30. listopadu 2012

Vědecký průlom v produkci pšenice - optimistická zpráva

V mimořádném výkonu, který vyvolal mohutný potlesk jako nejpozoruhodnější průlom v produkci pšenice od doby, kdy se obilí před 10 000 lety začalo pěstovat - britští vědci dekódovali pšeničný genome.
Zuzana

Nové druhy pšenice, resistentní nemocem, by mohly během dalších pěti let přinášet daleko větší výnos - s vyhlídkami na nižší ceny chleba a pšeničných produktů a větší bezpečnost jídla v zalidněnějším světě. A nejen to: místo aby chránili a tajili svůj objev, britští vědci, odpovědní za výzkum, zpřístupní nárys verze genomu online. Získají ho tak zadarmo pěstitelé na celém světě a dostanou tak možnost urychlit proces pěstování nových - nemoci odolných - variant, které jsou silně zapotřebí. V přítomnosti je většina pěstitelů závislá na tradičních metodách a technice, která se nijak podstatně nezměnila za stovky let. Produkce pšenice je - a při špatné ruské úrodě zvlášť - pod silným tlakem. Přitom světová produkce jídla se bude muset v dalších 40 letech zvýšit o 40 procent, aby globální populace byla nasycena.

Jeden z hlavních vědců, stojící za britským výzkumem, řekl, že znalost pšeničného genomu je revoluce v tradičním pěstování pšenice. Jak vysvětlil, pěstitelé budou schopni zredukovat čas, který tradiční pěstování vyžaduje a vypěstovat nové variace resistentní nejen nemocem, ale i obdobím sucha. Konvenční pěstitelé mohou zužitkovat informaci obsaženou v pšeničném genomu k ochraně semen pro genetické ukazatele, které indikují přítomnost cenných genů, odolných nemocem a suchu.

Proces, který teď trvá pět nebo šest let, bude za nové situace trvat pouze jeden nebo dva roky. Je tedy docela možné, že bochník chleba může být levnější, než je teď, jak řekl profesor Neil Hall, výzkumník genomu na universitě v Liverpoolu - v jednom z třech výzkumných center, kde probíhá zmíněný výzkum. Profesor Keith Edwards z University of Bristol řekl, že se jedná o skutečně pozoruhodný průlom. Ve velmi krátké době jsme dodali většinu postupu potřebných pro pěstitele, aby mohli identifikovat genetické rozdíly v pšenici. Zveřejnění údajů dramaticky zvedne efektivitu v pěstování nových druhů.

Úroda pšenice na hektar se zvedne od římských dob trojnásobně. V poslední dekádě totiž dosáhli 'plateau', navzdory intenzívním pokusům pěstitelů, kteří ale byli nuceni bojovat s hrozbami stále se rozvíjejících nemocí rostlin. To je jeden z důvodů, proč produkce pšenice zaostávala za poptávkou. Profesor Hall řekl, že evropskou produktivitu je nutno zdvojnásobit a zároveň zachovat stabilní ceny. Je třeba pěstovat nové varianty pšenice, které se ukážou v pěti či deseti letech jako nesmírně důležité. To znamená, že bude možno využít pšeničný genome v plném potenciálu. Bude tedy možno plně využít toho, co příroda nabízí. Ale profesor Hall rovněž dodal, že bez kontroly populace příroda nemusí stačit a eventuálně bude nutno užít genetických modifikací, protože i možnosti, které příroda nabízí, mají svůj limit.

Ačkoliv pšenice byla jednou z prvních domestikovaných obilnin, přinášelo to velké problémy pro moderní pěstitele, především kvůli komplexu genů, které jsou výsledkem křížení tří různých odrůd divoké trávy. 17 biliónu individuálních 'písmenek' v pšeničném genomu - což je víc než pětkrát víc oproti lidskému genomu - říká, že je to jeden z největších genomů k seřazení. Pořadí nárysu, pokrývající 95 procent DNA pšeničných rostlin, bylo zkompletováno v průběhu jednoho roku od začátku projektu, což stalo 1.8 miliónů a sponzorovala to Biotechnology a Biologicall Sciences Research Council.

Sekvenční zpracování lidského genomu trvalo 15 let, ale seřazení pšeničného genomu - s velkou výhodou technologie DNA - vzalo pouhý rok. Profesor Hall se nechal slyšet, že informace, které vědci nasbírali, budou v řešení problémů globálního nedostatku jídla neocenitelné. A dodal, že hlavním cílem zmíněného výzkumu byla pomoc konvenčním pěstitelům. Ale může být, že genetická modifikace bude k posílení úrody v budoucnosti také nutná.

