Košice (1) - překvapení na koncertě na zabití času

Košice jsou městem s krásnou pěší zónou, která začíná parkem hned u vlakového nádraží. Když jím projdeme (anebo kolem něj), přejdeme most nad silnicí, uvidíme první zajímavou stavbu, Jakabův palác (na prvním snímku vlevo), kde měl po osvobození v r. 1945 nějakou dobu svou kancelář prezident Edvard Beneš.

Pokračujeme-li dále, po zhruba 100 m se před námi otevře rozlehlý prostor, o kterém jsem si vždy myslel, že je náměstím, ale ve skutečnosti je to Hlavná ulica. Jeho dominantami jsou katedrála sv. Alžběty a divadlo, mezi nimiž je parčík s hrající fontánou. Rudolf Schuster, někdejší primátor Košic a pozdější prezident Slovenska, město, a zejména tuto ulici, nechal velikášsky zrenovovat a tím prý Košice zadlužil na generaci dopředu.

Po návratu z Herĺan, ještě plný dojmů z gejzíru, jsem do odjezdu nočního autobusu z Košic do Brna měl asi 5 hod času. Vylezl jsem na věž katedrály s pěknou vyhlídkou na fontánu a divadlo, prošel celou, několikasetmetrovou ulici tam a zpátky, nějaký čas zabil v oblíbené cukrárně Aida naproti fontány u kávy a zmrzlinového poháru, ale pořád ho ještě dost zbývalo.

Naštěstí v podvečer před divadlem v rámci kulturního léta měl začít koncert muzikálového souboru z brněnského Městského divadla, proto jsem se přemístil do jiné zahradní kavárny, abych viděl na pódium. I když vím, že zpěváci souboru jsou výborní, muzikály nevyhledávám, viděl jsem jen Jesus Christ Superstar v pražské Pyramidě, protože v něm také vystupoval můj oblíbenec Roman Dragoun (bohužel ale ne zrovna ten den), a pak ještě Kleopatru zásluhou příbuzných mého kolegy, kteří na ni koupili lístky. Mám totiž pocit, že jsou v nich nejvýš 3 pěkné melodie (pokud vůbec nějaké) a 2 hodiny vaty. Ani v operách to není o moc lepší, pár povedených árií, někdy i předehra, ale o hereckém umění operních zpěváků škoda mluvit.

Program se skládal z obehraných melodií z muzikálu My Fair Lady, k tomu West Side Story a Chicago, do toho byly namíchány i popové písně Franka Sinatry a jeho dcery Nancy (např. New York, New York, Something Stupid, These Boots Are Made for Walkin'), které také nemusím, tak jsem víc než poslechu se věnoval sledování tanečních kreací svůdných zpěvaček a tanečnic ve frivolních modelech s klobouky, péry ve vlasech a podvazkovými pásy.

Z letargie mě ale náhle vytrhla krásná melancholická melodie, kterou jsem do té doby neslyšel. Stává se mně to jednou za čas (dříve např. u písní Send Me an Angel, To the Moon and Back, Bella Luna, Black Velvet), kdy první starostí je, jak zjistit název písně a někdy i kdo ji zpívá a hraje. Zde jsem z plakátu koncertu vylučovací metodou název snadno určil - Belle, víc tam nebylo. YouTube však nikdy nezklame.

Abych co nejvíce přiblížil můj zážitek, tady je amatérské video z podobné akce v Brně. Obraz je poněkud nestabilní, ale zvukově je nahrávka celkem kvalitní. Vystupují v ní Lukáš Vlček, Dušan Vitázek a Petr Gazdík. V Košicích však byl už večer a v přítmí tak vše bylo působivější.

Na místě prvního zpěváka s Lukášem Vlčkem alternuje Karel Škarka, v provedení s ním si píseň můžeme poslechnout zde.

Píseň patří do muzikálu Notre-Dame de Paris (Chrám Matky Boží v Paříži), který je po Les Misérables (Bídníci) druhým zhudebněným dílem Victora Huga. Kvůli nezájmu o muzikály jsem o něm vůbec nevěděl, přitom na stránce z odkazu se píše, že v prvním roce uvedení na prkna divadel byl ze všech muzikálů nejúspěšnější a dostal se tím do Guinnessovy knihy rekordů.

