31. října 2019

Václav Havel - Vernisáž v HaDivadle (a něco k autorovi)

Václav Havel je oficiální propagandou vynášen do nebe jako osvoboditel od jha komunismu a člověk, který přinesl demokracii, ale kdo byl v r. 1989 dospělý, si pamatuje, že v tom roce se zhroutily komunistické režimy v celém východním bloku, tedy i tam, kde Havla neměli, navíc my jsme byli až předposlední, jen o několik dnů jsme předběhli Rumunsko. Mlčící většina už totiž nechtěla poslouchat pohádky, jak míříme k světlým zítřkům, když ze zahraničních televizních stanic a filmů viděla, že tam mají lepší zboží, lepší auta, větší výběr a každý to chtěl mít také, jezdit na dovolenou za hranice všedních dnů a asi nikdo nepochyboval, že stačí vyházet zkostnatělé papaláše a nic tomu nebude bránit.

Václav Havel si však spíš než soutěž politických stran představoval vládu osvícených intelektuálů, kteří vědí nejlépe, jak všechno dělat. Jeho nepolitická politika ale velmi rychle zkrachovala, v r. 1992 Občanské hnutí, které se s ním identifikovalo, ve volbách vyhořelo, a to se pak ještě několikrát opakovalo (např. v podání Unie svobody a v prezidentských volbách a další strany podobného ražení k tomu mají nakročeno). A po téměř třiceti letech porážek pravdoláskaři hořekují, že ti nevzdělaní a hloupí venkované vždy všechno pokazí a nejlepší by bylo, kdyby volební právo neměl každý.

Nikdy jsem nechápal, proč Havlovi obdivovatelé se tak umanutě snažili, aby dostal Nobelovu cenu míru, místo aby jej navrhli na cenu za literaturu. Politicky motivovanou cenu za zásluhy o mír ve světě se podařilo udělením řadě dost pochybných existencí zdiskreditovat. Havel sám uvěřil, že by ji v r. 1990 měl dostat a dokonce dopředu namluvil děkovnou řeč. Tehdy se naivně domníval, že přesvědčí mocnosti rozpustit vojenské bloky, dojedná mír mezi Izraelem a Palestinou, …, ale z mesiášství brzy vystřízlivěl a přešel k projevům naprosté servility vůči USA a jejich vojenským akcím, nejtrapněji demonstrované výrokem o "humanitárním bombardování".

Já hodnotu Václava Havla vidím ne v politice (u nás po "zabití studenta Šmída" se režim zhroutil sám jak domek z karet a prvním prezidentem mohl být téměř kdokoliv s trochou důvěryhodnosti), ale v literární činnosti. Koupil jsem si knihu jeho osmi nejvýznamnějších her a ty, které jsem dosud přečetl, se mně opravdu líbí.

Jednoaktovku Vernisáž z r. 1975 (tj. z roku, kdy také napsal Audienci a dopis prezidentu Gustavu Husákovi) jsme měli možnost vidět i v představení brněnského HaDivadla.

Vzhledem k tomu, co bylo významnou příčinou konce komunismu, kuriózně hlavním mottem hry je výsměch konzumnímu způsobu života (a nevkusu). Manželský pár Michal a Věra si pozve na návštěvu svého přítele Bedřicha a chlubí se, jak nádherně si vybavili byt, jak dokonalé je jejich manželské soužití (včetně sexu a dobrého jídla), jak geniální je jejich dítě, a s dojemnou starostlivostí kladou Bedřichovi na srdce, v čem všem by měl na sobě zapracovat, aby byl také tak šťastný.

Na stěně visí turecký kinžál, ve výklenku stojí gotická madona, na skříni přenosná televize, vytápí se krbem, do textu autor přidal i rokokové hrací hodiny, barokního andílka, intarzovanou truhlu, čínskou vázu, secesní vývěsní štít, perské koberečky, starožitný stolek, stereofonní gramofon, pojízdný servírovací stolek s láhvemi nejrůznějších značek, mísu s ledem a mušlemi, ke krbu medvědí kůži i s hlavou a nechybí tam ani zpovědnice, kterou se Michalovi podařilo získat ze zrušeného kostela.



