30. dubna 2022

Piet Mondrian - pravoúhlá abstrakce

Začátkem 20. století řada výtvarných umělců se snažila vymanit z pout realismu i impresionismu a hledala nový výraz. Henri Matisse jej objevil v křiklavých barvách fauvismu, Picasso v kubismu, který do jednoho obrazu vložil náhledy z několika stran a z plošného vyobrazení vytvořil iluzi trojrozměrného obrazu, expresionisté (Edvard Munch, Oskar Kokoschka, …) se pokoušeli o zachycení pocitů (úzkosti a strachu ze smrti), surrealisté (Giorgio de Chirico, René Magritte, Max Ernst, Salvador Dalí) o zobrazení snů, další záměr osvobodit obrazy od balastu přírody a lidí přivedl na cestu abstraktního umění. Nezávisle na sobě jeho základy v letech 1911-1912 položili tři umělci – Vasilij Kandinskij, Robert Delaunay a František Kupka. 

Obrazy našeho reprezentanta v tomto triu zakladatelů jsem už představil v článcích František Kupka - otec abstraktního malířství a Renzo Piano (a Richard Rogers) - vyhřezlá architektura (ten sice byl věnován architektuře, ale protože v Centre Georges Pompidou mají velký počet Kupkových obrazů, které byly zapůjčeny na malířovu pražskou výstavu, mohl jsem je sem přidat). Na Kupkově příkladu je vidět, že příklon k abstrakci u něj nebyla z nouze cnost a snaha zakrýt neumětelství rádoby originalitou, protože malíř dokonale ovládal klasickou malbu, a totéž platí i pro další umělce. 

Pozoruhodnou postavou mezi abstraktními umělci byl ruský malíř Kazimir Malevič (1878-1935), který zpočátku maloval figurativní obrazy, jeho postavy však často působily děsivým neživotným dojmem robotů a lidských torz, do čehož se promítala i neutěšená situace v rodné zemi, později výraz neustále redukoval, přešel ke geometrickým tvarům (obdélníkům, trojúhelníkům, kruhům), až nakonec dospěl k slavnému obrazu Černý čtverec na bílém pozadí (z r. 1915), někdy také označovanému jako „nejdůležitější obraz 20. století“ a z opačného pohledu jako „hřbitov umění“. 

S osobitou formou abstraktního umění přišel holandský malíř Piet Mondrian (1872-1944).  Přestože zpočátku maloval krajiny, např. cyklus Stromy, postupně eliminoval „nepodstatné části“ na geometrické objekty, v jeho případě síť horizontál a vertikál. Zredukoval i barevnou paletu, omezil se na tři výrazné barvy – modrou, červenou a žlutou, které doplňovaly „nebarvy“ – černá, šedá a bílá. Protože rozteč čar na jeho obrazech byla většinou nepravidelná, vytvářel tím různě velké plochy čistých barev.

Protože i názvy Mondrianových obrazů jsou velmi jednoduché, až na jeden je nebudu překládat. V chronologickém pořadí uvedu 7 obrazů (mohlo jich být víc, ale zpočátku jsem je nefotografoval).

Tableau 3, with Orange-Red, Yellow, Black, Blue, and Grey (1921), Kunstmuseum, Basilej.



Composition No. I, with Red and Black (1929), Kunstmuseum, Basilej. 


Composition with Double Line and Yellow and Blue (1933), Kunstmuseum, Basilej.



Composition C (No. III) with Red, Yellow and Blue (1935), Tate Modern, Londýn.



Picture No. III (Lozenge Composition with Eight Lines and Red) (1938), Fondation Beyeler, Basilej-Riehen („lozenge“ = „kosočtverec“, do češtiny se název dá přeložit jako Kosočtvercová kompozice s osmi čarami a červenou barvou).



Composition B in Blue, Yellow and White (1941), Kunstmuseum, Basilej.



New York City, 3 (1944), Thyssen-Bornemisza, Madrid.