V originále v něm excelují zpěváci Garou (v roli zmrzačeného zvoníka Quasimoda), Daniel Lavoie a Patrick Fiori. Belle je současně první francouzskou písní na blogu.

Benátky (2) - střípky z potápějícího se města

Benátky jsou úchvatným městem, které zdobí 900 paláců, z nichž mnohé vystupují z vody. Hlavní "ulicí" města je téměř 4 km dlouhý Canal Grande, na němž pulsuje čilý ruch lodí, člunů a také gondol pro romantické duše, které dají přednost pomalému dopravnímu prostředku poháněnému lidskou silou, podobně jako v centrech velkých měst se mnozí raději svezou drožkou, aby si vychutnali atmosféru místa, než by je projeli výletním autobusem. Na kanál je napojena hustá sít malých postranních kanálů a město je tak protkáno vlásečnicemi vodních toků s velkým množstvím můstků.

Pro vyjížďku lodí je možné si zvolit více tras, když pominu cestu na ostrovy a zůstanu jen u spojení mezi zastávkami u nádraží a náměstím sv. Marka (San Marco), jsou zde dva základní okruhy - první vede po Canal Grande a druhý objíždí zástavbu na pravém břehu ve zmíněném směru a až před koncem se napojí na hlavní vodní tepnu, protože kdyby na trase chyběla zastávka u nám. sv. Marka, asi by nikdo tudy nejezdil. Velmi působivý je také příjezd od moře, kdy jsou krásně vidět dominanty náměstí - Dóžecí palác, věž Campanilla a kupole baziliky sv. Marka.

Bazilika je v současné době do značné míry skryta v lešení, fresky ve výklencích si však prohlédnout můžeme.

Alespoň jednou stojí za to projet vnější okruh, kotví zde velké trajekty, proti nimž je sice spoustu připomínek, že narušují panorama Benátek, ale uvidíme zde také zajímavý most a třeba tuto "historickou" loď s plachtami.

Gondoliéři musí mít průpravu akrobatů, protože gondoly poskakují po vlnách a jejich kormidelníci přitom na lodi stojí a drží se oběma rukama dlouhého vesla, které je asymetricky fixováno na jedné straně lodi. I přes záběr jen na jedné straně gondoliéři dokáží vést loď plynule v potřebném směru.
Když začne pršet, turisti hned vytáhnou deštníky nebo pláštěnky, ale nikdy jsem neviděl, že by se nějak proti dešti chránili gondoliéři, zřejmě jim to stavovská čest nedovolí. V pozadí je most Ponte di Rialto.

Most z obou stran vypadá stejně, je však mnohem širší, než se zdá, středem mezi stánky se suvenýry, šperky, tričky, čepicemi, maskami, … totiž vede široké schodiště.

Most vzdechů (Ponte dei Sospiri) svůj název získal tím, že od výslechu v Dóžecím paláci přes něj odváděli nešťastné odsouzence do vězení v přilehlé budově.

I když proslulé karnevaly v Benátkách se pořádají (obvykle) v únoru, masky na stáncích už teď jsou nejčastěji vystavovaným zbožím. Možná je třeba si je koupit předem, protože před karnevalem už nebudou ;).

Jó, vodní kámen je prevít, jenže tady Calgon nepomůže, tak nastupuje brusný kotouč, kolega na to jde klasickou metodou - drátěným kartáčem.

Vítejte v Iráku - nevím, komu je to určeno, nikoho jsem vcházet neviděl. Někam se ale nedostaneme, i kdybychom chtěli, i zde jsou slepé "ulice".

Protože Benátky se každým rokem potopí o několik milimetrů (podle článku z odkazu od r. 1727 o více než 60 cm a navíc se pomalu naklání směrem na severovýchod do Jaderského moře), vědci si lámou hlavu, jak tento proces zastavit, případně jak město proti zatopení ochránit.
Bezprostřední nebezpečí ale nehrozí, v ulicích jsou nachystány lavice a když voda stoupne, místní je bleskově rozestaví a chodí se po nich.

Po celodenním dešti se na náměstí sv. Marka místy vytvořila malá jezírka s hloubkou do 10 cm, ale hned se vytvořila fronta, zážitek projít se po lavicích si málokdo nechal ujít. I průvodkyně s červeným terčíkem na ně svou skupinu navedla.

