Kája Saudek - od filmových plakátů k erotice (a pornografii)

Článek je jen pro čtenáře 18+.

---

Káju Saudka (1935-2015), malíře a "krále komiksu", jsem poprvé zaznamenal jako autora plakátu k filmu Kdo chce zabít Jessii? s vyobrazenou kráskou s dmoucím se poprsím (Olgou Schoberovou), slovenským kulturistou Jurajem Višným a padouchem Karlem Effou.

Kulturisté tehdy byli v módě, v časopisech vycházely jejich profily, např. Trenér a cvičitel je velmi často měl na titulní stránce, mnohonásobný šampion kulturistických soutěží Arnold Schwarzenegger z Rakouska se stal vyhledávaným hercem akčních filmů (a nakonec už jako občan USA uspěl i v politice jako guvernér Kalifornie), ve filmech o Indiánech zářil jugoslávský svalovec Gojko Mitič, a to mě také ovlivnilo, cvičil jsem s činkami a každý den si měřil obvod bicepsu a snil, jak po mně budou ženy šílet.

Ale to všechno bylo nic proti tomu, jak mně nedávala spát Olga Schoberová, naše Brigitte Bardot (či Ursula Andress) a později i první Češka na titulní stránce časopisu Playboy. Plakát zmíněného filmu mě vzrušoval stejně jako puritánského italského občana doktora Antonia reklama na mléko s Anitou Ekberg ve vyzývavé pozici v nadživotní velikosti v jedné epizodě filmu Boccaccio '70 od Federica Felliniho, ale zatímco on ji chtěl odstranit, mým zájmem bylo se na film se Schoberovou dostat. Byl však přístupný až od 15 let a já jsem občanku ještě neměl. Se zatajeným dechem jsem si šel koupit lístek, paní v pokladně se na mě dívala podezřívavě, ale vydala ho, jenže uvědomělá uvaděčka, dbalá toho, aby nebyla ohrožena mravní výchova mládeže, si nekompromisně vyžádala předložení občanského průkazu a mé tužby se tak nenaplnily. Peníze za lístek propadly a ta škoda! Mohl jsem za ně mít několik kopečků zmrzliny a/nebo dršťkovou polévku v bufetu. Vlastně ani nevím, proč tehdy byl film do 15 let nepřístupný, že by snad pro důrazné večerní připomenutí ženy svému manželovi "Dnes je čtvrtek!" (a měl by podle zavedeného rozvrhu plnit manželské povinnosti)?

Nepamatuji si už přesně, kde jsem to četl, zda v rozhovoru s fotografem Janem Saudkem, nebo v některé ze čtyř knih sepsaných Slávkou Kopeckou na základě rozhovorů s hercem Jiřím Sovákem, utkvěla mně však pasáž, že mladičké Olze mimo mnoha jiných mužů nadbíhali dva holohlaví pánové, spisovatel sci-fi příběhů a psychiatr Josef Nesvadba a psychiatr, sexuolog a nakonec i autor divadelních her Miroslav Plzák, ale prvotní úspěch (připravil ji o panenství) měl Janův bratr Kája Saudek.

Dílo Káji Saudka v celé jeho šíři představuje výstava v Tančícím domě v Praze.

Na začátku je možné nahlédnout do Staudkovy pracovny.

Samozřejmě zde nemohou chybět ceněné plakáty k filmům, kromě úvodního Kdo chce zabít Jessii? ještě např. Barbarella (s Jane Fondovou) a Čtyři vraždy stačí, drahoušku.

Nevím, zda kresba s kácejícím se, hořícím mrakodrapem je odkazem na 11. září 2001, Kája Saudek nám už to neřekne, navíc posledních 9 let života strávil ve vegetativním stavu po nešťastném vdechnutí sousta a nevratném poškození mozku.

