Solární minimum

Solární fyzici údajně snad objevili, proč Slunce v poslední době zažívá dlouhotrvající období slabé aktivity.

Zuzana

Poslední tak zvané 'solární minimum' se přihodilo v prosinci r. 2008. Prodloužilo totální délku posledního solárního cyklu - opakující se cyklus sluneční aktivity - na 12,6 let - tedy na nejdelší v téměř 200 letech. Během solárního minima je Slunce méně aktivní a produkuje méně slunečních skvrn. Studie, řízená Dr. Mausumi Dikpati z National Center for 'Atmospheric Research' v Coloradu a jeho americkými kolegy, byla publikována v časopisu 'Geophysical Research Letters'.

Nový výzkum říká, že delší než předpokládané období slabé aktivity může být spojováno se změnami horké směsi nabitých částic nazývané plazma, cirkulujících na Slunci. Třiadvacátý cyklus, který skončil v prosinci 2008, byl delší než je průměr a měl nejmenší počet slunečních skvrn na hvězdném povrchu. Nový výzkum také naznačuje, že jeden z důvodů prodlouženého období slabé sluneční aktivity mohou být změny ve slunečním "dopravním pásu". Podobně jako oceánské proudy, sluneční dopravní pás transportuje plazmu po slunečním povrchu k pólu. Tam se plazma potopí do slunečního centra, než se opět zvedne k poledníku. Během třiadvacátého cyklu se tyto proudy prodloužily až k pólům, zatímco v dřívějších cyklech se protáhly pouze o dvě třetiny.

Spoluautor výzkumu Dr. Roger Ulrich z University of California, Los Angeles, řekl, že výsledky výzkumu potvrdily důležitost monitorování Slunce. Výzkumný tým použil sofistikované počítačové simulace, aby ukázal, jak změny v dopravním pásu mohou ovlivnit trvání cyklu. Zjistil, že zvětšená délka dopravního pásu a jeho pomalejší tok rychlosti návratu vysvětluje prodloužený třiadvacátý cyklus. Nicméně - fyzik z 'Nasa's Marshall Space Flight Center' v Alabamě Dr. David Hathaway, který se výzkumu neúčastnil, argumentuje, že to byla rychlost a nikoliv rozsah dopravního pásu, která hrála v této věci důležitou roli. Dopravní pás běží v rekordní rychlosti už přes pět let. Dr. Hathaway se nechal slyšet: "Věřím, že toto by mohlo vysvětlit neobvyklé hluboké solární minimum."

Mé filmové Top5 - sex, jemný humor a poetika

Docela často jsem chodíval na filmy "náročného diváka" do Filmového klubu, ale nebudu zde předstírat intelektuální vytržení nad duševními pochody rozervaných niter hrdinů (např. Bergmanových děl) a z filmů, na které se ptá Edith Holá ve svém článku Vyberte pět nej filmů, připomenu raději ty (vesměs starší), jež mě ani při opakovaném sledování nezklamou, protože pohladí svou poetikou, vzbudí úsměv nebo potěší oko umělecky ztvárněnou erotikou. Pokusím se je přiblížit jen střípky scén a někdy i osobní vzpomínkou.

Mám velmi kladný vztah k rockové hudbě a 60. léta 20. století (zejména jejich 2. polovina) byla v hudbě (a také literatuře a filmu) určitým přelomem. Napomádovaný Elvis Presley se rázem stal vykopávkou, fenoménem doby byly dlouhé vlasy, pohrdání konvencemi, volná láska, drogy, odmítání vojenské služby, svobodomyslnost, dnes jsme tady a zítra, kdo ví? Proto zde nemůže chybět kultovní film č. 1.

1. Zvětšenina (Blow Up) (Michelangelo Antonioni, 1966)

Film začíná jako detektivka, mladý fotograf fotí zamilovaný pár v parku a když fotky vyvolá a zvětší, zjistí, že v rohu jednoho snímku leží mrtvola. Příběh ale nebudu popisovat, jen se dotknu jeho atmosféry. Fotograf žije nevázaným životem, v jedné scéně vysvleče donaha dvě dívky a balí je do papíru, ta však byla z větší části pro naší distribuci vystřižená, aby neohrožovala mravní výchovu :-) Jednu z dívek hrála Jane Birkin(ová), později na sebe upozornila erotickou písní Je t'aime moi mon plus, kterou nazpívala se Serge Gainsbourgem.

Ve filmu také zahrála skupina Yardbirds. I když nikdy nepronikla mezi největší hvězdy rocku, prošli jí tři výborní kytaristé - Eric Clapton, Jimmy Page (později se proslavil v Led Zeppelin) a Jeff Beck. Ve filmu je vidět Page a Beck. Během vystoupení Yardbirds Beck začne rozbíjet kytaru (tím byli zvlášť známí členové skupiny Who) a nakonec ulomený krk kytary hodí mezi diváky, kteří se o něj poperou. Vybojuje si jej fotograf a vyběhne na ulici. Když zjistí, že už ho nikdo nesleduje, bez zájmu torzo kytary odhodí na zem. Žijeme teď, právě pro tuto chvíli, za to vzrušení to stálo. Carpe diem.

