27. dubna 2013

Vídeň (3) - Friedensreich Hundertwasser

Umělecké začátky Friedensreicha Hundertwassera (1928-2000) jsou spojeny s jeho rodnou Vídní, kde také krátce působil na Akademii výtvarných umění (Akademie der Bildenden Künste/The Academy of Fine Arts). Tato instituce není však jen významnou uměleckou školou, kam se ani nadvakrát nepodařilo dostat Adolfu Hitlerovi (a jak to pak dopadlo), ale v jedné části budovy je vystavena sbírka obrazů, jejímž zlatým hřebem je triptych Hieronyma Bosche Poslední soud.

Zvláštní jméno umělce není jeho rodným jménem, narodil se jako Fritz Stowasser, číslovku Sto v začátku příjmení si ale později změnil na německé Hundert, pozměněné křestní jméno je zase složeno ze slov mír a říše (asi tedy říše míru), které zřejmě bude také jeho výmyslem.

I když Hundertwasser byl malířem a sochařem a v této oblasti také pedagogicky působil, z uměleckého hlediska se proslavil především jako architekt. Zdaleka to však nebylo jen umění, kterému se věnoval, v jeho pestrém životopisu si můžeme přečíst, že složil kapitánské zkoušky a plavil se po oceánech, žil např. na Novém Zélandu a v Japonsku a propagoval styl života v přírodě, která by měla plně postačovat k nasycení a všemu, co člověk potřebuje.

Jeho umělecký styl byl ovlivněn řadou směrů - např. naivním a abstraktním uměním, nejvíce však secesí, konkrétně mozaikami Gustava Klimta. Myslím, že v jeho architektonické tvorbě je také patrný vliv Antoniho Gaudího, např. staveb v parku Güell v Barceloně i horní částí věží katedrály Sagrada Família a zvlněné budovy Casa Milà.

Jeho nejvýznamnějším dílem je obytný dům, dokončený roku 1985, po něm pojmenovaný Hundertwasserhaus, jehož celkový pohled jsem naskenoval z přebalu knihy (ostatní fotografie jsou moje). Fasáda stavby je velmi členitá, vypouklé tvary prozrazují vliv sochařství, jsou však velmi nepravidelné, a pestré barvy jsou zase výrazem umělcovy představy, že každý obyvatel si může zeď pomalovat podle sebe, kam až při vyklonění z okna dosáhne. Vztah k přírodě je vyjádřen stromy a keři, zasazenými na terasách.







Zajímavé je i nádvoří s kašnou a interiér v protější budově, kde se nachází prodejna a stylová kavárna, a jak jsem až dodatečně z knihy zjistil, totéž platí pro toalety.






Hundertwasser také zkrášlil čmoudící komín vídeňské teplárny a její budovy, a tím tuto funkční průmyslovou stavbu v blízkosti historického centra důmyslně zakomponoval do panoramatu Vídně.


23. dubna 2013

Influence Is Not Pastiche

Jistě si někteří pamatují výstavu Sensation, která obíhala a šokovala svět před 15 lety. Mezi jinými mladými britskými umělci, z nich např. Tracey Emin, Damien Hirst, Chris Ofili, Jake & Dinos Chapman, Sarah Lucas a řada dalších.

Zuzana

V New Yorku se odehrála v Brooklyn Museum of Art přesto, že tehdejší starosta Rudolf Giuliani označil ďábly v ní vystavující za 'anti-christians' a výstavu samotnou za výsměch a urážku daňových poplatníků.

Největší kravál vyvolal Chris Ofili svojí 'The Holy Virgin Mary' (1. ukázka), koláž olejové malby, blýskavých cetek, pryskyřice, mapových svorek a sloního trusu na lněném podkladu. Urazil křestany a vyvolal obrovskou kontroverzi.

Tyto věci se nedělají individuálně, dělají se 'v gangu', napsal Walter Sickert. Měl jistě pravdu. Týkalo se to právě těch mladých lidí, které spojoval nejen konkrétní umělecký styl, ale taky způsob, jak představit svoje věci publiku. Ve skutečnosti - někteří byli dlouholetí přátelé a kolegové, jiní se vůbec nikdy nepotkali. Základ tvořili lidé, kteří navštěvovali společně Goldsmith College v Londýně, kde způsob, kterým tam bylo vyučováno, vyprodukoval pozoruhodnou generaci. Jejich příklad pak 'nakazil' spoustu dalších mladých studentů a dali průchod novému britskému umění (mluvíme o letech 1988-94).

