29. října 2015

New York (5) - naše finanční kariéra na Wall Street

Mezi povídkami výboru The Perfect Lover's Guide kanadského humoristy Stephena Leacocka (1869-1944) je i My Financial Career o drobném střadateli, který se vydal do banky uložit svých těžce uspořených 56 dolarů. Kožené tváře bankovních úředníků ho ale tak vystresovaly, že požádal o důvěrné jednání s ředitelem. Ten v domnění, že má co do činění se soukromým detektivem od Pinkertonů, nebo dokonce rodinným příslušníkem Rothschildů, chystajícím se uložit horentní částku, si ho odvedl do místnosti, kde je nikdo nemohl rušit. Po zjištění skutečného stavu ho hned odpálkoval zpět. Zmatený střadatel si spletl dveře a vstoupil do trezoru. Na přepážce po uložení ruličky bankovek požádal o šek, aby si vybral 6 dolarů na nejbližší vydání. S šekovou knížkou však neměl žádné zkušenosti, v trémě vypsal částku 56 dolarů a účet zase zrušil. Na dotaz, v čem chce obnos vyplatit, odpověděl, že v padesátidolarovkách a zbytek v šestidolarovkách.

S americkým finančním systémem jsme s chotí také mohli získat zkušenost. Když jsme se ubytovali v hotelu na Dolním Manhattanu naproti Ground Zero (byl se slevou), měli jsme to jen "pár" kroků na Wall Street, kde sídlí newyorská burza (New York Stock Exchange). Prudký propad kurzů ve čtvrtek 24. října 1929 (Black Thursday) dospěl do naprostého krachu přesně před 86 lety v úterý 29. října 1929 (Black Tuesday) a hluboce poznamenal 20. století, vyvolal celosvětovou hospodářskou krizi, nástup populistů a radikálů nejrůznějšího druhu, slibujících ráj na Zemi podrobením jiných národů, vyvrcholil 2. světovou válkou a s jejím koncem přerozdělením sfér vlivu vítězů.




Démonizované místo burzy, kde podle propagandy tahají za nitky celého světa "agenti z vólstrýtu", původci veškerého zla, nás dost zklamalo. Čekali jsme po zuby ozbrojené hromotluky, hodné ostrahy Pentagonu, kolem budovy ale stojí jen nízký plot a dostat se do ní znamená projít přes stan, kde znuděně lelkoval všeho všudy jeden uniformovaný strejda.




O pár dnů později na budově burzy přibyla reklama The marketplace where opportunity knows no boundaries. Příležitost, která nezná hranic, nás zlákala, řekli jsme si, že koupíme nějakou hrozně výhodnou akcii, zahodíme zpáteční letenky a přestěhujeme se na Bahamy.



Trochu nás překvapilo, že před námi v doprovodu dospělé osoby dorazila skupina mládežníků ve věku 13-14 let a bez velkých okolků prošla do budovy. Jenže naše pasy strážce studoval velmi zevrubně a dlouho (víza jsme neměli, jen registraci ESTA) a nakonec prohlásil, že dál jít nemůžeme, protože ke vstupu je nutné mít jakési povolení či pozvání (Rusové by řekli "bumážku").

Tak jsme si alespoň trochu víc prohlédli Wall Street. Kromě burzy je zde ještě několik budov, majících vztah k financím: Bank of New York (nejstarší banka v USA, založená r. 1784) a Museum of American Finance (mimo jiné vystavuje zlaté mince a americké bankovky), místo "s" má v názvu vtipně použitý symbol pro dolar.
Donald Trump, který usiluje o nominaci republikánů do prezidentského klání, tam má jeden mrakodrap, ale mnohem zajímavější je ten druhý, Trump Tower, na Páté avenue blízko Rockefellerova centra.