Snad jen k poslednímu názvu se sluší dodat vysvětlení. Na Manhattanu (ostrovní části New Yorku) ulice tvoří pravoúhlý systém a až na z něj se vymykající Broadway většinou nemají názvy a jsou označeny jen pořadovými čísly. Streets vedou zpravidla z východu na západ a avenues ze severu na jih. Známá je třeba Fifth Avenue, jedna z nejdražších nákupních tříd na světě. Jestlipak ji v obraze někdo pozná?

21. dubna 2022

Frigyes Karinthy - Vraťte mi školné

Blíží se maturity a státnice, přijímací řízení na všechny možné typy škol, a každý, kdo alespoň trochu myslí na své uplatnění, si vzdělání představuje jako investici do budoucího života, která by mu měla přinést větší možnosti, vyšší plat a životní standard a třeba i společenskou prestiž. Jenže co když se nic z toho nesplní? V šuplíku máme nejrůznější kvalifikační certifikáty, ale smůla se nám lepí na paty a sotva přežíváme, přitom tolik času jsme studiem zbůhdarma ztratili, vyhodili zbytečných peněz za nákup knih, nejrůznější poplatky (na soukromých školách také za nemalé školné) a nic z toho. To by se mělo reklamovat, podvedli nás.

Maďarský spisovatel Frigyes Karinthy (1887-1938) právě takovou situaci popsal v povídce Vraťte mi školné.     

Někdejší student Wasserkopf a v životě zcela neúspěšná existence po 18 letech od maturity vyhledá ředitele střední školy, kde studoval: Jako bývalý žák této školy mám tu čest žádat o vrácení všech peněz, které jsem Vám zaplatil jako školné.“

Překvapený ředitel: „Vy žádáte o vrácení školného?

Wasserkopf: „Ano, přesně tak. Já ty peníze nutně potřebuju!

Ředitel: „Ale já nechápu, proč bychom Vám měli něco vracet. Na základě čeho?“  

Wasserkopf: „Protože jste mě za mé peníze nic nenaučili.

Ředitel: „To snad nemyslíte vážně?

Wasserkopf: „No, smrtelně vážně. A když se tady u Vás nedomůžu práva a spravedlnosti, půjdu až na ministerstvo anebo ještě vejš a pak uvidíte! Já Vám ukážu!

Ředitel: „Dobrá, milý pane, …, Wassermanne. Jen račte klidně, my už tu věc nějak vyřídíme.“

Wasserkopf se ale nedá odbýt a stále žádá zpět své peníze.

Ředitel: „Podle čeho soudíte, že nic neumíte?

Wasserkopf: „Neumím, vyzkoušejte mě a uvidíte.“

Wasserkopf si představoval, že při novém přezkoušení řádně propadne a dokáže, že předchozí vystavení osvědčení o absolvování bylo neplatné, a tedy má nárok na vrácení peněz.

Vykolejený ředitel se s takovým složitým případem ještě nesetkal a omluvil se, že se musí poradit s profesorským sborem. Nechal si zavolat profesora dějepisu, matematiky a fyziky a informoval je o problému: „Máme co dělat s člověkem neobyčejně prohnaným, který chce náš privátní ústav kompromitovat a uvést do finančních nesnází. Je dokonce možné, že nám ho poslala konkurence.

Na poradě rozrušených členů sboru profesor matematiky vymyslí strategií Wasserkopfovi umožnit nové přezkoušení, ale tak, že musí zkouškou úspěšně projít. „Ať pan Wasserkopf odpoví cokoliv, je třeba ho přesvědčit, že odpověděl správně, i kdyby tvrdil sebevětší nesmysl.“ 

Wasserkopf je předvolán, profesoři se postaví do pozoru a Wasserkopf je pozdraví: „Jen si sedněte, chuligáni.“ 