Když hostitelé nechají Bedřicha se vynadívat, zeptají se ho, kdy on s chotí se do bytu pustí, protože "člověk žije tak, jak bydlí" a byt dává životu "tak nějak novou dimenzi" a pak by to mezi nimi dvěma "začlo líp klapat."
Bedřich namítá, že jim to klape, ale tím je neošálí.



VĚRA: Já vím, nerad o tom mluvíš. Ale pochop, my jsme s Michalem moc a moc v poslední době o vás dvou mluvili, moc jsme na vás mysleli - a opravdu nám není jedno, jak žijete.
MICHAL: My to s tebou, Bedřichu, myslíme dobře.
VĚRA: Jsi náš nejlepší přítel - máme tě moc rádi - a ani nevíš, jak hrozně bychom ti přáli, aby se ti to všechno už konečně nějak rozmotalo.

Obratu o rozmotání Bedřich také nechce rozumět, v textu se celkem čtyřikrát opakuje, starostlivost hostitelů je příkladná.

Věra se nabízí, že zapálí v krbu, Michal chce pustit hudbu, "ze Švajcu přivezl spoustu nových desek."



A pak se jí: mušle, zapékané groombles (ty Michal také přivezl ze Švajcu), na ně pár kapek woodpeaku, …
Michal Věru chválí, že "je na vaření vyložený talent! Nemine týden, aby neudělala nějakou novinku - a vždycky do toho dá kus vlastní fantazie. Jako například v sobotu … játra s ořechy."



(Tady se mně zdá, že autor si dělá legraci trochu i sám ze sebe. V knize Voda, která hoří Jitky Vodňanské, jeho přítelkyně, je popisována Havlova hrdost na kulinářské umění, sestavoval jídelníčky pro hosty chalupy na Hrádečku na týden dopředu, pochutiny nakupoval v Tuzexu, ve spíži visely uheráky, pití bylo také vybrané. Fyzik František Janouch, předseda Nadace Charty 77, ze Švédska posílal štědré finanční částky disidentům na jejich činnost (např. kopírování samizdatových textů) a podle jeho slov nikdy nevěděl, jak s nimi skutečně naložili. Ale Havel na této podpoře výhradně závislý nebyl, protože měl i autorské honoráře za uvedení jeho her na scénách zahraničních divadel, jestli mu stačily i na nákup aut oblíbené značky Mercedes, těžko říct.)

Bedřichovi poradí, aby manželku Evu poslal do nějakých kurzů vaření, protože ty roštěnky, co jim před Vánocemi servírovala, byly strašné. A Bedřich, kdyby se trochu snažil, mohl místo koulení sudů v pivovaru sedět někde v redakci (teď je jasné, že Bedřich představuje Havla).



Rádi by Bedřichovi také ukázali své dítě - Péťu, i když spí.

MICHAL: Je fantastický! Byl jsem v tom Švajcu jen deset dní, a když jsem se vrátil, já ti ho skoro nemohl poznat - takový udělal za tu dobu skok!
Z ničeho nic ti za mnou přijde a prej: táto, může se žába utopit? No co bys tomu řekl? Není ohromný?

(Myslím, že kdyby Havel nepřesvědčil Vodňanskou k potratu a měl vlastní dítě, trapné rozpaky z takových historek by vystřídalo nadšení nad dětskou logikou. Jen (pra)rodič to může pochopit. Znám z vlastní zkušenosti.)

MICHAL: Proč vy vlastně ještě nemáte dítě?
VĚRA: Váš vztah by to určitě zase postavilo na nohy, protože by vám to dalo společný smysl života.

Oba Bedřichovi s nadšením vykládají, jak jim všechno klape, ve všem si rozumí a chtějí, "aby kluk už od dětství vyrůstal v hezkém prostředí a učil se lásce k hezkým věcem."