Dnes už jsou další jako Ruth Ewan, Spartacus Chetwynd, Lindsay Seers, Darren Almond, Tris Vonna-Michell a jiní, ale původní 'gang' protrhl stavidla. Ty lidi spojila nedávná historie, způsob vzdělání a sdílené estetické klima, společenské vazby, komplex interakce ve stávajícím uměleckém světě a hlavně společné úsilí o prosazení vlastních hodnot a nového systému. Přitom někteří byli extrémně rozdílní na to, aby vycházeli z jednoho společného základu. Těžko by se našli malíři tak vzájemné opoziční v cílech a metodách jako třeba Fiona Rae versus Jenny Saville; nebo objekty tak kontrastní jako objekty bratrů Chapmanových versus Rachel Whiteread. A sensibilitu tak se vzájemné lišící jako u Marc Quinna versus Sarah Lucas. Ty rozdíly ale - překvapivě a paradoxně - naopak silně spojily umělce dohromady. Ano, jejich opozice je vinila z toho, že jejich práce není zcela nová, že svým způsobem recyklují současné módní praktiky bez konkrétního záměru. Jejich kritici poukazovali na vliv Dada a Marcela Duchampa, Arte Povera, Josepha Beuyse, Bruce Naumana až k minimalistickým 'krádežičkám' nebo rovnou ke konceptualistické 'zlodějině'. ;)

Jenže umění vždycky bylo rozvíjejícím se jazykem s přeskupenými slovy, upravené na míru, citované, expandované k vyjádření nového smyslu a nových pocitů. Influence is not pastiche.

(Na 2. obrázku je dílo Damiena Hirsta.)

Odkazy:

19. dubna 2013

Amsterdam (3) - Red Light District

Amsterdam není jen město protkané kanály, pro které se mu přezdívá Benátky severu, známé svými muzei se slavnými obrazy Rembrandta (Noční hlídku najdeme i zhmotnělou v sochách v parku) a van Gogha, cihlovými stavbami, zvláštně nakloněnými domy, kam se přes závěsy na hácích ve štítech vyvážel rozměrnější náklad (např. nábytek) do podlaží, protože po úzkých schodištích by se tam nedalo dostat, ale také město s "inovativními nápady" v oblasti sexu. Jejich symbolem je čtvrť červených luceren (Red Light District), která je jen pár minut pěšky od náměstí Dam v centru města.






Náměstí Dam je srdcem města a také nejživějším místem. Nachází se zde velká radnice, která po jmenování Napoleonova bratra Louise holandským králem se stala královským sídlem a i dnes je využívána k reprezentativním účelům, v další budově sídlí jedna z poboček londýnského muzea voskových figurín Madamme Tussaud. Zajímavý je také obchodní dům Magna plaza, postavený koncem 19. století v neogotickém stylu.






Uprostřed náměstí stojí 22 m vysoký obelisk, který byl po 2. světové válce vztyčen na památku jejích obětí.




Projdeme-li kolem Grandhotelu Krasnapolsky ven z náměstí, po chvíli se ocitneme ve vyhlášené čtvrti sexturistů a davů zvědavců. V domech podél kanálu a také v přilehlých uličkách stojí ve výlohách dívky i starší ženy, bělošky, černošky, Asiatky, štíhlé i silnější, …, a v tomto sexuálním hypermarketu každý zájemce o intimní dobrodružství najde, nač si vzpomene.

Večer okna domů svítí červeně, pokud ovšem zákazník nevstoupil dovnitř, v tom případě se závěsy zatáhnou, co nás však s manželkou velmi překvapilo, že se tam "pracuje" i ve dne, byli jsme tam také kolem třetí hodiny a výlohy už byly plné "zboží", jen se ještě nesvítilo.