Překvapení sboru zachrání profesor matematiky: „Jen klid, kolegové. Sedneme si rádi. Tyto způsoby jsou milou pozorností pana Wasserkopfa. Náš bývalý žák nám dokázal si vážit tradice naší školy, která sahá až do středověku, kdy profesoři a žáci se stýkali naprosto nenuceně ve vzájemné rovnosti a lásce. Proto navrhuji, aby ještě před začátkem zkoušky žák Wasserkopf dostal zámku z mravů výbornou.“

První se bude zkoušet dějepis:

Profesor dějepisu: „Sedněte si, pane kandidáte.“

Wasserkopf: „Běž se vycpat, zůstanu stát.“

Dějepisář je konsternován, ale vypomůže profesor matematiky: „Výborně, znamenitě, pan kandidát hodlá celou vysilující zkoušku skládat vstoje. Navrhuji, abychom uznali – ovšem se souhlasem pana ředitele jakožto profesora tělocviku – jeho mimořádnou tělesnou zdatnost a dali mu z tělocviku výbornou.“  

Všichni nadšeně souhlasí.

Wasserkopf: „Tentokrát jste mě dostali, uličníci. Tak si teda sednu a taky si už dám větší pozor.“

Dějepisář se lopotí s vymýšlením otázky a Wasserkopf to komentuje: „Nemůžeš přijít na nic lehkýho, co? Mezi námi, kluci, on to byl vždycky trouba.“

Ale nakonec se dočká: „Pane kandidáte, jak dlouho trvala Třicetiletá válka?

Wasserkopf: „30, ne, nevím.“

Dějepisář: „Nemusíte spěchat, jen si to rozmyslete. Třicetiletá válka trvala …, no…

Wasserkopf: „Sedm a půl metrů, přesně sedm a půl metru. A školný zpátky.“

Dějepisář: „Ale velmi správně, sedm a půl metru, odpověď je zcela správná. Pan kandidát totiž dokázal, že … že…

Na pomoc přispěchal matikář: „Že neuvažuje povrchně a dokonce zná výsledky nejnovějšího výzkumu … Věda totiž dokázala, že čas je právě tak reálný jako hmota, skládá se z atomů, vytváří funkční celek, a je tedy možné ho určit délkovými mírami. A když sjednotíme měřicí systémy, jeden metr délkové míry rovná se jednomu roku, 7 metrů je tedy 7 roků ...“ 

Tady už se matikář ve své logice dostal do úzkých, ale vypomohl dějepisář.

Vezmeme-li do úvahy, že polovinu dne, tj. 12 hodin, musíme odpočítat od času určeného na boj, z 30 roků nám zůstává 15, ale přece ani ty nestrávili ustavičnými boji, je třeba jíst, a to zabere denně 3 hodiny … a také musíme započítat čas, kdy bojovnici odpočívali, pokojně pracovali, tak s matematickou přesností nám vychází …

Matikář: „Právě 7 a půl metru! Kandidát tak přesně ohraničil trvání 30leté války. Odpověď je tedy výborná, navrhuji, abychom mu dali z dějepisu jedničku.

Po vzrušení a protestech zaskočeného kandidáta ředitel dá pokyn ke zkoušení z fyziky. 

Fyzikář: „Tak nám laskavě, pane kandidáte, řekněte, proč se věž kostela zmenší, když od ní odejdeme a díváme se na ni z větší dálky. Je to skutečnost, nebo jen optický klam?“  

Wasserkopf: „Co jsou to za hloupé řeči? Jak to mám vědět? Když se vrátím, abych se přesvědčil, tak je zase větší, když od ní odejdu, tak … Proč? Proč? Pro koně. To je má odpověď.“

Fyzikář: „Děkuji, odpověď je správná, velmi výstižná. Pan kandidát se správně zmínil o koni, protože o koni se říká … už naše lidová píseň říká: ‘Ať kůň jen hlavu věší’ a z toho plyne“ …

Proč kůň věší hlavu, proč vůbec věšíme hlavy? Protože prožíváme občas zklamání. Protože podlehneme nějakému klamu. A o jaký klam jde v našem případě? Samozřejmě o klam optický. Odpověď byla zcela správná, neboť zdánlivé zmenšování předmětu, v tomto případě kostelní věže, přičítáme optickému klamu. Proto panu kandidátu z fyziky taktéž navrhuji výbornou.“

Wasserkopf protestuje, ale všichni tleskají a volají: „Bravo!

