Jezero Powell a Duhový most na hranicích Arizony a Utahu

Po národních parcích Grand Canyon, Bryce Canyon, Zion a Sequoia Park zbývá ještě jeden přírodní div z našeho výletu do San Francisca a okolí, a sice jezero Powell (Lake Powell).

Historie úvah postavit na řece Colorado sérii přehrad na území států Arizona a Utah sahá do 40. let minulého století. Nejdříve musely být vyraženy první tunely pro odklonění vody pro vytvoření jezera Powell, napouštění jezera trvalo 17 let a vlastní stavba přehrady Glen Canyon začala r. 1956. R. 1963 přehradní zeď měla na výšku 216 m a od r. 1970 osazením turbín a generátorů začala plnit svou funkci a dnes zásobuje elektřinou 1 a půl milionu obyvatel. Délka jezera je téměř 300 km a v nejširším místě má 40 km. Jméno má po Johnu Wessleym Powellovi, který v roce 1866 jako první proplul řeku Colorado v oblasti Grand Canyonu.

Krajinu představují jen červené skály a téměř žádná vegetace.

Jezero se stalo rekreační oblastí pro kajakáře i majitelé hausbótů, ale dá se v širším záběru prohlédnout i z vyhlídkového letu z městečka Page, které bylo původně postaveno pro dělníky na stavbě přehrady. A tuto možnost jsme také využili.

Další tři snímky jsou v kolážích.

Pohled v širším záběru jezera (bohužel s odlesky okna letadla).

Ve dvou snímcích vpravo následuje Duhový most (Rainbow Bridge). 

I když v USA patří k největším, je vysoký 88 m a na šířku má 84 m, z odstupu se v záběrech ztrácí. Proto ještě detaily z původních nezmenšených fotografií.

V anglo-americké terminologii se odlišují přírodní oblouky (arches) a mosty (bridges). Liší se způsobem svého vzniku. Přírodní mosty vznikají tím, že tekoucí voda prořezává skálu, a často tak překlenují koryto potoka. Přírodní oblouky vznikají v důsledku obecných zvětrávacích procesů, jako je vítr, led a cyklus zamrzání a tání, a často vytvářejí otvory ve skalních stěnách bez přítomnosti tekoucí vody. Pravčická brána v tomto vymezení je obloukem. Mosty jsou trvalým působením vody zranitelnější, nakonec se rozpadnou. Takový příklad mám i na blogu. V článku Malta, Gozo (1) – kamenné divy jsou fotografie působivého mostu Azurové okno (Azure Window), které si zahrálo v několika filmech, např. Souboj Titánů, ale během bouře 8. března 2017 se most rozpadl a zřítil do moře i s podpěrnými pilíři.

Kamenné věže Butte a Mesa trochu připomínají známý Monument Valley.

Po šťastném přistání už čeká další skupina zájemců.

Černá Hora - Černé jezero a pohoří Durmitor

O Černé Hoře jsem zde už několikrát psal – o ostrůvku Sveti Stefan, Boce Kotorské, kaňonech řek Morača a Tara, klášteru Morača a atrakci ZIP line u Djurdjevićova mostu a také o sochách z písku v letovisku Ulcinj.  

Země je ve stínu Chorvatska s dlouhým pobřežím Jaderského moře, proti němu je ale až na extrémně drahý Sveti Stefan sympatická mnohem nižšími cenami, navíc nijak nezaostává přírodními krásami. Vedle pobřeží Jadranu se známými letovisky Sutomore a zmíněným Ulcinjem, kosmopolitním městem Budva (velký koncert zde měla např. skupina Rolling Stones) a historickým Kotorem se může pochlubit i vysokými horami. V národním parku Durmitor, zapsaném na seznamu UNESCO, se nachází 48 vrcholů s nadmořskou výškou přes 2000 m, nejvyšší je Bobotovský vrchol (Bobotov kuk, 2523 m n. m.). 

