Michelangelo Merisi da Caravaggio - malíř naturalistických výjevů a psanec

Zatímco v rockové hudbě se mluví o Klubu 27, kam patří hudebníci, kteří zemřeli ve 27 letech (Brian Jones, Jimi Hendrix, Janis Joplin, Jim Morrison, Gary Thain, Kurt Cobain, Amy Winehouse, …), Michelangelo Merisi da Caravaggio (1573-1610) by mohl s Raffaelem (1483-1520), Antoinem Watteau (1684-1721) a Vincentem van Goghem (1853-1890) utvořit Klub 37 mezi malíři.     

Jméno, pod nímž je v dějinách umění zkráceně uváděn, je odvozeno od obce Caravaggio, ležící asi 40 km na východ od Milána, kde se údajně narodil. V novějších pracích se ale již častěji dočteme, že se ve skutečnosti narodil jinde a o něco dříve: v Miláně r. 1571. Ať to však bylo jakkoliv, malíř se při svém způsobu života ani nemohl dožít vyššího věku. Nejasnosti ale panují také u roků, kdy Caravaggio obrazy namaloval, protože s výjimkou jednoho je nesignoval, v různých pramenech tak najdeme odlišné odhady a u některých je jeho autorství nejisté.

Umělec se narodil do neklidné doby. V umění doznívalo období renesance, představující návrat k antice a odklon od středověkých náboženských dogmat, v obrazech a sochách se projevila inspirace příběhy z řecké mytologie, ve středověku nemyslitelné zobrazování nahých těl (Botticelli, u Michelangela dokonce i v dílech s náměty z bible, benátští malíři Tizian, Giorgione, Tintoretto, …), růst vlivu šlechty a bohatnoucích měst severu Itálie se promítl do podpory významných umělců, kteří již nebyli odkázáni jen na církev a její zakázky. 

Proti papežem z Říma centralizovaně řízené katolické církvi se navíc začala vymezovat protestantská hnutí, Martin Luther přišel s rozsáhlou kritikou činnosti církve, např. prodávání odpustků, vystoupil proti bohoslužbám v latině i církevním rituálům (např. zádušní mše měla být věnována jen skutkům zesnulého), moc církve nebyla po chuti ani mnohým panovníkům,  Jindřich VIII., když nedostal od papeže souhlas k rozvodu s první ze svých šesti manželek, si založil anglikánskou církev a sám se prohlásil za její hlavu a také si mnohé církevní statky „znárodnil“.

Snahy o oslabení vlivu katolické církve (z mnoha nesourodých a regionálně rozprostřených směrů tam vedle luteránů patří také kalvinisté a již v počátcích 15. století naši husité, později i názory definující víru jako soukromou záležitost každého jedince, nepotřebujícího k tomu žádnou církevní instituci) se označují reformace, katolická církev zareagovala protireformací a násilnou rekatolizací. Významně jí v tom pomohlo, že část rozdrobené Itálie byla pod nadvládou španělské větve Habsburků (celý jih i střed včetně Říma), která společně s jezuitským řádem a inkvizitory prosazovala rekatolizaci.

Přestože knihtisk byl objeven již v 15. století, knihy byly dostupné převážně jen vzdělanějším a bohatším, značné množství lidí bylo ještě negramotných a nábožensky zaměřené obrazy vedle bohoslužeb byly jedinou možností, jak církev na tyto vrstvy mohla působit.  

A jedním z „nájemných“ náboženských malířů se nakonec stal i Caravaggio, i když k tomu svým povahovým založením neměl žádné předpoklady.   

Ještě v dětském věku strávil několik let jako pomocník v milánské dílně nevýznamného malíře, v r. 1592 přešel do Říma k dalšímu, pro něhož maloval zátiší s ovocem a kytice. Získané dovednosti pak využil v samostatných obrazech, např. Nemocný Bakchus z r. 1593 a Bakchus (1595), oba jsou reprodukovány v článku Bakchus (Caravaggio) i s podrobným výkladem. Bohužel v obou galeriích bylo zakázáno fotografovat. U dalších 23 obrazů jsem měl větší štěstí, 10 jich je ze společné výstavy se sochařem Berninim ve Vídni na přelomu let 2019/2020 a zbývající z kostelů a dalších galerií. 