27. listopadu 2012

11 otázek a odpovědí (1)

Se zájmem čtu rozhovory s blogery, protože vhodně zvolené otázky a odpovědi na ně je mohou přiblížit z jiného úhlu, než jak se prezentují ve svých článcích. Neznám původního autora akce 11 otázek, ale jeho nápad položit 11 oblíbencům 11 otázek, kteří pak vedle odpovědí mají sestavit svých 11 otázek a rozeslat je dalším 11 osobám, vyvolal vlnu rozhovorů a díky Otavínce jsem i já jedním ze zpovídaných. A co z toho vzešlo, si můžete přečíst v následující části:

1. Máš raději divadlo nebo film?
Dříve jsem dával přednost filmu, chodil jsem do Filmového klubu, v tržním hospodářství však většina kin zanikla, často jsou z nich herny, a na filmy se chodí do multikin. Úplně mě ale znechutilo to, že v nich lidé chroustají praženou kukuřici a pijí kolu, snad jedí i hamburgery a mastnou pusu si utírají do papíru. V Singapuru za jezení a pití v městské dopravě jsou vysoké pokuty, myslím, že by tento zlozvyk měl být zakázán i v kině. Proto teď raději chodíme do divadla a možnost vidět živé herce mě baví čím dál více.

2. Miluješ poezii?
I když po dočtení jedné knihy hned začínám druhou, omezuji se na beletrii a poezii nijak nevyhledávám. Částečně se k ní však dostanu přes texty písní, někteří umělci zhudebňují básně (např. Vladimír Mišík napsal několik písní na texty Josefa Kainara a Václava Hraběte) a naopak někteří básníci píší texty na hudbu, např. Milan Princ skládá texty pro mého největšího hudebního oblíbence Romana Dragouna, Pavel Vrba napsal texty rockových oper Sluneční hodiny a Křídlení skupiny Synkopy 61, kvalitní texty na Slovensku píší Boris Filan a Kamil Peteraj. Pročítám si také texty zahraničních tvůrců a velmi se mi líbí ty, které složil Paul Simon z dua Simon and Garfunkel, např. Sounds of Silence. (Píseň by se možná hodila k Zuzanině textu o Johnu Cageovi. ;))

3. Kam raději na dovolenou - moře nebo hory?
Každý rok jsme s chotí týden na našich a slovenských horách, na "koupací" dovolené jsem ale nikdy nebyl, jen rodina beze mě jednou jela do Hurghady. Moře máme většinou pouze jako vedlejší program, např. jsme se koupali na městských plážích v Nice, Lisabonu a Kodani, daleko více času jsme však strávili poznáváním měst a výlety do okolí (z Nice do Monaca, z Lisabonu na zámek Sintra a na nejzápadnější místo Evropy Cabo da Roca, z Kodaně přes most Oresund do Malmö).
(Fotografie je z norského městečka Hellesylt, odkud jezdí výletní lodi na nádherný Geirangerfjord, který je na seznamu UNESCO. Hory v Norsku nejsou příliš vysoké, dosahují kolem 1500 m, ale tím, že vystupují z moře, vypadají mohutně a mají velké převýšení. Vzhledem k chladnějšímu podnebí i v letních měsících na vrcholcích leží sníh.)





4. Kouříš?
Ne.

5. Jakou máš barvu očí?
Hnědou.

6. Chodíš raději nebo jezdíš?
Než bych čekal 10 minut na příští spoj MHD, raději se projdu na některou z dalších zastávek. Rád chodím do kopců, na kole však pouze v rovině (asi by se mně líbil život v Holandsku, fotografie je z Amsterdamu) a autem max. 3 hod jízdy. K přesunům 1000 km a více už volím jedině letadlo.





7. Máš rád čokoládu?
Ano, často neodolám a koupím si v automatu čokoládovou tyčinku. Vůbec mám rád sladká jídla, zatímco kolegové jedí řízek nebo svíčkovou, já jím třeba kynuté knedlíky nebo nudle s mákem. Jen se mně zdá, že jsem je už dlouho v jídelním lístku neviděl, zřejmě zájemců bylo příliš málo a nevyplatilo se je vařit.

8. Olejové obrazy nebo grafiku?
Jednoznačně olejomalby, návštěva galerií je jednou z mých největších zálib a z obrazu je daleko větší dojem než z kresby.
(Obraz je od Pietera Brueghela st., jmenuje se Žně a patří do cyklu věnovaného měsícům v roce, vystaven je v Metropolitním muzeu v New Yorku.)



9. Kolik máš dětí?
Dvě - syny ve věku 23 a 20 let.

10. Sportuješ?
Rád plavu, velkou výhodou je, že přes ulici máme aquapark, miluji turistiku a kdysi jsem hrával soutěže ve stolním tenisu, z časových důvodů a pro jiné priority jsem toho nechal.

11. Miluješ borůvky?
Ano, ve všech podobách - borůvkové knedlíky, koláče, jogurty, kompoty. Z dovolených v Jeseníkách jsme pokaždé přivezli několik jeden a půl litrových plastikových láhví a naším nejoblíbenějším místem sběru je Smrk na hranicích s Polskem.


Přemýšlel jsem nad 11 otázkami pro 11 dalších blogových známých, nakonec jsem od toho upustil. Někteří už odpovídali jiným, další se odmítli do akce zapojit a jak už je trochu znám, otázky by nemohly být stejné, třeba u Ivet by se musela polovina týkat sexu, těžko by však takové otázky mohly být adresovány např. fotografce Hance.