Následuje zkouška z matematiky.

Wasserkopf: „Jen se ptej, pinďoure, a pokud jde o matiku, už dopředu říkám, že 2 krát 2 je 5 a že otázky jsou plus mínus nula, že trojčlenka je pro mě španělská vesnice a 6 jablek a 2 husí stehna je dohromady 30 štrůdlů s mákem.

Matikář: „Zachovejte, prosím, vážnost zkoušky, dostanete dvě otázky, jednu lehčí a jednu těžší.“   

Lehčí otázka zní: Jestliže prodloužený poloměr 9 a čtvrt kilometrového parního válce … protíná součinitel vzdálenosti mezi hvězdou Sirius a Sluncem ve vzdálenosti 8 milionu a dvě třetiny míle, ptám se: Kolikrát je obsažena odvěsna sedmiramenného mnohoúhelníku rovnajícího se svou rozlohou vrchní desce parního válce v měsíčním platu zaměstnance katastrálního měřičského úřadu, kterého před 25 lety opustila manželka s husarským nadporučíkem?

Vzrušení mezi kolegy.    

Wasserkopf s úsměvem: „Jen klid. Směl bych prosit tu otázku ještě jednou?“   

Matikář: „Ne, to není možné. Buď jste dával pozor, nebo ne. Buď víte, nebo nevíte. A jestli to nevíte,“ zahrozil prstem profesor.  

Wasserkopf: „Ale vím, 2629 litrů. Přesně tolik.

Matikář: „Ne, špatně. 2629 celých, jedna desetina litru, nikoliv 2629. Pane řediteli, kandidáta nemohu nechat projít.

Ředitel by chtěl výsledek zvrátit, ale matikář je neoblomný: „Lituji, spletl se o celou jednu desetinu. Propadl.

Wasserkopf: „Teď navalíte školné.

Matikář: „Pan Wasserkopf má pravdu. Jsme soukromá škola a odpovídáme za to, aby její pověst neutrpěla. Kolik máte vlastně dostat, pane Wasserkopfe?

Wasserkopf: „Hned to spočítám. Tak to máme... Do školy jsem chodil 6 roků. V prvních třech letech jsem platil 150 forintů čtvrtletně, to je dohromady 1800, v dalších třech letech jsem platil pololetně 400, to je včetně zkušební taxy 5240 forintů, pak maturitní taxa se všemi doklady a žádostmi, dohromady tedy 6046 forintů.“   

Matikář: „Hm, hm, přesně tolik?

Wasserkopf: „Zcela přesně, na to můžete vzít jed.

Matikář: „Ano, opravdu je to přesně tak. Gratuluji, to byla ta těžší otázka.

Wasserkopf: „Cože?

Sbor pedagogů tleská.

Matikář: „Prosím, aby byla panu kandidátovi pohotovost v matematických vědách uznána. V té lehčí otázce se sice kapánek přepočítal, ale těžší otázku vyřešil skvěle. Pan Wasserkopf je přímo matematický génius.

Ve sboru: „Bravo!

Wasserkopf: „Ty jsi ale mizera, pinďoure!

Ředitel: „Vyhlašuji výsledek zkoušky. Pan Wasserkopf prospěl ve všech předmětech výborně a potvrdil tím správnost maturitního vysvědčení. Pane Wasserkopfe, přijměte naše srdečně blahopřání a neméně srdečné ujištění, že vůči sobě nemáme žádné vzájemné pohledávky. A nyní, když jsme se přesvědčili o vynikající úrovni Vašich vědomostí, marš ven, ty holomku.

Wasserkopf na odchodu schytá několik pohlavků: „Ať už jsi venku!

Wasserkopf: „Už jdu, pane řediteli. Už běžím. A to Vaše vysvědčení využiju, chtěl bych dělat na berňáku. S takovým prospěchem by mě mohli vzít, co říkáte?