Voda zkomplikovala život i svatebčanům, nevěsta si namočila svatební róbu, ještě složitější to ale měla fotografka, která pro dobrý záběr stála po kotníky ve vodě. Děvčata sundala boty a vodou se brodí, jen restauratéři z ní nemají radost, zahradní restaurace zejí prázdnotou.

Benátky se také staly inspirací umělcům, zejména malířům, a benátské malířství je v dějinách umění vyčleněno jako samostatný pojem.
Jsou zde 3 významné galerie: Gallerie dell' Accademia, Gallerie Franchetti a moderní umění 20. století zastupuje Peggy Guggenheim Collection. V první vedle stálé expozice byly k vidění i Leonardovy kresby, druhá galerie je ve výřezu vlevo dole, jejím návštěvníkům se naskýtá krásný výhled ze dvou podlaží paláce na Canal Grande, poslední sídlí v nízké bílé budově úplně vpravo.

Sbírku Peggy Guggenheim můžu přiblížit více, protože se v galerii mohlo fotografovat bez blesku, o tom ale někdy jindy.

Benátky (1) - "poklidná" cesta do známého místa

Koncem září jsem byl v Benátkách a protože letenky jsem začal shánět jen několik málo týdnů před tím, za rozumnou cenu byly jen od krachující společnosti Alitalia, cesta však obnášela 2 lety - z Vídně do Říma a odtud teprve do města na laguně. Jak už je mým zvykem, těsně před takovou cestou mám nejvíc práce, zpravidla nespím a doháním neodkladné úkoly, kdy ještě 5 minut před odchodem z domu posílám pracovní maily. Nebylo tomu jinak ani teď.

Až na letiště Flumincio v Římě šlo vše jak po drátkách, tam jsem však měl 3 hodiny na přestup, letištní internet byl po zaregistrování k dispozici jen půl hodiny, nějakou dobu jsem četl knížku, pak noviny, ale z naší politiky se mně začaly klížit oči, až jsem upadl do bezvědomí. Když jsem oči zase otevřel, zjistil jsem, že v místě odbavení sedím sám a na tabuli svítí let do úplně jiného města o další 3 hodiny později. Hrklo ve mně, že jsem prospal odlet, podle hodinek však mělo zbývat ještě půl hodiny. Nemají tam snad jiný čas? Ale vždyť jsou trochu více na západ než my, tak by museli mít stejně nebo méně, už je ale podzim, co když to mají jinak s letním a zimním časem než my? Vyběhl jsem k informačním tabulím, můj let ještě na seznamu byl, ale s odbavením na úplně jiném místě. Znamenalo to vyjít do patra, přesunout se 200 m a pak zase sejít dolů. Čekal jsem v řadě ani ne 5 minut, když informace na obrazovce u vstupu se opět změnila, všichni čekající jako jeden muž vyskočili a hnali se k informační tabuli. Správné místo bylo to, kde jsme byli předtím. Společnost Alitalia chtěla asi cestujícím dopřát ještě trochu zábavy, protože k letadlu jsme stejně jeli autobusem.

V Benátkách jsem byl potřetí, poprvé na jeden den vlakem z Milána, před několika lety s manželkou, ale to jsme jeli od letiště člunem Alilaguna na ostrov Lido, kde jsme měli ubytování, protože 2** hotel, který jsem chytře objednal přímo na nám. San Marco, se stal nezpůsobilým a vyžádal si okamžitou rekonstrukci a nic lepšího v provizorní nabídce než Lido nebylo.
Cestu z letiště na autobusové nádraží jsem tedy neznal a ani ji dopředu nezjišťoval, když jsem se bez potíží dopravil městskou dopravou na hotel např. z JFK v New Yorku a z letišť několika asijských megapolí, nějaká italská "vesnice u rybníka" je podproblém. Vyjdu před letišťní budovu, rozhlédnu se po vývěskách a je to. A nemusel jsem je ani studovat, před budovou stál letištní informátor, který směřoval všechny, kdo chtěli jet k vlakovému nádraží (leží jen asi 100-200 m od autobusového na opačné straně kanálu a šplouchá mu na schody), na autobus č. 15 a rovnou prodával lístky.