23. listopadu 2012

Kitsch

No matter how much we scorn it, kitsch is an integral part of the human condition.
Milan Kundera

Jak víme, kýč je dáván do souvislosti s předměty každodenního života. Mezi kýče patří například lampy ve tvaru Eiffelovy věže, obrazy Elvise Presleyho na sametu, nebo ilustrace na obálkách romantických novel. Termín kýč pochází z německého slova verkitschen (udělat to tak, aby to působilo na sentiment a laciné emoce). Kýč je vedlejší produkt možností industriálního věku masově vyrábět laciné, podbízivé ptákoviny, apelující na nenáročnou estetiku.

Jistý kritik jménem Clement Greenberg charakterizoval kýč jako pravý opak avantgardního umění, protože se řídí falešnými pocity a falešným vnímáním. Styl se s dobou mění, ale podstata zůstává pořád stejná. Dle jeho názoru kýč je v našem životě ztělesněním všeho předstíraného, nepravého a falešného. Dřív bylo do kýče zahrnováno i to, co se dnes jmenuje 'populární kultura', třeba populární hudba, reklamy, filmy natočené v Hollywoodu, komerční ilustrace, atd. A dnes je kýčem hanobení, očerňování a tupení předmětů a artefaktů, obecně považovaných za kýč.

S nástupem pop artu na začátku šedesátých let začal být postoj ke kýči značně komplikovaný. Co bylo dřív zavrženo jako vulgární, je nyní preferováno i těmi, kteří si dříve byli plně vědomí statusu kýče jako low art objektů. A to náhlé zatemnění dřívějšího rozlišení mezi nízkým a vysokým uměním ('low art' a 'high art') bylo klíčem k zavržení modernismu a dalo vznik postmodernismu. Pak se kýč stal oblíbeným subjektem takových umělců jako např. Kenny Scharf, jenž zobrazuje charaktery ze sobotních 'cartoons', a Julie Wachtel (viz obrázek), která si přivlastňuje figurky ('appropriate art') z pitomých gratulačních pohlednic.

Takže včil mudrujte. Mám za to, že každý člověk, který má přátele, má ve svém prostředí mnoho kýčů, nebo alespoň nějaké kýče. Avantgardnější je buď hrdě vystavují v nějakém tom 'sekretáři' nebo rovnou v galerii, zpátečníci je schovávají ve sklepě či na půdě, protože nemají to srdce je vyhodit. Kdybych se řídila konceptuální formulí, řekla bych: 'Kýč jako kýč je kýč. Co není kýč jako kýč, není kýč'. ;)

Ale vážněji. Nemyslete ani na chvíli, že dávám za pravdu nepřátelům avantgardistů a konceptualismu a bagatelizuji svoje vlastní slova v předešlých článcích. Modernismus byl ke konci už jako auto bez brzdy, konstantně se zrychlující a problém byl v tom, že ztrácel obsah za cenu modernismu pro modernismus. Začal být hrou s materiály a formami bez kontextu se životem. A postmodernismus se obrátil k životu, jakým ten je. Začal používat 'nízké umění' jako prostředek k tomu, aby se umění znovu dostalo do kontaktu se životem, jenž není jenom abstraktní hrou. Postmodernismus je zase jenom další fáze.

Zuzana

19. listopadu 2012

San Francisco (1) - kopce a staré tramvaje

První, co se nám vybaví pod názvem San Francisco, je most přes zátoku Golden Gate, čtenáři a hudební fanoušci si ještě vzpomenou na květinové hnutí hippies a píseň San Francisco, kterou nazpíval nedávno zesnulý Scott McKenzie, případně ještě starší píseň I Left My Heart in San Francisco v podání Tonyho Bennetta, Franka Sinatry a u nás třeba Karla Gotta. Někteří těžcí zločinci se na San Francisco dívali ze vzdálenosti 2 km od břehu z ostrůvku s věznicí Alcatraz.

Pro mě je také nezapomenutelné, protože v r. 2009 se stalo mým prvním navštíveným městem v zámoří. Vedle mostů (Golden Gate Bridge není jediný, dalšími pozoruhodnými jsou Oakland Bridge a Richmond Bridge) mě upoutalo také svým umístěním v kopcích, je jich více než 50. Vzhledem k velkým převýšením by zde (a zvláště v zimním období) těžko mohly jezdit autobusy, trolejbusy a tramvaje městské dopravy. Přesto však tramvaje v ulicích města jsou, vypadají historicky a starším připomenou částečně dřevěné tramvaje v našich velkých městech, kde lístky prodával průvodčí uvnitř vozu, když chtěl někdo vystoupit, zatáhl za šňůru spřaženou se zvoncem a přes tuto akustickou signalizaci řidič poznal, že má zastavit. Při jízdě bylo možné stát na venkovních stupátkách a sportovně zdatní jedinci na ně naskakovali i za jízdy.




