29. února 2020

Dublin (1) - město literátů

Dublin, metropole Irska s 550 tisíci obyvatel, je městem s tisíciletou historií a první zmínky o něm pocházejí dokonce již z 2. století, ale podobně jako v Londýně v něm vedle historických staveb (hradeb, paláců, kostelů, pomníků) vyrůstají pozoruhodná díla moderní architektury.

Příkladem je Spire of Dublin, 121 m vysoká ocelová jehla na O'Connell Street, hlavní třídě v centru města, dobře viditelná i z bočních ulic, která se po odhalení v r. 2003 stala jeho ikonou, Samuel Beckett Bridge, asymetrický zavěšený most přes řeku Liffey od architekta Santiaga Calatravy (na blogu se už objevil jeho mrakodrap Turning Torso v Malmö) a The Convention Centre Dublin, víceúčelová budova s průčelím ve tvaru nakloněného skleněného válce (s výškou 54 m a průměrem 39 m), dílo Kevina Roche, laureáta Pritzkerovy ceny, nejvýznamnějšího ocenění architektů.






Blíže o zdejších zajímavých stavbách ale někdy jindy, Dublin totiž kromě toho je pozoruhodný velkým počtem slavných literátů, kteří se zde (anebo tehdy ještě na předměstí Dublinu) narodili a část života tvořili. Jsou to Oscar Wilde (1854-1900), George Bernard Shaw (1856-1950), William Butler Yeats (1865-1939), James Joyce (1882-1941) a Samuel Beckett (1906-1989).

Dramatik G. B. Shaw, básník W. B. Yeats a představitel absurdního divadla S. Beckett dostali Nobelovu cenu za literaturu, ale O. Wilde a J. Joyce by si ji zasloužili neméně tak, jenže cena se uděluje až od r. 1901 (po Wildeově smrti) a Joyce zřejmě svým modernismem byl na ctihodné členy Nobelova výboru příliš složitý.

A Dublin je také na své významné rodáky patřičně hrdý a na mnoha místech je připomíná.

V tomto domě Oscar Wilde strávil první polovinu svého krátkého života.



A nedaleko odtud je Merrion Square Park, kde spisovatel, známý extravagantním oblékáním, ležérně odpočívá na žulovém balvanu.



Autorem sochy je Danny Osborne.



Wilde oslňoval společnost svou duchaplností a výřečností, z čehož se prý do jeho her (např. Jak je důležité míti Filipa) promítl jen zlomek. I tak však z množství citátů (na webu jich jsou stovky) si lze udělat představu. Velmi často jsou o ženách, i když paradoxně na jeho život měl osudový dopad homosexuální vztah s povrchním mladíkem. Uvěznění ho připravilo o radost z psaní a podlomilo zdraví, společnost se od něj odvrátila a dožil v bídě. Možná by však i v dnešní "hyperkorektní" době měl problémy. Feministky by určitě nenechaly bez povšimnutí výroky jako:
"Ženy jsou dekorativní druh. Nikdy nemají co říct, ale říkají to kouzelně." ("Women are a decorative sex. They never have anything to say, but they say it charmingly. ")
"Jak manželství ničí muže! Je stejně demoralizující jako cigarety, a mnohem dražší." ("How marriage ruins a man! It is as demoralizing as cigarettes, and far more expensive.")
"Bigamie je mít jednu ženu navíc, monogamie je totéž." ("Bigamy is having one wife too many. Monogamy is the same.")

Smutek čiší z citátu: "Svět je jeviště, žel obsazení hry nestojí za nic." ("The world is a stage, but the play is badly cast.")
Snad měl pravdu George Bernard Shaw, když prohlásil: "Jsem si jist, že Oscar nenašel brány nebes zavřené, bylo by škoda nechat venku tak zábavného společníka." ("I am sure Oscar has not found the gates of heaven shut against him, he is too good company to be excluded.")

