Krkonoše (1) - Sněžka

V Krkonoších (a současně v Jizerských horách) jsem byl poprvé v r. 2011, tehdy se nám však do programu nevešla Sněžka, od Špindlerovy boudy, odkud k ní bylo nejblíž, jsme se vydali na opačnou stranu kolem vyhořelé Petrovy boudy přes Wielki Szyszak, Tvarožník až do Harrachova, a proto jsem s radostí přivítal nápad tam zajet znovu na prodloužený víkend spojený se svátečním dnem 8. května a tentokrát si už naši nejvyšší horu nenechat ujít.

Počasí nám však teď příliš nepřálo, první dva dny jsme na túrách mokli a o výhledech do dálky si většinou mohli jen nechat zdát. Až když jsme po výstupu z Janských Lázní na Černou horu zablácení a rozladění zalezli do Hotelu Černá bouda, déšť konečně přestal a při průchodu kolem rašeliniště cestou do Pece pod Sněžkou se obloha trochu vyjasnila a dokonce se nám otevřel pohled na vzdálenou Sněžku. Dost mě přitom udivilo, že na svazích byla ještě vidět sněhová pole a že vrchol vypadá nečekaně strmý.

Další den jsme vyrazili do Špindlerova Mlýna a protože místní autobus byl beznadějně narvaný, taxíkem jsme se vyvezli na parkoviště před Hotel Špindlerova bouda. Výchozí místo má nadmořskou výšku 1198 m a na 9,5 km dlouhé, červeně značené trase k vrcholu Sněžky v 1602 m je tak třeba překonat vcelku malé převýšení. Zřejmě je to i nejjednodušší způsob, jak se na naši nejvyšší horu dostat, když pomineme možnost vyvézt se tam lanovkou z Pece pod Sněžkou.

Trasa hned zkraje vystoupá po kamenité cestě podél vrchu Malý Šišák (Mały Szyszak) do 1400 m a když po 3,5 km dojdeme k seskupení žulových kamenů Słonecznik (1420 m), otevře se celé panorama Krkonoš s výrazným vrcholem Sněžky i údolí a osídlení na polské straně. Słonecznik podle překladače znamená slunečnice, ale my pro toto místo máme svůj název Polední kameny. Sněžku máme od té chvíle stále na očích a zdá se, že za chvíli budeme nahoře. Je to však jen klam, protože je třeba ujít ještě 6 km, cesta se dlouho drží v poloze kolem 1400 m s mírnými stoupáními i sestupy a nepříjemně překvapí, jak se vleče.

Zpříjemněním jsou skalní vyhlídky na horská jezera Wielki Staw a Mały Staw na polském území (staw je v polštině rybník). První se mně nevešlo do jednoho záběru, asi ještě působivější je však pohled na Mały Staw v horském žlebu s výstavními rekreačními budovami a Sněžkou na pozadí.

Celá cesta je "vydlážděná" z velkých kamenů a mnohdy nemá daleko k městské dlažbě na náměstích, také po ní kráčí davy lidí.

Žlutě vyvedená horská chata Slezský dům (Dom Śląski) v Sedle nad Obřím dolem před závěrečným stoupáním má nadmořskou výšku přesně 1400 m. Patří polskému turistickému klubu a nabízí občerstvení i ubytování, platit je však nutné ve zlotých, výjimkou je pouze možnost za 20 Kč zajít na WC.

Od Slezského domu je možné pokračovat na vrchol Sněžky dvěma způsoby: buď 1,5 km po červené značce s prudším stoupáním, anebo jít po modré pozvolnější trasou dlouhou 2,5 km, která obtáčí vrchol zleva. Nahoru jsme šli strmější cestou. Na ní se naskýtají krásné výhledy do Obřího dolu i na vzdálenou Černou horu s vysílačem trochu připomínajícím Ještěd.

Poznávacím znamením vrcholu je moderní restaurace Polská bouda ve tvaru talířů jak ze sci-fi filmu a meteorologická stanice. Bez zlotých jsme tam ani nešli.

Velmi skromné občerstvení nabízí Poštovna (hlavně pití), kde je možné zakoupit pohled a odtud jej i odeslat, další možností je bufet v budově lanovky, kde vrcholem nabídky je asi 3-krát předražený párek v rohlíku za 36 Kč.

Rozdíl v nabídce stravování mezi Poláky a námi je zde opravdu zarážející, a to (na rozdíl od nás) Sněžka ani není nejvyšší polskou horou, tou jsou s 2499 m Rysy ve Vysokých Tatrách na hranicích se Slovenskem.

Na vrcholu se také nachází 14 m vysoká kaple sv. Vavřince ve tvaru rotundy, která je zde nejstarší stavbou a kdysi sloužila jako poutní kostel.

Z vrcholu jsme sestoupili zpět delší a pozvolnější cestou ke Slezskému domu, kde jsme odbočili na závěrečný 7 km dlouhý, prudce klesající úsek přes Obří důl až do Pece pod Sněžkou. Při pohledu zpět dlouho vidíme vrchol s polskou restaurací.

