Milán (1) aneb Kariéra přes postel

Milán je hlavním městem Lombardie, nejvýznamnějšího regionu bohatého italského severu. Nabízí řadu památek (gotický dóm s tisíci věžiček, hrad Castello Sforzesco, pasáž Viktora Emanuela II), stánky umění (galerie Brera a Ambrosiana, opera La Scala, kostel s Leonardovou freskou), je však i moderním centrem, pořádají se zde veletrhy, sídlí zde slavné fotbalové kluby AC a Inter, poblíž Milána je Monza s okruhem F1.

V Miláně jsem byl poprvé v září r. 2002. Letenky byly tehdy drahé, nízkonákladové společnosti ještě neexistovaly, anebo nebyly tak rozšířené, proto jsem jel autobusem. Byla tam trochu zvláštní společnost - téměř výhradně mladí lidi a většinou hezké dívky. Milán je totiž také městem módy a ta asi byla jejich cílem. Přes uličku seděl student, který si přivydělával jako model a vykládal dívkám sedícím za mnou, kam chodí na disco, a ty se o modelingu bavily i mezi sebou. Vedle mě seděl třicátník, ten však měl jiný plán, jel na brigádu sbírat jablka. Říkal, že se tím zabývá tak měsíc, pak chodí týden po Dolomitech a po návratu čeká, až se zase najde nějaká práce. Zřejmě těch česáčů bylo v autobuse víc, protože druhý řidič, který dělal evidenci cestujících (zjišťoval čísla pasů a cíl cesty a zapisoval to do papíru, aby urychlil průjezd přes hranice, protože v EU a Schengenu jsme ještě nebyli), mně položil otázku: "Taky na jabka?" (na předvádění módy mě zjevně netipoval.)

Jeli jsme nočním spojem, a tak hovor byl dobře slyšet. Dvojice dívek za mnou byla dost odlišná, jedna byla hodně suverénní, do Milána jezdila už celý rok, druhá naopak poprvé, a proto byla dychtivá informací, jak to ve světě modelingu chodí.
"Dopoledne něco fotíš do katalogu, pak s někým spíš, …"
"S kým spíš?" s překvapením ji přerušila začátečnice.
"S fotografem, šéfem modelingové agentury, s někým důležitým z redakce módního časopisu, prostě s někým, kdo tě posune dál."

Když jsem pak při čekání na zpáteční autobus viděl, jak se štíhlá, vysoká dívka vášnivě líbá s postarším, o půl hlavy menším mužem, který by mohl být jejím dědečkem, už jsem se ničemu nedivil.

Mám rád Miroslava Horníčka a jeho přítele, herce Jiřího Sováka, bavily mě jejich historky, proto jsem si koupil všechny čtyři knihy rozhovorů, které se Sovákem sestavila Slávka Kopecká. Sovák tam také líčí, jak se herečky musí "snažit", aby získaly větší roli. Vzpomínal odposlechnutý rozhovor dvou mladých adeptek Ceny Thálie, jak rozebírají nevzhledného režiséra a rozumují, která mu dá. Nakonec dospěly k závěru: "A víš co, dáme mu obě." A (podle Sováka) nejednalo se o hrušky z vlastní zahrádky. Sovák to pak vykládal svému kolegovi v herecké šatně, Josefu Hlinomazovi, a ten to zhodnotil lakonicky: "Dáš a máš roli. Já bejt ženská, tak dám každýmu."

K fotografiím:

1. Tři pohledy na kostel a dominikánský klášter Santa Maria delle Grazie, v jehož refektáři (= jídelně) je umístěna proslulá Leonardova freska Poslední večeře Páně. Pokud byste ji chtěli vidět, je třeba si vstup objednat předem a lhůty jsou stále delší. V r. 2002 si stačilo koupit lístek na druhý den, o pár let později u pokladny visela cedule Sold out till + datum o 3 týdny později. Kostel i s freskou je na seznamu UNESCO.
2. Josef Hlinomaz byl nejen osobitý herec, ale i výborný malíř. V jeho obrazech je zřetelný vliv surrealismu a naivního umění, za své vzory považoval Hieronyma Bosche a Henriho Rousseaua, známého i jako Celník Rousseau. Na naskenované obálce vzpomínkové knihy Majoucta je obrázek, kde Hlinomaz Celníkovi vzdává hold tím, že do něj vkreslil i jeho autoportrét z pražské Národní galerie.