Již v raných obrazech se projevil Caravaggiův smysl pro neidealizované pojetí, v obrazech Bakcha zcela chybí bezstarostnost poživačného boha, jeden je ztrápený nemocí a v košíku druhého je napůl shnilé jablko. Chlapec kousnutý ještěrkou (1594-1595, National Gallery, Londýn) ukazuje hocha vyděšeného z neškodného tvora, tak vzdáleného od obrazů s neohroženými hrdiny.

Obraz Loutnista (1595, Metropolitan Museum of Art, New York) patří k těm, kde se diskutuje, zda je autoportrétem, portrétem některého z malířových přátel, anebo dokonce zobrazením děvčete. 

Zlom v Caravaggiově životě znamenal obraz Extáze sv. Františka (1595-1596, Wadsworth Atheneum Museum of Art, Hartford). Zaujal kardinála del Monte, který si obraz si koupil a na dlouhou dobu malíři poskytl střechu nad hlavou a finančně jej podporoval. 

Sv. František (František z Assisi) byl mnich žijící na přelomu 12. a 13. století, který viděl smysl života v absolutní chudobě a lásce k Ježíši Kristu. Tím prvním ovšem těžko mohl někoho nadchnout, proto odešel do lesa, kde kázal zvířatům. Je považován za jejich patrona. 

Podle legendy František chtěl poznat utrpení Ježíše Krista, odešel do divočiny, kde se mu Ježíš zjevil a proudy krve z jeho ran probodly Františkovy ruce a nohy a způsobily mu stejná zranění (stigmata) jako Ježíšovi na kříži. Na tomto obraze však ještě na rozdíl od mnoha budoucích zranění a krev vidět nejsou, František, který ztratil vědomí, je jemně podpírán andělem.       

Tomuto svatému Caravaggio o 10 let později věnoval další obraz: Sv. František při meditaci (1605-1606, Museo Civico Ala Ponzone, Cremona).

Mistrovským dílem je Povolání sv. Matouše, které pro kapli římského kostela francouzské kolonie San Luigi dei Francesi a za peníze z dědictví francouzského kardinála Cointrela (Contarelliho) namaloval v r. 1600. Sv. Matouš byl původně výběrčím daní, Kristus si ho ale nečekaně vybral za jednoho ze svých 12 učedníků (apoštolů) a ten pak později sepsal Evangelium podle Matouše, popisující život, smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Caravaggio na rozdíl od tradičního znázorňování scény ve vnějším prostoru ji umístil do hospody. Matouš se svými společníky přepočítává denní výnos, Kristus vstupuje zprava a ukazuje na Matouše, který s nevěřícným gestem se ptá, zda opravdu on. Všichni jsou ztuhlí v němém úžasu. 

V umění byla v tu dobu již známa technika šerosvitu, spočívající v kontrastech světla a tmy, Caravaggio ji však rozvinul v temnosvit (tenebrismus), kdy scéna je nasvícena kuželem světla ze skrytého vnějšího zdroje. Na obraze je patrný nad hlavami postav. 

Podle legendy Matouš odešel do Etiopie a protože tamějšímu králi zakázal sňatek s neteří, král ho nechal zabít.  

Mučení sv. Matouše (1600) je dalším z Caravaggiových obrazů v kostele San Luigi dei Francesi. V drastické scéně Matouš leží na zádech a úpěnlivě zvedá ruku, nad ním se sklánějící kat s mečem ale nemá slitování.   

V kostele je ještě třetí umělcův obraz: Inspirace sv. Matouše (anebo také Sv. Matouš s andělem, 1602). Přítomnost anděla symbolizuje boží inspiraci při psaní evangelia.