A G. B. Shaw přísným pohledem pozoruje příchozí ve vestibulu National Gallery of Ireland a určitě má na jazyku jeden ze svých sžíravých výroků.



Shaw si však uměl dělat legraci i ze svého psaní a literárních a divadelních kritik, kterým se také věnoval.
"Spisovatel je člověk, který poskytuje potěšení lidem, kteří nemají dost ducha, aby se bavili lepším způsobem."
"Literární kritik je člověk, který najde v díle i takové myšlenky, které tam nejsou."

A humor ho neopustil ani na smrtelné posteli při hovoru s ošetřovatelkou.
"Sestro, vy se mě snažíte uchovat naživu jako kuriózní starožitnost, ale já už jsem hotov, skončil jsem, hodlám umřít."

St. Stephen's Green Park má ve svém středu oplocenou parcelu a v ní se skrývá socha W. B. Yeatse od Henryho Moorea. (Další jsou v článku Henry Moore - společník na cestách.)



Sošné provedení S. Becketta v Dublinu nemají, vynahradili si to alespoň již zmíněným mostem, kde si třeba můžeme počkat na Godota.



Naopak největší pozornosti se těší James Joyce. Však také napsal povídkovou knihu Dubliňané (Dubliners). A Dublin se promítal i do jeho dalších děl, kdy už žil v zahraničí, a to i jeho stěžejního románu Odysseus (Ulysses).
V parku St. Stephen's Green narazíme na jeho bustu.



A takto si vykračuje na O'Connell Street.



Joyce má v Dublinu i muzeum, je jím James Joyce Tower, věž na mořském výběžku v následujícím snímku. Uvnitř jsem nebyl, protože lákavější byl jiný výběžek s majákem. Ve věži je totiž jen stůl a postel a proslulost si získala hlavně tím, že Joyce zde strávil 6 dnů a nocí a situoval do ní první kapitolu románu Odysseus.



A v Dublinu jsou navíc upoutávky u míst, na která se Joyce v Odysseovi odkazuje, např. cedulka u sochy romantického básníka Thomase Moorea (1779-1852), který se rovněž v Dublinu narodil, (v překladu) říká: "Přešel ulici pod čtverácky zdviženým prstem Tommyho Moorea. Trefně ho postavili nad pisoár: soutok vod."



Dublin se může pochlubit i prestižní univerzitou Trinity College (Kolej Nejsvětější Trojice). Byla založena královnou Alžbětou I. v r. 1592 a studoval na ní Wilde (odtud přešel na Oxford) a mezi absolventy patří Beckett a Joyce, jen Yeats byl původně zaměřen jinak a vystudoval výtvarnou akademii (National College of Art and Design) a Shaw od 20 let žil v Londýně a později zde přednášel na Královské akademii dramatického umění (Royal Academy of Dramatic Art).

Součástí areálu univerzity je The Old Library (Stará knihovna) s 200 tisíci svazků a nejcennějším je irský národní poklad Book of Kells (Kniha z Kellsu) z 9. století, ilustrovaný a kaligrafickým písmem vyvedený rukopis s texty čtyř novozákonních evangelií (o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista). Kromě ní jsou zde i další historické iluminované rukopisy, např. Book of Durrow a Book of Armagh.



Kopie listů z těchto rukopisů jsou ve zvětšeném formátu vystaveny na panelech, bohužel s mnoha odlesky od oken.



A dočteme se zde i podrobnosti o ilustrátorech a písařích.



21. února 2020

Hochkar - skiareál s inverzní náročností

Koncem ledna jsme opět zavítali do městečka Gaming s impozantním kartuziánským klášterem, které se loni stalo naším zázemím pro lyžování v středisku Lackenhof am Ötscher. Jen o něco dál, 40 km od Gamingu (zatímco Lackenhof je vzdálen 17 km), se nalézá skiareál Hochkar. Je pojmenován podle nejvyššího vrchu Göstlingských Alp, ležících na hranicích spolkových republik Dolní Rakousko a Štýrsko. Lze na něj použít stejný skipass jako pro Lackenhof, ale loni jsme ho nenavštívili, protože při nepříznivém počasí je nutné k výjezdu 8 km dlouhou horskou silnicí použít sněhové řetězy na kola auta. S těmi ale nemáme žádné zkušenosti a nechtěli jsme riskovat, že skončíme v příkopu.