Naproti burzy stojí Federal Hall National Memorial. Před ním se nachází socha George Washingtona, který zde r. 1789 byl inaugurován prvním prezidentem USA, budova tehdy sloužila jako sídlo kongresu (a ještě předtím jako radnice) a byla v ní také přijata Ústava USA (Constitution of the United States of America) a její dodatky - Listina práv (Bill of Rights). Dnes je zde muzeum, připomínající tyto historické události.




Američané mají asi smysl pro černý humor, poblíž burzy jsme narazili na navigační ceduli k U.S. Bankruptcy Court. Bankrotáři to nemají daleko, hned za rohem je honosná budova na jejich problémy.




Připomíná to naše pohřební služby, které si velmi rády otvírají kanceláře vedle nemocnic.

20. října 2015

Sandomierz a Krzyżtopór - malebné město a tajemný hrad

Při putování Pieninami mě zaujalo, že hrad Pieniny v 13. století nechala postavit Kinga Polská, manželka krakovského a sandoměřského knížete Boleslava V. Stydlivého. Sandoměř (Sandomierz) jsem totiž předtím krátce navštívil, leží v jihovýchodním Polsku ve Svatokřížském vojvodství (Województwo Świętokrzyskie) a při cestě do Lublinu k běloruským hranicím byla vhodným místem k oddechové zastávce.

Městu je také věnována podrobná stránka na anglické Wikipedii. Píše se zde, že "Sandoměř je jedním z nejstarších a historicky nejvýznamnějších měst Polska", její historie sahá do 12. století a podle kronikáře z tehdejší doby "Sandoměř se řadila společně s Krakovem (Kraków) a Vratislaví (Wrocław) mezi hlavní města Polska". Z dnešního pohledu to zní značně nadneseně, Krakov a Vratislav se považují za nejkrásnější polská města, obě jsou na seznamu UNESCO a jsou také nesrovnatelně větší, Krakov má 3/4 milionu obyvatel a Sandoměř pouhých 25 tisíc, hodí se však na ni příměr "malá, ale hezká".

Přitom ještě v 15. století patřila k největším městům Polska, úpadek přišel s obsazením města Švédy v 17. století, další pohromou byl velký požár, nějakou dobu po rozdělení Polska patřila Rakousku, podepsaly se na ní i napoleonské války, v 19. století ji zabralo Rusko a vše dovršila 1. světová válka. Po jejím skončení ale Sandoměř znovu připadla Polsku. Protože výstavba průmyslových podniků se jí vyhnula a historické budovy se podařilo obnovit, Sandoměř opět vykvetla do krásy.

Jednou z nejstarších památek je gotická Opatowská vstupní brána do města ze 14. století. Vpravo od ní stojí kostel sv. Ducha ze stejného období.




Z této doby pochází i gotická katedrála, která je označována jako "matka všech kostelů" v sandoměřské diecézi. Na jejím místě dříve stál románský kostel z 12. století, ale ten byl zcela zničen.



Stary Rynek, hlavní sandoměřské náměstí, je dost nezvyklý svým sklonem, malebnost fasád domů připomíná naši Telč.




Umístěním cihlové budovy radnice doprostřed náměstí se však víc podobá Poličce nebo Levoči. Hlavní část budovy byla rovněž postavena ve 14. století, ale mnohokrát byla přestavena a rozšířena a nakonec po celém obvodu římsy zakončena ozdobnou zídkou (atikou) v renesančním slohu.
Bílá věž byla přistavena v 17. století.
Před budovou stojí sloup se sochou Panny Marie, Ježíšovy matky.




Bílá budova vpravo od radnice je dům Olešnických, v němž se nachází vchod do podzemních chodeb pod náměstím, zpřístupněných pro turistické prohlídky. Původně byly postaveny bez jakýchkoliv podpěr a po propadech musely být zabezpečeny.




Ve městě je celá řada dalších sakrálních staveb. Nejstarší je kostel sv. Jakuba ze 13. století s pozdně románským portálem.



