Václav Havel je oficiální propagandou vynášen do nebe jako osvoboditel od jha komunismu a člověk, který přinesl demokracii, ale kdo byl v r. 1989 dospělý, si pamatuje, že v tom roce se zhroutily komunistické režimy v celém východním bloku, tedy i tam, kde Havla neměli, navíc my jsme byli až předposlední, jen o několik dnů jsme předběhli Rumunsko. Mlčící většina už totiž nechtěla poslouchat pohádky, jak míříme k světlým zítřkům, když ze zahraničních televizních stanic a filmů viděla, že tam mají lepší zboží, lepší auta, větší výběr a každý to chtěl mít také, jezdit na dovolenou za hranice všedních dnů a asi nikdo nepochyboval, že stačí vyházet zkostnatělé papaláše a nic tomu nebude bránit.
Václav Havel si však spíš než soutěž politických stran představoval vládu osvícených intelektuálů, kteří vědí nejlépe, jak všechno dělat. Jeho nepolitická politika ale velmi rychle zkrachovala, v r. 1992 Občanské hnutí, které se s ním identifikovalo, ve volbách vyhořelo, a to se pak ještě několikrát opakovalo (např. v podání Unie svobody a v prezidentských volbách a další strany podobného ražení k tomu mají nakročeno). A po téměř třiceti letech porážek pravdoláskaři hořekují, že ti nevzdělaní a hloupí venkované vždy všechno pokazí a nejlepší by bylo, kdyby volební právo neměl každý.
Nikdy jsem nechápal, proč Havlovi obdivovatelé se tak umanutě snažili, aby dostal Nobelovu cenu míru, místo aby jej navrhli na cenu za literaturu. Politicky motivovanou cenu za zásluhy o mír ve světě se podařilo udělením řadě dost pochybných existencí zdiskreditovat. Havel sám uvěřil, že by ji v r. 1990 měl dostat a dokonce dopředu namluvil děkovnou řeč. Tehdy se naivně domníval, že přesvědčí mocnosti rozpustit vojenské bloky, dojedná mír mezi Izraelem a Palestinou, …, ale z mesiášství brzy vystřízlivěl a přešel k projevům naprosté servility vůči USA a jejich vojenským akcím, nejtrapněji demonstrované výrokem o "humanitárním bombardování".
Já hodnotu Václava Havla vidím ne v politice (u nás po "zabití studenta Šmída" se režim zhroutil sám jak domek z karet a prvním prezidentem mohl být téměř kdokoliv s trochou důvěryhodnosti), ale v literární činnosti. Koupil jsem si knihu jeho osmi nejvýznamnějších her a ty, které jsem dosud přečetl, se mně opravdu líbí.
Jednoaktovku Vernisáž z r. 1975 (tj. z roku, kdy také napsal Audienci a dopis prezidentu Gustavu Husákovi) jsme měli možnost vidět i v představení brněnského HaDivadla.
Vzhledem k tomu, co bylo významnou příčinou konce komunismu, kuriózně hlavním mottem hry je výsměch konzumnímu způsobu života (a nevkusu). Manželský pár Michal a Věra si pozve na návštěvu svého přítele Bedřicha a chlubí se, jak nádherně si vybavili byt, jak dokonalé je jejich manželské soužití (včetně sexu a dobrého jídla), jak geniální je jejich dítě, a s dojemnou starostlivostí kladou Bedřichovi na srdce, v čem všem by měl na sobě zapracovat, aby byl také tak šťastný.
Na stěně visí turecký kinžál, ve výklenku stojí gotická madona, na skříni přenosná televize, vytápí se krbem, do textu autor přidal i rokokové hrací hodiny, barokního andílka, intarzovanou truhlu, čínskou vázu, secesní vývěsní štít, perské koberečky, starožitný stolek, stereofonní gramofon, pojízdný servírovací stolek s láhvemi nejrůznějších značek, mísu s ledem a mušlemi, ke krbu medvědí kůži i s hlavou a nechybí tam ani zpovědnice, kterou se Michalovi podařilo získat ze zrušeného kostela.