Když však autobus přejel více než 3 km dlouhou hráz, za níž jsou již Benátky, zabočil do ulic, které mně nic nepřipomínaly, a prvotní vysvětlení, že jedeme asi po nějaké objížďce, vypadalo čím dál méně pravděpodobně, odkláněli jsme se od směru, který bych čekal, proto jsem se řidiče raději zeptal, jak se dostat na vlakové nádraží, a dozvěděl se, že musím jet na opačnou stranu. Při malé četnosti spojů se nakonec objevil stejný řidič, ani po mně už jízdné nechtěl, nikde nezastavoval a po nějaké době vidím, že jedeme zase po hrázi, ale ven z Benátek. To už jsem zazvonil na zastavení (představa, že po 2-3 hodinách budu zase na letišti, byla tristní) a vystoupil na první zastávce za hrází. S kufrem a potmě v neznámém místě a bez mapy (k čemu ji mít v Benátkách?, hotel jsem měl pár kroků od vlakového nádraží) jsem si připadal jak idiot a už zbaběle přemýšlel o taxíku, ale po menším zkoumání okolí, jak v pohádce o Jeníčkovi a Mařence, jsem nakonec uviděl světla větší budovy. Bylo to nádraží, jenže v Mestre, v sousedním městě. Do Benátek jsem pak dojel vlakem ;).

Vyškolen těmito zmatky jsem se druhý den v informacích na autobusovém nádraží ptal, kde má stanoviště spoj č. 15 na letiště, u žádného nástupiště jsem toto číslo totiž neviděl, a dozvěděl se, že ten tudy vůbec nejezdí a spoj na letiště má č. 5. Dobrý muž na letišti zřejmě záměrně svému kolegovi dohazoval cestující, protože kdo by nasedal do spoje, který zcela míjí vodní tepnu Benátek. Ale vlastně tak úplně nelhal, "to railway station" to bylo, jen jinam.

P.S. Pokračování (už přímo z Benátek) příště.

Vysoké Tatry (4) - Slavkovský štít

Slavkovský štít je nejrozložitější horou Vysokých Tater a na území "Československa" výstup na vrchol zřejmě představuje i nejnáročnější trasu z hlediska převýšení. Od nádraží ze Starého Smokovce, které leží v nadmořské výšce 1010 m, je na vrchol ve 2452 m nutné vystoupit o 1442 m vzhůru. Trasy na jeho výše položené sousedy, zleva Gerlach (2655) a zprava Lomnický štít (2633), totiž z časových důvodů většinou začínají ve vyšších polohách - ze stanic lanovek, na Gerlach z Hrebienku (1280), případně ze Sliezského domu (1670), kde můžeme přespat a vyrazit druhý den ráno, na Lomnický štít ze Skalnatého plesa (1751). I Rysy (2499) a Kriváň (2494) jsou méně náročné.

Podle jednoho geodeta Slavkovský štít byl původně ve Vysokých Tatrách nejvyšší, ale zemětřesení, odhadované na 5. století, způsobilo, že vrchol se rozpadl a dnes tak hora působí poměrně ploše, jako nacucaná houba se rozkládá na pozadí Starého Smokovce, a kdyby došlo k většímu zemětřesení nebo sopečné erupci, dopadlo by toto městečko jako Pompeje pod Vesuvem. Nevím, nakolik se tomu dá věřit, protože Slavkovský štít vypadá ploše jen při pohledu ze Starého Smokovce, vrchol odtud totiž nevidíme, k němu musíme jít hodně do hloubi hor.

Je ale dobře patrný z bočního pohledu ze Staré Lesné a z Tatranské Lomnice, kdy je vidět jeho skalnatá část i s charakteristickým výběžkem, přiléhavě nazvaným Nos (2273).

Na vrcholu jsem do letoška už 2-krát byl v r. 2003, jednou s dvěma kolegy, kdy bylo jasné počasí s krásnými výhledy na Lomnický štít a Velkou Studenou dolinu, a to na mě tak zapůsobilo, že o pár týdnů později jsme tam šli s mými dvěma syny, jenže pro mlhu jsme neviděli téměř nic, navíc jsem ještě neměl digitální fotoaparát.