Fotografovat se tam ale nedoporučuje, hrozí totiž, že nějaký pasák fotoaparát zvědavci sebere a rozšlape. Jediné dvě fotografie, které jsem kradmo pořídil, jsou zabrány zoomem z druhého břehu kanálu. Z poslední jsou patrné rozdíly v "životní úrovni" - chudší přijíždí na kole (a asi ne příliš často), bohatší v limuzíně. Anebo tyto dopravní prostředky odlišují zaměstnance a majitele?




Pro případné (mužské) zájemce: kolik to stojí? Pokud si vzpomínám, ceny byly asi 50€/15 min. Informace je už starší, z r. 2008, ale při té hrozné celosvětové krizi by se asi dnes nemusely příliš lišit.

15. dubna 2013

Nemoci srdce úzce spojeny s úrovní vzdělání

Nejnovější studie zjistily, že čím nižší vzdělání, tím větší riziko srdečního selhání.

Zuzana

Výzkumníci už dříve zjistili, že vzdělání nižší úrovně silné ovlivňuje ekonomickou situaci jednotlivců a poslední výzkum k této evidenci přidává přímé spojení chudoby s nemocí srdce. Výzkum taky potvrdil, že prevence srdečního selhání musí začít v raném věku. Postupné selhávání srdce je chronický stav, v němž srdce ztrácí schopnost pracovat tak efektivně, jak to tělo vyžaduje a způsobuje symptomy jako únavu, ztížené dýchání a vodu v končetinách. V polovině případů je příčinou zablokování srdečních tepen. Další hlavní důvody jsou nekontrolovaný a neléčený vysoký krevní tlak a cukrovka. Několik studií přišlo na to, že lidi s nízkým příjmem a menším vzděláním mají mnohem vyšší počet koronárních nemocí, ale stále se vědělo málo o jejich riziku srdečního selhávání. Nová studie, která zahrnula víc než 18 600 dospělých Dánů a trvala dvacet let, shledala, že u těch s nejvyšším vzděláním, tedy s vyšším než desetiletým pobytem ve škole, byla pravděpodobnost, že budou přijati do nemocnice se srdečním selháním o 30% menší, než u lidí s nejnižším vzděláním (ve škole pod osm let). Muži a ženy, jejichž úroveň vzdělání - pokud jde o počet odstudovaných let - byla někde uprostřed, se zároveň ocitají i ve střední úrovni rizika srdečního selhání, tj. je u nich o 25 % menší pravděpodobnost, že budou hospitalizováni kvůli nemoci srdce. Výsledky studií, publikované v European Heart Journal, však nedokazují, že nízká úroveň vzdělání sama o sobě je tím pravým důvodem zvýšeného rizika.

Vědci zahrnuli do výzkumu faktory související se životním stylem, jako váhu, kouření, úroveň cholesterolu a cvičební aktivitu všech účastníků a zjistili, že existuje evidentní spojení mezi vzděláním a srdečním selháním. Podle výzkumníků jednou z možností je, že lidi s menším vzděláním a nižším příjmem s menší pravděpodobností dostanou včasný, agresivní způsob léčby srdečního selhání nebo rizikových faktorů této nemoci, jako je např. vysoký krevní tlak nebo cukrovka. Poukazují také na čím dál větší sociální rozdíly, které značně přispívají k šíření obezity, cukrovky a kouření. Podle nich proto bude nezbytné odvrátit nebezpečí těchto problémů hlavně u mladých lidí a pokoušet se zmenšit sociální propast, aby mladí lidé dostali adekvátní prevenci.

Výsledky výzkumu jsou založeny na zkoumání 18 616 dospělých lidí z Kodaně, kteří zpočátku výzkumu neměli žádnou srdeční nemoc. Ti byli sledováni od r. 1976 - déle než 21 let. 2 190 účastníků bylo v průběhu výzkumu odvezeno do nemocnice kvůli srdečnímu selhání. Z účastníků, kteří měli nejnižší vzdělání, bylo kvůli zmíněné nemoci hospitalizováno 18 % mužů a 15 % žen. U pacientů s nejvyšším vzděláním se jednalo o 13 % mužů a 6 % žen.