Když se na tramvaje v San Franciscu podíváme pozorněji, překvapí nás, že nemají troleje a nikde také nejsou sloupy s elektrickým vedením. Tyto "tramvaje" totiž používají princip horských zubaček, které jezdí např. ve Vysokých Tatrách ze Starého Smokovce na Hrebienok a ze Štrby na Štrbské Pleso. Jsou taženy pohybujícím se lanem položeným v žlábku mezi kolejemi (tomu odpovídá i označení Cable Car), v zastávkách se spojení lana s tramvají uvolní a lano prokluzuje. Při jízdě dolů člověk trne, aby tramvaj nevykolejila a neskutálela se třeba do moře.

Kuriózní je konečná trasy. Není zde smyčka, jak ji známe od nás, ani výhybka na druhou kolej, kterou by si řidič přestavil dálkovým ovládáním z vozu, v horším případě ručně, ale tramvaj najede na kruhovou točnu a pracovník dopravní společnosti ji v zemi "neomezených možností" ručně (!) otočí do správného směru i s tramvají.




Kopcovitý terén je také vděčnou kulisou počítačových her a odehrává se v něm i jedna z nejpůsobivějších filmových akčních scén - automobilová honička ve filmu Bullittův případ se Stevem McQueenem v hlavní roli. Herec k ní měl nejlepší předpoklady, protože se sám účastnil automobilových závodů.

Věhlasnou ulicí v San Franciscu je Lombard Street.





Pro svou strmost klesá v serpentinách a sjíždět ji autem je opravdovým zážitkem, zvláště v dešti. A nejen pro řidiče, dole i nahoře postává plno čumilů, kteří se zájmem sledují, jak se řidičům bude dařit a zda auto neodřou, nahoře navíc čeká fronta dalších "kaskadérů". Ulice je velmi pěkná, už od 20. let minulého století ji zkrášluje květinová výzdoba. Úsměvná je dopravní značka na horním konci, řidičům sděluje, že na ulici je rychlost omezena na 5 mil za hodinu (přibližně 8 km/hod). Protože nás bylo více, měli jsme vypůjčeno větší auto značky Dodge, ke sjezdu jsme si ale troufli jen tři, já mezi nimi. Bohužel se tam nikde nedá zastavit a fotografovat, je totiž nutné uvolnit místo dalším, kteří dýchají na záda. První a poslední snímek Lombard Street je proto naskenovaný z pohlednic.


15. listopadu 2012

Komunikace ve dvou jazycích oddaluje příchod demence

Hovoříte-li dvěma jazyky, zabraňujete ochabování mozku, jež přichází s věkem.
Zuzana

Poslední studie, prezentovaná vědci americké 'Association for Advancement of Science' ve Washingtonu, přišla na to, že lidé, hovořící dvěma jazyky, jsou mnohem více chráněni proti Alzheimerově chorobě než ti, komunikující pouze jedním jazykem. Několik studií demonstrovalo zřetelné spojení mezi používáním druhého jazyka a kognitivním ochabováním. Bilingvismus funguje jako 'mentální gymnasium', které udržuje mozek v aktivitě i v pozdějším a pozdním věku, tvrdí vědci. Vědci přišli na to, že bilingvální pacienti s pravděpodobně přicházejícím Alzheimerem daleko spíše oddálí symptomy nemoci než monolingvální pacienti. Dvojjazyčnost ve skutečnosti dokázala oddálit příchod Alzheimera lépe a účinněji než jakékoliv léky, které jsou v současnosti předepisovány ke kontrole této nemoci.

Zjištění, že dvojjazyčnost může oddálit choroby na čtyři až pět let, je pozoruhodné. Neexistuje žádný farmakologický zásah, jehož efekt by se s tímto dal srovnat. Bilingvismus je kognitivně náročný a přispívá kognitivním rezervám úplně stejně jako další stimulující intelektuální a sociální aktivity. Vědci věří, že tento efekt je podstatně víc spojen s používáním zde zvaného "second language', než je spojen s faktory rozdílu ve vzdělání a v povoláních mezi dvojjazyčnými a jednojazyčnými lidmi. Experimenty ukazují, že to má co dělat s mnohem větší duševní námahou, kterou užívání druhého jazyka vyžaduje.

Bilingvální člověk povzbuzuje mozkovou činnost obzvláště v jedné velmi důležité oblasti, která je známá jako řídící kontrolní systém. Tento kontrolní systém s věkem chátrá, ale u bilingválních lidí je tato funkce v mnohem lepším stavu a na lepší úrovni. Dá se to přirovnat k rezervní nádrži v autě. Jestliže vám dojde benzín, můžete pokračovat v jízdě, neb máte rezervu.

Shrnuto a vědci podepsáno - současné studie ukázaly, že žonglování mezi dvěma jazyky pomáhá procvičovat mozek a udržuje ho v kondici i u starších lidí. Závěrem tedy vědci mohou potvrdit, že bilingvismus je velká výhoda. Bilingválni lidé musí 'přepínat kód', což je mentální vyjednávání mezi jazyky, které používají.

