Mé filmové Top5 - sex, jemný humor a poetika

Docela často jsem chodíval na filmy "náročného diváka" do Filmového klubu, ale nebudu zde předstírat intelektuální vytržení nad duševními pochody rozervaných niter hrdinů (např. Bergmanových děl) a z filmů, na které se ptá Edith Holá ve svém článku Vyberte pět nej filmů, připomenu raději ty (vesměs starší), jež mě ani při opakovaném sledování nezklamou, protože pohladí svou poetikou, vzbudí úsměv nebo potěší oko umělecky ztvárněnou erotikou. Pokusím se je přiblížit jen střípky scén a někdy i osobní vzpomínkou.

Mám velmi kladný vztah k rockové hudbě a 60. léta 20. století (zejména jejich 2. polovina) byla v hudbě (a také literatuře a filmu) určitým přelomem. Napomádovaný Elvis Presley se rázem stal vykopávkou, fenoménem doby byly dlouhé vlasy, pohrdání konvencemi, volná láska, drogy, odmítání vojenské služby, svobodomyslnost, dnes jsme tady a zítra, kdo ví? Proto zde nemůže chybět kultovní film č. 1.

1. Zvětšenina (Blow Up) (Michelangelo Antonioni, 1966)

Film začíná jako detektivka, mladý fotograf fotí zamilovaný pár v parku a když fotky vyvolá a zvětší, zjistí, že v rohu jednoho snímku leží mrtvola. Příběh ale nebudu popisovat, jen se dotknu jeho atmosféry. Fotograf žije nevázaným životem, v jedné scéně vysvleče donaha dvě dívky a balí je do papíru, ta však byla z větší části pro naší distribuci vystřižená, aby neohrožovala mravní výchovu :-) Jednu z dívek hrála Jane Birkin(ová), později na sebe upozornila erotickou písní Je t'aime moi mon plus, kterou nazpívala se Serge Gainsbourgem.

Ve filmu také zahrála skupina Yardbirds. I když nikdy nepronikla mezi největší hvězdy rocku, prošli jí tři výborní kytaristé - Eric Clapton, Jimmy Page (později se proslavil v Led Zeppelin) a Jeff Beck. Ve filmu je vidět Page a Beck. Během vystoupení Yardbirds Beck začne rozbíjet kytaru (tím byli zvlášť známí členové skupiny Who) a nakonec ulomený krk kytary hodí mezi diváky, kteří se o něj poperou. Vybojuje si jej fotograf a vyběhne na ulici. Když zjistí, že už ho nikdo nesleduje, bez zájmu torzo kytary odhodí na zem. Žijeme teď, právě pro tuto chvíli, za to vzrušení to stálo. Carpe diem.

K filmům 2 a 3 si dovolím osobní odbočení:

Oženil jsem se až po třicítce a před tím jsem si život starého mládence zpestřoval občasnou známostí (zrovna moc jich ale nebylo). Jedna z nich bydlela na venkově asi 50 km od Brna a čas od času za mnou přijela, nechtěla však, abych jezdil za ní, protože co by tomu řekli sousedé. Po úvodním políbení na přivítanou se vždy hned začala svlékat a za minutu jsme byli v posteli. Po nějaké době se mně zdálo, že už dost dlouho mě nenavštívila, tak jsem ji zavolal do práce, i když to si slečna inženýrka také nepřála, dělala tam vedoucí a co kdyby u ní někdo byl v kanceláři a něco z rozhovoru zaslechl, sexuální abstinence však přemohla mé zábrany. Odpověděla, že ani na popáté nepřišla do jiného stavu a už nepřijede.

2. Poslední tango v Paříži (Last Tango in Paris) (Bernardo Bertolucci, 1972)

Právě v tomto filmu byla cesta mezi úvodním seznámením a intimním sblížením velmi krátká. Přitom šlo o úplně cizí lidi (hráli je Marlon Brando a Maria Schneider(ová)), kteří hledali podnájem a náhodně se sešli na prohlídce jednoho bytu. Přestože se tam scházejí dále, muž nechce nic vědět, nic slyšet, neznají tak ani svá jména a spojuje je jen sex. Film vyvolal skandál drsnou scénou análního znásilnění, která i herečce způsobila trauma, protože režisér ji při angažování do filmu na ni předem nepřipravil. Jak se můžeme dočíst na Wikipedii (i se stručným obsahem děje, který vyvrcholí smrtelným střelným zraněním muže a nacvičováním výpovědi ženy: "Nevím, kdo to je, sledoval mě na ulici, pokusil se mě znásilnit"), v Itálii byly kopie filmu zničeny a Bertolucci u soudu dostal čtyřměsíční podmíněný trest odnětí svobody. Naštěstí režisér jednu kopii zachránil a poté, kdy byl cenzorský verdikt zrušen, se film v mírně zcenzurované verzi dostal do kin. Měl několik nominací na Oscara, u nás se ale nehrál a viděl jsem ho (myslím) až v 90. letech.

Na filmu mě také zaujalo, že řada scén se natáčela v bytě poblíž mostu Bir-Hakeim a herci v hlavních rolích se často po spodním podlaží mostu určeném pro pěší procházejí. Při návštěvách Paříže jsme se 2-krát ubytovali blízko mostu a jednou jsme dokonce na metro nastupovali přímo na stejnojmenné stanici. Chtěl jsem sem vložit obrázek mostu, ale žádný nemám, protože jsem se příliš nechal unést pěkným výhledem na Eiffelovu věž a k mostu jsem našel jen nepovedené večerní fotky jedné sochy, která jej zdobí. Alespoň trochu je vidět na snímku z Eiffelovky, bohužel však bylo zamlženo a snímek i přes snahu jej vylepšit má velmi špatnou kvalitu a dá se se zamhouřenýma očima použít jen jeho výřez.