Další dva Caravaggiovy náboženské obrazy, Ukřižování sv. Petra (1601) a Obrácení sv. Pavla (1601), jsou k vidění v Bazilice di Santa Maria del Popolo v Římě.  

Sv. Petr byl první z Kristových učedníků a po Kristově smrti převzal jeho roli. Rostoucí počet Kristových stoupenců se ale nezamlouval králi, obvinil je ze založení velkého požáru v Římě, Petra nechal zatknout a odsoudit k trestu smrti ukřižováním. Petr se necítil hoden stejné smrti jako Kristus, a nechal se proto ukřižovat hlavou dolů. Důstojnost starce na kříži kontrastuje se špinavými nohami katova pomocníka.  

Sv. Pavel byl z židovské rodiny a původně patřil mezi pronásledovatele křesťanů, při výpravě do Damašku zatknout křesťany z nebes zazářilo světlo a ozval se hlas Ježíše: „Pavle, proč mě pronásleduješ?“ Pavel pak konvertoval ke křesťanství a podnikl několik misijních cest s cílem jej šířit. Stejně jako sv. Petr byl nakonec příkazem krále zatčen a sťat mečem.     

Caravaggio Pavla zachytil v okamžiku, kdy oslněn světlem spadl z koně.  

Na obraze Sv. Kateřina Alexandrijská (1597, Thyssen-Bornemisza, Madrid) je světice zobrazena s kolem, na němž podle legendy měla být za trest umučena, protože si dovolila odmítnout nabídku k sňatku od egyptského císaře. 

Zatčení Ježíše Krista (1602) je chloubou National Gallery of Ireland v Dublinu, obraz je také reprodukován na titulní straně průvodce galerií.

Korunování trním (1603, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) zachycuje scénu, kdy vojáci Krista před ukřižováním ponižují nasazením věnce z trní na jeho hlavu, představujícího parodii na korunu židovského „krále“, a jako „žezlo“ mu do rukou vložili rákos.  

Předpokládá se, že ze stejného r. 1603 pochází i obraz Kladení Krista do hrobu, který byl zamýšlen jako oltářní obraz pro římský kostel Santa Maria in Vallicella a dnes je vystaven ve Vatikánských muzeích (Musei Vaticani). Zaujal řadu dalších malířů, kteří jej pak kopírovali, mezi nimi Rubens, malíř rokoka Fragonard a dokonce i postimpresionista Cézanne. Naopak některým církevním hodnostářům vadilo málo důstojné vzezření apoštolů, nesoucích bezvládné Kristovo tělo.    

O Caravaggiově autorství u následujícího obrazu Narcis (1600, Galleria Nazionale d'Arte Antica, Řím) se trochu pochybuje, stejně jako u výše uvedeného obrazu Korunování trním.

David s hlavou Goliáše (1600-1601, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je jeden z mnoha Caravaggiových naturalistických obrazů s odříznutými hlavami. Podle biblického příběhu se David v boji Izraelitů proti Pelištejcům postavil obávanému obrovi Goliášovi a přemohl ho tak, že jej zasáhl do hlavy kamenem z praku a omráčenému usekl hlavu.  

Obrazy Vítězný Amor (1602, Gemäldegalerie, Berlín) a Sv. Jan Křtitel (1602, Museo Capitolino, Řím) a zženštilé tváře mladých mužů zavdaly k dohadům o malířově sexuální orientaci. Na prvním sebevědomý, drzý kluk šlape mezi rozházenými hudebními nástroji a v druhém bychom asi sotva hledali asketického kazatele, který v Jordánu křtil věřící a mezi nimi i Ježíše Krista. 

Na Portrétu Maffea Barberiniho (1606) ze soukromé sbírky je kardinál, který se později stal papežem a přijal jméno Urban VIII. 

Růžencová Madona (1606, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) znázorňuje při modlitbě sv. Dominika, kazatele a zakladatele řádu z přelomu 12. a 13. století, později pojmenovaného dominikáni. Dominik drží v ruce růženec (šňůrku s korálky a křížkem), který modlícím se usnadňoval odpočítávání dílčích modliteb.  