Když hostitelé nechají Bedřicha se vynadívat, zeptají se ho, kdy on s chotí se do bytu pustí, protože "člověk žije tak, jak bydlí" a byt dává životu "tak nějak novou dimenzi" a pak by to mezi nimi dvěma "začlo líp klapat."
Bedřich namítá, že jim to klape, ale tím je neošálí.
VĚRA: Já vím, nerad o tom mluvíš. Ale pochop, my jsme s Michalem moc a moc v poslední době o vás dvou mluvili, moc jsme na vás mysleli - a opravdu nám není jedno, jak žijete.
MICHAL: My to s tebou, Bedřichu, myslíme dobře.
VĚRA: Jsi náš nejlepší přítel - máme tě moc rádi - a ani nevíš, jak hrozně bychom ti přáli, aby se ti to všechno už konečně nějak rozmotalo.
Obratu o rozmotání Bedřich také nechce rozumět, v textu se celkem čtyřikrát opakuje, starostlivost hostitelů je příkladná.
Věra se nabízí, že zapálí v krbu, Michal chce pustit hudbu, "ze Švajcu přivezl spoustu nových desek."
A pak se jí: mušle, zapékané groombles (ty Michal také přivezl ze Švajcu), na ně pár kapek woodpeaku, …
Michal Věru chválí, že "je na vaření vyložený talent! Nemine týden, aby neudělala nějakou novinku - a vždycky do toho dá kus vlastní fantazie. Jako například v sobotu … játra s ořechy."
(Tady se mně zdá, že autor si dělá legraci trochu i sám ze sebe. V knize Voda, která hoří Jitky Vodňanské, jeho přítelkyně, je popisována Havlova hrdost na kulinářské umění, sestavoval jídelníčky pro hosty chalupy na Hrádečku na týden dopředu, pochutiny nakupoval v Tuzexu, ve spíži visely uheráky, pití bylo také vybrané. Fyzik František Janouch, předseda Nadace Charty 77, ze Švédska posílal štědré finanční částky disidentům na jejich činnost (např. kopírování samizdatových textů) a podle jeho slov nikdy nevěděl, jak s nimi skutečně naložili. Ale Havel na této podpoře výhradně závislý nebyl, protože měl i autorské honoráře za uvedení jeho her na scénách zahraničních divadel, jestli mu stačily i na nákup aut oblíbené značky Mercedes, těžko říct.)
Bedřichovi poradí, aby manželku Evu poslal do nějakých kurzů vaření, protože ty roštěnky, co jim před Vánocemi servírovala, byly strašné. A Bedřich, kdyby se trochu snažil, mohl místo koulení sudů v pivovaru sedět někde v redakci (teď je jasné, že Bedřich představuje Havla).
Rádi by Bedřichovi také ukázali své dítě - Péťu, i když spí.
MICHAL: Je fantastický! Byl jsem v tom Švajcu jen deset dní, a když jsem se vrátil, já ti ho skoro nemohl poznat - takový udělal za tu dobu skok!
…
Z ničeho nic ti za mnou přijde a prej: táto, může se žába utopit? No co bys tomu řekl? Není ohromný?
(Myslím, že kdyby Havel nepřesvědčil Vodňanskou k potratu a měl vlastní dítě, trapné rozpaky z takových historek by vystřídalo nadšení nad dětskou logikou. Jen (pra)rodič to může pochopit. Znám z vlastní zkušenosti.)
MICHAL: Proč vy vlastně ještě nemáte dítě?
…
VĚRA: Váš vztah by to určitě zase postavilo na nohy, protože by vám to dalo společný smysl života.
Oba Bedřichovi s nadšením vykládají, jak jim všechno klape, ve všem si rozumí a chtějí, "aby kluk už od dětství vyrůstal v hezkém prostředí a učil se lásce k hezkým věcem."
…
MICHAL: A co je nesmírně důležité: perfektně si rozumíme i tělesně.
VĚRA: Michal je po této stránce totiž ohromný - dokáže být divoký i něžný - zdravě sobecký i ohromně pozorný a obětavý - vášnivě bezprostřední i vynalézavě rafinovaný.
