26. srpna 2013

Šumava (1) - Plešné jezero, Plechý, Třístoličník

O Šumavě jsem věděl jen o málo víc než to, že na jejím území pramení Vltava a nachází se tam Boubínský prales. Byla však vděčnou kulisou dobrodružných filmů a seriálů s politickým podtextem, kde se to hemžilo pašeráky, narušiteli státních hranic a tajemnými převaděči, kteří mnohdy místo toho, aby lidem pomohli dostat se za železnou oponu, je okradli a navedli do močálů, v nichž se nešťastní důvěřivci utopili. Kdyby ji znal Arthur Conan Doyle, možná by sem situoval svůj román Pes baskervillský.

Poprvé jsem tam byl před 3 roky na 4 dny a navštívená místa, např. Jezerní slať, rašelinná jezírka, dřevěné lávky a upoutávky na masožravé rosnatky, byla v duchu prvotních představ. Protože však celá oblast je výše položená (Kvilda má nadmořskou výšku 1062 m, Modrava 985 m, Kašperské Hory 739 m), vrcholy mají jen malé převýšení. Šumava tak moc nenadchne turisty, kteří chtějí podávat sportovní výkony a ve zdolávání vrcholů a rozhledech do otevřené krajiny vidí náplň výletů.

Letos jsme tam byli týden a do výletů tentokrát zařadili i dva vrcholy - Plechý (1378) a na německé straně Šumavy Luzný (Lusen, 1373). Začnu tím prvním.




Jako výchozí bod trasy na Plechý jsme zvolili Novou Pec (737), odkud nás podle ukazatele čekalo 6,5 km po zelené značce k prvnímu cíli cesty - Plešnému jezeru. Cesta je velmi snadná, míjíme na ní Schwarzenbergský kanál, vybudovaný pro plavení kmenů, částečně vede podél Koňského potoka, a nakonec mírným stoupáním Jezerní stezkou se dostaneme až na hráz Plešného jezera (1090). Plešné jezero je druhým nejvýše položeným jezerem Šumavy (jen o 6 m výše leží jezero Laka) a rozlohou 7,5 ha je třetí největší (Černé jezero má 18,4 ha a Čertovo 10,3 ha).




Poblíž hráze leží kámen s vytesanou korunkou rodu Schwarzenbergů a nápisem J. S. August 1868 na památku návštěvy Jana ze Schwarzenbergu, kterému tehdy bylo 8 let.




3,5 km dlouhá cesta od Plešného jezera na vrchol Plechý je na ukazateli opatřena varováním, že "průchod je na vlastní nebezpečí", nic nebezpečného na ní ale není, nenajdeme zde skoby ani řetězy, je jen v první části dost strmá a "vydlážděná" velkými kameny. Díky tomu se nabízí krásné výhledy na jezero shora a v dáli je dokonce vidět i nádrž Lipno.



Ve výšce 1310 m narazíme na 14,5 m vysoký památník šumavského spisovatele a malíře Adalberta Stiftera (1805-1868), který byl postaven 10 let po jeho smrti.




Plechý (Plöckenstein) je s 1378 m nejvyšším vrchem české a současně rakouské části Šumavy, je totiž položen na hranicích obou zemí. Nejvyšší kopce celé Šumavy jsou však v německé části, a sice Velký Javor (Grosser Arber, 1456) a Velký Roklan (Grosser Rachel, 1453). Vrchol Plechého je charakteristický velkými skalními bloky, které působí, jako kdyby byly uměle naskládány.




Okolí je však deprimující, asi těžko si lze představit smutnější kombinaci, než je hrdá cedule Národní park Šumava, daleko široko obklopená kůrovcem zničenými stromy.
Den předtím jsme si u pramene Vltavy vyslechli odborný výklad zapáleného mladého ekologa, který na kusu kůry vysvětloval, jakým způsobem kůrovec strom zničí, a vyjadřoval se velmi neuctivě k lesníkům, kteří podle něj jen kácí a sází, neměli by však aktivně zasahovat, protože příroda si prý poradí sama. Při pohledu na rozsáhlá zničená území, která v zimě navíc sužuje až skoro arktický chlad, se nechce věřit, že by zde sám od sebe mohl vyrůst zdravý les.