MICHAL: A co je nesmírně důležité: perfektně si rozumíme i tělesně.
VĚRA: Michal je po této stránce totiž ohromný - dokáže být divoký i něžný - zdravě sobecký i ohromně pozorný a obětavý - vášnivě bezprostřední i vynalézavě rafinovaný.
Divil by ses, Bedřichu, jak často to spolu děláme! A to jen proto, že k tomu vždycky přistupujeme, jako by to bylo poprvé.
MICHAL: Pro Věru totiž být dobrou manželkou zdaleka neznamená jen být dobrou hospodyní nebo dobrou matkou - ona dobře cítí, že to znamená především být dobrou milenkou!
Věra je pořád stejně krásná - dokonce bych řekl, že po Péťovi ještě nějak dozrála - má ti teď úžasně svěží a mladé tělo - no posuď sám! (Michal odkryje Věře šaty na prsou) Dobré, ne?
(Hubená postava herečky a šaty bez předního rozpínání dávaly tušit, že na tuto scénu je zbytečné se těšit. A také tam nebyla, jen náznak splynutí těl.)



VĚRA: A co vy? Jak je to s vámi?
Spíte spolu ještě vůbec?
BEDŘICH: Ale jo - občas.
MICHAL: Jistě to děláte jen tak halabala - ledabyle - jen aby to už bylo.

A zase přijde poznámka, že si moc přejí, aby se to Bedřichovi "už konečně nějak rozmotalo", a nabídka zapálení v krbu a přehrání desek, co Michal přivezl ze Švajcu.

Bedřichovi pak poradí, aby začal chodit do sauny, pořádně a rozumně žil, nechal flámování, naučil se hospodařit s časem, ..., a mohl by být třeba stejně šťastný jako oni a mít také pěkný byt.

Na Bedřicha je toho už trochu moc, vstane a odchází, že musí ráno do práce.
(Herec HaDivadla seskočí z pódia a prochází se kolem diváků. Manželský pár na něj jeden přes druhého z hrany pódia vyčítavě volá:)
VĚRA: To nechápu! Máme přece vernisáž.
MICHAL: Chtěli jsme tě provést po bytě.
VĚRA: Ukázat ti všechno, co tu máme.
MICHAL: Mysleli jsme, že dopiješ tu láhev.
Že se podíváš na Péťu.
VĚRA: Michal ti chtěl vyprávět o Švajcu … a pustit ty nové desky.
MICHAL: Počítali jsme, že tu zůstaneš přes noc.
VĚRA: Že se podíváš, jak se milujeme.
.. Že tě přivedeme na jiné myšlenky.
MICHAL: Vytáhneme tě z toho marasmu, v němž žiješ.
Vyčtou Bedřichovi, co všechno kvůli němu nakoupili (whisky, groombles, desky, …), a on zrádce a nevděčník si toho neváží. Věra se hystericky rozbrečí a kytku, kterou Bedřich přinesl, vytrhne z vázy a hodí ji po něm.
Bedřich ji v rozpacích sebere, vrátí do vázy a znovu usedne. Věra a Michal se po chvíli zklidní a s úsměvem se také posadí.

VĚRA: Michale, nepustíme Bedřichovi nějakou hudbu?
MICHAL: To bychom mohli.
A zazní Sugar Baby Love v podání Karla Gotta.

To byla pěkná tečka za pěknou hrou (alespoň v textu, v divadle nám ji upřeli a ani nevím, že by Karel Gott píseň do repertoáru převzal).



Kritika konzumního způsobu života v poslední době zase přichází do módy. A tentokrát ze Západu (a Severu), nově však z pohledu klimatických alarmistů. Jíme maso a hospodářská zvířata znečišťují ovzduší, cestujeme letadlem a ta zanechávají uhlíkovou stopu, jezdíme auty se spalovacími motory a ty strašné zplodiny, popojíždíme v kolonách a není kde zaparkovat, honíme se za památkami a města úpí pod náporem turistů. Místní se bouří, nedávno jsem na YouTube viděl Milana Knížáka v tričku s nápisem Stop turismu!

Přiznám se, že na nic z toho neslyším, vegetariánem se nestanu, když ukládám článek, jsem ještě v Dublinu, kam jsem se dopravil letadlem, autem budu jezdit, dokud budu při smyslech, a také přemýšlím, jak vylepšit naše letní sídlo. Jen pověsit na zeď turecký kinžál a sehnat zpovědnici mě dosud nenapadlo.