K filmům 2 a 3 si dovolím osobní odbočení:

Oženil jsem se až po třicítce a před tím jsem si život starého mládence zpestřoval občasnou známostí (zrovna moc jich ale nebylo). Jedna z nich bydlela na venkově asi 50 km od Brna a čas od času za mnou přijela, nechtěla však, abych jezdil za ní, protože co by tomu řekli sousedé. Po úvodním políbení na přivítanou se vždy hned začala svlékat a za minutu jsme byli v posteli. Po nějaké době se mně zdálo, že už dost dlouho mě nenavštívila, tak jsem ji zavolal do práce, i když to si slečna inženýrka také nepřála, dělala tam vedoucí a co kdyby u ní někdo byl v kanceláři a něco z rozhovoru zaslechl, sexuální abstinence však přemohla mé zábrany. Odpověděla, že ani na popáté nepřišla do jiného stavu a už nepřijede.

2. Poslední tango v Paříži (Last Tango in Paris) (Bernardo Bertolucci, 1972)

Právě v tomto filmu byla cesta mezi úvodním seznámením a intimním sblížením velmi krátká. Přitom šlo o úplně cizí lidi (hráli je Marlon Brando a Maria Schneider(ová)), kteří hledali podnájem a náhodně se sešli na prohlídce jednoho bytu. Přestože se tam scházejí dále, muž nechce nic vědět, nic slyšet, neznají tak ani svá jména a spojuje je jen sex. Film vyvolal skandál drsnou scénou análního znásilnění, která i herečce způsobila trauma, protože režisér ji při angažování do filmu na ni předem nepřipravil. Jak se můžeme dočíst na Wikipedii (i se stručným obsahem děje, který vyvrcholí smrtelným střelným zraněním muže a nacvičováním výpovědi ženy: "Nevím, kdo to je, sledoval mě na ulici, pokusil se mě znásilnit"), v Itálii byly kopie filmu zničeny a Bertolucci u soudu dostal čtyřměsíční podmíněný trest odnětí svobody. Naštěstí režisér jednu kopii zachránil a poté, kdy byl cenzorský verdikt zrušen, se film v mírně zcenzurované verzi dostal do kin. Měl několik nominací na Oscara, u nás se ale nehrál a viděl jsem ho (myslím) až v 90. letech.

Na filmu mě také zaujalo, že řada scén se natáčela v bytě poblíž mostu Bir-Hakeim a herci v hlavních rolích se často po spodním podlaží mostu určeném pro pěší procházejí. Při návštěvách Paříže jsme se 2-krát ubytovali blízko mostu a jednou jsme dokonce na metro nastupovali přímo na stejnojmenné stanici. Chtěl jsem sem vložit obrázek mostu, ale žádný nemám, protože jsem se příliš nechal unést pěkným výhledem na Eiffelovu věž a k mostu jsem našel jen nepovedené večerní fotky jedné sochy, která jej zdobí. Alespoň trochu je vidět na snímku z Eiffelovky, bohužel však bylo zamlženo a snímek i přes snahu jej vylepšit má velmi špatnou kvalitu a dá se se zamhouřenýma očima použít jen jeho výřez.

3. Faunovo velmi pozdní odpoledne (Věra Chytilová, 1983)

Film začíná pohledem na obličej obstarožního muže (hraje ho Leoš Suchařípa), který se očividně napíná a s námahou procedí mezi zuby: "Tak co já to vlastně dneska budu dělat?" Při pohybu kamery pochopíme, že přitom sedí na záchodě, a po vpravení do děje, že jde o starého mládence, který myslí jen na sexuální dobrodružství. V pracovních záležitostech má trochu chaos, např. dlouhou dobu nemůže najít složku k jednomu obchodnímu případu, ale v těch svých má naopak zavedený systém. Jednou přijde do práce a ptá se kolegyně? "Kde je moje tužka?" "Která?" "Ta, co tady ležela rovnoběžně s tou druhou." Moje manželka to komentuje tak, že podobné příznaky byly patrné i u mě, když se se mnou seznámila, a už se s tím nedá nic dělat.

Kouzelný je také závěr filmu. Suchařípa leží na lavičce před domem a v tom se objeví nadřízená (ve filmu o něj stále usiluje) zahalená v plášti, v ruce drží kosu a zve jej k sobě. Po menším přetahování ("Už sis pro mě přišla? Tak brzo?" …) nakonec vyděšený Suchařípa vyskočí z lavičky a se slovy "Ještě ne, ještě jsem nic neudělal" začne horečně psát křídou po chodníku, aby po něm něco zůstalo. (Ukázky z filmu jsou ve videu na YouTube, co v ní není, jsem uvedl jen po paměti, protože film na CD nemám.)

Věra Chytilová a její častá (spolu)scénaristka Ester Krumbachová nikdy u kulturních tajemníků KSČ oblíbené nebyly, protože jejich tvorba bylo všechno, jen ne socialistický realismus. Náhodou jsem si přečetl jednu recenzi filmu, kde kritik se chytil závěrečné scény a film zhodnotil přibližně takto: "Přes popis prázdného a poživačného způsobu života se film nakonec ukázal pokrokovým, protože hlavní hrdina, když už po něm sahala smrt, si uvědomil, že měl žít úplně jinak a místo shánění mladých slečen do postele měl raději poctivě pracovat." :-))

4. Rozmarné léto (Jiří Menzel, 1967)

Jiří Menzel dostal Oscara za zfilmování Ostře sledovaných vlaků (1966) podle předlohy Bohumila Hrabala, z jeho filmů však mám nejradši Rozmarné léto, který natočil pro změnu podle Vladislava Vančury. Přestože jde o humorné dílko, v celém filmu se nikdo neusměje a všichni mluví krásnou salonní češtinou.