Z Plechého cesta 1,5 km mírně klesá k Trojmezí (Dreieckmark), kde se stýká hranice ČR, Rakouska a Německa. Místo je označeno trojhranným hraničním kamenem, ozdobeným znaky jednotlivých zemí.




Dalších 3,5 km odtud je Třístoličník (Dreisesselberg, 1302), jehož název je odvozen od tří kamenných stolic, kde podle pověsti rokovali králové trojice sousedících zemí. Zde jsme konečně mohli svlažit hrdla v typické německé hospůdce.




Závěrečných 7,5 km bylo především v první části nepříjemným sestupem a celá trasa skončila na malém venkovském nádraží v Novém Údolí (799). Vlakem jsme jeli jednu zastávku k autobusu do sousední vesnice Stožec a nebýt nás, vlak by byl prázdný.


19. srpna 2013

Objekty jako stopy naší minulosti

Rachel Whiteread promovala na the Slade School of Fine Art v roce 1987 a nyní patří mezi nejúspěšnější umělce své generace.

Zuzana

Rachel Whiteread: Long Eyes

Luhring Augustine v r. 2011 (26.3.-30.4.) připravila výstavu Long Eyes, věnovanou Rachel Whiteread a jejím novým objektům a pracím na papíře. Byla to její osmá výstava od r. 1992, kdy galerie začala Rachel Whiteread prezentovat. Na výstavě bylo možné vidět, že umělkyně pokračuje ve svém stále probíhajícím zkoumání lidských příbytků a jejich smyslu, významu a důležitosti v paměti a historii. Architektonické prvky v domě jsou v jejím pracovním postupu elementární. Přes dvacet let odlévá prostory uvnitř, pod a kolem dveří, podlah, pokojů a celých budov v materiálech jako je sádra a beton.

Objekty působí jako tajuplní duchové, kteří po sobě zanechávají prostor své minulosti. Například napustila do starého domu beton a potom dům zbourala. Zůstal tedy jen vnitřní prostor domu. Stejně naložila se židlemi, stoly, umyvadly, vanami atd. Výsledné objekty jsou pozoruhodné svoji minimalistickou kompozicí a krásou své strohosti.

Výstava Long Eyes představila novou práci, v níž Whiteread reviduje objekty, jako jsou dveře a série oken. Jako materiál užívá epoxidovou pryskyřici. Odlévá přední a zadní stranu každého objektu a spojuje je, aby vytvořila vnitřní prostor originálu. Světlo proniká průsvitným materiálem, který tím pádem popírá svoji hmotnost. Whiteread si vybrala barvy evokující světlo ve vztahu k času. Mdlá šedá barva úsvitu, světle šeříková barva denního světla a neprostupná čerň tmy představuje specifickou denní či noční dobu. Umělkyně má zájem nejen o odlévání prostoru, ale i o zachycení běhu času. Dveře jsou také odlévány v tónech šedé, světle rumělkové a zářivě jantarové a připomínají interiéry, zalité světlem, nebo zastíněné v temnotě.

Její nové práce Half Dozen a Can I zahrnují objekty jako nápojové plechovky, odlité do sádry s oxidem železitým, aby vypadaly zrezivěle. Whiteread se vždycky poohlížela po obvyklých, běžných, denních inspiracích, ale tyto práce jsou zvláště nápadné svojí strohostí a upozorňují na části našeho života, které jsme odhodili jako nepotřebné. Nutí nás přemýšlet o nevyřčené kráse, která bydlí v obyčejnosti, třeba v domovních dveřích nebo odpadcích na ulici. Její objekty jsou odhalením či odkrytím stop, které za sebou zanecháváme.

Rachel Whiteread má za sebou dlouhý seznam poct a vyznamenání, jenž zahrnuje Turner prize, kterou obdržela v r. 1993 za veřejnou zakázku House. V r. 1997 reprezentovala Británii na Venice Biennale a vystavovala na samostatných výstavách v institucích jako Serpentine Gallery, Deutche Guggenheim, Kunsthaus Bregenz a the Hammer Museum. Pozoruhodné veřejné zakázky zahrnují Monument in Trafalgar Square, Water Tower v New Yorku, the Holocaust Memorial in Vienna. Poslední zakázka je úschovna lodí v Norsku.

Umělkyně žije a pracuje v Londýně.