Co ale pro mě bylo novinkou, že vedle plakátů, komiksů, využití kreseb v časopisech, filmech, naučném televizním seriálu Okna vesmíru dokořán a jeho knižní podobě (z níž reprodukuji desky), výrazným tématem Saudkovy grafické tvorby byla erotika a pornografie.

V tom samozřejmě nebyl jediným, např. surrealistická malířka Toyen (1902-1980) v 30. letech přispívala do Erotické revue a v r. 1938 Bohuslav Brouk jako svatební dar svému bratrovi a jeho nastávající vydal jediný výtisk útlé knížky jejích pornografických kreseb Jednadvacet (název je podle jejich počtu), který se až v r. 2002 díky nakladatelství Torst dostal k široké veřejnosti i se zasvěceným doslovem Karla Srpa.

U Saudka však jejich zastoupení je mnohem výraznější.

Nezastřená erotika a pornografie byla i ve světě potlačována, stačí si vzpomenout na soudní zákaz vydávání románu Milenec lady Chatterleyové od D. H. Lawrence a promítání filmu Poslední tango v Paříži režiséra B. Bertolucciho. U nás to bylo ještě horší, zakázáno bylo nejen dílo, ale i autor, a Kája Saudek si navíc dokonce odseděl půl roku ve vězení. I tak se ale kresby erotiky nevzdal, používal však už raději pseudonym Erich Toman, odvozený od slova erotoman. Výstava tomuto zaměření věnuje celé druhé podzemní podlaží.

Kresba Sex v socialismu by sice cenzurou mohla projít, protože skoro nic neukazuje, pokud by ovšem nevadila zjevná ironie bezpohlavnosti.

Alkoholky by si cenzoři mohli vyložit jako pokrokovou snahu pranýřovat závislost na alkoholu, drogách a pokleslých mravech.

Horší je to s dalšími. Modrá madona gestem nedává pochyb o tom, čím se živí, a Vládkyně vesmíru je také pěkná nestyda.

Stejně jako další dvě nemravné ženštiny.

K některým vyobrazením Saudka inspirovaly slovní hříčky, co ho napadlo u Puškinovy poémy Bachčisarajská fontána, je vlevo následující koláže, a z Pearl Harbouru, známého z útoku Japonců v 2. světové válce, jsou kněžky lásky z Perlovky.

Za explicitní zobrazení masturbace, sexuálního aktu a orálního sexu si už nic než vězení nezasloužil. A že dostal jen půl roku, mohl být rád. Beztak měl někde protekci.

Vysoké Tatry (9) - Kopské sedlo (a Belianské Tatry)

Kopské sedlo ve Vysokých Tatrách svou nadmořskou výškou 1750 m nemůže konkurovat jiným přechodům, jako jsou Sedielko (2376) a Bystrá lávka (2300), a nešplhá se k němu po řetězech jako na Priečne sedlo (2352), Prielom (2288), Poľský hrebeň (2200) a Sedlo pod Svišťovkou (2023).

Ale jak se říká, i cesta může být cíl, sedlo je totiž středem turistické trasy vedoucí podél Belianských Tater, které pro svou unikátní květenu jsou turistům z větší části uzavřeny, z ní je však můžeme alespoň zpovzdálí obdivovat.

Za výchozí místo jsme vybrali Tatranskou Javorinu (1000) blízko hranic s Polskem. Úvodní, modře značená část vede Javorovou dolinou podél horské říčky Javorinka.

Od začátku se otvírají výhledy na vápencové skalní útvary Belianských Tater. Prvním vrchem je Muráň (1890).

Z bočního pohledu se jeví jako jehla, ale postupně se předvede v celé své rozložitosti.

Zalesněný vrch je Kýčera (1283).

Trasa představuje naučný chodník s informačními tabulemi o místní flóře a fauně i expozicí hornin Vysokých Tater - granodioritu, žuly, břidlice a dolomitu.