…
Divil by ses, Bedřichu, jak často to spolu děláme! A to jen proto, že k tomu vždycky přistupujeme, jako by to bylo poprvé.
…
MICHAL: Pro Věru totiž být dobrou manželkou zdaleka neznamená jen být dobrou hospodyní nebo dobrou matkou - ona dobře cítí, že to znamená především být dobrou milenkou!
…
Věra je pořád stejně krásná - dokonce bych řekl, že po Péťovi ještě nějak dozrála - má ti teď úžasně svěží a mladé tělo - no posuď sám! (Michal odkryje Věře šaty na prsou) Dobré, ne?
(Hubená postava herečky a šaty bez předního rozpínání dávaly tušit, že na tuto scénu je zbytečné se těšit. A také tam nebyla, jen náznak splynutí těl.)
…
VĚRA: A co vy? Jak je to s vámi?
Spíte spolu ještě vůbec?
BEDŘICH: Ale jo - občas.
…
MICHAL: Jistě to děláte jen tak halabala - ledabyle - jen aby to už bylo.
A zase přijde poznámka, že si moc přejí, aby se to Bedřichovi "už konečně nějak rozmotalo", a nabídka zapálení v krbu a přehrání desek, co Michal přivezl ze Švajcu.
Bedřichovi pak poradí, aby začal chodit do sauny, pořádně a rozumně žil, nechal flámování, naučil se hospodařit s časem, ..., a mohl by být třeba stejně šťastný jako oni a mít také pěkný byt.
Na Bedřicha je toho už trochu moc, vstane a odchází, že musí ráno do práce.
(Herec HaDivadla seskočí z pódia a prochází se kolem diváků. Manželský pár na něj jeden přes druhého z hrany pódia vyčítavě volá:)
…
VĚRA: To nechápu! Máme přece vernisáž.
MICHAL: Chtěli jsme tě provést po bytě.
VĚRA: Ukázat ti všechno, co tu máme.
MICHAL: Mysleli jsme, že dopiješ tu láhev.
…
Že se podíváš na Péťu.
VĚRA: Michal ti chtěl vyprávět o Švajcu … a pustit ty nové desky.
MICHAL: Počítali jsme, že tu zůstaneš přes noc.
VĚRA: Že se podíváš, jak se milujeme.
.. Že tě přivedeme na jiné myšlenky.
MICHAL: Vytáhneme tě z toho marasmu, v němž žiješ.
…
…
Vyčtou Bedřichovi, co všechno kvůli němu nakoupili (whisky, groombles, desky, …), a on zrádce a nevděčník si toho neváží. Věra se hystericky rozbrečí a kytku, kterou Bedřich přinesl, vytrhne z vázy a hodí ji po něm.
Bedřich ji v rozpacích sebere, vrátí do vázy a znovu usedne. Věra a Michal se po chvíli zklidní a s úsměvem se také posadí.
VĚRA: Michale, nepustíme Bedřichovi nějakou hudbu?
MICHAL: To bychom mohli.
A zazní Sugar Baby Love v podání Karla Gotta.
To byla pěkná tečka za pěknou hrou (alespoň v textu, v divadle nám ji upřeli a ani nevím, že by Karel Gott píseň do repertoáru převzal).
Kritika konzumního způsobu života v poslední době zase přichází do módy. A tentokrát ze Západu (a Severu), nově však z pohledu klimatických alarmistů. Jíme maso a hospodářská zvířata znečišťují ovzduší, cestujeme letadlem a ta zanechávají uhlíkovou stopu, jezdíme auty se spalovacími motory a ty strašné zplodiny, popojíždíme v kolonách a není kde zaparkovat, honíme se za památkami a města úpí pod náporem turistů. Místní se bouří, nedávno jsem na YouTube viděl Milana Knížáka v tričku s nápisem Stop turismu!
Přiznám se, že na nic z toho neslyším, vegetariánem se nestanu, když ukládám článek, jsem ještě v Dublinu, kam jsem se dopravil letadlem, autem budu jezdit, dokud budu při smyslech, a také přemýšlím, jak vylepšit naše letní sídlo. Jen pověsit na zeď turecký kinžál a sehnat zpovědnici mě dosud nenapadlo.