14. srpna 2013

Synkopy 61 (2) - Michal Polák, Pavel Pokorný

Synkopy 61 jsem poprvé zaregistroval na konci 60. let, když už měly za sebou téměř 10 let existence. Jejich počátky však sahaly do teenagerského věku, kdy ještě ani neměly vlastní repertoár a hrály na tanečních zábavách.

Beatles se v té době blížili k definitivnímu rozpadu, hudba se komplikovala a přitvrzovala - objevil se Jimi Hendrix se skupinou Jimi Hendrix Experience a Eric Clapton s Cream. V USA však byl populární i styl west coast (název byl odvozen od skupin ze západního pobřeží), jehož hlavními představiteli byli Beach Boys, Mamas and Papas, Turtles, ..., a jejich vliv se také projevil v Evropě, např. u skupin Hollies a Tremeloes. Charakteristickým rysem tohoto stylu byl vícehlasý zpěv, kdy hlasy členů skupiny se proplétaly ve složitých aranžmá. A tehdy jsem v rádiu uslyšel píseň Suita pro Johanna Sebastiana Bacha, která mě tak okouzlila, že Synkopy 61 se nadlouho staly mou nejoblíbenější skupinou. Propadl jsem jim natolik, že jsem téměř na žádné jiné koncerty než jejich nechodil, a tak neviděl premiéry klíčových alb Progress Organization/Progress 2 před r. 1984, kdy Progress 2 přišel s projektem Mozek.



Synkopám 61 se pro jejich zpěv, jemuž dominoval hlas Michala Poláka, přezdívalo moravští Beach Boys. Skupina také na jediném koncertu Beach Boys u nás vystoupila jako jejich předkapela.
Vedle Suity pro J. S. Bacha mezi nejvýraznější písně Synkop 61 v té době patřily Válka je vůl (původní verzi mimořádně nenazpíval Michal Polák, ale Pavel Váně), Hej, pane můj, Žárlivá dívka, Marťan a Casanova (za pozornost stojí propracovaný vícehlas, díky němuž skupina na 2. beatovém festivalu v Praze získala 2. místo v soutěži skladeb).

Většinu písní v prvním období složila dvojice Oldřich Veselý (hudba) a František Jemelka (text). Z Jemelkových textů alespoň úryvek z písně Marťan, v němž je patrná satira na tehdejší dobu:

Potkal jsem Marťana,
měl vlasy na paty
a džínsy prodřený
a nohy chlupatý.
Tam u nich na Marsu
je to běžnej úkaz,
a tak se podivil,
že chtěj po něm průkaz.

Asi i kvůli tomu Marťan na desce nevyšel a stejně tak další Veselého a Jemelkova píseň Zelená louka, kde se zpívá o umírání. Roli textaře pak převzal Milan Hanák.



Jak už jsem zmiňoval v článcích o Pavlu Váněm (1) a (2), normalizace rockové hudbě vůbec nepřála, Synkopy 61 vydávaly jen malé desky. Hudbu začal skládat i kytarista Petr Směja (např. Bůh lenosti, Bytost podivná, To se stává, Stálo to za to, Robinson), bubeník Jiří Rybář (Venuše, Chci děvče stálý) a zapojil se i zpěvák Michal Polák (Nenech si lhát).
Malou náplastí na chybějící dlouhohrající desku byly 3 miniLP - Festival, Xantipa a Formule 1. Až v polovině 90. let díky vydavatelství FT Records Dr. Pavla Kopřivy skladby z prvního období vyšly na 3 CD a zmíněné 3 miniLP před 5 lety navíc na dvou vinylových LP deskách, které jsem si z nostalgických důvodů koupil. Obě strany obalu tohoto dvojalba jsem pro názornost vyfotografoval. Na druhé straně jsou vidět obaly původních desek.