Tentokrát první dva dny pobytu bylo celkem hezky, silnice byly bez sněhu a mohli jsme tam jet bez obav. Skiareál z těch, které jsme dosud poznali, patří k menším, podobně jako Stuhleck a Lackenhof, celková délka tratí je 19 km.

Hochkar je znám bohatou sněhovou nadílkou, a je tak oblíbenou destinací lyžařů z Jižní Moravy. Komu nevyhovují jednodenní zájezdy s ranním vstáváním, má možnost se ubytovat přímo v areálu.



A trochu času lze ušetřit, když místo schodů použijeme tobogán.



Čím se však Hochkar od mnohých jiných středisek liší, je, že zatímco třeba v Les Orres do horních částí střediska jsme se dlouho dívali s velkým respektem, protože trati pod vrcholy byly prudké, a tak jsme se většinou drželi ve spodních a středních pasážích, v případě Hochkaru jsme naopak autem vyjeli k hornímu parkovišti ve výšce přibližně 1400 m n. m. a lyžovali ve vrcholových partiích svahů, které se i podle mapky areálu zdály jednodušší než zúžené spodní, často vedené mezi stromy.



Areálu dominují čtyři vrcholy - zleva Leckerplan (1782), Häsing (1728), Vorgipfel (1770) a nejvyšší Hochkar (1808). Na poslední z nich vede lanovka z nejspodnějšího místa areálu pod dolním parkovištěm, kterou jsme vynechali, ale všechny ostatní jsme využívali.

Od Vorgipfelu ("předvrcholu" Hochkaru) je k Hochkaru velmi blízko, dalo by se na něj dojít i pěšky, jenže spojnice je dost úzká a protože z Hochkaru sjížděli ti, kteří přijeli lanovkou z nejspodnějšího místa, nerad jsem tento nápad oželel.



Široké a upravené sjezdovky jsou bezpečné i pro začátečníky.



Kříž nad kamenitým srázem však působí zlověstně. Že by některý z freeriderů přecenil své síly?



Z nabídky tratí jsme si nejvíc oblíbili čtyři: 1500 m dlouhou Familienabfahrt z Vorgipfelu (č. 1, značená modře, avšak s poměrně strmým dojezdem) a tři červené - č. 5 (Häsingabfahrt, 1300 m) z Häsingu a dvě z Leckerplanu: č. 4 (Sonnenhang, 600 m, s přejezdem na spodní část č. 5 nebo 800m modrou č. 2) a č. 10 (Blachlbodenabfahrt, 1400 m).



Následující 4 záběry jsou ze sjezdovky č. 10.



Samozřejmě i zde jsou obtížné černé sjezdovky, ty jsme letos ale nepokoušeli. Thomas Sykora-Hang, č. 10a, je pojmenována po rakouském lyžaři s českými předky, který v 90. letech vyhrál 9 závodů Světového poháru ve slalomu a na olympiádě v Naganu r. 1998 získal v této disciplíně bronzovou medaili.

Vrcholy jsou ideální pro telekomunikační techniku.



A samozřejmě i pro výhledy. Pohoří, které celou scenérii rámuje, jsou Ennstálské Alpy (Ennstaler Alpen), ležící na území Štýrska.



Všechny vrcholy tohoto panoramatu mají přes 2000 m n. m.



Nejpůsobivější je Lugauer (2217 m n. m.), špičatý vrchol na následujícím snímku uprostřed, který se tvarem podobá Matterhornu. Dva "hrbolky" v pozadí vpravo jsou Hochtor (2369) a Grosser Ödstein (2335).