Představa setkání s medvědy však radí se jejich studiem příliš nezdržovat, do vyšších poloh snad šplhat nebudou.

Až tam je čas na oddech.

Pod Muráněm z Javorové doliny odbočíme do doliny Zadné Meďodoly. V minulosti se zde těžila měděná ruda.

Po výstupu z lesa se naskytne pohled na západní část hřebene Belianských Tater s nejvyššími vrchy. Nový vrch na následujícím snímku má 1999 m n. m.

Havran s 2152 m n. m. je úplně nejvyšší.

Tvarově nápadná Ždiarska vidla (2142) je jen o něco nižší.

Stoupáme ke Kopskému sedlu a zmíněné vrchy (odleva Nový vrch, Havran, Ždiarska vidla) máme po levé straně, náhled je tak již z odlišného úhlu. V pozadí vpravo je Hlúpy (2061).

Kopské sedlo je nejvyšším místem trasy a z něj nejdříve sestoupíme k Veľkému Bielemu plesu (1615).

Cestou se však vedle Belianských Tater otevírají výhledy také na východní část Vysokých Tater. Na dalších třech snímcích jsou Malý Kežmarský štít (2514) s impozantní 900m stěnou nad Zeleným plesem, Jahňací štít (2230) a na posledním je patrná klikatá vlásečnice cesty stoupající na Sedlo pod Svišťovkou (2023).

Ve východní části Belianských Tater jsou nejvýraznější Zadné Jatky (2019) a Predne Jatky (Košiare, 2011).

Byliny s fialovými květy v popředí následující fotografie (a také na třetí fotografii Veľkého Bieleho plesa) jsou vrbovky úzkolisté, podle textu z odkazu by měly mít léčivé účinky.

Za plesem přecházíme na zelenou značku a sestupujeme do Doliny Siedmich prameňov k Chatě Plesnivec (1290) pod Bujačím vrchem (1946), kam je možné zajít na oběd.

5 km dlouhý závěr trasy klesá až do Tatranské Kotliny (760) lesem.

Na horách jsou však důležitější časové údaje. Z Tatranské Javoriny na Kopské sedlo se dostaneme za přibližně 3 hodiny a stejný čas vyžaduje úsek ze sedla do Tatranské Kotliny.

Převýšením 750 m v první části trasa patří k méně náročným. Částečně (i s rozložením vrcholů) je patrná z mapy převzaté z www stránky Belianských Tater.

Poblíž Tatranské Kotliny se nachází Belianská jaskyňa, o té však někdy příště.

Řím (2) - schody a fontány

"Všechny cesty vedou do Říma" a v něm především ke Koloseu, archeologickému areálu Forum Romanum, Benátskému náměstí (Piazza Venezia) s památníkem Vittoria Emanuela II. a do čtvrti tvořící ministát Vatikán s bazilikou sv. Petra, Andělským hradem a Vatikánskými muzei se Sixtinskou kaplí a Michelangelovými freskami. Obrazy renesančních a barokních mistrů se může pochlubit také Galleria Borghese a dokonce i z vnějšího pohledu obyčejný kostel San Luigi dei Francesi uchovává tři Caravaggiovy originály.

Zde však zmíněné památky, obrazy a fresky vynechám a omezím se na místa, kde není nutné čekat hodiny na vstupenku, i když tlačenice lidí tam není o nic menší.

Schody a schodiště vedle primární funkce zpřístupnit místa v různých výškách mohou být i výrazným architektonickým a estetickým prvkem, známe skleněná schodiště, točitá schodiště na rozhlednách a věžích, často je krášlí kovotepci umělecky provedená zábradlí a na venkovních prostranstvích sochy.

A není divu, že se schodiště dostala i do romantických písní, např. Po starých zámeckých schodech, a ta dlouhá mohou vést až do nebe: Takový schody do nebe, Stairway to Heaven.