Vědci ale zdůraznili, že je nezbytný další výzkum k přesnějšímu odhalení příčin, proč menší vzdělání vede k většímu riziku. Zatím by si lidi měli uvědomovat, že srdečnímu selhání se dá předcházet a riziko může být značně redukováno tím, že přestanou kouřit, osvojí si zdravé návyky ve stravování, budou pravidelně cvičit a udržovat normální váhu.

11. dubna 2013

Cancún (1) - letovisko podle počítačové ankety

Nejznámějším mexickým letoviskem odedávna bylo Acapulco, ležící na břehu Tichého oceánu. Asi tomu napomohl i film Muž z Acapulca s Jeanem Paulem Belmondem v hlavní roli a skokani do vody, kteří se po hlavě vrhají z útesů La Quebrada z výšky až 40 m do příbojových vln.

Jednostranné zaměření na Acapulco se však Mexičanům příliš nelíbilo a r. 1972 státní turistická agentura zorganizovala celonárodní anketu, jak by mělo vypadat ideální letovisko, postavené na "zelené louce". Návrhy účastníků byly ukládány do počítačové databáze a z vyhodnocení těchto dat vyplynula jeho podoba i místo. Vybrán byl neobydlený, 22 km dlouhý ostrov v Karibském moři, blízko Yucatánského poloostrova. Ostrov byl s pevninou spojen na obou koncích mosty, na ní bylo založeno nové město - Cancún (nebo také Cancún City) - a na ostrově byla povolena výstavba hotelů kategorie nejméně 3*. Z pohledu turistů se označení Cancún zpravidla zužuje na ostrovní část. Obojí je na mapě z Google Maps vyznačeno růžovou barvou. Jméno má původ v mayském sousloví žlutý had, podle profilu pobřeží, 243 dnů v roce ozářeného Sluncem. Protože Cancún má navíc výhodnou polohu pro návštěvu významných historických památek, např. mayské pyramidy v Chichén Itzá (je vzdálená asi 2 hod jízdy autobusem) a ruin středověkého města Tulum, stal se brzy nejvyhledávánějším letoviskem Mexika.

A právě do Cancúnu jsme se vypravili letos v lednu. Na vídeňském letišti jsme museli přečkat noc, protože na ranní odlet nebyl žádný vhodný přípoj, s notebookem a internetem se to u kávy a zákusků v McDonaldu však dalo vydržet. Jenže sněhová kalamita učinila odlet zbožným přáním. Naše pohodlné 3 a půl hodiny na přestup ve Frankfurtu nad Mohanem se postupně tenčily a představa, že navazující letadlo nestihneme a strávíme dalších x hodin a možná i celý den čekáním na další spoj, byla neradostná. S téměř 3 hodinovým zpožděním jsme konečně odstartovali. Letištními halami ve Frankfurtu jsme běželi jako o závod, naštěstí ani další letadlo na odlet připraveno nebylo. Když se stroj dal do pohybu, ještě nebylo vyhráno. Sníh stále hustě padal a pilot po více než půlhodinovém popojíždění po ranvejích nakonec zastavil. Přijela cisterna s vysokozdvižným ramenem a na zledovatělou vrstvu sněhu na křídlech začala stříkat rozmrazovací směs a horkou vodu, aby rozrušila led na vztlakových klapkách a jejich polohu pak bylo možné ovládat.


Po dalších 11 hodinách letu jsme přistáli v Cancúnu a tam už byl podvečer.



Druhý den jsme se vydali na obhlídku a jednou z prvních věcí, kterou jsme viděli, byli leguáni. Vyhřívali se na skalních zídkách, chodnících i na trávníku.



Celým Cancúnem prochází Kukulkánův bulvár, pojmenovaný podle mayského boha, majícího podobu opeřeného hada. Silniční pruhy jsou odděleny širokým pásem se vzrostlými stromy, chodníky a v jedné části i sochami.



Bulvár lemují luxusní hotely, golfová hřiště a tenisové kurty.




Zatímco bulvár je jak podle pravítka, všechny chodníky vedoucí kolem něj jsou klikaté, snad aby chodcům procházka nepřipadala tak jednotvárná.




