  

U předchozích dvou obrazů stojí za zmínku i německý a anglický název: Riesengebirge (Blick von Warmbrunn auf die Kleine Sturmhaube)/Giant Mountains (View of the Small Sturmhaube from Warmbrunn) a Riesengebirgslandschaft mit aufsteigendem Nebel/Riesengebirge Landscape with Rising Fog. Obyvatele z oblasti Himalájí, And, Alp apod. by asi pobavilo, že německý a anglický název Krkonoš je Riesengebirge/Giant Mountains, tedy Obří (či gigantické) hory. 

Avšak štíty hor a hloubka pohledu v porovnání s kostelíkem a sotva viditelnou postavou oráče s koněm a pluhem skutečně působí impozantním dojmem a člověk je zde jen nicotným dílkem přírody. Kleine Sturmhaube je německý název pro vrch Malý Šišák (v polštině Mały Szyszak) na česko-polské hranici Krkonoš s nadmořskou výškou 1440 m, uvedený také v článku o výstupu na Sněžku. 

Na zakázku hraběte Františka Antonína Thun-Hohensteina Friedrich pro zámeckou kapli v Děčíně namaloval obraz Kříž v horách (1807-1808, D), uváděný také jako Děčínský oltář.  

Obraz Dva muži pozorující Měsíc (1819-1820, D) rovněž patří k mistrovským dílům a Friedrich později namaloval další dvě verze. V jedné z nich místo dvou mužů jsou muž a žena a spisovatel Samuel Beckett, představitel absurdního divadla a laureát Nobelovy ceny za literaturu, o ní prohlásil, že mu byla inspirací k napsání hry Čekání na Godota („This was the source of Waiting for Godot, you know."). Siluety postav v tmavých pláštích, vyvrácený kořen stromu, rozeklané větve a skály v přízračné atmosféře jen slabě osvětlené Měsícem působí jako kulisy gotického románu.   

Zřejmě nejslavnějším Friedrichovým obrazem je Poutník nad mořem mlhy (1818) ze sbírek Kunsthalle v Hamburku. Při mé návštěvě byl však zapůjčen na výstavu mimo Hamburk a na stěně jako náhrada visel jen plakát s jeho reprodukcí, proto na snímku není rám obrazu. Dílo se chápe jako metafora neznámé budoucnosti a strachu, co přinese, což ještě zdůrazňuje propast před poutníkem. 

Malíř do obrazu zakomponoval siluetu Růžovského vrchu (Rosenberg) v Českém Švýcarsku (jeho fotografie je v článku o Pravčické bráně), anebo Studence (Kaltenberg), od něj vpravo je Zirkelstein v Saském Švýcarsku a poutník stojí na skaliscích stolové hory Kaiserkrone (obojí přiblížím v příštím článku z turistiky) a před ním je skupina skal Gamrig poblíž Rathenu. 

Friedrichova trudnomyslnost se rozvinula v duševní nemoc a depresivní představy se promítly do pozdější tvorby.  Z temných obrazů Vstupní brána v Míšni (1827, D) a Hřbitovní brána (1825, D) je cítit úzkost z odchodu na onen svět. 

Zdravotní problémy malíře vyvrcholily mozkovou mrtvici, ochrnul na pravou ruku a posledních pět let dožil ve zbědovaném stavu. Pohřben je v Drážďanech na hřbitově Trinitatisfriedhof (Nejsvětější Trojice), právě tom, jehož brána je na posledním obraze. 

Petrohrad (3) - zvedání mostů

Velká města se zpravidla rozkládají na březích řek, jezer (typicky ve Švýcarsku) a na mořském pobřeží, a s tím vyvstává nutnost překlenout vodní toky, jezera a mořské úžiny mosty. Několik známých mostů se již objevilo v dřívějších článcích: Golden Gate Bridge v San Franciscu, Brooklyn Bridge v New Yorku, most přes úžinu Öresund mezi Malmö a Kodaní, Most 25. dubna a Most Vasco da Gamy v Lisabonu, Erasmův a Vilémův most v Rotterdamu, …

Pokud nejde o několikakilometrové visuté či zavěšené mosty na vysokých věžích s mostovkou desítky metrů nad vodní hladinou (např. Golden Gate Bridge je 67 m nad vodou), mohou překážet několikapatrovým výletním lodím a gigantickým nákladním lodím. U přepravy zboží se to řeší výstavbou překladišť na periferii měst, jinou možností jsou konstrukce zvedacích a otočných mostů. 