V duchu jsem proto zajásal, když se na přelomu srpna a září letošního roku naskytla příležitost zajet do Nového Smokovce. Poslední srpnový týden však počasí za moc nestálo, často pršelo, a když jsem v podvečer přijel, Slavkovský štít jsem mohl jen tušit v mlhách, z nichž občas vykoukl Lomnický štít.

Druhý den ráno však ze střešního okna vysvítala nečekaně jasná obloha, i když v mírném závoji, snižujícím kontrast jak sfumato na Leonardových obrazech. Ještě v pyžamu jsem vyběhl ven a hned bylo jasné, že je ta pravá chvíle na zteč. Nakonec jsem nešel sám, z naší 12-členné skupiny kolegů z partnerských institucí se jeden zájemce našel. Jeho zájem o výstup byl ale dost vlažný, začali jsme osvěžováním v nádražní hospodě, z čehož jsem byl mírně nervózní, protože v horách se počasí rychle mění. Když jsme se konečně vydali na cestu, kolega pečlivě studoval informační tabule Rainerova naučného chodníku, každou chvíli se zastavoval a myslím, že takto bychom se na vrchol dostali až za tmy. Po nějaké době jsme usoudili, že bude lepší, když každý půjde svým tempem. Nakonec vyšel na Slavkovskou vyhlídku (1550) a odtud se vrátil. V tomto místě se otevře pohled na celou boční stěnu Lomnického štítu a Velkou Studenou dolinu (Malá Studená dolina bohužel vidět není, protože je za hřebenem uprostřed snímku), který pak turisty provází téměř na celé další trase, se zvyšující se polohou se vrchol Lomnického štítu začíná výškově srovnávat. Výrazný vrchol úplně vlevo je Prostredný hrot (2441) a špička vpravo od něj Malý kostol, mezi nimi je ještě Veĺký kostol, který ale z tohoto pohledu nevynikne.

Horskou květenu už vystřídala kleč.

Velká Studená dolina je pod námi jak na dlani a nakonec vidíme i Zbojnickou chatu (1960), prošlapaná cesta doprava vede přes Priečne sedlo k Téryho chatě v Malé Studené dolině. Povolený je však průchod jen opačným směrem.

V celkovém pohledu na hřeben, oddělující Velkou a Malou Studenou dolinu, je vpravo za ním Lomnický štít a impozantní vrchol vlevo je Ĺadový štít (2627), třetí nejvyšší hora Vysokých Tater.

A zde je Ĺadový štít v přiblížení, vrchol před ním je Malý Ĺadový štít, název však klame, protože má výšku 2602 m.

Jen vrchol Slavkovského štítu dlouho zůstává skryt, mnohokrát se zdá, že tohle stoupání už bude poslední, jakmile se však vydrápeme na vyhlídkový bod, objeví se nové obzory a vrchol nikde, ukáže se až v úplném závěru. Ne nadarmo informační tabule u nádraží ve Starém Smokovci sděluje, že nás čeká 5 hod 15 min cesty. Zajímavé je ohlédnout se i zpět, kdy je vidět na osídlení pod horami.

A tady konečně cíl cesty na pravé straně vykoukl.

Zdá se už dost blízko, jenže v cestě stojí ještě několik mezivrcholů.

Když jsem byl na vrcholu posledně, byl označen jen modrým kolečkem na kameni, teď to vylepšili křížem. Cesta mně trvala 4 a čtvrt hodiny, před 10 lety ale jen 3 a půl. Tehdy jsem se před aktivně sportujícími syny musel víc snažit, kdyby nebyl začátek tak volný a tolik jsem nefotografoval, mohl být čas lepší (hlavně, že je na co se vymluvit).

Při zpáteční cestě jsem ještě vylezl na Nos a zaujala mě také díra ve skále. Není to náhodou doupě medvěda? Ten tam však nebyl, jen někdo uvnitř nechal na památku figurku jak ze seriálu Pat a Mat.

Při fascinujícím pohledu na celou Velkou Studenou dolinu a Lomnický štít byla dobře vidět budova s meteorologickou stanicí na jeho vrcholu, kde má pracoviště také Astronomický ústav.

Na odvrácené straně je Gerlach z méně výrazné boční strany.