Vpravo od červeného kostela sv. Michala stojí bílá budova církevní školy (koleje) pro vzdělávání kandidátů kněžství v papežském semináři.



Ještě mnohem větší bílá budova na dalším snímku je jezuitská kolej (Collegium Gostomianum), která je jednou z nejstarších středních škol v Polsku, první část byla postavena r. 1602.




Na dalším dvojsnímku je klasicistní Biskupský palác z 19. století a v zelené budově sídlí Teologický ústav.




Kostel sv. Marie Magdaleny (někdy také považované za Ježíšovu manželku) dnes slouží jako sídlo Městského úřadu.
Věž se zvonicí je postavena v barokním slohu.



V Sandoměři je i zámek. Byl postaven také ve 14. století, ale z té doby se dochovalo jen západní křídlo, které se v 19. století využívalo jako vězení. Po rozsáhlé obnově v 2. polovině 20. století byl přeměněn na Regionální muzeum (Muzeum Okręgowego).



Na panoramatickém snímku vidíme katedrálu, církevní školu, zvonici a jezuitskou kolej, červená cihlová budova uprostřed s trojúhelníkovým štítem je gotický Długoszův dům z r. 1476, postavený diplomatem a historikem Janem Długoszem, autorem souhrnného díla dějin Polska. Dnes v domě sídlí Diecézní muzeum.




Asi hodinu jízdy před Sandoměří se nachází malá vesnice Ujazd a v ní stojí zřícenina monumentálního hradu Krzyżtopór ze 17. století. Název hradu symbolizuje křižácké výpravy (krzyż = kříž a topór = sekera). Nechal ho postavit podivínský sandoměřský hrabě Krzysztof Ossoliński. Po dokončení r. 1644 byl největším palácem v Evropě, překonal jej až zámek Versailles. Komplex zabírá 1,3 ha a délka obvodových stěn je 700 metrů.



Zálibou hraběte byla astronomie, a proto hrad navrhl podle kalendáře, měl 366 oken (jako dní v přestupném roce, v nepřestupném bylo jedno okno trvale zavřeno), 52 pokojů (počet týdnů roku) a 12 tanečních sálů (počet měsíců v roce). Strop jednoho sálu tvořilo akvárium s exotickými rybami a koňské stáje měly mramorová koryta a stěny s křišťálovými zrcadly. Hrabě se také věnoval astrologii a černé magii a pokoušel se zhotovit stroj času.




Stejně jako v případě Sandoměře za švédské invaze byl hrad částečně zničen a během války s Ruskem se z něj stala ruina. Plány polského ministerstva vnitra udělat z něj zotavovnu pro důstojníky vzaly za své po vyhlášení stanného práva v r. 1981 a později pro finanční náročnost byla rekonstrukce hradu odsunuta na neurčito. Upomínkou na starou slávu hradu je už jen baterie historických děl. Stal se však oblíbenou kulisou rytířských turnajů.




S hradem je spojena řada pověstí, podle jedné z nich vojáci Rudé armády, kteří zde r. 1944 hledali poklad, beze stopy zmizeli, možná na stroji času byli rychlostí světla přeneseni do hlubin vesmíru. Stejně dopadli i tajní agenti NKVD, kteří se "dezertéry" vydali hledat.