Schody La Cordonata v Římě, vedoucí na vrch Kapitol, navrhl Michelangelo Buonarroti (1475-1564) a podle jeho plánů je r. 1582 postavil architekt Giacomo della Porta (1532-1602).

Schody mají mírný sklon a jejich délka byla přizpůsobena tak, aby jimi mohli stoupat osli a koně se zapřaženými vozy.

Architekt současně se schody dokončil i fasádu Senátorského paláce (Palazzo Senatorio), který se tyčí nad nimi na Kapitolu.

Z obou stran schodiště naproti sobě stojí dva podobné paláce: Palazzo Nuovo a Palazzo dei Conservatori. Všechny tři paláce vystavují sbírky Kapitolských muzeí (Musei Capitolini) - antické sochy a obrazy renesančních a barokních mistrů (Tiziana, Tintoretta, Rubense a dalších).

Horní část schodiště zvýrazňují sochy mytologických hrdinů Castora a Polluxe, Diových synů, symbolizujících pevné bratrské pouto.

A před Senátorským palácem je navíc 3,5 m vysoká jezdecká socha římského císaře Marca Aurelia.

Z levé strany schodiště La Cordonata je ještě jedno a strmější.

(Zajímala mě obě a zatímco jsem se kochal, mí rodinní příslušníci zmizeli a vůbec jsem nevěděl, kterým směrem šli. Vyběhl jsem jedním i druhým schodištěm a vyhlížel jak Jeníček s Mařenkou, ale nikde nikdo. Nebýt mobilů, potkali bychom se asi až na hotelu.)

Španělské schody vděčí za název Španělskému náměstí (Piazza di Spagna) na jejich úpatí, kde sídlilo velvyslanectví Španělska při Svatém stolci, a také v anglických textech se označují jako The Spanish Steps. Italové však používají jiný název, a sice La Scalinata di Trinita dei Monti (scalinata = schodiště) podle kostela Trinita dei Monti na jejich vrcholu. Jsou dílem architekta Francesca De Sanctis (1693-1740) a postaveny byly v r. 1726.

Protože nejpůsobivější pohled na Španělské schody je z nadhledu z horního patra budovy na Španělském náměstí, kam se turisté nedostanou, výjimečně sem zařadím výřez fotografie z průvodce Splendors of Rome and Vatican, vydaného nakladatelstvím T.P.E. Editore v Římě. Na ní je pěkně vidět centrální část schodiště se dvěma paralelními větvemi, kterými se ve vyšší poloze obchází plocha s květinovou výzdobou, na terase se cesty spojují a na konci opět větví a obcházejí zástavbu s obeliskem. Schodiště překonává výškový rozdíl 23 m a tvoří jej 138 schodů.

Stavbu kostela financoval francouzský král Ludvík XII. a Francouzi také významně přispěli na realizaci schodiště. Král Slunce Ludvík XIV. si představoval, že Italové se odvděčí tím, že mu umožní tam umístit (nejspíš jeho) jezdeckou sochu. S tím ale narazil u papeže, který naopak prosazoval místo sochy obelisk. Ten se tam nakonec skutečně objevil, ale až po francouzské revoluci a svržení Bourbonů.

Na dalším snímku jsou věže kostela bohužel skryty za plakáty, protože v tu dobu byly v rekonstrukci (a při první návštěvě několik roků předtím byl už večer a špatné světelné podmínky).

Místo je velmi oblíbené a na Španělském náměstí a v blízkém okolí si ubytování našli mnozí slavní umělci, např. spisovatelé a básníci G. Byron, P. B. Shelley, J. Keats, J. W. Goethe, Stendhal, H. de Balzac, H. C. Andersen a skladatel F. Liszt.

Živo je také na terase, kde malíři nabízí žánrové obrázky a zruční kreslíři a karikaturisté na počkání zhotoví portrét.