Každý asi zná výrok "Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným" (v knize ještě pokračuje: "Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý."), jenže takových je v díle přehršel. Připomenu alespoň dva.

(i) Všichni muži - provozovatel plovárny Antonín Důra, abbé a major - byli unešeni Annou, asistentkou kouzelníka Arnoštka, a všemožně ji nadbíhali. Důra nachytal ryby v řece Orši a Anně je věnoval. Annu však po něm navštívil i abbé. Důra se ho potom ptal, co tam jedl. Ten k jeho velké radosti odpověděl: "Okusil jsem něco okouního masa a byl to týž, jehož jste vytáhl včera o poledni z Orše."

(ii) Důrova manželka Kateřina se zase zahleděla do kouzelníka a nastěhovala se k němu. Když se však při pádu z lana zranil a byl nepoužitelný, Kateřina začala vést řeči, že ji manžel potřebuje, a kouzelník ji vyhodil. Kateřina přišla domů a na uvítanou manželu oznámila: "Vrátila jsem se, protože ti chci odpustit."

5. Touha zvaná Anada (Ján Kadár, Elmar Klos, 1969)

Režiséři Kadár a Klos jsou známi především oscarovým filmem Obchod na korze (1965), stejně jako u Menzela dám ale přednost jinému než oceněnému filmu.

Film Touha zvaná Anada má vcelku minimalistický děj - z Dunaje vytáhnou neznámou dívku, jejíž totožnost nebyla zjištěna. Podaří se ji ještě oživit a dívka (nechá si říkat Anada) se pak zdržuje v domě rybáře. V něm se probudí vášeň a přestane vnímat svou vážně nemocnou manželku. Nakonec Anada stejně záhadně zmizí, jak se objevila. Rybář se jí vydá hledat a nechá manželku bez pomoci. Když Anadu nenajde, rozběhne se domů. V závěrečném obrazu běží směrem ke kameře a přitom se od ní vzdaluje (kameraman natáčí z auta, které jede ve stejném směru, ale rychleji než běžec). Tuto symboliku si vysvětluji tak, že jí sice běží na pomoc, ale s každou vteřinou se snižuje šance, že ji ještě uvidí živou.

Celý film je dostupný na YouTube v deseti částech. Přiznám se, že čtvrtá mě scénou začínající v čase 7:10 (přesněji půvabem herečky v hlavní roli) tak uchvátila, že jsem během týdne šel na film znovu. Nejen to se mně však na něm líbí, předností filmu je také poetická kamera s působivými záběry lužních lesů, které již není možné vidět, protože později byly zatopeny přehradou Gabčíkovo.

Art is art as art

Už bylo řečeno, že konceptuální umění stojí na myšlence, nikoliv na fyzické sféře.

Zuzana

Obhájcům hnutí záleželo víc na myšlence než fyzické identitě. Hnutí začalo ve 20. století, ale navazovalo na hnutí Dada a na spisovatele a filosofa Ludwiga Eittgensteina. Mělo kořeny v práci jednoho z 'otců' dadaismu Marcela Duchampa, tvůrce či původce ready-made. Rozšířilo se do jižní Ameriky, východní Evropy, Ruska, Číny a Japonska a byl to hlavní převrat v umění 20. století, poskytující v teorii umění jako nápadu či myšlenky výzvu vůči umění, společnosti, politice a médiím. Specificky to, že umění může byt psáno, publikováno, performováno, nebo jednoduše 'myšleno'.

Konceptuální umění se pod názvem 'conceptual art' objevilo v šedesátých letech, termín užit Henry Flintem v publikaci Fluxus. Později dostal trochu jiný smysl, když skupina 'Art and Language', vedená Josephem Kosuthem definovala specifické umělecké hnutí. Konceptuální umělci se začali formovat kolem teorie, že myšlenky v uměleckých produkcích jsou mnohem důležitější než hotový produkt. První výstava konceptuálního umění, nazvaná 'Konceptuální umění a konceptuální vyhlídky' se odehrála v r. 1970 v kulturním centru v New Yorku.

Toto umění mělo v úmyslu zahrnout do konceptu diváka a odmítalo důležitost 'fyzického tvůrce' a jeho talentu - ať už v malířství nebo sochařství. Práce byla někdy založena na textu, který byl používán zrovna tak - ne-li víc - než 'výtvarné dílo'. Konceptuální umění také typicky zahrnuje fotografie, instrukce, mapy a videa. Hnutí zpochybňovalo důležitost materiálu a hotového produktu. Spiše mínilo být proaktivni a klást otázky o povaze umění, ptát se, co umění je. Stoupenci konceptuálního umění věří, že toto hnutí překročilo hranice umění a zastavilo vliv komerce na ně. Kritikové vidí hnutí jako předstírání, neřku-li podvod, (jak lze číst i z některých zdejších reakcí). Ačkoliv se někteří konceptuální umělci pokusili o seriozní politická a sociální prohlášení, nejvíce je zajímalo analyzování povahy umění. Z konceptuálního umění vznikly instalace, digitální art a performance art, atp..

To ale neznamená, že naprostá většina konceptualistů nebyla dobrými 'fyzickými tvůrci umění', vetšinou se jedná o velmi dobré malíře i sochaře. Už tady by měli skeptikové přinejmenším tušit, že se nejedná o podvod.