Na Sněžku se voda přivádí z vodárny, která byla v Obřím dole vybudována před zhruba 100 roky.

Objevují se už i naše útulné hospody (např. Bouda v Obřím dole), rekreační objekty i stavení s hospodářskými zvířaty.

Stanice lanové dráhy v Peci pod Sněžkou udává výšku 829 m, sestup tedy měl necelých 800 m. Celková délka trasy byla 9,5 km (ze Špindlerovy boudy na Sněžku) + 2,5 km (z vrcholu do Sedla nad Obřím dolem) + 7 km do Pece pod Sněžkou = 19 km.

Aby toho nebylo málo, na závěr jsme ještě vyzkoušeli horskou dráhu a prošli celé horské středisko z jednoho konce na druhý a zpět, a tím asi zaokrouhlili délku trasy na 20 km.

I like peach and want to be rich

Tak zase z reklamních ploch a kdejakého kandelábru na nás shlížejí fotografie politiků, kteří nám slibují, že budeme hrát v Evropě 1. ligu, budou chránit naše zájmy, bít se za zachování koruny, olomoucké tvarůžky protlačí snad až na seznam UNESCO a zajistí nám, abychom si mohli koupit obyčejné žárovky a křivé banány.

Přitom je každému jasné, že 21 českých poslanců v 766členném Evropském parlamentu nezmůže vůbec nic a jediným důvodem jejich kandidatury je si zajistit vysoký příjem a v seniorském věku automaticky i vysoký důchod, a to za práci, o které nikdo ani nedokáže říci, co vlastně obnáší, jak krásně doložil v jednom rozhovoru i náš předposlední eurokomisař, který poté, co se ukázal pro svou rodnou stranu přítěží, pro celkovou nepoužitelnost dostal náhražkou lukrativní trafiku.

Kdyby alespoň byli upřímní a řekli, že se chtějí napakovat. Ten, co to "myslel upřímně", si na nic nehrál a pod paží měl vždy knihu s mottem Jak co nejrychleji zbohatnout, a to také v praxi předvedl.
I známý "bojovník s dinosaury" je celkem upřímný, protože najednou má zájem mezi eurodinosaury také zapadnout a za jeho zvolení prvních sto tisíc voličů od něj prý dostane naturální odměnu v podobě asistenční karty pro motoristy za 1800 Kč, celkem by tedy vytáhl z kapsy 180 miliónů, a to přece nikdo nemůže myslet vážně. Leda snad nějaký dezorientovaný jedinec.

Teď už jen zbývá vystrčit tradiční maskoty, kteří sice ničemu nerozumí a k ničemu se nevyjadřují (podle hesla "Lepší mlčet a být považován za idiota, než promluvit a odstranit všechny pochybnosti"), ale jsou fotogeničtí a není jim trapné šaškovat s čírem a stylizovat se do role střelhbitého Jamese Bonda, i když je známo, že kdykoliv a kdekoliv do 10 vteřin usnou (to bylo v onikání).
Také by se mohl zapojit nějaký "intelektuálně nesmělý" ((c) Bolek Polívka) hokejista nebo zpěvačka, jako ta jedna, která kdysi na náměstích plamenně burcovala proti nebezpečí návratu totality, a když její guru uzavřel s těmi strašáky smlouvu, prohlásila: "Pan profesor nám to nějak vysvětlí."

Ještěže se tomuto světu můžeme alespoň zasmát nebo si udělat legraci, jako např. herečka Táňa Malíková, vystupující pod přezdívkou Nicky Tučková, v "tklivém monologu" o nešťastném muži jménem Peter Bad Weather, whose love is over and now he is without love and without job.
Asi minutový "rozhovor" s onou zpěvačkou (začíná od 0:22) také stojí za to.

Nejkrásnější je, že jiné virální video Nicky Tučkové Rich Boy, které mně bylo inspirací k názvu článku, se dostalo i do americké televize, kde moderátorka ho vzala zcela vážně a udělala si lacinou legraci z úrovně písní v Československu (!).
Přece jen však všichni tak naivní tam nejsou, jak je vidět z komentářů diskutérů s nicky TheArticless, KoudZ a Oworotoru:
"This song was linked to an advertisement, trying to get viral - and achieved it."
"Yes, USA geographical knowledge stucked in 1970's so they don't seem to even noticed, that Czechoslovakia doesn't exist for nearly 25 years. BRAVO!"
"Dear Chelsea, stupid Nicky is just an advertising project. We have a saying here 'You ate a snake' if somebody fools you. Wanna some ketchup?"

Abych trochu vylepšil dojem z článku, který nezapadá do zaměření blogu (mým alibi je ale rubrika O všem možném, kam lze zařadit cokoliv) a zrovna nelichotí některým našim spoluobčanům, přidám ještě jednu píseň mé oblíbenkyně. Jmenuje se Szukam cię Miłoszu!

Pokud u vás polské slovo "szukam" vyvolalo erotické asociace, jste vedle, v překladu do češtiny znamená "hledám" a celý název Hledám tě, Miloši!