Dobré živobytí u kardinála a zájem o jeho obrazy malíři zvedlo sebevědomí a dalo také průchod jeho prchlivé povaze. Se svým sluhou, který mu nosil meč, se procházel ulicemi Říma a vyhledával záminky k rvačkám. Jeho výtržnosti neměly konce, obscénním způsobem urážel ženy, kamením rozbíjel okna, ale co horšího, při potyčkách způsobil i krvavá zranění a r. 1606 jednoho protivníka zabil a musel z Říma uprchnout. Nějakou dobu se ukrýval u svého známého v Neapoli a odtud pak r. 1607 odjel na Maltu. Tam se stal členem Řádu maltézských rytířů a namaloval několik obrazů. 

Portrét maltézského rytíře Antonia Martelliho (1607-1608) vlastní Gallerie degli Uffizi ve Florencii. 

Rozměry 361 x 520 cm největší a jediný signovaný Caravaggiův obraz Stětí sv. Jana Křtitele (1608) je umístěn v Katedrále sv. Jana ve Valettě. V drastickém výjevu jak na jatkách Jan Křtitel má už částečně odříznutou hlavu a Salome s talířem čeká, aby ji tam mohla položit.  

Podle biblického příběhu král Herodes byl při oslavě svých narozenin okouzlen tancem Salome a slíbil jí odměnu podle jejího přání. Salome na radu své matky požádala o hlavu Jana Křtitele, který si dovolil kritizovat její vztah s Herodem, ačkoliv byla manželkou Herodova bratra. 

A dokonaná akce je na obraze Salome s hlavou Jana Křtitele (1609-1610, National Gallery, Londýn). Hlava na talíři je malířovým autoportrétem. 

Ve zmíněné katedrále ve Valettě je ještě jeden Caravaggiův obraz, Píšící sv. Jeroným (1607), v malířově představě křesťanského spisovatele a teologa, který ve 4. století přeložil bibli do latiny. 

Malíř se při své násilnické povaze nevyhnul problémům ani na Maltě, po jedné potyčce byl uvězněn, z vězení uprchl, dostal se na Sicílii, odtud se vrátil na italskou pevninu, potuloval se po hostincích a nevěstincích, v Neapoli byl pobodán maltézskými rytíři a při čekání na loď do Říma v nesnesitelném vedru na pobřeží umírá.

Tím se předčasně uzavřelo dílo malíře, který do umění přinesl nové pojetí v technickém výrazu (temnosvit) a zpracování námětů. Zatímco dřívější malíři zobrazované postavy idealizovali, např. Raffaelovy madony musely být výhradně mladé a krásné, Caravaggio si dovolil namalovat Pannu Marii podle známé prostitutky, jindy postarší a vrásčitou, jeho světci často působí jako nuzáci, některé obrazy mají hororový charakter, kdy z podříznutých hrdel prýští krev. Patří mezi největší umělce baroka (někdy bývá řazen i k manýrismu, přechodné éře mezi renesancí a barokem) a svým dílem, které jeho soudobí konkurenti a kritici viděli jako likvidaci umění, ovlivnil řadu dalších mistrů, např. Rembrandta, Vermeera i naše malíře Škrétu a Brandla.         

Let balonem

Loni jsem od rodiny k narozeninám dostal poukaz k letu balonem, protože je však mám v zimě, která se k letům nehodí, pozapomněl jsem na něj a uvědomil si, že je někde založený až o letošních prázdninách. Byl už nejvyšší čas, protože měl platnost do 31. 12. 2020. Hned jsem objednal nejbližší podvečerní let (28.7.) se startem v Brně a nedočkavě odpočítával dny. V den D všechno vypadalo nadějně, bylo hezky, jenže kolem 13. hodiny přišla SMS se sdělením: „Dnešní let je pro nevyhovující předpověď letového počasí zrušen.“ A skutečně: večer se zatáhlo a začalo silně pršet. Další volný termín byl 12.8. A tentokrát jsem se v podobnou hodinu z SMS už trochu rozvitějším zdůvodněním dozvěděl: „Dnešní let je pro nevyhovující předpověď letového počasí zrušen (vysoké teploty a silný vítr v podvečerních hodinách).“ S rušením letů se ale prodlužovala fronta neuspokojených vzduchoplavců a i když jsem takřka okamžitě řešil přeobjednání, volné místo se našlo až 15.9. A kdo ví, jaké počasí bude za měsíc a jestli let nebude zrušen pro změnu proto, že vůbec nefouká. A mohlo by se také stát, že žádný další vhodný a současně volný termín už nenajdu a poukaz propadne. 