Historicky - každé umění bylo nějakým způsobem 'administrované' - církví, šlechtou, králem, papežem, etc., později movitou střední vrstvou (buržoazií). První muzea vznikla až v 18. století. Umělci se "spontánní potřebou něco svému okolí ve zkratce sdělit' byli vždy omezováni vůlí svých patronů. Většina těchto patronů zadávala zakázky, které měly reprezentační charakter (náboženský, politický, nebo personální). Ti osvícení zpravidla ponechali umělci trochu víc svobody než ostatní. Proto se nám zachovaly práce zadané právě těmi osvícenými; měly vliv na další generace umělců. Tolik stručně o 'administrovaném' umění.

Umělec si zpravidla vybírá médium (materiál), který je v souladu se zamýšleným konceptem. Jestliže 'ready-made' splňuje toto kritérium, bylo by nesmyslné 'vytvořit' je vlastníma rukama (bylo by to totiž proti vlastnímu konceptu, poněvadž právě masově produkovaný objekt je neoddělitelnou částí toho konceptu). Pokud jde o Beuyse: 'Fat Chair', o níž jsem se zmiňovala v minulém textu, koncipoval v době, kdy neměl zdaleka takový vliv na 'administrativu umění'. Později byl vyhozen z university jako profesor umění. Snad byl (i když se event. může jednat o mystifikaci) sestřelen nad Krymem v 2. světové válce a zachráněn nomády, léčen tukem a balením do filcu. Teploměr, který je částí objektu ('Fat Chair'), je, jak taky má být synonymum pro teplotu, poněvadž po sestřelení téměř zmrzl. Prezentováním 'Fat Chair' dal divákovi prostor k přemýšlení. Zasvěcenější divák pravděpodobně bude znát jeho (možná fabulovanou) životní historii a dá si ji do souvislosti s umělcovým záměrem. Ti méně zasvěcení do jeho minulosti si patrně vyvodí mnoho dalších závěrů.

Řím, Kolín nad Rýnem (1), Singapur (2) - mosty

Při čtení oblíbených blogů jsem narazil na odkaz k článku Pozrime si aj iné mosty, kde autorka Daniela prezentuje záměr soustředit fotografie a odkazy na zajímavé mosty.

Kdysi jsem o mostech (ještě na jiném blogu) také napsal článek, zabýval se jejich klasifikací z hlediska konstrukce a ke všem typům přinesl příklady známých i neznámých mostů, které jsem měl možnost vidět a vyfotografovat. Jeden z nich, Golden Gate Bridge v San Franciscu, zdobí i logo tohoto blogu a protože jsem ho fotografoval nejméně 50-krát z různých úhlů i v různou denní dobu, za deště i slunečného počasí, určitě zůstane tím, který se mně nesmazatelně vryl do paměti. Zde však uvedu pouze ty, které jsem tehdy vynechal.

Kamenný most na prvním obrázku je z Říma, přesněji řečeno dostaneme se po něm z Říma do Vatikánu. Těsně u mostu stojí Andělský hrad a od něj to již není daleko na náměstí sv. Petra s impozantní bazilikou, z jejíhož balkónu předchozí papež pronášel svá poselství snad ve všech známých jazycích. Na snímku se mně zdá zajímavé sepětí starého kamenného mostu zdvojeného v odlesku na hladině, starého hradu a nové silnice s vyznačenými jízdními pruhy. Protože však na ní nevidíme žádná auta, jen lidi, zřejmě slouží pro pěší a možná i cyklisty. Do záběru se dostal také pták, vzhledem k blízkosti k objektivu vypadá neskutečně velký.

Hlavní dominantou druhého snímku z Kolína nad Rýnem je gotická katedrála a kostel sv. Martina. Katedrála je zařazena na seznam UNESCO, její věže mají nestejnou výšku (159 a 146 m), pro srovnání chrám sv. Víta v Praze má jen 99,5 m. Příjezd do Kolína vlakem je velmi působivý, katedrála je pěkně vidět právě z mostu, hned za ním je nádraží a když z něj vyjdeme na ulici, máme k ní jen pár kroků. Protože na fotografii je jen jeden ze tří oblouků mostu, zařazuji ještě další snímek, který jej ukazuje celý.

Na posledním snímku není most přes řeku nebo mořskou úžinu, ale futuristická lávka přes jezero (či malý záliv) v Singapuru, které je po značné části obvodu lemováno mrakodrapy sahajícími až do výše 280 m. Větší výška tam není povolena kvůli blízkosti letiště Changi, protože by se zkomplikovalo přistávání a vzlet (většinou obřích) letadel. Trojitý mrakodrap v průhledu mezi spletí lan se jmenuje Marina Bay Sands, patří společnosti z Las Vegas, která v něm provozuje kasino, na "nádstavci", spojujícím trojici 194 m vysokých mrakodrapů, jsou restaurace, palmy a 150 m dlouhý bazén. Podrobnosti a krásné fotografie celého komplexu jsou v článku Marina Bay Sands cestovatelského blogu http://tony66.blog.cz/.

If I saw the art around me that I liked, then I wouldn’t do art (John Baldessari)

Cituji: "Nejde o formu. Dejme tomu, že to není špatný nápad na provokativní uměleckou performanci. Možná kouzlem nechtěného mi toto krátké video připomnělo, že obžerství, nenasytná konzumace a pubertální rozežranost víc než cokoli charakterizuje naši dobu."