Skupina tehdy také hrála dost převzatých skladeb - od Beach Boys (Barbara Ann, Do It Again, I Can Hear Music i tu nejobtížnější Good Vibrations), Hollies (Step Inside, Jennifer Eccles), i jednotlivé skladby různých hudebníků a skupin (např. Harrisonovo My Sweet Lord). Synkopy 61 však později byly ovlivněny i britskou hardrockovou skupinou Uriah Heep, a to se projevilo ve zvýraznění a přitvrzení instrumentální složky jejich projevu. Dosavadní sólový zpěvák Michal Polák byl postupně odsunut do pozadí. Začalo to nenápadně tím, když multiinstrumentalista Pavel Pokorný (hrál na klávesy, kytaru a housle) dostal přednost v cover verzi I Can Hear Music od Beach Boys, česky jako Já slyším múzy, a pak nazpíval také všechny skladby od Uriah Heep: Easy Livin', Look At Yourself, The Park - první dvě přetextovány na Bílý vrány a Hrej se mnou fair. Pokorný ale zpíval i skladby domácích autorů Xantipa, Zelený lučištník a Balón. K tomu se čím dál více do zpěvu zapojoval Oldřich Veselý (na desce Xantipa měl jednu skladbu, u Formule 1 jednu skladbu na 1. straně a celou 2. stranu), který vedle skládání hudby do skupiny nastoupil i jako klávesista. Michal Polák se tak stal přebytečným.

Oldřich Veselý si však zaslouží samostatný článek, po desce Formule 1 přešel do skupiny Blue Effect Radima Hladíka, kde působil 5 let, a když se vrátil do Brna, konečně Synkopy přivedl k nahrání plnohodnotných LP Sluneční hodiny, Křídlení a Zrcadla.

(Na obalu je Michal Polák úplně vpravo, Pavel Pokorný je vedle něj, Oldřich Veselý je úplně vlevo a od něj doprava stojí bubeník Jiří Rybář, baskytarista Jan Čarvaš a kytarista Petr Směja.)

7. srpna 2013

Vyšší vzdělání může lépe pomoci v boji s hrozící demencí ve starším věku

Navazuji na debatu pod článkem o výzkumu ohledně Alzheimerovy choroby.

Zuzana

Výzkum, jehož výsledky dodatečně uveřejňuji, do jisté míry potvrzuje, že předpoklad tazatelů byl správný. Studie z července 2010 ukazuje, že lidé s vyšší úrovní vzdělání jsou schopni lépe čelit mozkovým změnám vedoucím k demenci, což může u nich vysvětlit nižší procento rizika. Nedávný výzkum ukázal, že každý rok vzdělání navíc je spojen asi s 11 % redukcí rizika demence. Není ale jasné, zda to způsobuje vysoká úroveň vzdělání sama, nebo i další faktory s ní spojené - např. lepší životní styl a finanční status, viz studie o vlivu vzdělání na srdeční choroby, o níž byl jeden z nedávných úvodníků: Nemoci srdce úzce spojeny s úrovní vzdělání.

Nová studie přišla na to, že mozkové změny vedoucí k demenci se týkají lidí různých úrovní vzdělání, ale ti s vyšší úrovní mohou efekty snadněji eliminovat. Vědci zkoumali mozky 872 lidí, kteří se zúčastnili ve třech rozsáhlých výzkumech stárnoucí populace v Evropě. Účastníci vyplnili dotazníky ohledně svého vzdělání. Předešlý výzkum prokázal, že není jednoznačný vztah mezi diagnózou demence během života a změnami, které lze najít v jejich mozku poté, kdy zemřou. U jednoho případu lze najít v mozku spoustu patologických změn, u druhého jenom velmi málo a přece oba trpěli demencí, jak řekla spoluautorka studie Dr. Hannah Keage z University of Cambridge v Anglii. (Tuto informaci uváděla i studie o Alzheimerově chorobě). Dr. Keage řekla, že vzdělání v raném věku zřejmě lidem usnadňuje úspěšně se utkat se spoustou změn v mozku předtím, než se demence skutečně dostaví.

Studie, která byla publikována v r. 2010 v srpnovém čísle časopisu Brain, je velmi důležitá, protože na světě žije velké množství stárnoucí populace. Zmíněná studie údajně poskytuje velkou podporu investicím do vzdělání v mládí a může tím pádem mít velký vliv na společnost a délku života lidí. Je tedy velmi relevantní co do rozhodování o důležitosti uvolňování dotací na vzdělání, tolik souvisejícího s lidským zdravím.

2. srpna 2013

Milán (1) aneb Kariéra přes postel

Milán je hlavním městem Lombardie, nejvýznamnějšího regionu bohatého italského severu. Nabízí řadu památek (gotický dóm s tisíci věžiček, hrad Castello Sforzesco, pasáž Viktora Emanuela II), stánky umění (galerie Brera a Ambrosiana, opera La Scala, kostel s Leonardovou freskou), je však i moderním centrem, pořádají se zde veletrhy, sídlí zde slavné fotbalové kluby AC a Inter, poblíž Milána je Monza s okruhem F1.