3. Faunovo velmi pozdní odpoledne (Věra Chytilová, 1983)

Film začíná pohledem na obličej obstarožního muže (hraje ho Leoš Suchařípa), který se očividně napíná a s námahou procedí mezi zuby: "Tak co já to vlastně dneska budu dělat?" Při pohybu kamery pochopíme, že přitom sedí na záchodě, a po vpravení do děje, že jde o starého mládence, který myslí jen na sexuální dobrodružství. V pracovních záležitostech má trochu chaos, např. dlouhou dobu nemůže najít složku k jednomu obchodnímu případu, ale v těch svých má naopak zavedený systém. Jednou přijde do práce a ptá se kolegyně? "Kde je moje tužka?" "Která?" "Ta, co tady ležela rovnoběžně s tou druhou." Moje manželka to komentuje tak, že podobné příznaky byly patrné i u mě, když se se mnou seznámila, a už se s tím nedá nic dělat.

Kouzelný je také závěr filmu. Suchařípa leží na lavičce před domem a v tom se objeví nadřízená (ve filmu o něj stále usiluje) zahalená v plášti, v ruce drží kosu a zve jej k sobě. Po menším přetahování ("Už sis pro mě přišla? Tak brzo?" …) nakonec vyděšený Suchařípa vyskočí z lavičky a se slovy "Ještě ne, ještě jsem nic neudělal" začne horečně psát křídou po chodníku, aby po něm něco zůstalo. (Ukázky z filmu jsou ve videu na YouTube, co v ní není, jsem uvedl jen po paměti, protože film na CD nemám.)

Věra Chytilová a její častá (spolu)scénaristka Ester Krumbachová nikdy u kulturních tajemníků KSČ oblíbené nebyly, protože jejich tvorba bylo všechno, jen ne socialistický realismus. Náhodou jsem si přečetl jednu recenzi filmu, kde kritik se chytil závěrečné scény a film zhodnotil přibližně takto: "Přes popis prázdného a poživačného způsobu života se film nakonec ukázal pokrokovým, protože hlavní hrdina, když už po něm sahala smrt, si uvědomil, že měl žít úplně jinak a místo shánění mladých slečen do postele měl raději poctivě pracovat." :-))

4. Rozmarné léto (Jiří Menzel, 1967)

Jiří Menzel dostal Oscara za zfilmování Ostře sledovaných vlaků (1966) podle předlohy Bohumila Hrabala, z jeho filmů však mám nejradši Rozmarné léto, který natočil pro změnu podle Vladislava Vančury. Přestože jde o humorné dílko, v celém filmu se nikdo neusměje a všichni mluví krásnou salonní češtinou.

Každý asi zná výrok "Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným" (v knize ještě pokračuje: "Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý."), jenže takových je v díle přehršel. Připomenu alespoň dva.

(i) Všichni muži - provozovatel plovárny Antonín Důra, abbé a major - byli unešeni Annou, asistentkou kouzelníka Arnoštka, a všemožně ji nadbíhali. Důra nachytal ryby v řece Orši a Anně je věnoval. Annu však po něm navštívil i abbé. Důra se ho potom ptal, co tam jedl. Ten k jeho velké radosti odpověděl: "Okusil jsem něco okouního masa a byl to týž, jehož jste vytáhl včera o poledni z Orše."

(ii) Důrova manželka Kateřina se zase zahleděla do kouzelníka a nastěhovala se k němu. Když se však při pádu z lana zranil a byl nepoužitelný, Kateřina začala vést řeči, že ji manžel potřebuje, a kouzelník ji vyhodil. Kateřina přišla domů a na uvítanou manželu oznámila: "Vrátila jsem se, protože ti chci odpustit."

5. Touha zvaná Anada (Ján Kadár, Elmar Klos, 1969)

Režiséři Kadár a Klos jsou známi především oscarovým filmem Obchod na korze (1965), stejně jako u Menzela dám ale přednost jinému než oceněnému filmu.

Film Touha zvaná Anada má vcelku minimalistický děj - z Dunaje vytáhnou neznámou dívku, jejíž totožnost nebyla zjištěna. Podaří se ji ještě oživit a dívka (nechá si říkat Anada) se pak zdržuje v domě rybáře. V něm se probudí vášeň a přestane vnímat svou vážně nemocnou manželku. Nakonec Anada stejně záhadně zmizí, jak se objevila. Rybář se jí vydá hledat a nechá manželku bez pomoci. Když Anadu nenajde, rozběhne se domů. V závěrečném obrazu běží směrem ke kameře a přitom se od ní vzdaluje (kameraman natáčí z auta, které jede ve stejném směru, ale rychleji než běžec). Tuto symboliku si vysvětluji tak, že jí sice běží na pomoc, ale s každou vteřinou se snižuje šance, že ji ještě uvidí živou.

Celý film je dostupný na YouTube v deseti částech. Přiznám se, že čtvrtá mě scénou začínající v čase 7:10 (přesněji půvabem herečky v hlavní roli) tak uchvátila, že jsem během týdne šel na film znovu. Nejen to se mně však na něm líbí, předností filmu je také poetická kamera s působivými záběry lužních lesů, které již není možné vidět, protože později byly zatopeny přehradou Gabčíkovo.