Dle mého názoru - v ocitovaném odstavci je jádro pudla: provokativní forma má ve své provokativnosti náboj, jenž připoutá pozornost a donutí lidí přemýšlet - např. na téma 'obžerství, nenasytná konzumace a pubertální rozežranost'. Umělec přiblíží problém formou, která celou věc umocňuje. Odpovědný je za zhruba 50% obsahu své práce, zbývající polovina je na divákovi, co z toho pro sebe vyvodí.

V podstatě žádný objekt není uměleckým objektem, dokud ho nikdo nevidí v kontextu s uměním. Vincent van Gogh vyměnil svůj obraz za jídlo s jistým arleským farmářem. Obraz sloužil u farmáře jako záplata na kurníku, dokud ho neobjevil náhodný sběratel. Sběratel umožnil výstavu Goghova obrazu v galerii a tím ho do vztahu s uměním dal. A tak je to i s objekty jako např. struhadlo, oranžová deka Larissa, nebo třeba 'Fat Chair' (Joseph Beuys). Umělec vezme objekt denního života a přenese ho do jiných souvislostí. V tom okamžiku objekt ztratí svůj původní, užitkový význam a přijme na sebe význam, řekněme komunikativní - míněno jako komunikace mezi umělcem a divákem. Není rozdíl v tom, zda umělec objekt namaluje, vytesá, vymodeluje, atd., nebo ho přenese jako 'readymade' do souvislosti s uměním.

Před renesancí byli malíři a sochaři považováni za řemeslníky. Jediní, kteří byli považováni za umělce, byli architekti. Renesance pozvedla status řemeslníka na status umělce, téměř génia. A konceptuální umělci pak zpochybnili význam provedení umělecké práce a zdůraznili jeho konceptuální podstatu.

V r. 69 konceptualista John Baldessari požádal 12 umělců, které objevil na lidové umělecké výstavě, aby pro něj namalovali obrazy. Každý z umělců vyprodukoval realistickou kopii fotografie, které jim Baldessari rozdal. Na fotografiích je ruka, ukazující na obyčejné předměty a objekty, např. na nepořádek na kuchyňském pultu, lahvičky s pilulkami, či kus srolovaného plechu. Baldessari požádal přítele, aby vyfotografoval objekty, na které ukáže (odkaz k prohlášení malíře Al Helda: "Celé konceptuální umění spočívá v ukazování na věci."). Nakonec profesionální malíři podepsali namalované obrazy takto: Malba od Jane Moore, Pat Nelson a podobně. Baldessarimu se tak podařil husarský kousek: zpochybnit unikátnost a význam řemeslné dovednosti jako prvku určujícího kvalitu umělecké práce. A podařilo se mu perfektně analyzovat malířství v sekvenci separátních prací: konceptualizaci, vizualizaci, provedení a určení autorství. Ta práce je filozofická úvaha o tom, v čem umění 'spočívá'.

Singapur (1), Amsterdam (2) - jak zajistit pořádek

Občas si čtu diskuse na politických serverech, i když politika mě vůbec nebaví a nikdy jsem nebyl členem žádné politické strany ani svazácké organizace a k volbám nechodím. Dá se tam totiž narazit na "pozoruhodné" názory. Např. někteří (ultra)pravicově zaměření diskutéři neustále nadávají na EU, státní regulace, povinnou školní docházku a povinné očkování považují za znásilňování svobodných občanů, obešli by se i bez armády a policie, protože svého zloděje si přece mohou vlastnoručně zastřelit legálně drženou zbraní. Jakékoliv funkce zajišťované státem považují za socialistický přežitek, který nutně musí vést k zaostávání a úpadku.

Nechci se zde pouštět do polemiky s takovými názory, místo toho uvedu pár postřehů ze Singapuru, kde regulací je na naše poměry až dost a přitom město, resp. městský stát, který se r. 1965 definitivně vymanil z britského koloniálního područí a přestal být i součástí Malajsie, kam poslední 2 roky s několika dřívějšími britskými teritorii patřil, a získal nezávislost, přesto nijak socialisticky nezaostává. Právě naopak, dynamicky se rozvíjí, v ekonomice patří mezi jihoasijské tygry a jeho značkou je absolutní čistota.

Singapur svou rozlohou 633 km² (zhruba odpovídá čtverci o hraně 25 km) je dost malý, např. naše "největší vesnice" Brno má 230 km², v Singapuru však žije 5 miliónů obyvatel. Jejich složení je typicky multi-kulti, převažují Číňané (téměř ¾), zbytek tvoří Malajci, Indové, ale potkáme i Araby a Evropany. I když by se podle názvů zdálo, že několik částí města bychom mohli považovat za samostatná osídlení některého z národů (China Town, Little India, Arab Street), kultury se prolínají a na jedné ulici najdeme čínský a indický chrám a také arabskou mešitu. Úředním jazykem je angličtina a také se zde anglicky mluví, což u čínských čtvrtí v jiných městech není pravidlem. Při vysoké hustotě osídlení (a to ještě velkou část rozlohy zabírají parky, za návštěvu rozhodně stojí Chinese Garden, Japanese Garden a ostrov Sentosa) a spleti národů bychom očekávali poněkud orientální poměry, přesto však čistota je nápadná na první pohled.