24. října 2019

Jan Blažej Santini (a UNESCO)

Jan Blažej Santini (1677-1723), jak je vidět z dat narození a úmrtí, ve svém životě rovnoměrně nahlédl do dvou staletí a stejně tak v díle dokázal spojit dva slohy, které se v mnohém jeví protikladné: strohou gotiku a bohatou zdobnost baroka, a dal tak vzniknout novému slohu - barokní gotice.

Narodil se v Praze, ale měl italské předky. Kvůli tělesnému postižení mu nebylo souzeno pokračovat ve fyzicky náročném řemesle v otcově kamenické dílně a jako náhradní uplatnění si zvolil architekturu. Během poměrně krátkého života realizoval kolem 80 staveb a dvě z nich jsou na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, což je i ve světovém měřítku výjimečné, pomineme-li neobvyklé a jednorázové zařazení souboru 17 děl architekta funkcionalismu Le Corbusiera na tento seznam v r. 2016.

Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, Santiniho vrcholné dílo, sem byl zapsán v r. 1994. Kostel byl postaven v letech 1719-1722 v souvislosti s kanonizací Jana Nepomuckého a byl jemu zasvěcen. Obepíná jej zastřešený prstenec dvou zdí ve tvaru deseticípé hvězdy, jehož působivost vynikne z leteckého snímku. Řada jich je na stránce Zelená hora, památka UNESCO.



Santini v pravidelných tvarech využíval i dalších čísel, velmi často čísla pět. Vstup ke kostelu je pěti branami a do ambitů (chodeb v prstenci s klenutým stropem), sloužících poutníkům k úkrytu před nepřízní počasí, je vsazeno pět kaplí s pětiúhelníkovým půdorysem.



Zatímco chodby jsou prosté, kaple jsou vyzdobeny freskami.



Na střechách kaplí byly umístěny sochy pěti ctností Jana Nepomuckého od Řehoře Thenyho, žáka Matyáše Bernarda Brauna. Dochovaly se ale jen tři (Víra, Zdrženlivost a Čistota) a nevýznamnější je socha Víry s dalekohledem namířeným na Polárku.



I po obvodu samotného kostela je pět kaplí s trojúhelníkovým půdorysem a pět oválných kaplí.



Oblouky oken a síťová klenba jsou gotické, výzdoba je barokní.




Uvnitř kostela je pět oltářů a hlavní oltář zdobí pět andělů. Tři drží zeměkouli a pět hvězd symbolizuje pět tehdy známých světadílů. Na ní stojí socha sv. Jana Nepomuckého, je rovněž od Řehoře Thenyho.



A ještě dva oltářní výklenky.



Motiv pěti hvězd se v kostele několikrát opakuje, podle legendy král Václav IV. (1361-1619) Jana Nepomuckého, který odmítl sdělit zpovědní tajemství královy manželky Žofie, nechal r. 1393 svrhnout z Karlova mostu do Vltavy a v místě, kde utonul (v jiném výkladu byl předtím mučen a shozen už mrtvý), se objevilo pět hvězd.

Svržení těla Jana Nepomuckého v kostele znázorňuje zlacený reliéf.



Legendu o neprozrazeném zpovědním tajemství měla potvrdit exhumace těla, uloženého v hrobce v Katedrále sv. Víta na Pražském hradě, po více než 300 letech, kdy se v lebce údajně našel neporušený jazyk (ve skutečnosti šlo o krevní sraženinu z mozku). Sytě červená zvětšená napodobenina jazyka je umístěna ve středu kupole o 4 snímky zpět.

Ze Zelené hory je pěkný náhled na někdejší cisterciácký klášter (dnes zámek rodiny Kinských s expozicí děl barokních mistrů z Národní galerie v Praze) ve Žďáru nad Sázavou (je na následujícím snímku vlevo) a rameno řeky. Poblíž něj stojí ještě dvě Santiniho stavby, hospodářské budovy dvoru Lyra (s černými střechami) a dolní hřbitov, a most s barokními sochami (zmenšená obdoba Karlova mostu).