Všichni: „Veeen!

12. dubna 2022

Singapur (5) - zahrady

Městský stát Singapur (Singapore) je jedním z průmyslových a finančních “asijských tygrů“ (kromě něj jsou k nim řazeny ještě Jižní Korea, Hongkong a Tchajwan) s přehlídkou nejrůznějších výkřiků techniky, na blogu jsem již zmiňoval vyhlídkové kolo Singapore Flyer (svého času s průměrem 165 m největší na světě), monoraily (nadzemní „metra“ na vysokých konstrukcích v běžné městské zástavbě) a zvláštní most a trojici mrakodrapů Marina Bay Sands propojených jednou střechou s bazénem. Singapur si zakládá také na vzorné čistotě, k níž napomáhá propracovaný systém vysokých pokut za prohřešky proti ní. 

Urbanisté Singapuru však mají na paměti, že člověk netouží se jen koupat na střeše mrakodrapu a přes hranu bazénu shlížet do téměř 200m hloubky, rotovat na gigantickém vyhlídkovém kole, bloudit ve spleti ulic s blikajícími neonovými reklamami, ale potřebuje se také zastavit a v klidu nadechnout v netknuté přírodě či alespoň v parku a poslechnout si zpěv ptactva.  

Takovým zákoutím je sousedství dvou zahrad s typickým „sestřihem“ korun stromů a zahradní architekturou.

Čínská zahrada (Chinese Garden) je charakteristická zdobnými vstupními branami, věžemi, altány a jezírky.  












V následující koláži jsou v květu „babybanány, singapurská hřbitovní květina (plumeria obtusa), pavoučí lilie (hymenocallis littoralis), pouštní růže (adenium obesum) a doplňuje je fíkovník bengálský (banyan, posvátný strom Indie a Indonésie). 



Čínské zahrady dotváří neopracované balvany.



A také sošky zvířat.



Nejlépe však skutečnost, že jsme na „území Číny“, vyjadřuje socha Konfucia, čínského filozofa a státníka žijícího na přelomu 6. až 5. století před naším letopočtem.




Japonská zahrada (Japanese Garden) je od čínské oddělena mostem.



Originálním japonským přírodním prvkem jsou zenové zahrady. Jde o stylizované miniatury přírody s upravenými plochami z kamínků, mechu a větších kamenů v poloze nastojato, které slouží k odpočinku a rozjímaní. A samozřejmě je i zde (u nás ji najdeme v Karlových Varech u hotelu Richmond).



Obří keř je japonský bambus, nazývaný také madake (phyllostachys bambusoides).



Keře s červenými květy jsou místním druhem i u nás známého okrasného keře ixora



Strom se zelenými peckovicemi je mango mořské (cerbera manghas), u nás se mu také říká chrastoun.



A ještě několik náhledů do Japonské zahrady, kde v posledním je pavoučí lilie, která byla i v Čínské zahradě.







Obě zahrady ale nejsou přírodním skanzenem uprostřed přetechnizovaného města, podobně to vypadá v areálu Faculty of Engineering jedné z nejprestižnějších univerzit – National University of Singapore – podle letošního žebříčku na 11. místě na světě




Přehlídkou technické vyspělosti a často také originální architektury jsou letištní haly. Ty by však cestujícím, kteří třeba přistáli po dlouhém letu z druhého konce světa, měly nabídnout i příjemné prostředí, zázemí a kvalitní služby. Singapurské letiště Changi se v komplexním hodnocení letišť britskou společností Skytrax pravidelně umisťuje na předních místech a v letech 2013-2020 bylo označeno za nejlepší letiště na světě (Airport of the year). Botanickou zahradu zde připomíná i okolí pohyblivých pásů.




Aktuální článek

Letně (8)

Léto o sobě dává vědět tropickými vedry a už dávno se nedivím pověstné arabské lenosti, protože žít v takovém podnebí trvale, bere síly k sm...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)