Netřeba mě hledat, Nicky/Táňo, tady jsem :-)

Peking (1) - Chrám nebes

Peking (Beijing) není moc příjemné město k životu, až 12-pruhovými ulicemi se valí statisíce aut, ovzduší je tu jak v severočeské uhelné pánvi a nemalá část z 19 miliónů obyvatel bydlí v sídlištích, vůči nimž pražský Prosek je klidnou oázou rodinných vilek.

Na rozdíl od kosmopolitních asijských megapolí Šanghaj, Hongkong a Singapur, které lesem mrakodrapů a výkřiky moderní techniky už připomínají spíš velká americká města, jsou zde však ve větší míře zastoupeny i skvostné památky čínské architektury, z nichž nejznámějšími jsou komplex paláců Zakázané město, Letní palác na břehu jezera a Chrám nebes (jedna z jeho staveb, Síň modliteb za dobrou úrodu, je na prvním snímku).

Návštěva Pekingu se vyplatí i proto, že necelých 80 km za jeho hranicí je město Badaling s přístupem k zachovalé a zrekonstruované části Velké čínské zdi, kam každý "slušný" hotel nabízí výlet s průvodcem.

Chrám nebes (Tian Tan, Temple of Heaven) je jeden z největších a nejcennějších komplexů čínské architektury, který byl r. 1998 zařazen na seznam UNESCO. Dílo bylo dokončeno r. 1420 za vlády dynastie Ming a tvoří jej několik desítek budov, zasazených do borovicového parku, kde ve větší míře je zastoupen i zevar východní a jalovec čínský. Park má rozlohu 273 ha, což pro představu odpovídá čtverci o hraně větší než 1,6 km. Jeho tvar se však od čtverce částečně liší, jedna ze stran má tvar půlkruhu. Tyto dva tvary jsou pro Číňany nejvýznamnější, věřili totiž, že nebesa jsou kulatá a Země čtvercová, proto také střecha nejvýznamnějších chrámů má kruhový půdorys a jejich základy jsou čtvercové.

Chrám byl určen pro slavnostní ceremoniály. Vstupní brány jsou trojité, největší je určena pro božstva, další pro císaře a poslední pro císařskou družinu.

Vnitřek budovy u vstupu s typickými ornamenty a bronzovými nádobami je na dalším snímku.

Ornamenty jsou však vyzdobeny nejen stěny a stropy místností, ale i trámy průchozích podloubí.

Nejdůležitější ceremoniál se konal v prosinci před zimním slunovratem, kdy císař v početném doprovodu 2000 osob z císařského dvora, ozbrojenců, hudebníků i slonů a koní se vydal modlit za bohatou úrodu. Ještě předtím však v Síni odříkání (Hall of Abstinence) musel podstoupit dlouhý půst, kdy nejedl maso, nepil alkohol, nemohl se bavit hudbou a zapovězen mu byl i sex (na světské radosti víno, ženy, zpěv musel v tak důležitých chvílích pro čínský lid zapomenout). Pak na oltář přinesl oběti bohům a až po měsíci jako prostředník mezi lidem a božstvy mohl přednést svou modlitbu.

K tomu byla určena největší budova celého areálu - Síň modliteb za dobrou úrodu (Hall of Prayer for Good Harvest), 38 m vysoká, 3-patrová stavba s pozlacenou kupolí a modrou střechou s třemi prstenci z glazurovaných tašek, která symbolizuje nebesa. Jde však již jen o rekonstrukci původní stavby, protože ta koncem 19. století po zásahu blesku vyhořela.

Budovu podepírají 4 silné sloupy, představující roční období, a dvě řady po 12 menších sloupech symbolizují měsíce a dvouhodiny, kterými se v Číně měřil čas (a znají je i naši studenti VŠ :-)). Stojí na 3-stupňové mramorové terase a celá (včetně sloupů) je postavena ze dřeva oregonských jedlí a přitom v ní není použit ani jeden hřebík.

Protože do vnitřního prostoru nebyl volný přístup a fotografie s náhledem z vnějšku nezabrala strop, naskenoval jsem ho raději z knihy Beijing, vydané nakladatelstvím China Travel & Tourism Press v r. 2008. Další pěkné fotografie a zajímavé informace jsou také v článku Chrám Nebes v Pekingu a jeho skrytá zákoutí.

Střední část jednoho ze schodišť k hornímu podlaží terasy je zdobena vytesanými reliéfy, pojmenovanými Příznivá oblaka nad horami a moři (Auspicious Clouds over Mountains and Seas).

V areálu se nachází ještě zjednodušená verze Síně modliteb za dobrou úrodu, jmenuje se Císařská nebeská klenba (Imperial Vault of Heaven), liší se tím, že střecha je tvořena jen jedním prstencem.
Atrakcí je i kruhová Zeď ozvěn (Echo Wall) o průměru 65 m, kde údajně když někdo zašeptá, slova se po stěně přenesou a při přiložení ucha je uslyšíme na kterémkoliv jiném místě stěny. Ověřit se to ale nedá, protože to vždy současně zkouší nejméně 100 lidí a ve výsledném šumu nelze nic rozeznat.