Park Durmitor leží v severní části Černé Hory, a právě sem jsme v rámci výletu k atrakci ZIP line zavítali, ovšem bez horských túr, trasa na Bobotovský vrchol z obvyklého výchozího místa a zpět by si vyžádala celodenní výlet. 

Zhruba uprostřed mapy poblíž města Žabljak se rozkládá Černé jezero (Crno jezero/Black Lake) v nadmořské výšce 1416 m a na opačnou stranou vzdušnou čarou přibližně stejně daleko je Bobotovský vrchol. Zkratky MNE a BIH znamenají Montenegro (Černá Hora) a Bosna a Hercegovina, s níž oblast hraničí (v mapě jsou odděleny přerušovanou černou čarou).   

O Durmitoru přináší podrobnější informace článek na Wikipedii i s fotografiemi některých horských vrcholů, k tomu přidám několik svých fotografií od Černého jezera. 

Jezero je ukryto za stromy a před příchodem jsou stánky s přírodními produkty – medem, medovinou, bylinnými likéry, …

Dominantní horou v popředí je Velký Medvěd, Severní vrch (Veliki Međed, Sjeverni vrh, 2287 m. n. m.) a v pozadí vlevo od něj Velký Medvěd, Jižní vrch (Veliki Međed, Južni vrh, 2285 m. n. m.).

Doprava od Severního vrcholu Velkého Medvěda je Malý Medvěd (Mali Meded, 2223 m n. m.). 

A ještě dál doprava skalní hřeben za sedlem by měl být druhým vrcholem Malého Medvěda (2170 m n. m.).

Další fotografie jsou z procházky kolem jezera.

A samozřejmě zde nechybí ani restaurace.

Pevnost Masada, oáza Ejn Gedi a Mrtvé moře

Letos jsme využili prvomájového svátku a od 1.5. do 5.5. (od čtvrtka do pondělí) jsme byli v Izraeli. Jenže od pátečního do sobotního západu slunce židé drží šabat (sabat/šábes, v angličtině sabbath), kdy až na arabské části celá země zmrtví, nejezdí vlaky a městská doprava, obchody jsou zavřeny a židé dokonce mají zakázánu celou řadu činností, např. nesmí manipulovat s elektřinou (dokonce ani vypínačem přepínat světla či pustit počítač) a ohněm (nemohou proto ani vařit). Nakonec i my známe rčení „máme šábes“, a tedy nebudeme nic dělat. Jak jsme pak na místě zjistili, židé si tento čas ještě rozšířili a již v pátek po třetí hodině ve venkovních restauracích sklízejí stolky a zavírají, stejně tak obchody, protože na šabat je nutné se duševně připravit :).

Doma jsme přemýšleli, jak tento hluchý čas překleneme, a při hledání na internetu jsme našli nabídku jedné arabské cestovky na sobotní celodenní výlet s odjezdem z Jeruzaléma, kde jsme byli ubytováni. A ten teď můžu přiblížit.

Prvním cílem cesty byla pevnost Masada (Masada fortress). Leží na jižním okraji Judské pouště na 600 m dlouhé a 300 m široké skalní plošině ve výšce přibližně 450 m nad hladinou Mrtvého moře. Mezi roky 37 až 4 př. n. l. ji nechal postavit král Herodes. Po zničení Jeruzaléma Římany v r. 70 se zde opevnila asi tisícovka židovských povstalců a Římanům trvalo 2 roky, než pevnost dobyli. Ti ale, aby unikli odvlečení do otroctví, se nechali zabít rukou svých bližních a poslední spáchal sebevraždu.

Římané pevnost využívali jen 40 let, v 5. století poustevníci zde založili křesťanský klášter, muslimové jej však v 7. století dobyli a mnichy vyhnali a od té doby Masada byla opuštěná a chátrala. Až v r. 1963 byla zrestaurována a od r. 2001 je na seznamu UNESCO. Dostat se nahoru je možné zdlouhavou cestou jako kdysi Římané (zabralo by to asi 2 hodiny), strmou Hadí stezkou, anebo projít vstupní halou a (za aktuálně 91 šekelů, 1 šekel = 6,495 Kč) využít lanovku.  