Zátoka Nichupte mezi ostrovem a pevninou působí poklidným dojmem, ale proč se v ní nikdo nekoupe? Byla by to zajímavá položka do životopisu - zemřel násilnou smrtí v Mexiku, podobně jako rakouský arcivévoda a později i mexický císař Ferdinand Maxmilián Habsburský nebo Stalinem zavržený revolucionář Lev Trockij. Jenže bez zápisu do historických análů, sežrání krokodýlem v Mexiku by mohlo být nejvýš upoutávkou jednoho vysílání TV Nova a titulní stránky Blesku.




Zvláštností Cancúnu je bílý (nikoliv žlutý) písek, který je příjemný tím, že nepálí. A pak ta azurová barva moře, ta se také hned tak nevidí.



7. dubna 2013

Dvě zajímavé výstavy

Tentokrát vzpomínám dvě výstavy, zaměřené na využití netradičních materiálů, které uspořádalo The Museum of Modern Art v New Yorku v r. 2011. Zachytily práce Pabla Picassa z období před první světovou válkou a návrhy z dýhy z let 1930-1950.
Zuzana

Picasso: Guitars 1912-1914

Někdy mezi říjnem a prosincem 1912, Pablo Picasso (1881-1973) udělal kytaru z lepenky, papíru, motouzu a drátu. Materiál řezal, ohýbal, navlékal a lepil. Picassův čistě vizuální instrument nepřipomínal žádnou sochu, kterou kdo viděl před tím. Picasso spojil radikální techniku koláže, konstrukce a 'mixed-media' malby. Konvenčně používané materiály jako olejové barvy, uhly, pastely a inkoust spojil s tehdy zcela nekonvenčními materiály jako lepenka, noviny, tapety, plech a písek. V r. 1914 umělec znovu zopakoval svoji křehkou papírovou konstrukci v pevnější, stálejší, odolnější formě. Tyto dvě kytary, které Picasso daroval MoMA vypovídají o experimentování s materiálem a strukturou v Picassově práci. Je to průlomový moment v umění dvacátého století. Na výstavě je kolem sedmdesáti úzce souvisejících koláží, konstrukcí, kreseb, mixed-média maleb a fotografií nasbíraných jak v privátních, tak veřejných sbírkách po celém světě. Nabízí zajímavý pohled do průřezu Picassovy práce v letech těsně před první světovou válkou a k ní vyšla publikace Picasso: Guitars 1912-1914 s esejí od Anne Umland. Zahrnuje fotografie, korespondenci, archivní záznamy a výpovědi svědků a dává nahlížet do Picassových metod a do pozoruhodné institucionální historie za akvizicí dvou kytar, Picassových darů MoMA.


Plywood: Material, Process, Form

Další výstava se zaměřila na dýhový design, materiál, který návrháři dvacátého století užívali pro běžné objekty jako nábytek a dokonce i v tvarování moderních forem v architektuře. Instalace představila vzorky z MoMA sbírky moderních návrhů asi od r. 1930-1950, které využívají výhod formálních a estetických možností, poskytovaných dýhou. Archivní fotografie vysvětlují proces návrhu a výroby v materiálu dýha. Ikonický nábytek Alvara Aalto, Charlese a Raye Eamese, Eero Saarinena, a Arne Jacobsena se ocitají vedle organických mís od Tapio Wirkkala (1951), Sori Yanagi's Butterfly Stool (1956), architektonického modelu prefabrikovaného domu od Marcela Breuera (1943), a experimentálních návrhů na dýhu v leteckém průmyslu.

3. dubna 2013

Sergej Rachmaninov - můj oblíbený „rocker“

Když se návštěvník tohoto blogu podívá do rubriky Hudba, z mých příspěvků musí nabýt dojmu, že jsem úzce zaměřený jen na rockovou (beatovou) hudbu. Úplně to však neplatí, zajímám se také o vážnou hudbu, leccos poslouchám i z popu, folku a šansonu, jedině co vůbec nevyhledávám, ale chápu, že se to může někomu líbit, je dechovka, táhlé zpěvy s cimbálem, kotlíkáři (temně hučí Niagára, …, komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci - prostě hrůza) a country & western, kde podobní strejci jako ti z dechovky svá břicha nacpou do kovbojského šatu a hlavu ozdobí sombrerem a přitom lze s úspěchem pochybovat, že by se jim mohlo podařit vylézt na koně.

