František Ringo Čech - Dívčí válka v Čechově prozatímně osvobozeném divadle

František Čech (1943) byl zakládajícím členem a textařem skupiny Olympic, hrál v ní na bicí a v polovině 60. let byl dokonce vyhlášen nejlepším bubeníkem našeho rocku, a tím si vysloužil přízvisko Ringo podle bubeníka Beatles Ringo Starra. Poté víc než rok žil v USA a hrál v jazzových kapelách (mimo jiné se slavným klavíristou Oscarem Petersonem), po návratu se prosadil do Divadla Semafor s rockovou skupinou Shut Up, později přejmenovanou na Skupinu Františka Ringo Čecha, kam se mu nakonec podařilo přetáhnout zpěváka Jiřího Schelingera. Soubor s mnoha výbornými hudebníky (např. s kytaristou Stanislavem „Kláskem“ Kubešem) patřil ke špičce našeho hardrocku, Čech ho zásoboval texty, ale psal i pro další, např. Pražský výběr (známá je skladba Pražákům, těm je tu hej, kterou v době zákazu Pražského výběru dokonce nazpíval a nahrál k ní klip, kde hrál venkovana bloudícího v Praze s kozou na vodítku). Čech se tehdy s velikášskou nadsázkou prohlašoval za „génia a císaře československého rocku“. Když mu kdysi první manželka k narozeninám věnovala malířské potřeby, hned se jich chopil a jako samouk se stal úspěšným malířem ve stylu naivního umění. Hrál v několika filmech (např. Jak svět přichází o básníky). Zkoušel to také v politice a v jednom období byl poslancem za ČSSD, byl i kandidátem na ministra kultury, ale tehdejší premiér Paroubek dal přednost herci a politickému turistovi Jandákovi, další pokusy v barvách Zemanovců už byly neúspěšné. Je oblíbeným účastníkem zábavných pořadů a vedle stovek písňových textů napsal i několik knih a divadelních her a Dívčí válka prý je po Tylově Strakonickém dudákovi a Jiráskově Lucerně nejčastěji reprízovaná hra za celou historii českého divadla.  

Autor hru charakterizuje jako „odpočinkový žánr, v jehož rámci přináší hodokvas nejkrásnějších žen, kterými naše zubožená vlast disponuje, a Čechům tak vynahrazuje neúspěchy v tržní ekonomice.“

Dívčí válku jsme viděli v polovině září v náhradním termínu za zrušený březnový. Začíná příchodem autora. Vidět je však jen jeho hlava, protože pomocník celou postavu zakrývá plachtou.

„Já ve hře také hraju.“ (Hraje krásného vladyku Ctirada.)

„Mám překrásný kostým, který jsem nechtěl, děvčata, profláknout dřív, než vylezu na scénu coby herec. Proto jsem požádal vedoucího své techniky, jestli by nebyl tak laskav a nepodržel mi ho, abyste potom, až vám ho ukážu, viděli, jak je pěkný.“

…

„I když je to příběh o ženách, je určen převážně nám mužům. Hoši, nebylo tomu vždycky tak, jako je tomu nyní, že muž je absolutním pánem a vládcem rodiny, které vládne s rozkošným, ale spravedlivým despotismem a žena je věrnou, něžnou, oddanou, milou, pokornou služebnicí a v některých rodinách téměř otrokyní.“ (Nic pro feministky.)

…

„Za tuhle vymoženost vděčíme právě našim mužským předkům, kteří nám ji vybojovali se zbraní v ruce: knížeti Přemyslovi, vladykovi Bivojovi.“

„Přátelé, nebudete litovat, že jste přišli na dnešní představení, protože uvidíte největší bitevní scény v dějinách divadla vůbec. Po Bondarčukově Vojně a míru jsem to já, který přivedl na scénu největší počet bojujících statistů.“

Čech představuje členy svého souboru – Romana Skamene v roli vladyky Bivoje, imitátora Petra Jablonského coby božského pěvce Lumíra, Uršulu Klukovou jako Vlastu, sestru v krásných 31 letech zesnulé kněžny Libuše a stejně jako Libuše pyšnící se věšteckými schopnostmi, Annu Kadeřávkovou, ctnostnou krasavici pannu Šárku, …

Herečky v roli Šárky byly vždy jedním z taháků hry, hrávaly ji krasavice – modelka Iva Kubelková, herečka Sabina Laurinová, … a podle legend si ji musely vysloužit „ústními zkouškami“, jaká je ale skutečnost, Čech uvádí v rozhovoru v Blesku.       

K tématu se dostal i v úvodním slově o krásných herečkách: „Říká se: ’Co je v domě, není pro mě,‘ ale já mám jinou filozofii: ‘Co platím, to klátím.‘ “

Podle ženské přitažlivosti byl nejdříve „horňák“, pak se změnil v „dolňáka“ a teď je mu to jedno. A Uršula Kluková splňuje obojí.

Vlastní děj hry začíná pohřbem kněžny Libuše, podobně jako v Čechovových hrách se o této důležité události jen mluví. Autor spletité vztahy postav hry přibližuje takto:

„Kníže Přemysl, kolísající mezi smutkem po ztrátě milované ženy a radostí nad nově nabytou svobodou, se stává terčem útoků vdavekchtivé ctižádostivé Vlasty, která dovede nejistotu a strach dívek o podíl na veřejném životě využít ve svůj osobní prospěch a ambice nastoupit na místo kněžny Libuše. Při svém temperamentu a vášni neváhá k dosažení svého cíle použít jakékoliv prostředky. Kníže Přemysl nemá naprosto v úmyslu vstoupit s Vlastou v nový svazek manželský.“

Jeho zájmy jsou trochu širší, jak je patrné z rozhovoru se Ctiradem.