Naštěstí napotřetí to už vyšlo. Na prostranství u golfového hřiště v Brně Jundrově se sešlo několik týmů a náš balon s košem pro 24 účastníků byl největší. Mladý muž v černém tričku je pilot. 

Balonové létání se datuje od 5. 6. 1783, kdy bratři Joseph-Michel a Jacques Étienne Mongolfierovi uskutečnili první let horkovzdušným balonem. V koši balonu však ještě neseděli oni sami, ale zvířecí posádka beran, kachna a kohout. Úspěch letu a přežití všech pasažérů pak vedl k rozmachu létání, s lidmi poprvé v listopadu téhož roku.

K vzletu balon potřebuje médium lehčí než vzduch, u vzducholodí se zpočátku používal vodík, pro jeho vznětlivost a řadu tragických nehod (nejznámější a také ve filmu zaznamenaná je katastrofa německé vzducholodi Zeppelin LZ 129 Hindenburg v r. 1937, která po přeletu Atlantiku vzplanula při přistávacím manévru v Lakehurstu u New Yorku) byl pak nahrazen heliem. 

Horkovzdušné balony, podle objevitelů také nazývané montgolfiéry, speciální plyn nepotřebují, využívají toho, že zahřátý vzduch uvnitř balonu je lehčí než vzduch v jeho okolí. A intenzitou ohřevu a s využitím odlišného směru větru v různých výškách se balon dá řídit. Bratři Mongolfierovi však neměli k dispozici ohřev vzduchu hořícím plynem z propanbutanových láhví, ale spalovali slámu.

Vzducholodi s rozvojem letecké dopravy pozbyly význam (a vidět je můžeme už jen ve filmu a obrazech Kamila Lhotáka), v 70. letech ale došlo k renesanci balonového létání pro zábavu, k vynášení zdaleka viditelných reklamních nápisů i k fotografování z ptačí perspektivy.

Při startu horkovzdušné balony byly tak blízko sebe, že se při nafukování navzájem dotýkaly, „můj“ má modrobílé pruhy. 

Vzlétaly však postupně, podle toho, jak piloti uvolňovali lana, kterými byly připoutány k autům. Jakmile se balon napřímí, je čas k nástupu.

Při velikosti balonu jsem měl obavy, že odletíme i s autem. 

Balon měl 4 hořáky, zažehnuty byly ale jen 2, další byly rezervní. Ovšem stát vedle plynových bomb s nemožností úniku nebylo zrovna příjemné.  

Za pouhou minutu se můžeme rozhlížet nad Brnem. Bílá budova uprostřed je dominantou areálu Fakultní nemocnice v Brně Bohunicích, na dalším snímku se vine řeka Svratka a v pozadí je sídliště v Jundrově.

Zalesněný svah přiléhá k Masarykově čtvrti, vlevo je kostel na nám. Míru, světlá budova na vrcholu kopce je Cyrilometodějské gymnázium (kdysi jedna z budov Stavební fakulty VUT v Brně), jehlovitá stavba od něj mírně vpravo v pozadí je AZ Tower, se 111 m stále ještě nejvyšší budova v ČR, a vidět je i hrad Špilberk na menším kopci v levé části vzadu. 

Podle oválné budovy Pavilonu Z se dá poznat areál Brněnského výstaviště.