Přispívá k ní propracovaný systém pokut. Jejich seznam se dá koupit i jako suvenýr, např. na tričku z prvního obrázku. Protože nápisy ve zmenšení asi nebudou čitelné, ve volném překladu je dále uvedu. Výše pokut je v singapurských dolarech, 1 S$ je asi 16,30 Kč.

1. Nepřipásání se (v autě) - 200 S$.

Pro nás nic neobvyklého, horší pro Italy, kteří pásy nesnáší. Kdysi jsem v Itálii na stáncích tržiště viděl trička, na nichž je pás natištěn, řidiči tak mohli vzbudit zdání, že připásáni jsou.

2. Nespláchnutí na záchodě - 100 S$.

Jak se tento prohřešek zjistí? Fotobuňka na příchod a odchod a vyhodnocování stisku splachovacího tlačítka? Kam se tyto informace přenáší a kde je revizor, aby pokuta byla vymahatelná?

3. Dovoz žvýkaček - 1000 S$.

Nic netuše si vezete balíček žvýkaček pro svěží dech, což po 12-hodinovém letu se jistě hodí, a nakonec dopadnete jako pašerák.

4. Převážení durianů ve vlaku a autobusech - 100 S$.

Upřímně řečeno, co je durian, jsem nevěděl, na obrázku je jakási šiška s trny, která trochu připomíná kaštan.

5. Odhození odpadků - 100 S$.

Tento bod je pro čistotu asi stěžejní.

6. Trhání květin (na veřejných záhonech) - 500 S$.

Nic pro zamilované mladíky.

7. Močení ve výtahu - 1000 S$.

Překvapivě nedůsledné. Vůbec se nepočítá s tím, že byste mohli ve výtahu i zvracet nebo dělat ještě něco horšího.

8. Přecházení ulice mimo přechod - 100 S$.

I naši policisté si přilepšují vybíráním těchto pokut.

9. Porušení zákazu kouření - 1000 S$.

Pozoruhodná je výše pokuty, to je přímo diskriminace kuřáků, že?

Předchozí seznam není úplný, např. na nástěnné tabuli v metru bylo vedle 4. a 9. pokuty navíc uvedeno 500 S$ za jezení a pití v metru a 5000 S$ za převážení hořlavých látek. Pokud byste zůstali někde stát s prázdnou nádrží, raději než riskovat jízdu metrem s kanystrem benzínu/nafty a pokutu více než 80 tisíc Kč, si objednejte taxi na letiště a zaleťte si na měsíc na Bali.

Co jsou to duriany, jsem nakonec zjistil v Kuala Lumpur. V Malajsii jsou zřejmě v oblibě, na stáncích je prodávají ve velkém. Jsou o dost větší než kaštany, jeden plod váží více než 1 kg. Ze zvědavosti jsem si jeden koupil, cena 20 MYR/kg, MYR je malajská měnová jednotka ringgit, kurs je asi 6,50 Kč za 1 MYR. Pro srovnání 1 kg malého druhu banánů stojí 3-4 MYR a za 20 MYR lze dostat třeba 2 trička s mrakodrapem Petronas Towers. Duriany jsou velmi tvrdé, prodavač je na požádání velkým sekáčem rozpůlí. Vnitřek má výraznou vůni, skoro jako cibule, v nasládlé žluté pastě jsou tvrdá jádra podobná kaštanům, nevím, co z toho se jí, asi ta pasta, ale je tak nechutná, že jsem durian hodil do prvního odpadkového koše.

Při představě, že by si člověk mohl někde sednout na tuto nevábnou hmotu, se ani nedivím sankcím v Singapuru. V Kuala Lumpur jsem také viděl seznam zákazů, který se poněkud odlišoval od zákazů v Singapuru, např. na hlavním vlakovém nádraží (KL Sentral) měli uveden ještě zákaz žebrání a provozování hudby, podstatným rozdílem ale bylo to, že zákazy nebyly doplněny sazbami pokut. A na nižší míře pořádku to bylo jasně vidět.

Protože nedávno skončilo mistrovství Evropy ve fotbale a já jsem v době konání toho předchozího byl v Amsterdamu, můžu uvést jedno opatření, které také přispívá k pořádku. Holanďané fotbal milují, jejich fotbalisté také patří k nejlepším (letos to však nepotvrdili), a tak všude na náměstích měli velkoplošné obrazovky a davy fanoušků raději než doma s rodinou sledovaly fotbal ve spontánní atmosféře s ostatními fandy. Všichni popíjeli pivo a skandovali při každém náznaku šance. Co však davy fotbalových fandů dovedou, známe i od nás a samozřejmě to vědí i radní v Amsterdamu. Už hodinu před zahájením zápasu (hráli tehdy ve čtvrtfinále s Ruskem a po prodloužení prohráli 1:3) přijížděla na náměstí nákladní auta a autojeřáby sundávaly jakési bloky, jejichž určení mně nebylo jasné. Účel se ozřejmil poměrně záhy a je vidět na poslední fotce.

Mohli bychom ale holandské kolegy zkritizovat za genderovou nevyváženost. Nepřichystali nic pro ženy. Možná však Holanďanky fotbal vůbec nezajímá.