Na horách se ale počasí rychle mění, zatáhlo se, začal foukat silný vítr a později i hustě sněžit a byli jsme rádi, že jsme ještě včas sjeli dolů. Naši sousedé v penzionu se rozhodli vyčkat na vrcholu v restauraci, až se vichřice přežene, jenže počasí bylo čím dál horší a nakonec se dostali dolů lanovkou, protože jízda na svahu, kde nebylo vidět na dva kroky před sebe, by byla hazardem.



Příští den sněhové přívaly vrcholily, proto jsme raději zůstali "doma". Lyžařskou dovolenou jsme pak zakončili v již známém Lackenhofu am Ötscher.

9. února 2020

Nic netrvá věčně

ani láska k jedné slečně.

Nedávno jsem bilancoval osmý rok na blogu a teď ještě přidám vzpomínku na celou dobu jeho existence a k blogové doméně samotné.

Blog se narodil 4. listopadu 2011 a v r. 2012 jsme společnými silami se Zuzanou zveřejnili 90 článků (já 47, Zuzana 43), v r. 2013 počet poklesl na 67 (já 40, Zuzana 27), v dalších letech jsem už přispíval sám a téměř vždy 3 články za měsíc, a tedy 36 za rok (s výjimkou r. 2014, kdy jich bylo 38). Blog ale hodně dlouho nikdo neznal, také jsem o něm nikomu neřekl, a první komentář se objevil až tři čtvrti roku od založení. Nepochlubil jsem se s ním dodnes, protože kdyby někdo z mých známých nebo kolegů věděl, že přispívám na doménu, kde mezi hlavní hvězdy patří (resp. patřily) Lady Vanilka a Dominikísek, úplně bych se znemožnil.

Při zkoumání hlavních stránek domény jsem později objevil Autorský klub (AK) a privilegium zobrazovat články jeho členů na titulní stránce. Ty jsem ovšem až na výjimky nijak neobdivoval a pokud jsem pak na Srdci blogu u článků administrátora Standy něco komentoval, většinou jsem se vyjadřoval kriticky. Záhy jsem ale pochopil, že mnozí členové AK se považují za jakési "lepšolidi" a nečlenové jsou pro ně jen křoví. Jednou, při mé ne zrovna lichotivé poznámce k úrovni AK, mně kdosi z té partičky poradil něco ve smyslu "ať držím hubu, když mezi vyvolené nepatřím, a starám se o sebe."

To mě vybudilo tak, že jsem do AK také podal přihlášku. Zájemců tehdy byly stovky, Standa z narůstající fronty jich každý týden několik desítek prozkoumal a vždy v pátek v 8 hodin předložil pro něj zajímavého uchazeče k hlasování čtenářům, aby rozhodli, zda jej považují za hodného pocty stát se novým členem. Ne každý však úspěšně prošel. Na mě se dostalo po 9 měsících od podání přihlášky, Standa mě do svého předvýběru zařadil a předhodil "lvům" s tím, že je (po mých kritikách) sám zvědavý, jak to dopadne. Ve školním hlasování jsem obdržel několik pětek, jedniček bylo však o dost víc a členem AK jsem se stal (téměř na den přesně 2 roky od založení blogu).

Výsledek hlasování je na obrázku.


Povzbuzen tímto úspěchem jsem mu poděkoval a současně požádal, zda by mohl do AK zařadit také Robku, kterou zřejmě opominul, protože měla přihlášku mnohem staršího data než já. Robka svůj blog založila jako velká obdivovatelka Roberta Planta (dodnes hudebně aktivního zpěváka někdejší hardrockové skupiny Led Zeppelin), ale původní zaměření na hudbu postupně rozšířila na psaní velmi hezkých povídek, básní, příběhů ze své praxe a komentování společenské situace. Standa kupodivu na mě dal a Robku do AK vzal.