Shora je dobře vidět Mrtvé moře.

A v jiném směru pak jen poušť a uprostřed dole i jedna ze stezek pro pěší.

Ve vyprahlé krajině se zdá být zásadní problém s vodou. Přesto však zde bylo vody dost, Herodes na vrcholovém a severozápadním svahu nechal vybudovat systém cisteren (8 v horní řadě a 4 v nižší poloze), do nichž stékala dešťová voda. Odtud se shromažďovala v systému přehrad a akvadukty rozváděla do obytných prostor. Kapacita celého systému byla 40 tisíc metrů krychlových. Voda sem navíc byla dopravována tažnými zvířaty i zespodu. Proto bylo možné, aby v pevnosti byly koupelny i plavecký bazén. 

Model akvaduktů je na následujícím snímku.

Za krále Heroda součástí pevnosti byl královský palác a tři menší paláce pro královy hosty. Dnes však jsou zde jen torza zdí a sloupoví.

A také fragmenty mozaik a nástěnných maleb. 

***

Další zastávkou výletu byla oáza Ejn Gedi (Ein Gedi/En Gedi oasis), která byla popsána už v Bibli jako místo, kam se David (přemožitel Goliáše) ukryl před zlobou krále Saula, žárlícího na oblibu Davida mezi obyvatelstvem a nepřejícího lásce Davida k Saulově dceři Míkol tak, že dal svým vojákům příkaz Davida zabít. Nakonec se Saul s Davidem usmířil, když poznal, že naopak David nevyužil možnost jej zabít, a Davida pak označil za svého nástupce.  

Ejn Gedi je od r. 1972 národním parkem, jeho rozloha je 25 km čtverečních. 

Podle předchozího snímku se zdá, že přírodní rezervace je až na řídkou vegetaci pouští, překvapivě zde však protékají dva potoky a nachází se několik vodopádů.

V serpentinách stoupáme stále výš.

Přicházíme k druhému vodopádu.

I odtud se pokračuje vzhůru.

Davidův vodopád je nejvyšší. 

A teď už se konečně okružní trasa stáčí dolů a na obzoru je přitom vidět hladina Mrtvého moře.

*** 

Mrtvé moře (Dead Sea) bylo závěrečným a nejvíce očekávaným cílem výletu. Leží ve vnitrozemí (jde tedy o jezero) na hranici s Jordánskem, 440 metrů pod úrovní hladiny Středozemního moře, v nejnižším místě na Zemi, a koncentraci soli má 10krát vyšší než v oceánech, což neumožňuje žádný život a odtud také plyne jeho název. Od severu k jihu má 50 km a v nejširším místě od západu na východ 15 km.

Návštěvníci se mohou pokrýt také bahnem, které je v prohlubních na břehu a na dně jezera. 

Na první pohled mě zklamalo ohraničení vstupu do vody žlutým lanem velmi blízko od břehu, takže plavecké výkony na takovém „plivátku“ se nedaly čekat.

Avšak záhy jsem zjistil, že ve vodě se plavat vůbec nedá, pokud nechceme riskovat napití se soli. Když se položíme na záda, voda nám nadzvedává nohy a není možné se postavit. Zkusil jsem „pádlovat“ na zádech k lanu, že tam se postavím a pak dojdu na břeh, ale voda zde již byla příliš hluboká a nešlo to. Musel jsem proto „dopádlovat“ na zádech až ke břehu.     

Vegetaci v okolí se daří velmi dobře.

A zřejmě i podnikateli s velbloudem, který zaujal strategickou pozici na parkovišti, kde se vždy někdo nechal nalákat na projížďku. Velbloud prošel okruh kolem aut a určitě déle než minutu to netrvalo.