Rakovina štítné žlázy, radioaktivní záření a účinky letního času

Pod vlivem japonských událostí Američané nakupují jodid draselný (potassium iodide), tj. tablety, které chrání lidí před rakovinou štítné žlázy, způsobenou radioaktivním zářením.
Zuzana

Některé objednávky jsou od individuálních zákazníků, jiné jdou firmám, které dodávají tyto léky zaměstnancům v Japonsku. Došlo dokonce i na tabletky v prošlé záruční lhůtě, například firma Anbex daruje Japonsku dva milióny takových tablet, které už prošly, ale stále jsou efektivní. V Japonsku dodávají jodid draselný do evakuačních center poblíž elektráren, odkud jde záření. Potassium iodide, taky známý pod chemickým symbolem KI, se používá k saturaci štítné žlázy a chrání tak žlázu před radioaktivními účinky.

Podle tvrzení některých odborníků Američané, žijící na území US, tyto léky nepotřebují - tedy určitě ne z toho důvodu, proč kupují a užívají tyto léky právě teď - neboť Američané nejsou vystaveni nebezpečným dávkám radiace z japonských elektráren a je velmi malá pravděpodobnost, že k tomu kdy dojde. Ale situace v Japonsku by mohla znovu rozhořet požadavky vůči vládě US, aby dodávala jodid draselný lidem, kteří žijí poblíž US atomových elektráren.

Dodavatelé třech verzí jodidu draselného, tedy těch verzí, které jsou schváleny Food and Drug Administration a jsou volně k dostání v drogerii (nejsou na předpis) - si stěžují, že jsou stěží schopni uspokojit poptávku po léku. Firma Anbex je kompletně vyprodána, (pokud jde o zmíněný lék). Anbex prodává tablety na své webové stránce a říká, že firma je schopna vyrobit milión tablet za den a že budou mít dost velkou zásobu na začátku dubna. Některé firmy přestaly brát objednávky, jiné slibují dodat přiměřené množství. Poptávka je velká zejména na západním pobřeží US. Americký profesor medicíny na University of California (Los Angeles) a zároveň prezident of the American Thyroid Association, řekl, že i jiné formy iodinu mohou chránit štítnou žlázu, pokud se berou adekvátní dávky. Předepsaná dávka jodidu draselného pro dospělého člověka je 130 mg denně, zatímco Američané dostávají z jídla pouze tisícinu doporučované dávky. Tablety ale mohou způsobovat alergické reakce a taky v některých případech hyperthyroidism (abnormálně aktivní štítnou žlázu). Zdroje jódu v jídle: mořská zelenina, ryby, mléko, vejce, jogurt, jahody a sýr mozzarella.

Nyní se opět otevřel požadavek legislativy z r. 2002 na dodávky tablet lidem, kteří žijí v okruhu asi 25 km atomových elektráren. Representative Edward J. Markey (Massachusetts), jenž je autorem legislativy z r. 2002, řekl, že krize v Japonsku ukázala, že tablety musí být lidem, žijícím kolem atomových elektráren, dodávány. Prohlásil: "Neměli bychom čekat na katastrofální nehodu nebo na teroristický útok na nukleární reaktor v této zemi."

Letní čas

V Evropě se čas změnil 25. března, zatímco v severní Americe už jsou hodiny nastaveny na letní čas od 11. března. Odborníci říkají, že ztráta jedné hodiny spánku může ovlivnit vaše zdraví víc, než byste předpokládali - a nabízí rady, jak se přes změnu přesunout hladce. Podle Live Science (webová stránka zdraví, vědy a tak podobně) - během prvního dne změněného času dochází k většímu množství dopravních nehod, úrazů na pracovišti, infarktů a sebevražd. V rozhovoru s Live Science se ředitel National Sleep Foundation (US) nechal slyšet, že zatím se neví zcela přesně, proč ke zmíněným nehodám atp. v den posunu času dochází, protože se zatím nedělaly v tomto směru žádné studie. Fakt ale prý je, že ke zvýšenému počtu nehod v den změny času dochází. Přeladění trvá jen několik dní a WebMD nabízí tipy, jak přejít na nový čas v relativní pohodě:

1. Připravte sebe i svoji rodinu na změnu dopředu a zvykejte si po troškách.
2. Vystavujte se víc slunci.
3. Protože budete chodit spát o hodinu dřív, snažte se před spaním nepoužívat příliš moc umělého světla, používejte spíš tlumené světlo.
4. Cvičte o něco dřív, doporučuje se mezi 4-5 hod. odpoledne, protože cvičení později večer vás natolik probere, že se vám nebude chtít spát.
5. Pokud se rozhodnete brát melatonin, berte doporučenou dávku 2.5 mg čtyři až pět hodin před spaním.
6. Nedoporučuje se ani zdřímnutí přes den, zkuste zůstat vzhůru celý den, aby se vám večer skutečně chtělo spát. Když měníte hodiny, zároveň zkontrolujte kouřový detektor a baterie detektoru na kysličník uhelnatý (carbon monoxide).

:)

New York (3) - Den nezávislosti

Už jsem tady zmiňoval naši loňskou cestu autobusem z New Yorku k Niagarským vodopádům, k ní ještě zbývá dodat, že to bylo 4. července, tedy přesně před rokem. Tento den jsme si vybrali v předstihu zcela náhodně a až později jsme zjistili, že jsme se strefili do dne, který má pro USA mimořádný význam. 4. července 1776 byla zveřejněna Deklarace nezávislosti (Declaration of Independence) a tímto aktem se země jednostranně prohlásila za nezávislou na Velké Británii a 4. červenec se od té doby slaví jako Den nezávislosti (Independence Day).