To by však mohlo být námětem samostatného článku.

Druhou Santiniho stavbou na seznamu UNESCO je Katedrála Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci, kam byla zapsána r. 1995 společně s Chrámem sv. Barbory v Kutné Hoře. Původní kostel Panny Marie cisterciáckého kláštera v Sedlci byl založen kolem r. 1300, během husitských válek se z něj stala ruina a k obnovení se přikročilo až o 400 let později. Zahájil jej stavitel Starého Města pražského Pavel Ignác Bayer, ale r. 1702 byl nahrazen tehdy teprve 25letým Santinim, který katedrále vtiskl výslednou podobu. Dokončena byla r. 1708.




Socha Panny Marie je na vrcholu štítu. Po obou stranách vchodu jsou sochy andělů a mnoho dalších soch je uvnitř. Jejich autorem je Matěj Václav Jäckel.




Santiniho architektonickým příspěvkem je zvláštní samonosná klenba (vzhledem k odlišnosti od tradiční klenby ve tvaru polokoule se pro ni vžil termín "česká placka") a samonosné točité schodiště.

Klenbu kupole ve výšce 28 m zkrášlil freskou Nejsvětější Trojice Jan Jakub Stevens ze Steinfelsu.




Bohužel jsem netušil, že v kostele bylo možné vyjít i do podkroví a připlatit si také návštěvu chrámové klenotnice se "Sedleckou monstrancí", která patří mezi nejcennější náboženské předměty z období gotiky v Evropě, pochází z doby kolem r. 1390 a má být snad nejstarší monstrancí na světě. Bylo tam totiž liduprázdno, zatímco nedaleko odtud u známé sedlecké kostnice se tísnily davy.

Alespoň spodní část schodiště je vidět na následujícím snímku.



V katedrále samozřejmě nemohou chybět varhany.



Jsou zde také cenné obrazy. Následující namaloval Petr Brandl v r. 1728 a jmenuje se Patroni země české s Nejsvětější Trojicí.




V Sedlci byl kdysi i Brandlův největší oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie, ale od konce 18. století je v Kostele sv. Vavřince ve Vysokém Mýtě, kam jej zakoupili poté, co shořel původní oltář.

Vánoční stromky a výzdoba v interiéru i pošmourné počasí ve venkovních záběrech jsou připomínkou na dobu návštěvy.



P.S. Výborný článek o sedleckém kostele s mnoha zajímavými informacemi a bohatou fotografickou přílohou (včetně vzácné monstrance a záběrů točitého schodiště a podkroví) napsala Janinka.

10. října 2019

Jak jsem dostal pokutu za překročení rychlosti

Nejsem zrovna nejvzornější řidič, celkem 5krát jsem dostal pokutu za menší prohřešky (překročení doby parkování např.), nejcitelnější byla obsílka na 110 EUR v loňském létě za překročení rychlosti na rakouské dálnici o 32 km/hod na úseku, kde byla snížena, nikdy jsem ale nikoho neohrozil (vyjma sebe a choti při havárii před 3 roky, způsobené mikrospánkem). Při osobním setkání s příslušníky, co "pomáhají a chrání", jsem vždy odevzdaně vyslechl "kontrolní otázku" "Pane řidiči, víte, že …?" a bez snahy se hájit a reptání pokutu uhradil. Ale ta poslední mě nenechala klidným.

Z Brna často jezdíme na chalupu do Bučovic a na trase projíždíme po obchvatu Slavkova u Brna.



Před ním se přejíždí větší kopec a při sjezdu je rychlost podle příkazových tabulí omezena nejdříve na 80 km/hod, pak na 60 a nakonec na úpatí kopce je tabule s názvem obce (a tedy nutnost snížit rychlost na 50 km/hod). Za cedulí je křižovatka a hned za ní je již povoleno zvýšit rychlost na 70 km/hod. To znamená, že rychlost 50 km/hod je nutné dodržovat jen na úseku několika desítek metrů. Stále však jedeme po hlavní silnici a protože z pravé strany takřka nic nejezdí (nejbližší vesnice je asi 3 km odtud), srážka s někým najíždějícím z vedlejší silnice prakticky nehrozí, navíc na křižovatku je ze všech stran široký výhled.