11. listopadu 2012

Split (1) - Ivan Meštrović

Split je s přibližně 200 tisíci obyvatel největším chorvatským městem na pobřeží Jaderského moře a po Zagrebu druhým největším městem Chorvatska. Jeho nejcennější památkou je dochovaná část rozlehlého paláce postaveného římským císařem Diokleciánem v 3. století. Pro svou historickou hodnotu byl Diokleciánův palác zapsán na seznam UNESCO. Na tomto seznamu je i starobylé město Trogir, které leží jen 27 km od Splitu a na jeho okraji se nachází splitské letiště. Split má výhodnou polohu pro výlety na ostrovy Brač a Hvar a po silnici jej dělí asi 230 km od perly Jadranu, Dubrovníku.

Se Splitem se pojí část života významného sochaře Ivana Meštroviće (1883-1962). Meštrović pocházel z chudé venkovské rodiny a k sochařství se dostal v 16 letech jako učeň v kamenické dílně ve Splitu. Odtud se dostal do Vídně, kde se ho nakonec ujal český mecenáš Sýkora a umožnil mu studium na vídeňské Akademii. Meštrović za svůj velký vzor považoval Augusta Rodina (1840-1917), největšího sochaře 19. století. Oba sochaři se potkali v Paříži v r. 1908 a přes rozdíl dvou generací se spřátelili a Meštrović je považován za Rodinova žáka. V jejich díle je však jistý rozdíl, chorvatský sochař vedle komorních děl vytvářel i sochy monumentální velikosti, odkazující se do chorvatských dějin a často odrážející jeho angažovanost za vymanění Chorvatska z područí Rakouska-Uherska a sjednocení jihoslovanských národů. Hned za Diokleciánovým palácem narazíme na impozantní, více než 6-metrovou sochu, v které ztvárnil chorvatského biskupa Gregora Ninského z 10. století, socha je z r. 1929 a je na prvním snímku vlevo.



Pro své názory byl trnem v oku rakouskému následníku trůnu Ferdinandu d´Este, který zrušil dohodnutou koupi Meštrovićova díla pro zámek Belvedere. Po sarajevském atentátu dokonce hrozilo zničení jeho děl, která byla přichystána na výstavu, naštěstí se je podařilo ukrýt. Pronásledování však neunikl ani během 2. světové války, kdy pro nesouhlas s fašistickým režimem Ustašovců strávil několik měsíců ve vězení. Pro své postoje musel mnohokrát změnit působiště, kromě Splitu žil také v Zagrebu a nakonec se uchýlil do zahraničí, kde strávil polovinu života. Vedle Paříže pobýval v Londýně, Benátkách, Římě a také v zámoří a r. 1954 získal americké občanství. Z děl vytvořených na půdě USA je asi nejznámější Indián s oštěpem, který se nachází v Grand Parku v Chicagu.




V závěru života sochař plánoval trvalý návrat do Chorvatska, i když jej i navštívil, zemřel v USA, předtím však všechen majetek, který zanechal na půdě Chorvatska, věnoval rodné zemi. Ve Splitu po něm zůstala krásná vila s výhledem na moře, která je dnes jeho galerií. A z ní je Dívka s loutnou na první fotografii vpravo i všechny následující.







Co se týká velikostí dalších soch, Dívka s loutnou má na výšku přibližně 3 m, mužský akt v dřepu jsem vyfotil i s manželkou a jeho "ozdoba" je velká jako její hlava.


P.S. 12. května 2014. Díky laskavosti grafičky Beatricie do článku ještě můžu přidat fotografii ženského aktu, z níž Beatricia vyretušovala ruku návštěvníka. Více se dozvíte v jejím článku Oprava sochy.


7. listopadu 2012

Inženýrství a hudba ve spojení

Jistí inženýři a hudebníci uhodili na správnou notu.
Zuzana

Jistí inženýři a hudebníci uhodili na správnou notu. Inženýr Marck Bocko s láskou k hudbě a hudebník Dave Headlam, milující technologii, jsou oba profesoři na University of Rochester. Jejich víc než deset let trvající spolupráce se posunuje dopředu na obou polích. Uvědomili si, že jejich profese a záliby mají hodně společného. Oba se stali členy hudebního výzkumu v Rochester Eastman School of Music a spolupracují v universitní Music Research Lab. Cílem je hudebně informativní výzkum a vyvinutí technologie, které reflektují zkušenosti hudebníků, vědců a inženýrů. Bocko je profesorem počítačového inženýrství a používá počítač, aby zjistil preciznost, s níž hudebníci tvoří zvuk. Celá myšlenka je v tom, že chtějí zachytit jádro fyziky práce instrumentů. Např. Bocko studuje každý aspekt, jak hráč na klarinet ovlivňuje nástroj.