Tehdy se uplatňovalo pravidlo, že členství v AK, pokud autor nepřestal blogovat, zůstává natrvalo. Členů tak stále přibývalo, až jich bylo kolem 250, článek na titulní stránce, kde se jich zobrazuje šest, se dlouho neohřál, zpravidla po hodině odtud zmizel. Při mé aktivitě tři texty za měsíc jsem z toho těžil velmi málo.

Myslím, že roky 2013-2015 (pro mě i 2016) byly na Blog.cz nejlepšími. Standa se věnoval Srdci blogu, nejméně 2krát týdně psal zajímavé články, vedl rozhovory s blogery (blogerkami) a ti i sami mezi sebou, Robka vedla hudební rubriku, David fotografickou, Teeda psala o vaření, Destinaetus rozebíral designy blogů, existovala také výtvarná rubrika, proběhlo několik soutěží, Standa každý den vybíral tři nové články do pohyblivých upoutávek, zkrátka to žilo. Zrodila se také iniciativa Pod Lupou, která si kladla za cíl AK "pročistit" a nekvalitní blogy vyřadit. Hodnotitelky (vzpomínám si na m. a Maglaiz) však neměly žádné pravomoci někoho "vylučovat" a akce vyšuměla.

Tehdy jsem se na blogování díval s optimismem a bavilo mě na blog přispívat a číst mé oblíbené. Jenže pak se to zlomilo. Standa zrušil všechny rubriky v Autorském klubu a možnost se do něj hlásit, pak vymazal i existující obsah, a zdůvodnil to tím, že přednost (z pohledu provozovatele) mají stránky KRASNA.CZ. Texty o líčení, outfitech, antikoncepci a menstruaci mě však vůbec nezajímaly, tato část byla také hlavní příčinou, že jsem se za svou "angažovanost" na Blog.cz styděl a raději o ní pomlčel. K dokonání všeho Standa začal sám z AK vyřazovat členy, přitom hlavně ty, kterých jsem si nejvíc vážil: Čerfa, TlusŤjocha, Vencu, Blouda. Well Blouda, Maglaiz, … (se všemi mám na blogu rozhovor).

V lednu 2017 Standa ohlásil odchod z Blog.cz. Jestliže jsme si někdy nad jeho výběry zoufali, je však jasné, že nikdo se nezavděčí všem, a Standa asi navíc musel vycházet vstříc "marketingovým" zájmům nadřízených (třeba Barbie blondýna Lotty Biondi se svými selfie, zaměřenými na vyšpulené rty a výstřih, byla cennější než všichni poeticky zaměření blogeři dohromady), pak po jeho odchodu Blog.cz přešel na vysloveně sestupnou trajektorii. Bára se alespoň snažila obměňovat upoutávky, i když články psala výjimečně, Hanka už se nestará ani o to a titulní stránka je v této části beze změny snad od Vánoc a ve spodní části jsou bílá místa, protože zmizela "okna" pro Krásnou.cz a Téma týdne. Může to být i tím, že Standa byl redaktorem na plný úvazek, kdežto po něm už provozovatel o doménu ztratil zájem.

A tak není divu, že mnoho kvalitních blogerů odešlo, další to zvažují a zdá se, že není daleko chvíle, kterou Miroslav Skopal z blogu Deník kocoura Modroočka s černým humorem vykreslil v parte, oznamujícím, že "po dlouhé a těžké nemoci" zesnul náš drahý Blog.cz.

P.S. 13. 2. 2020: Dnes (po několika týdnech) byla aktualizována domovská stránka Blog.cz a obnovena sekce Téma týdne. Dokonce se tam objevila upoutávka i na tento článek. Děkuji a také za blahopřání k osmi rokům blogování na této doméně.

Aktuální článek

Proč ani letos nebudu volit

O letošních volbách se stále mluví, jak jsou přelomové, že jde o všechno, o ohrožení demokracie autoritáři a populisty, nebo k světlým zítřk...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)