Přemysl: „Prozraď, kolik máš otrokyň?“

Ctirad: „16 a všechny jsou velice sečtělé.“

Přemysl: „Sečtělé? No, to ti chválím, chlapče, to ti chválím. Poslouchej, pošli mi někdy navečer pár svých otrokyň. Já bych s nimi potřeboval prodiskutovat něco … ze stavebních památek. Víš, literatura před spaním, to bylo vždycky moje. Člověk přijde na jiné myšlenky. Ale neposílej mně žádné šeredy.“

„Přemyslova eroticko-estetická pozornost se obrací k půvabné Kazi, Libušině sestře, která, žel, již před časem spojila svůj život se statečným rekem vladykou Bivojem a jeho nerozlučným kancem Ervínem. Čestná, leč milostně založená Kazi váhá mezi oběma jedinci, tj. mezi svým mužem a knížetem, až se nakonec rozhodne ke kompromisu, tj. k oběma skvělým mužům.“

Nevytíženou Vlastu popadnou militantní choutky a věštbou se snaží strhnout i další ženy: 

„Vidím kouř a vidím čmoud, … nářek a skřípění zubů,  vidím stovky mrtvých a jsou to samí chlapi, … a nad nimi vítězná dívka na koni s oštěpem. Konečně pořádek, nastává vláda žen. Hanba ženám, kterým muž vládne.“

 …

Diktuje:

„Muži (muži s měkkým), vy plémě hadí, protože nás jenom utiskujete a nic jste nám nedali, jen trápení a těhotenství, … vyhlašujeme vám válku.“

Bivoj a Kazi dostanou dopis.

„Táto!“

„Mámo!“

Oba dva: „Vojna!“

„Vlasta mě volá. Táhneme na tu mužskou chásku.“

„Přemysl mě volá, táhneme na tu ženskou chásku. Tak hezky jsme si spolu žili, musím balit.“

„Já taky.“

„Vezmi si, mámo, tuhle teplou kožešinu, ať ti nenastydnou vaječníky.“

…

„A nechoď moc dopředu, ať tě neseknou, byla by škoda toho tvýho ksichtu.“

Přemyslovi neuniklo, že pěvec Lumír se k válce nemá.

Přemysl: „Kde máš zbraň, Lumíre?“

Lumír: „Na co zbraň? Má píseň je zbraň.“

Přemysl: „Budeš bojovat jako všichni ostatní. Ty nešťastné děvuchy nám totiž vypověděly válku, ďábelská pýcha se jich zmocnila. Ale my je zaženeme zpátky do kuchyně.“

…

Bivoj: „Naděláme z nich fašírku.“

Ctirad: „Z mý Šárky tady nikdo fašírku dělat nebude. Z tvý Kazi uděláme fašírku.“

…

Lumír: „Zadržte, barbaři. Slabší děvčata byste rubali? Že vám není stydno.

…

Na něžná stvoření musíte veršem, že. Písní, že. Květinou, že. Poezií, že.“ (podle dovětku narážka na vyjadřování Václava Havla) 

„A taky družným úsměvem.

…

Dívčí srdéčka pak zjihnou a poddají se.“ 

Přemysl: „Nerozkládej mi tady armádu.“

…

Bivoj: “Lumíre, víš, co mě napadlo? Stejně žádná válka nebude. Já tam mám Kazi, Ctirad tam má Šárku, Přemysl s Vlastou má krávy, … stejně se to nakonec zvrhne do sexu jako vždycky.“

Na scéně se zjeví duch (přestrojený Lumír).

„Kdo jsi, duchu? Dobrý či zlý?“

„Jsem duch kněžny Libuše. … Vyhrajete, ale musíte mě ve všem poslechnout.“

„A co máme dělat, kněžno?“

„Jako všichni správní branci a odvedenci a rekruti se musíte podrobit zevrubné lékařské prohlídce.“

Vlasta: „To se mi nějak nezdá. Jsi ty vůbec duch kněžny Libuše?“ Vyhrne mu plášť a vyděšeně vykřikne.

Následuje srážka mužů a žen, šermování v nepřehledné skrumáži se změní na křepčení ve stylu kankánu.

…

Šárka táhne Ctirada za plentu.

Ctirad: „Ale já jsem osvobozenej od tělocviku.“

…

Vlasta: „Lumíre, rozvaž mě. … Já jsem tvá válečná kořist.“

…

Lumír: „Já patřím všem. Všem ženám, všem mužům. A také mě čeká velké turné do Gálie a do francké říše. A také mě velmi často, ale velmi často zvou do Las Vegas“ (s napodobením hlasu Karla Gotta)

Vlasta: „To vůbec nevadí, budu ti dělat manažerku.“ 

A tak vše dobře dopadne bez ztráty na životech.

Hru na téma starých pověstí českých prokládaly poznámky k nedávné minulosti i současnosti, např.: „Od doby, co nás navštívil vladyka Klaus, si chráním své péro.“ a „Musím si pospíšit, než bude v karanténě.“ 

Bohužel mnohé z dialogů jsem nezachytil, protože dvě ženy v blízkém sousedství se smály se značným přesahem do dalších replik, celá hra je však na YouTube k vidění v televizním záznamu z r. 1991.

P.S. Pokud se někdy vydáte na tuto hru, je možné, že herecké obsazení bude zase jiné, protože „autor a ředitel Čechova Prozatímně Osvobozeného Divadla F. R. Čech si vyhrazuje právo uvádět na scénu nové objevy a talenty - budoucí hvězdy domácí i světové umělecké scény.“