Počítač zjistí, jak silně hráči na nástroj foukají, tlak a změny ve foukání v průběhu času - a jak jsou ty věci spojeny dohromady. Důležité je dovědět se parametry hry. Z inženýrského pohledu tento druh informace vede ke zlepšení muzikální komprese. Většina lidí je seznámena s kompresí na iPod, nebo dalších MP3 'players'. Základní myšlenka ohledně komprese je redukovat velikost souborů, které je nutno přenášet nebo skladovat, takže stovky songů se mohou vejít na nepatrné zařízení. Za pomoci National Science Foundation Bocko a jeho tým zachytil rozdílné typy hudební komprese. Docílil to analýzou nástrojů a hudebníků zároveň, aby porozuměl, co je v hudebním souboru kritické a co ne. Díval se, kolik je dat v audio souboru, což je 1.5 miliónů bitů za vteřinu a potom se podíval na hudebníka, hrajícího na nástroj; a pak se zeptal, no dobře a kolik informací může vlastně člověk přenést za vteřinu? Hudebník může změnit foukací sílu, sílu tlaku rtů na píšťalu, prstoklad a další věci. Ale není možné, aby hudebník sdělil nástroji jeden a půl miliónů bitů.

Takže učí počítač, jak hrát na klarinet a užívá precizní akustické měření skutečného instrumentu. Virtuální instrument umožňuje Bockovi zkomprimovat klarinetové sólo do pramaličkého souboru. Tento objev nebude asi použit ke zlepšení iPod. Pravděpodobněji bude užít ke zlepšení dalších věci, které zahrnují audio přenos. Například by to mohlo zlepšit 'videoconferencing' ke zbavení se otravného opožďování v situacích, kdy televizní hlasatelé mluví s reportérem ve vzdálených zemích. Rozhodně by to zlepšilo komunikaci mezi hlasatelem a reportérem někde v Afganistánu, např. hlasatel klade reportérovi otázky a reportér nejméně půl vteřiny vypadá, jako by spal. Redukování čekací doby by tedy pro média bylo výhodné a užitečné.

Další možnosti užívání zlepšené komprese zahrnují hraní hudby na internetu s hudebníky hrajícími stejnou hudbu v rozdílných městech. Tato telepresence by mohla být užitečná i pro další profesionály, třeba tanečníky nebo i chirurgy.

Inženýrská zkoumání by mohlo taky učitelům dodat nové učební pomůcky. Studenti by mohli hrát na instrument a spojit kinetické, kognitivní a muzikální aspekty dohromady. Takže by se mohli věnovat muzikálnímu obsahu, místo aby se trápili technikou. Nyní se studenti plně koncentrují na sluch, ale mohli by taky užívat zrak a koordinovat oba smysly.

Představte si, že hrajete na nějaký nástroj, díváte se na obrazovku osciloskopu a vidíte, jak hrajete, můžete vidět i učitelovu linii a ty se pak graduálně propojí v určitém bodu a kombinací zraku i sluchu dosáhnete svého cíle. Oba výzkumníci konstatovali, že je to práce hrou, která je nesmírně baví, zajímá a těší, už proto, že nejen profesor hudební teorie Headlam, ale i inženýr Bocko je muzikant a chce vědět, co dělá hudbu dobrou hudbou.

Volně převyprávěno z National Science Foundation

4. listopadu 2012

První výročí blogu

Když jsem před rokem zakládal tento blog, už jsem měl skoro 4-leté zkušenosti z diskusí na politických serverech a z nich si odnesl pocit, že tento svět nesmiřitelných frontových bojovníků, kde není nouze o placené propagandisty a fízly, kteří nemají na starosti nic jiného než vypátrat své názorové protivníky a pak obesílat jejich zaměstnavatele, že diskutují i v pracovní době a dokonce si dovolují kritizovat vládnoucí strany a prezidenta, mně, nevoliči, nic nedává, jen připravuje o čas a nervy a místo toho, kdo více v naší politice krade, bych chtěl raději psát o tom, co mě zajímá a co s politikou nemá vůbec nic společného.

Jako první jsem začal pokukovat po blogových prostředích. Z možností Blog.cz, Blogspot, Bloguje a Wordpress se mně nejvíce líbil Blogspot, protože mě ale odradila nutnost založit si mail na Googlu, zvolil jsem nakonec Blog.cz.

Druhou otázkou byl název, chtěl jsem, aby vyjadřoval, že blog není úzce zaměřen a na druhé straně, že sebe sama nebere příliš vážně. Mišmaš obsahuje písmena z mého jména a příjmení, neprošel ale kvůli háčkům, anglické a německé podoby byly obsazeny, nakonec se chytla verze s pomlčkou.

A tak jsem vstoupil do prostředí, o němž jsem nic nevěděl, netušil jsem, že zde je nejtypičtějším autorem/čtenářem 14-letá dívka se svými růžovými sny, citovými zmatky, obdivováním celebrit, Harryho Pottera, kopírující informace a fotografie ze stránek o módě, kosmetice a z oddechových časopisů.