Jak to ale u naší policie bývá zvykem, kde o nic nejde, si velmi rádi finančně přilepšují. Na kratičkém úseku 50km rychlosti mají umístěnu kameru. A loni na podzim jsem na kameru pozapomněl, naměřili mně 62 až 65 km/hod a poslali dopis s oznámením o vyměření pokuty 600 Kč za překročení rychlosti. Údajně 26.11. jsme dopis převzali, v té době jsem ale byl hodně vytížený vším možným a příkaz k úhradě v bankovnictví jsem zadal až 17.12., 18.12. se částka z účtu odečetla. Víc jsem se tím nezabýval, jen měl na paměti, že příště si musím dát větší pozor. Jenže k mému velkému překvapení téměř po roce (1. 10. 2019) přišel další dopis, že pokuta dosud nebyla zaplacena a "obviněné" (auto je psáno na manželku) byla vyměřena nová pokuta 1500 Kč, k tomu bylo připsáno poučení, že do 8 dnů je možné podat odpor, ovšem při shledání viny budou navíc vymáhány náklady za správní řízení podle vyhlášky č. …
Naše "nezaplacení" bylo vysvětleno větou: "Je-li určená částka uhrazena po dni splatnosti, obecní úřad ji bezodkladně vrátí provozovateli vozidla."

Lhůta prý byla 15 dnů, takže jsme ji o týden překročili, ale o vrácení peněz jsme žádnou informaci nedostali. Pročetl jsem proto staré záznamy v bankovnictví a skutečně 600 Kč nám vrátili, ale jejich "bezodkladný" úkon se projevil připsáním na účet až 7. 1. 2019, tj. po 20 dnech, nemluvě o tom, že to už bylo v jiném kalendářním roce. Internetové bankovnictví otvírám velmi zřídka, o pravidelné platby a příjmy se není třeba starat a protože máme s manželkou společný účet a navykli jsme si vše platit kartou, za měsíc to znamená desítky bankovních transakcí a bez bližšího zkoumání se 600Kč změna nepozná. Stav na účtu navíc chodí přes SMS, což pro orientační představu úplně stačí.

Postup úřadu mě pěkně naštval a referentce, která nám milý dopis poslala, jsem napsal mail s popisem výše uvedených časových údajů a skutečnosti, že o jejich vrácení 600 Kč jsme vůbec neměli tušení (vlastně ani nevím, co by se bezprostředně dalo dělat) a uzavřel jej slovy:
"Domnívám se, že vaše jednání velmi připomíná praktiky společností, které z malých půjček dokáží vyrobit x-násobek a některé nešťastníky finančně zničit.
Protože se chci vyvarovat dalších problémů, přes značné pochybnosti o oprávněnosti vaší sankce jsem dnes (1. 10. 2019) dal příkaz k úhradě 1500 Kč a vzhledem k tomu, že váš dopis je datován 26. 9. 2019, i při jistém zpoždění v zaúčtování v bankovnictví lhůta (zajímavé je, že tentokrát) 30 dnů s velkou rezervou je splněna. Doufám tedy, že další rok nepřijdete s podobným dopisem jako dnes."



Nejsem si ale jistý, zda můj mail nebude chápán jako "podání odporu", proto budu muset sledovat záznamy v bankovnictví a kontrolovat, jestli platbu opět nevrátili, aby "svědomitá" úřednice nám pak jako "notorickým neplatičům" po delší době s penalizačním navýšením a správními poplatky mohla vyměřit částku třeba statisíců, případně na nás rovnou poslat exekutora.


Aktuální článek

Covid-19 nechodí po horách, ale po lidech

Když na přelomu let 2019/2020 se objevily záběry z 11milionového čínského města Wu-chan (Wuhan) s lidmi, kteří se jak podťatí káceli k zemi,...

10 nejčastěji zobrazovaných článků