9. října 2015

Zpěv u klavíru

Na základní škole byly pro mě noční můrou hodiny Hudební výchovy. Jako žák málokdy naučený a s vypracovanou domácí úlohou jsem se strachy krčil v lavici, vařit z vody před tabulí bylo samo o sobě stresující a v hudebce ještě ke všemu po nás chtěli zpívat. Učitel do nás vtloukal lidové písně, kterými jsem opovrhoval (doma jsem poslouchal hlavně rock), a zazpívat před spolužáky "čobogaj, něbogaj, čáry nebogaj" nebo "na koníčka si vyskočím, šavlička zablejskne se, mojí ze všech nejmilejších žalostí puká srdce" by mě nikdo nepřinutil ani pod hrozbou mučení. Aby nás ke zpěvu povzbudil, učitel pro klasifikaci vymyslel, že kdo nebude zpívat úplně falešně (nebo vůbec) a pozná, jakou skladbu z vážné hudby hraje na klavír, dostane jedničku, za nesplnění některého z kritérií byla známka o stupeň snížena. Tak jsme několik let válčili a já měl stále dvojku, sice jsem odmítl zpívat, ale zase jsem vždy poznal, co hraje. To ho nesmírně štvalo, myslel si totiž, že mně někdo napověděl, zkoušel pak ještě další skladbu, ale marně. Netušil totiž, že o hudbu (a to i vážnou) se ve skutečnosti zajímám, mám hudební sluch a také cvičím na kytaru (později jsem k tomu přidal klavír).

Kytara a klavír jsou moje nejoblíbenější hudební nástroje i na poslech. Zatímco zpívat s kytarou je naprosto běžné, obdivuji, když to někdo dokáže s klavírem. Vybraní hudebníci to umí a navíc si písně sami skládají.

Přestože Beatles se proslavili ve složení 3 kytary a bicí, kdy všichni také zpívali, členové autorsky dominující dvojice John Lennon a Paul McCartney občas sedli ke klavíru nebo u něj své písně komponovali.
Paulova nejznámější s klavírem je Hey Jude, Johnova Imagine z doby po rozpadu skupiny.

Od skupiny Procol Harum znám jen A Whiter Shade of Pale, kde si vypůjčili melodii J. S. Bacha, s tou však měli velký úspěch a hrají ji dodnes.

Zvuk varhan Hammond byl typický i pro Vanilla Fudge. Skladbu You Keep Me Hanging On si oblíbila brněnská skupina Progress Organization a jako jednu z mála převzatých ji zařadila do svého repertoáru.

Oldřich Veselý v prvním období spolupracoval se skupinou Synkopy 61 jako dvorní autor hudby, pak ji však posílil i na pódiu jako zpěvák a klávesista. Poprvé se takto předvedl v písni Ptačí sonáta, která vyšla na desce Xantipa.
Ve skupině Blue Effect později působil společně s dalším klávesistou Leškem Semelkou, s kterým se pěvecky i na klávesové nástroje zajímavě doplňovali, jak to ukazuje např. píseň Rajky (v záznamu začíná od 1:05, v tomto případě je ale autorem hudby Radim Hladík). Hladík, Veselý a Semelka se ještě s Mišíkem r. 1997 sešli v televizním pořadu Na Kloboučku, mapujícím historii skupiny Blue Effect (klíčové skladby jsou od 7:55 dál).
Ze samostatného působení Leška Semelky je asi nejznámější píseň Jména.

Klávesistou skupiny Elán je Vašo Patejdl. Na první LP desce Elánu Ôsmy svetadiel má lyrickou píseň Ja viem, k jejímuž nahrání si vystačil sám. Stále ji hrává i na své sólové dráze.

Slovenským konkurentem Elánu byla skupina Modus s řadou známých hudebníků, kteří se prosadili i samostatně (Ján Lehotský, Miro Žbirka, Marika Gombitová, Laco Lučenič).
Po odchodu z Modusu r. 1982 Žbirka ukázal, že kromě kytary umí i na klavír. Doprovází se na něm v písni Atlantída. Její úspěch přispěl k tomu, že se Žbirkovi podařilo přerušit dlouhou šňůru Zlatých Slavíků Karla Gotta.
Marika Gombitová v Modusu jen zpívala, po nešťastné automobilové nehodě, která ji upoutala na invalidní vozík, a zklamání, že klávesista a současně kapelník Lehotský s ní přestal počítat a skupinu doplnil jinými zpěváky, se dokázala vrátit jako autorka hudby a klávesistka. Nahrála album Ateliér duše, kde s hudební složkou písniček jí pomohl Vašo Patejdl, řadu si jich však složila sama, včetně nejkrásnější písně celého alba Koloseum.