Začal jsem psát o hudbě a cestování, nepříjemným překvapením však bylo, že mé skvělé články (alespoň jsem si to o nich myslel ;)) nikdo nekomentuje. Mezitím jsem se trochu obeznámil s technickými prostředky blogu a objevil vnitřní čítač návštěv. Když v lednu, 2 měsíce od začátku blogu, na čítači návštěv bylo číslo 3, přitom jedním jsem byl já na notebooku doma, druhým také já na počítači v práci a třetím možná Zuzana, kterou jsem tehdy oslovil ke spolupráci, bylo jasné, že blog nejenže nemá komentátory, ale vůbec nikdo ho nečte. Za takové situace Zuzanu přesvědčit nebylo snadné, známe se také jen virtuálně. Poznal jsem ji na jiném blogu, kam psávala články o umění a zdraví, svou kvalitou v blogovém světě zcela výjimečné, a protože se o umění zajímám, občas jsem tam napsal komentář, ale velmi nesměle, abych se nezesměšnil svou neznalostí. Zuzana žije s rodinou v New Yorku a i když jsme tam s manželkou byli 11 dní, hned z několika důvodů jsem s ní žádnou schůzku nedomlouval - abych neobtěžoval, nevyhledávám zájezdy s cestovkou a chci nové prostředí poznávat sám bez vodění za ručičku a konečně musel bych manželce přiznat můj tajný blogový život. Teď, po řádění hurikánu Sandy, mám obavy, co s ní je, protože mailové spojení nefunguje, snad je to dáno jen výpadky elektrického proudu a narušením komunikačních sítí.

Bylo tedy na čase o sobě dát trochu vědět. Několikrát jsem napsal něco k článkům na Srdci blogu. Návštěvníci pak mírně přibývali, ale úplně první komentář k mému článku (věnovanému Musée d'Orsay), když nepočítám jednoho spamera, napsala Skye 18. června 2012, to znamená po více než po 8 měsících a byl to už můj 27. článek. Zuzana byla úspěšnější, na první komentář (k článku Je káva zdravější než lékaři předpokládali?) čekala "jen" do 24. května.

Mé zapojování do diskusí na Srdci blogu však dopadlo neslavně. U rozhovoru s Alisou, kde se všichni předháněli v superlativech, že je to nejlepší rozhovor, co se tam kdy objevil, jsem poznamenal, že mně inteligencí a životní filosofií připomíná manželku expremiéra Grosse. To ještě prošlo bez povšimnutí, Gross je dnes politickou mrtvolou a na zlatokopku Šárku z parlamentního bufíku si asi nikdo nevzpomene. Jen Alisa reagovala, že má inteligenci určitě větší než já. Další komentáře se opět nesly v obdivném tónu k Alise a druhý den jsem připsal, že nechápu, co je na jejích názorech k obdivu - chce být bohatá (kdo by nechtěl?), má ráda sex (kdo nemá?) a uzavřel tím, že výběr osob k rozhovorům svědčí o vkusu čtenáře Blesku. To už správce Blog.cz Standa nevydržel a všechny mé komentáře a reakce na ně vymazal. Když se zvednula vlna odporu k přijetí Lotty Biondi do Autorského klubu, přisadil jsem si glosou, že slabých blogů je v AK většina a třeba Alisa je jen trochu lepší Lotty Biondi. Tyto komentáře opět skončily v koši. Alisa si mě ale od té doby pamatuje a na jeden můj názor k nominaci reverendova blogu mezi pětici nejlepších blogů v rámci soutěže Blog roku 2012, kritizující podporu náboženské propagandy a reverendův apel na věřící ovečky, aby mu posílaly hlasy, reagovala slovy: "Ťuk, ťuk, ťuk, čo tak aspoň jedenkrát napísať milý komentár... och, vlastne, nie milý, stačilo by niečo, z čoho bude cítiť rešpekt aj k niečomu inému ako k sebe." Musím přiznat, že komentáře Alisy jsem si pak velmi oblíbil a jak sleduji, je poslední dobou mnohem kritičtější než já.

Velký obrat znamenalo zapojení do letních akcí (mosty, filmy, hudební alba, vstupenky, výhled z okna), kde jsem poznal většinu mých oblíbených blogů a mnozí jejich autoři nás také začali navštěvovat a navíc píší zajímavé komentáře. A z toho máme opravdu radost. Existují blogy, které mají návštěvnost ve stovkách a komentáře téměř žádné. Zřejmě je založena na facebookových "přátelích", kteří však nemají co říci. Co dovedou, jsem čirou náhodou v malém také poznal. Před 8 dny jsem s překvapením zjistil, že na stránku blogu bylo v jednu chvíli připojeno pro nás nevídaných 25 návštěvníků. Ze zvědavosti jsem nakoukl na TOPlist a asi 40krát byl otevřen článek o heavymetalové skupině Citron a návštěvníci přišli z Facebooku. Nad článkem přitom už byly dva novější, ale náhodně na něj někdo z příznivců tohoto stylu nebo přímo skupiny narazil a rozšířil informaci dalším. Komentář však přibyl jen jeden.