První pohyblivé mosty jsou známy ze středověku, kdy sloužily k ochraně hradů. V případě nebezpečí strážci most přes hradní příkop navíjením řetězů zvedli nastojato a současně jím uzavřeli vstupní bránu. Říká se jim také padací mosty, protože v době míru byly sklopeny do vodorovné polohy. 

V úvodu zmíněné mosty jsou statické, k pohyblivým patří Tower Bridge v Londýně, Samuel Beckett Bridge v Dublinu a Most císaře Viléma (Kaiser-Wilhelm-Brücke) ve Wilhelmshavenu, první je zvedací (zvedá se jen spodní část mezi věžemi, nikoliv horní lávka) a další dva otočné, v pohybu jsem však žádný neviděl.    

Vyhledávanou atrakcí je zvedání mostů v Petrohradu, které tak lodím otevřou vodní trasu z Finského zálivu do vnitrozemí po řece Něvě. 

Mosty se zvedají od jedné hodiny v noci a nejvíce diváků se tísní u Zimního paláce, někdejšího zimního sídla carské rodiny (jedno z letních je popsáno v článku Petrodvorec - ruské Versailles), jehož zteč v r. 1917 byla počátkem Velké říjnové socialistické revoluce, a kde jsou dnes vystaveny sbírky Ermitáže a odkud je dobrý náhled na Palácový most.       

S chotí jsme bydleli v hotelu u Něvského prospektu, 4,5 km dlouhé živé tepny města (krásně přiblížené N. V. Gogolem v jedné z Petrohradských povídek), a k Palácovému mostu jsme to měli asi 2,5 km. A jeden den po půlnoci jsme se k němu vydali. 

Noční nasvícení ulic mělo nečekané kouzlo, a tak jsem se často zastavoval, abych vyfotografoval některé budovy, sochu v parčíku apod., emancipovaná choť však na mé zastávky málokdy bere ohled (podezřívá mě, že každou fotografii pořizuji s vidinou uplatnění na blogu, který nečte, a navíc považuje za trestuhodné plýtvání časem) a já ji pak musím dobíhat. A tady jsem najednou zjistil, že nevím, kde je. Šla dlouhým podchodem přes křížnou ulici, nebo počkala na přepnutí semaforu a čeká na druhé straně? Proběhl jsem podchodem i vrchem a ona nikde. Nezbylo tedy než pokračovat k mostu a doufat, že se někde potkáme. Spojit se nedalo, protože mobil si nechala na pokoji, neměla vlastně nic, všechny důležité věci (doklady, hotelové karty, peníze) jsem měl u sebe. 

Choť jsem nenašel ani u mostu, jenže představení už mělo brzo začít, předpokládal jsem, že si ho také nenechá ujít a sejdeme se nakonec na recepci hotelu. 

Zvedání mostu by nejlépe dokumentovalo video, to by však mělo 20 minut, protože právě tolik času uplynulo mezi prvním a posledním záběrem z následující série.

Poté se lidé začali rozcházet a velmi brzy nábřeží i okolí osiřelo. U budovy generálního štábu s triumfálním obloukem na Palácovém náměstí naproti Ermitáže postávalo jen několik lidí, jezdci s koňmi se nevzdávali naděje na noční zákazníky, sem tam bylo vidět taxi, policejní hlídka.

Vydal jsem se k hotelu. Asi po 15 minutách jsem spatřil drahou polovičku, jak spěšně kráčí (až skoro běží) po druhé straně Něvského prospektu. Stěží jsem ji dostihl. 

Levočské vrchy, Mariánska hora a Levoča

„Tam okolo Levoči, tam se voda točí, ktorá nemá frajíra, nech tam do něj skočí,“ se zpívá v slovenské lidové. Určitě lepší nápad je ale v okolí Levoče se projít Levočskými vrchy, zastavit se na poutním místě Mariánska hora a nakonec si prohlédnout i samotné město, jehož historické centrum je od r. 2009 zapsáno na seznamu UNESCO. 

Začátek trasy jsme měli na autobusové zastávce v malé obci Uloža s méně než 200 obyvateli, která leží v nadmořské výšce 884 m. Protože Levočské vrchy jsou poměrné ploché, nejvyšším je Čierna hora (1290 m n. m.) v jejich severní části a my jsme šli po jižní straně, asi po čtvrthodině jsme narazili na kótu Zimná hôrka (952 m n. m.) a vyšší se již neobjevila.

A opět po krátké době se dostáváme na rozcestí Při diablovom vrchu (870) s výhledem na zalesněné svahy vrchů. 

Ve výřezu mapy jde o místo v pravé části, kde se kříží červená trasa s modrou. Diablov vrch, severněji od tohoto rozcestí, jsme vynechali, protože ležel opačným směrem než náš cíl. Po modré značce na jih dojdeme až do Levoče. 