Ján Lehotský vedle hry na klávesové nástroje také zpíval, z pozdější doby pochází duet s Ivonou Novotnou Karty sú už rozdané.

V počátcích blogu, kdy ho ještě nikdo neznal, jsem napsal tři články o Romanu Dragounovi, mém nejoblíbenějším hudebníku, který právě za doprovodu kláves zpívá. Podrobné informace o něm jsou v článcích, sem vložím jen jednu krátkou ukázku: Vyplouvám, tvořící předěly v prvním koncertním programu skupiny Futurum, nazvaném Ostrov Země.


V předchozí skladbě Dragounovy klávesy zní jako chrámové varhany a jeho zpěv podbarvují dlouze držené akordy, Dragoun ale hrává i na akustický klavír a s ním nahrál v r. 2012 sólové album Piano, kde klávesový part je mnohem bohatší, např. ve skladbě Kronikář.

Michala Davida hodně lidí nesnáší, některé primitivní diskotékové popěvky se nedaly poslouchat ani dřív a při jeho dnešní vizáži už působí značně trapně, ale píseň Největší z nálezů a ztrát se mu povedla.

Mezi nejznámější zahraniční zpívající klávesisty patří Elton John. Jeho píseň Sorry Seems to be the Hardest Word se mně více líbí v coververzi Joe Cockera. Proto ještě jednu a také známou: Sacrifice z živého vystoupení, kde ho mimo jiné doprovázejí kytaristé Mark Knopfler z Dire Straits a Eric Clapton.

Zpěvák skupiny Queen Freddie Mercury byl nezaměnitelný svým jevištním pohybem, někdy ale také usedl ke klavíru, např. v písni It's a Hard Life.

Zlínská skupina AG Flek na albu Dohrála hudba z r. 1989 má pěknou píseň klávesisty (a kytaristy) Ivo Viktorina Carpe Diem, který ji také zpívá.

Alice Springs ve vystoupeních také začínala s klavírem, vzpomínám si, že kdysi v nějakém rozhovoru zmiňovala, že její podmínkou je, aby jí pořadatelé koncertu zajistili kvalitní klavír. To ji už asi dávno přešlo, píseň Vrať se mi zpátky v doprovodu její skupiny z r. 2003 se stala svižným hitem, Alice Springs ji však původně hrála na klavír v pomalém tempu a zpívala procítěně a melancholicky.


Z debutového alba Hlavolam Davida Deyla z r. 2009 je nejhranější písní Akorát.

Nejnovější písní v tomto přehledu je When I Was Your Man z r. 2013, kterou zpívá Bruno Mars.

Když bylo Regině Spektor 9 let, rodiče i s ní z Moskvy emigrovali do USA a Regina později v New Yorku vystudovala hru na klavír a byla vedena k dráze koncertní pianistky. Prosadila se ale jako zpěvačka a skladatelka, doprovázející se virtuózním způsobem na klavír. Asi nejpopulárnější její písní je Aprés Moi, kterou si také oblíbila mnohonásobná mistryně světa a Evropy v krasobruslení Irina Slucká a použila ji jako hudební doprovod pro volnou jízdu.
Z řady živých vystoupení Reginy Spektor je velmi působivý záznam z koncertu v Londýně v r. 2009.


P.S. Článek není vyčerpávajícím přehledem zpívajících klavíristů, např. jsem zde vědomě opomenul Jiřího Šlitra, protože zvuková kvalita záznamů jeho písní je dost nízká, budu ale vděčný za jakékoliv další tipy a odkazy v komentářích.

Aktuální článek

Proč ani letos nebudu volit

O letošních volbách se stále mluví, jak jsou přelomové, že jde o všechno, o ohrožení demokracie autoritáři a populisty, nebo k světlým zítřk...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)