Dlouhá budova mírně vpravo od středu následujícího snímku je vozovna trolejbusů v Brně Komíně. 

Od centra se však vzdalujeme, protože letíme severozápadním směrem k 22 km vzdálenému Tišnovu. Nejdříve vidíme Žabovřesky a Královo Pole, na horizontu sídliště Vinohrady a Líšeň a vlevo písčité svahy u Cementárny Maloměřice.

Vysoká tmavá budova se žlutými pruhy vlevo je Fakulta strojního inženýrství VUT v Brně.

A zde je Brněnská přehrada a za ní čtvrť Bystrc.

V popředí následujícího snímku je Hotel Atlantis u Brněnské přehrady, využívaný i jako konferenční centrum. K venkovnímu bazénu a kurtům se ještě dostavuje wellness. 

Brno necháváme za sebou a vznášíme se nad lesy a polemi.

Blížíme se k Tišnovu, jeden ze žlutých balonů přistál na poli, ale s dalšími letíme ještě dál.

Tady evidentně nemají hluboko do kapsy. 

Ze sloupů vysokého napětí je mně úzko, abychom nedopadli jako vzducholoď Hindenburg.

Chvílemi to také vypadalo, že skončíme v korunách stromů. 

Bezděky jsem si vzpomněl na dramatickou scénu z románu Pět neděl v balonu Julese Verna (na str. 159-161), kdy silný vítr hnal jeho hrdiny přímo proti ostrým štítům hor, ti ve snaze neroztříštit se o skalní stěnu vyhazovali všechno, co měli s sebou, a když i tak na výšce ještě trochu chybělo, jeden z nich vyskočil na skalní plošinu, přitom se držel koše, balon se mírně vznesl, přeletěl kritické místo a náš hrdina se nad propastí vyšplhal zpět do koše.    

Před námi je již Tišnov. Rozkládá se mezi dvěma vrchy – Květnicí (470 m n. m., chráněnou přírodní rezervací s nalezišti vzácných minerálů) v pozadí a Klucaninou (415) v popředí, na níž stojí rozhledna. A před prvním z kopců je vidět, jak velký kus pole zabraly solární panely.  

Rozhledna v následujících dvou záběrech nad Tišnovem se z velkého odstupu jeví jako bílý „komínek“ na zalesněném vrchu.

Tišnov má mezi 9 až 10 tisíci obyvatel a rozlohu asi 17 km čtverečních.

V detailu je patrný původně gotický farní kostel sv. Václava, novorenesanční radnice na náměstí Míru a bílý rohový dům vpravo dole je funkcionalistická budova spořitelny z r. 1933, postavená podle návrhu Bohuslava Fuchse a Jindřicha Kumpošta, dnes v ní sídlí Komerční banka.    

Rozsáhlý komplex budov na dalším záběru vpravo patří cisterciáckému opatství Porta coeli (v latině Brána nebes) v Předklášteří, asi 2 km za Tišnovem. 

Jde o jediný ženský cisterciácký klášter v České republice, žijí v něm řeholnice řádu sv. Benedikta. Nejvýznamnější částí kláštera je románsko-gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie z 13. století. 

A na okraji Předklášteří je zase něco pro stavaře a silničáře – kamenolom, kde se těží žulorula.  

Společně s druhým balonem od stejné firmy jsme asi po hodině a 15 minutách přistáli nedaleko odtud u obce Štěpánovice.

Místo přistání se nedá úplně přesně odhadnout, ale pilot je ve spojení s firemními řidiči automobilů, kteří při rychlosti letu do 25 km/hod se snadno mohou držet jeho směru a včas sem dojet. 

Před nástupem výletníků do aut, která je odvezou zpět na místo odletu, je třeba balon splasknout, smotat a naložit.   

A také podstoupit křest šampaňským s předáním křestního listu vzduchoplavce. 

Prosím, abyste si povšimnuli, že 15. 9. 2020 jsem byl povýšen do šlechtického stavu balonářů a jsem teď baron ze Štěpánovic.