Po rozkvetlých loukách přicházíme k místu Kúty (840).

Krajina má stále stejný ráz a vyjadřuje to i další turistická značka Druhá lúka (768). A 20 minut odtud je poutní místo Mariánska hora (782) nad Levočou. 

Znavení poutníci (tentokrát ale nebylo z čeho) mají důvod se zastavit a meditovat.

Cílem poutí na Mariánskou horu je Bazilika Navštívenia Panny Márie. Hlavní se koná vždy první víkend v červenci. 

Základní kamen kostela byl položen v r. 1903, současnou podobu však získal až po válce r. 1922. Na baziliku minor byl povýšen papežem Janem Pavlem II. v r. 1984 a při jeho návštěvě o 11 let později se zde sešlo 650 tisíc poutníků.  

A na papeže vzpomněli i po letech hudební formou.

Poblíž baziliky je několik menších staveb a kaplí a nachází se zde i křížová cesta.

Kromě zimního období je kostel otevřený a zdarma je možné nahlédnout dovnitř. 

Vedle oltářů a varhan zaujmou vitráže a množství řezbářských prací.

Alejí Jana Pavla II. s pěti kapličkami se dostaneme do centra Levoče. Tento úsek cesty má asi 2 km. 

Levoču, historické město s necelými 15 tisíci obyvatel, 26 km za Popradem ve směru na Prešov, máme před sebou jak na dlani. Štíhlá bílá věž uprostřed patří Chrámu sv. Jakuba, který uchovává gotický skvost - oltář Mistra Pavla z Levoče.   

Do města vstoupíme Košickou bránou a za hradbami po levé straně je částečně vidět průčelí barokního Kostela Ducha svatého, postaveného společně s klášterními budovami v letech 1748-1755.

Na dalším snímku je to naopak, brána až na věž je skryta za stromy. 

Evangelický kostel v empírovém slohu (tj. císařském slohu francouzského klasicismu z éry Napoleona) byl dokončen v r. 1837. 

Hlavním magnetem Levoče je Chrám sv. Jakuba. Základní podobu v gotickém slohu získal na konci 14. století, v průběhu staletí byl však několikrát přestavován a věž byla dokončena r. 1885.  

V chrámu se nachází oltář z lipového dřeva, jehož autorem je řezbář a sochař Mistr Pavel (Majster Pavol) z Levoče. Vytvořil jej v letech 1507-1517 a s výškou 18,6 m je (údajně) nejvyšším oltářem na světě. V chrámu je zakázáno fotografovat a v knižních průvodcích Levočou i samotným chrámem je chráněn copyrightem. Hlavní část oltáře je ale reprodukována v článku Dílo Mistra Pavla z Levoče a záběry celého oltáře lze najít Googlem. 

Dům, kde Mistr Pavel žil, je dnes muzeem. 

Chrám sv. Jakuba sousedí s další významnou památkou města – radnicí s renesančními arkádami (oblouky podepřenými sloupy) a malbami, které symbolizují ctnosti (střídmost, opatrnost, udatnost, trpělivost a spravedlnost).  

Na několika záběrech byla vidět mřížovaná kovová klec. Je to pranýř, v němž od středověku bývali vězněni drobní kriminálníci a ponecháni napospas psychickému i fyzickému týrání rozhořčenými občany z davu přihlížejících. V detailu vypadá takto:

K mučení a tělesným trestům (např. bičování) se však více „hodily“ pranýře z dřevěných klád s otvory pro hlavu a ruce. Tento typ je na nádvoří vodního hradu Trakai u Vilniusu (a vedle je i klecový pranýř).

V parčíku stojí socha Ludovíta Štúra (1815-1856), hlavního představitele slovenského národního obrození, který mimo jiné kodifikoval spisovnou slovenštinu a podílel se na založení Společnosti česko-slovenské, působící ve Vídni, v Bratislavě a řadě dalších slovenských měst, mezi nimi i v Levoči.  

Thurzův dům (Thurzov dom) s novorenesanční sgrafitovou výzdobou z let 1903–1904 vznikl spojením dvou budov z 15. století a cenný je zachovalou renesanční atikou (dekorativním prodloužením fasády po celé šířce domu).

A na závěr ještě pohled na měšťanské domy na nám. Majstra Pavla. Krupekov dom v zelené barvě a s malbami kdysi patřil polskému kupci Sebastianu Krupkovi. Jeho zvláštností je i kamenná „mříž“ vytvářející 3D efekt.   

Z bočních ulic se naskýtají průhledy na Mariánskou horu s poutním kostelem.