Jinak TOPlist (a také NetAgent a Google Analytics) jsem zprovoznil až 25.8., i když jsem je už měl zaregistrovány dříve. Nevěděl jsem totiž, že do statistických položek blogu se nemá vkládat celý skript, jak to programy po registraci oznámily, ale jen registrační kód. Kvůli GA mám od Googlu mail, který jsem tak nechtěl. Registrace přístupů podle zemí (a zobrazování vlajek) je funkční od 14.9.
Podle dnešního údaje GA tvoří 81,62 % vracející se návštěvníci a 18,38 % jich je nových, které zřejmě na blog nasměrovaly vyhledávače. Z údajů TOPlistu vím, že nejčastěji je vyhledáván článek o sexuální turistice, zájemci se objevují téměř každý den. Úsměvná jsou jejich klíčová slova, která pro hledání použili, např. "nezletilé prostitutky v Thajsku", "Bangkok prostitutky čtvrť", "porno Bangkok zdarma", "thajské prostitutky cena", "Vietnam ceny prostitutek". Nikdo však článek nekomentoval a ani nepoděkoval a těch užitečných informací, co jsem v něm nashromáždil!

Vždy jsem rád, když je v textu nějaký obrázek. Tentokrát výjimečně ne můj, ale podzimní pozdrav od mé oblíbené Ivet(y). Toto grafické dílko věnovala svým oblíbeným a těší mě být mezi nimi.




Milí návštěvníci, pokud jste dočetli až sem a bude ještě i druhé výročí, slibuji, že text už bude kratší. Našim věrným děkujeme za přízeň a všechny komentáře, u nových bychom si přáli, aby i oni přešli do první skupiny.

1. listopadu 2012

Tenerife (1) - kosatky v papouščím parku

Kanárské ostrovy jsou součástí Španělska a největším ze sedmi ostrovů, které je tvoří, je Tenerife. Má rozlohu 2034 km² a žije na něm něco málo přes 900 tisíc obyvatel. Tento ostrov má však jedno prvenství i v rámci celého státu, nachází se za na něm nejvyšší hora Španělska - Pico del Teide (3718 m n.m.). Ostrovy leží v Atlantském oceánu asi 100 km na západ od Maroka a vzhledem k poloze je zde celoročně příjemné počasí, kdy denní teploty neklesají pod 20 stupňů ani v zimním období.



My jsme na Tenerife před 3 roky strávili týden v Puerto de la Cruz, které leží na severním pobřeží a patří mezi hlavní turistická centra ostrova. Ke koupání zrovna ideální není, protože jsou zde černé pláže sopečného původu, a z toho těží provozovatelé komplexu Lago Martiánez, umělého jezera s ostrůvky, můstky, vodopády, terasami a bohatou flórou, které v těsném sousedství moře na rozloze 3 hektarů postavil architekt César Manrique.



V Puerto de la Cruz je také botanická zahrada (Jardin de Actimatacion) a Loro Parque (Parrot Park) s největším zastoupením druhů papoušků na světě, kam je možné z centra města dojet turistickým vláčkem. V parku jsou ale i další zvířata jako ve větších zoologických zahradách (tygři, gorily, plameňáci, tučňáci, krokodýli, … a ve velkých akváriích i žraloci) a také bujná vegetace, např. orchideje. Největší atrakcí jsou však představení cvičených delfínů, lachtanů a kosatek.



Nejvíce mě zajímaly kosatky, protože ty jsem ještě neviděl. Jde o predátory na nejvyšší příčce potravního řetězce a v angličtině se jim říká killer whale, tj. velryba zabiják. Jejich oblíbenou potravou v otevřené přírodě jsou tuleni a kosatky při jejich lovu pořádají nájezdy až na mořský břeh. Avšak útočí i na velké bílé žraloky a ve skupině loví i mnohem větší velryby - plejtváky obrovské, kdy si počínají jako vlci. Jde o inteligentní tvory, kteří jsou při lovu schopni kolektivní spolupráce, např. tuleně, který leží na ledové kře a kosatky na něj nedosáhnou, nakonec uloví tak, že soustředěný nájezd pětice kosatek vyvolá vlnu, která tuleně z kry spláchne.

Cvičené kosatky dovedou pozoruhodné kousky - vyskakují nad hladinu jako delfíni, vylezou na břeh bazénu a panáčkují, dělají stojky, vozí cvičitele na hřbetě, postříkají zvědavé diváky v předních řadách a nakonec jim na rozloučenou ještě zamávají ocasní ploutví. Byli jsme se na ně podívat dokonce dvakrát, některé fotografie jsou z podvečera, kdy se začalo stmívat, a přestože tam už moc diváků nebylo, cvičitelé na vystoupení nic neošidili.









Zatím není znám ani jeden případ, že by kosatka rozsápala člověka. Přírodovědec David Altenborough, který je vidět v prvním videu, k tomu v jednom filmu poznamenal, že by rozhodně mezi kosatky do vody nevlezl, aby náhodou nepřepsal statistiky.

Asi půl roku po naší návštěvě Loro parku jsem na internetu četl, že jedna kosatka tam přimáčkla trenéra ke dnu a utopila ho. Možná jím byl jeden z mladíků na fotografiích.

Aktuální článek

Kazimir Malevič - suprematismus a kubofuturismus

Kazimir Malevič (1879-1935) je v dějinách umění uváděn většinou jako ruský malíř, narodil se však v ukrajinské metropoli Kyjev a oba jeho r...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)