V předchozích kolonizačních bojích Španělska, Francie, Anglie (a v menší míře i Holandska a Švédska) o ovládnutí Severní Ameriky právě Britové byli nejúspěšnější a získali území 13 budoucích států USA, zejména z východního pobřeží, a to včetně New Yorku. I když samozřejmě samotná Deklarace nezávislosti nadvládu Britů ještě neodstranila a až po sedmi letech války r. 1783 Britové konečně nový stát uznali, Američané oslavují Den nezávislosti jako svůj nejvýznamnější svátek. Koná se spousta kulturních a sportovních akcí, přehlídek, karnevalů, řeční politici, … a večer je završen velkolepými ohňostroji.

Mrzelo nás, že se před cestou nemůžeme naplno oddat atmosféře oslav, protože však náš autobus odjížděl až ve 22:40, měli jsme ještě příležitost se jít podívat na večerní ohňostroje. Podle mapy jsme odhadli, že od našeho výchozího místa, autobusového nádraží Bus Terminal, se dá pěšky dojít na západní břeh ostrova Manhattan, kde se měly ohňostroje konat, a zase se na něj včas vrátit. Jenže tak jednoduché to nebylo. Sice jsme tam byli už před osmou hodinou, ale jak jsme se blížili ke břehu, postup byl čím dál obtížnější, protože davy houstly, a asi 100 m od něj byla ulice tak ucpaná, že už se nedalo postoupit ani o krok vpřed a vlastně ani zpět, protože zezadu se na nás tlačili další zvědavci. Ohňostroje jsme tak viděli jen mezi domy. Po skončení podívané nastala všeobecná tlačenice a protože tentokrát již všichni neměli stejný směr cesty, dav se přeléval podle toho, z které strany byl nápor silnější. Nakonec jsme se k nádraží prodrali a ve spleti podzemních stanovišť rozlehlého nádraží jsme to naše v časové tísni a ve stresu našli 10-15 minut před odjezdem a po odbavení s úlevou klesli do sedadel a mohli vyrazit k vodopádům.

Shakespearova erotika?

Proč byl Giulio Romano, mistr erotiky, jediným renesančním umělcem, jehož Shakespeare jmenuje ve svých pracích?
Zuzana

Město Mantua v severní Itálii je jedním ze šperků italské renesance a na rozdíl od Florencie nebo Benátek není tak otráveno turistickým ruchem. Můžete bloudit prakticky sami jeho 'Ducal Palace' a představovat si ztracený svět 'the Gonzaga dynasty', která vládla ve městě. Pornografie je pravděpodobně poslední věc, již by kterýkoliv návštěvník dával dohromady s tímto civilizovaným místem. A přece - jeden z městských dvorních umělců byl nejprovokativnějším erotickým umělcem celé renesance. Jeho obrazy cestovaly po celé Evropě a byly horlivě a zaníceně studovány v Shakespearově Británii. Přežily do dnešních dnů pouze jako otrhané, roztřepené fragmenty v několika málo edicích, které unikly oku a ruce neúprosného cenzora.

Giulio Romano byl v r. 1520 Raphaelovým žákem. Muskulární, dynamický styl, který se naučil, když pracoval na mistrových freskách v Římě, dovedl až k neslušné, nemístné dráždivosti. Nakreslil série šestnácti explicitních scén, které vešly ve známost jako I Modi neboli pozice, protože představovaly vizuální encyklopedii heterosexuálního styku. Inspiraci našel v antickém římském umění.

Než odešel z Říma, aby se stal malířem a architektem the Gonzaga dukes in Mantua, Romano dal svoje nákresy tiskaři Marcantonio Raimondimu, aby udělal tisky. Raimondi byl taky - v srdci římské majestátnosti - spojován s Raphaelem jako jeho spolupracovník. Erotické tisky ho však dostaly do velkých problémů. Zatímco Romanovi to lehce prošlo, ubohý grafik byl uvržen do vězení. Mezi zastánci svobody, kteří dělali kampaň za jeho propuštění, byl taky spisovatel Pietro Aretino, jenž projevil podporu i ve své literatuře a v sériích sonetů, které pak doprovázely edici nemravných obrázků. Tato verze se stala evropským bestsellerem. Objevila se i v jedné z her Bena Jonsona. Romano je jediným renesančním umělcem, kterého Shakespeare zmiňuje v The Winter's Tale jako výjimečného italského mistra.

Jak je možné, že Shakespeare znal tohoto umělce a neznal další? Angličtí dvořané v té době znali řadu italských mistrů, mimo jiné i proto, že jejich jména byla uvedena v Book of the Courtier od Raphaelova přítele Baldassare Castiglione. V literárním Londýně byly však skutečnou kulturní valutou neslušné printy založené na Romanových kresbách. Moderní Jonson je dobře znal. Byl to on, kdo ukázal Shakespearovi své oblíbené nemravné obrázky na jejich schůzkách v Mermaid Tavern?

Zde je jedna z teorií: I Modi byla Shakespearova erotika. Jestliže se chcete podívat a přesvědčit, nějaké z posledních fragmentů této originální edice jsou v British Museum. Zajděte tam a s významným pošťouchnutím a mrknutím se zeptejte na místnost tisků a kreseb. Probuzení vášně prý zaručeno.

Odkazy: Giulio Romano, Mantua, Palazzo del Te