Můj vztah k vážné hudbě se odvíjí od dlouhých let hraní na klavír, které bohužel ukončilo přestěhování do paneláku. Nehrál jsem nijak skvěle, na koncertech bych vystupovat nemohl, ale o to s větším nadšením. ;) Když jsem přišel domů, nejkratší cestou jsem zamířil k pianu a denně u něj trávil 2-3 hodiny volného času.

Podívám-li se ale na můj tehdejší "repertoár", přesněji řečeno, od čeho jsem uměl alespoň jednu stránku, dodatečně si uvědomuji, že i ve vážné hudbě mě (podobně jako v rocku) hodně oslovovaly skladby s dramatickým nástupem a mohutným zvukem a dynamikou. A ty, které nebyly napsány pro klavír, jsem si sehnal v klavírních transkripcích.

Několik příkladů:
Johann Sebastian Bach - Toccata a fuga d moll
Wolfgang Amadeus Mozart - Turecký pochod (Rondo alla Turca ze sonáty a dur)
Fryderyk Chopin - Revoluční etuda
Ferenc Liszt - Uherská rapsodie č. 2
Johannes Brahms - Uherský tanec č. 5
Modest Petrovič Musorgskij - Balet nevyklubaných kuřátek z cyklu Obrázky z výstavy
Petr Iljič Čajkovskij - klavírní koncert b moll (1. věta), hlavní téma z baletu Labutí jezero
Edvard Grieg - klavírní koncert a moll (1. věta), Průvod trollů ze suity Peer Gynt
Nikolaj Rimskij-Korsakov - árie varjažského hosta z opery Sadko
George Gershwin - Rapsodie v modrém
Richard Addinsell - Varšavský koncert
Jaroslav Ježek - Bugatti-step
Ernest Gold - Exodus

Absolutní jedničkou pro mě však vždy bylo Preludium cis moll, op. 3, č. 2 Sergeje Rachmaninova. Autor ho složil v pouhých 19 letech na prahu své skladatelské dráhy. Tato skladba mě uchvátila na první poslech - majestátní zvuk oktáv prokládaných temnými akordy v pomalém tempu, které se ve střední části změní na zběsilé s vypíchnutými tóny, tvořícími samostatnou melodii, a v třetí části vyvrcholí rozvinutím úvodu, hraném však v mnohem větším tempu a síle. Jen úplný závěr mně přijde trochu rozpačitý, jako kdyby autor nevěděl, jak skladbu ukončit, možná však jeho záměrem bylo po vyvrcholení vše zklidnit a nechat pomalu odeznít (jako po orgasmu).

Rachmaninov (podobně jako Liszt) byl nejen významný skladatel, ale i virtuózní klavírista. Své skladby (a také skladby jiných autorů) sám hrával, mám s ním historické nahrávky na 2 LP, zvukově bohužel vzhledem k tehdejší záznamové technice nekvalitní.

Provedení autora i s pohledem na noty (kameraman měl přitom dost roztřesenou ruku) je v následujícím videu.


Abych pravdu řekl, mám radši "hlučnější" přednes, preludium jsem hrával podobně (nadsázka) jako např. Pablo Galdo.
Pokud jsem na koncertě viděl někoho hrát Rachmaninovo preludium cis moll, klavírista měl vždy na programu i jeho další slavné preludium - g moll, op. 23, č. 5. U něj jsem sebekriticky usoudil, že je natolik mimo mé schopnosti, že jsem se ani nepokoušel sehnat noty.


Mnohé z uvedených skladeb se také hrají ve "zmodernizované" podobě, např. Bacha hraje Vanessa Mae na housle, a nevyhýbají se jim ani rockoví hudebníci, třeba Emerson, Lake & Palmer si přizpůsobili Musorgského Obrázky z výstavy a k některým částem napsali text a nazpívali je.

(Fotografie Sergeje Rachmaninova je převzata ze stránky http://www.pianoparadise.com/rachmaninov.html)

Aktuální článek

Claude Lorrain - ideální krajiny klasicismu

Claude Lorrain (1600-1682), vlastním jménem Claude Gellée , patří k nejvýznamnějším malířům klasicismu , směru, který následoval po temném ...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)