V Miláně jsem byl poprvé v září r. 2002. Letenky byly tehdy drahé, nízkonákladové společnosti ještě neexistovaly, anebo nebyly tak rozšířené, proto jsem jel autobusem. Byla tam trochu zvláštní společnost - téměř výhradně mladí lidi a většinou hezké dívky. Milán je totiž také městem módy a ta asi byla jejich cílem. Přes uličku seděl student, který si přivydělával jako model a vykládal dívkám sedícím za mnou, kam chodí na disco, a ty se o modelingu bavily i mezi sebou. Vedle mě seděl třicátník, ten však měl jiný plán, jel na brigádu sbírat jablka. Říkal, že se tím zabývá tak měsíc, pak chodí týden po Dolomitech a po návratu čeká, až se zase najde nějaká práce. Zřejmě těch česáčů bylo v autobuse víc, protože druhý řidič, který dělal evidenci cestujících (zjišťoval čísla pasů a cíl cesty a zapisoval to do papíru, aby urychlil průjezd přes hranice, protože v EU a Schengenu jsme ještě nebyli), mně položil otázku: "Taky na jabka?" (na předvádění módy mě zjevně netipoval.)

Jeli jsme nočním spojem, a tak hovor byl dobře slyšet. Dvojice dívek za mnou byla dost odlišná, jedna byla hodně suverénní, do Milána jezdila už celý rok, druhá naopak poprvé, a proto byla dychtivá informací, jak to ve světě modelingu chodí.
"Dopoledne něco fotíš do katalogu, pak s někým spíš, …"
"S kým spíš?" s překvapením ji přerušila začátečnice.
"S fotografem, šéfem modelingové agentury, s někým důležitým z redakce módního časopisu, prostě s někým, kdo tě posune dál."

Když jsem pak při čekání na zpáteční autobus viděl, jak se štíhlá, vysoká dívka vášnivě líbá s postarším, o půl hlavy menším mužem, který by mohl být jejím dědečkem, už jsem se ničemu nedivil.

Mám rád Miroslava Horníčka a jeho přítele, herce Jiřího Sováka, bavily mě jejich historky, proto jsem si koupil všechny čtyři knihy rozhovorů, které se Sovákem sestavila Slávka Kopecká. Sovák tam také líčí, jak se herečky musí "snažit", aby získaly větší roli. Vzpomínal odposlechnutý rozhovor dvou mladých adeptek Ceny Thálie, jak rozebírají nevzhledného režiséra a rozumují, která mu dá. Nakonec dospěly k závěru: "A víš co, dáme mu obě." A (podle Sováka) nejednalo se o hrušky z vlastní zahrádky. Sovák to pak vykládal svému kolegovi v herecké šatně, Josefu Hlinomazovi, a ten to zhodnotil lakonicky: "Dáš a máš roli. Já bejt ženská, tak dám každýmu."




K fotografiím:
  1. Tři pohledy na kostel a dominikánský klášter Santa Maria delle Grazie, v jehož refektáři (= jídelně) je umístěna proslulá Leonardova freska Poslední večeře Páně. Pokud byste ji chtěli vidět, je třeba si vstup objednat předem a lhůty jsou stále delší. V r. 2002 si stačilo koupit lístek na druhý den, o pár let později u pokladny visela cedule Sold out till + datum o 3 týdny později. Kostel i s freskou je na seznamu UNESCO.
  2. Josef Hlinomaz byl nejen osobitý herec, ale i výborný malíř. V jeho obrazech je zřetelný vliv surrealismu a naivního umění, za své vzory považoval Hieronyma Bosche a Henriho Rousseaua, známého i jako Celník Rousseau. Na naskenované obálce vzpomínkové knihy Majoucta je obrázek, kde Hlinomaz Celníkovi vzdává hold tím, že do něj vkreslil i jeho autoportrét z pražské Národní galerie.

Aktuální článek

Levočské vrchy, Mariánska hora a Levoča

„ Tam okolo Levoči, tam se voda točí, ktorá nemá frajíra, nech tam do něj skočí ,“ se zpívá v slovenské lidové . Určitě lepší nápad je ale v...

10 nejčastěji zobrazovaných článků