Na jedné z předchozích fotografií Španělských schodů je v popředí částečně zachycena Fontana della Barcaccia. Jejím autorem je sochař Pietro Bernini (1562-1629), dokončena byla po jeho smrti v r. 1629 díky přispění jeho slavného syna Gian Lorenza Berniniho (1598-1680), architekta, sochaře a malíře, který vtiskl podobu Svatopetrskému náměstí (Piazza San Pietro) ve Vatikánu i vnitřní výzdobě baziliky sv. Petra.

Fontána má podobu člunu, Pietru Berninimu byla inspirací povodeň r. 1598, kdy voda z řeky Tibery se vylila do ulic a dalo se do nich doplout na člunech a po jejím opadnutí tam jeden člun uvízl.

Nejslavnější římskou fontánou je ale bezpochyby Fontana di Trevi.

Autorem návrhu fontány v pozdně barokním stylu byl Niccolo Salvi (1697-1751), dokončena byla 11 let po jeho smrti Giuseppem Panninim. Fontána je široká 20 m a vysoká 26 m. Název Trevi je odvozen od Tre Vie (three ways, tři cesty).

K jejímu věhlasu přispěl také film Sladký život (La dolce vita, 1960) Federica Felliniho a scéna, kdy znuděná filmová diva Sylvia v podání švédské sexbomby Anity Ekberg se jde do fontány zchladit a spisovatel Marcello, živící se psaním do bulvárních novin (hrál ho italský filmový krasavec Marcello Mastroianni), se nechá zlákat za ní.

S fontánou se pojí řada pověstí, pokud do fontány vhodíme jednu minci, ještě se do Říma vrátíme, dvě mince způsobí, že se zamilujeme do atraktivní Italky a při třech zde najdeme partnera/partnerku do manželství. Podmínkou je však mince házet pravou rukou přes levé rameno. Pověrčiví turisté do fontány ročně naházejí víc než milion eur. Radnice je pak využívá na podporu chudých i na opravy památek.

Na následujícím snímku je vidět i horní část, ale ne voda, fontána byla zrovna v rekonstrukci.

Fontana dei Tritoni na Piazza Bocca della Verita je ohraničena osmicípou hvězdou, která byla heraldickým znakem papeže. Na skalnatém podstavci uprostřed klečí dva Tritoni (Triton je bůh z řecké mytologie, posel moře, který v horní části těla má podobu člověka a dolní tvoří rybí ocas) a na ramenou a vztyčených pažích podpírají velkou lasturu ústřice, která slouží jako horní nádrž. Mezi Tritony je erb papeže.

Autorem fontány je architekt Carlo Francesco Bizzaccheri (1656-1721), dokončena byla r. 1715.

Fontana del Pantheon stojí před římským Pantheonem, obelisk pochází ze 13. stol. před n. l. z doby vlády egyptského faraona Ramsese II. Podstavec zdobí sochy čtyř delfínů od Filippa Barigioniho (1690-1753), v 19. stol. však byly nahrazeny kopiemi a mramorové originály přemístěny do muzea.

Drobná Fontana della Pigna (pigna = šiška jehličnanu) nedaleko památníku Vittoria Emanuela II. je novějšího data, realizována byla r. 1925 sochařem a architektem Pietrem Lombardim (1894-1984).

Jestliže se o Praze říká, že je stověžatá, u Říma lze tuto charakteristiku parafrázovat na fontány. Cestovatelský server TripAdvisor jich zmiňuje 92. Alespoň formou odkazu doplním čtyři: Fontana del Nettuno (Neptunova fontána), Fontana delle Tartarughe (Želví fontána), Fontana dei Quattro Fiumi (Fontána Čtyř řek) a Fontana del Moro (Maurova fontána).

A na závěr ještě fontána ze Svatopetrského náměstí ve Vatikánu.

Vlastně jsou zde dvě stejné, jak je vidět i ze střechy baziliky sv. Petra. Jejich autorem je Carlo Maderno (1556-1629).